Lykas
Jiki, Tonny

Hned jak vstoupím na kameny, vím že je zle. Každý krok podkluzuje a skutečně teď lituji, že jsem nevyužil Lubomírovo nabídky na botky na kopyta. Ohlazená a opečovaná kopyta jezdí z kamenů, že mám co dělat, abych si nenabil čumák na prvním kameni. Ani dva prsty kopyt mne nezachraňují, vzhledem k tomu, že se nemají na tomto povrchu za co zachytit. I tak se dokážu dostat do poloviny cesty. Když se však mění výška terénu, nestabilita se zhorší. Krok výš mne převáží a já se marně snažím švihem rukou udržet rovnováhu. V ten okamžik, kdy začnu padat a k mozku se dopracuje informace, že nemám rovnováhu, se horor v mých očích dá vyčíst na pěknou dálku. Plácnu sebou s výkřikem do mělčiny na záda a lokty. Tak nějak očekávám syčení a bolest... Která ovšem nepřichází. Překvapeně se nazdvihnu výš na loktech a jednou rukou naberu vodu do dlaně, abych si k ní čichl. Proč se ještě nesvíjím v bolestech? Běží mi kompletně ohromenou hlavou.

Jiki, Ilki, Tonny

Vydáváte se dál. Tonny jde prozíravě jako první, abyste se vyhnuli skryté vodě. Po mokrých kamenech jde celkem zkušeně. Bezpečně zakliňuje boty s kvalitním vzorkem podrážek a přidržuje se stěny a je na druhé straně raz dva. Pro Jiki je to o něco těžší. Přeci jen není zvyklá na mokré kameny. Jsou ale pro její drobné nožky dostatečně velké, takže zvládne opatrně přeskákat za Tonnym. Ilkiho kopýtka ale s kameny rozhodně nekamarádí. Každý krok klouže a nervozita z vody by se snad dala i krájet. Je zhruba v půlce kamenů, když mu kopyto podklouzne a Ilki předvede ukázkový záda do mělčiny hned vedle.

Lykas

Ilki, Jiki

Ti dva jsou naprosto klidní. Jak mouchy na hovně. Nic neřeší. "Díru do vesmíru? Kdo by tam proboha rval něco živého?" vyhrknu rychle obě otázky, ale k ničemu. Sehnul jsem se tedy zpět k batohu a začal tam soukat zbroj. Po pár vteřinách se vznášela ve vesmíru, jako ostatní věci, co tam byly. "Magie..." hlesl jsem. Bohužel, jeden fakt nemůže mít chvilku klidu. "Co?" podíval jsem se na Jiki, která něco slyšela, ale Ilki vypadal, že je stejně hluchej jak já. (perceptiopn 8) Nahodil jsem tedy rychle batoh na záda a vzal ze země tu zbraň, co vypadá jak brokovnice. To už ale ti dva vypadali, že se chystaj vyrazit.
"Dovolte, ženy a děti první," procpal jsem se dopředu. S tím jak se ti dva zakuckali v té vlhkosti tady, by asi nebylo dobré, kdyby spadli do vody. Proto jsem šel prvně já, abych jim aspoň ukázal kudy. (Atletika 23)

Lykas
Jiki, Tonny

Nic neříká, ani nenaznačí. Nechá mne v zadumaném stavu, než nás přeruší dopad. "Minimálně já bych měl jít," odtuším na Tonnyho slova. "Až bude klid, můžeme tě do toho obléci. Není to tak složitý," dodám potom co šťouchne do svého brnění. Přičapne k batohu, své brnění jsem do svého nacpal již předem. Vyjekne při pohledu do batohu. Přistoupím blíž, abych dovnitř nahlédl, ale to mu již Jiki dělá přednášku o bezedném batohu. Kývnu hlavou na souhlas. "Cpát tam živé tvory by také nemusel být nejlepší nápad," doplním ještě, než si mou pozornost zcela získá Jiki, když zmíní volání o pomoc. Zastřihám oušky, ale nepodaří se mi žádný hlas zachytit. (Perception 16, DC 18) Věřím ale, že něco zaslechla. Jak se zvedá ze země, přitočím se zpět a opět ji zapnu zip na šatech. "Takhle by to mohlo být praktičtější," poznamenám k ní tiše. Poté již seberu batoh ze země, připnu rapír ke stehnu a jsem připraven vyrazit k místu dopadu.

Opatrně našlapuji za naším malým procesím na kluzké kameny. Snažím se přidržovat kde to jen jde, protože jakmile se kopyto dotklo prvního kluzkého kamene, bylo mi jasné, že to vydá za ohlazený krystal. Bude zázrak, jestli mi to někde neuklouzne. (Akrobacie/Atletika 10)

Neznámo kde (Lykas)
Ilki, Tonny

Nechávám Ilkiho tápat ve vlastních otázkách. Myslím, že brzy pochopí, o co mi jde. Když je po všem, nejde přehlédnout Ilkiho překvapení.

Rozhovor nám ale není souzen, vzhledem k tomu, že je přerušený rachotem zvenku. Otočím se tím směrem s Ilkim téměř současně a přikývnu.

Podívám se na Tonnyho, když vyjekne a tázavě pozvednu obočí. Nad jeho konstatováním se pak musím usmát. "Zdá se, že jsi dostal bezedný batoh. Užitečná věcička. Nemusíš se toho bát, jen do toho nedávej další bezedné věci, nepotřebujeme udělat díru do vesmíru," mrknu na něj trochu škádlivě. Ale je to pravda no... "Slyšeli jste to? Někdo volal o pomoc," podívám se po nich (Perception 18, DC 18 - platí pro všechny). "Měli bychom si pohnout."

Když jsou všichni připraveni, vyrazíme. Tonny jde první, Ilki jde za mnou. Musíme vyjít po užším břehu ve vstupu jeskyně (5ft, nevejdete se vedle sebe). A že to je samej kluzkej kámen... (Acrobacie 19)

Lykas

Mnohovesmír zkouší mou trpělivost a je pravdou, že má setkání s elfy na pokraji smrti nemohou být dílem náhody. O to větší silou tíha této zkoušky doléhá na mou mysl. Mé počínání je bezvýsledné. Padnu vedle elfa a pohledem zkontroluji jeho zranění. Poznám, že dýchá podle pohybu hrudi, ale jeho ostatní zranění nevypadají dobře. Něco má v oku a kost trčící z paže také nevypadá dobře.
Tohle sám nezvládnu. přiznám si a vím, že mám pravdu. Mé znalosti jsou poměrně obecné a není tu moc toho, co bych mohl použít. Rozhlédnu se proto po okolí. Pokud nám někdo nepomůže, tak tu zemřeme oba. Mnohovesmír má jistě nějaký záměr. Musím věřit. rozhodnu se a opřu se lokty o zem.
“Pomoc...pomoc...po...moc...POMÓC !“ začnu zprvu špitat, ale na konec ze sebe vyrazím ryk, jako nikdy v životě...možná proto, že život mnichů je tichý.

Lykas

Ilki, Jiki

Přiběhl i Ilki a taky vypadal ustaraně. Hned ji začal zkoumat a já jen poodstoupil, aby měl místo. Je to přeci jen léčitel. Jiki se pak postaví a opravdu vypadá, že ji už je líp. Podala mi blůzku a já tedy utrhl dva proužky. Je to její blůza a její žádost. Asi z toho chce udělat nějakou roušku nebo tak něco, aby se jí líp dýchalo. Ilki ji mezitím rozepl šaty a já ji jen pak podal ty kousky látky. „Teda…“ hlesl jsem, když jsem si všiml toho tetování, co má Jiki na zádech. Pěkné a detailní. A celkově mi teď Jiki připadá jiná. Něco je na ní jiné, ale co? A aby toho nebylo málo, tak ji začala hořet ruka a při tom ji začalo zářit i tetování. Jen jsem kousek poodstoupil. Abych na to celé líp viděl, samozřejmě…. Z plamenů se vytvaroval malej ptáček a kroužil kolem plamenů, co Jiki šlehaly z ruky. Když se pak na mě Jiki podívala, ukázal jsem ji zdvižené palce. Tohle bylo pěkné… Ve stejnou chvíli ale něco spadlo z oblohy a docela kousek od nás. A Ilki se tam chce hned podívat.
„Fakt tam chceš jít?“ podíval jsem se na něj a pak kývl hlavou na Jiki. Ještě před chvíli nevypadala nějak extra. Pak mi pohled sjel na mou hromádku věcí. „Co s tím?“ šťouchl jsem špičkou boty do zbroje u batohu. Nikdy jsem na sobě zbroj neměl a ani nevím, jak se do toho leze. Navíc to tady vypadá na bažiny a já bych fakt nerad uvízl někde jen kvůli tomu, že vážím jak bitevní tank. Možná by se to vlezlo do toho batohu… Dřepl jsem si a přitáhl si batoh, který jsem otevřel a o chvilku později od něj odskočil. „Co to sakra je?!“ vyjekl jsem a koukl na ty dva. „Tam je… to je…. „ nenašel jsem slova, jak to pojmenovat.
(jestli se podívali dovnitř, uviděli, že věci v batohu tam prostě jen tak poletuji ve vesmíru. Na pozadí jde vidět i pár hvězdiček a nějaké obrazce, co vypadají jak galaxie. Nejblíže k okraji batohu byla velká kniha, vypadalo to, že stačí natáhnout ruku a vzít ji) „Tohle batohy nedělají!“

Lykas
Jiki, Tonny

Také se postavím, když si Jiki stoupne. Povytáhnu obočí skoro až rohu. "Mělo se stát?" zopakuji po ni poněkud překvapeně. Přes svoji starost o ni i ignoruji pálení v nozdrách. Není to tak, že by se to nedalo vydržet, i když je to skutečně nepříjemné. Prohlížím ji podrobným lékařským očkem a tak si všimnu nových věcí. Byla to nemoc, ty prasklinky? Jak se to zahojilo? Nebo prostě zmizeli, jako ten můj stav? Běží mi hlavou, když přejíždím pohledem po volné pokožce.

Přejedu k jejím očím pohledem, když se na mne ohlédne. "Nahá?" poposkočí mi pro změnu druhé obočí, když mne žádá o rozepnutí šatů. Neprostestuji ale více a povolím zip na šatech. Mohu si tak více prohlédnout, co za parádu ji přibylo na zádech. Fénix... Úplně mi to nespíná, protože mám dojem, že se to moc nedotýká toho co se stalo. Osud dokáže být skutečně vrtkavý.

Obrazec se mi ale rozsvítí do čumáku, takže kousek ustoupím a sleduji jak Jiki zkouší něco s plameny. Mé překvapení je znát i pro ty, co úplně nedokážou číst v nelidských tvářích. "Myslel jsem, že jsi o svou..."

Nedořeknu, protože mne přehluší nehorázný kravál a pak nás ofoukne tlaková vlna. Rychle se na kopytu otočím směrem k východu z jeskyně, jen abych viděl něco doutnat za první řadou stromů. "Něco spadlo," konstatuji očividné, "měli bychom se tam podívat," dodám a otočím se na ty dva.