V síni

Dřív než se dívka zmůže na nějakou odpověď, Maltazard Evelin pustí a přejde na druhou stranu stolu, kde se se zářivým úsměvem posadí.
"A vůbec změňme téma. Stále chceš, aby pro tebe pracoval ten krtek?" zeptá se pán nekropole a rozhodí, tak Evelin natolik, že se nezmůže na žádnou kousavou odpověď.
"Ano, chci." pronese podezřívavě dívka. Netuší proč se Maltazard ptá, ale určitě zatím bude něco podlého.
"To je dobře, jelikož nevím jakou práci zadat slepci. No a otroky nadarmo neživým. " vrtí hlavou pán nekropole a očividně by rád slyšel proč si jej vybrala zrovna takového průvodce.
"Náhodou on toho umí mnoho. Jen prostě nevidí nablízko." odpoví obranným tónem.
"No, dobře pokud umí alespoň trochu psát nechám z něj udělat tvého písaře." rozhodne Maltazard a vstane ze židle. Usměje se na Evelin.
"Pojď." mávne spárem ke dveřím.
"Kam jdeš?" zamračí se na něj dívka.
"Pro nějakého krtka." usměje se a počká než jej dojde. Nabídne jí rámě. Následně otevře dveře a vyjde na chodbu, kde je už čekají gardisté. Čtveřice z nich vyměnila své tradiční fialové pláště za zelené, aby prezentovali že patří k doprovodu Evelin. Dvojice s doprovodem oddílem strážných zamíří dolů do pokojů služebnictva. Tam v jedné z místností sedí krtek Mino a tváří se zkroušeně. Ovšem vypadá nezraněně.
"Takže mám pro tebe novou práci. Budeš dělat zapisovatele tady Evelin." pronese klidně a bez zájmu. Pak se obrátí na dívku.
"Strážní vědí kam vyrazit." s tím se otočí a odkráčí. přede dveřmi do místnosti zůstanou stát jen strážní přidělení, jako ochránci Evelin.
"Je to vůbec možné, co to má znamenat?" diví se krtek, který nemůže uvěřit svému štěstí. Všichni mu říkali, že slepí otrok se hodí akorát tak na vynášení latrín, nebo na kopání v dolech. Teď nejen, že má docela normální práci, co dělal i ve městě Minimonů, ale taky mu dali čisté oblečení a dokonce vrátili jeho brejličky.

„Etiketě? Co je to za otázku? Tady se snad nějaká dodržuje?“ stáhla se Evelin o pár kroků zpět a kousavě odpověděla.
Maltazardovi se její tón nezamlouval, ale prozrazovalo to jen sevření jeho spáru, který si založil za zády, aby ho nelákalo po ní znovu skočit a naučit ji způsobům.
„Jistě, že je u dvora etiketa, vidím, že král Sifrat tě ničemu příliš nenaučil, nebo lépe říci vůbec ničemu,“ ohrnul spodní ret v nelibosti.
„Nebylo to jeho povinností a navíc mě zajímaly jiné věci než to, jak se používá vidlička a nůž,“ odsekla dívka.
Císař se nadechl a na chvíli v plicích zadržel dech, jako by v duchu počítal do deseti.
„Dobrá, vidím, že dnes máš kousavou náladu jako štěnice, má drahá ale budiž, poradil jsem si s většími vzpurným hmyzem,“ odvětil lehce a Evelin našpulila rty.
„Nejsem žádný brouk,“ upozornila ho.
„Ne, jsi rozzlobené dítě, protože brouci se dají vychovat, alespoň většina,“ neodpustil si, jako by ji chtěl provokovat.
„Má tohle nějakou pointu, nebo se pokoušíš pohádat?“

Maltazard ukázal svým spárem ke stolu na své místo. Nejistě se tam ohlédla. Náhle kolem ní císař prošel, až se jí o ruku otřel jeho plášť, odsunul židli a ukázal tam, kde sám předtím seděl v čele dlouhého dřevěného stolu. Nabídl jí své místo nebo spíše, nedával jí na vybranou.
„Posaď se, hned,“ vládcův tón nestrpěl odporu a ona to vnímala jako pohlazení kopřivou.
Nechtěla, ale nohy ji nesly k němu, nejistě se usadila jako na trní a připadala si ve stejné pozici jako předtím Lombard, tedy nervózní a nejistá.
„Chceš mě naučit stolovat?“ podívala se před sebe na papíry a pergameny.
„Vidíš tu snad nějaké jídlo nebo nádobí? Ne, myslím, že slušně jíst umí i někdo jako ty,“ odpověděl Maltazard za ní, stoupl si tak, aby byl přímo za opěradlem a ona se tak nemohla dostat pryč a odsunout židli.
„To co ti však chybí, jsou základy. Příště,“ uchopil její ramena a přitiskl jí záda prudce k opěradlu, až zalapala po dechu, „až vejdeš dovnitř, budeš čekat na můj pokyn, než se drze usadíš ke stolu.“
Evelin se neohlédla, dívala se na desku stolu a cítila doteky prstů na své kůži a tíhu spáru.
„Jsem císařovna, mohu si dělat, co chci,“ zkoušela Maltazardovu trpělivost a tlačila ji na samé hranice svou drzostí.
„Ty nejsi nic, nemáš žádnou moc, pokud jsem tu já, a pokud to chceš brát doslovně, náš svazek nebyl fyzicky naplněn.“

V zasedací síni

Maltazard klidně naslouchá hlášení a začíná se nudit. Příchod Evelin mu přijde jako okouzlující větřík v té hromadě papírů a nudy. Na rozdíl od dívky si užíval to, že všechny pohledy v místnosti na ni ulpěli a zkoumají jí. To, že jeho družka budí chtivé pohledy snad u všech kromě jeho syna jej těšilo. Tedy do okamžiku než si všiml pohledu, který na dívku Darkos hází. Najednou si položil otázku, jestli je to tím, že na ni jeho sny žárlí a nebo vycítil vztah, co mezi sebou mají a zlobí se kvůli tomu. Nakonec možnost zeptat se zavrhne, jelikož to by mu pokazilo plány. Kdyby se vědělo že má družku, najednou by obléhání města Minimonů dávalo mnohem menší smysl a dalo by se dost těžko obhájit. Tedy né, že by se na obhajobu zeptal. Všichni se jej tu bojí, ale on vý, že strach budí nenávist.

Z myšlenek jej vytrhne až okamžik, kdy Evelin sama usedne ke stolu. Trochu se zamračí, jelikož to je tak brutální porušení protokolu, že je to až neslýchané. Nakloní hlavu na stranu, ale nijak nekomentuje. "Pokračujeme?" přitáhne pozornost svých rádců a pobočníků zpět na sebe. Znovu začne další nekonečná litanie, tentokrát rušená tichým šeptem Evelin a nějakého mladíka. Trochu jej možná bodne žárlivost. V duchu si udělá poznámku, že toto téma musí s dívkou probrat.

Všiml si, že se jeho syn pokusil dvojici umlčet. Bohužel neúspěšně. Najednou jej napadne škodolibá pomsta na mladíkovy. Když domluví poslední rádce a rozhostí se ticho, otočí se na Lombarda. "Obchodníku Lombarde povstaň." rozkáže klidně. Nebohý mladík se doslova rozklepe a postaví se na nejisté nohy.
"Můj vládce." pronese mladík, který nečekal že jej vládce osloví.
"Co si myslí o situaci v prvním království?" zeptá se mladíka, jelikož rozptýlen Evelyn neslyšel, co prezentovali důstojníci. Mladík zbledne, jako smrt a začne rychle přemýšlet.
"Je je je stabilní." vykoktá mladík nejistě.
"To sice ano. Tvůj otec mi věrně sloužil, takže tentokrát ti tvou nepozornost prominu. Příště budeš potrestán a teď odejdi. Všichni jděte. Zůstane tu jen velitel mé gardy Darkon a Evelin." přikáže a všichni rychle opustí síň. Na mnoha ze služebníků je vidět, že se jim dost ulevilo, že se mohou od svého vládce vzdálit.
"O co jde otče!" ptá se Darkos a zubí se na Evelin v předtuše věc příštích. Maltazard vstane a dojde k oknu. Gestem jim naznačí ať jdou s ním. Zadívá se dolů na živé město.
"Synu, příště až bude Evelin rušit jednání uděláš mi čárku na pergamen. Já jí pak připoutám ke kůlu a ty ji za každou rýhu vyplatíš bičem na záda." pronese naprosto klidně a usměje se na Evelin. V jeho očích hrají pobavené ohníčky. Najednou jeho ruka vystřelí vpřed, jako had a sevře dívčin krček.
"Pokud komukoliv řekneš, že jsi mne políbila. Nechám tě zavřít na pranýř a Darkona ať ti udělá co ho napadne. Jasné?" poslední slovo zdůrazní a zvětší sevření na jejím krčku.
"Ano." zasýpá dívka a Maltazard jí i ke své úlevě pustí. Cítí se totiž, jako by někdo škrtil jej.
"Pro všechny zde jsi můj vážený host a budeš se držet po mém boku abys všechno viděla. Víš něco o etiketě?" změní najednou prudce téma, jako by jej napadla nějaká děsivá věc.

Evelin nemusela čekat dlouho, než se komnata zaplnila sloužícími, kteří ji doslova vytáhli z postele jako ptáče z hnízda. To si nemohla ještě chvíli odpočinout? Po tom co včera všechno prožila, byla ráda, že dýchá.
Tak nějak se podvolila, protože proti armádě nic nezmohla.
Bylo tak neskutečně divné, že se o ni někdo staral jako by to sama dobře nezvládla, na někoho, kdo na to nebyl zvyklý, to bylo ponižující, zvláště ta část, kdy ji svlékli a všichni ji viděli nahou. Nikdo z nich to nevnímal, či spíše to byla jejich práce, ale pro Evelin to bylo… měla husí kůži. Pokaždé měla tendenci se zakrýt, ale než k tomu dostala příležitost, byla na ní navlečena spodní košilka, protože podprsenky tady neexistovaly, natož kalhotky.
Tentokrát bylo všechno ve velkém shonu, nikdo jí nenabídl si vybrat šaty, prostě byly přineseny, stejně tak se nemohla v klidu nasnídat a musela to zvládnout při česání vlasů, takže se jí hrníček v prstech chvěl, div na sebe obsah nevylila.
Všechny služebné byly jaksi nervózní, nikdo s ní nemluvil, jako by to měly zakázané a Evelin si také všimla jedné zásadní věci a to, nikdo ji neoslovoval jako císařovnu, královnu nebo podobným titulem, tudíž to ještě nikdo nevěděl.

Oddechla si, možná, že to Maltazard přeci jen chtěl utajit. Nestál o družku a taková by mu překážela v jeho plánu. S tímto souhlasila, ani ona nežádala o druha, manžela, společníka nebo něco podobného, zdejší podivné zákonitosti byly hrozné a omezující. Ještě chybělo, aby vás trefil blesk jako trest za to, kdybyste si našli za zády manžela jiného milence. Jak se tohle celé vlastně řešilo? Byli tu všichni veskrze věrní? Láska až do smrti jako v pohádce? Evelin tomu nějak nechtěla věřit, bylo to směšné.
A co takové nechtěné spojení jako to jejich? Nemohl jí tvrdit, že něco takového nejde anulovat. Pokud je svazek něco posvátného a oni dva si nejsou souzeni, pak z toho musí vést cesta ven.
Dívka se zaobírala vlastními myšlenkami o svém osudu, že si ani nevšimla, že dojedla, prsty měla obalené popraškem bílého cukru a jako dítě je olízla, čímž si vysloužila nesouhlasné pohledy ostatních. Zastyděla se, ale po ruce nebyla žádná utěrka ani ubrousek.
Hlouček se poté rozestoupil a doprovodil ji ke dveřím, kde ji převzala stráž a doprovodila do hlavní síně, kde se konal report, probíraly se plány na dnešní den, novinky, neodkladné věci, které se museli vyřídit, a rozdávaly se úkoly.

Jakmile vešla do sálu, hluk utichl stejně tak argumenty, nenáviděla tu chvíli, protože všechny oči si ji znovu prohlížely a hledaly jakoukoliv nepřesnost a chybu.
Musela si znovu nasadit masku nadřazenosti.
„Omlouvám se, zda jsem přišla pozdě, dlouho jsem se tak dobře nevyspala, to bude nejspíše tím prostředím,“ odvětila ironicky.
Všichni přítomní seděli u dlouhého stolu, na kterém se povalovaly pergameny a jiné papíry i popsané listy. Jediní stojící byl písař se svým přenosným stolkem a poté jeden muž, který se z něčeho zodpovídal.
„Doufám, že máte jedno místo volné, váš vládce považoval za nutné, abych byla přítomna tomu, co tu právě probíráte, slibuji, že nebudu nijak zasahovat a budu tichá jako myš.“
Evelin se přiblížila ke stolu, bylo tam jedno jediné místo vedle mladého rádce, možná jediného blízkému jejímu věku. Když se její ruka dotkla opěradla, uslyšela několik vrznutí židlí.
„Nemusíte vstávat, pánové, posadit se umím sama, nepotřebuji pomoci,“ usadila se tak rychle, než někdo stačil přiskočit a zasunout jí pod zadek židli s vysokým opěradlem.

Nenápadně se rozhlédla a Maltazardův pohled v čele naprosto ignorovala, spíše si všímala muže vedle sebe. Byl viditelně nervózní, jeho prsty občas bubnovaly o desku stolu, nebo co chvíli překryl jednu ruku druhou a naopak.
„Jste v pořádku?“ zašeptala k němu a naklonila se k jeho rameni.
„Ano, jistě, jen se zde necítím tak, jak bych měl, je to pocta být u tohoto stolu, místo jsem zdědil po svém otci, který před pár dny… zemřel, ne za právě příhodných okolností,“ polkl.
Evelin se zamračila a jediné, co jí hned vyskočilo na mysl, byla hlava, která se k ní kutálela po podlaze, když poprvé vstoupila do tohoto sálu.
„To je mi opravdu velice líto,“ sklopila oči, a když znovu zvedla tvář, viděla, že mladý muž jí věnuje svou pozornost a prohlíží si ji se zvědavostí.
„Nemusíte, nebyl to dobrý otec, nijak jeho odchodu nelituji, někdo by řekl, že dostal to, co si zasloužil.“
Evelin vycítila v hlase svého společníka trochu zášti, ale evidentně tohle nebylo téma, které by ho nějak rozrušilo.
„Jistě se vynasnažíte, abyste byl lepším otcem než on,“ věnovala mu povzbudivý úsměv a on se na ni také usmál, nejdříve trochu nejistě ale poté o něco vřeleji, až se mu udělaly hezké dolíčky ve tvářích.

Trochu ji to uvedlo do rozpaků.
„Pokud k tomu budu mít příležitost, madam, pak ano. Ale je neslušné se nepředstavit, i když se to v tuto chvíli jaksi nehodí. Jmenuji se Lombard a vy musíte být vyslankyně prvního království.“
Zelenovláska přikývla, „ano, ale formality stranou, říkejte mi prosím Evelin.“
Celou dobu je pohledem probodával Darkos, jak si mezi sebou špitají.
Jeho ramena nebo spíše ramenní pláty s bodci se ještě více nahrbily, takže si muži z obou jeho stran raději mírně odsedli, aby z nich nebyl špíz.
„Pššš…“ varoval je, když na ně sykl.
Evelin mu poslala zářivý úsměv, než se zpátky obrátila k Lombardovi, aby pokračovala v započatém hovoru a bylo jí zcela jedno, co některý kapitán hlásí o válečném poli. Tak nějak měla trochu škodolibou radost, že jsou mírně rušivým prvkem a ona nešetřila úsměvy, protože Lombard by mohl být dobrým spojencem, cítila to a snažila se ho dostat na svou stranu a spřátelit se.
„Velice rád vás poznávám, bylo by mi ctí se s vámi později projít a vypít horkou medovinu, jistě bychom si měli o čem povídat,“ dodal s nadějí.
„Nevím, zda to bude dost dobře možné, jeho velkolepá výsost mě drží jako oko v hlavě a pochybuji, že by mě nechal ve vaší péči, pokud vím, důvěřuje jen svým strážným.“
„Pak máte štěstí, s několika rytíři jsem měl tu čest cvičit, za necelý rok, bych mohl být novým gardistou, ale osud všechno chce tak trochu jinak, mám dostatečný výcvik, abych vás ochránil od jakéhokoliv nebezpečí,“ prohlásil.
„To ráda slyším, pokud to tedy bude možné, jistě využiji vaší srdečné nabídky, Lombarde,“ líbezně se usmála.