Trang

Dlouhé mučení a následný náraz podu si vybírají svou daň. I když to k elfovi máš jen kousek, zabere ti to skutečně několik vteřin, možná desítek, než se k němu doplazíš. Když se ho snažíš odtáhnout není to o nic jednodušší. Jeho mrtvá váha je znát a tobě se podaří s ním tak akorát zacloumat. Tělo se ale nikam neposune.

Neznámo kde (Lykas)
Ilki, Tonny

Oba kluci se ke mě seběhnou. Musím se v duchu uchechtnout. Je to docela fajn změna, být takhle obletovaná. Ne, že bych si na to nějak potrpěla teda. Ale tak nějak to je cíl všech bardů, být oblíbený, ne? I když to vlastně teď už neni moc můj případ... I když mi ruka na zádech nebolí, stále je to citlivé. Zavrtím hlavou. "Už je to dobrý," podívám se vděčně na Ilkiho. Stoupnu si, abych na oba viděla. "Umm... Nejsem si jistá, ale tak nějak cítím, že se to mělo stát. Že to je v pořádku."
Ano. Úplně cítím, jak plamen, o který jsem přišla, mi koluje zpět v žilách. Jen trochu jiný, silnější. Opatrně si sundám blůzku, kterou nosím přes ruce a podám jí Tonnymu. "Mohl bys z okrajů rukávů prosím utrhnout dva pruhy?" Pohybem ruky před obličejem mu naznačím, že to chci na jakési roušky. "Je tady nezvyklý vzduch..." Podívám se na Ilkiho, odhrnu si vlasy přes jedno rameno a pootočím se k němu zády. "Mohl bys, prosím..?" pokynu mu k zipu na šatech. "Chtěla bych něco vyzkoušet..." Dodám poněkud nervózně. Přeci jen je to nové i pro mě. Dýchám mělce, dokud si trochu nezvyknu nebo mi Tonny nepodá kus rukávu.
Jakmile mám rozepnuto, můžou si oba všimnout obrazce na mých zádech. Ilki ví, že to tam dříve nebylo. Také si může všimnout, že zmizely takové prasklinky, které jsem měla na kůži. Vydechnu na zklidnění a zasoustředím se. Dlaň mi zahoří plamenem a současně s tím se opět rozsvítí moje kulička i obrazec na zádech. Zasoustředím se znovu. Plameny, šlehající mi z ruky naberou tvaru fénixe, stejného jako mám na zádech. Mává křídly, vypadajíc, že létá nad plameny z mé ruky. Není to nikterak velké, asi jen o něco větší než dlaň. Usmívám se a podívám se na kluky. Nechám plamen pohasnout a s ním opět ztmavne i kulička s tetováním.

Bílá poušť - Lykas
Jiki, Tonny

Naše prvotní odmítnutí vypadá to Jiki nese poněkud těžce. Když se však Roci opět otočí směrem k nám avšak s nabídkou spolupráce, musím se pousmát nad tím, jak se rozzáří. Překvapeně a velmi vděčně poděkuji především za plnou lékařskou sadu. Nechci ale ani myslet na to, proč mne tak štědře vybavili. Snad ji nebudu potřebovat záhy. Nestačíme se ani pořádně vzpamatovat a už stojíme ve vlhkém vzduchu.

Zabořím čumák do rukávu, než si zvyknu na to lehké pálení v nozdrách. Portál mi zase tak velké potíže nedělá, i když na to se svou odolností těla nejsem právě nejlépe. Poněkud nevěřícně si přeměřuji pohledem masu vody, která vyvěrá před námi ze země. Tohle nemůže dopadnout dobře... Dávicího se Tonnyho nechám být, ale jakmile se ozve bolestný sten, okamžitě se otočím na kopytu, abych se k nim také dostal. Na jeho otázku jen zavrtím hlavou že ne. Opatrně položím dlaň Jiki na záda a čelo. Je horká i na démona. "Bolí tě něco? Jsi někde zraněná?" ptám se starostlivě, abych věděl jak mohu zasáhnout.

Bílá poušť - Neznámo kde (Lykas)

Jiki, Ilkiov

Jen jsem pokrčil rameny, když mi bylo oznámeno, že to stejně chtějí zkusit. Pro mě za mě, stejně nás pošlou do háje. A oni nás opravdu poslali do háje. Tak jsem využil příležitosti a sedl jsem si na zem do stínu, které vrhalo to jejich jezdecké zvíře. K mému překvapení pak ale za ženská, Roci, přišla, že pro nás má práci. Průzkum jiné planety ve jménu Gaydaru. „Dostanu zaplaceno?“ zeptal jsem se, ale místo otázky mi k nohám přistál batoh se zbrojí a do rukou jsem dostal podivnou zbraň, co připomínala brokovnici. A najednou bylo vše pryč.

Prohnul jsem se v pase a vyhodil zbytky jídla a alkoholu. Málem jsem si obhodil i batoh se zbrojí.
„Co to sakra bylo?“ vypadlo ze mě, když jsem byl stále opřen o kolena a rozdýchával cestu skrze portál. V tom se ozvala Jiki. „Jiki!“ pustil jsem zbraň na zem a přiskočil k ní. Klečela tam kousek ode mě a svítila. „Tohle démoni dělají běžně?“ koukl jsem s nadějí na Ilkiho. „No tak… co se děje?“

Bílá poušť - Neznámo kde (Lykas)
Ilki, Tonny

Poklesnou mi ramena, když naši pomoc odmítnou. Sloužit králi je největší pocta. To se ale rychle změní, když nám jeden úkol nakonec zadá. Průzkum planety??? Páni! Můj úžas nekončí, když nám všem ještě poskytnou pěkně napakovaný batohy. Otevře nám portál. Kumu tu samozřejmě musím nechat. "Děkuji, příteli," přiložím mu čelo na jeho a podrbu ho za ušima. Než se nadějeme, jsme šoupnuti do portálu.

***

Objevíme se na druhé straně portálu. Zhluboka se nadechnu, aby se mi neudělalo špatně. Kdo není na portály zvyklý, může se jednomu udělat šoufl. Ale neměla jsem to dělat. Hluboký nádech nebyl vůbec efektivní. Jak se mi do plic dostal místní vlhký vzduch, spíše jsem zasípala a rozkašlala jsem se. Klesla jsem na kolena a začala dýchat skrz rukáv, abych alespoň trochu profiltrovala vzduch. Zničeho nic se zprudka propnu v zádech. Z úst se mi vydere bolavý sten. Jen se bolestí zakousnu do rukávu. Moje kulička se rozáří jasným žlutým světlem, jako malé slunce. Stejná zář mi uniká zpod oblečení v oblasti zad. Po několika úmorných vteřinách obojí pohasne. Zůstávám mělce dýchat do rukávu, zpracovávajíc, co se to právě stalo.

Lykas

Nečekal jsem to, myslel jsem, že jsem pouhým nezvaný hostem. Ale utrpení, které mi bylo přichystáno je nepředstavitelné.
Proč ? Protože jsem odmítl Tinesi ? Závazek ? Jak je možné, že mě tady drží a mučí? Kam míří jejich otázky ? Moje víra se hroutí před mýma očima. Možná jsem byl naivní, věřit v něco tak velkého jako Mnohovesmír. Možná je to jen další iluze, kterou jsem si vytvořil pro sebe. Ale co když je to pravda? Co když je za tím něco většího, co si nedokážu představit?
Bolest mě pálí a rozpíjí se po celém těle. Nedokážu se bránit. Každý výslech mě blíží k hranici snášenlivosti. Jak dlouho tohle ještě potrvá? Jak dlouho budu muset snášet toto utrpení? Moje mysl je roztříštěná. Ztrácím se ve víru myšlenek, které mě táhnou různými směry. Ztrácím se ve stínech pochybností. Co když jsem byl slepý? Co když jsem všechno, v co jsem věřil, postavil na klamu? Ale co když ještě existuje cesta ven? Co když mám ještě naději?

Přišel další úder. Bolestný a brutální. Vracím se k okraji vědomí. Ale musím se držet. Musím najít sílu v sobě. Nenechám se zlomit ! Budu bojovat, i když je to nekonečný zápas proti větru. Moje víra je na zkoušce, ale nemohu se vzdát. Hledám záblesky světla uprostřed této temnoty. Hledám důkaz, že to, v co jsem věřil, má nějaký smysl. Možná je to jen slabá naděje, ale musím ji držet pevně. Bez ní bych se ztratil úplně. Nakonec, jako mnohokrát, klesá moje mysl do sladké náruče bezvědomí.

Toto utrpení mě formuje. Výslechy a mučení mi berou to nejlepší, co ve mně zůstává. Ale odmítám se vzdát. Odmítám nechat, aby mě zlomili. Věřím, že výslech může být cestou k poznání. Možná najdu něco, co mi otevře oči na nový pohled na Mnohovesmír. Ať je to bolestivé, ať mě to zlomí, já se nepoddám. Budu bojovat až do konce. A do konce si budu držet i myšlenku na ni. Proč ? Kde je ? Jsem v její mysli ? V jejím srdci ?

A pak přijde. Jemný dotyk na který jsem čekal takovou dobu. Rozlepím své opuchlé, krví podlité oči. Vše je zpočátku, jako v mlze, vlastně ani nevzpomínám kdy naposledy jsem viděl ostře. Není to ona, jen další z posádky. Mručím, chci spát, hrozně moc chci spát. Ale je neodbytný.

Jsem překvapený, ale neschopný slova. Bolí mne hlasivky a vyprahlý krk při každém pokusu promluvit hrozně řeže. Jen bolestivě polykám a chvíli mi trvá přiřadit si jeho tvář. Je to on ! Ten z Nikde ! Člen její posádky ! Tak přece jen na mne asi myslí.
Zvedám se, ale jsem jen rozbolavělý kus masa v krví potřísněné róbě. Musí mne takřka nést a já se nevzpouzím. Občas na pár vteřin ztratím vědomí a probouzím se až když má hlava lítá ze strany na stranu. Musí semnou třást silně. Rád bych mu pomohl, protože vím co riskuje, ale nejsem toho schopen.
Někde mezi chůzí a nástupem do podu jsem opět odpadl. Jen odevzdaně setrvávám v poloze do které mne v podu uloží.

Nárazy vnímám jen přes otřesy podu. Mám spoustu otázek, ale nejsem schopný je ze sebe vypravit. Jen sleduji elfa a pokud to jde, tak občas upnu oči k temnotě vesmíru. Teprve, když se spustí maska donutím se k pohybu. Marně však mé zesláblé ruce zápasí s těmi jeho. Má obrana je chabá. Žár, on, tma.

Do nosu mne udeří vlhký teplý vzduch, smíchaný se zápachem hořící elektroniky a kovů pomačkaných brutálním nárazem. Elf ! otevřu oči a zamrkám, aby se obraz ustálil. Přejedu pohledem vegetaci, trosky podu a nejbližší okolí. Jsem si jistý, že rozhodně nejsem na Nikde. Nehodlám to, ale nyní zkoumat. Potřebuji jiné odpovědi, než je má současná poloha. Elf, leží nedaleko. Ne ! Ne, musíš žít !

Velice neochotně spolupracující ruku zachytím za nejbližší pevný bod a odstrčím se zesláblýma nohama. Musím vypadat uboze, jak se k elfovi píďalím. Obličejem často klesám k zemi, ale nevzdávám to. Ruka, přítah, noha a stále dokola. A byť to není daleko trvá to snad celou věčnost.

Konečně jsem však u něj. Hořící elektronika a zbytky paliva, však nedávají prostor na nic jiného, než útěk od budoucí ohnivé pasti. Zaháknu svou ruku v lokti okolo opasku, postroje či čehokoliv co má elf na sobě. Nohy zaryji patami do země a prohýbám se v zádech, abych nás oba dostal pryč (Síla 13+0). I tak je mi, ale jasné, že nás sám nezachráním. Ne v tomhle stavu. "Po-moc." vydechnu až zoufale potichu.