Směr večírek

Evelin vstoupí do velkého atria. Dívku překvapí, jak světlý daný prostor je. Stavitel sídla a nebo zřizovatel sídla očividně dbal méně na obranyschopnost budovy, ale zato se zaměřil na estetiku. Takže podlaha je vykládaná něčím, co by mohlo být vyleštěný mramor. Okna jsou veliká a je v nich tapiserie, které v zapadajícím slunci do sálu hází tucty různých světelných paprsků.

Jacques zavede Evelin dovnitř, kde právě krouží hosté. Hostitel stojí uprostřed sálu a očividně vítá další hosty, kteří se pak rozchází do sálu za ním. Hosté samotní tvoří pestrou směsku, jenž má společné jen to, že má na sobě krásné drahé a hlavně barevné šaty. Jen hostitel má na sobě oficiální fialové barvy nekropole. Jakmile vás uvidí zamíří k vám.
"Ach vítej bratře. Slečno." usměje se na vás dva. Bratrovy kývne na pozdrav, tobě opatrně políbí ručku.

"Tak jsme ti dorazili, jak jsem slíbil." usměje se Jacques a opatrně tvou ručku předá svému bratru. Ten ti nabídne rámě a provádí tě po svém sídle.
"Jsem rád, že jsi navštívila mé skromné sídlo." zahlaholí a bagatelizuje své sídlo.
"Naopak tvé sídlo je opravdu velmi pěkné." usměje se Evelin a nechá se vést do dalšího sálu, kde hraje hudba. Dívka má pocit, že spadla do baroka, jelikož hraje valčík. Vede tě kolem stolu s laskominami, kde můžeš uzobnout. Je tam stůl jen sladkostmi, které jsou všech tvarů a barev. Bohužel tam není nic čokoládového, jinak je tam k nalezení téměř cokoliv.
"To si vážně užíváš." usměje se na svého průvodce Evelin.
"To víš je to vlastně večírek na rozloučenou, jelikož tento týden odjíždím do jednoho městečka v pohraničí." vysvětlí tvůj hostitel mírně posmutněle.
"No, ale můžeme si užít tento večer." pokusí se jej rozptýlit Evelin.
"Tuhle nudu stačí přežít do půlnoci, pak zmizí ti největší snobové a budeme to moci rozjet." usměje se Jacques, který kráčí za dvojicí.
"Umíte tančit?" zajímá se Lombard, který tě očividně plánuje vyzvat k tanci.

Odpoledne bylo pochmurné a Evelin nevěděla, co se sebou dělat. Panika pomalu vyprchala, přesto, že kdykoliv se ozvalo zaklepání na dveře nebo jejich otevření, trhla sebou a sledovala dotyčného jako nepřítele, který by se na ni měl vrhnout.
Naštěstí se žádný útok nekonal, minulá událost v ní zůstala pořád čerstvá a děsivá a pořád se ptala sama sebe, jaký to je život, být neustále v ohrožení. Však ona Maltazardovi také usilovala o život. Jak rychle ji mohl zabít, když měl šanci...
Každý okamžik mohl být tím posledním a to bylo nepřijatelné pomyšlení.
Pojednou k Maltazardovi pocítila lítost. Pocit, který by si s ním nikdy nespojila.
Evelin zůstala ostražitá do chvíle, než se naložila do lázně. Horká voda uhladila její nervy do melancholie.
Rozhodně se nemůže tvářit jako by se nic nedělo, zanechalo to na ní stopy a ona se bála, co bude, až v posteli zavře oči.
Celý den o císaři neslyšela, nevěděla kde je, co dělá, ale evidentně ji nechal nepokoji, alespoň pro dnešek. Téměř… téměř toužila po jeho přítomnosti, protože se bála zlých snů, co na ni čekají. Možná, kdyby nešla spát…
Neměla odvahu prozkoumávat palác, a tak se stáhla do své komnaty s Minem, aby si navzájem dělali společnost a povídali si, než krtka poslala za Archibaldem. Strážní proti tomu nic neměli, dokonce jednoho poprosila, aby ho doprovodil.
U jejích dveří zůstal jediný gardista.

Evelin se objala rukama a postavila se k oknu, za gotickými oblouky na ni hledělo velké město Nekropole. Z výšky bylo tak velké a postavičky dole zase malé.
Tento svět pro ni byl pořád velkou záhadou.
Hleděla z jedné střechy na druhou a přemýšlela, když někdo zaklepal.
Zelenovláska sebou znovu cukla, ale zase se uklidnila.
„Vstupte,“ zavolala.
Dovnitř vešel jeden z jejích rytířů v zeleném plášti. Nejdříve se ohlédl za sebe, prohodil pár slov s druhým gardistou, než jí věnoval pozornost.
Přitiskl si koženou rukavici na břicho a mírně se uklonil.
„Má paní, posílá mě Lombard, abych tě doprovodil do jeho domu. Budu také tvým stínem, se mnou se ti nemůže nic stát, budeš v bezpečí,“ ujistil ji, aby věděla, že to co se stalo v poledne, se nebude opakovat.
„Pokud bude třeba, položím svůj život, abych tě ochránil,“ řekl na svou čest a natáhl k ní ruku dlaní vzhůru.
Evelin zaváhala, napůl nechtěla odejít z pevnosti, kde ji chránili kamenné stěny, ale její druhá polovina říkala, že to slíbila a pokud nechtěla Lombarda zklamat, musí dodržet slovo.
Dodala si tedy odvahy a vyšla gardistovi vstříc. Položila svou malou ruku do jeho velké a on ji vyvedl z pokoje.

„Nikomu ani slovo, vrátím vyslankyni dříve jak ráno,“ slíbil svému bratrovi ve zbrani a ten jen přikývl nebo spíše jeho helma.
„Jestli ne, bude moje hlava bez těla a pak tvoje,“ varoval ho strážný, který zůstal u jejích dveří a nejspíše se mu podle tónu tento plán moc nezamlouval.
Evelin přemýšlela, čím ho Lombard uplatil.
To už ale kráčela chodbou k jednomu z mnoha východů.
„Postarám se o vás,“ ubezpečil dívku rytíř, „budu vás hlídat jako klenot, kterého si císař cení,“ usmál se pod helmou.
Zelenovláska se začervenala, chtěla protestovat, že ona je ta poslední, koho by si Maltazard cenil, ale věděla, že se jí ten muž jen snaží rozptýlit a byla za to vděčná.
„Tady se chvíli zastavíme,“ vtáhl ji do jedné z místností, která voněla čistě vypraným prádlem, odkud služebné roznášely věci do pokojů.
„Co tu děláme?“ zeptala se nechápavě a podívala se po policích s čistým ložním prádlem a oblečením.
Gardista se začal svlékat a Evelin znejistila.
„Co to…“
„Musím si svléknout zbroj, jakmile přijdu na večírek v tomhle, každý si bude myslet, že dorazila i jeho výsost a vy rozhodně netoužíte po tom, abyste na sebe někoho upozornila.“

„Pravda,“ dávalo to smysl, když na sobě bude mít do očí bijící znak majestátu, budou velice nápadní. „Dobře, pokračuj.“
Evelin se posadila na židli u žehlícího stolu, pod kterým byl plný koš vypraného bílého plátna, a čekala, až její doprovod ze sebe sundá vše, co ho dělalo rytířem. Najednou tam stál jen v tunice, která zvýrazňovala jeho statné tělo a jediné co si ponechal, byl opasek s mečem a dýkou pro případ ohrožení. Dívka čekala staršího muže, ale pod helmou se ukrývala vyzrálá tvář s pohlednýma oříškovýma očima.
„Protože nemohu u Lombarda vystupovat jako vaše oficiální stráž, bude nutné, abyste mě oslovovala jménem jako každého jiného hosta. Jmenuji se Jacques a Lombard je můj bratr, jen na vysvětlenou,“ hodil po ní úsměvem a upravoval si opasek, než si přehodil kolem ramen zelený plášť.
„Neřekl mi, že má bratra,“ zamrkala Evelin nevěřícně.
„Také ho znáte jen krátce, žádný muž neodhalí svá tajemství hned všechna najednou,“ zasmál se a naskládal svou zbroj do velkého hrnce, který zakryl bílou plachtou, poté něco vytáhl z police.
„Postavte se a vezměte si toto, tohle bude lepší, nebudete nápadná,“ podal jí tmavý semišový plášť s kapucí.

„Tak, jsme připraveni a teď rychle odtud, než nás tu najde nějaká služebná,“ mrkl na ni lišácky a oba vyklouzli jedním ze vchodů pro služebnictvo, které nebylo hlídané.
Oba dva se začlenili mezi dav na ulicích směrem do lepší čtvrti.
To co Evelin nečekala, byl později výhled na velký městský dům, který byl menší verzí paláce. Až teď si uvědomila, jak se tak dívala zpod kápě na celou stavbu, jak musejí být bratři za vodou.
„Až po vás, vítejte v našem domě,“ položil jí dlaň na záda a nechal jí vstoupit jako první, než zavřel dveře.

Po bouři

Maltazard se zadívá na dívku. "Neomdlévej a pomalu dýchej." prohlásí klidně a pevně dívku dál drží. Když její ruce klesnou níž a obejmou jeho boky, zatváří se lehce zaskočeně. Najednou se mu rozbuší srdce, tak jak dlouho ne. Povzdechne si a svůj spárem začne opatrně přejíždět po zádech. Druhou ruku posune k vlasům dívky po kterých jí začne konejšivě hladit.
"To je dobré." pronese konejšivě a dál jí hladí. Dívka několik okamžiků hluboce dýchá a možná i vzlyká. Tento okamžik rychle přejde, když se Evelyn uklidní. Hlavně dvojici dohoní jejich strážní jejich dupot poruší kouzlo okamžiku, dřív než se změní ještě na kouzelnější. Pán nekropole od ní pomalu odstoupí a nabídne jí kapesník, aby si utřela uslzené oči.
"Víš, co drž se dnes ode mne dál a udělej si pěkný den." usměje se konejšivě na stále nejistou dívku. Gestem přivolá své rytíře a Evelininy strážné.
"Já vyrážím na východní kasárna. Vy doprovoďte vyslankyni zpět do mého paláce." přikáže a opatrně jí, jako dítě popostrčí k jejím strážným. Ti jí obklopí a doprovodí k nosítkům, kde jí čeká Mino. Ten je vyděšenější ještě víc než dívka.
"Co se stalo. Strážní, říkali že došlo k pokusu o atentát. Jsi v pořádku?" pronese krtek a chlupy mu stojí strachy. Evelin je přikývne a nastoupí do nosítek. Mino nasedne za ní. Vrchní doběhne nosítka a podá do nosítek velký košík dobrot z města Minimonů. Pravda až poté, co jej zkontrolují strážní. Nikým nerušeni a nepřerušováni dorazíte zpět do paláce.

Evelin stála stranou stále trochu v šoku z toho, co se stalo, její oči hleděly na dvě mrtvoly, které ležely na podlaze bez života. Stále nemohla uvěřit, čeho byla svědkem. Mohla přijít o život. Byl to atentát na ni nebo na Maltazarda, ale to byla vskutku hloupá otázka, jistě že na něho, to on tu byl tím zlem, které proklínala všechna království.
Dívka byla ztuhlá jako vrbová větývka v zimě. Právě se tu staly dvě vraždy a nikdo si z toho nic nedělal. Kolem ní prošlo několik strážných nižší vojenské hodnosti, aby sebrali a odklidili oba vrahy, nebo spíše to, co z nich zbylo.
Evelin se přinutila odvrátit oči od kaluže krve toho hůře zohaveného těla. Otřásla se a nemohla se zbavit chvění a hrozného pocitu, že by se také na ní obrátila pozornost tohoto ražení.
Císař byl zřejmě na takové eskapády usilující mu o život zvyklý, protože neztrácel duchapřítomnost a reagoval hbitě a neohroženě, ale ona neměla žádný výcvik a neměla nic, čím by se mohla bránit kromě slov a to byla proti dýce nebo meči chabá zbraň.
Uvnitř její hrudi něco křičelo, ale skrze ústa se nic nedostalo ven a ve chvíli, kdy si myslela, že mdlí se otočila a vyběhla ze dveří, nechávaje za sebou všechno a všechny ostatní. Proběhla tavernou plnou lidí, kteří seděli u stolů a svého jídla a jen za ní otáčely hlavy.

Evelin nevěděla, kam běží, ale byla tak otřesená, že potřebovala vzduch, hodně vzduchu a prostor, ale venku byla ulice plná lidí a každý z procházejících mohl být další úkladný vrah. Zmateně se podívala kolem sebe a zahnula za roh do malé postraní uličky, kde nebe zakrývaly přetažené střechy z obou stran. Ani si neuvědomila, že udělala tu nejhorší chybu a vystavila se tak většímu nebezpečí, než kdyby zůstala na hlavní ulici.
Dívka se zastavila u hliněné zdi asi uprostřed uličky a dlaněmi se o ni opřela. Hlasitě dýchala, hyperventilovala a snažila se vstřebat celý ten otřesný zážitek, který se jí pořád odehrával v hlavě. Její nehty se zakously do kamene a cihel, aby se alespoň něčeho přidržela.
Náhle ji někdo pevně chytil za rameno, až sebou trhla a vyděšeně se podívala přes rameno na mračícího Maltazarda. Nevypadal potěšeně.
„Napadlo tě vůbec, že svým bláhovým útěkem jsi ohrozila svůj život? Nemůžeš se v Nekropoli potulovat sama bez ochrany nebo si myslíš, že mluvím do větru?“
Jeho hlas byl tvrdší a to Evelin nijak nepomáhalo, natož, aby ji to uklidnilo.

Neměla sílu se s ním hádat, věděla, že má pravdu.
„Dej mi… chvíli, prosím…“ trhaně se nadechla a modlila se, aby nezačala zvracet přímo před ním, větší ostudu by neunesla.
Císař stáhl svou ruku a netrpělivě vydechl nosem, raději se podíval na obě strany uličky, jestli se tímto hloupým pokusem nedostal do pasti, ale zřejmě tu žádní další zabijáci nebyli, jinak by rychle využili jeho rozptýlení.
„Dobrá,“ zavrčel Maltazard a tyčil se nad ní, protože v této situaci by asi těžko nějak pomohl, ale pořád to mohl ještě zhoršit.
„Já… omlouvám se,“ vypravila ze sebe Evelin s chvějícími rameny, jak se snažila nepropadnout panice. „Nikdy jsem neviděla… nikoho takhle zemřít…“
„Měla by sis na to zvyknout, není to ojedinělý jev, vrazi jsou nedílnou součástí mého života, což je jeden z důvodů, proč nechci, aby se o našem malém romantickém spojení někdo dozvěděl. Ve chvíli, kdy to vyjde na povrch, budeš ohrožena stejně jako já. Je ve tvém vlastním zájmu mít ústa zavřená,“ kázal jí.

Evelin zády k němu přikývla, prsty se jí zarývaly do cihel, když prosila o podporu.
„To je strašné, jak takhle můžeš žít?“ vyhrkla.
Maltazard se prošel kolem ní tam a zpátky, „každá moc má svá úskalí, nutí tě to být ve střehu, připravený, je to malá oběť za to být někým,“ mávl rukou, jako by to pro něho nic nebylo.
Evelin se k němu otočila, celá bledá ve tváři, jak ji to poznamenalo.
„Ti dva tam zemřeli a ať to byl kdokoliv, měli nějaký život, možná rodinu, někdo na ně čekal… jak můžeš být tak krutý a brát to jako samozřejmost,“ vyčetla mu.
„Krutý? Byla to jejich volba, věděli, že je riziko napadnout někoho jako já a stihl je spravedlivý trest. Je to buď oni nebo ty,“ Maltazard přestal chodit a prudce se k ní otočil, až mu plášť zavířil kolem nohou.
Evelin se zatvářila zoufale, byli tak rozdílní, zatímco ona viděla více do hloubky, on jen na povrch a odmávl tu událost jako otravnou mouchu.
„Já… nemůžu, nesnesu tu vzpomínku, já…chci pryč, chci domů, já…“ cítila, jak v ní klíčí hysterie, chtěla vykročit, ale zastoupil jí cestu svým vysokým tělem.
Vzhlédla k němu.
„Ne,“ rozhodně se na ni zadíval a tvrdý tón jeho hlasu ji omráčil.
„Nech mě projít,“ ukázala prstem do dálky na hlavní ulici za jeho zády. Chtěla se od něho distancovat. „Kolem tebe je jen smrt, tohle město stojí na prohnilých základech a je stejně špatné jako jeho vládce. Nechci být blízko tebe…“ zatnula Evelin pěsti, jako by s ním chtěla bojovat, i když dobře viděla, čeho je schopný, názorná ukázka před pár minutami bohatě stačila. Možná to bylo hloupé, ale právě teď by nejraději zmizela.

Maltazard udělal krok k ní a ona ustoupila polekaná jeho zastrašováním.
„Tohle už jsme si jednou vyjasnili a já ti nedávám na výběr, přijmeš to beze zbytku a nehneš se ode mě nebo od svých stráží, pokud nechceš dopadnout jako ti vrazi na zemi v kaluži krve.“
Znovu jí to připomněl, Evelin si dlaněmi zakryla oči a měla pocit, jako by se jí podlamovala kolena.
„A…asi omdlím…“ vydechla.
Její tělo bylo ve vteřině přitisknuto k cihlové zdi a Maltazardovy ruce jí tiskly paže, a tak ji podpíraly.
Bohužel se mdloby nedostavily, její chvějící prsty našly jeho plášť, držely se ho jako záchranného lana. Nebyla v pozici, aby u něho hledala útěchu, po které teď tak prahla, potřebovala ji, ale tohle jí nemohl dát, možná toho ani nebyl schopen.
Její ruce jako by se ji rozhodly zradit a pustily tenký plášť, aby sklouzly po Maltazardově zbroji a objaly ho kolem.

Na obědě

Maltazard se Evelíně dotazu zasměje. "Jaké pokušení? No, přece to, jaké vzrůstá s každým dotykem na tvé kůži." prozradí jí očividnou věc a opatrně znovu dívku pohladí po bradě, což jí vyvolá další zasténání. Zářivě se na dívku v rozpacích usměje. Než stačí pokračovat nosítka zastaví a strážní otevřou dvířka nosítek. Jeden strážných v barvách Evelin jí nabídne pomocnou ruku při výstupu s nosítek. Maltazard jí tuto ruku nabídnout nemůže, jelikož ke vězněn její sukní.

Když se konečně oba dostanou z nosítek Maltazard, si urovná svůj plášť. "Pokud budeme společně cestovat častěji budu si muset pořídit větší nosítka." usměje se pobaveně pán Nekropole a znovu dívce nabídne znovu rámě. Společně vstoupí do docela pěkného hostince a nebo spíše restaurace, kde jej čeká nastoupené celé služebnictvo. Rytíři dvojici doprovodí do zadního salónku.
"Pane, máte připravený stůl." ukáže vám vrchní na pěkně zařízený stůl ve vkusně vyzdobeném salónku. Maltazard se zastaví ve vstupu a otočí se na velitele svých strážných.
"Prohlédli jste to zde." zeptá se automaticky.
"Ano, výsosti. Mělo by to být bezpečné." odpoví důstojník a vyvolá tak zamračený pohled svého vládce.
"Kde je Arek?" zeptá se po svém oblíbeném kapitánovy.
"Byl včera raněn při nějakých nepokojích." odpoví důstojník a chystá se pokračovat, ale to už si Evelin dupne.
"Tak jdeme dovnitř a nebo ne?" dupne si dívka, které nudí rozhovor před dveřmi a s krásné vůně jídla jí začalo kručet v břiše.
"Ale jistě. D... Vyslankyně." odpoví automaticky Maltazard a jen těsně se ovládl, aby Evelin neřekl drahá. Oba usednou ke stolu, kdy Maltazard nejdříve dvorně usadí Evelin a pak až usedne sám.
"Kde se tu vzala ta galantnost?"
"Hm, možná tím že se těším na dobré jídlo."
Záhy je před dvojici naservírováno klasické Minimonské menu, které si dávají při oslavách. Během jídla se Maltazardův pohled občas zatoulá kam si do rohu nad Evelino rameno. Vždy se mu po tváři mihne pobavený úsměv, ale nic neřekne a jen pokračuje v jídle.

Při druhém chodu Maltazard najednou prudce strčí do stolu a posune stůl i dívku, kterou shodí na zem. Než ta stačí protestovat padne jí pohled na osobu, jenž seskakuje ze stropu v každé ruce drží ošklivě zahnutý nůž.
"Jen dva tesáky na mne? Jsem zklamán." informuje pán nekropole vraha, který se rozběhne se proti pánu nekropole. Ten stojí nehybně, jako socha a čeká než se k němu vrah dostane. Najednou se rozmlží, jak rychle se Maltazard pohne. Ve skutečnosti udělal krok stranou a sekne křížem. Nebohý vrah se rozpadne na čtyři části. Poté Maltazard vezme ze stolu sousto vidličkou a jako by nic vrhne nůž za sebe. Druhý vrah se zhroutí k zemi s dýkou v srdci.

Maltazard opatrně obejde stůl a zvedne zaraženou dívku na nohy. "To nic drahá. To je jen běžný den vládce nekropole. STRÁŽ!" to poslední patřilo rytířům stojícím venku. Ti včele svého důstojníka vběhnou dovnitř a překvapeně shlédnou masakr, jenž pán nekorpole rozpoutal.
"CO ... CO ... Proč." koktá dívka zmateně.
"Ty jsi nezkontroloval rohy u stropu. Dva vrazi ohrozili můj život, ale hlavně mého hosta. Znáš trest." pronese pán nekropole a zvedne spár jako popravčí sekeru.

„Mám jinou možnost?“ nadzvedla Evelin obočí, „asi ne, že?“
„Vždy máš na výběr, otázkou je, jakou cestu zvolíš,“ odvětil nonšalantně a zadíval se na krtka, který se krčil mezi strážnými.
To bylo pro dívku dostatečnou odpovědí.
„Dobře, bude mi potěšením poobědvat s císařem. Mohu se také domnívat, že oběd zaplatí? Jelikož vyslankyně nemá, čím by zaplatila.“
Maltazard se zasmál a chytil ji spárem za bradu, „vždycky je čím zaplatit.“
Než stačila pochopit co tím myslí, s úsměvem ji obešel a luskl prsty na znamení, aby šla za ním.
Oba dva prošli vchodem na malé prostranství ke svým nosítkům, ale když Evelin zamířila k těm, kterými sem dorazila, chytil ji jemně Maltazard za loket a navedl ji k těm svým.
Znovu jí projelo chvění po těle, energie cestovala do konečků jejích prstů a zase zpátky, byl to jako teplý příliv, když se jí dotkl.
Evelin musela shromáždit všechny své sukně, aby se do nosítek vešla vedle svého mučitele, když látku spustila zpátky na nohy, zakryla i ty jeho.

„Kam to bude, můj pane?“ zeptal se nosič.
„Myslím, že U Švába to bude to pravé,“ zamyslel se Maltazard.
„U Švába?“ zhrozila se dívka a její výraz nejevil moc sympatií. „Kdo vymýšlí ty divné názvy, jak tohle má nějakého zákazníka nalákat? Už jsem slyšela U Zlaté Sviňky a teď U Švába? Co bude příště? U hrbaté Berušky? Nebo Chromého pavouka?“
Císař pokrčil rameny, „to je stejné jako s vašimi jmény, lidská jména jsou divná. Slyšel jsem jich pár, a buď nejdou zapamatovat, nebo se špatně vyslovují a to nemluvím o tom, čemu říkáte příjmení.“
„Mohu říci to samé, například M…“
„Ani se neopovažuj to vyslovit, moje jméno je v pořádku, je ctihodné, hrdé a má přízvuk,“ zdvihl varovně prst.
„Jak víš, co jsem chtěla říci?“ vydechla.
„Dobrý odhad, to chce léta praxe,“ odbyl ji.
„Hm…“ zamračila se Evelin, že ji tak lehce prokoukl a podívala se na své ruce, zatímco se pohupovali po ulici.
„Co to vlastně bylo?“
„CO?“

„Ten dotek předtím, tys… nic necítil?“ zeptala se dívka překvapeně.
„Možná,“ mávl rukou.
„To je trochu neurčité, nebo se to stydíš přiznat, císaři Nekropole, že někdo jako ty dokáže také cítit něco příjemného?“
„Odvažuješ se si mě dobírat?“ obrátil k ní svou tvář, až se mu štíhlý krk napnul.
„Možná?“ oplatila mu stejnou mincí.
„Velmi dobře, tak tedy uděláme menší pokus, komu co bude příjemné.“
Než se Evelin stačila zeptat, co přesně má na mysli, a jak to chce udělat, pootočil se k ní a uvěznil ji v kleci svých paží. Donutil zelenovlásku se otočit k němu, když si ji přitáhl blíž.
„Cítíš snad něco?“
Zakroutila hlavou, „ne.“
„A víš proč? Protože tak reagují naše těla jen na holou kůži, je to jako magnet, předvedu ti to.“
Skutečně, teď když cítila jeho paže na svých zádech, které byly zakryty látkou, nebylo v tom nic zvláštního, žádný ohňostroj jisker.

Jedna z Maltazardových rukou opustila své místo a dotkla se jejího hrdla. Nejspíše si to místo vybral schválně, protože věděl, že zasténá. Ten tichý ženský zvuk byl velice lákavý jeho sluchu a měl škodolibé potěšení, že to na ni tak působí.
„Pro příště, až se mě budeš chtít dotknout, měla bys raději nosit rukavice,“ škádlil ji a špičky spáru jí jezdil po hrdle, jako by obdivoval její křehkost a zranitelnost.
„Nechceš snad, aby tě pobízelo to pokušení nebo ano?“ naklonil se nad ní.
„Jaké pokušení?“ vydechla tak tiše jako hypnotizovaná, že to nebylo téměř ani slyšet, daleko více tlouklo její srdce jako splašený kolibřík.

Ve skladišti

Maltazard nechá dívku nahlédnout do desek, které studuje. Prvních několik jí nic neříká, vypadá to na naprosto běžné zásoby. Další ovšem už ne. Jsou tam věci vedené, jako lučiště, páka, podstavec. Také mýdlo a olej obojího několik sudů.
"Běžně se tomuto nevěnuji, ale přesouváme tam novou hračku, kterou bych rád vyzkoušel. Nerad bych, aby se o tom někdo dozvěděl." usměje se na dívku a té k hrůze dojde, že pán nekropole přepravuje obléhací stroj a základy na zápalnou směs nehasitelnou vodou.
"Ale už jsem hotov. Všechno je připravené. O ostatní se postará mistr obchodník." s klapnutím zavře desky.
"Jsem si jist, že tě obchodník pozval na svou oslavu. Je to hrozná nuda, proto tam nechodím." vysvětlí dívce a podá složce svému pobočníku.
"Proč mi to říkáš?" zeptá se Evelin.
"Nemám k tomu důvod. Jen bych se vrátil k tvé stráži." kývne na rytíře, kteří se okamžitě postaví do pozoru. Najednou si je jist, že má plnou pozornost dívky.
"Tohle nejsou věznitelé, ale strážci. Nechcešli, aby tě doprovázeli. Nemusí, ale pokud opustíš sama palác zadrží krtka a pokud se do úsvitu nevrátíš budu z něj trhat kusy a začnu s těmi menšími." vysvětlí dívce pravidla jejího pohybu po jeho městě.
"Jsme pozvaný na oběd. Připojíš se a nebo chceš projít po městě?" zajímá se.

„Opravdu? K jaké příležitosti?“ optala se zúčastněně a zůstala stát stranou, aby si jich Maltazard nevšiml, ještě si chvíli chtěla užít pár minut bez jeho dohledu a kousavých poznámek.
„Vskutku je co oslavovat, musím se přiznat, že dnes je den mých narozenin a za druhé, je nepsanou povinností oslavit se svými známými povýšení, i když za poněkud neblahých okolností a vlastně to ani nejsou známí ale nutné zlo,“ zasmál se.
„Oh, nemám pro vás žádný dárek, zvete mě a já jsem tak nevychovaná, že nemohu nic přinést,“ zastyděla se Evelin.
„Myslím, že u vás udělám výjimku, vy sama jste dostatečným dárkem, rozhodně se tam budete vyjímat, v Nekropoli není příliš mnoho okouzlujících žen a to především ve vyšších kruzích, které tvoří převážně muži.“
Evelin se trochu smutně podívala do země, „nejsem si jistá, že mi jeho veličenstvo dovolí přijít,“ kývla k Maltazardovi hlavou. „Myslím, že se domnívá, že jakmile vystrčím nos z palácových dveří, tak mi někdo ublíží, jistě víte, jakou má zde první království pověst. Lidé jsou tu hodně předpojatí a nedělá to dobrou krev.“

„Když se chce, všechno se dá zařídit, domluvím to se svým přítelem,“ mávl rukou k jejím gardistům a jeden z nich odpověděl stejným gestem, těžko však říci, zda se pod helmou usmíval. Pod vším tím brněním by si spíše člověk představil stroj než někoho z masa a kostí, na rozdíl od nich měl Lombard jen dlouhý fialový šat z pevnější látky.
„Nikomu to neříkejte, ale moc ráda na chvíli zmizím,“ zašeptala k němu Evelin spiklenecky.
„Nemusíte mít strach, císař na takové záležitosti nechodí, budete v bezpečí a do rána se vrátíte, nikdo nic nepozná,“ mrkl na ni.
„To zní jako sen,“ přikývla, ráda bych poznala Nekropoli i z jiné stránky, ne té vojenské.“
„Válka je nutné zlo, madam, a bez ní by nebyl obchod,“ rozevřel ruce a ukázal na celé toto místo. Byli v jakési vstupní hale z jedné strany odkryté. Vše bylo pod střechou, zboří a bedny naskládané podle svých míst ve skladech. Opravdu to tu žilo.
„Jakou funkci vlastně zastáváte? Neříkal vám císař obchodník?“ otočila se zvědavě Evelin, aby viděla přepravovat náklad ven a nakládat je na zvířata a vozy.

„Starám se o vojenské a jiné zásoby pro palác, můj otec vlastní kovárny, kde se vyrábí zbroj pro vojáky, ale od chvíle, kdy získal místo v radě, dohlížel i na zásobování. Mám štěstí, že můj učitel považoval za nutné mě obeznámit i s tímto, jinak bych byl bezradný a z tohohle mraveniště bych se zbláznil, než bych se ho naučil řídit,“ zasmál se Lombard.
Jeden z pracantů k nim přistoupil a dožadoval se mužovi pozornosti, když na něco poukazoval, co měl na pracovním listu.
„Povinnosti si mě žádají jinde, omlouvám se, uvidíme se později,“ stačil jí ještě chytit za ruku a políbit ji, než odkráčel.
Evelin byla v rozpacích nad Lombardovým vzorovým chováním, zahřálo ji to u srdce, jak se za ním dívala. Pomalu by nevěřila, že v Nekropoli by se našel někdo příjemný.
Zasněně si povzdechla a pohledem našla svého mučitele. Stále se věnoval svým deskám a listům, ukazováčkem svého spáru poklepával na různé položky, jako by je odškrtával ze seznamu.

Dívka zakroutila očima nad jeho nedůvěrou, že by to někdo jiný neudělal lépe než on.
Vydala se k němu a zastavila se vedle něho, aby viděla, na co se kouká.
„Není slušné se někomu dívat přes rameno,“ upozornil ji, aniž by jí věnoval pozornost. Jak mohl vědět, že tam je?
„Nedívám se vám přes rameno, vaše výsosti, to bych si musela půjčit žebřík,“ ušklíbla se Evelin, když podotkla jeho výšku. Položila pomalu svou ruku na tu Maltazardovu, aby měla také možnost nahlédnout do listu, který držel.
„Nemá císař jiné povinnosti, než brát práci skladníkům?“ usmála se pobaveně.
Při doteku cítila, jak jí paží projela hřejivá energie, vůbec to nečekala, ale neděsilo ji to, naopak, bylo to podivně příjemné.

Evelin s Minem si postupně dodají odvahu, aby společně vyšli čelit ošklivé realitě Nekropole, jenž je čeká za dveřmi. Když se otevřou dveře a krtek si všimne stráží podvědomě se za dívku schová.
"Klid, tihle mne mají chránit." uklidňuje jej okamžitě Evelin. Rytíři se tváří, že přítomnost krtka vůbec nevzali na vědomí.
"Před kým?" zeptá se znepokojeně Mino a zadívá se na rytíře, kteří se mu jeví jako rozmazané, ale o to děsivější sochy.
"Před kýmkoliv, kdo by lady chtěl ublížit." pronese velitel rytířů chladně a dá tak najevo, že krtka vnímá. Poté se otočí na dívku na kterou se zdvořile usměje.
"Lady náš pán vás čeká na druhé straně města. Probíhají tam přípravy na odjezd karavany a náš pán na to dohlíží. " předá ti informaci, kde jsi očekávána. Sotva projdeš dveřmi zařadí se rytíři do ukázkové formace a provází vás služka, která vám ukazuje cestu. Jak procházíte kolem strčí krtkovy do ruky někdo vak s pergameny a psacími potřebami.

Cestou palácem se vám všichni vyhýbají. Jelikož ikdyž mají jiné pláště, stále mají snadno rozeznatelnou zbroj. Tak se stane, že záhy stojíte před palácem, kde jsou připraveny nosítka. Jeden z rytířů otevře dveře a dvorně pomůže Evelin nastoupit. Když ke dveřím zamíří Mino, jeden z rytířů jej chytí za ruku.
"Kam si myslíš, že jdeš? To je místo pro panstvo!" zavrčí na krtka, který se pod jeho rukou nakrčí.
"On, jede se mnou." pronese razantně Evelin. Rytíř se zatváří nesouhlasně, ale krtka pustí a ustoupí mu s cesty.
"Jak si Lady přeje." prohlásí rytíř a ukloní se Evelin.
"Uff, to se mi ulevilo." prohlásí krtek, když se nosítka dají do pohybu. Tentokrát cestou nevidíte nic zajímavého a tak se nosítka brzy zastaví na druhé straně města. Tam Evelin s krtkem vystoupí do organizovaného chaosu. Rázem oba ocení přítomnost rytířů, kteří kolem nich tvoří štít a brání lavině těl, aby se na ně mačkala a žduchala do nich. Přímo k nosítkům zamíří Lombard, který se na Evelin zářivě usměje.
"Vítejte v mém království. Právě vypravujeme důležitou karavanu." ukáže na vozy a bytosti kteří kolem nich pobíhají. Nakládají se velké sudy s jídlem a krabice.
Lombard tě vede do centrální haly, kde právě stojí Maltazard a čte něco v deskách.
"Jsem rád, že sem se s vámi mohl setkat. Dnes večer mám malý dýchánek na který je zván veškerá smetánka města." usměje se na tebe Lombard.

„Vlastně ani nevím, co ti mám říct, tolik se toho stalo, že nevím kde začít…“ vydechla Evelin a její radost z toho, že svého přítele vidí živého a zdravého trochu povadla. Netušila, co mu má přesně říct, rozhodně si zasloužil pravdu, ale tu mu sdělit nemohla, alespoň ne celou.
Mino na ni zamžoural svýma korálkovýma očima, které jí stále připomínaly smutné děcko. Evelin se pohnula a posadila se vedle krtka na postel. Pokud se tomu tvrdému lůžku tak dalo říkat.
„Byl to on, že ano? Byl to M, kdo to předtím mluvil?“ zeptal se bázlivě Mino a fousky na čenichu se mi kroutily strachem.
„Ano, byl,“ potvrdila to, „teď jsme oba v jeho hře a já se obávám, že tě nebudu moci zachránit, natož Archibalda, sakra, nejsem si jistá, jestli bych dokázala utéct já sama se všemi těmi ozbrojenci za zády. Nehnou se ode mě ani na krok.“
Evelin si postěžovala, snažila se mu ukázat, jak moc je jejich počínání odsouzeno od začátku k neúspěchu.
„Tohle neříkej, Selénie by se nikdy nevzdala,“ snažil se jí Mino dodat odvahy.
„Ano, ale já nejsem princezna, nejsem Minimoj a nejsem Selénie.“
Mino sklopil uši jako by se styděl, že řekl něco hloupého.
„Proč nejsi ve vězení? Tam dávají všechny, které chytí…“ zeptal se krtek, který nerozuměl situaci.

„Víš… nevím jak to říci, ale M mě teď před ostatními vydává z někoho, kým nejsem, myslí si, že jsem vyslanec prvního království,“ přiznala.
Mino nechápavě zamrkal, protože mu nedocházel kontext. Poslední jejich plán byl ten, že se Evelin vloudí do hradu a zabije Maltazarda, jak se proboha mohla stát z vražedkyně velvyslancem, mu nešlo na rozum, leda že by to byla její záměrná strategie. Usoudil, že to musí být ono. Nic ještě není ztraceno, a až bude mít příležitost, dokončí svůj okol a v nastalém zmatku odtud prchnou.
Mino si to všechno třídil v hlavě, když Evelin vyrukovala s otázkou, na kterou nechtěl, odpověděl, protože se velice hanbil.
„Jak ses vlastně ocitl tady?“
„Ehm… no, poté co jsme se rozdělili, jsem se snažil najít nějakou dílnu, kde bych se schoval a skutečně jsem našel, v klenotnické čtvrti mě přijal skřet z cechu zlatníků, ale už ten večer na mě poslal celou hlídku.“
„A co jsi udělal tak hrozného?“ zděsila se Evelin vděčná, že nemusí ve svém příběhu zacházet do detailů.
„Těžko říci, nejspíše jsem mu přišel nějak podezřelý, víš, skřeti jsou hrozně podezřívavý, nebo si myslel, že ho chci okrást. Prostě mě chvíli nechal leštit perly a pak si pro mě došla stráž. Na nic se neptali, popadli mě seidi a dovlekli sem.“
„Tak to vypadá, že nás oba provází smůla.“

„Tak moc bych se chtěl vrátit, v prvním království se nežilo vůbec špatně, byl tam klid, ale tady nevíš, kdy ti useknou hlavu,“ povzdechl si Mino a Evelin si nemohla nevšimnout, že se třásl, objala ho tedy jednou paží a konejšila.
„Něco vymyslíme, neboj se, nedovolím, aby ti někdo ublížil, jen se nesmíš nikam plést a do něčeho se namočit,“ snažila se ho uklidnit, ale to by nesměl být krtek takový magnet na potíže.
Jejich situace nebyla dobrá a mohli se jen navzájem utěšit, protože jakmile otevřou dveře, budou zase sami v nepřátelském prostředí.
„Mám strach, Evelin.“
„Já vím, ale jsem tu s tebou…“