Andor.cz - Dračí doupě online

CESTA A CÍL

PŘEDEHRA

Již dva nekonečné týdny se plahočíte dobře přes polovinu Říše a počáteční nadšení pomalu střídá nuda a rutina. Za zdmi Rajchštatu se snadno zapomene, jak je monarchie velká. Počasí vám prozatím sice přálo a když jste vjížděli do Velkých hraničních hor nepřivítal vás děsuplný skalní chlad, ale jen trochu větrnější babí léta, ne tak odlišné od říjnového počasí v srdci impéria.

Kromě jedné menší potyčky s opilými vojáky v nějaké bezejmenné Rosenthalské vesničce a nutnosti jednou opravovat poškozenou voj vozu se cesta nesla v duchu až výletnického klidu. Cestovní pokladna, pečlivě ukrytá pod kozlíkem vozu, byla stále překvapivě plná, přestože z ní každý dostal svůj měsíční žold (tedy plat, jak se má dle posledního oběžníku generálního inspektora výhradně užívat) a vědomí že ve skryté schránce bočnice vašeho vozu čeká na případ nouze trojice arkebuz vás naplňovala snad větším klidem než stejně pečlivě ukryté drobné zlaté jelení hlavičky s iniciálou milovaného panovníka – odznak vašeho úřadu a císařské majestátu stojícího vám za zády.

Koně, které jste si vybrali z úředních stájí dělali čest svému plemenu i rajchštatským stájníkům. Pod sedlem i v zápřahu kráčeli urputně stále dál, a přestože z dálky by si je mohl kdekdo splést s obyčejnými pracovními valachy (což bylo ostatně záměrem), každý z nich měl za sebou tvrdý výcvik, za který by se nemuseli stydět jejich útlí vraní bratranci z Jízdní gardy.

Ostatně vůz, který se vám stal na těch několik dní téměř domovem, nebyl nakonec také tak špatný jako když jste ho poprvé spatřili. Dost místa abyste se v něm všichni vyspali, tři z vás snad i trochu pohodlně. Plachta chránící před deštěm i nočním chladem, dost měkkých pytlů a dek na to se přes den natáhnout a dost místa zahrát si tu přes den karty. Navíc dost místa na všechno to kuchařské a další vybavení, které byste jinak museli tahat v tornách stejně jako při výcviku. Jistěže většinu jídel i noclehů jste dokázali naplánovat tak aby vás ve správný čas přátelsky přijala městská krčma nebo zájezdní hostinec, těch pár nocí, kdy vám ale zajížďka a ztracené hodiny nestáli na to a raději jste se utábořili někde u lesa, nebylo vůbec tak hrozných, a to ani pro ty pohodlnější z vás.

Že se věci začnou měnit jste poznali včera ráno. Za zády jste nechávali Reichleipu, Říšskou Lípu, horské městečko, které se nezdráhalo s určitou nadsázkou i národní hrdostí označit jako poslední civilizované místo, kde dostanete dobré pivo, a místo po císařské silnici směřující severně do Prusu, hlavního města odvěkého severního nepřítel vašich panovníků jste se vydali po klikatící se horské cestě vedoucí severovýchodně. Brzy jste poznali že vůz, tak příjemný na silnicích udržovaných říšskými cestáři, není rozhodně žádný cestovní kočár. Každý kámen, každá brázda či dolík cítil každý na voze jako dýku bodající do těch nejdůvěrnějších částí vašich těl. Nakonec nezbylo nic jiného než nechat na voze vždy jen jednoho nebohého kočího, zatímco jeho kolegové pokračovali v sedle koní nebo pěšky.

Zarostlá úbočí Velkých hraničních hor měla své kouzlo a ač jste občas zahlédli osamělou chalupu nějakého uhlíře, pastevce nebo dřevorubce (nebo co můžou vlastně dělat lidé v takovém svatými zapomenutém kraji), nebo dokonce minuli postavu, která se vašemu pomalu ale o to nesmlouvavěji se valícímu vozu uctivě a rychle klidila z cesty, celé okolí na vás dýchalo nespoutanou přírodou a divočinou.
Noc jste museli strávit ve voze v zákrytu holé horské stěny chránící vás před nočním větrem. Když se vám ale konečně podařilo rozdělat oheň, nebyl večer vůbec špatný a ohřáté placky s uzeným a tou divnou místní kváskovou polévkou zahnali rychle většinu nepohodlí. Překvapivě rychle jste ale tichou zábavu zabalili, rozdělili hlídky a odebrali se spát. Věděli jste totiž, že zítra sejdete z hor a váš velký úkol opravdu začne.

Druhý den uběhl v podivném tichu bez běžných žertů a handrkování. Cesta vás vedla dolů z hor a brzy se napojila na nevelkou horskou říčku, spíš větší potok. A pak, nedlouho před polednem, se hory konečně rozestoupili, vy vyjeli z lesa a před vámi se objevilo údolí vklíněné mezi skaliska. Zapomenutý kraj, kde zdánlivě ticho narušoval jen hukot větru a šumění podzimního listí.
Tam někde, jen pár mil před vámi leží Švajnberk. Aniž by k tomu někdo vydal rozkaz, všichni jste se zastavili. Komandant vytáhl ze záňadří pečlivě přeloženou obálku opatřenou úřední pečetí. Až teď nadešel čas, přečíst si tajné rozkazy komisariátu.

25. října roku 702 od založení Říše

Vražda na Svinivrchu

Jen málokdy je čerstvým absolventům kadetky Říšského vyšetřovacího sboru svěřen důležitější úkol než pochytat skupinu pytláků v císařských lesích nebo prošetřit podivné zbohatnutí některého ze stovek příslušníků zemského úřednického aparátu, výjimky se ale najdou a ta o které se mezi zasvěcenými hovoří právě teď je obzvlášť zajímavá.

Kdesi na samotném okraji říše, v hraničních knížectvích, o která se už po staletí Říše přetahuje a rve se svým severním i východním soupeřem zemřel syn bezvýznamného místního zemana. Až na to, že říšské úřady si z nějakého důvodu nemyslí, že šlo o obyčejné úmrtí při lovu. A ze stejně neznámého a možná ještě tajemnějšího důvodu na místo nevysílá některou z osvědčených diplomatických skupin, ale bandu pěti nováčků, kterým jen tak tak stačili vyučující vložit do rukou diplomy a utřít jim mléko z brady. A nejen to, navíc je tam nevysílá s mohutnou podporou císařské autority v zádech. Ne, oni to mají navíc vyřešit inkognito, aby nikdo netušil, že má na věci říše nějaký zvláštní záměr! Neslýchané. A jak se jmenuje to panství, kam jedou? No přeci Švajnberk… tedy Svinivrch jak tomu říkají místní.