NESPRAVEDLNOSŤ

"VY NEJSTE ÚŘEDNÍCI VY JSTE OBYČEJNÝ LIDSKÝ HOVADA!"

Kdyby byl svět spravedlivej, je teď z Čerpy komandant a já si ohřívám prdel na ústředí v Reichstadtu. Což o to, kdyby byl svět spravedlivej, nikdy by nedošlo k vojenskýmu soudu a mě by nevyhodili z armády. Místo toho bych dostal medaili za to, že jsem zachránil celou rotu bažantů, mezitím co si velitel nadělal do kalhot. Ale že svět spravedlivej nejni a nikdá nebude, tak se chlastá, vždycky se chlastalo a chlastat bude.

"KURVA DONRVETR TŘI TEJDNY V KUSE SE JAK PRASATA VÁLET V TĚCH NEJVĚTŠÍCH SRAČKÁCH PO CELÝM MĚSTĚ!"

Teda aspoň lidi co to maj v hlavě srovnaný. A čím srovnanější, tím víc chlastaj. To dá rozum, jinak by se z toho scvokli. A když je svátek, tak se chlastá i jen tak pro radost. Pravda, že jsme to s Čerpislavem drobet přehnali, když jsme si z té radosti, že je ta posraná kadetka za náma, udělali třítýdenní alkoholickou kůru, ale tak strašně krutý na nás bejt nemuseli. Vždyť to bylo o dovolence! Jenže to by musel bejt svět spravedlivej a ne, aby si Čerpa ublink zrovna na knírek šéf-inspektora kdesi cosi.

"VY BYSTE SI RAČI NĚKDĚ VYCHLASTÁVALI MOZEK S KURVAMA!"

Ještě teď mi v hlavě zní úryvky z toho kázání inšpektora-kapitána, aby ho koza kopla! A aby nás řádně vytrestal, na místě Čerpu z vedení odvolal a místo něho jmenoval komandantem celý akce Mlíko Johánka. To se posral. A to jsme ještě nevěděli, že s náma má jít i Emilka Votevřhuba. Se vsadím, že Mlíko Johánek o ničem z toho neví. Že jsme tady vlastně všichni zatrest. Čerpy-kurwa-slavův trest, ale já to vím, protože je svět nespravedlivej.

Tak jsem ho potrestal tím, že jsem byl uraženej. Čerpu, myslím. Vydrželo mi to tři dny s ním nemluvit. Jenže protože nejsem od nátury zrovna ukecanej typ, a moc toho nenamluvím ani normálně, tak si toho nevšim! Byl to tudíž hovno trest a tak sem se na to vybod. Je to stejně celý marný se nad tím vztekat a nad čímkoli se vztekat. To ví i von, jinak bysme nebyli nejlepší dvojka celý kadetky. Seznámili jsme se tak, že jsem mu pígloval ženskou a dali jsme si přes hubu. Na mou duši.

Hm, přikýv sem a vyflusl stéblo travy, co jsem žmoulal mezi zubama, když se ke mě a ostatním Mlíko Johánek brátil po přečtení rozkazů. Víc jsem k tomu co říct neměl. Ostatně si o celý šlamastice myslím svý. Zrovna důležitá věc pro komisariát to asi nejni, když na to přidělili Johánka a nás k němu, aby ho cestou nesežrali medvědi. Z toho odvozuju, že jde o výsostnou chujovinu a tak k tomu taky hodlám přistupovat. Úplně nejlepší by bylo se na to celý vysrat a strávit to v nejbližší hospodě. Vražda šlechtice ze Sviněk?! Koho to zajímá? Ukous mu hlavu jelen, šéf-inšpektore, byli jsme tam, všechno jsme viděli, tady to máte sepsaný a nazdar!

Emilka Votevřhuba hned začne vymýšlet plány zdokonalující krytí a Čerpa se k tomu přidává, asi z nudy. Mě je to celý u prdele, tak mlčím. Pokrčím rameny a odkráčím se vychcat do nejbližšího křoví. Pak nasednu na kozlík, jak poručil Johánek a hned popoženu koníky, aby jeli, protože mi něco říká, že tahle hádka jen tak neskončí a účastníci v ní můžou pokračovat klidně za pochodu.

Pózor! Pochodom vchod!

11:07, 25. října 702 RG
♩ ♪ ♫ ♬

"Čer-vó-ne ja-gó-dy,
pa-da-jú do vo-dy,
po-vjá-da-ju ľudje
že ne mám uródy!"

Nesie sa údolím môj melodický hlas, ktorý už nejedna cnostná panna označila sa príťažlivo exotický a podmanivo divoký. Alebo to aspoň tak svojím kamarátom tvrdím.
"No konečne." preruším ale spev keď sa naša hrdinná karavana zastaví - a komandant sa začne tváriť ešte of fúz prísnejšie, pedantnejšie a...proste poriadnejšie než cestou. Cestou ktorá bola miestami neznesiteľná!
Dupa bolí z rozheganého voza jak po fláme s čertami a ak mi ešte raz niekto naservíruje žur, jak tú kváskovú polievku voláme u nás, tak ma porazí. Ze žuru, chlopak jak z muru hovorí sa, ale mne na polievke ktorá vypadá jak keby sa u jej prípravy doktor Krause neudržal pri pohľade na niečie lýtka nikdy nešmakovala. Aspoňže vďaka nej vo voze sem tam smrdí tak, že to prebije i síc nádherne aromatickú no predsa len podozrivú vôňu anýzu ktorá sa sem tam rozleje keď pijem z mechu ne-nenápadne označeného ako voda.
Keby tu nebol Otto tak sa prisám u všetkých svätých zdekujem či rovno zastrelím - tomu jedinému verím, že nestratí hlavu keď herr komandant bude v svojej príručke zbesilo hľadať kapitolu "čo robiti v prípade že sa všecko posralo" a my budeme musieť, inu, riešiť sa všecko posralo.
No a možno tá miestna divoženka - tá aspoň občas ukázala, že zvládne i flám, ak si dobre pamätám. Ale ja si moc dobre nepamätám.
Čo robí v panike takovej Kraus...si radšej nechcem ani predstaviť.

"Oh!" unikne mi prekvapene keď veliteľ páli rozkazy.
"Čo ak zabudne čo tam bolo napísané? Povedz nech ti to zopakuje, aby si to mohol zaprotokolovať!" šeptám tak hlasito aby to počul i hluchý a drgnem lakťom do nášho intelektuála Krause.
"Brzostowski." opravím ho, už skoro automaticky. Nestalo sa to prvý krát.
"Ochrana bez zbraní pa-" zarazím sa, pretože žiadne salutovanie a heptáky "Ako máme oslovovať vás? Milosťpán Koch? Vážený Koch? Jožku?" dodám to posledné s iskrivou veselosťou v oku i hlase, aby vedel že sa už vžívam do role najatého pacholka.
Otázku ale nezopakujem - cestou do hostinca nám asi fakt nič nehrozí, takže
"Brzostowski. Brzostowski z Brzmiszczosławic." zopakujem znova "...ale pan Cierpisław postačí. Lepčí než vafnmajstr, keď už hrajeme divadlo. A Wídmanová má recht, tridsať krokov za vyfintenou ženskou budem vypadať viac jak ouchyl než najatý cyp. A sedemdesiat, ak panečku dobre rátam, krokov za tým voz. A za nami ešte medveď a tanečnica, nech sme rovno cirkus! Pane Koch, poďme símvás spolu - tak jak obchodníci na ceste chodia. Až bude to, vonku nebezpečno, môžme poslať Emilču zase na houby, teda prieskumy. Ale do hostinca napochodovať v krytí to mi neznie ako dobrý nápad."

Vzhůru za dobrodružstvím!

11:00, 25. října 702 RG

Naposledy rozkošnicky do nosu vtáhnu vůni spadaného, zpola zetlelého listí, než pobídnu svého věrného hnědáka a pozvolným klusem se připojím ke zbytku naší skupinky. Od dnešního rána byli všichni podivně napjatí, nálada skoro pochmurná, v přímém kontrastu s příjemně slunečním dnem hrajícím všemi barvami. Na rozdíl od ostatních se mi cestování podhorskými krajinkami ani trochu nezajídalo. Ba ne, zde jsem byla skoro doma. Dokonce jednou, když jsem míjela místo tak podobné údolíčku v Marschendorfu, celá jsem se otřásla a naježila v děsivém očekávání, že by na mne snad zpoza stromu mohl vykouknout sám Schildfrosh. Doteď si tedy nedovedu jeho tvář přesně vybavit, ani snad okamžik, kdy jsem ho mohla někdy v mládí spatřit, ale dokonale mi dokresloval zdejší scenérii. A to jsem u sebe ani neměla Čerpu, kterému bych mohla v mdlobách padnout do náruče. Ačkoliv tak by to se mnou měl až příliš snadné! Většina těchto příjemných vyjížděk, o kterých jsem před Mlíčňákem hovořila s nejvyšší vážností a zaklínala se termíny jako "předsunutá hlídka, taktický průzkum", sloužila ve skutečnosti ke sběru hub do mého milovaného kysela, které jsem vždy při těch vzácných příležitostech, kdy jsme nocovali pod širým nebem, své jednotce s radostí připravila. Malý kyselák schovaný v rohu pod několika dekami v sobě ukrýval tu nejtajnější z přísad. Když se kvásek svou typickou vůní dožadoval o příkrm a někomu (především Wilhelmovi) to přišlo podezřelé, vždy jsem to jen svedla k pobavení ostatních na účetního dech. Jen Johann se vždy tvářil jak zcvrklá švestka.

A teď nás s frňákem nahoru opět svolával k poradě. Zvolním tempo a teprv pár kroků od něj sesednu a jdu si vyslechnout, co má na srdci. Jaksi mimoděk přehodím vak s dnešním úlovkem na druhý bok, mimo komandantův zrak a svůj opečovávaný, třírohý klobouk si vložím do podpaží a vystavím lehce potem orosené čelo podzimnímu vánku. Čekáme na ten jeho proslov napjatí jako struny, nebo se tak někteří z nás alespoň snaží tvářit.
"Jako vždy," odměním ho tím nejsladším úsměvem, jakmile svým pohledem zabloudí až ke mně. Skoro by se u toho hodilo i zasalutovat, ale to si pro tentokrát odpustím. A správně! Další slova od něj přijímám téměř s nadšením.
"No konečně!" zaraduji se v duchu. Od té chvíle, co si mě pozval na kobereček, jsem se musela neustále držet zkrátka a přemýšlet, jak ho pokaždé vhodně oslovit. Bylo to nanejvýš otravné. To teď, když jsme všichni pozbyly oficiálních funkcí, si můžeme vymyslet klidně nějaká nová jména či přezdívky!
"Jožko, odteď jsi tedy Jožko," v koutcích mi pobaveně zacuká a mám co dělat, abych ho zvládla poslouchat dál.

Naše krytí je vskutku dokonale promyšlené. Jožko se svým strnulým postojem obchodníkem. No ten tak! S tím svým obličejem by ani hladovému chleba zadarmo neprodal! Jakmile ale zaslechnu své jméno, neudržím se:
"Slečna Wiedmann je..."
"Tvojí ženou!" zakřením se vlastnímu přitroublému vtipu. Jeho vlastní představa je o dost nudnější, s hraným zklamáním protočím oči v sloup, ale ve skutečnosti jsem nečekala nic jiného. Doufám, že aspoň Čerpu to pobaví, taky po něm spiklenecky loupnu pohledem. Úsměv se mi ještě o něco rozšíří, jak se Johann marně snaží vyslovit jeho příjmení. Tedy ne, že by to mně samotné nedělalo problémy, ale já na něj mohla prostě volat "Čerpo", stejně jako všichni na kadetce.
Když dojde na řeči o hostinci, v očích se mi zaleskne a sundám si, zcela neelegantně pomocí zubů, rukavičky a natáhnu se po brašně přivázané k sedlu, ve které krátce zalovím, dokud nevytáhnu poskládaný kus papíru. Několikrát jej v rukou otočím, dokud není správně orientovaný a očima vyhledám vyznačený bod s popiskem "hotinec". Chvilku se na nápis soustředěně mračím a přemýšlím, jak mohlo dojít k takové chybě. Na druhou stranu ta mapa vypadá, že jí kreslilo nějaké místní, negramotné děcko. Zatím se rozhodnu se o tohle umělecké dílo s ostatními raději nepodělit.



Veskrze z toho nejsem zrovna nadšená. Unylejší přednes si stěží dovedu představit a plán samotný...
"Vždyť je to houby krytí," namítnu nespokojeně, "kromě týhle hloupý mapy," zamávám Johannovi tím kusem papíru před obličejem, "nemám nic a nikdo mi nemůže uvěřit, že vás mám provázet!"
Beztak si to tak vymyslel jen proto, aby nás mohl dál komandovat! Proč by nemoh obchodníka hrát třeba Otto?
"A tebe to jen bude svádět, abys nám zas rozkazoval. To hned prokouknou," pokračuju a otočím se i ke zbytku, doufajíc v jejich podporu. Abych svým slovům ještě přidala na důrazu, založím ruce na prsou. V koutcích mi ale přesto sem tam cukne, jak se snažím zadržet smích.

První krůčky k frčkám

11:00, 25. října 702 RG

Čtrnáct dní, čtrnáct dní jsem komandantem něčeho, co by se při nejlepší vůli dalo nazvat Schwarmem. Ale to by mí podřízení museli být ukázkoví vojáci, ne výkvět kadetky. To složení je za trest a úkol taky. No vždyť se na to stačí podívat. S rozumem. Ach, jak v duchu závidím Matyasovi. Jeho nejtěžší prací je jistě seškrabávání vosku ze stolu. A já? Mám na nohou puchýře a na kozlík se nemůžu podívat bez toho, aniž by mě nesvědil otlačený zadek. Zatím se, ale držím. Vždyť to by ještě chybělo! Ubulený komandant! Stačí, že si ze mě Knapp s Čerpou určitě dělají legraci. A ta splašená kobyla Emílie určitě taky.

Knapp. Podle mě je to naprosto vhodný materiál do schusslinie. A hned do první řady s ním! Je to takový omezenec, že kdybych měl větší mužstvo nechám ho superarbitrovat pro tupost. Už jenom za ty vtipy by zasloužil katr! Ne, musím být profesionální a pracovat s tím co mám. Nakonec, ty dva vojáky vyhodil oknem úplně sám. Lepší silného vola než tvrdohlavého osla.

Čerpa. Osoba, jejíž příjmení nejsem schopen vyslovit. Proto mu taky jedinému říkám funkcí. Ne tak omezený, jako Knapp, ale taky materiál, který by snesl pořádný execírung. Střílet umí a ve zbraních se vyzná. Možná je to tím, že v půtkách na kadetce hrál jenom vedlejší roli, ale osobní zášť k němu nemám. Strach mám jenom z potenciálních románků. To by mi ještě chybělo, aby tu nechal nějakou s outěškem !

Emília. Splašená, živá a hlučná tak, že palba atalerie je proti tomu pohlazení na duši. Vlastně je jediná, které jsem musel domluvit stranou a utvrdit svou autoritu. A vůbec, ženská v jednotce, no může to dělat dobrotu?! Na druhou stranu ony ty ženy mají smysl pro detail. Nejednou mě moje milá upozornila na takřka upadlý knoflíček a já to neschytal při inspicírungu. Ne určitě bude platná. Ale v rámci utajení by nemusela nosit kalhoty a kabát jako chlap. To je přeci podezřelé ne?

Wilhelm. Studovaný, nehlučný, s věčně zamlženými brýlemi a podoben vyoranému krtku. Vlastně ho mám z celé jednotky nejradši. Sice občas zbytečně tlachá, ale je pořádný a písmo má úhledné. A je to můj zástupce, a to už něco znamená.

Rozmyslel jsem se, tohle není ani schwarm spíš strafbataillon. Vlastně sem docela zapadám.

***

Dva týdny čekání na tenhle moment. I ostatní to vycítili, a to ani nemusím řvát "Halt!". Stojím, pobafávám dýmku a pozoruji údolí.

Je to tady. Začátek mé oficírské cesty. Nuž, do toho!

Povzbuzen vlastními slovy sáhnu do záňadří a vytáhnu obálku. Přiznávám pečeť je malinko odloupnutá, ale obsah ještě nespatřil světlo světa. Posadím se na jeden z kamenů a otevřu obálku. Oči běhají po řádcích a já blednu. Zapomenu, že mám v koutku pusy dýmku. Kuckám s vykulenýma očima.
"Scheisse." procedím nakonec, těžko říct, jestli nad obsahem obálky nebo nechtěným dýmem v plicích. Čtu znovu. Pak roh papíru přiložím k dýmce a potáhnu. Natáčím papír, aby jej pohltil plamen a teprve až ho neudržím pustím jej na zem. Ani kousek nezůstane. Zkontroluji okolí, jestli třeba nejde nějaký pocestný. Ne. Je čas být komandantem.

Vydám se zpátky k vozu. Jenom pohybem ruky dám vědět mužstvu ke shromáždění.
"Náš úkol je vyšetřit úmrtí Sebastiana von Barenfella. Proto odteď oči a uši na stopkách." přejedu podřízené pohledem. "Dále. Od této chvíle, žádné stavění do haptáku, salutování, zkrátka nic co by jen připomínalo, že jednáme v zájmu říše." zaměřím se pohledem především na Knappa. "Další cíl je Gutthwalův hostinec. Tam dojedeme a ubytujeme se. Taky je to případné místo srazu, kdybychom se rozdělili, dokud nestanovím nové. Rozumíme?" položím na závěr spíše řečnickou otázku.
"K našemu krytí. Já jsem obchodník. Pan Krause je můj účetní a majetkový správce. Slečna Wiedmann je najatou průvodkyní. Pan Knapp a pan Brzo-brzto..eh prostě vy dva jste najatá ochrana. Ale i tak se zkuste vyvarovat nošení zbraní, pokud to nebude nutné." řeknu s opravdu velkým důrazem.
"K dalšímu postupu. Poslední kontrola vercajku a menáže, každý víte, za co jste zodpovědní. Pak maršem do hostince. Najíme se a posedíme. Možná posbíráme nějaké drby. Co dál, se rozhodne." mlasknu na závěr a přejedu tu sebranku pohledem ještě jednou.
"Dotazy?" zeptám se "Pokud ne. Slečno Weidmann sto kroků předvoj, pan Brzstf... vafnmajstr půjde třicet kroků za vámi. Pan Knapp na kozlík. Pan Krause, kde mu to bude vyhovovat." zakončím řeč. A je to, jsem komandant...