Cesta k Aréně
Tonny, Jiki

Přesně s roztažením temnoty zabliká světýlko v lebce, než se stabilně rozsvítí. Protáhnu zbylé maso na kostech a zeširoka rozevřu mordu, což by v masitém těle bylo pravděpodobně zívnutí. "Dobré ránko," pozdravím všechny přítomné. Vypadá to, že se nám noc podařilo přečkat v pořádku. Nikdo nechybí. Dobré znamení. "Co nejdříve. Není dobré otálet příliš dlouho na jednom místě," odvětím na Tonnyho otázku a začnu si sbírat věci.

Zastavím se v pohybech, když Tonny znovu promluví. Od skoro uražení lebky po žádost o pomoc... To jsme za těch pár hodin pokročili. Cvaknu zuby o sebe. "Už jsi mohl pochopit, že žádost o pomoc neodmítnu," krátce hrdelně se zasměji, "ovšem, pokud se mnou vydržíte dobu šampionátu v Aréně. Přeci jen, placený šolich, který jsem již přislíbil... Odřeknout nemohu," pokývnu hlavou. Zatáhnu tornu a hodím si ji na záda. "Každopádně bychom měli vyrazit, nějaké to sušené maso můžeme sežvýkat cestou."

Cesta do Arény

Jiki, Ilkiov

Pozoroval jsem Jiki, jak se probouzí. Docela rozkošná. Sedl jsem si na kámen a ještě chvilku se na ni díval, než svět kolem obklopil temný void a já zůstal sám. Ani zvuk. Ani obraz. Jen já, kámen a void všude kolem. Dokonalé prázdno. A tak jsem tam seděl. Nad ničím nepřemýšlel. Nic nedělal. Prostě jen existoval. Ani nevím jak dlouho to trvalo, ale najednou se odněkud ozvalo několik tónů. Pohl jsem hlavou a hledal, co to bylo. Nikde nic. Ale odněkud ty líbezné tóny jemného vydrnkávaní přicházejí. Nakonec se k nim i přidal hlas. Ten znám. To je Jiki.

Otevřel jsem oči a došlo mi, že jsem nakonec usnul. A vzbudila mě Jiki svým hraním. Slunce už vycházelo. Ohníček jen doutnal a Jiki s harfou v ruce se usmívala přede mnou.
„Dobré ráno…“ zamručel jsem na pozdrav. Očividně se mi to všechno fakt jen nezdálo. Povzdechl jsem si a postavil se. „Kdy vyrážíme?“ zeptal jsem se těch dvou. Ani nevím, kam vlastně pospíchám, když ani nevím, co mám vlastně dělat. Proč jsem tu skončil. Nebo jestli je cesta domů. To ale…to vypadá na nějaký cíl. Cesta domů. Jenže k tomu potřebuju plno věcí. Hlavně tedy jídlo a nějak přežít, než najdu cestu zpátky. „Jiki… Ilkiove… Je mi to blbé, ale potřebuju vaší pomoc,“ začal jsem po chvíli a hledal správná slova. Or fuck it. „Potřebuju vás, aby jste mi ukázali, jak to tady chodí. Jak tu přežít. Cokoli se může hodit,“ řekl jsem a koukl se prvně na Jiki a pak i na Ilkiova. „Chci zjistit, jak se dostat zpátky. Ale bez vás to nedám. Zřejmě bych zdechl tu na té cestě…ať už vede kamkoli. Někde prostě začít musím a vy dva vypadáte jako dobrý začátek k mému přežití a adaptaci. Čili… vás potřebuju. Nemám moc co nabídnout, jen asi… „ zmlkl jsem a koukl na kytaru. „Tohle…“ ukázal jsem na kytaru. „To je tak jediné co vám můžu nabídnout za pomoc.“

Cesta do Arény
Tonny, Ilkiov

Tiše zamručím, když musím vstávat dřív. Nijak ale Tonnyho nezdržuju a rozespale se posadím. Zase si musím zvykat, že ještě nevidím tak ostře. Nevypadá to ale, že by Tonny chtěl jít spát. Než mu ale stihnu nabídnout, aby se ještě dospal, usne v sedě. Uchechtnu se nad tím.

Během hlídky se nic neděje, jen po cestě projde kerberos. Zalovím v batohu jestli mám něco šikovnýho, že bych připravila snídani, ale kromě sušenýho masa tam nic není (2% šance na něco lepšího). Když je čas je probudit, vezmu harfu a jemně vydrnkávám jakousi baladu (performance 15). Nepotřebuju, aby dostali infarkt. "Dobré ráno," pozdravím je už docela odpočatě.

Cesta do Arény

Jiki, Ilkiov

Usnul jsem skoro okamžitě. A měl jsem hrozně debilní sen. Zdálo se mi, že jsem na poušti. Že jsem potkal porno démonku. Že se mi cosi zakouslo do zad a zachránil mě borec s buvolí lebkou místo hlavy. A ke všemu bafal dýmku jak starej kuřák. To byl ale debilní sen. Zrovna to ale začalo být příjemný. Démonka se přitočila skrz ohniště ke mě a obejmula mě. Začala mi něco šeptat do ucha. Něco sladkého a nezbedného.

O to větší šok byl, když mě cosi probudilo a já civěl do jednoho červeného oka v lebce.
„Kurvafixježisikriste“ zlekl jsem se, div jsem se neodsunul do ohniště. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to vážně nebyl sen. Ten písek a bolest v boku a ramenu tady pořád je. „To nebyl sen, co?“ zeptal jsem se Ilkiova, abych se ujistil. Bohužel nebyl. „Je čas?“ zeptal jsem se, ale to už seděl a zřejmě spal. Vzhledem k tomu, že mu už nesvítilo oko.
Tak jsem se ujal první hlídky. Šťoural jsem klackem do ohně a přemýšlel, co teď vlastně dělat. Nenapadlo mě vůbec nic. Nejlepší, co jsem přišel je, držet se Jiki a Ilkiova. To je moje nejlepší šance. Ale můžu jim věřit?
Krom pár pocestných se nic nestalo. Klidná noc. Jelikož jsem neměl už pomyšlení na spánek, ale i tak jsem Jiki po pár hodinách (asi) vzbudil. Nakonec jsme stejně znovu usnul v sedě. Tolik k mému hlídání.

Jiki, Tonny, Ilkiov

Kdyby mohl, tak na vás dva povytáhne obočí. Vzhledem k tomu, že jste se ani nedomluvili v jakém pořadí vás má vzbudit. Nakonec se jen uchechtne a zahledí se do černé oblohy. Během čtyř hodin, které proběhli, si ničeho zvláštního nevšiml. Nakonec dojde strčit do Tonnyho, který se neprobudí s kocovinou na místě, kde to zná, ale uvítá ho pohled do bílé lebky. Kolem je stále tma, vzhledem k tomu, že si hlídky mění zhruba ve tři hodiny ráno.

Ilkiov se usadí ke kameni, poblíž Jiki. Složí nohy do tureckého sedu, položí ruce do klína a po chvíli jeho rudé oko zhasne. Celkově takto působí jako zcela mrtvý. Během Tonnyho hlídky, až na pár průchozích po cestě, se nestane vůbec nic. Obě hodiny proběhnou v pořádku a je čas vzbudit Jiki. Ani během posledních dvou hodin se neobjeví nic agresivního. Jediné, čeho si Jiki všimne, je obrys velkého tříhlavého psa, jak si to štráduje podél cesty. Vzhledem k tomu, že je místní, tak ví, že je to strážce cest a nic jim od něj nehrozí. Noc tedy proběhla bez jakéhokoliv nepříjemného či jiného encounteru. Jen něco málo minut před sedmou ranní, se začne temnota z oblohy stahovat a tak odhaluje pohled na jasnou oblohu, na které visí dvě slunce. Jedno nepřirozeně veliké, jedno obdobně veliké jako na Zemi. Jakmile temnota zcela zmizí, teplota se během deseti minut vyšplhá ke 36°C.

Cesta do Arény
Tonny, Ilkiov

Zvednu pohled k Ilkimu. "To je fakt... Dobře, tak díky za tu první hlídku. Dobrou." Ještě než se uložím, přitáhnu si svoje věci blíž, ať je mám po ruce, kdyby cokoliv. Vlasy zapletu do dvou copů. Když bude Ilki hlídat, tak se nebojím uvelebit se na bok čelem k ohni. Ještě chvíli hledím do plamenů, které se zanedouho normálně rozhoří, jak opadnou moje efekty. Víčka mi klesnou a chvilku na to, kdy už spím, zmizí moje kulička.

Cesta do Arény

Jiki, Ilkiov

Ležel jsem tam a pomalu usínal. Jiki cosi říkala o alarmu. Zřejmě magický, jak jinak. Zajímalo by mě, jak to funguje. Třeba bude zítra čas se o tom líp pobavit. A Ilkiov navrhl hlídky. Jen jsem zvedl palec, že souhlasím s tímhle návrhem a zamumlal, ať mě pak vzbudí. Nemám už sílu řešit cokoli jiného. Třeba, když se ráno vzbudím, bubu ležet na gauči v club housu od motorkářů, zeblitej a s kocovinou.

Jiki, Tonny, Ilkiov

Ilkiov zůstává potichu, během vašeho hovoru. Dodýmá dýmku a po pečlivé údržbě ji opět uklidí. Když přijde k tomu, že jste unaveni, pokývne hlavou. "Měli byste nabrat síly, aby jste se lépe hojili," pronese k tématu spánku, "magické alarmy jsou šikovné, ovšem spousta tvorů tu umí fázovat, tedy i tak bychom si jich mohli všimnout až příliš pozdě. Lepší bude držet hlídky. Mohu zůstat vzhůru další čtyři hodiny, zbylé čtyři byste si však měli rozdělit."

Cesta do Arény
Tonny, Ilkiov

Usměju se na něj zpátky. "Jako povinný to není, ale určitě je to lepší." Zívnu si po něm. "Asi tak stejná, jako když budeš vzhůru. Jen si toho nejspíš všimneš, až když bude pozdě. Každopáně můžu tu vytvořit alarm, který by nás upozornil, když se k nám někdo dostane a nebo si můžeme rozdělit hlídky."

Cesta do Arény

Jiki, Ilkiov

Poslouchal jsem, jak Jiki mluví o té hudbě. Očividně oba mluvíme o tom samém, jen každý z jiného pohledu. "Jo..asi máš pravdu. Promiň.. dneska je šílený den a já se nějak rozvášnil. Každopádně jsem rád, že jsem potkal kolegu hudebníka," usmál jsem se na Jiki.

Nakonec si lehnul do písku. Začínám být nějaký unavený, ale zase nevím, jestli tady můžu volně spát. Jiki mi dala odpověď na mou otázku ohledně prokazování identity. "To zní zajímavě. Takže se budu muset taky nějak... přihlásit, ne?" zeptal jsem se a pak to nevydržel a zívl. "Jaká je šance, že mě ve spánku něco sežere?" zeptal jsem se a zavřel oči. Mám strach jít spát uprostřed ničeho po boku dvou neznámých...ale zase pomohli mi. Můžu jim věřit? Snažil jsem se vypadat, že jsem v pořádku, že mě nic netrápí. Nedávat na sobě znát ten strach, co mi začal jako slizký had lézt do podvědomí. (deception 13+3)