Evelin byla zaskočená, absolutně nechápala o čem to Maltazard mluvil, byla ještě teď otřesená jeho nečekanou reakcí, spíše čekala, že neodejde po svých, spíše ji odnesou v kusech a teď tu byla, stála před mříží, jako někdo kdo zklamal.
Archibald nemohl spát, na svém stole měl šálek s horkým čajem a sám seděl u nějaké knihy, když slyšel dusot nohou takhle brzy po ránu.
Otočil se právě v čas, aby viděl siluetu, která se zastavila před jeho celou, která by mohla být považována za zadržovací celu první kategorie, ke všemu ještě chyběly květiny a závěs na zatahování.
Stařík zvědavě vstal se svíčkou v ruce, aby posvítil na postavu na druhé straně.
„Evelin?“ nevěřícně se podíval na její ztrápený obličej, a pak se zahleděl na strážné, kteří byli stále v bezpečné vzdálenosti na obou stranách chodby ale tak, aby jim poskytli trochu soukromí.
„Co tu děláš, děvče?“
„Já…jsem tu za poněkud špatných okolností,“ svěřila se pomalu.

Archibald poznal její sklíčenost, a soucítil s ní, „unesli tě?“ strachoval se.
Evelin zakroutila hlavou, „ne, já…přišla jsem kvůli Selénii, pokusila jsem se…HO zabít ale…nedokázala jsem to, nejsem vrah…já…nemohla jsem…měl jsi pravdu, jsem učenec ne bojovník,“ přiznala, „zklamala jsem.“
„Hloupé děvče, o co ses to pokusila? Bylo to bláznovství,“ zamračil se Archibald.
„Zlo plodí vždy jen zlo.“
„Já vím ale…nemohla jsem jen tak sedět a nic nedělat, tahle válka potřebuje činy a jediné jak se dá vykoupit, je zabít Maltazarda.“
„Myslíš si, že když ho odstraníš, tak tohle všechno skončí? Zlo má dlouhé kořeny, i kdyby se ti to povedlo, na jeho místo nastoupí Darkos a nebo někdo jiný, kdo touží po moci a převezme žezlo,“ snažil se ji poučit starý muž.
Evelin zahanbeně sklopila oči, tohle ji nenapadlo.
„Co teď se mnou bude, Archibalde, poslal mě sem nejspíše, abych se rozloučila,“ odvětila slabým roztřeseným hláskem a prsty, kterými chytila, mříže se třásly.
„Tentokrát neodejdu živá, vím to.“
Archibald se ji snažil uklidnit, ale jeho výraz byl zamyšlený.
„Pokusím se za tebe přimluvit, děvče, udělám všechno, co budu moci.“
Evelin zakroutila hlavou, „nebude to stačit, tentokrát ne.“

„Vždycky je cesta, musíš se snažit a nepropadat panice, jsi chytrá holka, poradíš si, a pokud bude nejhůře, využij stejné taktiky jako Maltazard. Pokud on využívá úskoků a nečestných metod, budeš muset hrát stejnou hru.“
„Co tím myslíš?“ zvedla k Archibaldovi Evelin utrápený pohled.
„Když bude nejhůře a dostaneš šanci, máš možnost…ho políbit, věř mi, že by to nečekal a jako svou královnu tě bude muset respektovat a prokazovat ti úctu.“
„Archibalte, ty ses zbláznil?“ vyděsila se Evelin.
„Pokud chceš mít hlavu na krku, pak je to jeden ze způsobů, Maltazard si sice může vytvářet své vlastní zákony, ale zákon přírody v tomto světě nedokáže obejít a nezabije tě.“
„Být s ním je horší než smrt, jaký by to byl život? Zavřel by mě jako výstrahu,“ polkla, už jen ta představa ji děsila snad víc než smrt.

Tentokrát se do země podíval starý muž, jako by nesnesl její zoufalý pohled, „nevzdávej se, Evelin, nikdy se nevzdávej,“ stačil ještě říct, když ji strážní chytili za ruce a začali ji táhnout pryč z podzemí.
Evelin odolávala pláči, když počítala schody. Stráže ji dotáhli někam nahoru a jeden z nich kontroloval pokoje, zda vyhovují císařově požadavkům. Žádný však nebyl bez oken, to byly snad jen kobky, a tak ji strčili do jedné z volných ložnic, ovšem na oknech byly kovové mříže.
V zámku zachrastil klíč, a pak už se ozývalo jen bouchání pěstí na dřevo, dokud ji nebolely ruce. Nábytek byl v ložnici poskromnu, zásuvky byly prázdné, jen v jedné byly svíce, ale nebylo čím je zapálit, leda by je Maltazardovy narvala do nosu.
Posledním možným únikovým místem byl krb. Byl dost velký, aby si do něho vlezla, ale když se chtěla dostat do komína, nešlo to, nebylo čeho se chytit za ruce, tak je měla akorát tak umazané od starých sazí.
Zase tedy vylezla, ruce utřela do šatů a ještě vyzkoušela mříže v oknech, bohužel také držely pevně zasazené v kameni.

Chvíli tedy přecházela sem a tam jako tygr v kleci a přemítala, co bude dál. Trýznivé myšlenky plné mučení ji nenechávaly na pokoji. Před měsíci jí utrhl křídla, co to bude teď? Vystaví si její hlavu v ložnici nebo ji nechá napíchnout na kůl a dá ji u jedné z bran? Co když ji v kouscích pošle princezně jako dárek?
Tentokrát byla opravdu vyděšená a chytala se všeho, co by jí mohlo pomoci, nápad s polibkem nepřicházel v úvahu. K tomu by se nesnížila. Něco tak podlého by bylo pod její úroveň, a i kdyby, nedokázala by si život s ním představit. Určitě by ji zavřel v nějaké místnosti, beze světla, málo vody a málo jídla, musela by poslouchat o jeho nových úspěších, jak si podrobuje další země a ty pod údery jeho armády padají jedna za druhou…
Evelin hlasitě zaúpěla a posadila se na postel, vznesl se oblak prachu a začala kašlat. Tohle místo bylo hrozné, celá Nekropole byla dírou satanovou a ona se teď stane jeho hlavním chodem.

V ložnici

"Překvapivé."pronese Maltazard a naruší ticho. V jeho hlase nezní ani strach ani zloba, spíše překvapení. Než se dívka stačí vzpamatovat chytne jí pán Nekropole ruku s dýkou a posadí se na postel. Evelin dojde, že minimálně část jejího snažení viděl. Necítí z něj zlobu a nebo vztek, spíše upřímné překvapení.
"Ty jsi se vplížila do mého paláce až do mého pokoje s dýkou odhodláním mne zabít. Přesto jsi nedokázala udělat ten poslední krok." poprvé, co se s ním Evelin setkala a on se jí nevysmívá. Místo toho zní smutně. Opatrně téměř jemně jí sebere dýku a ukáže jí ať si sedne na postel vedle něj.

"To nevadí zabíjet je těžké. Zvláště, pak někoho ke kterému něco cítíš a nemáš-li v srdci dost temnoty." informuje Evelin, která je z celé situace tak rozhozená, že si sedne vedle něj. Zní najednou, jako rytíř kterým kdysi býval místo netvora, jímž je nyní.

"Řekni byl to tvůj nápad a nebo tě sem poslala princezna?" zeptá se přímo a očividně nad tím uvažuje. Přitom dívce z hlavy smete turban."Tohle ti nesluší." usměje se na ni mile. "Zasloužíš si mnohem víc než tyto nevýrazné hadry. Zasloužíš si šaty s té nejlepší a nejdražší látky." informuje jí klidně přitom vstane z postele.
"Bohužel teď budou muset na nějakou dobu stačit tyto. STRÁŽE!" tleskne a do místnosti vpadnou tři ozbrojenci.
"Vemte jí za Mistrem a pak do horních komnat paláce. Bez otvíratelných oken. " přikáže.
Strážní se na nic neptají a přistoupí k dívce. "Šetrně." dodá pán nekropole. Muži přitáhnou a odvedou Evelin dolů do kobek, kde má Archibald zřízenou doslova rezidenci. Postrčí jí k mříži, která jí dělí od starého muže a klidně čekají až domluví.

Dívka v šatech pro služebnictvo byla těsně u postele, stačilo se jen natáhnout a bodnout a přesto si svého nepřítele, který ji udělal tolik bolesti, prohlížela. Zasloužil by si, aby ho mučila, ale obávala se, že by přitom dokázal situace nějak využít a zabít v afektu on ji. Ne, musela to udělat rychle a čistě.
Její oči bloudily, ale hlavně se zastavovaly u jeho hlavy, protože nyní neměl tu vysokou pokrývku hlavy, aby vypadal ještě vyšší, než ve skutečnosti byl. Těžko si představit co pod ní skrýval, tak nějak odhadovala, že žádné vlasy nemá, ale právě teď se dívala na krátké černé kadeře, což bylo pro ni šokující.
Mírně se naklonila dopředu, aby se podívala na Maltazardův klidný výraz, kterému chyběl úšklebek. Prokletí ho hyzdilo, ale teď to nevypadalo, že by trpěl bolestí.
Evelin pohled sklouzl na spár tak blízko okraje postele, musela si dát pozor. Nikde kolem neviděla žádnou skrytou zbraň, ale pod polštář sahat nechtěla.
Rychle zhodnotila situaci a vykasala si sukni, pouzdro s dýkou měla tentokrát tajně připásané na stehně, aby nebylo vidět.
Uchopila chladný kov a nechala těžké sukně spadnout zpátky k zemi. Zvuk, který to vytvořilo, naštěstí císaře nevzbudil.
Evelin se více naklonila, jednu dlaň zlehka opatrně položila trochu dál vedle Maltazardovy hlavy, aby se opřela.
Dýku měla v druhé ruce, pevně křečovitě ji svírala a snažila se v sobě najít odvahu a nenávist k této zrůdě.

Musí to udělat kvůli Selénii, nesmí skončit v rukou této zrůdy, nesmí dopustit, pád celého prvního království. Nedá Maltazardovy co chce a díky ní už to nikdy nezíská, jedině, že by ji přišel strašit jako duch.
Špička zbraně se vznášela půl stopy nad císařovým srdcem, stačilo se jen napřáhnout a zabodnout ji až po jílec a bude konec. Nikdo to neuslyší a najdou ho až ráno nebo odpoledne ale to už bude dávno s Archibaldem a Minem pryč na cestě zpět.
Přinese všem mír tímto činem ale ať si snažila představit ty zásluhy, nemohla bodnout. Nadechla se, zatnula zuby a napřáhla se, ale když spustila ruku, špička se zastavila palec od jeho srdce. Ruka se jí začala třást, cítila kapky potu, jak jí stekly po krku a zádech.
Nutila se do toho, musela! Ještě jednou ale výsledek byl stejný, něco ji zastavila a najednou si uvědomila, že není vrah. Není vyškolený zabiják. Ta neschopnost ji téměř vehnala slzy do očí.

Oslava

Maltazard se usadí za stůl v hlavní hodovní síni, kam jsou na jeho počest nošeny nejvybranější lahůdky. Po jeho boku sedí velitel rytířů, jenž bránili pohraničí než tam dorazil a vedle něj velitelé jednotek, kteří si tak dobře vedli v bitvě. Pravda toto místo patří jeho synu, ale ten je momentálně na bojišti a není přítomen. Maltazard si umínil, že pokud to alespoň trochu půjde uspořádá podobnou hostinu i pro něj.
"Můj vládce, jak vás napadl ten geniální plán použít sebe, jako návnadu a nechat část svých mužů v záloze?" zajímá se jeden z jeho rádců, jelikož taková taktika vyžaduje opravdu pevné nervy a osobní odvahu.
"Tento plán používá má rodina už po generace. Je to ověřená taktika na kterou vejcožerové vždy skočí." usměje se pán Nekropole a ochotně začne vysvětlovat.
"Vejcožerové netvoří armády. Chovají se spíše, jako přírodní katastrofa. Vždy, když se jich na nějakém místě nahromadí dost. Zvolí a nebo spíše nechají vzniknout válečníka. Pokud ho někdo včas nevyzve na souboj a nezabije. Začnou se valit do okolí, jako přílivová vlna. Pak je třeba najít náčelníka a zlikvidovat jej. Bez něj klany ztratí soudržnost a začnou bojovat o moc mezi sebou. V ten okamžik je vhodná chvíle pro protíútok." během svých slov spokojeně popíjí.
"To je sice pěkné, ale jak jste věděl, že se ukáže když se ocitnet na bojišti?" zajímá se tentokrát důstojník, jenž velel jednotka stojícím po boku Maltazarda.
"To je jednoduché. Náčelníka vejcožerů přitáhne na bojiště jen nějaký lákavý cíl. Třeba hromada jídla, karvana zbraní, alkohol a nebo protivník kterého se všichni ostatní bojí." usměje pán nekropole a pozvedne číši ke rtům.
"Nikdo není, tak obávaný, jako vy." lichotí mu úspěšně rádce. Následuje sada přípitků chválící osobní statečnost Maltazarda a jeho bojové umění.

Na oslavu dorazí Darkos a jeho otec vstane, aby jej přivítal. Gestem naznačí rytíři, aby mu uvolnil místo."Vítej synu. Už jsi zpět ?"
"Ano, otče. Kůrovci utekli do stínu svého stromu. " pochlubí se spokojeně Darkos a vyvolá u Maltazarda spokojený úsměv.
"Tak to budeme muset pořádat další oslavu."/b] usměje se pán Nekropole a pokyne svému synu ať si sedne vedle něj. Všimne si, že Darkos se otáčí na sloužící.
"Děje se něco?"
"Zdálo se mi, že jsem tu viděl zase tu zelenou holku?"
"To je hloupost. Co by tu dělala. Jsi jen unavený z cest. Pořádně se najez a zapomeň na ni. Ta sem ani nepáchne." s tím začne bujará oslava, kde pivo i víno teče proudem. Evelin to připomíná oslavy, jenž byli připisované vikingům. Ta skončí až k ránu, kdy se pán nekropole odebere do svých pokojů.

Pokoje Maltazard

Před dveřmi dnes výjimečně nestojí stráže, jelikož velitel gardy toto opomněl, jelikož jeho muži jsou dole ve městě a slaví. Takže dívka může vniknout do předpokoje. Tam dívku málem porazí. Stojí tam totiž jeho zbroj na stojanu, otočená k oknu, jako by se pán Nekropole díval na temné město.

Odtud dveře vedou do dalšího pokoje. Tam je až překvapivě střídmě zařízená ložnice obsahující jen postel, jednu šatní skříň a pracovní stůl.
Maltazard sám spí ve své posteli. Když se dívka přiblíží může si v měsíčním světle prohlédnout jeho postavu. Pán Nekropole spí totiž jen v kalhotech a dnes večer není zahalen. Jeho hrudník i ramena tvoří provazce silných svalů, jako by byl pán nekropole kulturista, který každý den posiluje. Teď když spí a klidně oddechuje vypadá nevině a dokonce i trochu vznešeně.

V okamžiku, kdy skončil proslov, začali se vojáci rozcházet a část z nich zamířila do paláce, jiní do kasáren a další na marodku. Mnozí předali sluhům své brouky nebo komáry, aby o ně bylo ve stájích dobře postaráno. Vše mělo najednou svůj přesný řád.
Nastalého nezájmu využil lid, který se otočil a se vzrušeným štěbetáním se začal znovu sunout zpátky do ulic za svými povinnostmi. Mina a Evelin ta vlna vyplivla do postranní uličky, kde se schovali.
„Viděl jsi to?“ zeptala se ona.
„Spíše jsem to slyšel,“ přitakal Mino a ještě se třásl z Maltazardova zvučného hlasu.
„A víš, co to znamená?“
Krtek zakroutil nechápavě hlavou.
„Znamená to, že dnes nebo i další dny se bude oslavovat a to se nám náramně hodí. Většina vojáků bude opilá, nebude dávat pozor,“ vysvětlovala Evelin.
„A jak nám tohle pomůže?“ snažil se na ni Mino zaostřit svá malá očka.
„Hádej, neviděl jsi, jak se Malt…M egoisticky tvářil? I on se zúčastní oslav a to znamená, že bude také pít. To je pro nás lehčí práce, jeho pozornost bude dole, nebude čekat, že by ho přišel někdo zabít. Taková možnost už se asi vícekrát nenaskytne. Bude to snadné.“

„Chápu, ale co když…“ snažil se Mino vyjádřit své pochyby.
„Žádné když,“ zastavila ho, „jakmile o tom budu dlouho přemýšlet, tak se k tomu nikdy neodhodlám.“
„Už jsi snad někdy někoho zabila?“ zeptal se trefně krtek.
Evelin se zadívala do davu, jak se tlačil ulicí jako barevná harmonika a zavrtěla hlavou. „Ne, ale to neznamená, že to nesvedu, pokud tím pomohu tisícům ostatních, ušpiním si ruce jeho krví,“ polkla v předstírané odvaze, kterou více potřeboval Mino než ona.
Mezi dvojicí zavládlo dusivé ticho plné otázek. Evelin to zatím netrápilo, věděla, že jí výčitky doženou později, ale pro teď si je nechtěla připouštět, měla před sebou ten nejdůležitější úkol, poslání, které slíbila Selénii. Nemohla se teď vrátit s prázdnou. Nemohla udělat krok zpět a zbaběle couvnout.
„Co budeme dělat teď?“ vyrušil ji z úvah Mino, a zatahal ji za plášť, nejspíše už na ni mluvil, ale ona byla ve svém světě.
„Teď se budeme muset rozdělit, ty najdeš čtvrť šperkařů, zlatníků a klenotníků a budeš žádat, aby tě někdo z nich vzal do služby, a když ne, budeš prostě chodit od domu k domu a někdo tě vezme za učně. Já půjdu tam,“ ukázala za roh směrem k paláci, který se tyčil z chladného kamene vytesaný do skály jako temný mrak.
„Nevím, jak dlouho to potrvá, musím počkat na vhodnou příležitost, pokud se naskytne, a když mě nechytí, najdu tě a vrátíme se s Archibaldem domů.“

Krtek se na ni nešťastně podíval a pak ji objal jako dítě, které se nechce odloučit od své matky.
„Počkám na tebe a budu se snažit, slibuji,“ přísahal jí Mino a vydal se uličkou pryč. Evelin se za ním dívala a musela se držet, aby za ním neběžela a neřekla, že tohle je opravdu ten nejhloupější nápad. Několikrát se musela zhluboka nadechnout, teď byla sama. Musí to zvládnout. Myšlenka na pomstu ji dodala odvahy vyjít na hlavní ulici a zpět na nádvoří. U vchodu do paláce se zeptala strážných, že shání práci, a tak ji jeden z nich dovedl k hlavní hospodyni, která ji vzala všema čtyřma rukama, protože momentálně potřebovala sloužící jako sůl. Rychle ji poslala se převléknout do stejnokroje, což byly černobílé volné šaty podobné jako nosily jeptišky, aby bylo vidět, že patří k tamním sloužícím, vlasy schovala pod pruhem látky, který si omotala kolem hlavy jako turban, aby tak zakryla veškerou zeleň. Stejně tak si musela silně stáhnout obinadlo kolem svých prsou, aby nijak nevyčnívala mezi ostatními se svými přednostmi.
Jakmile vyšla z komůrky, ihned jí kuchař strčil tác s rybou obloženou kaviárem do ruky a vyslal ji chodbou za ostatními. Evelin se tedy zařadila za záda další služtičky a zanedlouho se objevila v obrovském středověkém sále plného stolů, které se plnily jídlem a pitím.

Evelin strčila podnos na první volné místo, nemohla se tu moc zdržovat, kdyby ji někdo poznal…naštěstí hosté v honosných vyšívaných šatech si sloužících nevšímali jako by byli jen prach na cestě. Na hostinu nemohli přijít obyčejné lidé jen vyšší důstojníci, rádci, rytíři a podobní, kterými byl Maltazard obklopován, toho však zatím neviděla, což bylo dobře. Jeho místo v čele nejhonosnějšího stolu bylo prázdné.
Dívka si rukou na odchodu upravila turban a vydala se zpět, když si všimla toho neurvalce Darkose, který z ní chtěl strhat kůži, při jejich prvním setkání.
Rychle se schovala za jeden ze sloupů a počkala, dokud neprošel, než si našla cestu zpět do kuchyně.
„Tohle bylo o chlup,“ vydechla a namlouvala si, že jí stejně poznat nemůže, ne v tomhle přestrojení.

Sláva vítězi

Maltazard se včele své armády vrací do města. Jeden na svém oři a cítí se vážně skvěle. Občané nekropole jej vítají a slaví jeho návrat. Všichni vědí, že rozehnal vejožrouty, kteří jsou i tady chápáni, jako divocí barbaři. Už před jeho odjezdem do města pronikli informace o zničených pevnostech a pobitých válečnících, dělnících a otrocích. Městem se několik týdnů šířil strach, že vejcožerové dorazí i tam a rozpoutají tam chaos a masakr. Díky tomu jsou teď vážně šťastní, že se tak nestalo a relativně upřímně vítají svého vládce, který tuto hrozbu odvrátil. Maltazard si klade otázku, jak moc by se svět změnil, kdyby byl tak přivítán v městě Minimonů, jelikož tohle je opravdu úžasný pocit. Za ním kráčí rytíři, jenž se nejvíce zasloužili za udržení tamní hranici a za nimi kráčí pod prapory jednotky, jenž tu zásadní bitvu vyhrály. Všichni se cítí povzneseně a ikdyž mnoho rytířů je raněných tváří se hrdě. Vojáci kráčí pevným korkem, který duní celým městem.

Celý průvod dorazí do paláce, kde jej čekají všichni vládci města a rádce, aby jej přivítali. Maltazard dojde přímo před významné osoby města a donutí je vzhlížet nahoru k němu.
"Vítáme tě zpět císaři." ukloní se správce města. "Jsme rádi, že tvé tažení skončilo, tak velkolepím úspěchem." chválí svého pána muž vědom si toho, že ten je v povznesené náladě.
"Děkuji za milé přivítání." usměje se Maltazard a seskočí s koně. Otočí sek davu a vystoupí na malé pódium. Shlédne na dav a vojáky, jenž přihlíží.
"Dnes jsme se tu sešli, abychom oslavili jedno z největších vítězství, které naše říše země dosáhla." odmlčí se, aby nechal tato slova působit.
"Vejcožrouti se odvážili překročit hranici a zabít naše lidi. " na tyto slova zazní rozzlobené a pomstychtivé mručení.
"Teď už svých zločinů a chyb litují. Tedy ti kteří přežili!" ukáže na pár zajatých otroků, jenž jeho muži ušetřili spíše náhodou než něčím záměrem.
"Naši stateční vojáci, pod mým osvíceným velením rozdrtili obrovitánskou přesilu nepřátel. Dnešním den je vzkazem pro další naše nepřátele! Nekropole je neporazitelná a pokud se nám odvážíte vzdorovat! Padnete naši rukou!" dokončí svůj proslov a mávnutím dá povolení, nebo možná rozkaz k potlesku. Nechá potlesk, aby na něj působil a spokojeně vyrazí do paláce, kde jej čeká velká hostina.

Dole ve městě

Evelin s Minem tohle všechno viděli a slyšeli. Jelikož ta změna je tak nápadná, že se nedá ignorovat. Centrální třída byla ozdobena veselými barvami. Všichni lidé na ulici byli vojáky nuceni jít se podívat ať už chtěli a nebo ne. Většině pravda stačila informace, že bude vítězný průvod. Jen v pár případech bylo nutné upozornění, že to co dělají počká. Co Evelin s Ninem viděli jen jednoho obchodníka musela stráž strčit, aby se "dobrovolně" šel podívat.

V okamžiku kdy skončí proslov začnou se vojáci rozcházet a část nich zamíří do paláce. Mnozí předali sluhům své oře, části zbrojí, aby se jim lépe šlo.

„Proč právě já?“ bědoval Mino, syn rádce Mira, kterého princezna tajně poslala s Evelin na sebevražednou misi.
„Protože by mě jinak Selénie nepustila, proto, ale může tě hřát pomyšlení, že alespoň ona je v pořádku a v bezpečí, zatímco my…“
„Kráčíme do rukou smrti,“ dořekl za ní Mino a ustrašeně se rozhlížel po černých sochách, které lemovaly jako hrůzostrašní ukazatelé cestu do Nekropole, což znamenalo, že jsou blízko. Mladý krtek se pod pláštěm hrbil, ale ani tak nemohl zakrýt svou mohutnou zavalitou postavu, která musela být hned každému nápadná. Naštěstí alespoň jeho vzhled nepoutal pozornost, protože nevypadal jako Minimoj, ale jako zvíře.
„Jsi moc kritický, měl bys myslet trochu pozitivně,“ sykla na něho Evelin, která byla také schovaná pod kápí a měla umouněný obličej, aby byl špinavý.
„Nahání mi to tu husí kůži,“ začichal nosem a narazil do jedné ze soch, protože byl hrozně krátkozraký, ovšem na dálku viděl dobře.
Dívka ho chytila za tlapu a odtáhla ho zpátky na cestu, protože se neživé soše začal omlouvat.
„Drž se poblíž mě, víš jak je to tu nebezpečné, nechceš se tu ztratit, že ne?“ Trhnutí krtkovy hlavy jí bylo jasným znamením. Mino byl vyděšený, a rozhodně by byl kdekoliv jinde, jen ne tady. Dokonce měla trochu výčitky, že tu byl s ní a vystavovala ho nebezpečí, měla ho hned za první zatáčkou poslat zpátky, ale pravdou bylo, že nechtěla být v tomto cizím světě sama.

„Tady na té ceduli stojí, že před námi je brána do Nekropole, takže si to zopakujeme ano? Až se tě zeptají, co chceš ve městě dělat, odpovíš?“
„Že jdu navštívit příbuzné?“
„Ufff…ne, že si chceš najít mistra klenotníka, protože se chceš stát učněm, jasné?“
Mino se ošil, lhaní mu nikdy nešlo a jeho paranoidní chování bylo příliš okaté. Už se ho snažila uklidnit dvě hodiny a bylo to čím dál horší, čím se blížili.
„Ano, ano, mistra klenotníka,“ přitakal krtek nešťastný z celé situace stejně jako Evelin.
„Dobře, a já se budu ucházet o místo služebné v paláci. Oba jsme odešli z naší vesnice, kde je bída a nemůže nás dále uživit,“ opakovala mu jejich připravenou kamufláž.
„Dobře, připrav se, už jsme tam,“ napomenula jej a postavili se do řady k budce u brány. Šlo to docela rychle, i když dvě osoby odvedly strážní, z čehož se Mino začal třást.
„Uklidni se, nic se neděje,“ pohladila Evelin krtka po zádech.
„Já nemůžu, jsem strašně nervózní,“ zakňučel.
„Když budeš vypadat podezřele, odvedou tebe i mě a to nechceš, chovej se normálně,“ zašeptala, než si stoupli pod stříšku, kde se na ně šklebil úředník.

„A vy dva?“ podíval se na ně pichlavýma očima jako pod lupou, „co jste zač?“
„Přišli jsme sem pracovat,“ odvětila pohotově Evelin.
„Hm…pracovat? Ty se chceš dát k armádě našeho pána?“ zeptal se úředník krtka, na jehož vychrtlém krku byly vidět i žíly. Přísně se naklonil dopředu a zabral tak celé okénko.
„N…ne…pane...já se chci stát k…k…kulturistou,“ vyhrkl Mino a hned si uvědomil, že řekl hloupost, a že to nebylo to, co měl říci.
Muž v budce se zamračil a přemýšlel, co by to mohlo být za povolání.
„O tom jsem nikdy neslyšel…“ hladil si kostnatým prstem chmíří na bradě.
„To je ale velice důležité a ctěné povolání,“ namítla Evelína, „je to někdo, kdo učí o zvycích ostatních národů, o jazycích, mravech, věnuje se písmu, historii…“ vymýšlela si dívka.
„Takže učitel, to jste to nemohl říci hned? Tahle moderní slova jednoho jen pletou,“ zamumlal nevrle úředník, „a co vy?“ obrátil se na ni.
„Já se chci ucházet o místo služebné v paláci, chci přidat ruku k dílu, slyšela jsem, že zdejší vládce dobře platí.“
Úředník si odkašlal a zašklebil se jako by ho to pobavilo. „Ano, náš pán je velice štědrý vladař,“ ukázal jim mužík své koňské zuby ve větším ironickém úsměvu.

„Pokud chcete projít, tak mi dáte dvě zlatky za vstup, jinak se můžete otočit a hledat práci jinde,“ přestal se smát a znovu vypadal jako nekompromisní nevrlý dědek.
„Tady, máme tohle…“ vytáhla Evelin list pergamenu a podala ho úředníkovi.
Ten si lejstro rozevřel a četl, pak se zastavil dole na Maltazardově podpisu, což podle jeho výrazu bylo nestandardní. Vládce se nezabýval takovými věcmi jako podepisováním propustek do města.
Znovu se přísně zadíval na dvojici před budkou, která představovala jakousi celnici.
„A tohle jste vzali kde?“
„No…koupili jsme to od kupce, kterého jsme potkali na cestě, nebylo to vůbec levné, řekl, že to budeme potřebovat ke vstupu,“ pokrčila rameny Evelin a Mino se znovu začal třást.
Úředník si pohoršeně odfrkl a zamumlal něco o padělatelích a špinavých obchodnících.
„Pokud vám tohle uznám, tak tenhle glejt platí jen pro jednoho, takže to dělá jednu zlatku,“ kostnatý prst poťukával na dřevo, kam měli minci dát.
„A nezdržujte, fronta za vámi je ještě dost dlouhá.“
Za dvojicí se ozvalo mrzuté reptání ostatních čekajících.
„Hned to bude,“ zašmátrala Evelin pod pláštěm a Mino si mezi tím všiml, že se k budce vrátili dva vojáci, jakmile odvedli posledního nepohodlného žadatele.

„Proč se tak klepeš? Máš nějakou nemoc?“ dotíral úředník na krtka.
„J…jsem trochu…nachlazený a cesta byla dlouhá…já a moje sestra jsme hrozně unavení.“
Muž v budce, který připomínal opelichaného supa, vykulil oči na nesourodou dvojici.
„Sestra?“
Evelin rychle položila minci na pult, „no…matka byla dobrodruh,“ snažila se to nějak zaonačit a úředník odporem nakrčil nos.
„Nechutné, vy jste rodina k pohledání, jen připomínám, že mezidruhové sňatky a křížení jsou v Nekropoli přísně zakázané, jasné?“ vyštěkl na ně a dal razítko na novou propustku, kterou jim podal spolu s jakýmsi svazkem.
„Tohle jsou zdejší zákony a pravidla, radím si to přečíst, zvláště vy dva, jestli se tím nebudete řídit, skončíte hůře než špatně a teď zmizte. Buďte rádi, že mám dobré srdce. DALŠÍ!“
Evelin postrčila Mina dopředu a strčila mu do rukou zákoník, aby se mu tak netřásly ruce a něčím je zaměstnal. Mino si nasadil brýle, které mu kdysi vytvořil Archibald, aby alespoň viděl na blízko, ale často je nenosil, protože ho z nich bolela hlava.

Krtek se podíval na něco, co se podobalo spíše knize než brožůrce. Otevřel ji a namátkově četl.
„Je zakázáno dávat peníze žebrákům a bezdomovcům. Je zakázáno vzpírat se strážným a úředním osobám při výkonu pořádku. Je zakázáno dýchat jiný vzduch než ten, který patří Nekropoli, pokud jste za něho nezaplatili, pro místní platí daň za vzduch, daň za živobytí, daň za místo k žití, daň za své mazlíčky a zvířata…co je to za nesmyslné zákony?“
„Tomu se říká vydírání,“ zamračila se Evelin, „tady se zřejmě platí i za to, že můžeš mluvit.“
Jako by ji někdo slyšel, když přicházeli k okraji trhu, tak ji neznámí občan odpověděl, „za to se ještě neplatí, ale možná brzy bude.“
Evelin se za dotyčným překvapeně podívala, ale ten už zmizel v davu.
„Co je to za hrozné místo?“ otřásl se Mino a schoval zákoník do své brašny, aby svýma malýma očkama mžoural po náměstí obleženého stánky.
„Vítej v Nekropoli…“ povzdechla si dívka. „Znovu…“ zašeptala už tentokrát tiše pro sebe, než se smíchali s davem.

Uprostřed řeže

Uprostřed zuřivé řeže k sobě zamíří náčelník vejcožroutů a Maltazard. Cestou se prosekávají nepřáteli, kteří jsou natolik bláhový, aby jim stáli v cestě. Náčelníkovo primitivní kladivo posílá střídavě vojáky nekropole vzduchem a střídavě téměř zadupává do země. Maltazardův meč se míhá, jako jedovatý had. Za pánem Nekropole zůstávají nepřátelé, kterým chybí končetiny a nebo obecně přečuhující části.

Když se vůdci srazí, vznikne kolem nich volný prostor. Nikdo se nechce dostat do cesty kladivu a nebo meči. Maltazard se nesnaží zastavit údery kladiva svým mečem a nebo štítem. Místo toho odvádí údery stranou a pokaždé když jej kladivo mine sekne po náčelníkovy. Tomu se daří jeho údery vykrývat násadou svého kladiva, ale i tak vždy utrpí drobné škrábnutí a nebo jiné zranění.

Maltazard se najednou zadívá vlevo, jako by něco rozptýlilo jeho pozornost. Toho využije náčelník a udeří kladivem shora dolů, jako by Maltazard byl hřebík, který chce zatlouct. Ukáže se, že to byla past a Maltazard tanečním krokem ustoupí vlevo a nechá kladivo dopadnout na zem. Jako odpověď udeří náčelníka štítem do tváře, až ten odletí stranou mezi své muže. Ještě než se dokáže vyhrabat na nohy ukáže na Maltazard a něco zamumlá. Na vládce Nekropole se sesype půl tucet vejkožroutů, kteří úplně zapomenou na své protivníky. Vojáci nekropole přispěchají chránit svého pána a obklopí jej štíty a vlastními těly.
"Pane musíme ustoupit!" řve na svého vládce poručík, jelikož vojáci nekropole jsou silou útoku tlačeni zpět. Maltazard se rozhlédne kolem a začne se smát.
"Proč vždyť vyhráváme!" gestem obsáhne bojiště. On je totiž veterán a tak snadno vidí, že ikdyž jsou jeho vojáci tlačeni zpět, nepřátelé umírají rychleji než jeho vojáci. Nepřítel začínal s přesilou jeden proti pěti, teď už je ten poměr mnohem lepší. Stále je jich víc, ale né tolik. Když ale uvidí znepokojení ve tvářích kolem sebe povzdechne si a zatroubí na svůj roh.
"Bitva je vyhraná a jdeme bojovat!" roh byl signál gardě aby zasáhla do bitvy. Obloha se zaplní jezdci , kteří se vrhnou do boje. Vyrovnaná bitva se rázem změní na masakr.

"Stůj ty plaze!" řve Maltazard za náčelníkem vejcožravý, který se dá na útěk. Pán nekropole strhne ze zad svou kuši a vystřelí. V tlačenici netrefí. Místo aby střela zasáhla náčelníka mezi lopatky trefí jej do ramena. Náčelník jen bolestí zabije a dá se na útěk.
"VPŘED VOJÁCI NEKROPOLE! VÍTĚZSTVÍ JE NAŠE!" Povzbuzuje Maltazard své muže, kteří mu odpovídají nadšeným pokřikem a ženou divochy před sebou. Maltazard se rozběhne vpřed a vede své muže v masakru.

Boj skončil a začíná masakr. Jednotky nekropoly velmi mnoho vejcorodých pobijí a nebo zajmou. Každopádně klany vejcožravých přestanou představovat hrozbu. Rytíři je další týden loví, ale je to pro ně spíše už jen sport. Než, že by provozovali bitvu. S tímto vědomí se Maltazard spokojeně vrací do svého hlavního města. Cestou nabírá posádky, aby doplnil padlé. Není si vědom, že tak poskytne jedné odhodlané dívce šanci infiltrovat jeho armádu a pokusit se o pomstu.

Zprávy o neúspěchu a naopak následném úspěchu se skrze kůrovce dostalo až ke králi Minimojů, nikdo netušil, co bude následovat, vypadalo to, že i když udělal Maltazard špatný krok, dokázal misku vah znovu naklonit na svou stranu, a přitom stačilo tak málo, aby jeho armáda prořídla natolik, aby ji poté kůrovci rozdrtili na prach. Bylo to pro všechny velké zklamání.
Princezna se také nechtěla vzdát svého záměru, jako první se přihlásila k výcviku, aby se stala bojovníkem a dokázala se bránit. Její učitelé s ní měli těžkou práci, protože byla příliš zbrklá a neudržela si chladnou hlavu, její nezlomná prudkost byla na škodu, protože boj byl umění ne jen fyzické zápolení.
Evelin se byla několikrát podívat na kolbiště a nemohla si nevšimnout křečovitého výrazu mistra šermíře, když na něho princezna útočila. Jeden výpad za druhým byl jejím mečem jako včelí bodnutí a rychle se tak unavila, zatímco muž v zelené zbroji kolem ní lehce tančil, aniž by se zapotil.
Bylo to jako tanec námluv, kde byly role obrácené a samička se snažila svého nápadníka zabít, než ji požádá o ruku.

Nebýt toho, že byla Selénie budoucí nástupnicí rodu, tak by jí mistr kůrovec řekl, že se pro toto umění nehodí, ale za každou cenu chtěl udržet dobré diplomatické vztahy, a tak musel tohle trpělivě přetrpět.
Princezna přijala porážku až ve chvíli, kdy vyčerpáním padla do trávy.
Evelin se na kůrovce soucitně usmála a vykročila dát Selénii pomocnou ruku.

„Pořád tě to baví?“ zeptala se skepticky zelenovláska a vytáhla ji na nohy.
„Zlepšuji se, už mi ten meč nepřipadá tak těžký, zvykám si,“ nevzdávala se princezna, a i když byla neskutečně unavená, v očích měla ten plamenný zápal, který Evelin mívala na hodinách o historii Aztéků a Máyů, protož jejich kultura byla neskutečně zajímavá.
„To vidím, ale teď by sis měla odpočinout,“ radila jí starší dívka, ale princezna zavrtěla hlavou.
„Jak bych mohla, nevydržím sedět a nic nedělat, chci se umět bránit nebo si myslíš, že by mi lépe šlo někoho bodnout jehlou nebo nůžkami?“ naježila se.
„Tak jsem to nemyslela, rozdělení mužských a ženských rolí v našem světě už není tak konzervativní, ženy mohou dělat i mužské věci a nikomu to nepřijde divné,“ vysvětlila Evelin, jelikož věděla, že zde stále panují středověké podmínky.
„Proč tedy nebojuješ také? Myslela bych si po tom, co se ti stalo, že se budeš chtít cítit v bezpečí.“
Dívce úsměv zmizel z tváře a vzpomněla si na tu noc U Zlaté Sviňky, kde se ji Maltazard snažil vyprovokovat, aby na něho zaútočila. Nebyla o nic lepší ani horší než Selénie, která bezhlavě sekala výpady a snažila se unavit svého nepřítele, když se bránil, ale spíše se unavila ona než on, protože mistr kůrovec měl už nového partnera na souboj, který se zdál mnohem vyrovnanější.

„Nebojuji ze stejného důvodu jako tvůj bratr, mám hrůzu z toho být obklopena vojáky, mít zbraň znamená, že tě považují za nepřítele a mohou tě rovnou zabít, když ji však nemáš, je pravděpodobné, že tě jen zajmou.“
„Zajímavá úvaha,“ zauvažovala Selénie a utřela si do rukávu svou zpocenou tvář.
„Nenapadlo tě ale někdy, že kdybys ovládala meč nebo dýku, nemuselo se ti stát to, že bys skončila v mučírně?“
Jistě, že o tom Evelin přemýšlela alespoň tisíckrát, ale skutečně by se něco změnilo? Dokázala by Maltazarda nějak přelstít? Ne, jen blázen by si to myslel.
„Znáš jeho historii, víš, co dokáže, a věříš, že i když bych měla zbraň, že bych ho dokázala porazit? Nemám žádné zkušenosti, Selénie, proti někomu jako M. Vždycky by to dopadlo stejně.“
„Rychle se vzdáváš,“ zakroutila nesouhlasně princezna hlavou a hodila po Evelíně cvičný meč a ta ho chytila do rukou a nechápavě na něho shlížela.
„Ne, jen mám dost rozumu na to, abych věděla, kde jsou mé hranice.“
„Tak mi ty hranice ukaž,“ přikrčila se Selénie do bojového postavení a vyzvala ji k útoku.

„Nebudu s tebou bojovat,“ mračila se Evelin.
„To bys řekla jemu? To bys byla snadná kořist, ale strategie je to dobrá, uznávám, M má rád výzvu, ale o snadné věci ztrácí zájem,“ pošklebovala se Selénie.
„A ty by ses s ním dala do křížku?“ zeptala se zelenovláska.
„Já bych mu usekla hlavu,“ pronesla princezna zvesela, „proč si myslíš, že tohle všechno absolvuji?“
Evelin to začínalo docházet a zalapala po dechu, „ty se chystáš opustit město a sama se ho pokusit zabít? Jsi blázen?“ zvýšila hlas, až se na ně začali dívat ostatní na kolbišti.
„Pššš, ne tak nahlas. Chceš, aby to někdo donesl otci? Hodiny bych mu to musela vysvětlovat a on by to stejně nepochopil,“ obrátila oči v sloup.
„To je šílenství,“ naštvala se Evelína jako by před ní bylo jen drzé dítě. Hodila cvičný meč rozzlobeně na zem.
„Říkala jsem ti, co s tebou má v plánu a ty stejně neposloucháš? Když tě dostane do rukou, už se nevrátíš, jaká šance je, že se ti to povede, Selénie?“
Druhá dívka pokrčila rameny, „někdo něco udělat musí a všichni jsou příliš zbabělí…“
„Možná jen mají rádi hlavu na krku,“ odsekla Evelin a udělala pár kroků dopředu, chytila princeznu za útlá ramínka a zatřásla s ní, jako by jí chtěla z hlavy vysypat všechny ty bláznivé nápady. Ona netušila, co je Maltazard zač.

„Já si věřím.“
„Ne, zakazuji ti to, nikam nepůjdeš, jsi to nejdůležitější, co chce a takhle bys mu jen přišla naproti jako jehně na porážku.“
„Co je to jehně?“ zatvářila se zmateně Selénie.
„To je jedno, prostě nikam nepůjdeš, to půjdu radši já místo tebe.“
Princezna celá zmatená několikrát zamrkala, „co?“
„Pokud má někdo riskovat, tak alespoň ten, kdo v Nekropoli už jednou byl. Vím, jak to tam vypadá.“
„Ale…“
„Pokud ten ničema zahyne něčí rukou, tak to bude mojí, já mám právo mu ublížit, za to co mi provedl, chci vidět jeho krev, vidět, jak se kroutí bolestí,“ rozohnila se Evelin, „udělám to.“

Směr boj

Situace v pohraničí se ukázala ještě horší než se na první pohled zdálo. To Maltazard zjistí záhy, jakmile jeho jednotky vyrazí. Znepokojuje jej to, že ty zprávy jsou dva dny staré. Což znamená, že reálné zprávy budou horší. Jak se jeho jednotky blíží ukazuje se chmurný obraz. Ve skutečnosti byli napadeny všechny pevnosti v oblasti. Některé padli, ale většina se udržela a rázem se stali cílem obléhání.

Když on včele předvoje dorazí do pevnosti u modrého kamene, naskytne se mu obraz na vyčerpanou posádku. Místní rytíři splnili jeho rozkazy a vyrazili do bojů. Za týden pochodu armády byli rytíři jediní, kdo dokázal brzdit vejcožery. Jen díky tomu, se mnoho obléhaných pevností udrželo. To se ovšem na válečnících projevilo. Více, jak polovina rytířů je mrtvá a nebo raněná. Zbytek je unavený k smrti. Pána Nekropole tentokrát přivítá upřímný křik značící úlevu a štěstí. On je tím vážně potěšen a rozhodne se ty muže odměnit. Nechal jim rozdat příděl alkoholu na víc a nechá je odpočinout. Boj převezmou vojáci co přišli s ním.

Následně se od místních velitelů dozvěděl, jak nepřítel bojuje. Vejcožeři bojují, tak že se na pevnosti, hlídky a nebo konvoje vrhnou v jedné zuřivé vlně. Pokud je ta odražena a nebo se od pohledu boj nevyvíjí dobře, tak utečou. Díky tomu vymyslel zákeřný plán. Vybral si dvě jednotky a spolu s nimi vyrazil přímo do míst, kde sídlí největší klany nepřátel. Za nimi vyšle dvě kolony. Jedna jsou jeho posili jdoucí záměrně daleko za nimi, aby jej nemohli hned podpořit. Druhou kolonu tvoří jeho osobní rytíři, jenž poslouží v jeho plánu jako kladivo, které rozdrtí nepřátele.

Stane se to, co předvídal. Když jeho muži prochází malým údolíčkem, přímo před nimi se vyrojí válečníci vejcožerů. "Sevřít řady a připravit na náraz!" zařve na své vojáky a jeho slova tlumočí důstojníci a seržanti. Vojáci Nekropole vytvoří pevně sevřené formace. Nikdo z nich neprotestuje ani nereptá. Jsou si totiž vědomi, že jsou na doslech pána Nekropole, kterého se bojí násobně víc než přesily nepřátel.

Maltazard tasí meč a zářivě se usměje na přibíhající nepřátele. Náladu mu nepokazí ani kameny, které se neškodně odrazí od jeho zbroje. Usmívá se stále, když se Vejcožerové blíží aniž by vydal jakýkoliv rozkaz. "Teď!" zavelí a údolím otřese výkřik. "NEKROPOLE!" to všichni válečníci naráz vykřiknou. Tento výkřik poleká první řady nepřátel, které zaváhají. To se jim stane osudným, jelikož jsou tlačeni svými druhy vpřed přímo na dosah mečů a kopí vojáků nekropole, kteří prolejí první krev. Pak začne zuřivá řež, muži proti muži. Profesionální armáda vytvořená Maltazardem proti hromadě divochů. Pevné odvaha a výcvik, proti divokosti a nezájmu o svůj život. Vůdce klanů vejrodů se začne prosekávat k Maltazardovy, který pobaveně stojí uprostřed vojáků a precizně střílí s kuše do bojujících. Překvapivě většinou trefí na koho míří a pod jeho šipkami padají vejcrodi.
"Ty zemřeš kostro!" řve vůdce klanů a masivní palicí srazí vojáka nekropole, který se jej pokusí zastavit. Maltazard seskočí ze svého oře. Kuši si pověsí na záda a vykročí vstříc pánu klanů.