Cesta do Arény

Jiki, Ilkiov

"Dobrej? Ani ne, spíše ty jsi nepozorná," usmál jsem se, když si vzala zpátky svůj váček. "Naučil jsem se to sám. Pokus, omyl. Pokus, omyl. Pokus, monokl, ale úspěch. Rodiče ze mě chtěli mít to zlatý dítě. Dokonalý syn. Dokonalý student. Dokonalá loutka," pokrčil jsem rameny a podíval se na ni. "Vysral jsem se jim na to. Chození za školu, rvačky, pochybná místa. Nemístná hudba. To byl můj domov. Tam jsem to byl já. Na mě se doma vybodli všichni. Jen sourozenci, obzvláště sestra, občas přišli s prosíkem," začal jsem tak nějak lehce shrnovat svůj život a jen tak koukal před sebe na cestu do nikam. "Černou ovci rodiny vystřihneš z každý fotky. Ale za ní taky přijdeš, když jsi v průseru a nechceš si ušpinit ručičky. A nebo když ty ručičky někdo špiní tobě," dodal jsem pak už tišeji s vážným výrazem. "Na to jsem jim byl dobej..." dokončil jsem po delší odmlce a povzdechl si.
"Ale co. To je minulost, ne? Teď mě čeká zářná budoucnost po boku roztomilé démonky a maníka s kozlí lebkou. Nic proti, jen si na to musím zvyknout," dodal jsem směrem k Ilkiovi. "Jak jsem říkal. U nás to není běžný. Ani ojedinělý. Ono to tam prostě není."

Cesta do Arény
Tonny, Ilki

Pochybovačně se ušklíbnu na jeho slova. To bych se to nechtěla naučit, kdybych věděla, jak se to hraje. Ale nějaký ty základy jsem okoukala. Ale pokračuje dál, takže ho nepřerušuju a zvědavě hltám informace. Hele, ten vypadá stejně jako mám já! Jakmile se ale zeptá, jestli není můj, zarazím se. Kouknu na svůj opasek a opravdu mi tam váček chybí. Překvapeně vykulim oči. Vůbec ničeho jsem si nevšimla. "Jsi dobrej," zazubím se na něj, když sevřu váček v dlani. "Kde ses to naučil?" Zeptám se zvědavě. Ani nějak moc neřeším, že Ilki přešel moji otázku. Stejně ho jednou vyzpovídám.