Cesta do Arény

Jiki

Takže portály se otvírají někým nebo něčím. Nepravděpodobné, že se otevřel sám od sebe. Hmm.. divné. Ale…očividně se to stalo. Ale jestli to někdo udělal, zajímalo by mě, kdo to byl a proč to udělal. Jaký měl k tomu důvod. Nebo prostě jen tak z prdele?
Z rozjímání mě vytrhne pohled na Jiki, jak jednou rukou krouží dokola, plameny se rozestupují a ona vytahuje můj nátělník, co jsem hodil do ohně. „Taky magie?“ zeptal jsem se, když pak začala tou kuličkou jezdit po dírách na nátělníku a ony se prostě jen tak začaly zacelovat. Načež nátělník přistál zpět u mě. (insight 9) „Dík,“ hlesl jsem a začal zase žmoulat nátělník.
K mému překvapení se ozval Ilkiov a já jen přikývl, že beru. Nosit něco zakrváceného ještě v tom vedru nebude nic příjemného.
Mé možnosti zde v poušti stoupají závratnou rychlostí vzhůru a možnost přežití se rapidně zvedá. Z nuly na nula celá jedna.
Nechal jsem tílka pro tentokrát ležet a natáhl se pro svou kytaru co byla opřená kousek ode mě. Začal jsem si ji prohlížet. Je netknutá. Tedy až na useknutý kabel. Ten jsem prostě jen odpojil a smotal. „No…to by bylo. Pochybuju že tady někde najdu kombo a kabel, co by šel připojit…“ prohlásil jsem a kabel jsem si omotal kolem zápěstí jako nějaký řetízek pro štěstí. „Co teď, když už jsem tu. Mezi magickými bytostmi a démony a kdo ví čím ještě?“ podotkl jsem a podíval se prvně na Jiki a pak na lebkouna. „S mými znalostmi, které tady nejspíše neplatí skončím jako otrok nebo přesnídávka.“

"Dobrá práce," pochválí na závěr výkon Jiki. "No problemo. Jen bych počítal s tím, že to není poslední, co tu bude potřeba ošetřovat..."

S tím se opět přesune na místo k ohništi. Vyklepne zbytek z dýmky do ohniště a znovu si napěchuje. Lusknutím prstů, a vytvoření na prstu malého plamínku, si zapálí. Těžký dým z dýmky neškrábe a voní jako ořechy. Téma portálů nadále neřeší, vzhledem k tomu, že mu přišlo, že Tonny jeho slovům moc váhy nedává. Místo toho vás v tom nechá, pokud se někdo přímo nezeptá jeho. Spokojeně bafá z dýmky.

"A pokud na sobě nechceš mít rozkládající se krev, což rozhodně není zdravý, můžu ti poskytnout jedno ze svých tílek..." dodá, když do Tonnyho rukou putuje vyspravené tílko.

Cesta do Arény
Tonny, Ilkiov

Naštěstí ze Skeleťáka už padají docela rozumné věci. Přikývnu, když se nám představí. "Já jsem Jiki a tohle je Tonny." Pomůže mi ošetřit Tonnyho. Teda... spíš udělá většinu práce. Ale přece jen je to léčitel a já sice nějaký základy mám, ale nic světobornýho to není. Nebylo by od věci se něco přiučit a pak si taky pořídit tu sadu. I když doufám, že jí nebudu potřebovat jako doposud. Opatrně, co nejjemněji a nejšetrněji dovedu, mu ošetřím rameno s Ilkiovými pokyny. Celou dobu snad ani nedutám jak soucítím s jeho bolestí. Po dlouhém procesu máme konečně hotovo. Protáhnu se, zatímco se přesunu zpátky k ohni před Tonnyho. Vyvolám si zpět svojí kuličku. "Většinou je portál něčím nebo někým vyvolán, ale myslím, že i nějaké chaotické by se našly..." pokrčím rameny a přitom vytáhnu z plamenů jeho nátělník, od kterého krouživým pohybem ruky s kuličkou držím plameny. Rozložím tílko na zem a začnu si špitat.

Přejíždím kuličkou po roztrhaných místech, které se postupně zacelují. Jakmile je látka spravená, jen s fleky od krve, tak jí hodím Tonnymu a snažím se vypadat nezaujatě (Klamání 19). "Nevypadá to, že bys byl zvyklý na místní podmínky, takže i když to je pěkný pohled, tak jestli nechceš, aby ti ve dne slezla kůže, tak doporučuju něco si oblíct."

Někde v poušti na cestě do Arény

Jiki

Poslouchal jsem, co mi říká o portálu, i jak musí slovíčkařit. Zjevně patří k těm, co musí mít pravdu za každou cenu. Jen jsem si povzdechl a nechal to být. Tohle je jak dohadovat se s debilem. Nemá to cenu. Zbytek jeho slov jsem už tak nějak vypouštěl, jen mi utkvělo cosi jako zdravotník a přísaha. Jo, jasně. Vypadá jak.... a čert to vem. Očividně ošetřovat umí. A ví co dělá.

Jiki přišla s tím, že střepy musí ven. Jen jsem zavřel oči a přikývl. Chtělo by to nějaký alkohol na umrtvení. Nebo aspoň otupení smyslů. Vyhrnula mi nátělník a já rázem seděl a koukal před sebe do ohniště, jelikož se lebkoun přestěhoval za mě. Sám mi začal vytahovat střepy ze zad a Jiki podle jeho rad ošetřovala díru v rameni. Snažil jsem se moc necukat, ale i tak mi občas uklouzlo nějaké zasyčení nebo zaklení. To je poprvé, co mi někdo tahá střepy ze zad a je to sakra nepříjemný. Ale po slabé (kurva dlouhé) půlhodince bylo po všem a já s úlevou vydechl. Jestli už nikdy neuvidím doktora, bude to moooc brzo. "Díky...Ilkiove" hlesl jsem a koukal se na zakrvácený nátělník a přemýšlel o tom, co jsem slyšel. Portál. Magie. Tvorové. Očividně hodně různých světů vzhledem k tomu, jak mi popisovala Jiki, kde to vlastně jsem. "To se portály otvírají jen tak, jak se jim chce?" zeptal jsem se pak po chvíli, když už bylo po všem a já v rukou stále žmoulal nátělník. Nakonec jsem ho zmuchlal do kuličky a přihodil do ohně. Tenhle už je na odpis.

"To zní jako koncentrační portál, nebo distorze mezi pláněmi," odpoví kupodivu poměrně vážně a klidně, oproti své jízlivosti.

"Ne to je pravda, neřekl jsi blbost. Doslova jsi to nazval debilitou," uchechtne se. Začne přibližovat svou polohu. Nic mi to neříká, ale tak galaxie je velká a planet, kde neumí využívat magii, nebo to dělají tajně, je docela dost. "Já jsem s tím v pohodě, že nevěříš všemu co řekneme. Vlastně by to bylo dost naivní. Ale po vidění věcí na vlastní oči bys věřit měl. Čím dřív uvěříš, tím větší šance na přežití budeš mít. Ze všech planet, kam jsi mohl z té své nemagické spadnout, je Gaydar jedna z těch... Špatných voleb pro tebe. A tomu bys věřit měl," pronese poměrně dlouze a pak si také dlouze zabafá. "Mířil jsem do Arény. Jsem najatý jako zdravotník pro šampionát. I když tam většinou nic moc nedělám, protože oživování není zatím v mých schopnostech," hrdelně se zasměje nad tím co řekl. "A nemysli si, že jsem zastavil z dobroty srdce nebo nějaké takové blbosti. Složil jsem ale přísahu života. Přišel bych o svou magii, kdybych nepomohl," pokrčí rameny a vyfouká kolečka do vzduchu, které mění barvu, jak letí vzduchem a rozplývají se. "A ze stejného důvodu se nemusíte bát, že bych vás v noci podřezal," uchechtne se pobaveně. Pokud si ho prohlédnete lépe, můžete si všimnout, že se mu v samotném véčku porozhalené košile blýská přívěšek, který je jeho svatým symbolem. Z Jikiina pohledu si vůbec nic nedělá.

Oko v lebce na chvíli zmizí a zase se objeví, jak krátce "zavře" oči. Než stačí ale na Tonnyho otázku opáčit další jízlivou otázku, už odpovídá Jiki, tak ji spolkne. Když je skeleton vyzván ku pomoci, povzdychne si. Když však dodá, že mu nahradí lékařskou sadu, kývne hlavou na souhlas a zvedne se, aby se připojil k démonce, za Tonnyho zády. Dýmku si zastrčí hluboko mezi zuby a bafá i nadále, aniž by potřeboval ruce. "Jsem Ilkiov," jeho hlas zní stejně zvučně, i když má v mordě strčenou dýmku. Instruuje Jiki, jak má ošetřit rameno a sám se věnuje vytahování střepů ze zad a ošetření ran i těch od drápů. (10 životů z lékařské sady na ošetření ran.) Za další půl hodinu je hotovo a Tonny má ofáčované rameno a torzo.

Cesta do Arény
Tony, Skeleťák

Zprvu mi to skeleťákovo rejpání přišlo vtipný, ale jak tak Tonnyho poslouchám, tak je to pro něj opravdu nemilá situace a naprosto pochopitelná reakce. Pokusím si vybavit, jestli mi to místo, odkud pochází, něco říká, ale nic se mi nevybavuje (Historie 4). Přejedu pohledem na skeleťáka a spojím s ním pohled. Pohledem mu dám najevo, že to už stačilo, kdyby náhodou v tom chtěl pokračovat. Podívám se Tonnymu do očí, když položí svou otázku. “Je potřeba ti to ošetřit,” s vážným výrazem sklouznu pohledem na jeho záda a velmi opatrně přetáhnu jeho nátělník přes střepy. “Ty střepy musí ven. Pomůžeš mi s tím?” otočím se na skeleťáka. “Až budeme ve městě, tak ti doplním zásoby za tvojí péči. Mimochodem, jak se jmenuješ?”

Cesta do Arény

Jiki


To už se ale Jiki probrala a začala mi popisovat, kde to jsem. Jako obvykle, nemám nejmenší tušení.

Lebkoun se ujal vysvětlování. Nelíbí se mi jeho jízlivost. „Jak to mám vědět, jak jsem se tu dostal. Poslední věc, co jsem dělal bylo, že jsem byl na koncertě, hrál na kytaru a pak kolem mě začaly létat jiskry. A najednou písek kam se podíváš,“ pokrčil jsem při tom rameny. Na poznámku o mamince a výchově jsem si jen protřel oko prostředníčkem jeho směrem a něco zamumlal o prdeli.

Lebkoun foukl dým do ohně a ten změnil barvu na zelenou. V tom novém světle nabral Lebkoun nové rozměry na strašlivosti. Aby toho nebylo málo, začala se pode mnou třást země a pak, jako kdyby byl vedle mě, jsem uslyšel jeho hlas. Temný. Hnusný jak smrt. Naprázdno jsem polkl ale stále jsem se mu díval do očí…. Do oka… Po chvilce bylo zase všechno, jako předtím. A přišel další výsměch. „Vyčisti si ušní dírky. Neříkám že snít o magii je blbost. Každej má svoje něco, co ho drží při vědomí. Řekl jsem, že tam u mě není magie. Ani takový jako jste vy dva a tohle,“ kývl jsem k…mephit to bylo? „Tam u mě…“ koukl jsem na Jiki a napodobil její přiblížení „Galaxie Mléčná Dráha, Sluneční soustva. Planeta Země. Spojené Státy Americké, stát Kalifornie, město Los Angeles. Magie? Není. Démoni? Nejsou. Bytosti? Nene… všechno to jsou pohádky a výmysly. Jasný? Sorry že vám dvěma hned nevěřím všechno co vám vypadne z hlavy. Hlavně tobě.“ Koukl jsem na Lebkouna. „Někdo, kdo má lebku místo hlavy se prostě odnikud zjeví a je až moc nápomocný? Promiň, ale tomu se těžko věří. V LA když je někdo moc nápomocný, není to dobrý znamení. Při nejlepším se pak probudíš bez peněženky a zmlácený někde v uličce. Při nejhorším se neprobudíš vůbec,“ pokrčil jsem rameny a znovu si zapálil.

Jiki se po chvilce zvedla a prošla skrze ohniště, jakoby tam ani nebylo. Prostě jen tak jím prošla, a začala se zajímat o moje rameno. „Co s tím chceš dělat?“ nedůvěřivě jsem se na ni podíval.

"No a vypadalo to snad jako něco jiného?" nakloní skeleton hlavu lehce na stranu. Na díky od Jiki jen pokývne hlavou než si znovu dlouze zabafá a vypustí do vzduchu temně šedé obláčky dýmu. "Jak jsi se sem dostal, když ani nevíš kde jsi?" zeptá se se zájmem. "Je to mephit a jak vaše rány ukazují, jsou velmi skuteční," pronese stále tím svým nervy drásajícím klidným hlasem. "Maminka tě neučila, že ukazovat je neslušné?" uchechtne se před tím, než si znovu potáhne z dýmky. Přeměří si okem Jiki. "Bez urážky, ale tady v kresleném najdeš dost odvážnější věci," uchechtne se. "Vááážně?" protáhne a vyndá dýmku z tlamy aby mohl pobaveně cvaknout zuby o sebe. Poté si opět dlouze zabafá a foukne dým do plamenů. Ty okamžitě změní barvu na jedovatě zelenou. Hned vzápětí se přímo pod Tonnym zatřese zem. Jako poslední se ozve skeletenův hlas temným šepotem přímo u Tonnyho ucha. "A jak si tohle vysvětlíš?" Po pár minutách se barvy plamenů vrátí do své původní barvy. "Snít o magii se ti zdá debilní? To musíš mít fakt smutnou fantazii," poznamená již normálně. "Nejsem člověk. Ani zaživa jsem nebyl člověk. Jak může napovědět tvar mé lebky," přejede si rukou po zdravé lícní kosti. Sleduje pohyb Jiki, jak se v ní vzbudí starost o Tonnyho a znovu si zabafá.

Cesta do Arény
Tony, skeleťák

Chvilku mžourám do nebe, než si zvyknu na to že zase vidím. I když na jedno oko dost mizerně. Chvilku ho promrkávám, ale bez výsledku. Na to si budu muset zvyknout. Tonny mezitím spusí svou tirádu o tom, jak tomu pořád nevěří. S pozvednutým obočím se opatrně přizvednu na lokty. Na jednu stranu mi to lichotí, protože kreslený je vždycky odvázanější, a na druhou stranu přemýšlím, z jakýho zapadákova přišel. Holky jako já fakt nedosahují kvalit na kreslený verze. A to jak nechce věřit ničemu, co vidí nebo mu říkáme? Upřímě si vůbec nedovedu představit, že bych snad žila někde bez magie. Posadím se a prohlídnu si skeleťáka. "Díky," zašeptám, abych nenamáhala tolik krk, jak říkal. Tony si sedne a vypadá to, že se konečně chystá tomu všemu věřit. "No shit, Sherley... Jsi na planetě Gaydar v sluneční soustavě Graych v clusteru Hell Nest v kruhu jedna na pomezí sedmého a osmého sektoru. Víc určit polohu už ani nejde. Maximálně ještě že jsi na cestě mezi Démonním Městem a Arénou." Dostane se také svým ramenem zpět na světlo z ohniště. "Ty krvácíš!" vyhrknu šeptem. Zvednu se a překročím ohniště k němu, abych se podívala na rány. Kleknu si za ním a natáhnu ruce k lemu jeho tílka. "Můžu?" zeptám se opatrně, stále šeptem.

Cesta do Arény

Jiki

Lebkoun se po ošetření Jiki taky usadil a začal bafat ze své dýmky. Působí uvolněně, ale nesmím se nechat zblbnout. Vždyť…má lebku místo hlavy! Když pak začal s vysvětlováním ohledně magie, jen jsem zavrtěl hlavou. „Magie“ uchechtnul jsem se nad tím jeho vysvětlením. To mi fakt chce tvrdit, že magie existuje? Ale zase…ta jeho lebka… Posadil jsem se do písku před něj, zrovna, když promluvila Jiki. Obočí mi povystřelilo výš. Nečekal jsem, že bude mluvit tak brzo. Jestli vůbec někdy, abych byl přesný. Zase jen řekla, že jsem na Gaydaru. Bezva. Toho se pak ujal i Lebkoun. Jen jsem pokýval hlavou. „A jo, Gaydar. No ovšem. Už to všechno dává smysl. Díky…“ sarkasmus přímo stříkal na všechny strany. „Ne fakt… je opravdu ducha naplňující vědět, že jsem někde uprostřed pouště na místě o kterém nikdo nikdy neslyšel,“ začal jsem a zase se postavil a došel k tomu něčemu, co jsem umlátil. Chytl to za ten jeho rypák zmáčený mou krví a dotáhl to k ohništi. „Tohle…ať je to, co chce. To není skutečné. Tohle je jen ve filmech a hrách. Ty“ ukázal jsem na lebkouna „Takový jako ty jsou jen ve filmech a hrách. A ona“ podíval jsem se na Jiki. „Ona kupodivu existuje,“ řekl jsem a potáhl si z cigarety. „Ve filmech a hrách a kresleným pornu! Magie? Děláš si ze mě srandu? Nemusím doufám říkat, že magie…není. Jo? Jakože vůbec.“ Občas najdu video jak nějaký rádoby magič vytáhne ze zadku slepici, jenže to jsou jen triky, zrcadla a technické efekty. Abych to shrnul. „Ty. Ona. Tohle..“ nakopl jsem tu potvoru vedle sebe. „Neexistujete… museli mi něco hodit do pití a tohle je jen debilní sen…“ hodil jsem cigaretu někam do háje a chvíli to rozdýchával. Tohle je prostě jen drogový sen. Ale zase to krvácející rameno a záda… jsou cítit dost skutečně.
Chvíli jsem jen tak přešlapoval a pak se posadil. „To, co mi tu říkáte je pravda? Magie? Gaydar? Démoni? Lidé s lebkou a jedním okem?“