Vzhůru za dobrodružstvím!

11:00, 25. října 702 RG

Naposledy rozkošnicky do nosu vtáhnu vůni spadaného, zpola zetlelého listí, než pobídnu svého věrného hnědáka a pozvolným klusem se připojím ke zbytku naší skupinky. Od dnešního rána byli všichni podivně napjatí, nálada skoro pochmurná, v přímém kontrastu s příjemně slunečním dnem hrajícím všemi barvami. Na rozdíl od ostatních se mi cestování podhorskými krajinkami ani trochu nezajídalo. Ba ne, zde jsem byla skoro doma. Dokonce jednou, když jsem míjela místo tak podobné údolíčku v Marschendorfu, celá jsem se otřásla a naježila v děsivém očekávání, že by na mne snad zpoza stromu mohl vykouknout sám Schildfrosh. Doteď si tedy nedovedu jeho tvář přesně vybavit, ani snad okamžik, kdy jsem ho mohla někdy v mládí spatřit, ale dokonale mi dokresloval zdejší scenérii. A to jsem u sebe ani neměla Čerpu, kterému bych mohla v mdlobách padnout do náruče. Ačkoliv tak by to se mnou měl až příliš snadné! Většina těchto příjemných vyjížděk, o kterých jsem před Mlíčňákem hovořila s nejvyšší vážností a zaklínala se termíny jako "předsunutá hlídka, taktický průzkum", sloužila ve skutečnosti ke sběru hub do mého milovaného kysela, které jsem vždy při těch vzácných příležitostech, kdy jsme nocovali pod širým nebem, své jednotce s radostí připravila. Malý kyselák schovaný v rohu pod několika dekami v sobě ukrýval tu nejtajnější z přísad. Když se kvásek svou typickou vůní dožadoval o příkrm a někomu (především Wilhelmovi) to přišlo podezřelé, vždy jsem to jen svedla k pobavení ostatních na účetního dech. Jen Johann se vždy tvářil jak zcvrklá švestka.

A teď nás s frňákem nahoru opět svolával k poradě. Zvolním tempo a teprv pár kroků od něj sesednu a jdu si vyslechnout, co má na srdci. Jaksi mimoděk přehodím vak s dnešním úlovkem na druhý bok, mimo komandantův zrak a svůj opečovávaný, třírohý klobouk si vložím do podpaží a vystavím lehce potem orosené čelo podzimnímu vánku. Čekáme na ten jeho proslov napjatí jako struny, nebo se tak někteří z nás alespoň snaží tvářit.
"Jako vždy," odměním ho tím nejsladším úsměvem, jakmile svým pohledem zabloudí až ke mně. Skoro by se u toho hodilo i zasalutovat, ale to si pro tentokrát odpustím. A správně! Další slova od něj přijímám téměř s nadšením.
"No konečně!" zaraduji se v duchu. Od té chvíle, co si mě pozval na kobereček, jsem se musela neustále držet zkrátka a přemýšlet, jak ho pokaždé vhodně oslovit. Bylo to nanejvýš otravné. To teď, když jsme všichni pozbyly oficiálních funkcí, si můžeme vymyslet klidně nějaká nová jména či přezdívky!
"Jožko, odteď jsi tedy Jožko," v koutcích mi pobaveně zacuká a mám co dělat, abych ho zvládla poslouchat dál.

Naše krytí je vskutku dokonale promyšlené. Jožko se svým strnulým postojem obchodníkem. No ten tak! S tím svým obličejem by ani hladovému chleba zadarmo neprodal! Jakmile ale zaslechnu své jméno, neudržím se:
"Slečna Wiedmann je..."
"Tvojí ženou!" zakřením se vlastnímu přitroublému vtipu. Jeho vlastní představa je o dost nudnější, s hraným zklamáním protočím oči v sloup, ale ve skutečnosti jsem nečekala nic jiného. Doufám, že aspoň Čerpu to pobaví, taky po něm spiklenecky loupnu pohledem. Úsměv se mi ještě o něco rozšíří, jak se Johann marně snaží vyslovit jeho příjmení. Tedy ne, že by to mně samotné nedělalo problémy, ale já na něj mohla prostě volat "Čerpo", stejně jako všichni na kadetce.
Když dojde na řeči o hostinci, v očích se mi zaleskne a sundám si, zcela neelegantně pomocí zubů, rukavičky a natáhnu se po brašně přivázané k sedlu, ve které krátce zalovím, dokud nevytáhnu poskládaný kus papíru. Několikrát jej v rukou otočím, dokud není správně orientovaný a očima vyhledám vyznačený bod s popiskem "hotinec". Chvilku se na nápis soustředěně mračím a přemýšlím, jak mohlo dojít k takové chybě. Na druhou stranu ta mapa vypadá, že jí kreslilo nějaké místní, negramotné děcko. Zatím se rozhodnu se o tohle umělecké dílo s ostatními raději nepodělit.



Veskrze z toho nejsem zrovna nadšená. Unylejší přednes si stěží dovedu představit a plán samotný...
"Vždyť je to houby krytí," namítnu nespokojeně, "kromě týhle hloupý mapy," zamávám Johannovi tím kusem papíru před obličejem, "nemám nic a nikdo mi nemůže uvěřit, že vás mám provázet!"
Beztak si to tak vymyslel jen proto, aby nás mohl dál komandovat! Proč by nemoh obchodníka hrát třeba Otto?
"A tebe to jen bude svádět, abys nám zas rozkazoval. To hned prokouknou," pokračuju a otočím se i ke zbytku, doufajíc v jejich podporu. Abych svým slovům ještě přidala na důrazu, založím ruce na prsou. V koutcích mi ale přesto sem tam cukne, jak se snažím zadržet smích.

První krůčky k frčkám

11:00, 25. října 702 RG

Čtrnáct dní, čtrnáct dní jsem komandantem něčeho, co by se při nejlepší vůli dalo nazvat Schwarmem. Ale to by mí podřízení museli být ukázkoví vojáci, ne výkvět kadetky. To složení je za trest a úkol taky. No vždyť se na to stačí podívat. S rozumem. Ach, jak v duchu závidím Matyasovi. Jeho nejtěžší prací je jistě seškrabávání vosku ze stolu. A já? Mám na nohou puchýře a na kozlík se nemůžu podívat bez toho, aniž by mě nesvědil otlačený zadek. Zatím se, ale držím. Vždyť to by ještě chybělo! Ubulený komandant! Stačí, že si ze mě Knapp s Čerpou určitě dělají legraci. A ta splašená kobyla Emílie určitě taky.

Knapp. Podle mě je to naprosto vhodný materiál do schusslinie. A hned do první řady s ním! Je to takový omezenec, že kdybych měl větší mužstvo nechám ho superarbitrovat pro tupost. Už jenom za ty vtipy by zasloužil katr! Ne, musím být profesionální a pracovat s tím co mám. Nakonec, ty dva vojáky vyhodil oknem úplně sám. Lepší silného vola než tvrdohlavého osla.

Čerpa. Osoba, jejíž příjmení nejsem schopen vyslovit. Proto mu taky jedinému říkám funkcí. Ne tak omezený, jako Knapp, ale taky materiál, který by snesl pořádný execírung. Střílet umí a ve zbraních se vyzná. Možná je to tím, že v půtkách na kadetce hrál jenom vedlejší roli, ale osobní zášť k němu nemám. Strach mám jenom z potenciálních románků. To by mi ještě chybělo, aby tu nechal nějakou s outěškem !

Emília. Splašená, živá a hlučná tak, že palba atalerie je proti tomu pohlazení na duši. Vlastně je jediná, které jsem musel domluvit stranou a utvrdit svou autoritu. A vůbec, ženská v jednotce, no může to dělat dobrotu?! Na druhou stranu ony ty ženy mají smysl pro detail. Nejednou mě moje milá upozornila na takřka upadlý knoflíček a já to neschytal při inspicírungu. Ne určitě bude platná. Ale v rámci utajení by nemusela nosit kalhoty a kabát jako chlap. To je přeci podezřelé ne?

Wilhelm. Studovaný, nehlučný, s věčně zamlženými brýlemi a podoben vyoranému krtku. Vlastně ho mám z celé jednotky nejradši. Sice občas zbytečně tlachá, ale je pořádný a písmo má úhledné. A je to můj zástupce, a to už něco znamená.

Rozmyslel jsem se, tohle není ani schwarm spíš strafbataillon. Vlastně sem docela zapadám.

***

Dva týdny čekání na tenhle moment. I ostatní to vycítili, a to ani nemusím řvát "Halt!". Stojím, pobafávám dýmku a pozoruji údolí.

Je to tady. Začátek mé oficírské cesty. Nuž, do toho!

Povzbuzen vlastními slovy sáhnu do záňadří a vytáhnu obálku. Přiznávám pečeť je malinko odloupnutá, ale obsah ještě nespatřil světlo světa. Posadím se na jeden z kamenů a otevřu obálku. Oči běhají po řádcích a já blednu. Zapomenu, že mám v koutku pusy dýmku. Kuckám s vykulenýma očima.
"Scheisse." procedím nakonec, těžko říct, jestli nad obsahem obálky nebo nechtěným dýmem v plicích. Čtu znovu. Pak roh papíru přiložím k dýmce a potáhnu. Natáčím papír, aby jej pohltil plamen a teprve až ho neudržím pustím jej na zem. Ani kousek nezůstane. Zkontroluji okolí, jestli třeba nejde nějaký pocestný. Ne. Je čas být komandantem.

Vydám se zpátky k vozu. Jenom pohybem ruky dám vědět mužstvu ke shromáždění.
"Náš úkol je vyšetřit úmrtí Sebastiana von Barenfella. Proto odteď oči a uši na stopkách." přejedu podřízené pohledem. "Dále. Od této chvíle, žádné stavění do haptáku, salutování, zkrátka nic co by jen připomínalo, že jednáme v zájmu říše." zaměřím se pohledem především na Knappa. "Další cíl je Gutthwalův hostinec. Tam dojedeme a ubytujeme se. Taky je to případné místo srazu, kdybychom se rozdělili, dokud nestanovím nové. Rozumíme?" položím na závěr spíše řečnickou otázku.
"K našemu krytí. Já jsem obchodník. Pan Krause je můj účetní a majetkový správce. Slečna Wiedmann je najatou průvodkyní. Pan Knapp a pan Brzo-brzto..eh prostě vy dva jste najatá ochrana. Ale i tak se zkuste vyvarovat nošení zbraní, pokud to nebude nutné." řeknu s opravdu velkým důrazem.
"K dalšímu postupu. Poslední kontrola vercajku a menáže, každý víte, za co jste zodpovědní. Pak maršem do hostince. Najíme se a posedíme. Možná posbíráme nějaké drby. Co dál, se rozhodne." mlasknu na závěr a přejedu tu sebranku pohledem ještě jednou.
"Dotazy?" zeptám se "Pokud ne. Slečno Weidmann sto kroků předvoj, pan Brzstf... vafnmajstr půjde třicet kroků za vámi. Pan Knapp na kozlík. Pan Krause, kde mu to bude vyhovovat." zakončím řeč. A je to, jsem komandant...

CESTA A CÍL

PŘEDEHRA

Již dva nekonečné týdny se plahočíte dobře přes polovinu Říše a počáteční nadšení pomalu střídá nuda a rutina. Za zdmi Rajchštatu se snadno zapomene, jak je monarchie velká. Počasí vám prozatím sice přálo a když jste vjížděli do Velkých hraničních hor nepřivítal vás děsuplný skalní chlad, ale jen trochu větrnější babí léta, ne tak odlišné od říjnového počasí v srdci impéria.

Kromě jedné menší potyčky s opilými vojáky v nějaké bezejmenné Rosenthalské vesničce a nutnosti jednou opravovat poškozenou voj vozu se cesta nesla v duchu až výletnického klidu. Cestovní pokladna, pečlivě ukrytá pod kozlíkem vozu, byla stále překvapivě plná, přestože z ní každý dostal svůj měsíční žold (tedy plat, jak se má dle posledního oběžníku generálního inspektora výhradně užívat) a vědomí že ve skryté schránce bočnice vašeho vozu čeká na případ nouze trojice arkebuz vás naplňovala snad větším klidem než stejně pečlivě ukryté drobné zlaté jelení hlavičky s iniciálou milovaného panovníka – odznak vašeho úřadu a císařské majestátu stojícího vám za zády.

Koně, které jste si vybrali z úředních stájí dělali čest svému plemenu i rajchštatským stájníkům. Pod sedlem i v zápřahu kráčeli urputně stále dál, a přestože z dálky by si je mohl kdekdo splést s obyčejnými pracovními valachy (což bylo ostatně záměrem), každý z nich měl za sebou tvrdý výcvik, za který by se nemuseli stydět jejich útlí vraní bratranci z Jízdní gardy.

Ostatně vůz, který se vám stal na těch několik dní téměř domovem, nebyl nakonec také tak špatný jako když jste ho poprvé spatřili. Dost místa abyste se v něm všichni vyspali, tři z vás snad i trochu pohodlně. Plachta chránící před deštěm i nočním chladem, dost měkkých pytlů a dek na to se přes den natáhnout a dost místa zahrát si tu přes den karty. Navíc dost místa na všechno to kuchařské a další vybavení, které byste jinak museli tahat v tornách stejně jako při výcviku. Jistěže většinu jídel i noclehů jste dokázali naplánovat tak aby vás ve správný čas přátelsky přijala městská krčma nebo zájezdní hostinec, těch pár nocí, kdy vám ale zajížďka a ztracené hodiny nestáli na to a raději jste se utábořili někde u lesa, nebylo vůbec tak hrozných, a to ani pro ty pohodlnější z vás.

Že se věci začnou měnit jste poznali včera ráno. Za zády jste nechávali Reichleipu, Říšskou Lípu, horské městečko, které se nezdráhalo s určitou nadsázkou i národní hrdostí označit jako poslední civilizované místo, kde dostanete dobré pivo, a místo po císařské silnici směřující severně do Prusu, hlavního města odvěkého severního nepřítel vašich panovníků jste se vydali po klikatící se horské cestě vedoucí severovýchodně. Brzy jste poznali že vůz, tak příjemný na silnicích udržovaných říšskými cestáři, není rozhodně žádný cestovní kočár. Každý kámen, každá brázda či dolík cítil každý na voze jako dýku bodající do těch nejdůvěrnějších částí vašich těl. Nakonec nezbylo nic jiného než nechat na voze vždy jen jednoho nebohého kočího, zatímco jeho kolegové pokračovali v sedle koní nebo pěšky.

Zarostlá úbočí Velkých hraničních hor měla své kouzlo a ač jste občas zahlédli osamělou chalupu nějakého uhlíře, pastevce nebo dřevorubce (nebo co můžou vlastně dělat lidé v takovém svatými zapomenutém kraji), nebo dokonce minuli postavu, která se vašemu pomalu ale o to nesmlouvavěji se valícímu vozu uctivě a rychle klidila z cesty, celé okolí na vás dýchalo nespoutanou přírodou a divočinou.
Noc jste museli strávit ve voze v zákrytu holé horské stěny chránící vás před nočním větrem. Když se vám ale konečně podařilo rozdělat oheň, nebyl večer vůbec špatný a ohřáté placky s uzeným a tou divnou místní kváskovou polévkou zahnali rychle většinu nepohodlí. Překvapivě rychle jste ale tichou zábavu zabalili, rozdělili hlídky a odebrali se spát. Věděli jste totiž, že zítra sejdete z hor a váš velký úkol opravdu začne.

Druhý den uběhl v podivném tichu bez běžných žertů a handrkování. Cesta vás vedla dolů z hor a brzy se napojila na nevelkou horskou říčku, spíš větší potok. A pak, nedlouho před polednem, se hory konečně rozestoupili, vy vyjeli z lesa a před vámi se objevilo údolí vklíněné mezi skaliska. Zapomenutý kraj, kde zdánlivě ticho narušoval jen hukot větru a šumění podzimního listí.
Tam někde, jen pár mil před vámi leží Švajnberk. Aniž by k tomu někdo vydal rozkaz, všichni jste se zastavili. Komandant vytáhl ze záňadří pečlivě přeloženou obálku opatřenou úřední pečetí. Až teď nadešel čas, přečíst si tajné rozkazy komisariátu.

25. října roku 702 od založení Říše

Vražda na Svinivrchu

Jen málokdy je čerstvým absolventům kadetky Říšského vyšetřovacího sboru svěřen důležitější úkol než pochytat skupinu pytláků v císařských lesích nebo prošetřit podivné zbohatnutí některého ze stovek příslušníků zemského úřednického aparátu, výjimky se ale najdou a ta o které se mezi zasvěcenými hovoří právě teď je obzvlášť zajímavá.

Kdesi na samotném okraji říše, v hraničních knížectvích, o která se už po staletí Říše přetahuje a rve se svým severním i východním soupeřem zemřel syn bezvýznamného místního zemana. Až na to, že říšské úřady si z nějakého důvodu nemyslí, že šlo o obyčejné úmrtí při lovu. A ze stejně neznámého a možná ještě tajemnějšího důvodu na místo nevysílá některou z osvědčených diplomatických skupin, ale bandu pěti nováčků, kterým jen tak tak stačili vyučující vložit do rukou diplomy a utřít jim mléko z brady. A nejen to, navíc je tam nevysílá s mohutnou podporou císařské autority v zádech. Ne, oni to mají navíc vyřešit inkognito, aby nikdo netušil, že má na věci říše nějaký zvláštní záměr! Neslýchané. A jak se jmenuje to panství, kam jedou? No přeci Švajnberk… tedy Svinivrch jak tomu říkají místní.