„Jak to můžeš nechat jen tak přejít?“ vydechla nevěřícně Evelin.
„Předvídal jsem to, pro Smrtihlava to byla dobrá možnost se na ples vetřít, otázkou je, jaký byl jeho záměr?“ podíval se na ni.
„Proč se na mě tak díváš? Myslíš si, že jsem s ním chtěla utéct?“ zamrkala.
„Nerad bych dělal předčasné závěry, ale i tato možnost se nabízí že?“ přitáhl si ji majetnicky blíž k sobě a Evelin se zase odtáhla. Zatlačila na jeho ruku a rameno, aby o půl kroku odstoupila a zároveň nepřerušila tanec.
„Nejsem zrádce, až budu chtít utéct, tak to nebude se Smrtihlavem,“ trvala na svém a Maltazard se zasmál. Opravdu ho to pobavilo. Ostatně měl rád ironickou stránku své nové chotě.
„Tak odvážné tvrzení,“ zavrněl. Jako by jemu mohla prchnout.
„Pokud ti dokázal právě utéct on, dokázala bych to i já,“ pohodila hlavou jako tvrdohlavá klisna.
Tentokrát se Maltazard zamračil, prohra se mu evidentně nelíbila, tím spíše, když mu ji předhazovala do tváře, „s touto možností jsem počítal. Zbabělci vždy utíkají, pokud nejsou v přesile a teče jim do bot, místo toho, aby se nepříteli postavili. Nebylo to také poprvé, co tvůj milovaný Smrtihlav utekl z boje, nejspíše je to jeho oblíbená strategie,“ pravil se sarkasmem císař.

„Tak počkat, počkat, odkdy je to můj milovaný Smrtihlav? Kde se berou tyhle nehorázné domněnky?“ rozčilovala se Evelin.
„Popíráš tedy, že jste si spolu neplánovali schůzku v nějaké útulné taverně, když jste spolu tančili?“ dobíral si ji Maltazard.
Zelenovláska zakroutila hlavou, „ani náhodou, nejsem někdo, komu by se líbily můry.“
„Zato se ti líbí někdo, kdo nosí na hlavě korunu? Obrazně řečeno?“ ušklíbl se a myslel tím sebe.
„A pak kdo je tu ironický,“ povzdechla si, „a vůbec, pokud mě tak moc podezříváš, asi bych ho měla jít hledat a sjednat si tu tajnou schůzku v taverně při svíčkách nebo třeba v chlívku na seně.“
Evelin byla čím dál více dopálená a rozhodla se svého tanečníka prostě opustit a odejít od něho, ale páv ji nepustil, ba co víc, přitáhl ji zcela k sobě, až se svými přednostmi tiskla na jeho modrou zlatem prošívanou tuniku.
„Ne, nikam nepůjdeš, a i kdybys takové touhy měla, moje oči budou pořád na tobě, ať se hneš kamkoliv, drahá,“ zašeptal jí nad ramenem.

„Císař žárlí, jaká zajímavá nová vlastnost,“ rýpla si.
Maltazard se nenechal vyprovokovat, „možná bych byl jen velice nerad, kdybych tě musel potrestat…“ zašeptal blízko jejího ouška.
Evelin odolávala mu také šlápnout na nohu, „naopak, to ty děláš velice rád, ubližuješ druhým, obviňuješ a mučíš, občas jsi tak samolibý, až to bolí a já už toho mám dost.“
Císař se odtáhl jen kousek, aby viděl její vzdorovitý výraz, který si oblíbil.
„A co uděláš, můj drahokame?“

„Půjdu se napít, pokud dovolíš,“ vytrhla se mu a uprostřed písně prostě odkráčela ke stolu s občerstvením.
Bylo jí úplně jedno, zda ho vystavila nějaké potupě, že ho tam nechala, zasloužil si to. Nemá ji obviňovat z něčeho, na co ani nepomyslela. Tedy ano, v jejím plánu bylo pořád uprchnout, ale rozhodně by to nebylo se Smrtihlavem, ale s jejími přáteli.
Evelin došla ke stolu a popadla sklenku vína, na nic nečekala a obrátila ji do sebe.
Tohle snad trochu uvolní její nervy.

Darkos vypadá, že počítá každou vteřinu do konce písně a každou vteřinou trpí doslova, jako zvíře. Evelin zjistí zajímavou věc, pokud přistoupí na jeho kroky a vedení. Není to nejhorší tanečník. Očividně sice umí tančit na jediný tanec, ale ten umí zase dokonale. To vede k zajímavému jevu, kdy dívka si tanec užívá více než Darokos, jelikož jej dokáže otočit do cesty ostatním párů, které si dávají velký pozor, aby do syna jejich vládce nenarazili.
Když konečně dohraje hudba, zmizí Darkos z tanečního parketu, tak rychle že jako by se mu za patami kouřilo. Zastaví se až se stolu z občerstvení. Tam do sebe na jeden ráz nalije dvě sklenky.

Evelin není na parketu osamělá dlouho. Přistoupí k ní osoba v kostýmu sněžného tygra. Neznámí se jí dvorně ukloní. "Smím prosit, krásná kočko?" zeptá se muž a nabídne jí ruku v tlusté rukavici. Dívce přijde postava, tak nějak známá. Hudba začne hrát a její nový tanečník umí tančit naprosto dokonale. "Jsem překvapen, že zdejší ples byl uspořádán, tak brzy po vašem návratu. Copak císař oslavuje? Mou porážku?" zajímá se maska a Evelin tančí se Smrtihlavem.
"Ty! Tady! Zbláznil se? Kdyby tě tu kdokoliv poznal, tak skončíš ve vězení a nebo mrtví." zhrozí se dívka, ale její překvapený výraz skryje maska a zvýšený hlas hudba.
"Dráhá vyslankyně. Překvapilo by vás kolik lidí nemá uzurpátora rádo a dívalo se při našem souboji jinam." odpoví bezstarostně Smrtihlav, když dvojice pluje parketem.
"Jak víš, že tě neudám já?! Poslala jsi muže, aby mne unesl!" dodá dívka a zní mírně dotčeně.
"Ach ano. Velmi mne to mrzí."
"Co, že jsi jej poslal a nebo to, že neuspěl?!" zuří dívka a ze msty mu dupne na nohu. Smrtihlav se stále usmívá a tváří se jako by nic. Evelin si všimne, že jeho rukavice jsou udělané, jako tlapky z nadýchané látky do které se zasekli drápky aniž by mu mohli ublížit.
"Že jsem jej poslal. Chtěl jsem vás zachránit. On to zajisté špatně pochopil." brání se vůdce povstalců. Poté jen mlčky tančí a užívá si tanec. Hudba dohraje a ty si všímáš, jak Maltazard zamíří k vám.

Najednou začne jiný druh představení. Smrtihlav vykročí vstříc pánu Nekropole, ale do cesty se mu postaví tygr a vlci. V rukou vůdce povstalců se objeví dva tenké mačety, které měl schované bedrech. Na vlky se bez úvodu vrhnou postavy v kostýmech dravých ptáků. V křídlech mají útočníci schované čepele. To poznáš, když jeden z nich rozřízne křídlem plášť na rameni jednoho z vlků. Pro všechny, kdo netuší co se děje, začalo úchvatné představení, kterému rádi uvolní parket. Kdy vlci s dravými ptáky kolem sebe krouží a vytváří krásné obrazce se spárů a křídel. To, že od nich místy odletují jiskry, odměňují potleskem a uznalými pochvalami.

Boj trvá několik vteřin, když Jacquese odstrčí stranou páv, tedy pán nekropole a záhy páv zasekne svou holí spáry tygra a nutí jej ustupovat. Dívka si všimne, čepele jenž z hole pána Nekropole vyjela a která těsně minula bok Smrtihlava. Ten zaskočen tím, jak dobře je Maltazard ozbrojen. I ostatní povstalci očividně podcenili schopnosti gardy pána Nekropole. Dva sokoly a jeden vlk leží na zemi a zkrouceni do klubíčka. Nikdo z hostů si hostů nepochopil o co jde, jelikož i na zemi vypadají stále dobře a jejich kostýmy kryjí jejich zranění, tak že vypadají jako součást produkce. Zbylí tři vlci a jeden tygr zatlačuje půltucet dravých ptáků pryč z tanečního parketu. Jen Smrtihlav je tlačen pánem Nekropole do jeho středu a jejich boj působí doslova umělecky. Jelikož pán nekropole roztáčí svou hůl a v rychlých kruzích utočí na vůdce povstalců. Ten před sebou doslova splétá stříbrnou clonu z ocelových meči.

Boj skončí, tak rychle jak začal. Někdo na parket hodí hromadu dýmovnic a okrasných raketek, které doslova zahalí toto umělecké bojiště dýmem. Před tebou stane mohutná postava Jacquese, který jí zaštítí odhodlán Evelin chránit. Když se dým, přejde v mlhu a ta se rozplyne, na parketu zůstanou ležet jen ranění. Po dravých ptácích není nikde ani stopy a stejně, tak i vůdce povstalců je pryč.
"Velmi efektní." usměje se sám pro sebe Maltazard a ukloní se publiku. Lombard se zjeví po boku svého bratra.
"Děkujeme našim umělcům za krásné představení. Sluhové odneste prosím ty unavené." hraje svou roli lehce bledý hostitel. Maltazard dojde k Evelin na kterou se usměje.
"Zatancujete si se mnou vyslankyně?" usměje se na dívku a mávne na hudbu, která začne znovu hrát. Sluhové diskrétně uklidí těla a společnost začne tančit.
"Jak... jak... jak potom všem můžete myslet na tanec?" ptá se šokovaně dívka a zjistí, že pán Nekropole je stejně dobrý tanečník, jako před tím Smrtihlav.
"Takové malé rozptýlení. Nic víc to nebylo." usměje se pán Nekropole, jako by právě nebojoval na život a na smrt se svým hlavním nepřítelem. Evelin ovšem pozná, že mu krev proudí rychleji než je obvyklé. Jeho oči mu planou a vypadá mnohem živěji než předtím. "Dáme si něco k snědku a nebo na pití?" zeptá se Maltazard, když se hudba blíží ke konci.

Wendy byla nadšená, zářila vzrušením, tváře růžové a oči lesklé a potěšené tím co vidí. Byla ve svém živlu a kladla otázky jednu přes druhou jako dítě, Evelin jí záviděla tu naivitu a nadšení. Navíc byla Wendy jejím pravým opakem, tam kde ona byla bílá s načechraným peřím, ona byla lesklá v černém.
Lombardova snoubenka představovala nevinnost v každém pohybu a Evelin představovala vše, jen ne nevinnost, ale pokušení.
Víla se jí hned chytila přátelsky za ruku a štěbetala.
Evelin to vypouštěla jedním uchem ven a spíše si nenápadně prohlížela své okolí.
Něco z Wendyniny promluvy jí přeci jen zaujalo.
„Jak to myslíš, povinné barvy?“

„To je úplně normální věc, každý ples je nějak tématický, ale Nekropole nemá žádné svátky, tudíž nějaké téma třeba jako květinový svátek minimojů, či zelený podzimní svátek kůrovců prostě zaniká. Tedy se rozhodlo pro jednoduché řešení. Každý ples, který se uspořádá, musí být v nějaké barvě, minulý rok byl červený ples a žlutý, ale letos je to opravdu výstřední změna.“
„Asi bych se měla o zdejších obyčejích více přiučit,“ povzdechla si Evelin, která vypnula prsa, aby jí těsnější korzet tolik nestahoval žebra. Rozhodně nechtěla omdlít uprostřed davu, aby ji ušlapal.
„Řeknu ti, cokoliv budeš chtít, i když Nekropole je poněkud skoupá co se týče kultury,“ naklonila hlavu k Lombardovi.
„A to nemluvím o tom, jak moc je těžké uspokojit císaře v jeho vidinách,“ promnul si unavené oči pořadatel.
„Vypadá to, že jsi ani nespal,“ politovala ho Evelin.
„Kdybych ho nepřinutil alespoň ke dvěma hodinám, zdřímnout si na židli, spal by tu teď ve stoje,“ ušklíbl se pod maskou Jacques.
„Moc mi k tomu nechybí, dostal jsem opravdu šibeniční termín,“ přiznal Lombard.

„Muselo to být hodně pracné, ale povedlo se ti nemožné, a sál vypadá úchvatně,“ pochválila jej zelenovláska a nemusela lhát. Lombard si zasloužil obdiv, všude byly krásné dekorace a girlanky s veselými kvítky, táhnuly se v obloucích nad okny a po zdech i okolo sloupů.
„Kde to vlastně jsme? Očekávala jsem, že když císař pořádá ples, bude to v paláci.“
„To neuhodneš,“ zasmál se Jacques.
„Řekněme, že občané Nekropole tomu neřeknou jinak než mauzoleum, ironické že? Tohle je jakýsi pantheon, který nechal císař postavit, aby si všichni uvědomili jeho velikost. Oficiálně je to památník, jeho velkoleposti a vítězství k založení města,“ odvětil Lombard.
„Není to tak, jak to vypadá, možná je tahle stavba dosti arogantním dílem, ale pravdou je nebo se to alespoň traduje, že tady pod podlahou jsou stovky zakopaných nepřátel, kterým kdysi patřilo toto území. Můj strýc mi jednou vyprávěl, že než začala samotná stavba, byly tu obrovské díry, kam se házela mrtvá těla,“ dodala šeptem Wendy.
Evelin zalapala po dechu, dozvědět se něco takového bylo šokující. Nekropole byla skutečně vystavěna na kostech?
„Wendy, to není pravda,“ chlácholil ji Lombard.

„Jak to můžeš vědět? Když jsi byl malý, měl jsi pořád nos zastrčený v knihách, musela jsem tě od nich odtrhávat. Nemůžeš popřít, že by to nemohla být pravda.“
„Nemám pro to žádný důkaz, co to je pravda, ale pořád to zní jako hrozná historka,“ mávl rukou Lombard a uvítal mezi tím další hosty.
„Věř si, čemu chceš, já mezi tím, povím Evelin další zajímavé historky a klepy,“ usmívala se Wendy.
„Říká dívka z venkova,“ škádlil ji Lombard a naše černá kočka té dvojici záviděla. Tak moc se k sobě hodili a tvořili zajímavý milý pár.
„Pojďme si prohlédnout další kostými, jsem tak zvědavá, také jsem teď přišla a… a… co je támhle to?“ skoro vzrušeně vypískla, když ukazovala prstíkem před sebe.
„Hmm, podle těch dlouhých uší to vypadá jako králík,“ odhadovala Evelin.
„A támhle to?“
„Lev, pokud myslíš toho s hřívou kolem krku.“
Takhle to pokračovalo a Evelin musela hádat neznámá zvířata a dodat k nim popisek jako velikost, zda to jsou masožravci nebo, zda to jsou domácí mazlíčci. Mnohdy kostým neseděl s popisem, ale nebylo se čemu divit, snad nikdo z daných zvířat nikdy neviděl, aby je přesně vystihl.

Dívka se několikrát podívala kolem sebe, ale Maltazarda neviděla, zato si všimla velice mohutného plameňáka, jak se k ní řítí. Podle chůze to nemohl být nikdo jiný než Darkos a evidentně nebyl moc potěšený a musela mu dát za pravdu.
Neměla čas se vůbec zasmát, když byl v mžiku u ní a chytil ji hrubě za ruku pod ramenem.
„Jsi to ty, že ano?“ zeptal se a ona měla pocit, jako by na ní cenil své špičaté žraločí zuby za těmi širokými rty.
„Podle toho, koho sháníš,“ odvětila a odolávala návalu smíchu, který jí bublal v krku.
Darkost byl celý v růžovém, jeho kostým mu byl evidentně malý, protože nikdo nepočítal s jeho proporcemi, navíc měla dojem, jako by si pod to vzal i své ramenní chrániče. Po celém těle měl růžová peříčka a vše jen dokreslovaly úzké nohy obepínající legíny ve stejné barvě.
„Nebudu se ptát dvakrát,“ zavrčel.
„Ah, Darkosi, přišel jsi požádat vyslankyni o tanec?“ přidala se Wendy, které také štípaly slzy v očích. Její zvonivý hlas císařova syna znejistil, když se k něžné dívce obrátily jeho ohnivé oči.

„Já, ehm… já…“ najednou jako by se proměnil v malého nejistého kluka, který stydlivě přešlapuje na místě.
„Chudinka Evelin, ještě nikdo nedostal odvahu ji vyzvat k tanci, mohl bys být první, určitě si rád zatančíš jako já, tak šup, šup, na parket,“ Wendy se opřela do dvojice a popostrčila je ke hloučku tančících párů, a pak už je smetl proud jako divoká voda.
Darkos měl co dělat, aby se trochu vzpamatoval. Nějaký tanec mu byl evidentně cizí a matoucí, ale teď neměl na výběr, pokud nechtěl udělat ostudu, tedy kromě té, jak vypadal.
„To je v pořádku, Darkosi, prostě mi polož ruku kolem pasu a druhou tady,“ zareagovala rychle Evelin, protože jí ho bylo líto. Pojednou vypadal jako ptáče vypadlé z hnízda hledající svou matku.
Popadl ji tedy kolem pasu a ona zaúpěla, když ji k sobě přimáčkl asi jako nepřítele na štít obehnaný ostrými hřeby.
„To je moc, rozmačkáš mě,“ dupnula mu na nohu a on konečně povolil. Jeho stisk škrtiče byl hrozně silný.
„Před chvílí jsem přiletěl a trvalo mi dost dlouho, aby mi někdo řekl, jak vypadáš,“ zavrčel s nelibostí.

„To mám brát jako poklonu?“ nadzvedla obočí pod maskou.
Darkos obrátil oči v sloup a ignoroval její otázku, „kde je otec?“
„Pokud vím, měl se vetřít do sálu někde za mnou, chtěl být nepoznán, takže ti jen těžko řeknu, kde je…“
V polovině věty s ní Darkos trhnul do strany, až zavrávorala, jinak by se srazili s jiným párem, evidentně Darkos měl vlastní naučené kroky, které jaksi nekorespondovaly s ostatními.
„Co má na sobě za kostým?“ zeptal se a jeho oči se snažily hledat v davu na okraji parketu.
„Je to páv,“ řekla prostě Evelin a dávala si pozor na své drápky, aby mu je nezabodla do ramene.
„Co je to páv?“ zeptal se Darkos.
„Jak bych ti to řekla, má to peří, hodně peří a je to pestré, modré a zelené.“
„To je většina lidí tady,“ zavrčel plameňák a kývl bradou k tyrkysovým ještěrkám.
„No, než ho najdeš, zkus se trochu bavit, prospělo by ti to,“ Evelin se kousla do spodního rtu, aby se nesmála. Vypadal tak směšně!
Tentokrát Darkos už jen zavrčel, jako by se s ní nechtěl bavit a jen ji strpěl, než dohraje hudba.

Ples

Maltazard se nenápadně zadívá na Evelin, která vedle něj musí jít rychlou chůzí, což se jí nedaří soustředí se příliš na své nové šaty. Tak si povzdechne a srovná s ní krok. Společně dorazí k velké hale, kde čekají dva kočáry. Mimo kočárů tam čeká Jacques oblečen do kostýmu, který připomíná tygra i on má na rukou dlouhé drápy. Ty jeho jsou ovšem tvořeny velkými čepelemi přichycenými až k zápěstí. Mimo něj jsou přítomni ještě čtyři rytíři oblečeni, jako dravé šelmy. Možná vlci a nebo psi. Všichni mají dlouhé spáry, jako Jacquese.
"Tito rytíři nás doprovodí na ples." informuje dívku spokojen s alespoň zdánlivě chytrý způsob, jak skryl své strážné. Očividně si není vědom toho, že zbraně jeho muže snadno prozradí.
"Hrozně nenápadné." pronese Evelyn ironicky. Pán Nekropole ironii nepostřehl a nebo to minimálně předstírá. "Že?" usměje se na dívku a nasadí si svou masku. Rázem je k nepoznání od rytířů, tedy skoro. Stále je vyšší než jeho muži.
"Pojedeme už?" dupne si nohou Evelyn, když se zdá, že pán Nekropole se příliš dlouho zabývá svou maskou.
"Ano, ty pojedeš s námi." ukáže na Jacquese a pokyne mu ke kočáru. Poté pomůže dívce nastoupit a sedne si naproti ní. Její rytíř si sedne vedle ní. Naštěstí někdo myslel na to, že v kočáru bude cestovat dáma v šatech, nebo možná dvě. Takže by si tam sedlo šest až osm lidí normálně oblečených. Díky tomu má Evelin dostatečný životní prostor.
"Proč jede s námi?" zajímá se podezřívavě Evelin.
"Protože tě doprovodí na ples. Bude zábavné sledovat zmatené tváře hostů až si budou myslet, že tě nedoprovázím a nebo, že jsem se zmenšil." usměje se pán Nekropole a rytíř přikývne. Nenápadně se na dívku zadívá v jeho očích čte dotaz, jestli pán nekropole ví o jejich výletu. Evelyn nenápadně zavrtí hlavou.

Po krátké cestě se kočár zastaví a Maltazard pokyne Jacquesovy a Evelin ať vystoupí. "Jděte dovnitř a bavte se." přikáže věcně a sám vystoupí druhými dveřmi. Jacques pomůže Evelin vystoupit a nabídne jí rámě. Společně vyjdou do sálu, kde je přivítá pestrá směsice kostýmů. To bohatí si nechali ušít něco podle obrázků, takže vidíš skupinu zeber. Docela velkou skupinu ještěrek, jelikož modrá šupinatá kůže je asi v Nekropoli snadno k sehnání. Pár žraloků, lvů, tygrů, koček. Jacquese i dívku přivítá organizátor plesu.
Lombard je očividně překvapen, že Evelin doprovází jeho bratr.
"Zdravíčko. Vítejte na plese. Císař s vámi není? " zeptá se lehce nervózně. "Jde za námi, ale nechce být oficiálně uveden." vysvětlí Jacques. K tobě doslova připlachtí Lombardova snoubenka oblečená, jako holubička.
"Vítejte. Jdete včas bude se tančit. Tenhle večírek byl váš nápad vypadáte úchvatně? Je to hrozně zábavné než klasické večírky s povinnými barvami. Je to takové osvěžující. " raduje se nadšená s večírku.