Panoptikum pokračuje

12:45, 25. říjen 702 RG
Ho tinec Guttwahlů

Přestože husar naprosto očividně není nadšený tím, že Emílie zdánlivě uniká z jeho loutkařských sítí, zdá se, že nemá problém pokračovat v oné podivné hře, kterou tu rozehrává a ve které se staví do role vrcholového dravce.

„Zajímavého?“ voják v zakouřeném polosvětle hostince vykulí své zákeřná vlčí oči, přehrávaje překvapené pobavení. „Nejzajímavější jsou tu asi kravská hovna. Ale jinak tu je rozpadající se plesnivý hrad, rozpadlý shnilý kostel a hřbitov narvaný mrtvejma prasolidma. Prostě ideální místo na podzimní špacírtúru s milou. Nebo pokud dáváte přednost přírodě tak je tu les, ve kterém běhaj lidožravý medvědi a prasata. A pytláci.“ Ukáže lahví ve své ruce, na kus masa na svém talíři. Následně, aniž už by se obtěžoval nalévat si, vychlemtá zbytek kořalka a s ohlušujícím třískotem rozbije prázdnou lahev o podlahu.

„Kde je ta prasečí starosta?“ Zahuláká následně. „Hosti nemají co pít!“ Když se následně zvedne ze židle, nemůžete si nevšimnout, že jak se lehce zakymácí. Litr čiré tekutiny, který během několika minut spotřeboval. ho nejspíše přeci jen nenechal úplně bez následků.
„Tak než se ten ovarhlav vrátí, zajdu se podívat na to vaše zboží. Kdo ví, třeba od vás i něco koupím!“ Sám se zasměje svému skvělému vtipu, když bera svou šavli ze stolu shodí tác i se zbylým jídlem na zem ke střepům.

Když se rozvláčným krokem vydá ke dveřím do předsíně, ty se opět rozevřou a vy se neubráníte pocitu, že se tu figurky střídají jak na orloji na Rajchštatské hochradnice.

Ve dveřích nestojí hostinský ani nikdo z vám známých členů jeho domácnosti, ale velice vysoký a útlý muž s knírem a účesem podle hrnce. Hlavou, přestože se viditelně ohýbá stále téměř dře strom místnosti. Když se jeho oči střetnou s těmi vojákovými, nedá v obličeji najevo žádnou emoci, ale ti pozornější nemohou nepostřehnout, jak přehmátne sukovici, kterou drží v levé ruce. Za tu pravou ho pak vede malé střapaté děvčátko v záplatovaných šatech, u kterého se neubráníte přirovnání k zmatenému a překvapenému vrabci.
Právě holčička je tím, kdo tenkým, jemným hláskem promluví.

„Pantatínek vzkazuje, že milostpán s milostpaní mají připravenou světnici a že jim to tam máme ukázat, prosím pěkně. A že pokud by ještě chtěli ostatní dolít nebo něco k jídlu, že tady Heinrich se o ně postará. Tatínek musel někam na chvilku doběhnout…“

Voják, ačkoliv sám rozhodně ne malý, hledí okamžik na nejméně o hlavu vyššího tichého obra, a nakonec se kolem něj bez poznámky, jen s krátkým odfrknutím, protáhne či spíše promotá směrem na dvůr a k vašemu vozu. Děvčátko čeká ve dveřích a čahoun, který se zdá být Heinrichem začne pomalu sklízet nepořádek který zde husar natropil…

Ho t do domu, hůl do ruky

12:35, 25. říjen 702 RG
Hostinec Guttwahlů

Jak jsem předpokládal, tak vyřčený nesmysl nenechal šoltýse v klidu. Mává tím prstem, který je podezřele podobný klobásce na mé vidličce a vypráví, jak to ve skutečnosti bylo. Spokojený úsměv skryji za předstírané pití zdejšího vína. Nicméně nesmočím ani ret.
"Vidíte Wihelme, už ani pocestným se nedá věřit. Omlouvám se." pronesu zcela upřímně. Nerad jsem jej využil ke klamnému manévru, ale takový už je osud pěšáků, že ?

A když už jsme u pěšáků. Ti moji hrají svůj part nanejvýš dobře. Čerpa ani nemusí moc hrát. Tohle je jeho prostředí, jeviště, kde může předvést svou přirozenost. A že mu to jde ! Knapp opět mlčí a já se začínám obávat o jeho zdraví. Hlavně to tělesné. Duševní je dávno nenávratně poškozeno. Snad, aby ho Krause později vyšetřil.
Do místnosti vstoupí chlapec, který jako by do tohoto domu ani nepatřil. Očividně Guthwallův oblíbenec. Na slova jeho otce se jen usmívám a přikyvuji. O rozhovor se starají ostatní a mě to tak dává prostor k promyšlení dalších kroků.

Věru špatně se přemýšlí, když do hostince vtrhne husarský hauptman a div nepráská svým mužným knírem. Mluva snad horší než Knapp při excecírungu a chování dobytka. Při jeho slovech se tvářím pohoršeně, což je vlastně pravda a tím je můj herecký výkon zajisté přesvědčivější.
Mlčky jej pozoruji a jasně cítím, že v naší skupince vidí jen příležitost, jak ukázat, kdo tu má navrch. Naštěstí i zde se projeví dosud skryté nadání zbytku skupiny a musím uznat, že situaci zvládají bravůrně. Zejména Knapp, který...dříme ?! Krause ho definitivně vyšetří !
Na přípitek pozvednu víno a s velkým přemáháním se napiju. Odporné, přesně jak jsem čekal. Chuť přebiji okamžitě klobáskou. Husar mluví dál a já s plnými ústy nestihnu reagovat. Emílie a Čerpa se o všechno postarají.

Když Emílie zmíní, že tu budeme muset zůstat déle věnuji jí jen pokrčení rameny a rozmrzelý úsměv. Tohle nebylo v mém plánu a rozhodně se nechci mačkat pod hódobóžovou duchnou déle, než je nutné.
Nakonec má drahá předvede elegantní slovní veletoč a přesune husarovu pozornost na mě. Její ruka na mém zápěstí jenom potvrzuje, že se mi husarovy pohledy nezdály. Chlad a pot najevo nervozitu...vím to. Dlaně slečny Anny byly zrovna takové v předvečer mého odjezdu. Když už jsem tuto dvojroli vymyslel, musím jí dohrát se vším všudy.

"A kdo by se mi divil čumáčku." usměji se na Emilku, byť mě to oslovení kroutí palce u nohou. Není, však bezúčelné. Lidé obyčejně nemají rádi něžnosti druhých a radši se jim vyhýbají.
"Pane kapitáne, pokud chcete chlapci vám rádi vůz ukážou. Nicméně, někteří z nich vypadají unaveně... pohodím hlavou k dřímajícímu Knappovi "...a vůz bez koní vám stejně nikam neuteče, není-liž pravda ?" podotknu a odsunu talířek s nedojedenými zbytky.
"Má činnost zde v pohraničí je čistě obchodního zájmu. Vy možná vidíte v tomto zapadlém kraji jen bídu a nouzi, ale já vidím příležitost a levné zboží, které mohu prodat s velkou marží." objasním zatímco si do talířku čistím dýmku. "A aby neutrpěla má pověst a nikde jste mne nemusil pomluvit. Prosím pijte a jezte, co hrdlo ráčí. Klidně i lahvinku si na cestu poručte. Tady můj účetní to zahrne do cestovních nákladů." píchnu dýmkou ke Krausemu. "Jen vás poprosím o přátelskou radu. Most stržený a týden zahálky mi vůbec neprospěje. Je zde v okolí něco zajímavého ? Muž jako vy má určitě přehled." zkusím zadrnkat na notu jeho ješitnosti.

SCHLECHTWAHL

12:35, 25. říjen 702 RG
Hostinec Guttwahlů

Pokud bych v té přehlídce křečovitých úsměvů pokračovala ještě o fous déle, jistojistě by mi z nich praskla cévka, nebo mi ten škleb zůstal na tváři navždy. Proto jakmile mám před sebou pálenku a něco k zakousnutí, začnu do sebe obojí obracet, jako bych snad byla týden bez jídla. Alespoň z mysli rychle vypudím myšlenky na budoucí noci s Mlíčňákem v Guttwahlově cimře. A s plnou pusou se také lépe maskuje výraz jakékoliv nespokojenosti a pohoršení, když se hostinský utrhne na to nebohé děvčátko.
"Holka zlatá, musíš tu mít těžký život." Chvilku si postesknu nad tou nespravedlností, ale nakonec pro ni beztak nemůžeme nic udělat. Možná tu a tam vlídným slovem, nebo pár drobáky její námahu ocenit.

Zatímco baštím a kořala mi pomalu stoupá do hlavy, pustí se chlapci do vyšetřovaní. Přistupují k tomu věru chytře. Při zmínce o mědvedech dokonce na chvíli ustrnu v pohybu s lžicí dobrou dlaň před ústy a vykulím oči v hraném zděšení. Nevyslovenou myšlenku za mě, jako ostatně obvykle, dořekne Čerpa, tak se aspoň snažím jeho slovům vehementně přikyvovat. To by tak hrálo, abychom si museli ještě dělat starosti s divou zvěří na cestách! Guttwahl dá ale i tak raději přednost dýmce a výměna historek uvázne na mrtvém bodě. Už ale máme alespoň představu toho, co se ve zdejších krajích povídá a co můžeme očekávat.

Chvíli příjemného vysedávání pak ale přeruší příchod dalšího potomka, ale tohodle má aspoň hostinský rád. Přitom je mu s jeho zlatavými vlásky a vřelým úsměvem podobný ze všech nejméně.
"Aspoň to není úplný bezcita," pomyslím si, netuše, že za krátkou dobu se nám dostane další nečekané ukázky jeho charakteru.

Husar do místnosti vtrhne jako vichřice. Hrubián od pohledu, příjemný jak osina v zadku. A ani trochu se mi nelíbí, že svůj pichlavý pohled namířil právě mým směrem. Sama raději sklopím pohled ke stolu a hledám, co bych si ještě naložila na talíř, abych mu nedala jakoukoliv příležitost navazovat se mnou hovor. Nesnažím se ale schovávat příliš, abych nepůsobila jako snadný terč. Jen dávám najevo, že se nás jejich vzájemné půtky netýkají.
Což bohužel nevydrží dlouho. Po vzoru ostatních si s naším rozverným hostem připiju na Císařpána a vyprázdním kalíšek do dna. Alkohol mě nepříjemně zapálí v hrdle a hnedle se natahuji po sklence vody a kousku chleba, abych to aspoň trochu utlumila. I tak cítím, jak mi do tváří opět stoupá červeň.

Zpráva o strženém mostě je nemilá, alespoň tak se snažím tvářit.
"Nu, nehezky hovoříte o zdejších krajích," pozastavím se nad poznámkou o lidojedech, "to abychom snad raději zůstali tady, dokud most neopraví." Dodám s povzdechem a skoro vyčítavě natočím tvář k Jožkovi. A tím si nejspíš vysloužím i husarovu plnou pozornost. Skoro se i zapomenu ušklíbnout jeho fórku o pašerácích.
"Ale kdeže, vždyť bych vám tam byla houbelec platná, v tomhle já se vůbec nevyznám," snažím se ho přesvědčit. "Jak by to navíc vypadalo, kdybych se někde ochomýtala s cizím mužem, no považte!" Na slovo cizí dám zvlášť důraz, když už nic jiného, možná by se nám alespoň mohl představit.
"Tady můj drahý to tuze nerad vidí," zašvitořím a stisknu Johannovi ruku nad dlaní. Prsty mám chladné a vlhké potem. Za žádnou cenu ale nechci být s někým takovým sama!

Jen pár vteřin, ale jako by to byl měsíc...

12:35, 25. říjen 702 RG
Ho tinec Guttwahlů

„Další most?“ reaguje po kratičké pauze vyplněné klopením dalšího kalíšku s úsměvem hraničář na Cierpisławovu otázku, „Vy opravdu nebudete zdejší, co? No, pokud by se vám podařilo projet Praschova Blata tak v Turu je další most. Nebo brod v Bródku, ale posledního, kdo se tam snažil zdolat řeku vozem vytáhli až po tejdnu místní. A pokud můžu soudit, tak ho asi sežrali. Pořád by to bylo zlepšení oproti zdejší kuchyni.“ Pokračuje, zatímco si pod knír cpe uzenáče a okurčičky.

„A co vás ostatně vůbec přivádí na tuhle zapomenutou cestu? Snad jste nezabloudili? Nebo že by snad pešeráci?“ Ačkoli dotaz doprovodí smíchem, jeho oči vás (a konkrétně vaši stopařku) stále tvrdě probodávají. „Jestli já bych se vám raději neměl prokontrolovat zboží! Co když vezete zbraně nepříteli? Třeba by mi milostslečna chtěla dělat při kontrole společnost?“ Ačkoli jeho tón zní žertovně a přátelsky, jeho tvář je doslova přeplněná touhou po konfliktu a pocitem naprosté kontroly a nadřazenosti.
Než ale opět stačíte zareagovat, znovu se otevřou dveře a v nich stojí překvapený chlapec, který před nějakou dobou pomáhal stáji vaše koně a vynosit vaše věci nahoru do noclehárny.

Nyní vidíte že má přes rameno přehozenou zadní polovinu srnčího, přesně jak hlásil voják. Hostinský se ihned chopí příležitosti, vystrčí ho opět do předsíně a s halasným „Hned su zpátky, milostpanstvo, jen stáhnu a vyvěsím tu potvoru kdo ví, kdy ji Jacek složil, ale nebojej se, k večeři bude srnka jak víno, i kdybych ji měl trošku víc prošpíčkovat“ vás nechává v hostinci pouze s uniformovaným mužem, který stále nepovažoval za nutné se vám představit.

HO TINEC A JEHO HOTI

Několikrát se zakuckám polívkou, mezitím co poslouchám hostinského. Hostí nás však řádně a kořalka není o nic horší, než byla jinde cestou, takže se držím původního plánu a tím je se pořádně ožrat. Šoltýř je ukecanej, že to člověk neviděl, skoro nezavře hubu, takže ho po chvíli začnu poslouchat jen napůl ucha.
Zavrtím hlavou při pohledu na Emilčin apetit. Žrádlo mizí v té její nevymáchané hubě rychlostí blesku.


Z myšlenek mě vytrhne až příchod husara. Ruka se lžičkou zůstane viset na půl úst. Kvůli takovejm jako je on mě vylil z armády. Musím si dávat sakra pozor, někdo takovej by si mohl hned všimnout, že tu něco nehraje. Od chvíle co vstoupil, sem proto extra nenápadnej. Netečným pohledem zkoumám jídlo, na nic nereaguju a předstírám, že pospávám. Přitom sem však napnutej jak kšandy, připravenej, že kdyby se něco semlelo, dát tomu frajerovi po hubě.

Takže mladýmu pánovi na Švajnberku neukousl hlavu jelen, ale zabili ho medvědi! Byl sem, zdá se, dost blízko pravdy. A spadenej most nám nahrává do karet, aspoň máme důvod tu zůstat dýl. Ne, že by mě to dvakrát těšilo. Jsem zvědavej, jak budeme vyšetřovat dva měsíce mrtvýho rozcupovanýho chlápka. A jak si Jonánek obhájí fakt, že se začnem vochomýtat po okolí s podezřelejma otázkama. Něco musí vymyslet, a nebo něco musíme vymyslet ... lovci medvedů!? Prodejci kožek? A nebo třeba .... ,ale hovno leda. Je mi to u prdele. Nejraděj bych zbytek tohodle týdne strávil u šoltýře. Je tu teplo, je tu kořalka, a ten smrad? Ten se vyvětrá.

Párty sa rozrastá

12:30, 25. říjen 702 RG
Hostinec Guttwahlů

"Ále, pane hostinský! Nepekne o cérenke hovoríte, takto ju veru nevydáte!" reagujem medzi chlípaním polievky.
"Tu pan Krause je učený, i brejličky nosí, vlastný domov má ale ženskú, tá mu chýba. Možno by bol za rok-dva...tri až dievčica trochu podrastie došiel, o ruku ju žiadal, veď pozrite jak sa i začervenal keď mu polievku doniesla! Ale degeneráty a kurvy, no to neviem, to moc dobre neznie." zakončím s priateľským mrknutím na Wilhelma, než sa zas venujem len polievke.
Ktorá nie je zrovna ideálna, ale stále lepšie než kyselo.
"Medvědi?!" chytím sa hostinského slova.
"Čo za divoký kraj to tu máte človeče, že medvede i urodzených žerú? Jak sa to stalo, vyprávaj, určite za tým musí byť nejaká historka, veď to človek nepočuje len tak že by milosťpána z hradu medveď zrubal. Ja panečku videl kus sveta - počul som i o chlapovi ktorého včely pobodaly tak, že chudák vydýchol. Ale on bol taký pomalší, že to nakoniec i vtipné bolo..." odmlčím sa aby som dal priestor hostinskému oblažiť nás informáciami ktoré budú použiteľné. A vymyslenou historkou navodil dojem kamarátstva.
Ač, snáď ho to nebude motivovať k čo najbizarnejšej verzii...

Príchod husárskeho výmrda pokazí inak sľubne rozbehnuté posedenie. A zase mi pripomenie, že armáda je žumpa kde vezmú každého kokota. Ešteže Oťase vyrazili, u nášho zboru mu to sluší viac a i vďaka tomu to má v hlave v poriadku. Až mi v kútiku knírku cuká jak mám chuť frajírkovi niečo vyviesť. Možno karty, kocky? Švindlovať určite vie, ale že či tak dobre ako ja...
"Na Císařpána a jeho rodinu!" opätujem mu ale s hranou veselosťou prípitok.
"Nedobré novinky nesieš, pane. Vari iný most, kus ďalej, nebude? Zdejší kraj neprestáva udivovať!"

ZA CÍSAŘE A JEHO RODINU!

12:30, 25. říjen 702 RG
Hostinec Guttwahlů

Hostinský se zdá na okamžik zaražený aby vzápětí zdvihl masitý ukazováček k nebesům a vehementně jím zakroutil. „Baže, milostpáni, horečky! Horečky tu byly, už to bude půl druhýho roku. Lidi padali jak hrušky. Na jaře nezbyl skoro nikdo kdo by zasel a kdo zbyl tak stejně utek. Zbylo tu duší, že bych je na prstech spočítal a samá nešťastná existence. Ale hradu se to nedotklo, to zas ne! Náš pan farář, než sám zaklepal papučemi, říkal, že je to tím, že nepili z obecní studni, že se v ní nějakej chroust hnusnej rozmnožil nebo co. Starej Katowski zase tvrdil, že za to můžou vojáci, že do ní naházeli za války mrtvoly, ale von na vojáci a rajch taky svaluje všechno, to je takovej náš rebel zdejší. Teda byl, než mu na tu horečku i jediná dcera neumříla. Taková pěkná, šikovná holka. Teď už ze dvorce ani nevyleze a kdo ví, zda sám neumřel. Ale s panstvem na Švajberku to ani nehlo, to ne to se pletou s dovolením. Její Milost paní umřela ještě než sem se sem přestěhovál a mladýho pána Šebestiána sežrali medvědi, budou to tak dva měsíce…ale nebojej se nic, sem se neodvážej.“

Následně se Guttwahl napil ze džbánku položeného vedle sebe a vrátil se k zamyšlenému bafání z dýmky.

Vy zatím spokojeně dojídáte a popíjíte (přestože na slíbenou zvěřinu stále čekáte). Čas plyne, a nakonec se ukáže další z rozvětveného klanu – chlapec, asi desetiletý, s košem plným ryb, pískající si písničku, která jako by se ani nehodila do tohoho sice pohostinného, ale tíživě smutného domu.

„Dobrej den! Táto! Kouká, co sem chytil! Móžeme upéct pstruha milostpánům! A Hilda vzkazuje, že noclehárna i světnice už sou uklizený a kam že ti má dát věci?“

Některé z vás až překvapí i v polosvětle blikotajících svíček a tlumeného ohně zářivě milý úsměv chlapcova otce, který kluka rozverně podrbe v rozčepýřených světlých vlasech.

„To je můj Helmut vašnostové, z něj jednou bude jenerál! Celej já v jeho věku. Hlava pro kšeft a ruce k dílu. Ne jako ti ostatní dečoláti! Dones to bábě do kuchyně, mazej ty uličníku! Pro věci si dondu sám, vyspím se v teple v kuchyni, ještě by mi ta poběhlice kapsy prošacovala…“

Když ale domácí pán sahá po klice, ty se dramaticky rozrazí, div že hostinský stihne ucuknout, a vy spatříte muže, který do domácího prostředí zapadá ještě méně než hostinského nyní tvrdě zamrzlý úsměv.

Na okamžik sami zaváháte, než si uvědomíte, že mužova uniforma není zelenou vašich sborů ale temně černá. Očividný nadbytek zlatých prýmek a stejně směšná čáka vás nenechávají už ani na okamžik na pochybách, kdo to hrubě hostinského odsouvá bokem aby si sednul k druhému stolu s nohama v zablácených holinkách vyloženýma na stůl. Hraniční Husaři Hraběte Hullvätyho, sbor nechvalně proslulý u všech ostatních ozbrojených složek císařství. Lupiči, násilníci a zloději hrající si na novodobé rytíře a ochránce mužné cti. Známí svou skvělou schopností nezúčastnit se nikdy žádné bitvy ale vždy být první pokud šlo o plenění, rabování a rekvírování. Nikdo z vás netušil, že se nacházejí zde, většinou tyto jednotky působili na jihovýchodní hranici mocnářství, ale vlastně vás to ani nepřekvapuje. Kraj již mnoho let po válce a bez žádného známého zdroje odporu – to znělo přesně jako místo, kde by Hullväti neměli chybět.

„Vyděl sem že se ti kouří z komína ty staré prase. A toho tvýho debila jak se táhne od vsi s půlkou srnky - chtěl sem ho pověsit jako pytláka, ale pak sem si řek, že je škoda lana a že ty mi za to rád dáš oběd a něco na posilnění.“ Přestože mluví k Guttwahlovi, celou dobu upírá muž pohled na vás a kroutí si knír. „Myslel sem, že si děláš posvícení pro tebe, netušil sem, že by někdo byl tak zoufalej, aby to z něj udělalo tvého kunšafta. Navíc takovýho pěknýho.“ Pronese pak voják zavrtávající pološerem své černé oči do Emílie.

„Panstvo přijelo teďka pane kapitán…“ pronese hostinský, přestože voják na sobě nemá žádné známky důstojnické hodnosti, ale přesto vás překvapí, že veškerá jeho vřelost je pryč. „Zdrží se tu dva dny, zboží i zbraně maj řádně nahlášený u císařpanským glejtem jmenovanýho šoltyse, což sem prosimpěkně já…“ (a vám dojde, že zde vás muž očividně kryje, protože nahlásit jste ještě nci nestihli a ani jste to neměli příliš v plánu) „…a zdržej se dva dny. A vod tohou sou přece hostince aby nabídli střechu a trochu toho osvěžení právě pro ty co si zoufají. I když někteří jsou pravda větší zoufalci než jiní.“
Tento až nečekaný odboj přitáhne přeci jen vojákův pohled a ten dokonce ve smířlivém gestu ukáže své prázdné dlaně.

„Jen sem žertoval, pane šulýn – pardom, šoltys sem chtěl říci. Vždyť jsme na jedné straně přece, oba chceme těm zdejším poloopům ukázat, že císařství je to nejlepší, co je potkalo! Ty to děláš po svým, já po svým. Ale oba ve jménu Císařpána, no ne? Tak dones tu kořalku ať si an to můžeme připít.“

Hostinský viditelně neochotně a s omluvným gestem k vám dojde opět do kuchyně a vrátí se s lahví a tácem se zakuski. Za jeho zády pak kromě Helmuta opustí kuchyň a následně i výčep i stará shrbená stařenka, která je pod tíhou života tak zkroucené a ohnutá že, působí ještě menší než chlapec. Dojde Vám, že to musí být ta tajemná „bába“, která vás poslední hodinu zásobovala studenou i pečenou kuchyní.

Když konečně před husarem přistane lahev a sklenka, nedočkavě ji zvedne, a aniž by se namáhal sundat nohy ze stolu pronese přípitek „Na Císařpána a jeho rodinu!“

Následně se otřese a s hodnocením že „Větší sračku jsem ještě nepil Frantz…“ si nechá nalít další a pohledem se vrátí k vám.
„Mám pro vás asi smutnou zprávu přátelé. Za Prosiačekem spadnul most, takže jestli míříte na sever, tak to můžete rovnou otočit, protože oprava zabere nejmíň tejden říkali tamní. Já sám se kvůli tomu vracím do Leipy…“

Příležitost

Emílie zvládne změnu krytí lépe, než jsem očekával. Jistě mne v duchu proklíná a už kuje pikle, jak mi to vrátit. Inu cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. A ty mé jsou dobré i když to může vypadat všelijak. Navic, vždy se můžu vymluvit, že se řídím Čerpovou světáckou radou. Pokud budu mít paničku, jinou mi těžko někdo podstrčí. Není tomu tak?
"Mhmhm, ale jistě mein Liebling." odpovím Emílii a jen velice těžko ze sebe vyloudím úsměv. Je dost křečovitý, ale to se dá vyložit i, jako nevole ke svolenému ochutnání kořalky.
Pak opět udeří Čerpa. Prý hrdlo ze zlata! Já, který skřehotám, jako špatně postřelený kohout. Však i básně slečně Anně radši píšu, než recituji. No počkej. Však já už na tebe něco vymyslím ty šprýmaři. přimhouřím oči směrem k vafnmajstrovi. "Děkuji za uznání, ale to mé popěvování snad ani nestojí za řeč." zamumlám s důrazem na poslední část věty.

Naleju si vína, ale prozatím neochutnávám. Hádám, že mi ta sklenice vydrží na celý oběd a možná i odpoledne.
Objeví se Knapp a světe div se. Nic. Žádná poznámka, žádné posměvačné pohledy. Spokojeně natáhnu z dýmky.
"Děkuji. Samozřejmě nebudete tratný." odvětím na nabídku dalšího pokoje a sváteční duchny. Přiznávám, že to jsem nečekal, ale nezbývá než sehrát partii s rozdanými kartami. A vlastně, co se stane. Těžko dostanu válečky jako na kadetce. Ne, Emilie si určitě nic netroufne. Nanejvýš bude dloubat loktem do žeber. To snad přežiji.

Od případných dalších žertíků jsem uchráněn příchozí Guttwahlovou dcerou. Ušpiněný andělíček, který odhání neúnavné čerty, jako je Čerpa. Nepotkal jsi čerta, dokud nevíš kdo je Čerpa. zarýmuji si v duchu. Rozhodně je to tak dobrý verš, že by stálo jej zvěčnit, alespoň na dveřích latríny.
Sleduji mladou Aschenputtel, která rozlévá polévku a když nečekaně práskne Guttwahlův hlas, tak sebou trhnu. V momentě, kdy řev ustane se zaujatě věnuji pozření polévky, kterou pokud možno jen polykám. Občasnými pohledy se snažím v pohledech svých společníků najít, zdali si někdo mého leknutí všiml. Má autorita by zajisté klesla!
Mladých Guthwallů je mi líto, ale není nic, co bych pro ně mohl udělat. Samozřejmě pár facek od Otta by přineslo určité zadostiučinění, ale v této situaci...zbytečné. Radši se úvahami přesunu k vyšetřování. Zajisté plánuji využít onu medvědí trofej k navození loveckého tématu, ale Guttwahl se rozvalí na židli. Musí to vyplynout.

Vyplyne. Wilhelm se konečně projeví a začne se zajímat. Správně, jako lékař jednotky jedná v nejlepším zájmu. Který mu v rámci vyšetřování musím trošku pokazit. Vyšetřování je důležitější.
"Wilhelme. To je to vaše věčné hloubání a utápění se v účetnictví. Dva dny nazpět nám v hostinci vyprávěli, že horečka si tu vzala před týdnem starého pána ze Švajnberku i s jeho paní. Vy vůbec nedáváte pozor, co se kolem děje člověče." zavrtím naoko nespokojeně hlavou a zakousnu se do klobásky. Všechno jsem řekl špatně, čas, oběť i způsob úmrtí. Není možné, aby se Guttwahl nechytil. Lidé rádi ukazují, že vědí víc než ten druhý. A s radostí opravují, jako Wilhelm.

O povaze zla

11:40-12:00, 25. říjen 702 RG
Hostinec Guttwahlů

Častým tématem traktátů zabývajících se Temnotou a Světlem byly úvahy o povaze zla. Zlo mělo mnoho tváří, mnoho podob, mnoho manifestací. A Franz Guttwahl byl, zcela očividně, jednou z nich. I když, při jeho velikosti je nejspíše hned několik z nich, splácaných dohromady.

Můj mozek se zabýval takovouhle zbytečnou úvahou, zatímco já šokovaně pozoroval bití nebohého mrzáka. S každou další ranou, se stupňujícím se naříkáním, jsem sebou pokaždé snad podvědomě cuknul a myslím, že jsem nebyl sám. Byl jsem tím divadlem natolik konsternovaný, že jsem ani nereagoval na komandantův, snad až nepatřičně žoviální, komentář.
Měl bych něco udělat. Zakročit. Něco říct. Vždyť přeci nečinnost vůči konanému zlu, kdy neučiníme nic, abychom bezpráví zastavili, i když bychom mohli, je také morálně nepřípustné.

'Jenže, Wilhelme', namítal dál poněkud zbytečně mozek, zatímco Guttwahlovo běsnění pokračovalo, 'tys zapomněl do této úvahy připočíst jeden prostý fakt. A totiž, že jsi zbabělec. Co bys asi tak mohl udělat? Mohl jsem mu to rozmluvit, že...' Ale to už zvládl Otto se svou typickou rázností a onen nestvůrný muž, díky všem svatým, obrátil svou pozornost (a masu) do temného nitra HO TINCE. 'Čerpa' sesedl z koně a navrátil mrzákovi jeho berlu, sklonil se, něco k němu prohodil a... šel dál.

Poněkud toporným krokem jsem došel až k chlapci, který teď měl navíc ještě jablko. "Počkej, pomůžu ti," vyhrkl jsem, jak se ve mně kroutilo svědomí. A tak, ačkoli jsem zdaleka nebyl nejsilnějším mužem sboru (spíše naopak) a na vášce mi přidával spíše klobouk, než co jiného, pokud by se snad někdo z dvojice Brzostowski a nebo Wiedmannová ohlédli, spatřili by patrně dost komickou scénu, kdy jsem mu pomáhal na nohy a měl sám co dělat, abych se neskácel do prachu. Vpravdě, hrdinný výkon, s podívanou jaksepatří.

Při té příležitosti jsem měl možnost si chlapce lépe prohlédnout, zhodnotit případná stará a špatně srostla zranění a nebo od narození pokřivené klouby. Jistě musel trpět chronickými bolestmi, navrch toho, co mu nakládal majitel HO TINCE. To naštěstí nebylo až tak závažné bití, jak se mohlo na první pohled zdát, dostal opaskem převážně přes oblečení a zítra si na to snad ani nevzpomene.

Když jsem kluka dostal na nohy, poněkud nejistě jsem ho poplácal po rameni, narovnal si na hlavě snad už automatickým pohybem klobouk a konečně vešel za ostatními. Kde očividně divadům nebyl konec, nejdřív nečekaná změna krytí ze strany komandata, křečovitá reakce 'budoucí frau Kochové' a Čerpislavovo přisazování. Občas jsem byl rád, že mi mě zbytek sboru převážně nevšímá.

Třetí divadlo toho dne bylo opět na téma temnoty lidské duše, protože ani Guttwahlova dcera nebyla jeho nátury ušetřena. V duchu jsem si udělal několik rychlých propočtů za jídlo a ubytování, vzal v úvahu, že šoltys nás nejspíš natáhne na skřipec a došel k názoru, že když se nějaká ta drobná mince 'nenápadně ztratí' směrem uzurpátorova potomstva, rozpočet to... nějak zvládne.

"Horečky, říkáte, herr Guttwahl?" Nedalo mi to. "Schweinberg snad zasáhla nějaká epidémie?" Zatraceně, už to jejich protahování samohlásek dělám taky! Raději jsem se napil pálenky, protože jak známo, alkohol pročistí všechno a chvíli jen uznale sípěl.

KOLIK JICH TU SAKRA JE?

12:00, 25. říjen 702 RG
Hostinec Guttwahlů

Otto s mladíkem odnosili většinu zavazadel do poschodí, kde nad stájemi a chlívkem stála hostinská místnost, podobná dřevěné chatrči přilepené na masivní kamenné zdi samotného stavení. Místnost byla přes průvan, který jí naplňoval skrze rozklížené stěny, překvapivě zasmrádlá a zatuchlá. Spíše než hlučně chrápajícímu praseti, které bylo dokonce možné pozorovat jednou z větších děr v podlaze (kterou jen částečně zakrýval prožraný a na dotek se rozsypávající „koberec“ z jakési jutoviny), to ale bylo možné přisuzovat hromadě špinavého oblečení a špinavým dekám a peřinám válejícím se na postelích a slamnících.
Vzhledem k tomu, že překvapivě pohotový (ale také očividně tupý a pomalý) jinoch, který Ottovi pomáhal a který se mu představil jako „Nějáké Hérmánn, milósť páné“ (stále odpudivě prodlužující každou slabiku na hranici Ottovy příčetnosti) začal z jedné postele sklízet věci, došlo Vachtrovi, že onen smrad kysaného zelí, rybiny a špíny bude nejspíše následkem většího počtu mladých chlapců v jedné nevětrané místnosti. O moc horší než některé kasárenské cimry to ale nebylo a stačilo jen s trochou síly otevřít jedno z oken (které sice díky zetlelosti nápor málem nevydrželo, ale s trochou snahy se ho podařilo otevřít a současně nevyvrátit) a naděje na přežití noci se začali zvedat.

Mezitím dole v temnici sloužící jako pohostinství přinesl šoltys na stůl nejen dřevěný tác s přátelsky se tvářící lahví čiré tekutiny, která jako své dětičky doprovázela šest malých kameninových kališků, ale také několik hrníčků a pohár s temnou tekutinou, kteří možná někde nějací idealisté a snílci říkali ve slabých chvilkách víno.

Mladík Hermann, poté co dovedl Knappa bočním vchodem do hostince byl ihned poslán kamsi do sousedství pro zvěřinu, pak už je ale hostinský zase jen Váš.

„No milostpane, já jich nesoudím žejo, host je pán a pán je jako svatý, tak se to řejká u nás. Pokud by chtěli s tady vaší Jungfrau pokoj pro sebe, můžu jim vyklidit svoju cimru, postel tam mám dobró a máma vám vyndá z truhle hodobožovó duchnu. Takže vlastně takovou jako svatební cestu máte, no to je dobře, tady je krásnej kraj. Teda měli jsme tu tyhlety horečky teď, tak tu moc lidí nezbylo, ale už je zase dobré. A aspoň je tu víc klidu. Jen kšefty z toho trochu stojó.“
Hostinský jako by se nemohl sám rozhodnout pro jeden přízvuk před vás postupně nanosí mysky s nakládaným zelím, okurkou, trocha sýru, klobásu, uzené i slanečka a vám, především těm kteří chtě nechtě musí uznat, že ať už pálí z čeho chce, dělá to pořádně, začíná připadat, že jste toho dobrého člověka a jeho dům odsoudili možná až příliš rychle.

Naštěstí Guttwahl vás nenechá dlouho na pochybách. V jeden okamžik ze dveří, které jak předpokládáte vedou do kuchyně vyjde mladá copatá dívka, možná patnáctiletá, bosá, umazaná a v roztrhané zástěře.

Stěží balancuje s dřevěnou mísou a několika oprýskanými talíři, do kterých vám pak mlčky a se sklopeným pohledem nalije cosi co bude podle zápachu rybí polévka… s kapustou? Když dolije poslednímu z vás, očividně se ze všech sil snažící nepodívat nikomu z vás do tváře, spustí se do napjatého ticha opět řev pána domu.

„Co se s tím flákáš ty kurvo malá? Už koukáš, před kým bys hnáty roztáhla? Vypadni a dones zbytek klukům, než tě popoženu, tady na tebe není nikdo z pánů zvědavej! A ať vodnesou svoje hovna z hostinskýho, ty pak připrav pro pána Kocha s milostpaní moju cimru. “
Dívka pevně si tisknoucí k hrudi mísu s polévkou a s křečovitě zavřenýma očima ještě několik vteřin stojí jako opařená ale když zjistí, že nejspíše hromobití ustalo, rychle se sebere a uteče do přední části hostince.

„Omluvěj ji vašnostové…“ hostinský si spokojeně přihne z velké sklenice která stojí na pultu spojujícím oba výčepy a jeho hlas je už zase jako med. „holka za to nemůže, je děvka po nebožce mamce, budiž jí země lehká. Ta taky koukala jenom komu nastavit, s vodpuštěnim milostpaní, a pak si pojde a mě tu nechá na krku tyhle degenrály, který s kdo ví kym si uhnala. Ale já sem spravedlivej člověk, tak z nich slušný lidi vychovám.“
Pak se spokojeně a vysíleně posadí na stoličku, jako by právě a vytáhne dlouhou fajfku.

„Pokud by ještě něco potřebovali, daj mi vědět. Kluk s masem tu bude za chvilu a pak vzbudíme mamu a takovou pečeňi ste ještě nešmakovali, to vám slibuju!“