„Ten krtek se pro tvou informaci jmenuje, Mino, je to syn hlavního rádce krále Sifrata,“ vysvětlila dívka a nečekala to, co se stalo dále.
Evelin se zhoupla, neposedná židle se naklonila na dvou nohách dozadu, takže se musela předklonit, aby získala rovnováhu, tím židle zase dopadla na své místo. Dívka trupem skončila na stole, ňadra se jí ztěžka přitiskla k desce a tím shodily pohár jejího vína. Číše se překotila jako šachová figurka a cinka o povrch desky, horší bylo, že obsah se rozlil jako přílivová vlna přímo proti Maltazardovy.
Díky jeho pohotovosti se nenamočil a víno steklo na jeho stranu dolů na zem.
Na košili neměl ani jedinou červenou kapku.
„Pokoušet soupeře se nevyplácí,“ pokáral ji a pohlédl na její ňadra natěsno přitisknuté k černé látce.
„Nic jsem neudělala,“ hájila se Evelin a narovnala se zpátky, přičemž postavila i číši.
„A co dělala tvá noha téměř na mém klíně? Měl to být…já nevím…pokus o svádění?“
Evelin zrudly tváře, „jistě že ne! A takové myšlenky si vyprošuji.“
„Škoda, kdyby ano, povolal bych služebné, aby nepořádek uklidily jako politováníhodnou nehodu, ale takhle je jisté, že tvůj účel byl více než hanebný mě zmást, ovlivnit a zasloužíš si to všechno uklidit vlastníma rukama.“
„A čím bych to asi měla udělat? Mám strhnout nějakou tapisérii ze stěny?“
„Klidně k tomu použij své šaty, je mi to jedno, ale ten stůl bude suchý,“ poroučel s vážnou tváří.

Evelin se zamračila a rozhlédla se kolem, pak vstala, přišla k židli u stěny, na které byl přehozen Maltazardův plášť, jež předtím svlékl spolu s chrániči ramen, ty se povalovaly naopak pod stolem.
S odhodlaným výrazem se otočila a než stačilo padnout jediné slovo, chumel látky v její dlani připlácla na desku stolu a začala s ním přejíždět po vlhkých mapách.
Zazubila se na císaře tím nejvíce nevinným výrazem. Tak nějak doufala, že ho vyprovokuje nebo rozzuří, ale i když nejspíše jeho výjimečně dobrá nálada tento večer pominula, nevypadalo to, že by se jí chtěl vrhnout po krku.
Byl stoicky klidný a na tváři se mu nehnul ani sval, jen jeho oči občas zalétly k nebohému plášti, který do sebe vsakoval víno jako houba.
„Tak hotovo, všechno suché, vaše milosti,“ odvětila sladce Evelin a prostě odhodila plášť na zem.