Polní testy

Maltazard stojí na kopečku nad malým údolíčkem a aniž by to věděl vypadá jako karikatura rytíře a nebo vojevůdce víc než obvykle. Dole pod ním se Darkosovy rytíři sešikovali do čtyř řad a čekali na rozkaz. Před nimi je na druhé straně údolí malá vesnička vejcožrotů. Vesnička je obehnaná palisádou momentálně obsazené válečníky očekávající útok válečníků nekropole.
"Otče?" zeptá se Darkos.
"Ano?" zeptá se Maltazard a mávne rukou, aby dal signál k postupu. Zazní trubka a čtyři řady rytířů vykročí vpřed. První dvě jsou vyzbrojené kopími a štíty. Třetí a čtvrtá řada je vyzbrojená novými zbraněmi.
"Co tu děláme? Tohle hnízdo by lehce dokázali zničit i řadové vojáci. Případně jeden oddíl mých rytířů na ořích by na to stačil. Proč jsou tam dole čtyři a proč jdou pěšky?" zajímá se nechápavě Darkos.
"Testujeme nové zbraně a taktiku. Kdyby se ukázali zbraně ukázali neefektivní tví muži si případně s tou lůzou porad i tak." vysvětlí svému synovy trpělivě a pozoruje své muže pochodující vpřed. Je dobře známo, že Darkos vybral do své gardy nejlepší z nich i tak to pohled pod nimi není nijak působivý. Rozhodně né, tak jak by si vládce Nekropole přál.
Mezi tím rytíři dojdou na dostřel kuší a rytíři čekají na rozkaz zastavit ten ovšem nepřijde.
Maltazard zvedne zatnutou ruku a ozve se roh. První řada rytířů pozvedne štíty a vytvoří nepropustnou hradbu. Druhá řada pozvedne štíty doplní zeď o stříšku. Následně rytíři pokračují v pochodu. Do hradby štítů se začnou zabodávat oštěpy a bubnovat kameny.

"A proč taháme sebou tyhle?" ukáže Darkos na dav otroků, jenž pochytali zvědi nekorpole a dotáhli je sem. Jsou mezi nimi obyvatelé všech království a to muži, ženy i děti. Střeží je Maltazardovy osobní gardisté. Válečníci ve filaových pláštích. Jestli Darkos má pocit, že jej otec bere, jako figurku v politických hrách, tak tito muži nejsou ani kameny na desce. Král je bez zaváhání pošle na smrt, ale i tak jsou nejlepší válečníci, které dokázal Maltazard vycvičit.
"No, buď budou svědky našeho úspěchu a roznesou zprávu o tom, co se stane těm, kteří odporují.
No a pokud se ty nové zbraně ukážou neefektivními, tak je umučím abych si zahnal vztek a smutek." usměje se pán Nekropole a vyvolá u svého syna úsměv. Mezi tím jeho rytíři přestáli krupobytí kamenů a oštěpů, který začne opadat.
"Pal!" zavelí Maltazard a ozvou se bubny. První dvě řady rytířů si kleknou a uvolní palebné pole pro střelce. Ti po druhém úderu bubnu spustí palbu. Smrtonosné šipky zasypou hradbu. Odpovědí této salvě je bolestný křik.
"Vpřed!" zazní další rozkaz Maltazarda a dvě trubky. První dvě řady vstanou a vyrazí k palisádě. Zatím, co střelci pomalu postupují za svými druhy. Vždy jakmile řada nabije vykročí tři kroky vpřed zamíří a vystřelí. Toto se neustále opakuje. Dokud je na koho střílet. Rytíři dorazí k palisádě, kterou už téměř nikdo nebrání. Hladce jí překonají a otevřou bránu.
Maltazard kývne vpřed a on a jeho doprovod zamíří k bráně, kde zastaví průvod zajatců vedených jeho gardisty. Spolu se synem vjedou do obsazené vesnice. Tam rytíři nahnali doprostřed všechny přeživší válečníky.
"Zabte všechno živé zde!" rozkáže a vyjede ven. Jeho muži bez zaváhání popraví všechny zbylé válečníky. Poté pomocí granátů zapálí domky v kterých se skrývají zbylí obyvatelé vesnice. Takže se za králem Nekropole začne ozývat bolestný křik doprovázený zvuky rytířů dobíjející ty, jenž se snaží utíkat. Dojde k zajatcům, kteří se strachy doslova třesou v představě co čeká je.
"Viděli jste co se tu stalo?" zeptá se pevným autoritativním hlasem. Odpovědí je mu vyděšené mlčení, které přeruší pozvednuté kopí gardistů. Ty okamžitě vyvolá souhlasné výkřiky. Ty zase odmávne Maltazardovo jediným pohybem.
"To se stane všem, kdo budou odporovat. Teď zmizte!" s tím se otočí a odkráčí. Jeho gardisté sundají zajatce a doslova je rozeženou.
"Proč?" zajímá se Darkos.
"Protože strach je zbraň, jako každá jiná." ujistí Maltazard svého syna. Následně se spolu s rytíři, kteří jsou obtěžkáni lupem vrátí do Nekropole.

Tam na něj čeká další dopis od Evelin. Maltazard se na něj zvědavě začne. "Zavolejte mistra." přikáže a tak je Archibald přiveden před něj. "Co je to centimetr?" zeptá se přímo.
"Jednotka délky v našem světě. Proč?" tuto odpověď ovšem nedostane pán nekropole jej nechá odvést jediným gestem. To už totiž píše odpověď.

Evelíně Colinsové archeložce
Když jsem vás viděl naposledy nedosahovala jste mi ani po bradu, takže se vaší hrozby vážně nebojím.
Vaše lítost u mne vyvolává jen pobavení. Vždyť vy můžete za moje prokletí a stav v jakém jsem.
Hrdost nesouvisí s podobou ani s chováním. Já přísahal, že už nikdy před nikým nepokleknu. Právě hrdost mne žene vpřed a nutí mne k tomu, co se děje.
Vás mohu informovat, že moje armáda obdržela od vašeho přítele širokou škálu nových zbraní, které s chutí využiji k obsazení města v kterém se právě skrýváte.

Maltazard král Nekropole.
s tím nechá poslat novou zprávu. Následně se s úsměvem rozhodne vyrazit do oné hospody, jenž se rozhodl ušetřit. Je si jist, že toto ohlásí zvědi, jenž odhalil ve své zemi a nechává je na pokoji, aby informovali jeho nepřátele o tom, jak moc jeho říše zesílila.

„To je drzost!“ rozčilovala se Evelína, když jí posel donesl o necelé dva dny později další zprávu, tentokrát na ní byla dokonce pečeť z vosku, jak jinak než v černé barvě s vyraženým písmenem M.
Měla štěstí, že poblíž v tu dobu nikdo nebyl, jinak by musel slyšet, jak nadává, a to se k dámě nehodilo, ale tohle se prostě nedalo ignorovat, protože on si z ní dělal legraci! Jak jinak to měla pochopit než jako provokaci?
Co vlastně od něho čekala? Omluvu? Sotva. Neměl ani tolik slušnosti vyjádřit pravou lítost, ale podle všeho se mu líbilo působit teror a chaos, jelikož se v něm nejlépe vládne, byla si jistá Maltazardovou strategií krutovlády.
Evelína se musela trochu uklidnit, než si sedla ke svému stolu a natáhla ruku po kalamáři.
Rozhodně nebude mít to monstrum poslední slovo.


Maltazardovi, jeho královské ničemnosti

Jak si dovoluješ se smát mé bolesti, možná jsem čekala příliš, že bych dostala omluvu, za tvůj ohavný čin, ale jak vidím, nemáš žádnou čest k ženám a vůbec k ničemu, vidíš jen své zvrácené ambice. Kdybych zpět měřila svých 165 cm, zašlápla bych tě jako mravence.
Možná si mě nepamatuješ ale já tebe ano, kdysi, když jsem přišla s Archibaldem jsem tě měla možnost několikrát vidět, ty si mě ale nepamatuješ, protože ses motal po ulici tak opilý, že jsi nedokázal stát na vlastních nohou, než jsi se dobelhal do svého domu. Tehdy mi tě bylo líto, možná to byla naše vina, kdo způsobil tvůj pád, ale měla jsem tě za většího bojovníka, kterého lid oslavoval. Kam se poděla sláva a hrdost? Zůstala na dně dopité sklenice?
Vzpomeneš si, kdo ti jednou pomohl domů? Kdybych věděla to, co vím dnes, nechala bych tě večer ležet na hlavní ulici.

Evelína


Evelína si nemohla pomoci a žasla, kde se v ní ty emoce berou. Byla si jistá, že si ji ten ničema nepamatoval, však také netrávil mnoho času ve městě, ale poflakoval se po okolí a hospodách dlouho do noci, než nazlobený úplně odešel. Bylo tak dobré mu to napsat a hodit do tváře. Možná se za sebe alespoň trochu zastydí, pomyslela si. Tedy v to alespoň doufala, ale moc tomu nevěřila. Pokud měl někdo černé srdce plné jedu, byl to on.
Naposledy přelétla očima pergamen a smotala ho do ruličky. Obvázala ho kouskem černé stužky, a to donesla znovu k bráně poslovi. Pozdravila přitom hraničáře hlídkující u vrat a vracela se zpátky, pomalu byl čas na večeři, ale Evelína neměla hlad, ne po tom, co byla tak rozčarovaná.
Zabraná do vlastních úvah se najednou zastavila a zjistila, že hledí na domek a ne ledajaký. Byl to jeho dům a stál tam jako odstrašující příklad, jedna černá tečka na barevném pozadí. Mezi krásnými upravenými baráčky byl tento zašlý, starý a neudržovaný. Tašky z bojových šišek byly zašlé plné mechu a zkroucené, okna zašpiněná prachem, barvy omítky z venku vybledlé jako by byly vyžrané sluncem a kdysi hezká zahrádka byla plná plevele bez květin. Na dveřích bylo napsáno zákaz vstupu jako varování.
Evelína si byla jistá, že by se k němu nikdo dobrovolně nepřiblížil, ale z bezpečnostních důvodů nejspíše bylo zamčeno, i tak jí zajímalo, jaká tajemství může uchovávat…

Evelin se rozhlédla okolo po všech cestách kam dohlédla, ale zdá se, že Minimojové se opravdu vrátili všichni do svých obydlí se najíst a odpočinout si.
S tou největší zvědavostí přišla k oknu Maltazardova domu a rukávem šatů přejela po okně, aby se podívala dovnitř. Byla tam jen jednou a to, když mu skutečně pomohla a doprovodila ho dovnitř. Tam ho dotáhla k posteli, na kterou se prostě téměř v bezvědomí svalil. Snad s vidinou škodolibosti se tomu usmála.
Kdo se mohl pochlubit, že viděl obávaného M v jeho jedné z nejzranitelnějších chvilek že?
Evelínu zajímalo, zda stále ještě pil a jeho vojáci o něho v Nekropoli zakopávali na chodbách nebo se z toho poučil…

Znovu přejela rukávem po starém skle, dokázala očistit jednu tabulku a viděla, v místnosti různé dekorace, na zdech byly ozdobné štíty a meče. Postel s baldachýnem vzadu byla pořád neustlaná, rozházená a nad ní byl erb jeho rodu. Nic neobvyklého. Dům rytíře plný vzpomínek.
S ještě větší zvědavosti Evelin obešla dům a vzala za kliku. Nebylo zamčeno a rezavý kus kovu sice zaskřípal, ale povolil. Zelenovlásce se rozbušilo srdce, když proklouzla dovnitř.
Ihned, jak se za ní zabouchly dveře se rozkašlala nánosem prachu, který ulpíval na každé věci, která tam byla. Ten pocit, že je někde v přísně střeženém soukromí, bylo zvláštní. Neměla by tu být, a právě to bylo na tom celém tak vzrušující.
Evelína se rozhlédla po vyřezávaných komodách a zvědavě vytáhla první šuplík. Prádlo. Kožené popruhy k nošení meče, šerpy. Ne, tohle jí nijak nezajímalo.
Co třeba takový stůl? Tam bývají soukromé věci…
Dívka se otočila a zamířila k psacímu stolu s přihrádkami. Stále tam byla stará lejstra, poznámky, pergameny a listy. Přečetla si nějakou tu korespondenci, bohužel z toho nebyla moc moudrá, jelikož pisatel byl hrozný kocour a škrábal.
Když však vysunula spodní zásuvku, čekalo ji tam překvapení. Byl tam roztrhaný obrázek asi na 8 kusů. Když ho vytáhla a složila, vytvářel portrét přísné ženy. Umělec měl zřejmě vlohy a ani, roztržené části nezakryly tmavé oči a povýšený výraz na mladé tváři ženy z nějaké dobře situované rodiny.
Byla pohledá, bledá tvář kontrastovala s dlouhými černými vlasy hladkými jako voda a stejně tmavými rty. I navzdory temnotě byla krásná tím děsivým způsobem.

Dole v pravém rohu bylo něco napsaného…“s láskou Miréna?“
Podle vzhledu by se k nynějšímu Maltazardovi dokonale hodila, byla stejně temná a nedostupná a Evelíně došlo, že možná právě tato žena mohla za jeho druhotné neštěstí. Byla to jen domněnka, ale vysvětlovalo by to, proč je obrázek roztrhaný.
Bohužel našla jen dva dopisy uschované pod portrétem, ale ani tomu příliš nerozuměla. Jeden musel patřit jí. Z druhého dokázala rozluštit jen pár slov, které zřejmě psal Maltazard dost roztřesenou rukou, ale tento dopis nikdy nebyl odeslán.
Evelin shrábla kousky obrázku zpátky do zásuvky a zavřela ji. Znovu se podívala okolo po domě starého mládence a našla pár sošek a cenností z jeho jediné výpravy, chvíli je obdivovala, než se rozhodla si odnést suvenýr.
Archeoložka by jistě sáhla po cizokrajné sošce nějakého bůžka, ale kdo ví proč ji více zaujala dýka, kterou vzala ze zdi i s pouzdrem. Byla ze stříbra a měla do sebe vsazené malé rubíny, velikostně akorát do její dlaně.
Evelína byla spokojená, alespoň malá kompenzace za bolest, kterou jí ten ďábel způsobil. Rozhodně to nebyla krádež, řekla svému svědomí, ale ten čin samotný byl až příliš uspokojující.

Nekropole

Maltazard se unaveně zadívá na mapu rozloženou na stole. Kolem stolu stojí jeho rada složená s důstojníků, ministrů a kapitánů rytířů včetně jeho syna Darkose. Právě čtou hlášení o bojích na předsunutých základnách.
"Moji rytíři dokážou zatlačit nepřítele kdekoliv se objeví." pronese Darkos hrdě a usměje se na svého otce. Jeho úsměv pokazí jeden z ministrů, když smířlivým tónem promluví. "To je sice pravda. Ovšem vaši rytíři nemohou být všude a jakmile se přesunou jinam. Nepřítel se vrátí a řadové jednotky se jim nedokáží postavit. Zavřou se za hradbami a čekají na posily." postěžuje si a pohledem rýpne do důstojníka, co má ty jednotky na rozkaz.
"To není jejich chyba. Ještě nemáme ty nové zbraně. Naši muži se dokáží bránit jen těmi věcmi známými, jako granáty. Proč vlastně dobýváme to území kůrovců? Není to na cestě k našemu hlavnímu cíli. " brání se důstojník pevně.
"No, na tom něco bude. Už jsme obsadili většinu výseče k městu těch zakrslíků." přisvědčí Darkos a ukáže na značky pevností.
"Protože nelze obléhat město do kterého vedou cesty! Takové obléhání je odsouzeno k nezdaru hned od začátku." pronese unaveně Maltazard, který celou tuto debatu sleduje a cítí se unaveně. Mnozí jeho kapitáni by rádi na město Minimojů zaútočili přímo a prolili krev. Někdy si říká kolikrát jim musí opakovat, že to není jejich cílem. Cílem je přinutit ke spolupráci tamní šlechtu. Celý problém prezentuje Darkos, který promluví.
"Otče tyto tři pevnosti by nám, ale k útoku na město stačili."
"Ano, ale bude těžké zásobovat útočící jednotky."
"Tak to nebude problém. Naše jednotky se snadno probojují jejich obranou."
"Hloupost! Jejich hradby jsou pevné a dobře střežené! A znovu ! Já chci jejich princeznu, živou a spolupracující!" poslední slova slabikuje, aby všichni pochopili o co jde. "Takže žádné útoky na město bez mého přímého rozkazu! Potlačíme kůrovce a to město budeme obléhat! Dokud se nevzdají! JE TO JASNÉ!" zavrčí na svou radu a odpovědí mu je sborové "Ano pane."

Poradu přeruší příchod kapitána rytířů, který měl donést zprávu. Všichni se otočí jeho směrem.
"Můj pane. Splnili jsme váš rozkaz! Máme dokonce zprávu pro našeho zajatce a pro vás!" ohlásí kapitán se zasalutováním.
"Podej mi ho." přikázal vládce Nekorpole a prohlédl si oba dva listy. Na jeden se zamračí a hodí jej kapitánovy rytířů. Na druhý se zadívá a začte.
"Zavolejte Mistra." přikáže a tak je brzy přiveden Archibald, který se zadívá na pána Nekropole, který září spokojeností.
"Tady máš důkaz, že jsem splnil své slovo." gestem naznačí rytíři ať starci podá dopis pro něj.
"Ty jsi zfalšoval její rukopis?" zeptá se Archibald podezřívavě.
"No, tak se společně zamyslíme ano?" mávne melodramaticky Maltazard rukou.
"Zaprvé neumím vaše písmo. Takže nedokážu sepsat souvislí text, co by dával smysl. Neumíto aani nikdo kdo mi slouží.
Zadruhé ikdybych někoho takového našel. Znamenalo by to, že poté musím najít někoho, kdo zfalšuje písmo Evelín. Vzhledem k tomu, že jsem žádný text od ní neviděl, není toto možné. odpočítává na prstech důvody proč to neudělal.
"Za třetí to by bylo ztrátou času.
Za čtvrté to znamená, že nemám žádnou čest a moje slovo za nic nestojí." dokončí výčet.
"Takže teď dokonči svoji část dohody a tu zbraň!" gestem pošle starce pryč i s listinou a poté se začte do druhého listu a k překvapení všech se začne pobaveně smát. Je to smích někoho, kdo slyšel a nebo četl nejlepší vtip za nějakou dobu.
"Přineste mi pergamen a tuž!" přikáže, jakmile se přestane smát.

Tak se stane, že do města Minimojů doputuje další list.
Evelíně Colinsové archeložce

Vaše zdraví mne opravdu těší. Co se označení týče. Zapomněla jste zmínit můj titul krále Nekropole.
Doufám, že se jizvy doufám zatáhli a téměř zacelili. Užil jsem si s vámi v mučírně zajímavou epizodu. Ovšem musím vás upozornit, že jste si za ty jizvy mohla sama. Kdyby jste souhlasila a přímo předala mou zprávu princezně. Rovnou bych vás nepoškozenou předal do království. Což jste odmítla, takže mi nic jiného nezbylo.
Nemusíte se bát, ještě se setkáme jakmile moje armády obsadí město Minimojů.
S vřelým pozdravem.
Maltazard král Nekropole.

Evelin se odvážila vylézt ze své ulity a vystrčit růžky. Už přes měsíc se osmělila natolik, že vyšla do ulic a na svá oblíbená místa například ke mlýnu, jehož ohromné lopatky otáčel náhon vody. To byla poslední památka na Archibalda, kterou daroval Minimojům. Po tom, co jim vysvětlil pojem studny, která byla postavena uprostřed náměstí, aby ji každý mohl obdivovat, navrhl plány, které by jim dokázaly přivést vodu z nyní už plné řeky nedaleko. Jelikož už nebyla vyschlá, protože úmorně suché léto, které znamenalo stravující sucho, se přeměnilo na deštivý podzim, se řeka znovu zaplnila vodou. Nějakou dobu trvalo, než pilní Minimojové prokopaly tunel, kterým by vodu přivedly, a ta napájela mlýn, voda pak končila ve výpusti, která se později přeměnila na jezírko, ve kterém se dalo koupat.
Evelin uklidňoval zvuk vody, jak se hrnula dál spádem do jezírka, samotný mlýn pak představoval zajímavou ukázku dovedností a stejně jako ten lidský pomáhal při běžných činnostech k drcení zrn pšenice, máku a jiných věcí.
Dnes však bylo příliš brzy na odpočinek, dnes bylo na programu skladiště. Včera pomáhala na sýpce, dnes ji dělníci přivedli do skladu potravin, na které dohlížel pomocník hlavního kuchaře, který tam neustále chodil a ukazoval, co potřebuje, aby z toho mohl vytvořit pokrm pro královskou rodinu.

Tento chlapík připadal Evelíně dost namyšlený, ne všichni Minimojové totiž byli laskavý a příjemní, byli tu výjimky ostatně jako všude. Raději se mu tedy vyhnula obloukem, protože nechtěla poslouchat, že se opět plete pod nohy.
Možná jen svou práci bral až moc vážně, ale po tom co poznala hlavního šéfkuchaře, byl jeho pomocník jen slabý odvar. Ten chlap s bílou čepicí na hlavě, díky níž měřil o celou hlavu víc jak ona, na ni hleděl jako na ošklivého brouka, nejspíše proto, že jeho jídlo bylo určeno výhradně pro královský rod a nemohl překousnout, že ji vždy král osobně přizval na oběd.
Snad z dětské trucovitosti vždy přijala, jen aby viděla šéfkuchařův výraz a to, jak se mu ježily kníry, když namítla, že polévka je málo slaná a maso moc kořeněné.
Dnes měla na starost ukládání malin a to nebylo nic lehkého, zvláště, když měly její poloviční velikost. Přivezli ráno celou horu a ona je měla zkontrolovat, zda nejsou plesnivé, omýt je a dostrkat do ohrádky ve skladišti.
Evelin byla ráda nápomocná, měla za sebou nejméně deset malin, když k ní přiběhl posel z paláce, že jí je tam potřeba. Odložila tedy zástěru a spěchala s ním.
Král a Selénie byli na terase a nad něčím divoce spekulovali.
„Poslali jste pro mne?“ zeptala se Evelin a otřela si dlaně o sebe, jako by měly být špinavé.

Dvojice se k ní otočila. Král měl v ruce nějakou zprávu, Evelin ustrnula, co když je to něco špatného? Nějaké varování od špeha, že se něco děje? Představila si všechny děsivé scénáře od A do Z.
„Právě nám byl doručen tento dopis,“ podíval se na ni král Sifrat s jakousi nejistotou.
„Je to napsané v nějakých symbolech, které žel bohu neznáme. Zavolali jsme tě, zda bys nám nedokázala pomoci a toto písmo ti něco neříká. Více hlav, více ví.“
Evelin stroze přikývla a přistoupila k jeho veličenstvu, které připomínal obrovského ledního medvěda s květinovou korunou na hlavě.
Dívka se zelenými vlasy opatrně přebrala pergamen a roztáhla ho. Nevěděla, jak by v něčem mohla být nápomocna, protože věděla, že stejným jazykem mluví všechna království a písmo mají také stejné, takže…
„To je od Archibalda!“ nevěřícně vzdychla dojetím. „Je pořád naživu!“
„Díky všem bohům,“ oddechl si král.
„Co se tam píše, přečti nám to,“ naléhala Selénie a dotkla se její ruky.
Evelin jim přečetla celý dopis, který byl napsán v jejím rodném jazyce úhledným písmem staré školy.
Pro jistotu si sama přečetla obsah ještě dvakrát, aby se vzpamatovala ze šoku, že to napsal opravdu on, protože sama obdržela několik jeho dopisů, když se zajímala o historii afrického kmene Matassalaiů. Poznala ten rukopis, který sděloval o nebezpečí.

„To je dobrá zpráva,“ vydechla princezna s povzbudivým okouzlujícím úsměvem, zato patriarcha se zachmuřil, jeho stará vrásčitá tvář byla plná obav.
„Nezapomínej, že také zmiňuje velké nebezpečí, dceruško, toto nemůžeme brát na lehkou váhu,“ odvětil moudře král.
„Musíme tedy něco udělat, musíme se dát na odpor, povedu tažení a rozprášíme vojáky Nekropole, když je překvapíme ze zálohy, budeme mít výhodu,“ nadchla se Selénie, ale to otec vůbec neslyšel rád, zvláště to, že by šla v první linii.
„Nejsme bojovný národ, dcero, jsme silní v obraně ale ne v boji. Nebudeme dávat v šanci životy našich vlastních lidí,“ poučil ji a princezna vzpurně dupla nohou a uraženě sevřela pěsti vedle boků.
„Takže budeš čekat, otče, až nám vylomí bránu a my se prostě vzdáme, protože nebudeme mít jinou možnost?“ Selénie byla dopálená.
„Jak jsem řekl, nebudeme bojovat,“ trval na svém král Sifrat, který se díval na svou dceru shora.
„Kdybych byla královnou…“ začala znovu Selénie.
„Ještě jsem králem já a já rozhodnu, co je pro můj lid dobré, ty sis zatím nenašla právoplatného manžela, abys mohla nastoupit na mé místo a nést zodpovědnost za všechny Minimoje.“

V princezně plál plamen, tolik chtěla něco udělat, ale měla svázané ruce a sama se nemohla vydat napospas celé armádě Nekropole. Třásla se vzteky, až měla rudé tváře, a pak pohodila hlavou a naštvaně prostě odešla pryč.
Král si těžce povzdechl, „je tak těžké vychovávat své děti v takové době, zvlášť když nemají rozum.“
Evelína chápala obě strany mince, ale kdo byla, aby dala nějakou radu, vlastně netušila, na kterou stranu by se přidala. Bylo hezké žít v bublině míru uzavřeni před světem jako Buddha, ale pokud se skutečně vojáci Nekropole s Maltazardem v čele dostanou přes bránu, nebude mít první království Matradoy jinou šanci než se vzdát. Takže to bylo jako čekat na smrt.
Evelin se kousla do rtu a mlčela.
„Proč nemůže být Selénie trochu víc jako Betameche, ten je mladší ale má více rozumu a klidnou povahu učence, kéž by tu s námi byla má žena, ta by u ní měla větší respekt,“ znovu si smutně povzdechl král.
„Mohla bych si s ní promluvit…“ navrhla Evelína a vysloužila si od patriarchy otcovský úsměv.
„Děkuji ti, ale tebe teď čeká důležitý úkol, musíš Archibaldovy odepsat, posel stále čeká u brány. Jsi jediná, kdo umí toto písmo.“

„Dobře, hned se do toho dám,“ přikývla a vzala na sebe tu zodpovědnost.
Dovolila si použít královu pracovnu a jeho majestátní zlatý stůl. Dopis měla poměrně rychle napsaný jedním dechem. Zmínila se o tom, že je v pořádku a jen pár slovy naznačila, že byla mučena. Napsala, kde je a že město Minimojů je zatím v pořádku, žádné útoky zatím učiněny nebyly. Popsala mu vše nejnutnější o tom, jak se připravují, kdyby skutečně došlo k nejhoršímu a že král odmítá jakoukoliv účast a staví se k problému pasivně. Nakonec věnovala jeden celý odstavec tomu, že se snažila Archibalda podpořit, aby se nevzdával, ať využije veškerého svého umu, aby se udržel v pořádku. Jakmile bylo dílo dokonáno, znovu si jej přečetla. Nakonec sáhla ještě po jednom pergamenu a namočila brk.


Maltazarde, nepříteli všech království

Udělal jsi velkou chybu, že jsi mě nechal žít. Každý šrám a jizva na mých zádech mi tě připomíná a nedává mi spát, modlím se za tvou porážku každý den. Postarám se všemi svými silami o to, abys nikdy nezískal první království a neublížil zdejším lidem. Jaká škoda, že nemůžeš slyšet, jak moc tě nenávidím, ty tyrane. Kdybych ještě jednou měla v životě tu možnost, sama bych tě zabila. Neopovažuj se Archibaldovi zkřivit jediný vlásek, jinak ti udělám něco horšího, než jsi ty byl schopný udělat mě.

Evelína


Evelína byla sama překvapená vlastní záští a zlobou, když císaři Nekropole vyhrožovala. Na chvíli se zastyděla, ale nakonec druhý pergamen přeci jen neroztrhala, oba svitky obvázala jinou stuhou. Pro Archibalda byla modrá a černá pro Maltazarda.
Sama poté došla k bráně a předala malým okénkem poštu a poučila vojáka, komu kterou zprávu předat.

Nekropole

Už několik měsíců musel Maltazard odložit svůj postup proti svému cíli. Jelikož narazil na masivní odpor, jak klanů tak obyvatele stromu. Ti používají výhodu letu a střelných zbraní, aby zaháněli jeho vojáky pryč s předsunutých základen. Mnoho jeho mužů padlo v těchto šarvátkách. Ztráty jsou už tak velké, že musel postup tím směrem zastavit. Tím pádem pokud se něco nezmění nebylo by město Minimojů kompletně obklíčit. V jeho dílnách se ovšem tvoří něco, co by tento stav mělo změnit.

Maltazard si sedne do své nové pracovny nad, kterou je vládce Nekropole velmi hrdý. Stěny jsou posety obrázky a popisy nových vynálezů, jenž dokázali vymyslet s zajtcovou pomocí jeho vlastní lidé. Nikdy nevěřil, že bude tak snadné najít tolik osob schopný vymýšlet nové věci a dělat pokusy. Vždy si myslel, že v jeho království žijí jen hlupáci. Což se ukázalo, jako lež. Archibald mu vysvětlil, jak tyto lidi najít. Kochá se ony vynálezy.
"Můj vládce, tady je náš nový prototyp." ukáže jeden z "vědců" prototyp kuše. Vládce si vezme prototyp a úplně přirozeně si jí zapře o rameno. Má zvláštní pocit síly.
"Už je to hotové?" zeptá se zvědavě.
"Ne, pane. Zbývá dodělat mechanismus, jenž pan mistr pojmenoval spoušť." Maltazard se trochu zamračí nelíbí a povzdechne si. Už dávno si všiml, že jeho lidé tak začali říkat Archibaldovy. Nějakou dobu se to snažil potlačovat, ale ukázalo se to ztrátou času a tak toho nechal.
"Tak jej zavolejte a dokončete to. Naše armáda je potřebuje." odmávne rukou vědce. "Můj vládce, o tom jsem s vámi chtěl mluvit. Mistr odmítá pracovat."
"COŽE! Přiveďte jej a hned." zavrčí vládce Nekropole naštvaně a gestem povolá strážné. Ti přitáhnou Archibalda a usadí jej do křesla naproti Maltazardovy. Stařec vypadá unaveně, ale v očích je vidět vzdor.
"Takže, copak ti brání v práci. Můj starý příteli? Máš málo procházek a nebo jídla? Případně máš špatnou komnatu?" zeptá se klidně a možná i zvědavě.
"Ne, toho všeho mám dost a nebo to je přijatelné. Ty jsi mi ovšem slíbil, že mi umožníš kontakt s Evelínou. Odmítám ti nadále pomáhat dokud tento slib nesplníš." pronese odhodlaně a čeká výbuch. Místo toho se Maltazard zatváří unaveně.
"Uvědomuješ si, že tvá přítelkyně je v jiném království a nebo se sem chtít vrátit?" zeptá se Maltazard klidně, možná až chápavě. Odpovědí je mu jen zaryté mlčení.
"Dobře, napiš jí dopis a já ti slibuji, že jej nechám doručit."
"Dopis lehce zfalšuješ."
"Tak ho napiš v té vaší hatmatilce. Tu nedokážu napodobit a ikdyby ano, tak nedokážu napodobit písmo Evelíny."
"Doručíš jej Evelíny." pronese stařec nedůvěřivě.
"Udělám proto vše, ale ty musíš dodělat ty kuše." pronese svou nabídku vládce Nekropole.
"Nejdřív doruč ten dopis."
"Dobře, tak se staň." pokrčí rameny vládce Nekropole a tak se stane, že směrem město Minimojů vyrazí skupina rytířů nesoucí zprávu.

U bran města Minimojů

K branám dorazí jednotka rytířů, jeden z nich zesedne a naposledy se otočí na svého kapitána.
"Rozkazy znáš. Vrať se ze zprávou a nebo vůbec." potvrdí původní rozkaz kapitán a nechá celý oddíl vzlétnout i s ořem nebohého rytíře. Ten se ještě nějakou dobu dívá za odlétajícími druhy. Několik vteřin uvažuje o tom, že by utekl ale svého vládce se bojí mnohem víc než potenciální smrti od obránců bran. Po nějakém čase sebere odvahu naprázdno polkne a vykročí k branám. Prvních několik kroků je jeho krok pevný a odhodlaný. Na půli cesty jeho krok zeslábne a nakonec k bráně doslova doklopýtá. Nakonec na bránu nejistě zaklepe.
"Hele, vy tam uvnitř. Mám dopis od nějakého Archibalda pro Evelín." pronese a ukáže smotaný svitek napsaný na pergamenu. Pokud list někdo přebere ukáže se, že je napsán úhledně ovšem v angličtině, což je jazyk který ovládají jen dva lidé ve všech království.

Čas ubíhal a Evelína byla sklíčenější a cítila se zranitelnější, ani po dalších dvou měsících nechtěla příliš vycházet ven ze svého domu, který jí byl darován samotným králem, protože odmítla bydlet v paláci, který byl vytvořen z prohlubní kořenů stromů.
Málo kdy se tak odvážila dál než na zahrádku a pořád myslela na Archibalda. Vyčítala si to celé jako svoji vinu, protože nebýt jí, nejspíše by je nechytili. Ještě teď se jí zdávalo o místnostech z hrubě otesaných kamenů, které tvořily nekonečné bludiště, stěny přitom hořely ohněm, do nosu se jí vtíral pach rozžhaveného železa a spáleného masa. Výkřiky mučených bytostí byly hrozné, ale nejhorší byl smích. Známí hluboký hlas, který se smál jejímu utrpení. Občas zahlédla v kouři a chuchvalcích horké mlhy vysokou siluetu, ale naštěstí nikdy neviděla tvář.
I tak věděla, kdo to je. V té chvíli se probudila zalitá potem a bez dechu jako by ji někdo škrtil. Nikdy pak už nedokázala usnout a raději se umyla kapkou vody v malé koupelně.
Po půl roce sny začaly mizet a její kruhy pod očima se vytrácely, ale šrámy na duši zůstaly.
Soucitní Minimojové jí nechávali barevné květiny a jiné věci na prahu domečku, jako by jí chtěli rozveselit a zlepšit náladu. Z počátku tam Evelin květiny nechala, dokud neuschnuly a vítr je nerozfoukal, později když se odvážila vystrčit hlavu ze dveří a posadit se na lavičku, dokázala ocenit tyto dárky.
Z místa kde teď seděla, měla krásný výhled na hlavní ulici, která vedla k bráně, nutno říci, že ji často sledovala, jako by se bála, že rytíři Nekropole vezmou beranidlo a vyvrátí bránu jako plátky tulipánu.

Naštěstí k tomu nikdy nedošlo. Neustále měla však Evelína pocit, že se něco stane a ona tam jen čeká a nic nedělá. Poposedla si a prsty pohladila býlí květ, který se obtočil kolem ozdobného kování lavičky. Všechno tu bylo tak nádherné, duchové, veselé, jak to někdo mohl chtít zničit? Jaká nenávist mohla být v Maltazardovi, jaká potřeba všem způsobit bolest…
Evelína si ani neuvědomila, že uchopila květ a mačkala ho tak moc, že jí zůstal v ruce. Sama nad sebou se zastyděla, co udělala.
„Neruším tě?“ vylekal ji hlas za zády. Rychle otočila hlavu, ale byl to jen mladý princ, který k ní šel po cestičce z hlavní ulice.
Vždy jí přišlo vtipné, jak se tak valil, na rozdíl od vysoké štíhlé Selénie byl její mladší bratr cvalík s krátkými nožkami a bříškem jako čmelák. Měl kulatou nevinnou tvář s macatými tvářemi a rudými vlasy, které připomínaly do výšky plápolající pochodeň.
„Ne, nerušíš,“ zakroutila Evelin hlavou a nabídla mu místo vedle sebe.
Chlapec vyskočil a usadil se jako král. Ihned se začal usmívat jako sluníčko až žena vedle něho pookřála. Ať se snažila, jak chtěla, nemohla k němu být odtažitá.
„Potřebuju si chvíli odpočinout, to je pořád, dones tohle a dones támhleto a přines něco z druhé strany města, zatímco Selénie strká nos do knih a jen mává rukou, aby jí přinesli nektar,“ nafoukl tváře a s předstíranou uražeností si založil ruce přes sebe na své vestě, která mu byla poněkud malá.

Evelína se pousmála na mladíkovo trucování.
„Možná si myslí, že jíš příliš mnoho medu,“ navrhla.
Betameche našpulil rty a probodl ji svýma nebesky modrýma očima, „nemá to být tak dobré, kdyby příroda nevytvářela takové věci, tak měli být hořké místo sladké.“
„Tohle by řeklo dítě,“ popíchla ho.
„Já jsem princ, mohu si říkat, co chci a moje slovo je zákon,“ pravil se zdviženým prstem, „koho ti to připomíná?“
„Sélénii?“ usmála se více Evelin a Betameche se začal smát jako skřítek.
„Přesně! Je to s ní čím dál horší, dělá jako by byla vzduch, který dýcháme a spolkla perlu moudrosti, možná tu svou roli bere moc vážně s tím co se děje, chce být připravená. Nechci nic říkat, ale korunovace se jí blíží, za pár měsíců a ona má pořád nos nahoru a nikoho si nevybrala.“
„Nejspíše nechce udělat chybu, je to velká zodpovědnost, alespoň tak jsem to četla z vašich spisů,“ namítla Evelin, aby se princezny trochu zastala.
„To není tím,“ zazubil se Betameche, „je prostě vybíravá a nikdo pro ni není dost dobrý,“ napodobil ji, jak má nos nahoru.
Evelin cukal koutek úst, když mladý princ ukazoval karikaturu své sestry.
„Ale se vším se může něco udělat, rád bych viděl její obličej, kdybych ji předhonil a stal se králem jako první, a k tomu by mi stačil jediný polibek od krásné dívky,“ sepjal ruce jako při modlitbě a našpulil k Evelíně rty.

Tentokrát se dívka se zelenými vlasy rozesmála, možná poprvé po tolika dnech a bylo to úžasné. Povznášející a byla v tom úleva.
„No co, podívej se na mě, od mala mě strkali ke svitkům a učili mě o všem co je pro království potřeba, znám skoro nazpaměť knihu vědění i historii, zatímco má drahá sestra se raději poflakovala venku a teď se snaží v krátkém čase dohonit, co se dá a trousí rozumy. Byl bych lepší král,“ dodal si odvahu, „kdo si myslíš, že probíral plány s Archibaldem o stavbě studny a opevnění? Já. Kdo si myslíš, že mu pomáhal s vylepšením brány? Já. Klidně bych se postavil celé armádě z Nekropole.“
„To je hodně odvážně tvrzení,“ Evelin úsměv trochu ochabl, když zmínil toto téma. Zachvěla se, jako by jí byla zima.
„A také umím i jiné věci,“ navrhl Betameche a vyskočil na nohy, najednou se objevil za jejími zády a jako hravě kotě jí začal zaplétat vlasy do, musela přiznat, hezkého copu, který svázal stéblem trávy a nahoru vložil utržený květ.
„Možná jsem malý a držet pro mě meč je obtížné, ale mám jiné kvality,“ snažil se jí nadbíhat, když si sedal zpátky na lavičku.
„Jsi hodný a velice si cením tvého zájmu princi, ale na něco takového jsi ještě moc malý,“ nuceně se Evelína usmála a on na to jen pokrčil rameny.

„Alespoň jsem to zkusil, ale nemůžeš říct, že ti to nepolichotilo.“
„Zájem někoho z královské krve je vždycky pocta, pro někoho obyčejného jako já,“ naznačila úklonu.
„Dobře, jsi první kandidátka na moji královnu, musím tě dopsat na seznam,“ řekl vážně Betameche a oba se tomu zasmáli.
Když smích utichl, chvíli mlčky pozorovali ruch pod nimi na hlavní ulici a těch pár stánků prodávajících, než se Evelínin pohled znovu zaměřil na bránu.
„Máš strach? Nemusíš mít, tady ti nic nehrozí. Přes bránu se nic a nikdo nedostane, to ti slibuji,“ zvážněl chlapec.
„Právě toho se bojím, ani dřevo nevydrží všechno, co kdyby tam na druhé straně vytvořili oheň…“ napadlo Evelínu a bylo vidět, že jí napadali různé scénáře. Navíc slyšela, že vojáci Nekropole teď využívají nějaký nový druh vrhací bomby. Ať už to bylo jakkoliv, zatím nikdo přímí útok nepodnikl.
„Proti živlům by bylo těžké se bránit, ale myslím, že teď má Nekropole jiné problémy s Kůrovci. Co se mi doneslo vzdušnou poštou, tak se obstojně brání a několikrát odrazili útok, zatím jsme v bezpečí. Asi nejsme taková hrozba.“
„To mě moc neuklidňuje, i když třetí království odolává náporu, může se to během jednoho dne převrátit na…jeho stranu,“ rychle se vyhnula tomu prokletému jménu.
„To nám dává čas na přípravu,“ potvrdil Betameche, „musíme využít vše a nasbírat hodně zásob a pokud bys chtěla, pro jedny šikovné ruce se vždy místo najde,“ mrkl na ni chlapec a ona přikývla.

Zpět v Nekropoli

Maltazard netrpělivě vyhlíží návratu rytíře svého syna. Dělá si starost jestli se něco stalo a jeho plán na posla selhal. Konečně se na obloze objeví komáři, jenž Evelín odnesli. Okamžitě se otočí na strážného stojící nedaleko.
"Chci hlášení velitele rytířů. Ihned." rozkáže a strážný odběhne pryč na místo, kde jezdci přistávají. Maltazard se ovládne a usedne na trůn. Na tvář nasadí klidnou masku vládce vyčkávajícího hlášení, kterých dostává deset denně. Čas se pomalu vleče a vládce Nekropole začíná být netrpělivý. Když se otevřou dveře a vstoupí kapitán rytířů, už málem začíná podupávat nohou.
"Můj vládče." ukloní se kapitán.
"Splnil jsi úkol?" zeptá se Maltazard a dokáže držet klidný hlas.
"Ano můj vládce. Tu bytost jsme vysadili před branou, jak jste přikázal." pokračuje pro Maltazarda až mučivě pomalu kapitán.
"Dobře, vzali jí dovnitř živou a ošetřili?"
"Ano, náš zvěd vyděl, jak jí nakládají na nosítka. Ona bytost přitom zařvala, tak že nemohla být mrtvá." ohlásí pobaveně kapitán a vyslouží si tak pevný pohled svého pána.
"A vzali jí dovnitř?!" zeptá se pevně a do hlasu mu promítne podráždění.
"Ano, pane!" odpoví kapitán a je vděčný, když jeho vládce pošle jediným gestem pryč.
"Skvěle." zaslechne ještě na odchodu vzácné slovo svého vládce.

Další měsíc tráví vládce Nekropole přípravou své armády na postup proti prvnímu království. Také vyšetřování toho, kam zmizeli jeho zvědi. Ti se totiž po čase zase objevili. Ovšem bez jezdeckých zvířat, vybavení, zbraní a zbrojí. Vždy hlásili, že byli zákeřně přepadení a probudili se s velkou bolestí hlavy. Postupně nabyl podezření, že jeho vojáky nikdo nenapadá, ale že našli až příliš dobrou hospodu.
Proto se vypravil na místo s kterého mizeli jeho zvědové. Sebou měl několik oddílů a syna a jeho rytíře. Záhy se ukázalo, že jeho podezření bylo pravdivé. Po třech dnech hledání, které kazili zvědi v očividné snaze zabránit svému pánu najít ono místo, dorazil před lokál.
Tam sesedl ze svého oře a jeho jednotky ono místo obklíčili. Tentokrát na pořádek dohlíželi rytíři pod velením Darkose, kterým bylo slíbeno, že pokud neudrží pořádek bude je jejich vládce trhat po malých kusech.

Maltazard vstoupí do lokálu a za ním mnoho jeho vojáků. Okamžitě se mu vrátí špatné vzpomínky na proměnu. Za barem stojí víla s čtvrtého království, která se lehce nervózně usměje na hosta. Je tam sama, jelikož všichni utekli před Maltazardem a jeho vojáky. "To jsou k nám vzácní hosté. Sám pán Nekropole. Čím mohu posloužit." zeptá se nervózně.
"Začneme tím, že mi vrátite věci mých vojáků." odpoví s milým úsměvem Maltazard a dojde k baru.
"Vůbec nevím o čem to mluvíte." zalže víla přesvědčivě.
"Vážně. To je škoda. Zničit." s tím se Maltazard otočí k odchodu a pomalu zamíří pryč. Jeho vojáci tasí zbraně a zamíří do lokálu.
"Počkat... počkat.... vy myslíte tam ty věci, co je tu vaši muži zapomněli. Jistě jsou támhle v té zadní místnosti." zašvitoří víla a ukáže na nenápadné dveře.
"Ale, vážně takovéto nedorozumění. Odnést." změní svůj rozkaz vládce Nekropole. Jeho vojáci vezmou věci, co patřili jejich druhů a spoustu jiných věcí. To jejich vládce to sleduje naprosto klidně a usmívá se spokojeně na barmanku, která se pod jeho úsměvem doslova potí. Očividně by ráda protestovala, ale její jasné, že by to byla největší chyba jeho života.
"Ujistěte se, že tu žádná má hlídka už nic nezapomene! Bylo by hrozné, kdyby se tomuto lokálu něco stalo." prohlásí Maltazard a gestem dá rozkaz k odchodu. Venku odvolá své jednotky a spokojen se vrátí do Nekropole. Sebou si nese láhev dobré pálenky, co si tam sebral pro sebe.

Jeho armády se po vyřešení této nepříjemnosti na pochod a začnou obsazovat klíčové body směrem k prvnímu království. Postupuje pomalu a metodicky. Vždy se přesune na nějaké strategické místo. Tam postaví pevnost tu obsadí vojáky nekropole a odtamtud ovládají, ale spíše by někdo nazval tyranizují okolí. Zatím se jim na odpor postavili jen vejcožrouti, ale jelikož Maltazardovy armády a jednotky postupují odhodlaně a hlavně soudržně. Byli klany lupičů zahnány pryč s cesty. Někteří obyvatelé, žijící mezi Nekropolí a zemí Minimojů, dokonce začali vidět vojáky Nekropole, jako ochránce. Oni si totiž pod velením svých důstojníků vyberou svou daň, ale za to zahnali všechny ostatní mrchožrouty a nechávají je normálně žít. Tak se stalo, že když se Evelin cítí lépe jde už od bran vidět první pevnost Nekropole. Je sice stále týden pochodu daleko, ale na kopci začali vojáci právě stavět tábor.

Evelína zasténala a cítila kolem sebe kroky, jak se vojáci vrátili ke svým osedlaným komárům, nasedli na ně a vzlétli. Ozval se hukot, prach se rozvířil, takže ho měla plné oči a musela je zavřít. Vítr jí bičoval vlasy přes tvář, takže tuplem neviděla nic. Jakmile bouře ustala a bzukot se začal vzdalovat, dívala se na bránu vpředu přes prameny svých zelených vlasů, jako přes něco zkresleného. Vlastně sama netušila, zda je to realita nebo jen sen. Šátek na ústech vymáchaný v nějaké droze nutil její hlavu se motat, už ji dokázal jen utlumit a ne uspat, což znamenalo, že účinky už vyprchaly. Bohužel s absencí drogy, která tlumila všechny smysly, začala přicházet ta strašná bolest.

Zatnula pěsti a zkroutila se na špinavé zemi jako červ. Bolest byla stravující, měla pocit, že jí shoří celá záda. Slzy jí samovolně tekly z očí a opravdu si v tu chvíli přála zemřít nebo se alespoň do něčeho se zakousnout. Všechno okolo postrádalo smysl, nevšimla si ani toho, že někdo opatrně otevřel bránu před tím, než tunel zkontroloval velkým kukátkem, aby se přesvědčil, že tam někde nejsou rytíři Nekropole a nechystají útok ze zálohy.
U vrat se shromáždil malý dav, ale nikdo nechtěl jít ven dřív, než přijde rádce krále Miro, aby rozhodl. Velký ježek opustil zasedání rady a spěchal k bráně, jakmile mu byl předán naléhavý vzkaz.
Dlouhé minuty byly pro Evelínu ty nejdelší v životě, neslyšela hlasy, v uších měla jen šum, byla zesláblá, vysílená, byla jí zima od země a celé tělo měla jako v horečce.
Konečně se někdo odvážil přiblížit a přišla nosítka, na která ji položili, ale téměř ihned začala naříkat tak moc, že by i takové monstrum jako Maltazard litoval svého činu.
Minimojové se lekli a málem ji upustili, naštěstí ji hned obrátili na břicho, aby neležela na zádech a nářek už byl snesitelnější. Každý, kdo byl poblíž, svěsil své dlouhé špičaté uši, lítostí.

Trvaly celé dva týdny, než Evelin byla schopná vnímat a bolest už nebyla tak hrozná, jako když ji někdo polije kyselinou. Pokoj, ve kterém přebývala, byl stranou od všech ostatních ve velkém stavení, které se podobalo hospicu. K dispozici zde byli léčitelé v bílých zástěrách. Nikoho k ní nepouštěli, jelikož stejně nebyla při smyslech. Museli ji poutat na lůžko, protože ve spánku sebou házela jako by se s někým prala, měla noční můry a k tomu také moc nepřidala ani horečka, jež se objevila během prvních pár dní.
Léčitelé dělali, co mohli, dokázali opravit tělo, ale mysl byla zcela jiný problém. Po měsíci měla Evelin pocit, že jí něco chybí, co už nebylo její součástí, nakonec měla odvahu podívat se do zrcadla. Škrábance od Maltazardových drápů sice zmizely, ale zanechal na ní nesmazatelnou stopu. Při pohledu na dvě jizvy, které se táhly do poloviny zad sešité malými stehy se otřásla a zaštípala ji voda v očích.
Právě ve chvíli, kdy stála bokem ke dveřím, se otevřely a dovnitř vkročila princezna Selénie, která se zarazila v půli kroku, protože přišla jaksi nevhod.
Oči druhé dívky se zaměřily na její záda. Evelin se ihned obrátila a přehodila si zpátky přes sebe teplou lehkou deku.
„Omlouvám se, nechtěla jsem…“
„Vejít bez zaklepání?“ zamračila se Evelin, když vyčetla princezně takový hrubý přestupek, ta jako by si to uvědomila až teď, poníženě svěsila hlavu.

„Léčitel Marco řekl, že už je možné tě navštívit.“
Evelin jako ztracena ve svém vlastním světě pomalu přešla k posteli a posadila se na ni. Všechny vrstvy huňaté pokrývky ji zakrývaly jako ovčí vlna tak, že byla vidět jen půlka její tváře od nosu nahoru. Držela si u sebe deku, aby ji jednak hřála a také vytvářela bariéru mezi kýmkoliv, kdo by se k ní chtěl přiblížit nebo na ni sáhnout.
Evelin se podívala smutně do země. Nebylo to právě příjemné setkání a vlastně se v tom pokoji Evelin schovávala před ostatními a jejich otázkami, které stejně musely přijít.
„Přinesla jsem ti něco dobrého…“ nabídla princezna jako omluvu a přešla ke stolu, na který položila něco jako muffin, malý tmavý dortík s medovou polevou a fialovou bobulkou nahoře.
„Otec se o tebe strachuje a Miro také,“ začala pomalu Selénie, „co jsi tady, nikdo s tebou nemohl mluvit a my…“
„Chcete vědět, co se stalo?“ dořekla za ní Evelin s jakousi hořkostí na jazyku.

„Ano,“ přikývla zrzka a prošla se po pokoji k oknu, kde byl výhled na celé město, které zářilo jako lampiony při karnevalu. Malé domečky připomínající houby byly tak roztomilé a poklidné, upravené barevné zahrádky, cesty a sousedství ukazovalo, jak zdejší obyvatelé žijí v míru, a bylo povinností princezny, aby to tak zůstalo.
„Neviděli jsme tě dlouhé měsíce, od té doby co jste s Archibaldem odešli na svou výpravu. Žádný vzkaz ani zmínka, nic. Rada si myslela, že se vám stalo něco zlého.“
„Nejsi tak daleko od pravdy, Selénie,“ Evelína se ještě více scvrkla a těžce vydechla.
„To když ses objevila jen ty téměř polomrtvá před naší bránou, otce ranilo, pojali jsme podezření zvláště po tom, co u tebe léčitelé našli propustku do Nekropole vlastnoručně podepsanou M.“
Evelína zvedla oči, aby zjistila, že na ni princezna hledí s jakousi lítostí. Jako by to už tak nebylo dost těžké, pomyslela si. Nejspíše se za to cítila Selénie vina z nějakého důvodu, což nemusela. S Archibaldem odešli zcela dobrovolně, byl to jejich problém, že je chytili.

„On mi dal ještě propustku? Jak štědré,“ ironicky zamumlala Evelína a v duchu ho znovu proklela. Věděla, že to udělal schválně.
„Je to tak nespravedlivé, M je takové monstrum, nejraději bych mu podřízla hrdlo, zabodla mu nůž do břicha, aby už nemohl páchat takové strašné zločiny,“ vybuchla náhle Selénie a nějaká zdrženlivost a konvence byly pryč. Tohle byla její pravá ohnivá povaha.
S Evelínou to ani teď nijak nehnulo, jen pokývla hlavou, jako by to nechtěla řešit a vracet se ke svému traumatu.
„Pomstila bych tě, ale nemohu odejít, můj lid na mě spoléhá, nemohu jen tak opustit brány a vydat se všanc nebezpečí, kdybych byla zabita, dalším nástupcem by byl můj bratr a ten je ještě malý a hloupí.“
„Nesmíš nikam jít,“ trhla k ní hlavou Evelin, „to je to nejhorší co bys udělala, protože…on…“ i když se snažila, nedokázala jí to říct, protože se rozrazily dveře a dovnitř vešla nejdříve velká kytice, která zabrala celý prostor, a pak kluk, který se zarazil.
„Vážně?“ vyhrkla Selénie na svého mladšího bratra.
Betameche se začervenal a položil obří květy ve váze na zem, i tak ho minimálně o hlavu převyšovaly.
„Neříkej mi, že jsi měla stejný nápad,“ dal si ruce v bok a princezna zakoulela očima, protože jí bylo jasné, že z nějakého vážného rozhovoru sešlo a navíc už by nebyl nijak soukromí…