Prohlídka Nekropole

Maltazard se otočí a odkráčí s lóže. Dole v písku arény pokračuje poprava, ale nikoho už téměř nezajímá. Jelikož pán Nekropole odešel a poprava začíná vypadat nezábavně. Mnozí následují příkladu svého pána a zamíří pryč. Darkos je jedním z nich, ale jde si po svých. Už se očividně neplánuje účastnit této hry.

Strážní, jenž hlídají lóže se na Evelin zadívají a po pár minutách vstoupí jejich kapitán. "Slečno, náš pán vás čeká před arénou." upozorní dívku zdvořile a vrátí se před arénu. Tam jsou připraveny nosítka, kde čeká pán nekropole. Překvapivě u nosítek nečekají nějací otroci, ale naopak Maltazardovy gardisté. Válečníci vypadají poctěni tím, že mohou svého pána nést.
"Tak můžeme po této nudné ukázce pokračovat v prohlídce. Ukážu ti celé město." usměje se na Evelin Maltazard, který očividně jej to, že dívka celou situaci téměř nerozdýchala ignoruje a nebo nechápe.

Další hodinu projíždí městem neseni na nosítkách. Maltazard ukáže "vyslankyni" kouzla svého města. Alchymistickou laboratoř, která jako by utekla z rudolfínské prahy. Sklářské dílny, kde tvarují sklo do různých číší a tvarů. Minou i slévárny, kde se vytváří kov pro zbraně a zbroj, jenž hladově hltá armáda Nekropole.

Poté se Maltazard s Evelin rozloučí a nechá jí poobědvat, co uzná za vhodné. V jednom s jejich pokojů jí čeká obrovitý švédský stůl. Poté má dívka volno a může v doprovodu stráží a služebných procházet po paláci. Muži stráže jsou očividně členové Maltazardovy osobní stráže. Vypadají vážně jako rytíři s bájí, jen černá zbroj prozrazuje, že neslouží dobru, ale jinak se chovají dvorně a vzorně.

Po večeři se v Eveliných pokojích objeví posel.
"Slečno, Císař nekorpole se nechává pozdravovat a zve vás na partičku kalíšků." předá pozdrav a zprávu s úklonou.

Maltazard čeká Evelin ve svých komnatách, kde má připravený stolek se dvěma židličkami. Na stolku je rozložena zvláštní hra, která vypadá velmi cizokrajně.

„Otroka, opravdu?“ vydechla nedůvěřivě a snažila se představit, co by mohl takový otrok v paláci dělat.
„Ano,“ odvětil líně Maltazard a smetl si ze zbroje neviditelné smítko. Tak nějak očekával, že dívka bude jásat, přeci jen udělal, co chtěla, ale teď se na něho dívala s nejistotou.
„Nebude mu ublíženo?“
„Chceš po mě příliš, nebudu za ním stát ve dne v noci, pokud se připlete k něčemu, kde být nemá, může skončit s pár modřinami nebo jizvami,“ pokrčil rameny a opravdu ho to nezajímalo, pokud se neuměl bránit jeho problém.
„Pak mi ho dej jako mého služebníka,“ přistoupila k němu Evelin, dožadujíc se moci, kterou neměla. Nenáviděla, jak se nad ní ten démon tyčil, ale měla dost odvahy zaklonit hlavu a podívat se mu zpříma do tváře.
„Takový odhodlaný výraz,“ vychutnával si svou moc a přejel jí spárem po tváři, mírně zatlačil, aby to cítila, ale neškrábl ji, jen to mělo dívku varovat, aby nezacházela za své hranice.
Tentokrát sebou ani necukla.
„Jak jsem řekl, nemůžeš mi přikazovat, ale zvážím tvou žádost,“ zdůraznil poslední slovo. „Do večera si to rozmyslím.“
„Budu doufat v kladné vyřízení,“ odvětila ironicky.
Maltazard se ušklíbl a pevně ji uchopil za bradu tak, že spočinula v jeho dlani.
Evelin nečekala, že se k ní skloní, stuhy jeho pláště se zelenovlásce otřely o rameno a jeho dech jí studil na krku, než se dotkl jejího ucha.
„Možná, bys mě mohla přesvědčit, kdybys stála pokorně na kolenou pro potěchu mého oka. Byla bys ochotná to udělat pro svého přítele?“
Než stačila něco vykoktat a rozmyslet si odpověď, odtáhl se od ní a obešel ji.

Aréna

Maltazard zvažuje informaci, jenž mu Evelin předložila a během uvažování nakloní hlavu na stranu. Říká si jestli mu dívka, tak okatě lže. Ta lež je na druhou stranu, tak přímá a očividná až mu přijde zajímavá. Pro všechny přítomné to vypadá, že jen pobaveně přihlíží hádce mezi Daekosem a Evelin.
"To stačí." umlčí hádku rázně dřív než jeho syn stačí pokračovat a udeřit dívku. Pomalu vstane a opře se zábradlí své lóže.
"Ty brouci jsou opravdu dobré a přijdete o začátek popravy. Všichni už jsou na křížích." upozorní dvojici pán Nekropole, který očividně zatím neplánuje přerušit popravu.
"ALE JÁ TI ODPOVĚDĚLA!" dupne si dívka rozzlobeně nohou, když vztyčí první kříž na kterém je vůdce vejcožorů, který dívku unesl z města a nebo spíše pole Minimonů.
"No a kouzelné slovo?" zajímá se Maltazard pobaveně. Dívka se na něj otočí se zatnutými pěstičkami, jako by jej chtěla udeřit.
"Prosím." požádá naštvaně Evelin a to slova vyjde s jejích zatnutých zubů, jako zaskřípání.
"Jak si přeješ." usměje se Maltazard a vstane. Gestem zastaví strážné dole, kteří se chystají zvednout kříž.
"Odvažte toho krtka. Náš drahý host si přeje zachovat jeho mrský život." strážní se ukloní a vážně krtka odvážou. Následně jej odtáhnou kam si do hloubi kobek.
"Spokojená?" usměje se na Evelin. "Copak pěkného nám ještě o městě Minimonů a jejich spojencích řekneš?" zajímá se vesele pán nekropole, zatím co se dole začne rozeznívat sténání odsouzených.
"Tohle je nudná poprava." postěžuje si Darkos a Maltazard musí chtě nechtě přisvědčit. Odsouzenci dole vypadají vážně, jako mršiny, ale nevypadá to že by se jim dělo něco zábavného.
"Víš, co já tomu krtkovy dopřeju výsady a udělám z něj otroka v paláci." pokračuje, jako by nic Maltazard a očividně čeká na reakci Evelin.

„Takže mě zkoušíš?“ zvolala Evelin nevěřícně, „ je to pro tebe jen nějaká hloupá hra?“
Maltazard luskl prsty, „hra o životy, to nezní špatně, myslím, že později bychom si my dva mohli zahrát skořápky, dlouho jsem neměl rovnocenného soupeře, ale to je jiné téma na někdy jindy. Nuže, můžeš to brát jako zkoušku z pravdomluvnosti.“
Evelin nevěděla, jak se vyhnout odpovědi, aniž by zradila Minimoje a prozradila něco důležitého, i když Darkos říkal, že něco vědí, otázkou bylo co, a kolik toho věděli.
Při pohledu do krutých císařových očí plných škodolibosti toho měla dost.
Takhle si s ní zahrávat!
Evelin se otočila zpátky, opřela se o kraj lóže, koukala se dolů, jak se vojáci pomalu blížili k Minovi, který se třásl nervozitou.
Měla na výběr? Ne. Všechno záviselo na ďáblovi Nekropole.
Skoro se kousla do rtu, ale bolest jen umocňovala napětí, když se otočila zpět.
„Kůrovci byli pozváni do města Minimojů,“ přikývla strnule, „ale netuším kolik jich je, nepočítala jsem je. Dvacet? Padesát?“ vybrala namátkově.
„To je dost velká odchylka,“ reptal Darkos, který vypadal na svém sedadle jako obr, krčil se tam, kolena mu dosahovala doprostřed hrudníku jako by si sedl na malou stoličku.
I když to bylo komické, Evelin se nesmála.

„Máš pravdu, synu, to je docela velká odchylka, je rozdíl mezi dvaceti a padesáti, ale musíme Evelin s politováním označit jako někoho, kdo nemá s armádou nic společného, tudíž je pro ženu běžné, že si takových věcí nevšímá,“ ušklíbl se Maltazard konverzačním tónem.
„Nezkoušej říct, že neumím počítat,“ zamračila se, „a popravdě je těžké určit jejich počet proto, že během toho, co setrvávali na území prvního království, se jejich skupiny měnily, odcházeli a jiní přicházeli.“
„Dobře, budeme ti tedy věřit, předpokládejme, že je to tedy pravda a tím se dostáváme k další otázce. Co tam Kůrovci chtějí?“
„Možná, že obléhají první království a podařilo se jim nějakou lstí dostat dovnitř, což jsme chtěli my, otče,“ přemýšlel nahlas Darkos, kterému nedělalo radost, že by je předeběhli.
„Ne, ne, ne, nemyslím si, ti zelení ovádi jsou možná bojovní, ale že by právě oni napadli Minimoje? Máš moc velkou představivost, Darkosi. Ne, řekl bych, že to bude jinak…“ podíval se Maltazard na Evelin, jako by ji vyzýval, aby řekla zbytek.

Dívka sevřela ruce v pěstičky podél boků, aby se ovládla a uhnula pohledem.
„Ne, nepřišli je obléhat, otevřeli jim bránu jako spojencům.“
„To jsem předpokládal, mezi těmito zeměmi, byly vždy dobré, ale napjaté vztahy. Škoda, že se mi zatím nepovedlo vymyslet něco, co by mezi nimi dokázalo zasít zlou krev,“ zapřemýšlel císař.
„Darkosi, mísu s brouky, ať mi to lépe myslí,“ poručil si a syn okamžitě chňapnul po předmětu a pohotově přidržoval pochoutku na Maltazardův dosah.
„Hmm… jsou výborní,“ pochvaloval si a následné křoupání vyvolávalo v Evelin vlny nevolnosti.
„Tak,“ opřel se pán Nekropole pohodlně do sedadla, jakmile dožvýkal, „pořád jsem se nedozvěděl, proč tam kůrovci jsou, jen v ojedinělých případech opouštějí svůj strom.“
„Nabídli Minimojům pomoc v těžké době, což je vám, vaše královská milosti zcela cizí,“ zavrčela Evelin nevraživě.
„Jaký druh pomoci?“ ujal se slova Darkos a podbízivě strkal mísu svému otci pod nos.
„No?“ přisadil si Maltazard a ukázal na ní spárem.
„Oni… oni… přislíbili naučit Minimoje zacházet se zbraní a bojovat, těm kteří o to mají zájem,“ rozhodila Evelin rukama.

„To je povedený vtip,“ zasmál se Maltazard, „to ti mám věřit? Že by král Lieron souhlasil s něčím takovým, když i tenkrát za mých mladých let mu takové pomyšlení dělalo problémy? Ten starý paprika by si raději ukousl vlastní ruku, než učit umění svého lidu někoho cizího,“ mávl spárem trochu rozladěně.
„Já nelžu!“ ohradila se Evelin, „a pokud mi nevěříš, můžeš klidně jít a zeptat se ho sám.“
„Trochu úcty k vládci Nekropole,“ zahučel skrčený Darkos, který měl mísu s brouky posazenou na svých kolenou, takže viděla přes její okraj jen jeho oči, které ji probodávaly.
„A jakou úctu myslíš, že bych měla projevit někomu, kdo sežehl plamenem celé pláně a zničil úrodu, ze které by mohli obyvatelé profitovat celé měsíce. Pokud pominu hladomor, pak můžu poukázat na stovky zabitých nevinných obětí, na které tvůj otec vybudoval svou vládu a abych nezapomněla, tak daně, které musejí platit poddaní v Nekropoli, jsou astronomické a dalo by se to považovat za krádež. A zkus popřít, že to není pravda,“ ohradila se na Darkose.
Evelin se s každým jedním slovem přiblížila, dokud nechytila mísu oběma rukama a Darkos z opačné strany udělala to samé. Nějakým zázrakem se jí podařilo mísu muži vytrhnout a znechuceně se podívala na obsah.
„Jak vůbec můžete tohle jíst, vždyť se to snad ještě hýbe,“ polkla a odvrátila pohled, než mísu s bouchnutím postavila zpátky na odkládací stolek.

Aréna

"Tak konečně se někam dostáváme." usměje se Maltazard a dá se do pojídání brouka. Na okamžik počká a užívá si bezmocnost dívky. "Přiveď Darkose." požádá strážného a ten ihned odejde. Syn pána nekropole se objeví téměř ihned a vítězně se zazubí na dívku.
"Mám jí vzít dolů, aby nahradila jednoho z vězňů?" zajímá se Darkos nadšeně, ale jeho nadšení hned pokazí Maltazard, který zavrtí hlavou.
"Ne synu s tvé lóže je špatný výhled." ukáže na volné místo vedle sebe na druhé straně než má sedět Evelin. Počká než usedne a pak se znovu otočí na dívku.
"No, začneme lehkou věcí. Jsou ve městě Minimonů kůrovci? Pokud ano, kolik jich je a co tam dělají?" zajímá se Maltazard zvědavě. Mezi tím dole pokládají po jednom vězně na kříž, kde jej přivazují.
"Ale otče! To ..." protestuje Darkos šokovaně. "Klid synu." odmávne rukou protest.
"Jak vidíš rozhodl jsem se vězně nepřibíjet, ale jen přivázat. Jelikož mi to přijde plýtváním kovem. Mimochodem doufám, že jsem tvé popostrčení pochopil správně. Tak nějak jsem z Archibalda nedostal přesnější popis. Bohužel nevím jak funguje, takže jsem vybral velký vzorek pokusných subjektů." postěžuje si Maltazard smutně a ukáže na kříže dole. Dávaje dívce čas se rozmyslet.
"Takže stojí ta informace za život toho krtka?"
"Proč chceš vyměnit za jeho život bezcennou informaci. Vždyť to už vědí naši zvědi!" diví se Darkos.
"Ano, tím pádem můžeme vědět jestli nám lže a nebo ne." usměje se na Evelin.

Evelin do teď byla spíše šokovaná z toho, co vidí a tak nevydala ani hlásku. Její mozek se snažil pobrat to, co se dělo před jejíma očima, všechny ty přípravy, stráže, kteří vlekli své vězně, až za sebou v písku a popelu zanechávaly brázdy, jak je táhli.
Ale…
„Ne…“ vydechla tak tiše, doslova jí to uklouzlo svévolně ze rtů, když její oči našly krtka. Prsty si zakryla ústa v hrůze, protože rty se jí chvěly, žebra svírala a žaludek obracel.
„Hm?“ zamumlal vedle ní Maltazard, který už byl pohlcen vzrušením.
„Mino!“ vykřikla Evelin a vyskočila ze svého sedadla, ruce pevně sevřely okraj lóže.
Krtek zaslechl její hlas, poznal ho, zastříhal ušima a obracel hlavu, odkud ten zvuk přichází, protože ji neviděl na tu dálku.
„Mino, ne, on si něco takového nezaslouží!“ obrátila se prudce čelem k Maltazardovi, který stále klidně seděl a ke všemu si právě dal do pusy, něco jako grilovaného brouka z mísy vedle jeho sedadla, kde byl odkládací stolek s občerstvením.
Evelin pominula celou tu nechutnou záležitost a soustředila se na aktuální téma.
„Slyšíš mě? Nemůžeš ho popravit, on je tu se mnou,“ rozhořčila se zelenovláska a nějaká přetvářka diplomata byla pryč, ještě, že rádci seděli na svých vyhraněných místech pod nimi, takže nikdo nebyl svědkem takového neuctivého výstupu.

„Nemůžeš mi rozkazovat,“ mávl rukou Maltazard jako by ho to nezajímalo a více pozornosti dával tomu, aby si vylovil z mísy nejlahodnější pochoutku a rozhodoval se, jakou barvu a druh brouka si dá nyní jako by to byly čokoládové pralinky. Nad jeho chutí by se každému udělalo zle.
Evelin nedostatek císařovi pozornosti naprosto dopálil, kdyby tam byl nějaký polštář, omlátila by mu ho o hlavu.
Když dvěma drápy zvedl brouka, s delikátností gurmána si ho dal do pusy, než se na ni podíval.
„Tak tě žádám jako vyslanec a chci, abys propustil můj doprovod,“ naléhala a ukázala rukou do arény.
„Nejsi vyslanec, má drahá, tuhle roli jsem ti dal já, ale ve skutečnosti, nemáš žádné pravomoci, to já tahám za nitky,“ ušklíbl se a nalil víno do poháru, který jí podal.
„Nedovolím, abys Minovi ublížil,“ odrazila jeho ruku a kalich spadl na zem, víno se vylilo. Dívka se nadechla, plíce jí hořely, ale bylo jí jedno, jestli to přehnala.
„Máš smůlu, nezruším popravu, tolik jsem se na ní těšil,“ odbyl ji Maltazard, a pak vykřikl na dění dole, „pokračujte, jednoho po druhém!“

To Evelin vedlo k zoufalosti, jako když se máte rychle rozhodnout a nemůžete si vybrat, jestli to anebo ono.
V obou pohledech, které spolu soupeřily, byla síla vůle, ani jeden nechtěl ustoupit, ale ona nemohla prohrát, v sázce byl život jejího kamaráda. Kdyby ho skutečně zabili, nemohla by se na jeho otce Mira podívat.
„Dobrá, co chceš. Co chceš za to, že ho necháš být?“ zeptala se stále stojící u okraje lóže tak, že bránila Maltazardovi ve výhledu na to zvěrstvo.
Věděla, že nemůže zachránit všechny, ale Mina mu nedá.

Jak funguje nekropole

Darkos přistoupí ke svému otci a tiše zavrčí."Otče proč hrajeme tuto maškáradu." Přitom se pohledem vpaluje do Evelinin zad. Očividně se mu vůbec nelíbí, že tato žena dostala nějaká práva a výsady.
"Ano, je to šaráda, ale to je politika vždy." odpoví Maltazard s klidným přátelským úsměvem. "Nyní rozbíjíme spojenectví mezi kůrovci a minimoni. Vždyť princezna poslal svého osobního vyslance, aby s námi vyjednával kapitulaci." vysvětluje tiše pán nekropole svému synu co a o co se tu hraje.
"Ale proto ona nepřišla!" oponuje Darkos zachmuřeně a nechápavě.
"To víš ty, já a ona. Vnějšímu pozorovateli to přijde přesně, jak jsem řekl." poučí Maltazard svého syna o tom, jak funguje stínová hra, jenž pomocí dívky rozehrál. Přitom pobaveně sleduje dívku obklopenou svými rádci a důstojníky. Pomalu vstane a dojde k dívce. Ta si uvědomí, že za ní stojí téměř okamžitě. Rádci se najednou rozestoupí a svou pozornost přenesou na svého pána stojící za jejími zády.
"Pánové, prosím. Neunavujte našeho hosta otázkami, které jsou tak zřejmé. Proč tu přijela jsem vám řekl a teď jí i mne musíte omluvit. Je třeba jí ukázat kouzlo naší Nekropole. Půjdete se mnou?" zeptá se zdvořile pán Nekropole a zamíří ke dveřím. Stačí jediný pohled na Darkose, aby věděla že žádnou jinou možnost nemá.

Maltazard vykráčí ze síně, kde na Elizabet počká s rukou založenou v bok a příjemným úsměvem. Jakmile jej dívka dojde, srovná s ní krok a gestem přivolá dvě služebné, které se zařadí za dívku a vymezí tak prostor jejich šatů. Případně jsou očividně připraveny vzít jí vlečku. Společně vyjdou na ochoz nad cvičištěm. Dole pod nimi cvičí vojáci nekropole. Evelin neujde, že trénují střelbu na terče, které nápadně připomínají kůrovce. Stejně, tak jí neujde, že když na ně padne stín jejich vládce, všichni cvičí mnohem usilovněji, aby na sebe neupoutali pozornost svého vládce.
"Jak vidíte, všichni moji muži se právě učí používat nové zbraně, jenž pomohl vytvořit náš drahý mistr Archibald. Nebýt jej v mém království by bylo mnohem méně zázraků." usmívá se zářivě Maltazard na Evelin. Vede jí kolem dílen, kde se vyrábí kuše a zdokonalená sedla na komáry.
"Působivé." zamumlá Evelin neochotně, jelikož za nimi kráčí i ostatní rádci a hlevně strážní.

Po krátké prohlídce skončí oba v něčem, co připomíná lóži nad písečnou arénou. Dívka má pocit, že sedí v císařské lóži kolosea.
"Víš co, tvůj nápad na popravu mne vážně zuajal." ukáže Maltazard na písek dole, kde jsou připraveny kříže. Pravda trochu upravené, aby se na ně dali pověsit broučí obyvatelé zdejší země.
"Popravíme, tedy několik zvědů a zločinců." informuje dívku a usedne do lóže a gestem jí naznačí ať si sedne vedle něj. Sedí sotva půl metrů.
"Mimochodem věnujte pozornost třetímu z odsouzenců. Je to zvěd zajatý dnes ráno." informuje dívku Maltazard a zapře ruku o bradu. Zářivě se dívku usměje. Strážní dole mezitím přitáhnou vězně první dva vypadají jako vejcožerové, ale třetího Evelin pozná okamžitě. Je to Mino. Vypadá nezraněně, ale na druhou straně vypadá smířený z osudem. Vojáci jej doslova musí nést.

Dívka zachytila varování v Maltazardově hlase, stál tam s očekáváním, že bude hrát jeho hru přede všemi ostatními a nedal jí možnost z toho vystoupit. Pokud nepřijme jeho pravidla, bude ji čekat něco velice špatného, tím si byla jista.
Na malou chvíli stiskla pěsti podél boků, naštěstí to nikdo nepostřehl, jelikož je zakryly splývavé rukávy, poté je posunula před sebe a ve hrané pokoře je spojila. Evelin jednou vážně kývla hlavou, „pokoj je ucházející, zato personál je velice vstřícný,“ ohrnula nos a mírně pohodila hlavou.
„Je mi potěšením, že vás zde tedy mohu oficiálně uvítat jménem císaře Nekropole,“ neodpustil si ten titul a rozešel se naproti ní. Najednou byl před Evelin jeho spár dlaní vzhůru. Ostré drápy se tyčily nahoru jako bodce.
Maltazard jí zaclonil výhled na všechny ostatní. Nadzvedl obočí, když váhala přijmout jeho ruku. Jen co nakrčil koutek úst v malém úšklebku, bylo to pro ni jako rána do břicha, stejně tak by jí mohl říci, že je jen zbabělec a nic víc.
Odhodlaně tedy pozvedla ruku a vložila ji do té jeho. Poté udělal krok stranou, aby na ně mohli všichni hledět a k Evelínině zděšení její ručku pozvedl a políbil!

Přímo tam, přede všemi na uvítanou jako by v ní chtěl vymazat všechny vzpomínky na úskalí a bolest, jež jí způsobil. Neschvalovala to, nenápadně zatahala za ruku, že o něco takového nemá zájem, ale ty nestvůrně dlouhé prsty se kolem ní sevřely. Teplo na hřbetu ruky tam vydrželo ještě dlouho poté, co to skončilo.
Měla chuť si to místo podrbat, aby se zbavila toho mravenčení.

„Moji pobočníci a rádci jsou jistě potěšeni vaší přítomností v našem městě, často zde nemíváme takové zahraniční návštěvy.“
Maltazard si pohybem vynutil souhlasné mručení od přítomných.
„Rád bych vás představil i mému synovi, kterému se dostalo už neméně zásluh ve své vojenské profesy,“ dovedl ji před naštvaně tvářícího Darkose.
Evelin z něho neměla dobrý pocit, už jen jeho oči, které ji propalovaly jako uhlíky, nebyly příjemné.
Obrnila se proti tomu a Evelin natáhla vyzývavě ručku přímo před jeho obličej v jasném gestu a čekala. Buď bude spolupracovat, nebo jí tu ruku usekne.
Obr se nehýbal, jako by nepochopil, co se po něm žádá.
„Prokaž trochu vychování, můj synu,“ napomenul ho přísně Maltazard, který chtěl svému synovi také udělat malou lekci v předstírání.
Darkos ztuhl, jako by ho někdo bodl, a pak ji chytil za ruku, kterou mu mávala téměř před nosem.
Teď se opravdu Evelin modlila, aby ji nekousl těmi ostrými špičatými zuby.
„Mám takový dojem, že už jsme se potkali,“ zamručel a přiblížil její ruku ke své puse, ale naštěstí to netrvalo ani vteřinu, nedotkl se jí a hned jí ruku pustil.

„Ano, a vaše chování ke mně bylo stejně hrubé jako teď,“ urazila se Evelin a prudce se k němu otočila zády, když ji Maltazard odvedl ke svým rádcům, než se Darkos zmohl na jediné slovo.
Evelin se najednou ocitla v hloučku postav v dlouhých róbách, u nich se předpokládalo, že bojovat nebudou, neměli na sobě zbroj a většina z nich byli staršího věku.
Měli na ní různé otázky, a tak poslušně odpovídala, jak uznala za vhodné.
„Nevypadáte jako Minimoj,“ pronesl někdo za jejími zády podezřívavě. Bylo očividné, že vypadala odlišně navíc Minimojové měli převážně zrzavé vlasy, ale žádný z nich neměl zelené.
„Také Minimoj nejsem, ale žila jsem mezi nimi dost dlouho, aby mi věřili a vyslali mě do Nekropole splnit úkol.“
„A ze které země tedy pocházíte?“ ptal se někdo jiný s upřímnou zvědavostí.
„Nejsem z žádné vámi známé země, jsem shora, jsem člověk, i když teď vypadám jinak. V mé kultuře jsem považována za vzdělanou ženu, tudíž očekávám, že mi nikdo nebude klást zbytečné otázky o mém statusu vyslance,“ varovala je, jako by chtěla předejít jejich pochybám.

V paláci

Když do síně vstoupí Evelin, Maltazard se doširoka usměje. Nové šaty jí dokonale sedí a dívka v nich působí, jako ztělesnění aristokracie samo. Zadívá se na své rádce a důstojníky. Všichni se zdají příchozí doslova uneseni, tedy až na Dárkové, který se na ni mračí.
"Pánové, dovolte abych vám představil slečnu Evelin vyslankyni království Minimoju." pronese Maltazard zvučným přátelským hlasem. U rádců, tak vyvolá vzrušené šeptání, ale u Dárkové šokovaný výraz."Cože?!" zahřímá a otočí se k otci.
" Vždyť jí chytili v tvých komnatách!" zuří Darkos a ignoruje přítomnou dívku. Jeho slova probudí k činnosti důstojníka stráže, který se zaraduje, že se našel ztracený vězeň. Pokyne ke strážným a ve významné gestu, ukáže na Evelin. Než stráže stačí vykročit vstoupí do věci pan Nekropole.
"Ano, došlo k politování hodnému nedorozumění. Slečna má za úkol poznat, život a zvyky Nekropole, aby o nich mohla informovat princeznu než se stane mou ženou." pronese Maltazard a upře na dívku soustředěny pohled. Říkající, že jestli bude teď odporovat bude na včerejší návštěvu mučírny, ještě ráda vzpomínat.
"Abychom se vrátili k věci o které jsme s vámi chtěl mluvit. Vyhovují vám pokoje?" usměji se na Evelin dvorně pán Nekropole.

Evelin byla v jednom víru, jak se kolem ní hemžil malý dav služebných jako při nějakém vážném baletu. Evidentně chtěly podat co nejlepší práci, aby sami jako trest nepřišly o vlastní prsty.
Tahaly ji sem a tam, chvíli stála, chvíli seděla, když ji česaly, až její zelené prameny zářily jako zelená louka a mech, než ji spletly vlasy do slušivého účesu hrdě na temeni hlavy, ještě stačilo vložit korunu a obrázek by byl dokonalý, ta ji však nepatřila a nebyla zahrnula k celé garderobě ani žádný další šperk.
Jakmile ji služebné oblékly botičky a natřely rty malinovým leskem, dorazila eskorta rytířů, kteří drze vpadli do pokoje. Evelína k nim byla otočena zády, ale když viděli, že před nimi stojí dáma, stráž se trochu zastyděla. Těžko říci co očekávali, že najdou.
Dívka měla velké nutkání se otočit a poručit jim arogantně, ať si pře dní kleknou na koleno a vynadat jim, že nemají vychování. Byla to škodolibá myšlenka, ale zdržela se toho.

„Přišli jsme doprovodit…císařova hosta do hlavního sálu, náš pán žádá vaši přítomnost…lady,“ zablekotal rytíř, který si ji prohlížel jako svatý obrázek. Tihle muži byli jiní než vojáci, kterých byl palác plný, jejich brnění bylo jiné, žádné matné osahané a hnědé jako krunýř brouka, tihle měli hrudní plát jako zrcadlo ze stříbra posetý starobylými rytinami. Občas se na nich dal vidět nějaký fialový doplněk, ať už to byl měšec u pasu, malá brašna nebo jen vykukující tunika, zpod brnění. To hlavní v čem se lišili od seidů však bylo to, že neměli přilbu, jelikož nebyli na bitevním poli, rozhodně na ně byl hezčí pohled než na jejich nižší šarže. Ne, tihle muži věděli co je disciplína už jen v samotném pohybu jejich robustních těl.

Služky se podívaly jedna na druhou, „ještě nejsem hotovi,“ protestovaly, ale Evelin se nevzpírala, vůbec netušila, co ji čeká, ale ať byla připravená nebo ne, stejně musela do té ledové vody skočit a čím dříve tím lépe. Zvedla ruku, aby umlčela služebné a vydala se vstříc eskortě.
„Půjdeme, ať už mi váš pán chce cokoliv, zřejmě to nepočká,“ povzdechla si a rytíři Nekropole ustoupili ode dveří, aby mohla projít, poté ji vzali mezi sebe.
Každou chvílí měla Evelin pocit, že jí někdo stoupne okovanou botou na zadní lem šatů a prostě ho utrhne, ale naštěstí si vždycky stačila šaty lehce podebrat, aby k tomu nedošlo.
Zanedlouho, co sestoupili po schodech do nižšího patra, se před Evelin objevily velké dřevěné dveře, které značily, že za nimi je velká místnost. Z druhé strany slyšela nějakou hlasitější výměnu slov, která z ničeho nic utichla, jako by zaslechli klapot jejích podpatků, nebo spíše bot strážných.
Dva rytíři jí galantně otevřely dveře a Evelin vstoupila. První krok byl nejhorší, protože tam nebyl jen její mučitel, jak očekávala, ale celá řada dalších postav, kterých napočítala asi patnáct možná více. Jeden z nich se očividně naježil, když ji viděl a ona poznala podle jeho zbroje, že to byl ten vysoký hrubián z náměstí, co ji chytil. Jeho oranžové dračí oči ji propalovaly.

Evelin měla strach, ale udusila ho v sobě, ruce se jí přesto třásly nervozitou. Maltazardův pohled na ní byl doslova přilepený, když si prohlížel její proměnu, která uchvátila nejednoho rádce. Někteří ji možná poznali, pro jiné to byla zcela jiná osoba, o které hádali její původ a přemýšleli, odkud pochází.
Dívka nezaváhala, šla a dlouhé černé šaty, které se občas zatřpytily, ji dělaly nedostupnou. Výstřih byl decentní, ramena rovná nabraná a posetá malými drahými kameny jako ozdoba a rukávy až na zem dokreslovaly jakýsi odstrašující vzezření, protože se v proudu vzduchu netetelily jako hedvábí, ale spíše spadaly jako opona k zemi. Evelin si vybrala tyto šaty s jasným záměrem se obrnit, nerozhodla se pro nějaké květované šaty, protože by vypadaly naivně. Teď byla ráda, že se rozhodla právě pro tyto, které podtrhovaly její ženské křivky a eleganci.
Všechno podpořila tím, že zvedla bradu vzhůru, jako by jí všichni kolem nesahali ani po paty. Zastavila se před shromážděním, asi čtyři metry, aby si udržela osobní prostor.
Její jasné oči se zabodly právě do císaře, „přál sis se mnou mluvit?“ zeptala se chladně, jako by ji to celé obtěžovalo.
Snažila si tu přetvářku udržet co nejdéle, nechtěla ukázat svou zranitelnost.