Jiki, Tonny, Ilkiov

Prvních pár hodin proběhne relativně v klidu. Po cestě občas potkáte nějakého démona, jak jde proti vám, avšak mimo maximálního pokývnutí, nikdo nestojí o žádnou interakci. Cesta vám ubíhá, i když se krajina kolem vás příliš nemění. Když vyčerpáte témata k hovoru, jdete tiše, nebo za vlastního hudebního doprovodu. Když Tonny požádá o pití, může si vybrat, od koho si půjčí měch. Každopádně když ochutná z měchu Jiki, zjistí, že je pln saké. Měch Ilkiova je pro změnu pln vodky. Střetne se tak s hrozivou informací o Gaydaru. Na celé planetě se nenachází ani kapka vody. Démoni místo toho pijí alkohol. Především protože jsou na vodu silně náchylní a je to pro ně asi stejné, jako kdyby Tonny vypil kyselinu.

Když se slunce dostanou do svého vrcholu na obloze, teplota ještě stoupne. Vyšplhá se až ke čtyřiceti stupňům. V tento moment to začíná být náročné. Vzhledem k nedostatku hydratace a vysoké teplotě začíná Gaydarské podnebí dopadat na lidské tělo. (Poprosím Tonnyho o čtyři záchranné hody na Odolnost s DC 5, DC 6, DC 7 a DC 8.) Dokážete takto tedy postupovat jen další čtyři hodiny.

Okolo čtvrté odpolední je tak čas najít si tábořiště. Trochu si odpočinout a poté přečkat noc.

Cesta do Arény

Džiki, Ilkiov

„Nemá proč tě to mrzet. Já jsem svým způsobem vlastně i rád,“ zazubil jsem se na ni. „Kdybych byl dítě rodičů, ten hodný, vzorný, pracovitý syn, tak bych neuměl, co umím teď. Nepoznal bych lidi, které znám,“ řekl jsem a rozhlédl se po okolí. „A nebyl bych tady. Ať už je to kdekoli...“ dodal jsem a pokračoval dál po cestě.

(hod performance 16 + 3)

"Are your garments all spotless?
Are they white as the snow?
Are you washed in the blood of the lamb?

Is your soul all spotless?
Is it clean as the snow?
Are you washed in the blood of the lamb?

I am washed, yes I'm washed
I am washed in the blood
I'm all washed in the blood of the lamb

I'm all clean I'm all spotless
I'm all pure like the snow
I'm all washed in the blood of the lamb"

Cesta do Arény
Tonny, Ilki

"Možná jsem nepozorná, to ale neznamená, že nejsi dobrej," usměju se na něj. Mlčky poslouchám jeho příběh. "To mě mrzí," sdělím mu vážně. "Neumím si to moc představit. Já jsem jedináček a vášeň k hudbě sdílím s rodiči. I když zdaleka nejsem tak dobrá jako oni. Ale máme myslím dobrý vztah." Vážný výraz vystřídá rozpačitý úsměv, když zmíní vidinu své budoucnosti. Když pak podotkne, že magie a podobně u nich není, nemůžu si nerýpnout. "Co ty víš, třeba jsi jen nepozorný. Přece jen jsi se sem nějak dostat musel..."