Na Tonnyho větu o popletenosti po něm jen vrhne pohled, z kterého i přes absenci mimických svalů lze cítit, že je mu to úplně fuk a že by ocenil, kdyby ho neurážel. Když se dívka neprobere hned po zatřesení, pohodlně se usadí k ohni a zaloví v torně, kterou si před jejím léčením sundal stranou. Vytáhne z ní dřevěnou krabičku, která schovává dlouhou dýmku. Napěchuje ji a zapálí ji. Vsune ji mezi zuby do lebky a zabafá. Vypadá to poměrně zvláštně, protože mu část dýmu vychází z lebky, v místech, kde ji kus chybí. Když si spokojeně odfoukne dým, teprve je ochoten věnovat se Tonnyho otázkám. "Magie. Není zatím silná, ale doléčit tím někoho sešité rány zvládnu," rozhodne se odpovědět jako první na to světlo a zkoumavě si chlapce před sebou prohlíží. Skoro jako kdyby jsi tušil, že uvažuje zpod jakého kamene jsi vylezl, že nepozná magii. To už se ozve tichá odpověď od Jiki. Skeleton se na ni podívá. "Nepřemáhej se. Nech odpočinout krk," vyzve ji, než se pohledem vrátí k Tonnymu. Opět si zabafá. "Každopádně má pravdu. Jsi na Gaydaru, poblíž jedné z hlavních cest," přitaká na těch pár Jikiiných slov. "Kvůli těm potvorám, co vás napadli se fakt zvedat nebudu, abych se šel podívat. Ale jako se vším na Gaydaru - byly to nějaké mrchy," zlehka pokrčí rameny, "je skutečně nerozum cestovat bez léčitelské sady." Nezní to jako výsměch nebo urážka, spíše to zní starostlivě.

Cesta do Arény

Tonny, skeleťák

Jak ucítím první vytahovaný střep, oddriftuju do temnoty na delší chvilku. Cítím až teplo na krku a na hlavě. Začínám tlumeně slyšet zvuky okolo, až slyším normálně. Stále se zavřenýma očima, trochu přiškrceným tichým hlasem pronesu: "Ti řikám, že jsi na Gaydaru..." Koutky úst se mi jemně zvednou a začnu rozlepovat oči.

Cesta do Arény

jiki

„Máš to v té lebce popletený. Ji vidím poprvé, stejně jako tebe. Doslova,“ nad jeho dalšími slovy jen zakroutím hlavou. Tohle nemá cenu. Sáhl jsem pro cigarety do kapsy a jednu si hned připálil. Pořád ve stoje, pohledem stále na tom nově příchozím.
Sleduju jeho počínání a když pak začal předvádět něco…se světélky v oku a rukou, posadil jsem se. „To bylo působivý.“ Řekl jsem uznale a zapálil si další cigaretu. „Vypadáš rozumně, takže to zkusím s tebou znovu. Kde…to jsem. Co jsou zač ty potvory. A to svítící něco, cos udělal… to bylo co?“
Prvně potřebuju nějaký odpovědi, co se tu sakra děje. Jiki sice vypadá jako člověk, lebkou už zas tak moc ne. Vybaflo tu na mě něco. A on si prostě v pohodě přijde, uprostřed pouště, očividně doktor a ještě se mi tu vysmívá parchant. „A přeskoč různý blbosti a posměšky. Fakt na to nemám náladu,“ dodal jsem po chvíli a fakt jsem vypadal, že bych po něm při další poznámce s chutí skočil.

"Tak to má docela pech, jestli se o ní její společník takhle dokáže ´postarat´..." Pronese a trochu pootevře tlamu. Možná by to na masité tváři vytvořilo nějaký výraz adekvátní k jisté jízlivosti jeho slov. "Není to snad fuk? Je dost zraněná. Co jí do toho stavu dostalo, můžete zjišťovat pak," nadhodí, aniž by z něj uhnul zdravým okem. Po pobídnutí si povzdychne. "Doufám, že se máte jak odvděčit, víte jak jsou lékařské sady drahé?" brmlá si, zatímco se vydává k Jiki. Zaklekne vedle jejího těla a odepne od pasu taštičku, na které je symbol hvězdy, z které se rozpínají křídla a mezi ostny trčí roh. Připraví si menší polní chirurgii. Poté postupně a opatrně začne vytahovat šrapnely. Od těch nejméně závažných. Naposledy si nechává ten v krku a oku. Vždy na ránu kapne nějakou tinkturu a ta přestane krvácet. (9 životů vyléčeno lékařskou sadou.) Následně, připraven s tlakovým obvazem, vytáhne šrapnel z krku. Hned ránu zaškrtí a obváže. Pak velmi opatrně, velmi opatrně, vytáhne šrapnel, který je zaražený v koutku oka. "Má obrovské štěstí. O kousek vedle a přišla by o něj," pronáší u toho aniž by se vyrušil ze soustředění. Nakonec ji přiloží jednu ruku na krk a druhou překryje oko. V prázdném koutku zahoří rudá magie, která na chvíli vytvoří něco, co vypadá jako magické oko. Energie se přesune do dlaní a nakonec do ran. (6 životů vyléčeno magicky.) Poté opatrně sundá obvaz z krku. Po šrapnelu zůstala jen červená jizvička, již dobře zahojená. Poté s Jiki jemně zatřese, aby se probrala. Celé to trvalo dobře hodinu. "Bude na to oko, chvíli špatně vidět," pronese k Tonnymu informativně.

(Lasting Injury - Zraněné oko - Jiki má nevýhodu na všechny útoky na dálku - i kouzly. Také má nevýhodu na Pátrání a Vnímání opřené o zrak. Pasivní vnímání ji klesne o 5. Přirozeným způsobem se bude hojit 10 dní. Pokud bude oko ošetřovat tinkurami a bylinkami, sníží léčení na 5 dní. Pokud bude používat magické ošetřování, negativní efekty se vytratí po 2 dnech.)

Cesta do Arény

Jiki

Ten tvor se rozešel blíže. Ovšem... s rukama před sebou. "Jediné, co pro ni můžu udělat je vykopat hrob. Jinak ji nejsem schopen pomoct," řekl jsem po chvíli a spustil ruce k tělu. Pohledem jsem ale stále zůstal na něm. "Něco...něco na nás vybaflo... jak... nevím... tamhle leží jeden," poukázal jsem na toho, co se mi zaryl do zad. Oči stále na lebkounovi. Nelíbí se mi. Nevěřím, že přišel jen tak náhodou kolem. "Jestli víš jak ji pomoct... já bych nadělal ještě více škody," pokrčil jsem rameny a udělal mu místo, aby se na ni podíval.

Když se vaše pohledy setkají, tvor nahne hlavu tak, aby na tebe lépe viděl svým zdravým okem. Když se Tonny poníží, rozejde se blíž. Když však promluví, zastaví se. "Co...? Ke komu...?" vysouká ze sebe podivně hlubokým šeptavým hlasem, který lehce rezonuje. Když se Tonny opět postaví a zaujme bojový postoj, zvedne ruce na úroveň ramenou, prázdnými dlaněmi natočenými směrem k chlapci. "Hele, netuším co tu řešíš, ale ta dívčina ti tu za chvilku umře... Měl by ses spíš věnovat tomu ji pořádně ošetřit." S tím k ní těkne pohledem, než se jím opět vrátí na Tonnyho.

Cesta do Arény

Tonny

Cítím to. Každý jeden fucking střep. Ještě slyším Tonnyho se smát. Už necítím, jak padám. Hlavou těsně vedle ohniště. Některé prameny dopadají přímo do plamenů, ale neshoří. Moje kulička, někde nedaleko na zemi, se se ztrátou mého vědomí rozplyne. Pořád nic nevidím, ale ta temnota je teď... jiná.

Ne, ne, ne! Já ještě nechci umřít! To nemůžu rodičům udělat. Ještě jsem nic nedokázala. Ani ty pitomý songy neumím psát. A rozhodně nechci umřít takhle trapnou smrtí... A prostě ne teď! Sice mi trochu leze na nervy, ale je vlastně docela cute...

Tak moc sbírám veškerou svojí vůli žít, až se mi mělce a trhaně začne zvedat hrudník. Už zase cítím ty zkurvený střepy. Hodně z dálky slyším Tonnyho něco říkat, ale moc mu nerozumím. Střídavě se propadám do temnoty a zpět, jak jsem vysílená a zraněná.

(samovolné probuzení za 3 hodiny)

Cesta do Arény

Jiki

Sotva, co jsem padl obličejem do písku, se tvor rozletěl po okolí a já ucítil, jak se mi do zad zabodlo několik kousíčků. „Kur… haaaa“ zařval jsem do písku, jak jsem ucítil tu ostrou bolest. Když už bylo po všem, pomalu jsem se zvedl na rukou a ohlédl se. Tvor tam už opravdu nebyl. „He…hehe…“ začal jsem se smát. „Co se to sakra děje?!“ zařval jsem. „Ty.. okamžitě mi to… Jiki?“ otočil jsem se na údajnou démonku a zarazil se při pohledu na ni. Po čtyřech jsem se přesunul k ní, jen abych viděl ty velké kusy toho tvora, jak z ní trčí. Několik jich kouká z hrudi. Další velký z krku, kolem kterého se řine krev. V neposlední řadě jeden zaseknutý v oku, kterej obtéká sklivec. Potlačil jsem touhu zvracet a radši odvrátil zrak. Té už nejspíš není pomoci. Jediné co vím je, že se věci z rány nevytahují. A víc pro ni udělat nemůžu. Nemám ani čím.
Průser ale neskončil. Sotva jsem odvrátil hlavu o mrtvého těla, uviděl jsem jinou, ještě hnusnější věc.
„To ne…“ hlesl jsem a posadil se na paty. Přede mnou, na okraji viditelnosti tvořené ohništěm, stála postava s lebkou na hlavě a koukalo to na mě. „Ty patříš k nim?“ řekl jsem po chvíli a pomalu se postavil. „Tak pojď…“ zaujal jsem bojový postoj a rukou, po vzoru Nea z Matrixu, mu naznačil, aby šel.

Skelet se rozletí do stran a Tonny zareaguje okamžitě a dropne na zem. Díky tomu se mu zasekají jen malé úlomky do zad (5 piercing dmg). Jiki však takové štěstí nemá. Otočí se přímo do rány střepům. (11 piercing dmg - je na 0 a umírá) Obrovské šrapnely se jí zaboří do hrudi i přes její brnění, jeden jí čouhá rovnou z krku. Menší šrapnel pak čouhá z levého oka. Vypadá to skutečně hrozivě. S mrtvolným výrazem dopadne na záda a nehýbá se. Tonny si také v ten okamžik může všimnout, že do šera na cestě, které vytváří ohniště, vstoupí podivná osoba.

Když si vás všimne, zastaví se na cestě a vypadá to, že hledí vaším směrem.

Cesta do Arény

Tonny

Potom, co něco zachrčela v odpověď, přišlo varování od Tonnyho a já se tak akorát otočila hezky čelem k tomu, snažíc se konečně rozkoukat tu slepotu. Je to otravný. Zdá se, že byla ta mrcha poslušná. Opravdu chcípla. Jen jinak než jsem čekala. (ZH = Double 1)