Čas ubíhal a Evelína byla sklíčenější a cítila se zranitelnější, ani po dalších dvou měsících nechtěla příliš vycházet ven ze svého domu, který jí byl darován samotným králem, protože odmítla bydlet v paláci, který byl vytvořen z prohlubní kořenů stromů.
Málo kdy se tak odvážila dál než na zahrádku a pořád myslela na Archibalda. Vyčítala si to celé jako svoji vinu, protože nebýt jí, nejspíše by je nechytili. Ještě teď se jí zdávalo o místnostech z hrubě otesaných kamenů, které tvořily nekonečné bludiště, stěny přitom hořely ohněm, do nosu se jí vtíral pach rozžhaveného železa a spáleného masa. Výkřiky mučených bytostí byly hrozné, ale nejhorší byl smích. Známí hluboký hlas, který se smál jejímu utrpení. Občas zahlédla v kouři a chuchvalcích horké mlhy vysokou siluetu, ale naštěstí nikdy neviděla tvář.
I tak věděla, kdo to je. V té chvíli se probudila zalitá potem a bez dechu jako by ji někdo škrtil. Nikdy pak už nedokázala usnout a raději se umyla kapkou vody v malé koupelně.
Po půl roce sny začaly mizet a její kruhy pod očima se vytrácely, ale šrámy na duši zůstaly.
Soucitní Minimojové jí nechávali barevné květiny a jiné věci na prahu domečku, jako by jí chtěli rozveselit a zlepšit náladu. Z počátku tam Evelin květiny nechala, dokud neuschnuly a vítr je nerozfoukal, později když se odvážila vystrčit hlavu ze dveří a posadit se na lavičku, dokázala ocenit tyto dárky.
Z místa kde teď seděla, měla krásný výhled na hlavní ulici, která vedla k bráně, nutno říci, že ji často sledovala, jako by se bála, že rytíři Nekropole vezmou beranidlo a vyvrátí bránu jako plátky tulipánu.

Naštěstí k tomu nikdy nedošlo. Neustále měla však Evelína pocit, že se něco stane a ona tam jen čeká a nic nedělá. Poposedla si a prsty pohladila býlí květ, který se obtočil kolem ozdobného kování lavičky. Všechno tu bylo tak nádherné, duchové, veselé, jak to někdo mohl chtít zničit? Jaká nenávist mohla být v Maltazardovi, jaká potřeba všem způsobit bolest…
Evelína si ani neuvědomila, že uchopila květ a mačkala ho tak moc, že jí zůstal v ruce. Sama nad sebou se zastyděla, co udělala.
„Neruším tě?“ vylekal ji hlas za zády. Rychle otočila hlavu, ale byl to jen mladý princ, který k ní šel po cestičce z hlavní ulice.
Vždy jí přišlo vtipné, jak se tak valil, na rozdíl od vysoké štíhlé Selénie byl její mladší bratr cvalík s krátkými nožkami a bříškem jako čmelák. Měl kulatou nevinnou tvář s macatými tvářemi a rudými vlasy, které připomínaly do výšky plápolající pochodeň.
„Ne, nerušíš,“ zakroutila Evelin hlavou a nabídla mu místo vedle sebe.
Chlapec vyskočil a usadil se jako král. Ihned se začal usmívat jako sluníčko až žena vedle něho pookřála. Ať se snažila, jak chtěla, nemohla k němu být odtažitá.
„Potřebuju si chvíli odpočinout, to je pořád, dones tohle a dones támhleto a přines něco z druhé strany města, zatímco Selénie strká nos do knih a jen mává rukou, aby jí přinesli nektar,“ nafoukl tváře a s předstíranou uražeností si založil ruce přes sebe na své vestě, která mu byla poněkud malá.

Evelína se pousmála na mladíkovo trucování.
„Možná si myslí, že jíš příliš mnoho medu,“ navrhla.
Betameche našpulil rty a probodl ji svýma nebesky modrýma očima, „nemá to být tak dobré, kdyby příroda nevytvářela takové věci, tak měli být hořké místo sladké.“
„Tohle by řeklo dítě,“ popíchla ho.
„Já jsem princ, mohu si říkat, co chci a moje slovo je zákon,“ pravil se zdviženým prstem, „koho ti to připomíná?“
„Sélénii?“ usmála se více Evelin a Betameche se začal smát jako skřítek.
„Přesně! Je to s ní čím dál horší, dělá jako by byla vzduch, který dýcháme a spolkla perlu moudrosti, možná tu svou roli bere moc vážně s tím co se děje, chce být připravená. Nechci nic říkat, ale korunovace se jí blíží, za pár měsíců a ona má pořád nos nahoru a nikoho si nevybrala.“
„Nejspíše nechce udělat chybu, je to velká zodpovědnost, alespoň tak jsem to četla z vašich spisů,“ namítla Evelin, aby se princezny trochu zastala.
„To není tím,“ zazubil se Betameche, „je prostě vybíravá a nikdo pro ni není dost dobrý,“ napodobil ji, jak má nos nahoru.
Evelin cukal koutek úst, když mladý princ ukazoval karikaturu své sestry.
„Ale se vším se může něco udělat, rád bych viděl její obličej, kdybych ji předhonil a stal se králem jako první, a k tomu by mi stačil jediný polibek od krásné dívky,“ sepjal ruce jako při modlitbě a našpulil k Evelíně rty.

Tentokrát se dívka se zelenými vlasy rozesmála, možná poprvé po tolika dnech a bylo to úžasné. Povznášející a byla v tom úleva.
„No co, podívej se na mě, od mala mě strkali ke svitkům a učili mě o všem co je pro království potřeba, znám skoro nazpaměť knihu vědění i historii, zatímco má drahá sestra se raději poflakovala venku a teď se snaží v krátkém čase dohonit, co se dá a trousí rozumy. Byl bych lepší král,“ dodal si odvahu, „kdo si myslíš, že probíral plány s Archibaldem o stavbě studny a opevnění? Já. Kdo si myslíš, že mu pomáhal s vylepšením brány? Já. Klidně bych se postavil celé armádě z Nekropole.“
„To je hodně odvážně tvrzení,“ Evelin úsměv trochu ochabl, když zmínil toto téma. Zachvěla se, jako by jí byla zima.
„A také umím i jiné věci,“ navrhl Betameche a vyskočil na nohy, najednou se objevil za jejími zády a jako hravě kotě jí začal zaplétat vlasy do, musela přiznat, hezkého copu, který svázal stéblem trávy a nahoru vložil utržený květ.
„Možná jsem malý a držet pro mě meč je obtížné, ale mám jiné kvality,“ snažil se jí nadbíhat, když si sedal zpátky na lavičku.
„Jsi hodný a velice si cením tvého zájmu princi, ale na něco takového jsi ještě moc malý,“ nuceně se Evelína usmála a on na to jen pokrčil rameny.

„Alespoň jsem to zkusil, ale nemůžeš říct, že ti to nepolichotilo.“
„Zájem někoho z královské krve je vždycky pocta, pro někoho obyčejného jako já,“ naznačila úklonu.
„Dobře, jsi první kandidátka na moji královnu, musím tě dopsat na seznam,“ řekl vážně Betameche a oba se tomu zasmáli.
Když smích utichl, chvíli mlčky pozorovali ruch pod nimi na hlavní ulici a těch pár stánků prodávajících, než se Evelínin pohled znovu zaměřil na bránu.
„Máš strach? Nemusíš mít, tady ti nic nehrozí. Přes bránu se nic a nikdo nedostane, to ti slibuji,“ zvážněl chlapec.
„Právě toho se bojím, ani dřevo nevydrží všechno, co kdyby tam na druhé straně vytvořili oheň…“ napadlo Evelínu a bylo vidět, že jí napadali různé scénáře. Navíc slyšela, že vojáci Nekropole teď využívají nějaký nový druh vrhací bomby. Ať už to bylo jakkoliv, zatím nikdo přímí útok nepodnikl.
„Proti živlům by bylo těžké se bránit, ale myslím, že teď má Nekropole jiné problémy s Kůrovci. Co se mi doneslo vzdušnou poštou, tak se obstojně brání a několikrát odrazili útok, zatím jsme v bezpečí. Asi nejsme taková hrozba.“
„To mě moc neuklidňuje, i když třetí království odolává náporu, může se to během jednoho dne převrátit na…jeho stranu,“ rychle se vyhnula tomu prokletému jménu.
„To nám dává čas na přípravu,“ potvrdil Betameche, „musíme využít vše a nasbírat hodně zásob a pokud bys chtěla, pro jedny šikovné ruce se vždy místo najde,“ mrkl na ni chlapec a ona přikývla.

Zpět v Nekropoli

Maltazard netrpělivě vyhlíží návratu rytíře svého syna. Dělá si starost jestli se něco stalo a jeho plán na posla selhal. Konečně se na obloze objeví komáři, jenž Evelín odnesli. Okamžitě se otočí na strážného stojící nedaleko.
"Chci hlášení velitele rytířů. Ihned." rozkáže a strážný odběhne pryč na místo, kde jezdci přistávají. Maltazard se ovládne a usedne na trůn. Na tvář nasadí klidnou masku vládce vyčkávajícího hlášení, kterých dostává deset denně. Čas se pomalu vleče a vládce Nekropole začíná být netrpělivý. Když se otevřou dveře a vstoupí kapitán rytířů, už málem začíná podupávat nohou.
"Můj vládče." ukloní se kapitán.
"Splnil jsi úkol?" zeptá se Maltazard a dokáže držet klidný hlas.
"Ano můj vládce. Tu bytost jsme vysadili před branou, jak jste přikázal." pokračuje pro Maltazarda až mučivě pomalu kapitán.
"Dobře, vzali jí dovnitř živou a ošetřili?"
"Ano, náš zvěd vyděl, jak jí nakládají na nosítka. Ona bytost přitom zařvala, tak že nemohla být mrtvá." ohlásí pobaveně kapitán a vyslouží si tak pevný pohled svého pána.
"A vzali jí dovnitř?!" zeptá se pevně a do hlasu mu promítne podráždění.
"Ano, pane!" odpoví kapitán a je vděčný, když jeho vládce pošle jediným gestem pryč.
"Skvěle." zaslechne ještě na odchodu vzácné slovo svého vládce.

Další měsíc tráví vládce Nekropole přípravou své armády na postup proti prvnímu království. Také vyšetřování toho, kam zmizeli jeho zvědi. Ti se totiž po čase zase objevili. Ovšem bez jezdeckých zvířat, vybavení, zbraní a zbrojí. Vždy hlásili, že byli zákeřně přepadení a probudili se s velkou bolestí hlavy. Postupně nabyl podezření, že jeho vojáky nikdo nenapadá, ale že našli až příliš dobrou hospodu.
Proto se vypravil na místo s kterého mizeli jeho zvědové. Sebou měl několik oddílů a syna a jeho rytíře. Záhy se ukázalo, že jeho podezření bylo pravdivé. Po třech dnech hledání, které kazili zvědi v očividné snaze zabránit svému pánu najít ono místo, dorazil před lokál.
Tam sesedl ze svého oře a jeho jednotky ono místo obklíčili. Tentokrát na pořádek dohlíželi rytíři pod velením Darkose, kterým bylo slíbeno, že pokud neudrží pořádek bude je jejich vládce trhat po malých kusech.

Maltazard vstoupí do lokálu a za ním mnoho jeho vojáků. Okamžitě se mu vrátí špatné vzpomínky na proměnu. Za barem stojí víla s čtvrtého království, která se lehce nervózně usměje na hosta. Je tam sama, jelikož všichni utekli před Maltazardem a jeho vojáky. "To jsou k nám vzácní hosté. Sám pán Nekropole. Čím mohu posloužit." zeptá se nervózně.
"Začneme tím, že mi vrátite věci mých vojáků." odpoví s milým úsměvem Maltazard a dojde k baru.
"Vůbec nevím o čem to mluvíte." zalže víla přesvědčivě.
"Vážně. To je škoda. Zničit." s tím se Maltazard otočí k odchodu a pomalu zamíří pryč. Jeho vojáci tasí zbraně a zamíří do lokálu.
"Počkat... počkat.... vy myslíte tam ty věci, co je tu vaši muži zapomněli. Jistě jsou támhle v té zadní místnosti." zašvitoří víla a ukáže na nenápadné dveře.
"Ale, vážně takovéto nedorozumění. Odnést." změní svůj rozkaz vládce Nekropole. Jeho vojáci vezmou věci, co patřili jejich druhů a spoustu jiných věcí. To jejich vládce to sleduje naprosto klidně a usmívá se spokojeně na barmanku, která se pod jeho úsměvem doslova potí. Očividně by ráda protestovala, ale její jasné, že by to byla největší chyba jeho života.
"Ujistěte se, že tu žádná má hlídka už nic nezapomene! Bylo by hrozné, kdyby se tomuto lokálu něco stalo." prohlásí Maltazard a gestem dá rozkaz k odchodu. Venku odvolá své jednotky a spokojen se vrátí do Nekropole. Sebou si nese láhev dobré pálenky, co si tam sebral pro sebe.

Jeho armády se po vyřešení této nepříjemnosti na pochod a začnou obsazovat klíčové body směrem k prvnímu království. Postupuje pomalu a metodicky. Vždy se přesune na nějaké strategické místo. Tam postaví pevnost tu obsadí vojáky nekropole a odtamtud ovládají, ale spíše by někdo nazval tyranizují okolí. Zatím se jim na odpor postavili jen vejcožrouti, ale jelikož Maltazardovy armády a jednotky postupují odhodlaně a hlavně soudržně. Byli klany lupičů zahnány pryč s cesty. Někteří obyvatelé, žijící mezi Nekropolí a zemí Minimojů, dokonce začali vidět vojáky Nekropole, jako ochránce. Oni si totiž pod velením svých důstojníků vyberou svou daň, ale za to zahnali všechny ostatní mrchožrouty a nechávají je normálně žít. Tak se stalo, že když se Evelin cítí lépe jde už od bran vidět první pevnost Nekropole. Je sice stále týden pochodu daleko, ale na kopci začali vojáci právě stavět tábor.

Evelína zasténala a cítila kolem sebe kroky, jak se vojáci vrátili ke svým osedlaným komárům, nasedli na ně a vzlétli. Ozval se hukot, prach se rozvířil, takže ho měla plné oči a musela je zavřít. Vítr jí bičoval vlasy přes tvář, takže tuplem neviděla nic. Jakmile bouře ustala a bzukot se začal vzdalovat, dívala se na bránu vpředu přes prameny svých zelených vlasů, jako přes něco zkresleného. Vlastně sama netušila, zda je to realita nebo jen sen. Šátek na ústech vymáchaný v nějaké droze nutil její hlavu se motat, už ji dokázal jen utlumit a ne uspat, což znamenalo, že účinky už vyprchaly. Bohužel s absencí drogy, která tlumila všechny smysly, začala přicházet ta strašná bolest.

Zatnula pěsti a zkroutila se na špinavé zemi jako červ. Bolest byla stravující, měla pocit, že jí shoří celá záda. Slzy jí samovolně tekly z očí a opravdu si v tu chvíli přála zemřít nebo se alespoň do něčeho se zakousnout. Všechno okolo postrádalo smysl, nevšimla si ani toho, že někdo opatrně otevřel bránu před tím, než tunel zkontroloval velkým kukátkem, aby se přesvědčil, že tam někde nejsou rytíři Nekropole a nechystají útok ze zálohy.
U vrat se shromáždil malý dav, ale nikdo nechtěl jít ven dřív, než přijde rádce krále Miro, aby rozhodl. Velký ježek opustil zasedání rady a spěchal k bráně, jakmile mu byl předán naléhavý vzkaz.
Dlouhé minuty byly pro Evelínu ty nejdelší v životě, neslyšela hlasy, v uších měla jen šum, byla zesláblá, vysílená, byla jí zima od země a celé tělo měla jako v horečce.
Konečně se někdo odvážil přiblížit a přišla nosítka, na která ji položili, ale téměř ihned začala naříkat tak moc, že by i takové monstrum jako Maltazard litoval svého činu.
Minimojové se lekli a málem ji upustili, naštěstí ji hned obrátili na břicho, aby neležela na zádech a nářek už byl snesitelnější. Každý, kdo byl poblíž, svěsil své dlouhé špičaté uši, lítostí.

Trvaly celé dva týdny, než Evelin byla schopná vnímat a bolest už nebyla tak hrozná, jako když ji někdo polije kyselinou. Pokoj, ve kterém přebývala, byl stranou od všech ostatních ve velkém stavení, které se podobalo hospicu. K dispozici zde byli léčitelé v bílých zástěrách. Nikoho k ní nepouštěli, jelikož stejně nebyla při smyslech. Museli ji poutat na lůžko, protože ve spánku sebou házela jako by se s někým prala, měla noční můry a k tomu také moc nepřidala ani horečka, jež se objevila během prvních pár dní.
Léčitelé dělali, co mohli, dokázali opravit tělo, ale mysl byla zcela jiný problém. Po měsíci měla Evelin pocit, že jí něco chybí, co už nebylo její součástí, nakonec měla odvahu podívat se do zrcadla. Škrábance od Maltazardových drápů sice zmizely, ale zanechal na ní nesmazatelnou stopu. Při pohledu na dvě jizvy, které se táhly do poloviny zad sešité malými stehy se otřásla a zaštípala ji voda v očích.
Právě ve chvíli, kdy stála bokem ke dveřím, se otevřely a dovnitř vkročila princezna Selénie, která se zarazila v půli kroku, protože přišla jaksi nevhod.
Oči druhé dívky se zaměřily na její záda. Evelin se ihned obrátila a přehodila si zpátky přes sebe teplou lehkou deku.
„Omlouvám se, nechtěla jsem…“
„Vejít bez zaklepání?“ zamračila se Evelin, když vyčetla princezně takový hrubý přestupek, ta jako by si to uvědomila až teď, poníženě svěsila hlavu.

„Léčitel Marco řekl, že už je možné tě navštívit.“
Evelin jako ztracena ve svém vlastním světě pomalu přešla k posteli a posadila se na ni. Všechny vrstvy huňaté pokrývky ji zakrývaly jako ovčí vlna tak, že byla vidět jen půlka její tváře od nosu nahoru. Držela si u sebe deku, aby ji jednak hřála a také vytvářela bariéru mezi kýmkoliv, kdo by se k ní chtěl přiblížit nebo na ni sáhnout.
Evelin se podívala smutně do země. Nebylo to právě příjemné setkání a vlastně se v tom pokoji Evelin schovávala před ostatními a jejich otázkami, které stejně musely přijít.
„Přinesla jsem ti něco dobrého…“ nabídla princezna jako omluvu a přešla ke stolu, na který položila něco jako muffin, malý tmavý dortík s medovou polevou a fialovou bobulkou nahoře.
„Otec se o tebe strachuje a Miro také,“ začala pomalu Selénie, „co jsi tady, nikdo s tebou nemohl mluvit a my…“
„Chcete vědět, co se stalo?“ dořekla za ní Evelin s jakousi hořkostí na jazyku.

„Ano,“ přikývla zrzka a prošla se po pokoji k oknu, kde byl výhled na celé město, které zářilo jako lampiony při karnevalu. Malé domečky připomínající houby byly tak roztomilé a poklidné, upravené barevné zahrádky, cesty a sousedství ukazovalo, jak zdejší obyvatelé žijí v míru, a bylo povinností princezny, aby to tak zůstalo.
„Neviděli jsme tě dlouhé měsíce, od té doby co jste s Archibaldem odešli na svou výpravu. Žádný vzkaz ani zmínka, nic. Rada si myslela, že se vám stalo něco zlého.“
„Nejsi tak daleko od pravdy, Selénie,“ Evelína se ještě více scvrkla a těžce vydechla.
„To když ses objevila jen ty téměř polomrtvá před naší bránou, otce ranilo, pojali jsme podezření zvláště po tom, co u tebe léčitelé našli propustku do Nekropole vlastnoručně podepsanou M.“
Evelína zvedla oči, aby zjistila, že na ni princezna hledí s jakousi lítostí. Jako by to už tak nebylo dost těžké, pomyslela si. Nejspíše se za to cítila Selénie vina z nějakého důvodu, což nemusela. S Archibaldem odešli zcela dobrovolně, byl to jejich problém, že je chytili.

„On mi dal ještě propustku? Jak štědré,“ ironicky zamumlala Evelína a v duchu ho znovu proklela. Věděla, že to udělal schválně.
„Je to tak nespravedlivé, M je takové monstrum, nejraději bych mu podřízla hrdlo, zabodla mu nůž do břicha, aby už nemohl páchat takové strašné zločiny,“ vybuchla náhle Selénie a nějaká zdrženlivost a konvence byly pryč. Tohle byla její pravá ohnivá povaha.
S Evelínou to ani teď nijak nehnulo, jen pokývla hlavou, jako by to nechtěla řešit a vracet se ke svému traumatu.
„Pomstila bych tě, ale nemohu odejít, můj lid na mě spoléhá, nemohu jen tak opustit brány a vydat se všanc nebezpečí, kdybych byla zabita, dalším nástupcem by byl můj bratr a ten je ještě malý a hloupí.“
„Nesmíš nikam jít,“ trhla k ní hlavou Evelin, „to je to nejhorší co bys udělala, protože…on…“ i když se snažila, nedokázala jí to říct, protože se rozrazily dveře a dovnitř vešla nejdříve velká kytice, která zabrala celý prostor, a pak kluk, který se zarazil.
„Vážně?“ vyhrkla Selénie na svého mladšího bratra.
Betameche se začervenal a položil obří květy ve váze na zem, i tak ho minimálně o hlavu převyšovaly.
„Neříkej mi, že jsi měla stejný nápad,“ dal si ruce v bok a princezna zakoulela očima, protože jí bylo jasné, že z nějakého vážného rozhovoru sešlo a navíc už by nebyl nijak soukromí…

Evelína sotva vnímala své okolí. Všechno jí splývalo dohromady, barvy, hlasy, její hlava plavala a před očima měla ještě mžitky od škrcení, také měla pocit, že se už nemůže nadechnout s těmi modřinami, které jistě bude mít kolem krku, tedy, pokud dožije chvíle, aby se mohly vůbec objevit.
Vlastně se dá říci, že se nijak nebránila a vojáci s ní tak měli lehkou práci, jen když ji zvedali na stůl, ucítila jejich tvrdé kovové rukavice na svém zadku, potměšilé zahuhňání, které tlumila helma, jí nemohlo uniknout.
Odporné.
Ihned jak byla na stole, všechno se s ní převrátilo, když hleděla na strop, který byl vysoký a vzdálený. Ani teď neměla sílu se bránit a tak jí někdo popadl ruce, znovu je spojil dohromady tentokrát dvěma kovovými okovy. Slyšela řetěz a pak cvaknutí, to jak se její ruce natáhly dozadu za hlavu a všechno se pospojovalo, aby tak držely a zůstaly.
Stačila stáhnout jednu nohu ale chladný náramek, který slušel vězňům, jí byl dán i na obě nohy.

Teď se cítila jako výstavní motýl do sbírky, stačilo jen zapíchnout špendlík do jejího srdce.
Zachvěla se tou vidinou a obrátila hlavu za Maltazardem, který si založil ruce za zády jako někdo, kdo si je jistý svou mocí. Žhavé uhlíky a oheň výhně za jeho zády mu dodával ďábelského vzhledu, jako by se zrodil z plamenů. Evelína si nemohla nevšimnout, že na okraji římsy byly vystaveny další mučící nástroje, které se kdykoliv mohly nahřát. Orosil ji pot na čele a rozhlédla se kolem, kam až mohla. Vedle dveří byly háčky, tam visely jakési kožené zástěry, aby se mučitel tolik neumazal od krve. Po celé jedné stěně byly hřebíky a na nich různě velké řetězy, okovy, důtky a biče spolu s řeznými nástroji. V místnosti samotné se ani neodvažovala přijít na jména vynálezů zkázy. To ležet na špinavém stole bylo asi to nejmenší zlo, ale i tak cítila rýhy a výmoly, které jí škrábaly do zad a křídel.

To co snad císař Nekropole řekl, zpočátku ani nevnímala, snad jen viděla, že hýbe ústy, a když nic neříkala, viděla, jak ukázal přímo na její nohy. Ihned ucukla, ale nebylo kam. Něco neskutečně lechtivého jí přejíždělo po pravé noze, přesněji chodidlu. Prsty se jí svinuly a znovu trhla nohou. Slzy jí zaštípaly v oku, plíce pálily od nádechu.
Její mučitel znovu zopakoval svůj požadavek a tentokrát už rozuměla. Chvíli tiskla spodní ret mezi zuby a odolávala hysterickému smíchu a pak to přestalo ale jen proto, aby voják přisunul pírko na levou nohu.
„Dost!“ vykřikla a začala se hihňat, netřeba říkat, jak trapné to bylo, jak protichůdné pocity měla, když by měla brečet zoufalstvím a strachem a ne smíchem.
„Jmenuji se Evelína Colinsová a jsem archeoložka!“
Rychlost šimrání se snížila, aby vůbec mohla mluvit, ale vycházel z ní jen smích.

Začátek výslechu

Maltazard upíná celou svou pozornost ke svému dávnému protivníkovy, jenž ho stál slávu a možná i podobu. Díky tomu, věnuje jen okrajovou pozornost dívce, kterou drží. Díky tomu nezaregistruje, to že se dívka odhodlala jej kousnout. Tak se stane, že její zuby se zakousnou do jeho dlaně. Bleskově ucukne a dokonce od dívky couvne. V tváři se mu usadilo spíše překvapení než bolest. Už je to dost dlouho, co se mu někdo postavil a dokonce se mu pokusil ublížit. Překvapení během okamžiku přejde ve zlobu a jeho raněná ruka se sevře kolem Evelínina krku.

Dívka má rázem pocit, že její krk sevřel kovový svěrák. Maltazard dívku, kterou pálí rty a navaluje se jí z chuti jeho krve, přirazí ke zdi a posune jí ke stěně. Rázem se jí nohy nedotýkají země a jí se nedostává vzduchu. Pokusy Eveliny se osvobodit se ukazují marné, Maltazardova paže, jako by přirostla k jejímu krku a jako by necítil bolest. Přes několik dobrých kopů do hrudi a nebo pokusy o páčení se taky nesetkali s úspěchem.
"No, chtěl jsem tě coby zvěda ušetřit, ale budu respektovat tvé rozhodnutí." pronese klidně a užívá si to, jak z dívky pomalu vymačkává život.
"Počkej! Jmenuje se Evelin!" ozve se Archibald v zoufalé snaze zachránit své společnici.
"Prosím?" Maltazard přestane svírat své prsty a ikdyž dívku dál škrtí už nehrozí to, že jí doslova rozdrtí krk.
"Ona není zvěd! Přišla se mnou! Je to cizinka!"
"Vážně?"
"Ano, ano. Ušetři jí a já ti poskytnu své vědomosti."
"Zajímavá nabídka." Uvažuje Maltazard. Mezi tím Evelin začne pomalu stmívat a její odpor slábne.
"Přijímám." pronese místní vládce a pustí Evelínu, která se zhroutí na zem, kde začne kašlat a prskat. Plíce jí pálí, jak do sebe snaží nasát životodárný vzduchu.
"Tohle ještě probereme Archibalde. Teď mám ještě práci." usměje se vládce a luskne prsty. Přitom ukáže na Dívku schoulenou na zemi. Přiklušou strážní, kteří se dívky chopí a táhnou za odcházející Maltazardem. Ten míří do mučírny, kam odtáhnou i dívku.

"Teď musím zjistit, jestli tvůj společník při snaze tě zachránit lhal." prohlásí král a gestem ukáže k dvěma sloupům ke kterému dívku přitáhnou.
"Ne, ještě ne. Nejdřív jí svažte ruce za zády a zavřete jí na stůl výslechu." přikáže Maltazard a strážní rozkaz splní. Dotáhnou jí k dalšímu stolu na který jí položí a znehybní jí kotníky. Záhy na její chodidlech začne bloudit pírko.
"Takže, kdo jsi a co jsi dělala v mém městě?" zeptá se Maltazard pobaveně.