"To, že mne svlékneš s kalhot je silně nepravděpodobné. Vzhledem k tomu, že mám košili chrániče nohou a boty." poukáže pobaveně Maltazard na očividný fakt, že má na sobě daleko více vrstev než dívka. S dalším mícháním ovšem nespěchá a místo toho se v klidu napije.
"Jak se vlastně jmenuje ten krtek, kterého jsme ušetřili?" zajímá se zvědavě pán Nekropole. Počká než dívka odpoví a poté začne míchat. Uvažuje u toho, jak dívku rozptýlí tentokrát. Je složité se neopakovat, jelikož podruhé dívka na stejný trik zajisté neskočí. Začne se tak na míchání vážně soustředit a jeho ruce se začnou míhat, až se mění na šmouhy a vypadá to, jako by se kalíšky pohybovali sami.
"Nejspíše to bude poslední kolo. Pak si zahrajeme jinou hru." uvažuje na hlas, jelikož snadno vypočítá, že kdyby prohrál další hra by jej mohla opravdu připravit do oblečení. Když jej dívka začne nohou hladit, zářivě se na ni usměje a zlehka posune nohu k její židli. Když se o ni opře palcem. Prudce do ní žduchne a posune, tak židli i s dívkou o pořádný kus zpět. Doufá, že získá to pravé rozptýlení.

Nikdo se neobtěžoval zbroj rovnat, prostě se povalovala na zemi přesně tak, jak spadla, Evelin byla naštvaná, protože pochybila, jak se její pohled stočil ke straně stolu a spustila skořápky z očí. Měla chuť vztekle kopnout do ramenního chrániče, který ležel kousek od její pravé boty.
Neudělala to, protože se obávala, že by si tak zlomila prsty na noze.
„Troufneš si uhádnout, kde je kulička teď nebo to rovnou vzdáš?“ popichoval ji a díval se na ni jako bankéř, který očekává vysoký honorář od svého klienta.
„Pořád máš možnost to zastavit, ale bylo by to pro mě zklamáním.“
Evelin se na Maltazarda zamračila a zúžila oči do malých štěrbin, sledovala skořápky před sebou jako kuželky.
„Ten, tento, nebo tenhleten?“ drápem udeřil z vrchu každé skořápky.
Evelin k němu zvedla oči, ale bylo to marné, Maltazard si dokázal udržet neutrální výraz. Za jiných okolností by z něho byl dobrý karetní hráč.

Dívka se natáhla dopředu k pravé skořápce blízko jeho spáru, ale pak změnila směr a uchopila tu levou na opačné straně. Prudce skořápku zvedla a…pocítila neskutečné zklamání.
Maltazard se zazubil. „Trochu smůla, byl to tenhle,“ nadzvedl ten původní, který si vybrala.
„Svléknout, hned,“ oplatil jí stejnou mincí, „tvé šaty, děvče.“
Evelin zbledla a naprázdno polkla, ale pak jí něco napadlo. Stoupla si a sáhla dolů, poté položila na stůl jednu svou botku.
Císař se naproti ní zamračil nesouhlasem a ona z toho měla potěšení. Tohle asi nečekal.
„Co je to?“ poukázal na semišovou botku.
„To je kus oblečení, mohu si vybrat jakou část odložím ne?“ oplatila mu chytře.
„Lstivé,“ uznal, „to bych od někoho jako ty nečekal, ale není to moc čestné.“
„Co tím myslíš?“ pohodila hlavou Evelin. Vážně se tu teď přel o to, kdo je větší podvodník?
„Když už odkládáš věci, pak alespoň v páru, také jsem odložil dva chrániče, plášť a kyrys.“
Dívka věděla, kam tím míří, protože chtěl předejít tomu, že v další hře odloží druhou botu, ne chtěl jí připravit o obě rovnou.
„Dobře, jak chceš,“ zula si i druhou botku a hodila ji na stůl k té první.
„Tentokrát tě svléknu z kalhot,“ dodávala si odvahy.

Maltazard se zatváří šokovaně, když dívka tentokrát trefí. Přesto se usměje a pokrčí rameny, což vyvolá cinkání. "No, hra je hra." souhlasí a pomalu sundá dva nárameníky k nim přidá svůj kyrys. Zůstane proti dívce sedět v košili a zbroji na nohou včetně bot. Začne další kolo hry a tentokrát Maltazard neplánuje prohrát a tak nenápadně strčí do sundaných částí zbroje ležící na kraji stolu. Zbroj tedy se zařinčením spadne na zem. Maltazard toho využije a posune kelímky.

„To je trochu nefér, nemyslíš? Vzhledem k tomu, že tvoje brnění má desítky součástí,“ mávla k němu rukou, „ale já mám jen tyto šaty a to je jeden nepraktický celek a co je pod nimi, to tě nemusí zajímat,“ nedala se Evelin a také vstala.
Oba na opačných stranách obešli stolek jako dvě šelmy, sledujíc pozorně jeden druhého. Evelin se usadila zády ke krbu, teď by měla mít lepší výhled a světlo, snad jí to pomůže.
„Neláká tě to? Možná je cena trochu vysoká, ale pokud vyhraješ, nejen, že ti řeknu, jak to dělám, ale sám odložím ne jednu ale tři věci, to už stojí za to riskovat ne?“ lákal ji svou smělostí, protože si sám sebou byl více než jistý.
„Nemůžeš pořád vyhrávat…“ namítla Evelin a upila z poháru. Narovnala se, aby měla co nejlepší výhled.
„Souhlasím,“ řekla a věděla, co je v sázce. Teď se musela pekelně soustředit. Jako ostříž hleděla na kalíšky a kuličku, jak se pohybovala a šoupala po desce stolu. Své nehty v soustředění zatínala do kovu poháru jako orel.
Pohled sem pak zase vlevo, ano támhle je, pak se kulička dvakrát otočila do jiného kalíšku. Evelin se tak rozhodla trochu vsadit na vyšší kartu a nedat Maltazardovi šanci ji obelstít, a tak natáhla nohu pod stolem a začala se s ní otírat o jeho nohu.
Nedal to na sobě znát a nepeskoval ji za to, že se ona snaží podvádět.
Kalíšky se zastavily.
„Kde je kulička?“ zeptal se a schválně ji mátl, když ťukal spárem na ten kalíšek nejvíce vlevo.
Evelin ukázala na prostřední skořápku a… skutečně tam kulička byla! Dívka málem vyjekla nadšením. Její úsměv byl tak opojný a radostný, jako když dítě dostane cukrátko.
„Vyhrávám, Maltazarde,“ zacukrovala medově. „Tři věci dolů. Hned.“

Po prohlášení, že jej jednou nachytá se začne Maltazard nefalšovaně smát.
"Tak to těžko. Hledáš na špatných místech a nebo spíše špatně. Já fyzické triky a sílu využívám jen v nejnutnější míře. Tvůj přítel mi řekl, že u vás máte pořekadlo, jak jen znělo... už vím Brk je silnější meče." usmívá se pobaveně pán Nekropole. S klidem se opřel o židli a rozvalil se na ni. Samolibě pozoroval doutnající dívku, která zdá se nebyla sto všimnout si, jak vlastně vyhrává. Trošku jej to zklamalo, přeci jen většina jeho poddaných nedokázali nahlédnout dál než za kouř a zrcadla, jimiž vytváří iluzi o všemocném vládci.

"Jestli myslíš, že jsem zmanipuloval křesílka. Klidně si je vyměňme. Stejně, tak klidně vyměním stůl. " informuje dívku na které je vidět, že jí v hlavě rotují kolečka, jak se snaží přijít na to, jak nad ním vyhrát. Sám přitom pomalu upíjí vína za svého poháru.
"Nebo si chceš zahrát jinou hru?" zajímá se pobaveně a vstane z křesla.
"Prozradím ti, jak to dělám, ale jen když mne porazíš. Pokud prohraješ vydáš mi jednu vrstvu svého oblečení." vybídne jí pobaveně.

„Pořád si stojím za tím, že podvádíš…nějak, ale já na to přijdu. Ty nikdy nehraješ čestně,“ ukázala na něho prstem s takovým obviněním.
Maltazard si přitiskl ruku na srdce, konce drápů se otřely o jeho tmavé brnění.
„Teď jsi mě opravdu ranila, děvče, to co vidíš je jen zkušenost. Nic víc. Nebo tvoje nepozornost,“ dodal škodolibě.
Evelin se zamračila a napila se vína, nejdříve ho chtěla ignorovat, ale pořád se jí pohár pletl pod ruce, její prsty totiž nedokázaly vydržet na jednom místě a pohybovaly se po okraji stolku.
„A co když máš dvě kuličky,“ napadlo ji, vstala, ohnula se v pase, takže jí teď mohl klidně pohlédnout do výstřihu a chytila jeho lidskou ruku. Nechal ji, jako by neměl co skrývat. Evelin ji zvedla a držela v obou svých, donutila ho rozevřít pěst, ale v dlani nic nebylo, dokonce zašla tak daleko, že mu prohmatala rukáv.
„Zklamaná?“ vysmál se jí.
„Ještě druhou,“ i tu ji bez obtíží nabídl k prozkoumání, tato znetvořená byla obrovská v nepoměru s tou druhou, černá a odstrašující ale nebála se. Uchopila jeho prsty a rozevřela mu je, bohužel ani tady nic nebylo k nalezení. Její výraz zklamání stál za všechny rubíny.
„Netvař se tak samolibě, jednou tě nachytám…“ varovala ho a posadila se zpátky na židli.

Maltazard se snahou dívky obvinit jej s podvádění opravdu bavil.
"Umění je v tom nepodvádět. Kulička zůstane na stole." ujistí vesele Evelin a začne znovu míchat kalíšky. Zleva doprava a pak zpět. Ten prostřední v kterém je znovu kulička nechává bez hnutí.
"Co jsem to za nezdvořáka doneste slečně něco na pití." zavolá a znovu zaskřípějí, když se otvírají.
"Jak vidíš a nebo lépe řečeno slyšíš, od tvé poslední návštěvy jsem udělal pár bezpečnostních opatření." usměje se pán Nekropole. Usmívá se přímo na dívku, která se usilovně snaží neotočit za otevřenými dveřmi, ale to je proti lidské přirozenosti. Přesto tomuto pokusu odolá, dokud vedle ní z bouchnutím nepřistane číše. To místo služky donesl víno jeden z Maltazardových gardistů.
"Omlouvám se pane. Žádný sluha nebyl v doslechu." omluví se zasulutuje a odejde. Evelin rázem zjistí, že znovu ztratila na okamžik koncentraci.
"Znovu tam kulička je." ujistí jí Maltazard po jejím podezřívavém pohledu. Postupně odklopí všechny tři kalíšky a je přesně v tom opačném než dívka hádala.
"Ty podvádíš!"
"Já? Jak? " brání se Maltazard, jako neviňátko. "Není moje chyba, že neudržíš očka na desce." zasměje se pobaveně a začne míchat znovu. Tentokrát začne na mističky dokonce poklepávat. Evelin si všimne, že poklepává svým spárem a přesněji pláštěm na něm, vždy jí tak na okamžik zakryje výhled na kalíšky. Takže jí nepřekvapí, že i potřetí prohraje.
"Zábavná hra není liž pravda." usmívá se pán Nekropole.

Evelin vykulila oči a zrudla, ihned si přitiskla ruku na výstřih, jako by tušila, že se šaty nějak uvolnily a ukázaly, co nemají. Naštěstí neviděla nic, co by bylo v nepořádku a dala ruku dolů.
Věnovala Maltazardovi nevraživý pohled, který říkal, ať si s ní nezahrává.
„Opravdu vtipné, ale jedině ty, jak vidím, mě nestydatě sleduješ, tam kde nemáš. To tví rytíři jsou lépe vychovaní,“ našpulila rty a uraženě naklonila hlavu na stranu.
Když zvedla oči, kalíšky už stály na stole v řadě vedle sebe.
Císařovy zvednuté ruce ji vybízely, aby si vybrala a Evelin si náhle uvědomila, že ztratila koncentraci a nedávala pozor. Lehce se kousla do rtu, který zčervenal, jak se usilovně snažila uhádnout, pod kterým kalíškem kulička dlí. Všechny kalíšky vypadaly stejně.
Natáhla ruku a chtěla prostřední kalíšek uchopit, ale jeho spár ho uchopil první a s vítězným úsměvem od ucha k uchu ho zvedl.
„Kde nic, tu nic, prohráváš,“ opřel se o opěradlo za sebou.
„A jak ti mám věřit, že tu kuličku nemáš v ruce, ukaž tenhle kalíšek,“ poručila si a ukázala na ten vpravo.
Maltazardova lidská ruka uchopila i tento, než ona stačila svou ruku posunout.
„Ani tady není,“ zakroutil hravě hlavou.
„Hmm…“ zamručela dívka a jako had sáhla po tom posledním pod kterým…byla malá kulička ze dřeva.
„Vidíš? Nepodvádím,“ dušoval se její oponent a položil na desku stolu kalíšky.
„Dám si na to pozor. Znovu,“ pokynula mu.

Hra

Na stole před pánem nekropole leží tři kalíšky a dřevěná kulička. Maltazard počká než dívka usedne a pak začne vysvětlovat lehkou až primitivní hru.
"Tohle jsou kalíšky. Hraje se to naprosto jednoduše. Pod jeden z kalíšků se položí kulička. Pak jeden z hráčů začne kalíšky míchat ve snaze druhého zmást. Ten si musí udržet přehled o tom, kde je kulička. Jakmile jeden domíchá, tak musí jeho protějšek říct kde je kulička. Jednoduché, že." usměje se na dívku Maltazard a rovnou danou činnost předvádí pomalu míchá kalíšky, aby nakonec odklopil kuličku.
"Primitivní hra." odfkne si Evelin.
"Ano, ale mne baví a až tak jednoduchá není." přikývne pán nekropole. Načež kuličku zakryje a začne znovu míchat.
Nejdříve je kulička v levém kalíšku. Ten přesune do středu. Potom prohodí dva krajní. Pak přesune prostřední zpět doleva a poté prohodí kalíšky na středu.

Mezitím ovšem na Evelin, jako by nic mluví. "Máš dnes, pěkné šaty. Doufám, že nemáš příliš utažený dekolt. Ptám se, že jak se předkláníš vypadá to, jako by ti jedna tvá krása chtěla vykouknout ven." rozptyluje Maltazard Evelin. Doufá, že se podívá dolů na své šaty a ztratí tak přehled o tom, co se děje na stole.
"Ahh, omlouvám se to se mi zdálo." usměje se nevině Maltazard.

Evelin kráčela po chodbě se svým doprovodem, stále si ještě nezvykla na hlasitý klapot bot černých rytířů, měla pocit nervozity, a takové to nutkání zvednout sukně a začít utíkat.
Stráž před Maltazardovými komnatami ji spatřila, zaťukala na dveře, a pak je otevřela, aby mohla rovnou projít a nečekat.
Přivítal ji předpokoj, ve kterém už jednou byla, tentokrát ale dostal barvy díky světlu z krbu a několika stříbrným svícnům. I tak byly některé kouty hodně tmavé, ale zatímco jeho ložnice, jak si pamatovala, byla spíše sparťanského stylu, předpokoj sloužil jako salon pro hosty, i když otázkou bylo, kolik hostů mělo tu čest sem přijít. Maltazard nebyl znám pro svou pohostinnost, kterou jí teď tak velkoryse předváděl, aby se jí vysmíval. Tady však všechna přetvářka šla stranou, nebyly tu jiné zvědavé oči než ty jeho a nebylo co skrývat.
Dveře se za Evelin zavřely, až sebou trhla, což mu rozhodně neušlo, protože se na ni usmál jako vlk na malého králíka, který bude zanedlouho jeho večeří.
„Nudíte se, vaše jasná milosti?“ prohodila kousavě a oči jí zalétly ke stolku.
Pán Nekropole se nejprve trochu napil ze svého poháru, než ho odložil, „jaký osvěžující sarkasmus, nebýt vás, už bych zapomněl jaké to je neprokazovat vládci úctu. Dnes už si to nikdo nedovolí, schválně jestli víš proč?“ zeptal se.

Evelin si vzpomněla na vystrašené obličeje lidí, které potkali na ulicích. Nebylo pochyb, že ve městě vládl strach.
„Protože bys jim udělil větší daň?“
Maltazard se zasmál a dráp na ukazováčku ťukal na desku před ním.
„Neříkala jsi mi, že daně, které dávám těm chudákům, jsou…jak jsi to říkala, astronomické? Nebyl bych to bídák, abych je donutil platit ještě víc?“
„Jsi přesně ten typ, ano,“ přikývla rozhodně a císaři začal cukat koutek úst. Její humor se mu zamlouval, protože ho viděla v tom nejhorším světle bez přetvářky.
„Politika je jedna věc ale moudrý válečník ví, kdy má přestat. Nestojím o vzpouru, aby mé tělo lid rozčtvrtil na kousky, když by křičeli hlady. To je jednoduchá rovnice. Není to jen o tom vládnout železnou pěstí, musíš u toho i myslet.“
Evelin se nadechla k dalšímu dohadování a poukázat, že Darkos toho rozumu moc nezdědil, ale umlčel ji zdviženou rukou, kterou poté ukázal na židli na druhé straně stolku.
„Pojď, drahá, ukaž mi, že dokážeš vládnout i něčím jiným než ostrým jazykem,“ popichoval ji.