POMÁHAT A CHRÁNIT

Smrad ani chlápek mě nerozhoděj, něco podobnýho jsem očekával.

Prohlížím si kripla i jeho tátu. Nojo, to poznám hned, diagnóza jasná - dědičnej dementismus.
Založím si ruce v bok: "Moc ho nemlaťte, bude to pak ještě horší. Facht."

Při Čerpově poznámce o armádě jeho směrem zavrčím. Pochopil jsem, že to je narážka mým směrem. Čerpa ví moc dobře, jak špatně vyhazov z vojska nesu. Nechtěl jsem, nikdy jsem nechtěl bejt ve sborech, ale osud se tak vyvynul. Nespravedlnosť!

Prostředí, který nám komisariát určil za centrálu mě nijak nepřekvapuje. Jsem vlastně docela spokojen. Vidina blížícího jídla a pití mi dokonce vykouzlí úšklebek na tváři. Jdu za klukem, pomůžu mu s vozem. Ne kvůli tomu, že by mi ho bylo líto, ale musím hlídat věci vevnitř, dokud nedostanem pokoj, kam bych odnesl v pytlech zabalený zbraně a naše uniformy. Jak se ochomýtám kolem vozu, do nosu mě udeří zápach kysela.
"Hej kluku, nechceš kyselo?"
Dohlídnu, aby se dobře postaral o koně.

Jakmile nám jsou přidělený pokoje, odnesu do nich věci z vozu.

"Dones mi k tomu jídlu kus chleba a kořalu na spláchnutí," houknu na Guttwahlova druhého syna, zatímco si sedám vevnitř za lavici.
Jak po chvíli začnu nabírat polívku na lžíci se zaujetím sleduju jak se situace vyvine. Jakpak se Mlíko Johánek ujme vyšetřování.

Hoti hoti!

11:35, 25. říjen 702 RG
Hostinec Guttwahlů

Vždy mám pravdu. spokojne uistím sám seba keď i herr fuhrer súhlasí s námietkami. Ešteže sa nehrá na chytrolína čo vie všetko najlepšie - jasné, sem tam pôsobí akoby mal pravítko zaražené až niekde hodne hlboko ale...ale ešte je príliš skoro predbiehať.
"Rozchoood!" pobavene zopakujem smerom k Emilke a, plniac zadaný úkol, vyrazíme dopredu. Za dobrodružstvom!

"Aj kurva, zanedbaná jak stará od oficíra P..." nedokončím potichu zašomranú kliatbu pri pohľade na to čo sa zjavne snaží tváriť ako podnik hodný vyberanej spoločnosti. Ktorá práve dorazila!
"Dávajte si bacha, v takýchto dierach riedia víno a lejú zlú pálenku." priateľsky poučím vedátora Krause i herr Kocha, sveta neznalých chlapečkov, zatiaľ čo sa Otto ujme role nášho heradla.
"A ak vám v noci nejaká ženská vlezie pod deky tak ráno šup šup, vstať skôr než ona a predstierať že ste ju nikdá ani nevideli! Inak vás do chomúta naženú a dve cudzie deti skúsia vnútiť ako...tvoje!" ač najskôr pohľadom strieľam z jedného po druhom tak poslednú radu už venujem len Kochovi. Z pochopiteľných dôvodov, Krause sa takýchto vecí báť nemusí.

To už ale kus hniloby predstierajúcej človečenstvo ukazuje všetko zlé čo tento kraj pre nás určite chystá, od sprostoty a násilia po podlízavosť. Kriplíka mi je skoro až ľúto, zosadnem preto z koňa a po chvíľke hľadania mu nájdem i podám berlu a prihodím i mincu či dve, samozrejme po tom čo je hostinský už vnútri aby si kúsok môjho milosrdenstva nevykladal nejak nesprávne a nesnažil sa ma ošklbať.
Napadá ma, že by som mu mal dať nejakú dobrú radu do života - ťažko sa však niečo vymýšľa, chlapec vypadá, že je jeho najviac úspechom, že ho za mladi neutopili v potoku.
"Ak by si sa písať, čítať naučil, narukuj k vojsku, počul som, že tam vezmú každého, kripla na duchu i na tele. Ale čo ja o tom viem." poradím mu, ale hlasom ktorý neprezrádza moc nádejí. A tým rozsah mojej dobrosrdečnosti končí, neboť už mi v hrdle vysychá a niečo na žalúdok by tiež bodlo, takže sa pridám k zbytku na očakávanú hostinu.

***

"A víno neriediť!" spiklenecky mrknem na Kocha a Krause.
"Pan Koch jest nadaným spevákom, hrdlo zo zlata! Ak nejaký patok hnusný jeho krku uškodí, hlas mu schrapľavie, to sa zo zlou potážete. Ale, nalievaj hostinský a možno dočkáš sa jeho vystúpenia za ktoré by jeden i platiť mohol! No a mne trošku tej kořalky, nech neurazím. A syr! A niečo teplé, klobásky možno?"

HO TINEC

Kraj je to krásný to musím uznat, když se válím na pytlích v povoze s nohou zadupnutou na plachtě, abych viděl ven. I cesta se zlepší, a tak si odpočine i moje zadnice, která je naklepaná jako vepřová flaksa na nedělní oběd. Nakonec náš povoz zpomalí a já zřetelně slyším Knappovo "Prrr". Odkryji boční plachtu a vykouknu ven, abych spatřil ten slavný HO TINEC. Polknu. Tahle barabizna byla slavná, když ještě Knapp poslouchal maminku a Brzostowski si myslel, že ho má jen k zalévání záhonů. povzdechnu si v duchu. Ani se mi nechce ven z vozu, tak nějak cítím, že vnější vzezření hostince je lepší než to, co je uvnitř. Chvíli mi trvá, než se odhodlám a jenom sedím s nohama vystrčenýma ven. Dokud neuslyším Knappův řev. Musím uznat, že se chová jako tupá námezdní síla. To krytí je v jeho případě dokonalé.

Vyskočím z vozu a postavím se vedle Wilhelma zrovinka, když je bita ta nebohá mrzácká duše. "Zřejmě místní folkór." pronesu polohlasem k našemu kantorovi a ani nevím, zda jsem to slovo použil dobře. Nicméně nehodlám být případně opraven, a tak se připojím k Emílii a Knappovi.
V pozdravu sejmu klobouk a prohlédnu si korpulentní bečku, která přeráží svým zápachem hnijící sad. Stačí pár vteřin a můj dojem na Feldvébltutora z kadetky se značně vylepší.
Při zmínce o červivém praseti se mi stáhne žaludek a vděčně se vrátím ke vzpomínkám na mazlavý vojenský komisárek.

Rozhlédnu se kolem sebe a ujistím se, že mám u sebe Emílii i Wilhelma. S tím člověkem bude těžké pořízení a trošku spoléhám na jejich znalosti.
Když vstoupíme do výčepu jsem nedobrovolně zasažen další směsicí pachů a zatuchlinou. Rychle hledám v kapse kabátu dýmku, a i když nemám chuť kouřit, potřeba to přebít je silnější.
Nakonec skončíme v lokále, kde se muž samopředstavený jako Frantz Guthwall, místní šoltýs, dá do dalšího vtipkování. Prohlédnu si místnost a začnu chvatně nacpávat dýmku.
"Zdržíme se dva dny pane Guthwall." odpovím a podám si jednu ze svíček, abych rozbafal dýmku. Nepomáhá to, tolik jak jsem myslel, ale aspoň nemám pocit, že se mi místní vůně usazují na jazyku a v krku. O to víc mi je líto Emílie při představě, že by měla spát tady. Pokud lokál vypadá, jako chlív bude kuchyně naprostý eklhaft. I když ten slavný pokoj jsem také neviděl. Ale asi to bude lepší než tohle. usoudím nakonec.

"Miloslečna, jako budoucí paní Kochová samozřejmě nebude spát v kuchyni a ani s vaší matkou. Věřím, že jeden kavalec navíc se ve vsi sežene." řeknu s úsměvem a střihnu po Emilce pohledem. Už teď tuším, že tohoto rozhodnutí budu hořce litovat. Nikoliv, lituji ho už teď.

Posléze se usadím ke stolu a protože nevymyslím, jak se tu vyhnout v téhle knajpě pití alkoholu, rozhodnu se pro nejmenší zlo. "Pokud najdete
víno budu rád. Kořalku s prominutím vynechám, neboť jsem chabrus na žlučník." poplácám se v místech zmíněného orgánu.
"A doufal jsem ve zvěřinu. Zdejší kraj jí musí být pln a byl by hřích ji neochutnat že?" podívám se po svých společnících.
"Že já se nenechal převelet k marškumpanii...himl."

GUTTWAHLOVÉ SE PŘEDSATVUJÍ...

11:35, 25. říjen 702 RG
Hostinec Guttwahlů

Jakmile Otto začne bušit do stavení a pokřikovat jako by se blížili divoké hordy Tatargolů, mladík na zápraží se na něj vyděšeně podívá a zdá se, jako by chtěl něco sdělit, z jeho krku se ale vydrásá jen několik koktavých zajíknutí.
Když pak váš Wachtr chytne za na první pohled mnohokrát opravované kování zčernalých hospodských dveří, ty se mu pod rukou samy otevřou a on pohlédne do jedné z nejodpudivějších tváří ve svém životě, kterou zachraňuje jen to, že jí je část pokrytá nepěstěným vousem, ve kterém spatří i nespecifikovatelné kusy čehosi.

Z téměř absolutní tmy stavení se vynoří totiž kromě odporné směsice pachu kořalky, rybiny, nakládaného zelí a podivné zatuchliny také nevelký, břichatý a zarudlý muž. Ten rychle přelétne zrakem svých zarudlých unavených očí venkovní situaci, v duchu spočítá kolik vidí pušek a pak se vypotácí na světlo. Otto, zvyklí ze svého života na kde co se neubrání rychlému nádechu bokem, když zjistí, že většina puchu, který připisoval hostinci nejspíš přichází od tohoto špinavého a čpícího chlapa.

„Omluvěj mě Vašnosti, nečekali sme tak vážený hosti. Hned se jich ujmu.“ Promluví chraplavým hlasem, ve kterém je ale slyšet na první poslech odpudivá slizká podlézavost a vychytralost, kterou většinou vládnou jen opravdu zlí a hloupí lidé.

Jako by chtěl tyto vaše myšlenky potvrdit, tak dřív než se vám začne jakkoliv věnovat, začne těžkým řemenem, který doposud mnul v masitých mastných rukou mlátit do chlapce sedícího před vchodem.
„Ty šmejde kriplovská…“ pronáší s prasečím funěním zatímco tuk na jeho rukou se chvěje vztekem a námahou jak švihá okovaným opaskem čím dál větší vervou „… k čemu si tě tu krmím ty hajzle, to neumíš ani hosty přivítat?“
Mladík se jen krčí pod ranami, stále vydávající ty nepříjemné koktavě plačtivé zvuky. Když nakonec zůstane ležet před lavičkou, na které ještě před chvilkou spokojeně vyřezával. Otylý muž ještě vezme jeho perlu a zahodí ji kamsi přes cestu do křoví.
„Dojdi pro Heinricha s Helmutem a řekni jim, že přijeli hosti, ať si aspoň trochu užitečné sračko malá.“

Pak až jako by se nic nestalo, se otočí na vás, stále zpocený a zadýchaný, ale s přátelským úsměvem na svém vyžraném a pokud můžete soudit z dechu a pohybů, také ožralém obličeji.
„Omluvěj, že na to museli kókat Vašnostové, Miloslečno, je to kretén, přísnost na něj musí bét, jinak by zplaněl a pošel. Jen jdou dál s dovolenim, matka vaří polévku a pak můžeme slepicu klepnót, nebo jestli si bude panstvo přát, možu poslat pro zvěřinu. I prase bych bejval nabídl, ale pošlo a mělo v mase ňáké červy hnusné, tak jsme ani neudili.“

Následně vidíte ze dvora se líně přikolébat dalšího chlapce, důkladně zkoumajícího obsah své nosní dírky špinavým palcem pravé ruky. Jakmile ho muž, kterého již s určitou mírou obav považujete za hostinského, uvidí, mávne na něj opět s vehementním zavlněním svých brad.
„Kde se zase válíš kluku! Pomož panstvu s vozem do dvora a vypřáhnout koně…“
Jinoch ještě okamžik pokračuje ve své průzkumnické činnosti, ale nakonec se zdá, že k němu zpráva přeci jen došla a on se vydá směrem k vašemu vozu.

„Dobře táto…“ pronese pak táhlým znuděným hlasem, přestože jeho otec již dávno zmizel vevnitř stavení, a vydá se s vozem, koňmi i těmi z vás kdo se chystají postarat o ustájení a zabezpečení svého majetku do branky oddělující značně neuspokojivě "dvůr a "okolní svět".

Mezitím uvnitř hostince projdete úzkou nevětranou místností bez oken, která nejspíš slouží jako jakýsi výčep a nálevna, alespoň podle pultu a výdejního okna proraženého do zadních prostor, skrze další mohutné dveře do … větší nevětrané místnosti bez oken.

Té kromě všudypřítomné směsice pachů dominuje především dvojice dlouhých stolů s lavicemi a všude možně rozházené a postrkané židle. Několik málo svíček, které hostinský rozvážně zapaluje uprostřed jednoho ze stolů a oheň z velkého krbu jen stěží osvětlí prostor natolik, aby to bylo příjemné. Na druhou stranu vzhledem k to, kolik špíny, mastných fleků a podivných substancí na podlaze posypané slámou vidíte i tak, je to možná štěstí.
Naproti krbu vévodí stěně kolmé ke dveřím, kterými jste vešli mohutná trofej v podobě medvědí vycpané hlavy. Ač také již trochu prožraná hmyzem, v šeru, které vás obklopuje působí dostatečně majestátně.

„Jinak, já su nějaké Frantz Guttwahl, šoltýs tejhle vsi. Takže z moci ouřední vám musím říc, žané vylomeniny!“ Přeruší vaše zkoumání hospodský, načež se chrochtavě zasměje.
„Jak dlouho se panstvo zdrží? Pokoj připravim, jen co se vrátí synové od potoka, byli chytat ryby. Milostslečna, pokud se neráčí urazit, může přespat buď v kuchyni, nebo s naší starou, jako mojí matkou. Holky vyženu do stáje s chlapcama, ale stará už by to asi nerozchodila…“ další vlna hýkání a chrochtání.
„A už se ráčej usadit, ještě trochu rozfajruju, ať na sebe vidíte, a začnu nosit na stůl. Rozmysleli se, co si daj k obědu? Mám tu trochu piva z Lajpy, možná i víno se najde, voni místní nejsou moc šmakéři, rozuměj mi, ale kořalku máme dobrou, poctivou, neředěnou. Takže jestli se neuazej, přinesu rovnou šťopičky na vochutnání…“ pronese a v jeho očích poprvé spatříte ohníčky nadšení, přestože při aromatech jeho dechu se divíte, že mu ve stavení nějaký alkohol zbyl.

(Situace před vstupem do hospody)

HO TINEC

na hovco

Nucené přerušení tiché meditace

"Hm," zavrčím v odpověď při pohledu na vzdalující se zadnici Emilky. To víš, že jo. Co jinýho tady taky dělat. Cestou si všímám cesty. Taková prdel a magistrála jak do reichu. To mi nejde na rozum. Zastavím vůz kousek od stejňáčka, co si cosi šmrdlá na lavičce.
Nechápavě pohlédnu na Emílii, která se s ním snaží komunikovat, pak pohledem počastuji i všechny ostatní, hlavně Johánka, na tom spočinu nejdéle. Čekám totiž, že se sám hned ujme toho svého "velení", ale hádejte co. Místo toho sedí strnule, jakoby tam ani nebyl, zamyšlen. Asi myslí na ženský nebo si moc silně nacpal fajfku. Obočí mi vystřelí vzhůru.

No ne, to si ze mě fakt děláte prdel, co? Mám to jít vyřizovat já?! Ten, kterýmu je celá tahle šlamastika nejvíc vuřt?! Imaginárně sprásknu ruce. Skočím z vozu a proženu se kolem stejňáčka rovnou ke dveřím hostince ...

"Hej! Hostinský, čáládko! Hosti přijeli!" Vtrhnu dovnitř.
"Tak šup, pan obchodník je tady. Teplá strava a ubytování! A pokoje, do kterejch ze střechy nezatíká. Žádný podkroví, jasný?! A když ne tady, tak kde?" Pokud se mi nepodaří dveře otevřít tak nakukuju do oken. Každopádně třískám vším čím jde, okenicemi a bouchám na dveře s razantností gestapa. Ne že by nějaký v téhle době existovalo. Nakopnu slepici, no zkrátka brajgl.
"Hola hej, kde je kdo!? A na věci nám nesahejte, ty si vybalíme sami." Čekám, že začnu tleskat do daní a trošku je popohánět, pokud se někdo objeví. Trošku, aby měli pocit, že přijel někdo důležitej a bylo o nás řádně postaráno.

HO TINEC

11:30, 25. října 702 RG

Horlivě a s patřičným nadšením přikyvuji Čerpovi, když se přidává k mým protestům. Tušila jsem, že mě v tom nenechá samotnou. Málem vyprsknu smíchy, jakmile dojde na komandatovo oslovení a vytáhne na něj "Jožku". Je to jasný, jsme si souzeni, však mi čte i myšlenky!
"Pan Cierpisław má recht!" přitakám na oko vážně, jen abych Mlíčňákovi ukázala, jak hezky umím jeho jméno vyslovit, včetně východního přízvuku. K mému překvapení si přisadí i Wilhelm, u kterého bych očekávala vyšší míru úslužnosti.
"To chci chce ten cucák snad šplhnout?" nedůvěřivě stáhnu obočí a měřím si ho pohledem.
"Oksi-co?" vypadne ze mě hned vzápětí v okamžitou reakci na jeho nekonečná moudra. Bývala bych se doptávala dál, ale Oťas se rozhodl převzít otěže, a to doslova.
Vůz se dal pomalu do pohybu a nám nezbylo, než si vyměnit těch pár neurčitých pohledů a taky vyrazit. Chvilku teda ještě pozoruji účetního, jak se ho snaží doběhnout a u toho něco vykládat. No, moc pozornosti jeho slovům ale nevěnuji.

Pokrčím nad tím vším rameny, nasadím si na hlavu svůj fešný klobouk a vyhoupnu se do sedla. Pobídnu koníka do rychlejšího klusu a brzy Oťase předháním.
"Spěcháš do hospody, co?" zubím se na něj zpoza ramene, když ho míjím. Sotva jsem před ním pár koňských délek, tempo zvolním a přizpůsobím ho našemu vozu. Ne, že bych se netěšila na možnou společnost někoho jiného než tědlech čtyř výrostků, ale vjíždíme do kraje, kde se vraždí, je třeba mít oči na stopkách.
A tak už trochu z dálky mžourám na vývěsní desku té zpola zchátralé ruiny, kterou tu místní nazývají...hotincem. Radost mě dost rychle přejde, v takové barabizně se stěží dobře najíme a bůhví, jestli vůbec bude kde hlavu složit.
Svého hnědáka zastavím kus od lavice s mladým mrzáčkem, co mi tak okatě uhýbá pohledem.
"Hezké poledne vinšuji. Co máte dnes dobrého na oběd?" oslovím ho dostatečně nahlas na to, aby mě nemohl dále přehlížet.
"Určitě se u vás najde místo pro pětici pocestných," zahlásím a hbitě sesednu z koně, načež udělám pár svižných kroků směrem k mladíkovi s líbezným úsměvem na rtech.

SLADKÉ PŘIVÍTÁNÍ

11:30, 25. říjen 702 RG
Hostinec Guttwahlů

Přes drobné rozepře se vaše skupina nakonec úspěšně vydala na sestup do údolí.

Cesta kopírovala horskou říčku a vás upřímně překvapilo, že se brzy roztáhla do slušné šířky, která mohla klidně konkurovat říšským silnicím. Pod udusanou hlínou, která i po létech minimálního užívání dovoloval jen malým ostrůvkům vadnoucí trávy narušit svou hnědou bezútěšnost, bylo dokonce možné sem a tam zahlédnout zbytky pradávného kamenného dláždění. Proč by ale někdo v minulosti vynakládal tolik zbytečné práce však zůstává i těm moudřejším z vás záhadou.

Vaše první zastávka, onen očekáváním opředený zájezdní hostinec Vás přivítá již po pár desítkách minut pomalé a opatrné jízdy.
Hrubě omítnutá dvoupatrová budova, nejspíše z té pochybné směsice kamene a cihel, kterou se zde v podhůří staví, vás ale i přes nevelké naděje zklame. Již z dálky působí vlhce a nepřívětivě a spíš, než opravdovou hospodu připomíná herberk nebo větší chátrající chalupu. Přízemí se zdá být na první pohled úplně bez oken, nebo alespoň žádné z nich nemíří k cestě a nevelké, hrubé dřevěné dveře s mohutným kováním také nepřidávají na přívětivosti. Druhé patro sice několik oken nabízí, všechny okenice jsou však pečlivě zavřené. Šindele na střeše, podobné chrupu Vašeho učitele zápasu na kadatetce, pak také dávají znát, že lepší časy tento kraj dávno opustili.

Nebýt dřevěného prkna neuměle vyřezaného do tvaru ryby (snad štiky) umístěného nad vchod a hlásajícího stěží čitelným a značně deštěm oprýskaným písmem HO TINEC, ani by vás nenapadlo, že jste na místě.
Stavení přiléhá čelem přímo k cestě, a po obou stranách jeho pozemek vytyčuje chatrný dřevěný plot, za kterým vidíte pobíhat několik vyhublých slepic snažících se z hnojníku vydolovat nějaké přilepšení. Pokud dokážete posoudit, plot se táhne až dozadu k potoku, který vám byl posledních pár mil přátelským společníkem a ti pozornější z vás si všimnou i maličké veslice, která se ale vzhledem k velikosti vodního toku zdá stále poněkud nadbytečnou.
Na druhé straně cesty, oproti stavení vidíte ovocný sad, značně zplaněný a zarostlý. Na větvích vidíte několik stěží dozrálých a již omrzlých jablek a hrušek, jejichž včas nesklizené sestry hnijí všude po zemi a plní chladný vzduch trvajícím náznakem sladkosti.

První k chalupě dorazí Emílie, ale zbytek ji záhy následuje. Nezdá se ale, že by příjezd vozu někoho z místních nějak zvlášť vzrušoval.
Jediná živá duše, která vás zaznamená je jakýsi hrbatý chlapec s delšími světlými vlasy sedící na lavici a vyřezávající cosi ze dřeva. Ten sice zvedne oči, ale když se jeho pohled střetne s tím Emiliiným, rychle se vrátí k neforemnému špalíčku ve svých rukou. Všimnete si, že vedle něj je opřená prostá dřevěná berle… jinak se zdá být všude kolem na to, že se blíží poledne, až nepřirozeně mrtvo.

...a jednoho nejeden ho zesměšnil !

S bohorovným klidem přejdu nejapný vtip o předstíraném partnerství. No to by mi chybělo! Jistě by se na mě věšela, říkala mi třeba čumáčku a v nebližší knajpě mě nutila tančit. Tůdle milá Emílie. Lehce si zamávám rukou před očima, jak mi ta kobyla šermující kusem papíru, nažene kouř z dýmky do očí. "Krytí bylo zvoleno samotným komisariátem. Proto je jakékoliv zpochybňování zbytečné." mlasknu a stočím pohled na vafnmajstra.

Koutek mi škubne, když uslyším to nevyřčené pane. Alespoň, že vafnmajstr ví, kdo tu velí. Když dojde na oslovení a konkrétně "Jožka", vydám jen dýmkou přidušené "Grmch". Naštěstí přijde na správné oslovení sám během naléhání na změnu formace. Necítím v tom rebelii, jen vyjádření názoru, i když poněkud zvláštní formou. Zachovám neutrální výraz a počkám až skončí.
"Pane Brz..." zaseknu se a povzdechnu si nad vlastní neschopností vyslovit jeho příjmení. To mi rozhodně na autoritě nepřidává. Kdybych jej chtěl komandantsky kárat, pozbude to vážnosti. "Čerpo." řeknu nakonec až skoro otcovským tónem. Samozřejmě to k našemu věkovému rozdílu zní nepatřičně, ale vzhledem k funkci...
"Kdybychom skutečně měli krytí, jako cirkus, mám pocit, že bychom se nemuseli ani tolik snažit." ušklíbnu se, načež si povzdechnu a palcem a ukazovákem si promnu kořen nosu. "Ale máte pravdu. Oblast potenciální střetu je ještě poměrně vzdálená. Tady by mělo být relativně bezpečno." přiznám nakonec.

Ten od kterého jsem čekal tu největší rebélii, takřka mlčí a jde plnit rozkaz. Že bych se mýlil? Otto Knapp poslouchá mé rozkazy? Pak věřím, že tento úkol můžeme zvládnout bez úhony. A to jak tělesné i duševní. Výborně! Tedy až na to, že by mohl močit o kousek dál, aniž bych slyšel dopadnout každou kapku. Ale poslušný dobytek je pořád lepší než běžný Knapp.

Nakonec se do všeho vloží Wilhelm. Trošku překvapeně ho sleduju. Ano má tendence trošku víc mluvit, ale nečekal jsem literární rozbor rozkazu. Pobavením mi vystřelí obočí, když vidím, jak se Wilhelm rozebíhá za vozem a u toho pořád stíhá přednášet. Pak mi to dojde. Himlhergot Knappe! zařvu v duchu. Rozkaz byl přece poslední kontrola všeho, co máme! Zhluboka se nadechnu a zakroutím rezignovaně hlavou. Nemá cenu jej zastavovat. To by vedlo jen k další diskuzi a já jsem příliš vděčný, že zrovna Knapp nediskutoval.
"Na co koukáte? Formace volná. Rozchod." řeknu polohlasem k Čerpovi a Emilce. Sám se rozejdu rychlejším krokem směrem k vozu. Rozbafám cestou dýmku, a nakonec se vyhoupnu na vůz. Nohy mám svěšené dolů a sleduji ubíhající cestu.
Ach, má drahá Anno. Jak toto dopadne...

Svou trochou do tohohle bizarního mlýna...

11:07, 25. října 702 RG

Nikdy jsem neměl cestování rád. Bylo náročné, únavné a hlavně, zasahovalo mi do pracovního režimu! Nechápal jsem, proč musím být poslaný zrovna sem. Schweiberg byl tak zapadlá díra, že vyhrabat o něm nějaké informace (navíc na poslední chvíli) byl téměř nadlidský výkon a stejně by se mi to vešlo tak na stránku, možná dvě, kdybych dělal velké mezery.

A navíc jsem se nemohl zbavit pocitu, že tohle byla nějaká hodně bizarní forma trestu. Když zohledním svoje nové...kolegy. Kteří se skoro ihned po zastavení pustili do...dobrá, budeme štědří a budeme tomu říkat diskuze. Temnoto, jak jsem toužil být zpátky mezi svými mrtvými. Ti aspoň mlčeli.

Sesedl jsem z vozu a protáhl se, měl jsem pocit, že se mi snad obratle slily v jeden solidní kus, však to podle toho taky zapraštělo. A vzápětí jsem si musel na hlavě přidržet klobouk, když do mě vafnmajstr žďuchl, aby mi nesletěl z hlavy. "To nebude nutné, mám to vše bezpečně v paměti," ubezpečil jsem ho polohlasem, když vyjádřil obavy o komandantovu schopnost udržet si zadání mise.

Mise, která byla, ať jsem se nad tím zamýšlel z jakéhokoli směru, prostě podivná. Záhadná smrt naprosto bezvýznameného šlechtice z naprosto bezvýznamného rodu, z oblasti která byla jak strategicky, tak hospodářsky naprosto k ničemu. Takže buďto nás sem poslali všechny za trest (a že ostatní se podle toho tvářili) a nebo v tom bylo něco víc. Ale nyní nemá cenu dělat ukvapené závěry, dokud máme k dispozici pouze opravdu ubohé minimum faktů.

"Pan Brzostowski má pravdu minimálně v tom, že neozbrojená ochranka, která se navíc nedrží u vás, aby vás mohla, inu, chránit..." chtěl jsem říct 'prostě nedává smysl', ale raději jsem zvolil o něco taktičtější: "...by jen vzbudila zbytečné podezření. Pozdvižená obočí, chcete-li. A to, pokud dobře chápu, nechceme," podotkl jsem, zatímco jsem si sundal brýle a urputně si je čistil cípem košile.
"Protože on je to vlastně takový oxymoron, žeáno, neozbrojená ochranka..." vítězoslavně jsem si brýle zase nasadil a znovu vzhlédl, jen abych viděl mizející vůz, když se Otto rozhodl, že debatování bylo na jeho vkus příliš.

Takže mi nezbylo, než si zase přidržet klobouk a poněkud komickým poklusem se za vozem vydat, neb na něm mám všechny svoje věci. A bez nich jsem, inu, jen panák co moc mluví.

"Navíc," dodal jsem mezi potácivými přískoky, "herr Guttwahl, kterému hostinec patří, je sám bývalý voják od pěchoty," takže mu nejspíš postačí jeden pohled na dvojici Knapp-Brzostowski a bude mu to jasné, zbraně nezbraně.

NESPRAVEDLNOSŤ

"VY NEJSTE ÚŘEDNÍCI VY JSTE OBYČEJNÝ LIDSKÝ HOVADA!"

Kdyby byl svět spravedlivej, je teď z Čerpy komandant a já si ohřívám prdel na ústředí v Reichstadtu. Což o to, kdyby byl svět spravedlivej, nikdy by nedošlo k vojenskýmu soudu a mě by nevyhodili z armády. Místo toho bych dostal medaili za to, že jsem zachránil celou rotu bažantů, mezitím co si velitel nadělal do kalhot. Ale že svět spravedlivej nejni a nikdá nebude, tak se chlastá, vždycky se chlastalo a chlastat bude.

"KURVA DONRVETR TŘI TEJDNY V KUSE SE JAK PRASATA VÁLET V TĚCH NEJVĚTŠÍCH SRAČKÁCH PO CELÝM MĚSTĚ!"

Teda aspoň lidi co to maj v hlavě srovnaný. A čím srovnanější, tím víc chlastaj. To dá rozum, jinak by se z toho scvokli. A když je svátek, tak se chlastá i jen tak pro radost. Pravda, že jsme to s Čerpislavem drobet přehnali, když jsme si z té radosti, že je ta posraná kadetka za náma, udělali třítýdenní alkoholickou kůru, ale tak strašně krutý na nás bejt nemuseli. Vždyť to bylo o dovolence! Jenže to by musel bejt svět spravedlivej a ne, aby si Čerpa ublink zrovna na knírek šéf-inspektora kdesi cosi.

"VY BYSTE SI RAČI NĚKDĚ VYCHLASTÁVALI MOZEK S KURVAMA!"

Ještě teď mi v hlavě zní úryvky z toho kázání inšpektora-kapitána, aby ho koza kopla! A aby nás řádně vytrestal, na místě Čerpu z vedení odvolal a místo něho jmenoval komandantem celý akce Mlíko Johánka. To se posral. A to jsme ještě nevěděli, že s náma má jít i Emilka Votevřhuba. Se vsadím, že Mlíko Johánek o ničem z toho neví. Že jsme tady vlastně všichni zatrest. Čerpy-kurwa-slavův trest, ale já to vím, protože je svět nespravedlivej.

Tak jsem ho potrestal tím, že jsem byl uraženej. Čerpu, myslím. Vydrželo mi to tři dny s ním nemluvit. Jenže protože nejsem od nátury zrovna ukecanej typ, a moc toho nenamluvím ani normálně, tak si toho nevšim! Byl to tudíž hovno trest a tak sem se na to vybod. Je to stejně celý marný se nad tím vztekat a nad čímkoli se vztekat. To ví i von, jinak bysme nebyli nejlepší dvojka celý kadetky. Seznámili jsme se tak, že jsem mu pígloval ženskou a dali jsme si přes hubu. Na mou duši.

Hm, přikýv sem a vyflusl stéblo travy, co jsem žmoulal mezi zubama, když se ke mě a ostatním Mlíko Johánek brátil po přečtení rozkazů. Víc jsem k tomu co říct neměl. Ostatně si o celý šlamastice myslím svý. Zrovna důležitá věc pro komisariát to asi nejni, když na to přidělili Johánka a nás k němu, aby ho cestou nesežrali medvědi. Z toho odvozuju, že jde o výsostnou chujovinu a tak k tomu taky hodlám přistupovat. Úplně nejlepší by bylo se na to celý vysrat a strávit to v nejbližší hospodě. Vražda šlechtice ze Sviněk?! Koho to zajímá? Ukous mu hlavu jelen, šéf-inšpektore, byli jsme tam, všechno jsme viděli, tady to máte sepsaný a nazdar!

Emilka Votevřhuba hned začne vymýšlet plány zdokonalující krytí a Čerpa se k tomu přidává, asi z nudy. Mě je to celý u prdele, tak mlčím. Pokrčím rameny a odkráčím se vychcat do nejbližšího křoví. Pak nasednu na kozlík, jak poručil Johánek a hned popoženu koníky, aby jeli, protože mi něco říká, že tahle hádka jen tak neskončí a účastníci v ní můžou pokračovat klidně za pochodu.