U zlaté sviňky

Maltazard se rozhodl sám vyrazit na výzvědy. Bez přisluhovačů, strážný a dalších hlupáků, co by mu jen zavazeli. Zamířil do lokálu, jenž nedávno ušetřil. Místní to vzali, jako jeho svolení zřídit neutrální zónu a tak se v něm scházela široká sorta osob z různých ras i království. Ideální místo, kde sehnat informace. Dokonce ani on temném plášti tu nevypadal nejpodezřeleji. Schází se tu totiž kůrovci, víly i vejcožrouti.

Tak se stalo, že sedí u stolu v rohu místnosti a popíjí lahodný alkohol. Jeho meč opřený o stůl odrazuje ty chytřejší z hostů od toho dělat mu problémy. Dvě mrtvá těla, nebo přesněji jejich zbytky ležící pod stolem o tom přesvědčují ty hloupější. Vládce nekropole se musel sám pro sebe usmát. Bylo, tak osvěžující zabít někoho kdo se jej nebojí a není vázan jeho pověstí. Z těchto myšlenek jej vytrhne příchod otrokářů. Ty přivedou Minimony a co je zajímavé ženu s kterou si dopisuje.
"Zajímavé." usměje se pobaven osudem. Pomalu vstane ze stolu sebere meč, který si pověsí na rameno a dojde k baru.
"Máte tu volný pokoj?" zeptá se barmanky, která jediná ví co je zač.
"Pro dobrého hosta vždy." usměje se na něj a popíše mu cestu. Maltazard přikývne a vyrazí ke stolu, kde sedí dva žoldáci.
"Mám pro vás prácičku koupím támhle tu bandu a vy je doprovodíte domů. Dám vám za to dva krystaly. Jeden před a druhý pak." nabídne válečníkům dobrou cenu a ti ochotně přikývnou, když jim jeden hodí rovnou jdou s ním.

U stolu vejcožroutů se tak bez úvodu zjeví tři válečníci.
"Vo co vám jde?" zeptá se vůdce otrokářů. Vztekem maskuje znepokojení, jelikož ona trojice by od pohledu s přehledem zvládla jeho muže ikdyby byli střízlivý, což už nejsou.
"O nákup." odpoví Maltazard a hodí před muže váček s zlatými valounky a krystali.
"Dobře jsou vaši." usměje se otrokář na jmění. Jelikož čekal, že dostane sotva desetinu.
Maltazard se otočí na Minimoje. "Tito muži vás doprovodí domů." poté se otočí na Evelin, která ho v tom rámusu nemá, jak poznat.
"S vámi nejdříve potřebuji mluvit. " s tím Evelin zvedne a vede sebou. Nedávaje jí příliš šanci na vzdor.

Poslední zpráva k Evelíně už nedorazila z jednoho prostého důvodu a to, že byla unesena i se svou skupinou sběračů.
Toho odpoledne, kdy bylo nebe krásně modré, a na nebi se komíhaly dlouhé trsy trávy ve větru, bylo jako stvořené se podívat někam ven mimo dutinu města, kde nebe vidět nebylo. Evelin to přirovnala k noře nějakého zvířete, které si vyhloubilo pod zemí díru, a když ji opustilo, snad aby vyvedlo mláďata, přivlastnil si to místo lid Minimojů, kde si vytvořil své království.
Evelína dostala nabídku od skupiny místních farmářů, aby se s nimi jela podívat na pole mimo město s tím, že až bude plný vůz, do večera budou zpět.
Dívka chvíli váhala, ale nakonec svolila a posadila se dozadu, takže se dívala, jak jedou tunelem a brána bezpečí se jí vzdalovala. Neměla přitom dobrý pocit, ale když povoz tažený beruškou, která houpala boky ze strany na stranu, vyjela do světa, kde tunel končil, byla Evelína rázem uchvácena hřejivým sluncem na kůži a modrou oblohou. Po dobu své rekonvalescence sotva vystrčila nos z domu, ale teď musela uznat, že svět mimo město byl nádherný. Cítit na tváři a ve vlasech opravdoví vánek se zdálo jako požehnání bohů.
Poslouchala šumění stébel a také melodii na píšťalku od chlapce vedle Minimoje na kozlíku. K melodii se přidal veselý popěvek a Evelin do rytmu míhala nohama.

Nějakou chvíli trvalo, než dojeli na úrodná pole, kde vzali náčiní a začali z hlíny vytahovat jakési hlízy s kořínky nazývané Tomo tomo. Opravdu netušila co to je, ale byla ujištěna, že je to výživné, když se povaří. Toto jídlo jejich předků nikdy nesmělo chybět na jídelníčku. I ona se dala do práce a pomáhala, kde mohla, než se ozval bojový pokřik.
Políčko se náhle zaplnilo groteskními skřítky s velkými nosy a vousy. Jejich kůže vypadala nezdravě zelená a jindy hnědá nebo žlutá a občas skvrnitá. I jejich oblečení by spíše slušelo trhanům a zbojníkům. Všichni byli jaksi zdeformovaní a jejich divoký vzhled budil odstrašující příklad.
Vrhli se na ně jako opice. Vřeštěli a vydávali vrčivé zvuky jako primitivní neandrtálci.
Než se ale farmáři dali na útěk, povalili je na zem. Pár jich uteklo, ale čtyři byli zajati a spoutáni.
Bez nějakého slitování je všechny hodili na povoz mezi hlízy jako pytle. Nejen, že si přivlastnili zásoby ale také vůz, berušku a těch pár chudáků.
Vítězný pokřik všem trhal uši. Dva muži a dvě ženy se začali na dně povozu kroutit jako žížaly, ale z pout se nešlo dostat.
Evelin byla navrchu a tak viděla dva ty loupežníky, jak sedí vpředu, zatímco ostatní jdou vedle vozu.

Vejcožrouti se dorozumívali rukama a skřeky v nějakém svém rodném nářečí, jeden z nich, pak z kožené brašny vytáhl vejce velké asi jako dvě jejich hlavy dohromady, udeřil do něho dřevěným kolíkem, aby vytvořil díru, a pak si prostě skořápku zvedl a přitiskl k ní své masité rty, aby se živil obsahem.
Evelin se z toho udělalo špatně, když skřetovy, začala tekutina téct po bradě a oblečení. To vysvětlovalo, proč tak strašně páchli.
Povoz jel velice dlouho, až když se blížil večer, beruška zastavila a všichni čtyři byli násilně vytaženi z povozu a postaveni na nohy. Muže vejcožrouti nevybíravě udeřili do zad, ale ženy jen postrčili směrem k velkému stavení.
Už z venku byla slyšet hudba a smích. Pokud mohla Evelin odhadnout, byla to nějaká taverna pro pocestné. Okny do tmy proudilo žluté světlo stejně jako z pár okének prvního patra.
Než ji stačili protáhnout dveřmi do lokálu, přečetla si dřevěnou vývěsku, „Hospoda U zlaté sviňky.“

Jakmile byla vyděšená Evelin vtažena do taverny, proletěl jí kolem obličeje půllitr. Vykřikla a trhla sebou, ale jeden z loupežníků ji chytil za rameno a táhl ji dopředu mezi stoly a hodovníky.
„Nesahej na mě, ty nechutná potvoro,“ rozčílila se a znovu trhla ramenem, to jejího uzurpátora trochu vykolejilo, že narazil, do nejbližšího stolu, ale jen zavrčel a čapnul ji hrubě za vlasy, aby ji přinutil jít dál, kde už na ně čekali ostatní.
Zřejmě nikomu z přítomných nevadilo vidět spoutané Minimoje, ostatní hosté se věnovali své zábavě jako by to byl běžný jev.
Jeden z hrbatých vejcožroutů zamával rukama nad hlavou, aby si zjednal trochu klidu a hospoda se skutečně utišila.
„Právě jsme zajali tyhle dloubače hlíny, kdo by měl zájem si některého koupit, hodí mi na stůl dobrou cenu, a když budu spokojenej, jsou vaši všichni nebo jednotlivě. Neváhejte, dokud jsou ještě čerství. Budeme tu celej večír.“
Evelin si vyměnila zděšené pohledy s ostatními zajatci, a když ji jeden z hromotluků chtěl usadit na lavici, dupla mu na nohu, až vyjekl.
„Jak nás můžeš prodávat jako nějaký dobytek, ty ošklivče?“ vyjela na něho za pochechtávání ostatních sousedících.
„Snadno, ženská, kdysi jsme jenom kradli, teď se musíme uživit jinak, když nás Nekropole vyhnala od obživy. Jsou zlý časy, holka, moc zlý. Teď nám posloužíte vy a zítra zase někdo jinej. Když si M může brát otroky, proč je my nemůžeme prodávat?“ prskal na ni habán a donutil ji, se prostě posadit ať chtěla nebo ne.

„Za tebe by mohlo být dost, seš celkem pěkná, že bychom z toho vyžili od úplňku k úplňku, koukni, jak tě sledujou,“ kývl hlavou vejcožrout a posadil se proti ní, zatímco jeho společníci, kteří zabrali ještě jeden stůl, se hlásili o pivo.
Evelin, i když nechtěla, nenápadně otočila hlavu, pár hostů po ní skutečně koukalo jako by hodnotili nějaké zvíře, zda jim za to stojí. Byl to nechutný pocit, a tak je zpražila pohledem.
Snažila se to nevnímat a sledovala, jak se stůl plní sklenicemi. Kdyby to šlo opravdu dobře, mohli by se vejcožrouti opít tak, že nebudou dávat pozor, a poté by mohli utéct.
Mírně se naklonila ke svému sousedovi, mladému farmáři, který byl stejně vyděšený jako jeho žena. „Mám u pasu dýku, dostaneme se odtud, ale bude to chtít čas,“ pošeptala mu a snažila se zajatcům dát naději.
Minimoj však zakroutil hlavou jako by se vzdal už předem. Cožpak měla jen ona bojovného ducha? Jednou už smrti utekla, proč by to nešlo podruhé?
„Snad nepřemýšlíte o útěku?“ udeřil pěstí do stolu vejcožrout naproti a vězni nadskočili na lavici, jak se lekli.
„Jsou i horší způsoby co s vámi udělat, nikdo nechce vzpurné otroky, když vás neprodáme, bude z vás maso na háku, je bída, a když je hlad a válka, nikdo nepohrne levným jídlem…“ pohrozil jim a Evelin se teď začala skutečně bát.