Následující dny byly jak to říci, oázou klidu a zároveň napětí. Klidem proto, že nikde nad Evelin nevisela ruka zkázy, nikdo jí neříkal, buď támhle a chovej se takhle, nemusela být v Maltazardově neustálé přítomnosti a snášet jako přetvářky a nálady. To bylo pěkné, potřebovala trochu odpočinku a vykašlat se na nějaká pravidla. Mohla si nosit, co chce, jíst kdy chce a hovořit s kýmkoliv si zamane. Ale ta druhá stránka věci byla horší a to, byla pořád nervózní z toho, kdy se císař vrátí a jaké to pro ni bude mít následky po tom, co se stalo na plese.

Samozřejmě se bála jeho hněvu, který ji mohl smést jako lavina a ona dobře věděla, co znamená, být u něho v nemilosti, ne že by Maltazard někdy odpouštěl nějaké prohřešky, spíše se tvářil neutrálně, ale všechno si pomatoval a vytáhl to na světlo, kdy se mu to nejvíce hodilo, byl zákeřný a pomstychtivý.
Evelin se během těch pěti dnů své volnosti snažila vyptávat, kam pán Nekropole odjel nebo co právě dělá a kdy se vrátí, ale vypadalo to, že nikdo neví. Ani pár rádců, které potkala, ani správce paláce, ani velitel stráží, dokonce ani Jacques. Jako by se Maltazard propadl do země a nepřicházely od něho žádné zprávy.

Jediný koho snad ještě neoslovila, byl Darkos, ale tomu se vyhýbala jako čert kříži a stejně tak i on jí. Jakmile už nastala ta chvíle, a viděli se někde na chodbě, obdařil jí tím nejvíce zamračeným pohledem, jaký uměl. Skoro jako by ji svýma očima chtěl upálit. Nenáviděl ji a ona to chápala. Narušovala jeho vztah s otcem, i když byl minimální a on žárlil na čas, kdy zabírala jeho místo.
Po plese se Evelin domnívala, že odcestovali spolu, ale evidentně v tom bylo něco jiného.

To co však netušila, bylo, že ji Darkos sledoval nebo rozkázal někomu s nižší hodností, aby ji špehoval. Neměla o tom žádné tušení a nijak ji to nepřekáželo, a tak se snažila zabavit, dokud měla tu možnost.
Jacques jí sdělil, že nemá žádné přímé rozkazy ani rozvrh, kterým by se měla řídit a pokud to bude bezpečné, může jít kam chce, a tak s ním prozkoumávala palác a podívala se na různá místa, kde by žena neměla co dělat, například zbrojnice, stáje pro komáry a brouky, dílny, kde se stavěly velké obléhací zbraně, pak tu byly různé malé dílny koželuhů, zbrojířů i kovářů.

Všechno to bylo zajímavé a na vše měla otázky, poznala i pár mužů, který měli snahu něco vynalézat, ale úrovní byli někde u starověkého Řecka a Ikarových křídel.
Nekropole, ač to nevypadalo, bylo městem se skrytým talentem, otázkou bylo, zda to Maltazard financoval nebo byli všichni jeho otroky a dělali to na jeho příkaz.
Pátého dne se na nádvoří začalo něco hromadit. Evelin byla právě na hradbách s mapou v ruce a Jacques ještě s jedním rytířem jí ukazovali, jak se v ní orientovat a vysvětlovali jí neznámé značky, které někdo vykreslil na různých místech. Jejich ruce okazovaly na západ a co tam lze najít, když ji koutkem oka upoutala už menší hora něčeho bílého.

Naprosto zaujatá novým objevem přešla na druhou stranu cimbuří, přes kterou z výšky hleděla dolů. Otevřenou branou na nádvoří proudily zapřažení brouci, za jejichž krunýře byly upevněny provazy, které táhly těžký náklad.
„Co je to?“ zeptala se Evelin a pozorovala dění dole. Rytíři její gardy následovali ženin postoj a sledovali to co ona.
„Nemáme tušení, vyslankyně, nebyli jsme informováni,“ pokrčili rameny.
„Co kdybychom se tam podívali?“ navrhla.

Než mohli oba dva nějak rozhodnout, Evelin se už řítila k točitému schodišti.
Jakmile se za dlouhé minuty dostala až dolů na nádvoří, bylo tam více vojáků než předtím. Trousily se různé dohady a evidentně Maltazardovy poskoci také netušili, k čemu tento podivný náklad měl sloužit, jelikož slyšela rozhovor pár vojáků, kterým se postavila tajně za záda.
„To je zvláštní, něco mi to připomíná,“ přemýšlela Evelin a přiblížila se k rourám, které na délku měřily tak čtyři metry a vysoké byly metr a půl, také byly duté jako bambus.
Rukou poklepala na povrch, ale byl tvrdý a pevný, žádný přírodní materiál.

„Pozor!“ vykřiklo několik vojáků, kteří se na lešení po straně, snažili dostat další trubku nahoru a ta se uvolnila a začala padat z kolmé strany.
Nebýt dvou silných velkých paží, které ji popadly za pas a strhly stranou, asi by dopadla jako kuželka, kterou srazí koule s tím rozdílem, že by byla na kaši.
Trubka s několika dalšíma se uvolnila jako lavina a začaly se rolovat dolů a kutálet po nádvoří, dokud nenarazily s duněním do kamenných zdí. Několik vojáků vykřiklo a stačili utéct, jiné to smetlo a byli odnášeni pryč někam, kde je ošetří.

Evelin bušilo srdce a každý sval měla ztuhlý, právě mohla skončit jako moucha pod úderem plácačky. Třásla se, když se to snažila dostat pod kontrolu. Jít sem dolů asi nebyl ten nejlepší nápad.
Sklonila hlavu, aby viděla, že ji objímají svalnaté paže. Kovové chrániče jí tvrdě tlačily do žeber a břicha. Než se stačila podívat za sebe, ten někdo ji nedbale s odporem odstrčil stranou.
Ani v nejmenším by neočekávala, že ji zachrání Darkos, který se tyčil před ní jako bouřkový mrak, který má začít chrlit blesky.

„Tady nemáš co dělat,“ zvýšil na ni hlas a ukázal prstem na náklad. „Je to tu nebezpečné.“
„Odkdy se staráš o to, abych se nezranila?“ pohodila Evelin hlavou a dala si ruce v bok, zatímco Darkos si je založil na svém velkém hrudníku.
Muž nakrčil nos opovržením, když se na ni díval z výšky, což jistě zdědil po svém otci, evidentně se snažil vymyslet nějakou odpověď, a přitom se rozhlédl kolem.
„Je mi naprosto jedno, jestli si ublížíš, ale otec s tebou má ještě plány a nechceš ho rozzlobit tím, že zemřeš nebo ano?“

Dobře, tohle byla logika, nad kterou by se jistě jindy zasmála, ale teď nebyla vůbec směšná, věděla, že ji chce urazit.
„Kdybych zemřela, bylo by mi to srdečně jedno, jestli ho to rozzlobí,“ odsekla Evelin.
Darkos zamrkal, ne že by očekával, že bude pokornější po jejich společné výměně slov před pár dny, ale její oheň ho rozhodně nedělal šťastným.
„Eh… ale odnesl by tu odpovědnost někdo jiný a to by tvůj útlocit nesnesl, záleží ti na druhých,“ namítl.
Evelin ho sjela pohledem, „ano ale ne na všech, a ty mezi ně rozhodně nepatříš.“

Darkos stiskl své žraločí zuby, jako by se snažil ovládnout.
„Chovej se slušně, ženo,“ zavrčel, „a vůbec, kde máš strážné, kteří tě mají hlídat, evidentně nedělají moc dobrou práci.“
Tohle Evelin trochu zaskočilo, je pravda, že jim trochu utekla, a kdyby nebylo Darkose, byla by z ní placka ale…
Zelenovláska se začala rozhlížet kolem přes rozházené roury, dokud nepoznala Jacquese a jeho druha, jak pomáhají zraněným vojákům, které náklad smetl z nohou.

„To není jejich vina,“ zadívala se zpátky na syna svého manžela.
„Asi by byla, kdyby to pak měli otci vysvětlovat,“ udělal výhrůžně krok k ní.
Evelin se zastyděla, že měl pravdu, ale nepřiznala by to.
„A vůbec, kde je…císař? Myslela jsem, že na důležité věci tě bere sebou?“ zaútočila jako zmije.
Darkosovi se objevil tik v pravém oku, „některé věci má v oblibě dělat sám, aniž by se mu do toho někdo vměšoval, má rád utajení a já mám důležitou práci zde.“

„Například připravovat kanalizační rozvody?“ zasmála se nevesele.
„Co je to kanalizace?“ syn pána Nekropole byl zdá se tím slovem, které nebylo v jeho slovníku, zaskočen.
Evelin zrudla, „to je…takhle vypadají trubky, které dáváme do země a ty odvádějí odpad ze záchodů.“
Darkos si to snažil představit, ale jeho představivost byla dosti omezená.
„Lidé jsou divní, to vám nestačí nočník?“
„To je nehygienické,“ namítla rázně.
„Nehygienické?“ Darkosův tik v oku se znovu objevil.

Evelin měla chuť lomit rukama, ale pochopila, že takovými slovy se nikam nedostane, chce to něco jednoduššího, aby to jeho mozek pobral.
„Ano, není to, jak to říct, čistotné.“
Syn pána Nekropole se evidentně bavil jejími rozpaky a vysvětlováním a jen pokrčil rameny, „pokud si raději přeješ to udělat za palácem v přírodě, nikdo ti nebrání.“
„Dobře, pokud ty trubky tedy nebudou k něčemu takovému, tak k čemu?“ snažila se změnit téma.
„To tě nemusí zajímat,“ zavrčel Darkos, dost možná to nevěděl ani on sám.
„Ale mě to zajímá,“ trvala na svém.

„A já jsem řekl, že to vědět nebudeš,“ zakroutil hlavou.
„Ale já to chci vědět,“ dupla si Evelin nožkou, když se hádali jako dvě malé děti na pískovišti.
„A dost!“ zařval Darkos, kterému praskly nervy, bez varování se před ní sklonil, chytil ji a prostě si ji přehodil přes rameno jako pytel.
Evelin začala vřískat a kopat špičkami bot do jeho hrudního plátu, bohužel bez výsledku.

„Hned mě pusť! Slyšíš, Darkosi! Pusť mě dolů, ty neurvalče!“ ječela zelenovláska, která se začala pohupovat, když s ní někam kráčel.
Lehce jí stiskl nohy k sobě, aby ji spacifikoval a ona si musela dávat pozor na jeho nárameníky, na kterých byly železné bodce. Snad si to ani neuvědomil, když si ji tak přehodil.
Netrvalo dlouho a Darkos se zastavil. „Vy dva, odveďte ji pryč, nechci, aby se tu ukazovala, to je rozkaz a teď běžte.“
S tím se lehce sklonil a prostě ji nevybíravě shodil z ramene zpátky na nohy.
Evelin se zatočila hlava a měla neodolatelné nutkání ho alespoň kopnout do nohy, ale Darkosův dračí pohled ji před tím varoval.
„Stejně bych si tě nikdy nevzala, ani kdybys mi to přikázal,“ zasyčela na něho, ale to už ji obklopila její garda a odváděla jedním ze vchodů zpátky do paláce.

Jakmile se trojice vzdálila, Evelin zatnula pěsti a třásla se vzteky, „nesnáším ho, je naprosto hrozný, nesnesitelný a hrubiján, vždyť se chová jako vejcožrouti, jen mu dát do ruky kyj a byl by od nich k nerozeznání,“ lamentovala vášnivě.
„Možná to není princ, který jde příkladem, ale pořád je to syn našeho pána, měla byste mu prokazovat více úcty, vyslankyně,“ nabádal ji smířlivě druhý rytíř, kterého znala pod jménem Gerard, „Darkos je temperamentní mladík, nejde pro ránu daleko a spoléhá se spíše na svou hrubou sílu, mohlo by se stát, že by se neovládl a …“
„Neskončilo by to dobře, ano, Gerard má pravdu,“ dořekl za něho Jacques a přikývl.
„Raději bychom se mu měli vyhýbat.“

„Ale já jsem nevěděla, že tam dole bude,“ vysvětlila na svou obranu Evelin a cítila se trochu hloupě. Snažili se jí říci, že je to ona, kdo začíná hádky? Uvědomila si, že ano. Jindy by mu poděkovala za záchranu života, ale teď na něho byla hrubá. To ji spojení s Maltazardem tak ovlivnilo, že zapomněla na své způsoby? Vážně se za sebe zastyděla.
„Omlouvám se,“ špitla.
„V pořádku, co je dalšího na programu?“ zeptal se raději Jacques.
Evelin se zamyslela, „chtěla jsem zajít ke švadlenám.“
„Dobře, a pak by byl čas k obědu,“ přitakal Gerard.

Trojice zamířila do přízemí a bez klepání vstoupila do místnosti.
Dílna švadlen nebyla v žádném případě tichá jako jindy, naopak, všude poskakovali služebné a ve dvou nosily látky otevřenými vraty na druhé straně místnosti, kterých si nikdy nevšimla, protože byly zakryté.
Dovnitř proudilo světlo a čerství vzduch, zdá se, že všichni měli hodně práce a nikdo si příchozích ani nevšiml.
„Položte to támhle a na tohle pozor, je to extra jemné hedvábí, pokud to někdo poškodí nebo potrhá, strhnu z něho kůži,“ lamentovala žena oděná celá v černém, kterou Evelin nepoznávala, zato znala tváře několika švadlen, které přerovnávaly staré látky na stranu, aby udělaly místo pro nové.

Tajemná žena všechno organizovala, poroučela, evidentně to měla v krvi, její jazyk byl ostrý a vládla jím jako bičem.
„Asi jsem přišla trochu nevhod,“ odkašlala si Evelin u hloučku švadlenek, které poskočily, když je oslovila.
„Oh… omlouváme se, právě přivezli novou zásilku látek, po plesu naše zásoby hodně prořídly,“ vysvětlovala s omluvou na rtech ta nejstarší, „pokud byste počkala ještě chvíli, rády se vám budeme věnovat milost paní.“

Evelin přikývla a sledovala ten rej, když si jí všimla tajemná žena v černém. Přestala komandovat všechny poskoky a rozešla se k ní rázným krokem.
„Jestlipak to není žena, o které jsem toho tolik slyšela, růže mezi trním Nekropole,“ zasmála se ironicky a Evelin byla na vážkách, zda to myslí opravdu jen jako ironii nebo jako pohrdání.
„Ehm, jsem vyslankyně prvního království,“ představila se, „jsem v Nekropoli jen dočasně.“
„Opravdu?“ změřila si ji žena, „takovou krásnou tvář by mohl kde kdo uchvátit, a pak spadne klec a zjistíte, že je pozdě si cokoliv rozmyslet. Nedávejte své srdce snadno, jinak se vám to vymstí, vím, co říkám, pohřbila jsem do hlíny už 6 manželů,“ zasmála se.
Evelin netušila, co si má myslet.
„Netvařte se tak překvapeně, drahá, není čeho litovat, ten kdo si zaslouží skončit pod zemí, tak tam skončí, to je prostá pravda,“ pokrčila rameny, jako by jí to nedělalo žádné starosti.

„Ale omluvte mou nezdvořilost, jmenuji se Arachné, ale jsem spíše známá jako černá vdova.“
„Nevypadáte jako pavouk, i když jste celá v černém,“ namítla mírně Evelin a přála si tu ženu nijak nerozzlobit, působila na ni prudérně s přemírou energie, jako by byla spíše velitelem armády, než čímkoliv jiným.
„Ne, jsem Aristokrat a pocházím ze čtvrtého království. To proč mi říkají černá vdova, spíše souvisí s mým živobytím. Vlastním jednu z největších pavoučích farem. Mí drahouškové tkají ty nejkrásnější látky, jaké se dají na trhu sehnat,“ pohladila štůček krajky.
„Pavoučí farma?“ vydechla zaujatě Evelin.

„Jistě, nevěděla jste, že látky tkají ze svých nití pavouci?“ ten zvláštní podezřívavý tón nebyl zelenovlásce moc příjemný, jako by z ní dělala hlupáka.
„Omlouvám se, ale Minimojové si vyrábějí oblečení sami, macerují listy, a pak je sešívají do šatů, nepoužívají látky vyjma kůže,“ vysvětlila rychle Evelin svůj nedostatek informací.
„Oh, chápu,“ mávla rukou Arachné, ale trochu se jí při tom nakrčil nos, jako by tím opovrhovala a měla Minimoje za divochy.
„Ráda bych se ale o vašem živobytí dozvěděla více, přijmete pozvání na oběd?“ zeptala se Evelin, která byla zvědavá.
„Ale jistě má drahá, velice ráda,“ usmála se Arachné poněkud lstivě.

Když Evelin pronese, že už patří Maltazardovy a poklepe si na rty, Darkosovy nejdříve nedojde co dívka myslí.
"To všichni ví, že jsi jeho postelová otrokyn..." zarazí se uprostřed slova, jelikož i jemu dojde, co dívka nejspíše myslí. Na jeho velké tváři rámované růžovým plameňáčím peřím se vystřídá několik výrazů. Začne to překvapením, které přejde do nevíry ta rychle přejde do odmítnutí a to do vzteku.
Darkosova mohutní ruce se sevře kolem dívčina krčku a zvednou až se nohama nedotýká země.
"TO NENÍ MOŽNÉ! LŽEŠ!" zavrčí na ni nepříčetně, ale neodváží pořádně sevřít své prsty a zlomit jí vaz a nebo z vzdorovité dívky vymáčknout život. Jen jí drží ve vzduchu a dívka kope nožkama. Pokus o zatnutí prstů do rukou narazí na svaly syna metropole, které jsou tak podobné svalům jeho otce, jako by byli s kamene a nebo železa.
"Ne, není." zasype dívka přiškrceným hlasem. Darkos se na ni zamračí a odhalí své tesáky. Najednou Evelin pustí a beze slova odkráčí.

Dívka se musí opřít o okno, aby se jí nepodlomili nohy. Před očima se jí míhají barevné skvrny. Závěs odhrne Jacques a v ruce nese sklenku vody, kterou dívce nabídne. Okamžitě jí podepře a dopraví nedalekému křesílku.
"Dýchej pomalu. Takhle se ti zatočí hlava můžeš omdlít." radí jí a konejšivě jí hladí po zádech. Na co se stalo se neptá, jelikož viděl syna svého pána odcházet a je schopen dát si jedna a jedna do hromady.
"Mám zavolat lékaře?" zeptá se tiše a v hlase zní znepokojení.
Evelin mezitím nabere dech a zavrtí hlavou. "To není nutné." převezme sklenku s vodou které se napije.

Mezi tím Darkos míří, jako kometa s které odpadává peří přímo za svým otcem. S kterým se málem srazí do vchodu do sálu. Udělá něco, co by od něj jeho otec vážně nečekal. Vezme jej za ruku a odvede jej do nedaleké místnosti. Vzteky není schopen slova. Pán Nekrokopole naznačí strážnému ať zavře dveře.
"TA ŽENSKÁ MI PRÁVĚ ŘEKLA, ŽE JE TVÁ MANŽELKA!" vychrlí na svého otce vzteky nepříčetný Darkos.
"Cože?" zarazí se Maltazard. V hlavě se mu okamžitě rozběhnou kolečka výpočtu, co by to mohlo znamenat a co dívka mohla říct.
"Řekla mi, že jste spojeni polibkem!" pokračuje rozezlený Darkos. "Všichni známe pověsti, že každý muž může k sobě mít připoutanou jen jednu manželku! Stejně, tak to, že tebe může změnit polibek od princezny národa z kterého jsi vzešel. Takže teď je tvůj plán ztrac..." příval slov svého syna ukončí pán Nekropole rázně, když sevře jeho hrdlo. Darkos je rázem nucen kleknout, jelikož rozdíl mezi jejich silami je téměř stejný, jako je rozdíl mezi jeho silou a Evelin.
"Co přesně ti řekla a kdo byl u toho?"
"Takže to... to... je pravda."
"Na to jsem se neptal." zavrčí Maltazard a na jeho spár začne řezat kostým Darkose.
"Řekla, že patří tobě a poklepala si přitom na rty." odpoví Darkos zděšen chladným pohledem svého otce, který už vidí, jak bude muset dát zabít všechny přítomné. Poté co dořekne svá slova je Darkos puštěn a otec jej zvedne na nohy a upraví mu kostým.
"Synu špatně jsis to vyložil. Ona mi patří..." Darkos zvedá ruku k dotazu, ale jeho Otec klidně pokračuje. "... ale to mi patří mnoho jiných otroků. To, že si s tebou zahrává je nešťastné. Ovšem prozatím figuruje v mém plánu na ovládnutí království Minimojů, takže jí potřebuji živou a zdravou."
"Ale tys jí už ublížil a to hodně." poukáže na očividnou chybu ve vysvětlování Darkos.
"Ano, tehdy posloužila, jako nositel vzkazu. Možná mi tak poslouží ještě jednou. Do té doby je to páka na mistra a pár dalších osob." usměje se mile pána Nekropole, ale jeho syn zná ten falešný úsměv a na tváři se mu usadí chapavý výraz. "Takže ty tu dívku používáš, jako odvedení pozornosti, protože si myslí že kdyby jí unesli tě poškodí. Což není pravda."
"Správně synu. Teď se vraťme na ples." usměje se na svého syna pán nekropole s spokojeným úsměvem jej poklepe po rameni. Společně se vrátí do tanečního sálu. Darkos zamíří přímo ke stolu s občerstvením, kde se začne cpát. Maltazard si povzdechne a zamíří přímo k Evelin tanečním pobaveným úsměvem na rtech.

"Dívám se, že můj syn s tebou tančil. Omlouvám se není dobrý tanečník." omluví se pán Nekropole dvorně. "Ne pa..." pokusí se věc vysvětlit Jacques, ale pohled pána Nekropole mu zmrazí slova v ústech.
"Můžu vám to vynahradit?" usměje se mile na Evelin, ale jeho oči jasně říkají, že by dívka neměla odmítnout. Ta naprázdno polkne a přikývne.

Pán nekropole jí nabídne rámě a odvede na parket, kde začne hudba znovu hrát. Dvojice začne tančit. Nějakou dobu pán Nekropole mlčí. "Drahoušku. Já věřil, že dokážeš naše malé tajemství udržet. Jinak bych ti nedovolil jen tak pobíhat." pronese Maltazard milým hlasem a na tváři má stále příjemný úsměv, ale jeho oči příjemné nejsou.
"No, on mne k tomu donutil." brání se dívka odhodlaně.
"Nešťastné. Uvědomuješ si, že jsi málem zabila všechny hosty, sluhy a přítomné stráže?" zajímá se klidně pán nekropole.
"Cože?!" vytřeští dívka oči. V síni jsou tak tři tucty vzácných hostů. Představa, že by je dal pán nekropole zabít je nepředstavitelná.
"Jsou tajemství příliš cenná na to, aby je kdokoliv nepovolaný věděl." odpoví klidně Maltazard, jako by se bavili o počasí.
"To... to ... nemůžeš." pronese dívka, která okamžitě pobledla.
"Správné slovo je nesmím. Protože můžu. Ovšem dnes to neudělám. Zdá se, že tvá scénka s mým synem půjde zamést pod koberec, ale příště dám zabít každého kdo není z mé rodiny a slyšel to a nebo byl v místnosti kde jsi to řekla. No a taky ti věnuju kousek někoho, kdo je ti blízký. " s tím odvede konsternovanou dívku zpět ke křesílku u kterého stojí Jacques s Lombardem.
"Děkuji za tanec. Bohužel už musím jít. Zajistěte, že se vyslankyně dostane bezpečně do paláce. Já musím jít." přikáže Jacquesovy a několika strážným.
"Váš večírek byl osvěžující. Omluvte mne povinnost volá. Můj syn donesl důležité zprávy. Vyrážím na hranici." obrátí se na Lombarda.
"Ach, vy už odcházíte jaká škoda." usměje se společensky Lombard na kterém je vidět, že mu ze srdce spadl velký kámen.

Když pán nekorpole v doprovodu svého syna a několika strážných opustí sál, všem přítomným se očividně uleví. Večírek trvá ještě nějakou dobu a skončí nad ránem. Druhý den se Evelin probudí do krásného dne. Od služek se dozví, že její věznitel a manžel ještě v noci opustil město v čele několika jednotek rytířů a gardy. Žádné rozkazy strážným nezanechal, kromě dvou. Nikdo jí nesmí ublížit a ona nesmí opustit město. Jacques a jeho muži klidně čekají na její rozkazy.

Evelin se točila v kruzích mezi jinými páry, všichni zdá se milovali oslavy, zvláště, když je Nekropole pořádala tak zřídka. Všichni chtěli zapomenout na přísná pravidla a zákony a pro jednou předstírat. Některé ženy dokonce tančily i se strážnými nebo to bylo naopak?
„Jacquesi, myslela jsem, že vojáci mají hlídat a ne se bavit a tančit,“ podivila se tomuto aspektu.
„Většina jich skutečně hlídkuje a dbá na pořádek, ale někteří byli pověřeni, aby převzali úlohu tanečníků a bavičů pro případ, že by zde byla větší účast žen. Řekněme, že je to pořád služba, ale trochu jiného rázu, co na tom, když se u toho baví a seznámí,“ usmál se na ni její rytíř.
„To je ale skvělý nápad,“ přitakala nadšeně Evelína.
„Neříkám, že to byl můj nápad, ale pokud by byl, tak bych byl na to hrdý,“ to co už ale Jacques neřekl, bylo to, že maskovaní strážci měli hlavně za úlohu sledovat a odhalit případné vrahy a špiony, jednalo se tedy převážně o strategický počin, než dovolit důstojníkům a rytířům volnou zábavu.

„Myslím, že není vhodné si tě nechávat pořád jen pro sebe, jsou tu jiní, kdo by tě rádi vyzvali,“ nadhodil Jacques a plynule ji předal jinému tanečníkovi v řadě a sám se chopil jiné partnerky. Muži se točili v pestrém reji, dokud ji nezískal Lombard, který konečně pozbyl svých uvítacích povinností.
„Jak příjemné je, se odtrhnout od těch dveří,“ povzdechl si, „a protáhnout si nohy.“
„Je pravda, že by tě mohli víly utancovat? Takto se to píše v našich pohádkách,“ zeptala se vesele Evelin a udělala otočku kolem jeho pravé strany.
„Možná ty divoké a necivilizované, rády se baví neštěstím jiných a jejich obliba v tanci nezná meze, ale neslyšel jsem žádný případ, kdy by někoho utancovaly,“ mrknul na ni. „Naštěstí zde potkáš jen samé vybrané hosty, věř mi, seznam jsem dělal já a utancovat někoho nebo ho opít k smrti se vylučuje s pravidly etikety.“
Evelin se smála, žertoval s ní a jí to připadalo vtipné.

Hudba pomalu dohrála a páry přestaly tančit a zvonit podpatky o mozaikovou podlahu.
„Musím být celá červená, co třeba malou přestávku,“ ovívala se druhou rukou, protože víno, které si předtím vzala, na ni rychle působilo, vážně neměla vypít tu sklenici tak zatraceně rychle doslova na dva doušky.
„Dobrý nápad, i když nebude trvat dlouho a znovu tě někdo uchvátí, dnes je o tebe velký zájem,“ škádlil ji mile Lombard a ona se přidržela jeho nabídnuté paže.
„Pokud ještě nemáš dost, myslím, že jsem tu zahlédla Wendy, jak jde ke stolu s občerstvením. Půjdeme tam?“
„Jak si přeješ, Evelin.“
Začala další píseň, ale to už se pomalu vyhýbali hloučkům štěbetajících hostů v kostýmech.
„Nikde ji nevidím, pokud mě tedy na chviličku omluvíš, půjdu ji najít,“ omluvil se zdvořile ženin doprovod.

„Ale jistě, jen běž,“ popohnala Lombarda pryč.
Sama osaměla, a tak si vzala pár lahůdek, cítila, jak má prázdné břicho, zvláště po tom, co prováděla s Maltazardem. Každý kousek na jejím jazyku byl lahodný jako nebe. V závratné rychlosti do sebe hodila od každého trochu, pár malých bobulí, pečiva i masa. Vychutnávala si to a odolávala zavřít oči a spokojeně mručet.

Z příjemné chvíle ji vytrhlo hlasité nevkusné mlaskání.
Otočila hlavu po zvuku, aby zjistila, že vedle ní není nikdo jiný než růžový bonbónek Darkos.
Ve své velké ruce držel malý talířek, který přetékal jídlem, že z něho padalo zpátky na mísy, protože už se tam nic nevešlo. Drobnou vidličkou útočil na vše v dosahu a házel si to do pusy, kde to drtil svými žraločími zuby.
Až teď si uvědomil, že je někdo vedle něho, a aniž by přestal jíst, jeho sytě oranžové dračí oči sklouzly na ni.
Evelin nějak přešla chuť.
„Co je?“ zamumlal s plnou pusou Darkos.
„Skoro bych řekla, že jsi týden nejedl,“ odvážila se Evelin říci a sama svou vidličku odložila k dalším použitým.
Císařův syn si odfrkl, „když jsi voják, na jídlo není čas,“ odsekl.

Evelin posilněná pitím se tomu zasmála a nijak ji nenapadlo, že to může znít jako výsměch. „Kdybys nejedl, nebyl bys tak velký, každý jiný voják je proti tobě poloviční.“
Darkos nevrle zavrčel, jako by ho zdržovala od dalšího sousta.
„Jsem velký po otci,“ utrousil koutkem úst.
„To je evidentně to jediné, co po něm máš,“ zamumlala si Evelin spíše pro sebe, ale co neměl Darkos v hlavě, měl alespoň ve smyslech. Možná byl hloupý, ale byl dobrým bojovníkem a sluch měl také bystrý.
Najednou to vypadalo, jako by mu zaskočilo. Ukázal jí své dvě řady zubů a polkl.
Talířek mrsknul na stůl, až se hora z dobrot sesypala na ubrus.

„Co jsi to říkala?“ otočil se k ní a zvedl malou dezertní vidličku jako by to byl prst, kterým by jí hrozil.
Evelin tu výhrůžku nebrala v potaz, alkohol jí hodně ovlivňoval, a tak nějaký pud sebezáchovy od ní byl na míle vzdálený.
„No, možná máš ještě jednu vlastnost po svém otci, co třeba vznětlivost? Měl bys chodit na terapii. Ne všechny můžeš zastrašit svým chováním nebo svou pozicí.“
Zelenovláska natáhla ruku a prostě mu vidličku vytrhla z ruky a zabodla ji do té hory dobrot jako by to byl excalibur do kamene.

Najednou ji Darkos popadl za zápěstí a táhl ji k oknu opodál, kde přes oba zatáhl závěs, aby jejich rozhovor byl, dá se říci soukromí.
„Kde se bere tvoje drzost, ženo? Nebo mám snad říci otroku? Nemysli si, že si nepamatuji, kdo jsi, a jak ses tu vzala,“ probodával ji pohledem, když se nad ní tyčil podobně jako Maltazard.
„Vidíš snad, že bych měla pouta? Jakýpak otrok, otroci nespí v ložnicích,“ spustila na svou obranu.
„To proto, že tě můj otec potřebuje, máš splnit nějaký účel, pro nic jiného tu nejsi,“ zkřivil opovržlivě ústa jako uražené děcko.
„Ah, ty žárlíš, je to tak? Žárlíš na to, že se mnou tráví víc času, než s tebou se svým synem,“ pohodila Evelin hlavou.
V tu chvíli viděla, jak kypí vzteky, protože se zrovna trefila do toho, co ho pálí.
„O přízeň svého otce s tebou soupeřit nemusím,“ odfrkl si Darkos.
„Taky že nemusíš, protože ke mně se alespoň nechová jako k podrážce u boty, nepředstírá, že jsem neviditelná a zajímá se o mě,“ dohadovala se.
„Jen přetvářka, nic víc,“ oponoval plameňák.
„Ha, a proč si myslíš, že ti dává jen nepodstatné úkoly? Možná neočekává, že zvládneš ty obtížné, někdo jako Maltazard má vysoké nároky, a možná ho nebaví pořád slyšet o tvém neúspěchu,“ rýpla si, když už byla v ráži.

Darkos se na ni mračil, hrudník se mu zvedal, jako by přemýšlel, zda ji má začít škrtit.
„Máš odvahu mu říkat jménem?“ zavrčel překvapeně.
„Možná,“ našpulila rty Evelin.
„Pak jsi hloupější, než jsem si myslel,“ protočil oči.
„Co, proč?“
„Nejsi první, kdo si myslel, že si ho obtočí kolem prstu, takové většinou skončily bez hlavy,“ teď se vysmíval on jí a zelenovlásku to rozčilovalo.
„Tak to se nestane,“ zvedla ten svůj pěkný nosík vzhůru.
„Myslíš si, že jsem to celé neprokoukl? Myslíš si, že jsem takový hlupák, jak si mě představuješ? Jsi tu kvůli mně, že? Chce, abych si tě vzal, proč jinak by si tě tu držel?“ vyplivl na ni.
Evelin zamrkala neschopná pobrat tuto nečekanou informaci k jakému výsledku Darkos došel.
„Co? Ty a já?“ ukázala na sebe a pak na něho, „spolu?“

„Není to jasné? Otec zabírá všechna okolní království, je snad očividné, že by rád dostal do rukou i království lidí nahoře. Pokud si vezmu lidskou princeznu, dostane tvoji zemi bez boje.“
Evelin se protočily oči, jaké to vymýšlel domněnky? Ona není žádná lidská princezna a její svět nahoře je obrovský, nic by tím nezískal. Darkos evidentně posuzuje své možnosti podle zákonitosti těch dole, ale její svět je něco úplně jiného.
Teď už trochu chápala Darkosovy obavy a výhrady k ní, pokud si celou dobu myslel tohle, dávalo smysl, že ji nenávidí a evidentně představa, že by měl být s ní, je pro něho nepřijatelná.
„Všechno to vidíš špatně, takhle to vůbec není,“ zakroutila hlavou Evelin.
„Ne?“ zavrčel a shlížel na ni jako slepice na žížalu.

„Jsem si jistá, že nikdy nebylo úmyslem tvého otce, abych s tebou měla něco společného,“ rozhodila rukama, až zavadila za závěs a ten se zavlnil, když se hádali.
„Neznáš ho tak dlouho jako já, vím čeho je schopný,“ trval Darkos na svém.
„Říkáš hlouposti, prostě to není možné, tečka.“
Velký plameňák byl ještě podezřívavější, „kde bereš tu jistotu, ženo?“
„Protože, já už patřím jemu, proto,“ významně ukazovala na svoje rty, a pak si uvědomila, že prozradila něco, co rozhodně neměla...

Večírek

Zatím, co pán Nekropole jedná s diplomaty, jenž dorazili na zapřenou a vede nudná jednání, zbytek plesu se dobře baví. Evelina si užívá tanec s Jacquesem, který poté co odeslal Darkose pryč, ukáže velmi dobrým tanečníkem. Kostýmek, který si dívka vytvořila kombinací černého kostýmu a bílého pláštíků vypadá vkusněji než to, co na sebe navěsila místní honorace. Píseň skončí a Jacques dívku doprovodí k jednomu s křesílku, kde si může odpočinout. "Tančíte skvěle. Nechtěl bych vám čelit v boji na čepele. " usměje se na dívku velitel jejich strážců.
"Proč?" zajímá se překvapená dívka a přijme sklenku nabízenou služebnou procházející kolem.
"Tanec, stejně jako šerm, je o tempu. Pokud dokážete najít tempo a pak se bavit." vysvětlí Jacques a udělá několik tanečních kroků a rukou naznačí kryt a výpady.
"Vážně? Utahuješ si ze mne." nakrčí nosík podezřívavě Evelin. "Ne, vážně. U šermu jsou důležité dvě věci. Práce nohou a práce rukou. Nohy se hýbou jako by se jednalo o tanec. Vždy když kryjete, ustupujete. Když útočíte postupujete. Tedy pokud nemáte chytrý plán." vysvětluje gardista teorii pohybu při šermu.
"No, dobře už jsem si odpočinula jdeme tančit." usměje se Evelin a vyrazí znovu na parket.

Mezi tím pán nekropole čeká dalšího návštěvníka. Tentokrát je to luční vílu,jenž se podařilo zamaskovat, svůj původ. Má na zádech krunýř představující želvu. Ona víla se s pánem Nekropole chtěla setkat nějakou dobu, ale trvala na tom, že tajně.
"Vítej, neznámá." usměje se pán Nekropole povzbudivě na nejistou vílu a ukáže na křesílko naproti sobě.
"Dobrý den." špitne víla poděšeně. Představa, že stojí tváří v tvář s pánem nekropole je děsivé. Ochotně si sedne do křesílka, do kterého se zhroutí, jelikož se jí málem podlomili nohy.
"Co vás sem přivádí?" zajímá se zvědavě Maltazard a musí přiznat, že je upřímně zvědav.
"Váš kapitán." špitne víla shromažďující odvahu, ale je na ni vidět, že je zoufalá.
"Ale?" víla má rázem opravdu hodně jeho pozornosti a hlavou mu letí mnoho scénářů. Od otcovských povinností od kterých utekl, přes vraždění daňových poplatníků.
"Černé oko, mě a mojim sousedům vyhrožuje a zastrašuje nás." sebere víla odvahu.
"Ale to je hrozné." pronese pán nekropole, aby získal čas a snaží si vybavit onoho muže. Nakonec se mu to podaří, ikdyž on ho zná pod přezdívkou jedno oko.
"Hrozí nám, že když nezaplatíme za ochranu spálí naše domovy a prodá nás do otroctví. Přitom mi platíme vám a pokud nás prodá do otroctví už nebudeme schopni platit ..." špitne víla vyděšená Maltazardovým pohledem. Jehož pohled vzplanul hněvem. Jelikož mu došlo, co za platby požaduje jeho kapitán, když si víla sebrala odvahu, aby si přišla stěžovat přímo jemu a kolik se bojí daného kapitána.
"Dobře, postarám se o něj. Můžeš se vrátit domů a ujistit své sousedy, že ten muž vám už neublíží." usměje se na vílu a gestem vílu propustí. Ještě několik vteřin poté co se za vílou zavřou dveře, mlčky sedí a doslova doutná. Vstane a zamíří zpět do sálu, odkud se ozývá hudba. Cestou si zavolá jednoho ze strážných.
"Kdo mi poslal to víno?"
"Nikdo přinesl ho Darkos a odložil ho na tác té služebné, když vešel." odpoví strážný a vyvolá překvapený pohled svého pána. "Zajímavé." Maltazarda potěší hádanka. Jelikož teď není jisté, jestli jeho syn nabral dost odvahy, aby se jej pokusil otrávit a nebo se někdo pokusil otrávit jeho syna. To druhé mu přijde pravděpodobnější.
"Předej zprávu, Jednočkovy. Mám pro něj práci. Převezeme velení na jedné pohraniční pevnosti u Hřibu. Musí vyrazit okamžitě se všemi svými muži a nesmí sebou vzít, žádné civilisty ani otroky. CO hlavně nesmí poškodit vesnici, co střeží chci jí ukázat vyslankyni! Řekni mu, že jestli poruší některou z podmínek bude potřebovat slepeckou hůl." strážný uznale kývne hlavou pro jednoho s tuctových kapitánů je to opravdu slušný skok v kariéře. Je si jistý, že ho Jednoočko poslechne a vílám se vážně uleví, jelikož nebude mít čas vílám uškodit. Zvláště, když se rozkřikne že je chce osobně navštívit. Co se kapitána týče je pán nekropole přesvědčen, že o něm už neuslyší. Za poslední měsíc tam totiž kůrovci zabili už tři jeho velitele. Potěšen řešením tohoto drobného problému zamíří do tanečního sálu.

„Celý večer tě hledám, otče a nemůžu tě nikde najít, myslel jsem, že budeš někde s tou odpornou ženskou,“ zasyčí, protože tomu komu zde došla trpělivost byl právě Darkos.
„A našel jsi mě s ní?“ zeptal se otázkou Maltazard z nělo to skepticky, stejným pohledem si prohlížel svého syna, nebo spíše to, co měl na sobě.
Darkos se trochu zarazil, jako když vlak šlápne na brzdu.
„No…ne, otče, ale…“
„Tak vidíš, Darkosi, dnes nemám příliš času věnovat se jedincům, ale spíše celku,“ mávl rukou Maltazard, aby ukázal, že je zaneprázdněný, a že ho syn zdržuje od dalších záležitostí.
„Já vím, otče, ale je tu jistá záležitost, která…“
„Která nestrpí odklad?“ dořekl za něho a Darkos začal přikyvovat, až se mu chvělo růžové peří.
„Dobrá, dobrá, tak jaká je to naléhavá záležitost?“ zeptal se vládce Nekropole trochu přísněji, zvedl číši opodál a napil se, pak se zašklebil a podíval se na obsah. Vypadalo to jako třešňová šťáva, ale podtón dole byl trochu hořký. Kdyby byl opilý, nepoznal by rozdíl, ale nebyl a tento pohár byl otrávený.

Podezřívavě ho odložil na své místo, nebylo to poprvé, co to někdo zkusil, ale zřejmě se jednalo o nováčka, protože nebylo tajemstvím, že na něho jedy nepůsobí. Přesto doufal, že travič nedal nic z toho do hlavního sálu.
Maltazard na sobě nenechal nic znát a obrátil se k Darkosovi.
„Když jsi byl pryč, donesla se mi zajímavá zpráva od jednoho ze zvědů, ihned jsem letěl osobně obhlédnout situaci, ale jak to vypadá, nejedná se o žádný útok spíše o podivnou stavbu neurčitého významu, která se objevila z čista jasna.“
„Mohl bys být trochu konkrétní?“ přimhouřil pán Nekropole oči.
„Je to obrovské a trochu to připomíná pavouka, uprostřed je dlouhé koryto a z něho vedou rovné i zahnuté trubky, které jsou duté. Místní usedlíci, kteří mají své chýše poblíž, říkají, že z trubek občas teče voda,“ gestikuluje obr.
„Takže, jaké ohrožení to představuje?“ zpovídal jej Maltazard.
„Kromě potopy, žádné, ta stavba se nijak nehýbe, ale tady,“ Darkos sáhl za výstřih svého kostýmu a vytáhl složený list a podal ho otci.
„Tohle nakreslil jeden z vojáků. Je to docela přesné.“

Císař vzal list a rozložil jej a skutečně, na ploše byla nakreslena…
„To je stonožka?“ zamračil se Maltazard a ukázal obrázek synovi.
„Ne, takhle to skutečně vypadá, otče,“ bránil se Darkos.
„Hm…“ pán Nekropole se znovu zadíval na kresbu, které nechyběly šipky a popisky.
Svým spárem si poklepával na bradu, když přemýšlel.
„Budu se tomu věnovat zítra, čekej na mé další úkoly, pro teď jdi na večírek a bav se.“
Maltazard syna propustil s mávnutím ruky, sám si složený plánek zastrčil pod košili, aby ho mohl důkladněji prozkoumat, později…

Znovu na večírek

Jak Evelin kráčí zpět do sálu všimne si, že její strážce má velmi pěkný plášť, který se dá sepnout sponou. Voják si všimne, kam se dívka dívá a zatváří se překvapeně.
"Je všechno v pořádku?" zeptá se strážný a prohlédne si svůj plášť, jako by se bál, že jej zašpinil.
"Dej mi ho!" přikáže Evelin a voják bez ptaní poslechne a pomůže dívce si jej obléct. Bílí plášť s černými pruhy výborně hodí k jejímu černému oblečku a co je pro dívku důležitější. Zakryje jí celý dekolt a udělá z odvážného modelu, takový který by normálně vzala na ples. Takto oblečená vyrazí do tanečního sálu, kde stále zní hudba a tančí se.

První na koho dívka narazí je Wendy a Lombard, který se již očividně uvolnil."Dívám se, že jsis vylepšila svůj kostým." usměje se Wendy na plášť na Evelininých ramenou. Ignoruje přitom detail, že Evelin někde přišla o barvy, kterými bla natřená. Jacques se k vám připojí a tváří se spokojeně v ruce drží sklenku.
"Užíváš si ples?" zajímá se. "Určitě si dost nezatančila. Takže, co kdybys jí vzal na parket." navrhne Wendy, když vidí, jak Evelin začíná měnit barvu.
"Jistě, smím prosit." usměje se na dívku Jacques a společně vyrazí na parket. Hudba začne hrát příjemnou pomalou píseň, píseň je očividně určená pro lehce podnapilé hosty, kteří se chtějí nezávazně bavit. Takže hraje na Nekropoli až nezvykle veselou píseň. Než tam dorazí zastoupí jim cestu Darkos.
"Kde je otec! Celou dobu jej hledám!!" zuří syn pána Nekropole, jelikož je mu jasné, že se jeho otec někde baví. Jeho slova se nesou sálem. Jacques gestem přivolá strážného, co měl dohlížet na Evelin.
"Pane, ten muž tě za ním zavede." odrazí hněv prince nekropole jiným směrem a uklidí jej mimo parket a zraky všech.


Mezi tím pán Nekropole má mnohem méně příjemnou zábavu. Jelikož on se musí setkat se zvědy a několika dalšími politiky ze sousedních zemí, kteří dorazili na zapřenou. Už předem unaven usedne do křesla v jedné z místností. "Tohle bude dlouhá noc. " povzdechne si a gestem naznačí strážnému ať přivede prvního návštěvníka.
Do sálu vstoupí malý obtloustlí brouk oblečený do nevýrazných šatů.
"Rád tě vidím senátore Kandy." usměje se falešně Maltazard na příchozího.
"Potěšení na mé straně císaři. Od našeho posledního setkání se náš obchod výrazně rozrostl." usměje se senátor a usedne naproti vládci Nekropole.
"To rád slyším. Co tě sem přivádí?"
"No, sice je obchod velmi výnosný, ale bude potřeba více peněz na úplatky. "
"Myslel jsem si, že už jste si nahrabal dost. Proč to nezaplatíš ze svého?"
"V poslední době nějak povadl obchod mezi Minimoji a Kůrovci. Minimojové, tak nějak přestali vycházet ze svého města. Moji poslové musí vážit dlouhou cestu." pronese senátor procítěně.
"No, co se dá dělat. Pošlu ti po pašerácích další zboží a peníze. " povzdechne si císař Nekropole unaveně při představě kolik ho to bude stát.
"Přeji vám pevné zdraví." usměje se spokojeně senátor a zvedne se z křesla. Pán Nekropole jeho odchod odmávne. Strážný muže odvede pryč. Sotva zmizí senátor vstoupí další návštěvník. I tento je shrbený ovšem na rozdíl od senátora se tento návštěvník hrbí, aby nebyl k poznání. Na pohled by jeden řekl, že je to jeden s vejcožerů. To mu nasvětčují jeho otrhané šaty a barva kůže.
"Vítej, Ty jenž kráčí oblaky." pozdraví a tentokrát i vstane. Když strážný zavře dveře. Muž se narovná a protáhne svá bolavá záda.
"Děkuji neumíte si představit, jak nepříjemná tohle byla cesta." povzdechne si muž a ze zvyku si na krk vylije nedalekou karafu s příhodně zelenou tekutinou.
"Co, tě sem přivádí? Máš už odpovědi?"
"Ano, mám, ale nepotěší vás. Ani starší neumí ohnout tok řeky. Taky se šušká, že kůrovci na vás poslali bandu vrahů. Pomáhá jim prý někdo vysoce postavený z nekropole." pronese, jako by mu sděloval důležité tajemství.
"Ano, to už jsem zjistil." povzdechne si Maltazard a vzpomene si na poslední rozhovor se Smrtihlavem a jeho bandou.
"Děkuji ti za námahu." podá císař vodníkovy váček s diamanty. Strážný odvede vodníka pryč, jelikož toto spojení je nutné udržet v tajnosti. Sotva se otevřou dveře vpálí dovnitř Darkos.
"Copak mi chceš říct." povzdechne si Maltazard trpělivě.

Nejraději by si tam opravdu zdřímla, ale večer ještě neskončil a nebyla ani půlnoc, navíc, ať už byli kdekoliv, bylo to především veřejné místo, kam mohl kdokoliv přijít i když Evelin trochu doufala, že za dveřmi lázní hlídá císařova garda a odradí od podobného nápadu všechny ostatní.
Bohužel to bylo sice místo na relaxování ale ne, aby tu strávila celou noc.
Maltazardova ruka hladila její bok tak zlehka, že by to mohlo být pohlazení peřím, ale spíše to sloužilo jako milník toho, aby nepropadla spánku a on jí tak dával vědět o své přítomnosti. Neusnula, jen nabírala sílu se zavřenýma očima, zatímco on měl to privilegium kochat se jejím tělem, které mu bylo vystaveno.
Dotek náhle zmizel a objevil se na jejím rameni.
„Myslím, že je pomalu čas se vrátit, měli bychom se opláchnout a vzít si kostými.“
Evelin otevřela jedno oko, ale pán Nekropole vedle ní již nebyl, neslyšně sklouzl z kamenného podstavce a postavil se za její záda.
Císařovna vyjekla, když jí podebral pod koleny a za zády, aby ji obrátil a zvedl.
Nijak neprotestovala, když nohou rozkopl dveře a došel zpět do bazénu.

Teď to mohla vidět velice jasně. Kromě silných sloupů a mramoru zde byly i sochy koho jiného než právě jeho v nadživotní velikosti.

„Není to trochu egoistické? Všechny ty sochy tady, na tržišti i v paláci?“ zeptala se Evelin.
Maltazard začal scházet po schodech, voda se mu vlnila kolem lýtek, stehen až k břichu.
„Obyvatelům se musí neustále připomínat velikost vládce. Každá ta socha zobrazuje mě, protože ten, kdo na ně hledí je pak nejistý, jako bych se na něho díval já sám. Má to vzbuzovat nejistotu a strach,“ poučil ji.
„Takže to není proto, že se na sebe rád díváš?“ prohodila ironicky.
„Ne, ne, že by na mě byl příjemný pohled, přesto mám velice blízko jednoho obdivovatele,“ shlédl na ní s křivým úsměvem.
„Tím myslíš mě?“ ušklíbla se Evelin a očima sjela po jeho hrudi, „no, určitě by se dalo pár věcí vylepšit.“
„Ehm…“ odfrkl si Maltazard a pak ji prostě pustil.
Zelenovláska zalapala po dechu, jak se potopila pod vodu jako kámen. Rozhodně to nečekala a věděla, že to udělala schválně.

S prudkým nádechem si stoupla a utírala si vodu z očí. „Ty!...“ vrčela s nelibostí.
Císař se jen zasmál a začal si oplachovat své tělo od potu a jiných tekutin.
„Doporučuji ti, se moc nezdržovat, pokud tedy nepotřebuješ lekci v potápění, drahokame.“
„To je vyhrožování?“ zasyčela.
„Ano, a teď buď hodná holka a umyj se, nebo to za tebe mám udělat já?“ na chvíli se přestal věnovat sobě a zabodl do ní pohled. Evelin nevěděla, zda bylo hrozivější jeho modré nebo spíše hnědé oko.
„Zkus to,“ založila si odbojně ruce pod ňadry.
Místo, aby ji vyděsil, se upřímně zasmál, „jsi čím dál odvážnější,“ stříkl na ni vodu a rozešel se zpět ke schůdkům.
Evelin měla čas na to nejnutnější, naštěstí horká voda odplavila všechny známky jejich hříchu, aniž by musela použít mýdlo.
Maltazard našel své předešlé oblečení a nasoukal se od něho, ale pro lepší vizáž si bude muset svůj původní kostým obléci v jiné místnosti.
„Tak bude to?“ otázal se na okraji bazénu.

Evelin si povzdechla a rozešla se k němu. Hodil na ni bílé plátno, do kterého se utřela, a pak jí pomohl do jejího kočičího obleku.
Lesklá látka se kolem ní neprodyšně sevřela a Maltazard poznal, jak těžké bylo ho na ni vůbec dostat. Tak nějak osobně nezáviděl, že měla takovou věc na sobě, sám by si něco takového neoblékl, ale ženy měly přeci jen křivky oproti jeho plochému hubenému tělu, které by v tom vypadalo spíše komicky.
Zelenovláska si stěžovala, ale nebylo to nic platné. Byla ve vězení své druhé kůže, a pak ji ještě stáhl. Jakmile Maltazard nabil dojmu, že je vše jak má být, dovedl ji ven na podstatně chladnější chodbu, kde nebyla žádný voják.

Až když se přesunuli blíže k sálu, přivolal si císař svého gardistu a prostě mu jí předal do rukou.
„Máš ji na starost, doprovoď ji do sálu a sleduj ji z dálky ale buď poblíž, kdyby se stalo něco nečekaného. Pokud ji ztratíš z dohledu nebo hůře nedožiješ svítání,“ pohrozil mu Maltazard.
Evelin pak už jen sledovala, jak vklouzl do dveří, za nimiž netušila, co se skrývá. V tu chvíli tam chtěla vtrhnout, když ji napadla žárlivá myšlenka, že by se tam snad mohl s někým setkat, ale to už byla vedena do sálu, který hýřil hudbou a smíchem.