Cesta do Arény

Jiki, Ilkiov

Měl jsem co dělat, abych se nezačal usmívat. Ona je tak nevinná, až to možný není. Byla statečná a nespustila ze mě oči. Ani na vteřinku. Snažila se. Ale i tak se ji lehce zvětšily zorničky. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Nevím, jak fungují oči démonů. Každopádně to zabralo a ani si nevšimla, že jsem ji něco vzal.
„Kostkový poker? Hmm…. Ten neznám. To mě můžeš zase naučit ty. Nebo aspoň mi ukázat základy,“ řekl jsem a usmál se na ni. „Ale abych se vrátil k tomu, o čem jsem mluvil,“ pokračoval jsem v rozhovoru a párkrát si v ruce nadhodil ten malej váček, asi s mincemi, co jsem vzal Jiki z opasku. „Ten bude asi tvůj, že?“ řekl jsem a podržel váček za stahovací provázky mezi dvěma prsty.
„Je to hra plná klamů, přetvářek a štěstí. A to je na tom to kouzelné. Nikdy pořádně nevíš, co přijde. Hraješ moc a prohraješ. Hraješ málo a prohraješ. Musíš vědět, kdy položit karty a odejít,“ s těmi slovy jsem ji vrátil váček zpět do dlaně.

Cesta do Arény
Tonny, Ilki

Zkoumavě se podívám na Ilkiho. "Co máš na mysli?" zeptám se, když mu odpoví Tonny, ale to už odpovídá mě. Stočím pohled zpátky na něj. Vypadá to, že se vyzná. Otázka je, jak se liší jeho a naše pravidla. I když mi to zatím přijde stejný. Když přejde přede mě, sleduji pohledem obsah jeho slov. Jeho oči. Jeho tvář. Jeho ruce. Setrvám pohledem, když vzal mojí ruku do svých, dokud jí zase nepustí. Zahledím se mu do očí. Ani bych se nedivila, kdybych měla ty zorničky roztažené teď. Na sucho polku, než následně pohledem ucuknu do strany. "Chtěla bych zkusit kostovej poker," vymáčknu ze sebe.

(Sleight of Hand 7 vs. Perception 1)

Cesta do Arény

Jiki,Ilkiov

Procházím s ostatními tou vyprahlou pustinou a povídáme si. Osvětlují mi situaci tady a co mám čekat. Třeba že mám čekat jen jednu hospodu v Aréně. Skvělé. Pak ale přišla řeč i na kasino.
Víš, můj drahý příteli s kraví lebkou místo hlavy,“ začal jsem. „Je hodně způsobů, jak se zabavit. Mnoho bezpečných. Mnoho nebezpečných. Kasino ale. Když víš, jak na to, tak se zabavíš a dokonce si i vyděláš. Nikdo tě nenutí tam jít a hrát. Dá se tam dělat i něco jiného. Bar. Restaurace. Možností je tam hodně,“ pokrčil jsem rameny a otočil se na Jiki. „Záleží, co by ses chtěla naučit hrát. Karty? Kostky? Ruleta? Je tam mnoho her a každá má svoje kouzlo. Jen musíš vědět, jak hrát. Kdy sázet. Kdy položit karty. Máš protivníky svými slovy a výrazem v tvářích,“ řekl jsem a zařadil se před ní a šel tak pozpátku a při tom jsem se na ni díval. „Třeba při pokeru. Musíš umět číst v protihráčích. Musíš umět číst v pohybech jejich očích. Výrazu tváře. Pohyby rukou. Zároveň ale…“ řekl jsem a opatrně ji vzal za ruku a stále při tom šel pozpátku. „Musíš dát bacha na svoje pohyby. Aby ses neprozradila, když se chystáš blafovat. Dávat bacha na mimiku, aby ti náhodou lehce necukly koutky. Roztažené zorničky taky hodně prozradí,“ pustil jsem její ruku a zařadil se zpět vedle ní. Při tom ji z opasku sebral malej váček (hod 4+3).

Cesta k Aréně
Jiki, Tonny

Uchechtnu se nad jeho poznámkou o tom, že má své způsoby. Sám před chvíli zmiňoval, že nemá nejmenší tušení, jak to zde funguje. Jsem zvědav, jak si chce poradit s neústupností a paličatostí démonů a v případě problémů... S vysokými ostrými jehlami. Nicméně odpovědi na další poznámku reaguje Jiki. Do Arény stejně míříme a jestli se chce napít co nejdříve... Bar je tak nějak téměř jediná možnost. "To vskutku," přitakám na Jiki slova, že to pochopí až to uvidí.

Poté se již hovor stočí na hazard v kasinu. "Myslím, že se dá zabavit i mnohem... Zajímavějším způsobem než hazardem." Poznamenám jen neutrálně, zatímco sleduji naše okolí.