Cesta do Arény
Tonny, Ilki

"Když to bereš takhle," usměju se na něj. Když si pak začne pozpěvovat, přidám se s harfou. Není těžké odhadnout melodii a ještě jí trochu obohatit, vzhledem k tomu, že to nejspíš není psané pro harfu (performance krit 20).

Cesta tímto způsobem rychle ubíhá. S úsměvem pozdravím těch pár pocestných. Když si ale Tonny řekne o pití, vyskytne se menší problém. Potřebuje vodu, nemáme vodu. Jen pokrčím rameny na jeho komentář. Stejně jako mě nevadí alkohol, jeho by nezabila voda. Nechám mu svůj měch, vzhledem k tomu, že potřebuje pít víc než já. A saké je asi příjemnější volba než vodka.

I když se snaží pít opatrně, za chvíli je dost na plech. Je to ale docela úsměvný. Jak to vypadá, že mu není dobře, pomůžu mu si sednout. Stoupnu si tak, aby na něj aspoň trošičku dopadal stín. "Jasný," odkývu Ilkimu, který se vydal hledat místo k táboření.

Pomůžu Tonnymu vstát, abychom mohli dojít k místu odpočinku. Ilki nás oba ošetří. "Díky," promrkám ošetřené oči. Vytáhnu další sušené maso a kus dám Tonnymu. Jednak se potřebuje najíst a jednak mu jídlo podpoří tvorbu slin a mohlo by mu to trochu ulevit. "Jak je ti?" zeptám se ho, sedíc vedle něj v tureckém sedu.

Cesta k Aréně
Jiki, Tonny

Líbí se mi, že úplně přešel tu narážku na to, že tam u něj pravděpodobně bude magie také, jen lépe skrytá. Přeci jen by to měla být stále materiální sféra. Cesta je na dvacet stop široká, takže se nemusíme úplně protahovat. Když nás zrovna někdo mine, předejdu nebo zpomalím za dvojicí, abychom se právě protahovat nemuseli.

Když Tonnymu vyschne, dojde nepěkného zjištění, že se tady úplně nedočká toho na co je zvyklý. A já se záhy dozvím, že lidé očividně příliš dobře nenesou alkohol. Cvaknu zuby, když se mne přiblíží. Jedna z mála mých mimických možností. Když si sedne z cesty, dojdu k němu a lehce ho poplácám na zádech v úrovni lopatky. "Náhodou se držíš velmi dobře," pronesu k němu, když si ho proklepnu svým lékařským očkem. (Medicine 21.)

"Už je stejně čas si najít tábořiště," narovnám se a rozhlédnu se po okolí. "Dej na něj chvíli pozor, zkusím něco najít," vyzvu Jiki a vzdálím se od cesty do nedalekých skalních útvarů. Máme štěstí a podaří se mi poměrně rychle najít ideální místo. (Survival 21.) Vrátím se pro ně a pokud bude potřeba, Tonnyho podepřu, abychom ho dostali alespoň do relativního stínu. Zavedu je mezi kameny skrze kamenný oblouk do skalního výseku.



Nechám je se usadit a rozložím svou lékařskou brašnu, kterou mám v torně. Dám se do kontrolování a ošetřování jejich vážných zraněních - jak Tonnyho zad, tak Jiki zraněné oko. Když jsem hotov, dám si chvíli na to, abych zpracoval některé ze surovin, které mám u sebe. (Ověření náčiní 17.) Vytvořím tak mast, kterou začnu vtírat Tonnymu na spálená místa. "Není to moc, ale mělo by to pomoct," sdělím mu, i když si nejsem jist, zda je vůbec schopen pořádně vnímat, co mu říkám. Mast krásně chladí podrážděnou pokožku.

Cesta do Arény

Jiki, Ilkiov

Cesta utíkala docela hezky. Kdybych se občas nepodíval pod nohy, že opravdu jdu, myslel bych si, že stojím na místě. Nikde nic. Jen občas nějaký kolemjdoucí se protáhne, maximálně pozdraví. Já vždy jen kývnu hlavou na pozdrav, ale pak už se o ně nezajímám.
Další témata k hovoru mě fakt už nenapadla. To vedro tady je ubíjející a je to čím dál tím horší. Proto jsem rád, když Jiki aspoň na chvilku něco zahraje. A čím dál víc obdivuju ty dva, že jim to vedro nevadí.
Když se mi jazyk začal lepit na patro, už jsem to dále nedokázal vydržet a požádal Jiki o něco k pití. Cítím se jak přítěž. Pijavice, co někde našla a teď ji musí krmit a starat se o ni. „Díky,“ hlesl jsem a dopřál si pořádný doušek. Jenže k mému překvapení to nebyla voda. Ale alkohol. Tak tak jsem se udržel, abych to nevyprskl ven a s velkou námahou polkl zbytek v ústech. „Alkohol?“ zašklebil jsem se překvapeně. „To bych do tebe netipoval.“ K mé smůle ale oba mají jen alkohol. Zdá se, že voda a démoni nejsou zrovna kamarádi. Budu muset popíjet zlehka.

(hody na odolnost 15,23,15,19)

„Máááá mě ráááda, ona mě mááá rááda. Máááá mě *škyt* mě ráda, a jááá ji mááám ráááád!“ zakončeno hlasitým ubrknutím, jak můj žaludek začíná trucovat. „Proč ten pro… protažený obličej Ilki. Vždyť já tě mám rád! Ty jsi takový… takový… asi budu grcat,“ zatvářil jsem se kysele a sedl si někam bokem. „Ale…jednu věc to má pozivi... pozviz… po-zi-tiv-ní“ vysoukal jsem ze sebe. „Už vím… jak se má prase na grilu,“ zahuhlal jsem. Cítil jsem, jak mám kůži na rukou a krku, obličeji a vlastně všude, kde není oblečení, spálenou. Chvíli to vypadalo, že fakt už budu zvracet. „Nechte mě tuuu…“ vypadlo ze mě po chvíli. „Nechte mě tu zdechnout… Bude aspoň klid…“