Evelína sotva vnímala své okolí. Všechno jí splývalo dohromady, barvy, hlasy, její hlava plavala a před očima měla ještě mžitky od škrcení, také měla pocit, že se už nemůže nadechnout s těmi modřinami, které jistě bude mít kolem krku, tedy, pokud dožije chvíle, aby se mohly vůbec objevit.
Vlastně se dá říci, že se nijak nebránila a vojáci s ní tak měli lehkou práci, jen když ji zvedali na stůl, ucítila jejich tvrdé kovové rukavice na svém zadku, potměšilé zahuhňání, které tlumila helma, jí nemohlo uniknout.
Odporné.
Ihned jak byla na stole, všechno se s ní převrátilo, když hleděla na strop, který byl vysoký a vzdálený. Ani teď neměla sílu se bránit a tak jí někdo popadl ruce, znovu je spojil dohromady tentokrát dvěma kovovými okovy. Slyšela řetěz a pak cvaknutí, to jak se její ruce natáhly dozadu za hlavu a všechno se pospojovalo, aby tak držely a zůstaly.
Stačila stáhnout jednu nohu ale chladný náramek, který slušel vězňům, jí byl dán i na obě nohy.

Teď se cítila jako výstavní motýl do sbírky, stačilo jen zapíchnout špendlík do jejího srdce.
Zachvěla se tou vidinou a obrátila hlavu za Maltazardem, který si založil ruce za zády jako někdo, kdo si je jistý svou mocí. Žhavé uhlíky a oheň výhně za jeho zády mu dodával ďábelského vzhledu, jako by se zrodil z plamenů. Evelína si nemohla nevšimnout, že na okraji římsy byly vystaveny další mučící nástroje, které se kdykoliv mohly nahřát. Orosil ji pot na čele a rozhlédla se kolem, kam až mohla. Vedle dveří byly háčky, tam visely jakési kožené zástěry, aby se mučitel tolik neumazal od krve. Po celé jedné stěně byly hřebíky a na nich různě velké řetězy, okovy, důtky a biče spolu s řeznými nástroji. V místnosti samotné se ani neodvažovala přijít na jména vynálezů zkázy. To ležet na špinavém stole bylo asi to nejmenší zlo, ale i tak cítila rýhy a výmoly, které jí škrábaly do zad a křídel.

To co snad císař Nekropole řekl, zpočátku ani nevnímala, snad jen viděla, že hýbe ústy, a když nic neříkala, viděla, jak ukázal přímo na její nohy. Ihned ucukla, ale nebylo kam. Něco neskutečně lechtivého jí přejíždělo po pravé noze, přesněji chodidlu. Prsty se jí svinuly a znovu trhla nohou. Slzy jí zaštípaly v oku, plíce pálily od nádechu.
Její mučitel znovu zopakoval svůj požadavek a tentokrát už rozuměla. Chvíli tiskla spodní ret mezi zuby a odolávala hysterickému smíchu a pak to přestalo ale jen proto, aby voják přisunul pírko na levou nohu.
„Dost!“ vykřikla a začala se hihňat, netřeba říkat, jak trapné to bylo, jak protichůdné pocity měla, když by měla brečet zoufalstvím a strachem a ne smíchem.
„Jmenuji se Evelína Colinsová a jsem archeoložka!“
Rychlost šimrání se snížila, aby vůbec mohla mluvit, ale vycházel z ní jen smích.

Začátek výslechu

Maltazard upíná celou svou pozornost ke svému dávnému protivníkovy, jenž ho stál slávu a možná i podobu. Díky tomu, věnuje jen okrajovou pozornost dívce, kterou drží. Díky tomu nezaregistruje, to že se dívka odhodlala jej kousnout. Tak se stane, že její zuby se zakousnou do jeho dlaně. Bleskově ucukne a dokonce od dívky couvne. V tváři se mu usadilo spíše překvapení než bolest. Už je to dost dlouho, co se mu někdo postavil a dokonce se mu pokusil ublížit. Překvapení během okamžiku přejde ve zlobu a jeho raněná ruka se sevře kolem Evelínina krku.

Dívka má rázem pocit, že její krk sevřel kovový svěrák. Maltazard dívku, kterou pálí rty a navaluje se jí z chuti jeho krve, přirazí ke zdi a posune jí ke stěně. Rázem se jí nohy nedotýkají země a jí se nedostává vzduchu. Pokusy Eveliny se osvobodit se ukazují marné, Maltazardova paže, jako by přirostla k jejímu krku a jako by necítil bolest. Přes několik dobrých kopů do hrudi a nebo pokusy o páčení se taky nesetkali s úspěchem.
"No, chtěl jsem tě coby zvěda ušetřit, ale budu respektovat tvé rozhodnutí." pronese klidně a užívá si to, jak z dívky pomalu vymačkává život.
"Počkej! Jmenuje se Evelin!" ozve se Archibald v zoufalé snaze zachránit své společnici.
"Prosím?" Maltazard přestane svírat své prsty a ikdyž dívku dál škrtí už nehrozí to, že jí doslova rozdrtí krk.
"Ona není zvěd! Přišla se mnou! Je to cizinka!"
"Vážně?"
"Ano, ano. Ušetři jí a já ti poskytnu své vědomosti."
"Zajímavá nabídka." Uvažuje Maltazard. Mezi tím Evelin začne pomalu stmívat a její odpor slábne.
"Přijímám." pronese místní vládce a pustí Evelínu, která se zhroutí na zem, kde začne kašlat a prskat. Plíce jí pálí, jak do sebe snaží nasát životodárný vzduchu.
"Tohle ještě probereme Archibalde. Teď mám ještě práci." usměje se vládce a luskne prsty. Přitom ukáže na Dívku schoulenou na zemi. Přiklušou strážní, kteří se dívky chopí a táhnou za odcházející Maltazardem. Ten míří do mučírny, kam odtáhnou i dívku.

"Teď musím zjistit, jestli tvůj společník při snaze tě zachránit lhal." prohlásí král a gestem ukáže k dvěma sloupům ke kterému dívku přitáhnou.
"Ne, ještě ne. Nejdřív jí svažte ruce za zády a zavřete jí na stůl výslechu." přikáže Maltazard a strážní rozkaz splní. Dotáhnou jí k dalšímu stolu na který jí položí a znehybní jí kotníky. Záhy na její chodidlech začne bloudit pírko.
"Takže, kdo jsi a co jsi dělala v mém městě?" zeptá se Maltazard pobaveně.

Evelína nečekala jako obětní beránek a prostě zaútočila. Rozeběhla se a celou svou vahou vrazila do jednoho ze strážných, který padl na druhého. Oba dva tak skončili na zemi na zádech jako brouci. Rohaté helmy se odkutálely stranou a odhalily jejich ohavné hlavy a prázdné výrazy.
Hluk zřejmě přilákal tu obávanou osobu, která tam mířila, protože údery kroků se změnily v běh.
Žena ve žlutých šatech si vybrala pravou stranu a rozeběhla se kolem desítek oddělených kobek. Mohla jen počítat louče, které míjela, protože se všechno zdálo neskutečně stejné a z toho co zatím viděla, byl palác jako bludiště, i toho se ale dalo využít.
Evelína chytila lem svých šatů, aby se jí nedej bože nezapletly pod nohy a pak by havarovala jako letadlo. Bože, mít dlouhé šaty bylo tak nepraktické, ve svém lidském já si raději vybírala kalhoty kvůli praktičnosti.

V jednom z výklenků našla schody, vyběhla výš o jedno patro a vydala se další chodbou a pak ještě jednou, proběhla kolem jedné z cel, ale nebyla prázdná. Natahovaly se po ní stovky malých slizských ručiček. Jedna z nich sevřela cíp její sukně a začala tahat směrem k mříži.
Ruce patřily dlouhému tvorovi, který by se mohl nazvat i stonožkou. Evelin byla silou tahána blíž, a pokud nechtěla, aby další z titěrných ručiček našly nová místa kam se uchytit, musela se nějak vytrhnout. Zkoušela sebou cuknout, ale nepomohlo to, až na potřetí bylo slyšet párání švů. Kus látky skončil v jedné z rukou, která kousek sukně protáhla mříží a prostě si to strčila do pusy a začala žvýkat. Tady měla ukázku, co by se stalo, kdyby se tomu dostala na dosah. Mohlo by jí to také sníst? Otřásla se hrůzou, co se tu může skrývat.
„Drž se ode mě dál,“ přitiskla se sama zády na opačný konec ke zdi a snažila se uklidnit srdce. Tlouklo tak prudce, že ho cítila ve spáncích.
„Evelin?“ zavolal někdo a ten hlas poznala všude!
„Archibalde?!“
Odlepila se ode zdi a dala se do běhu za hlasem.
„Kde jsi!?“

„Tady vzadu,“ mříží se protáhla známá ruka s pěti prsty a ukázala jí, kde se nalézá.
Udýchaně přiběhla k mříži a oddechla si, že starý muž nemá žádné modřiny ani krvavé skvrny na oblečení.
„Neublížili ti?“ strachovala se a přikrčila.
Archibald zakroutil hlavou, „ne, jsem se svými vědomostmi příliš cenný, než aby mě jen tak zabil,“ přiznal jako by věděl o Maltazardově strategii.
„Pokud jsem byl pro Minimoje tak důležitý, bude chtít vše, co je tady ve svůj prospěch,“ ukázal na svou hlavu s bílou škticí.
„To je strašné,“ zamračila se zoufale Evelína a začala lomcovat dvířky. „Musíme tě odsud dostat, musíme pryč, tohle je hrozné místo, nikdy jsme sem neměli chodit,“ škubala kovem sem a tam, ale nepovoloval a to ji neskutečně frustrovalo. Zašlo to tak daleko, že jí z toho bolela ramena a cítila se k ničemu.
Stařík položil jednu svou ruku na její a zakroutil hlavou, „je to marné, děvče, musela bys mít klíč nebo páčidlo a ani jedno zřejmě nemáš.“
„Ne, ale určitě někde najdu klíč, jen musíš vydržet,“ snažila se si dodat odvahu, ale stařík věděl, že odtud už se nedostane.
„Musíš mě tu nechat, musíš odtud utéct a vrátit se do prvního království, zanedlouho bude úplněk a budeš se moci dostat domů do bezpečí a zapomenout,“ nabádal ji Archibald.
„Ne, copak bych tě tu mohla nechat? Co bych řekla tvé ženě? Už takhle jsme pryč téměř dva roky…“ nechtěla se vzdát Evelína a znovu zalomcovala dvířky, než toho nechala.

Ani jeden z vězňů nepostřehl zvuk kroků ani to, že by je snad mohl někdo poslouchat a sledovat z tmavého místa, protože Archibaldova cela byla blízko dalšího schodiště.
Ihned po tom co neměla Evelína daleko k slzám, jak viděla svého společníka a rádce na druhé straně, ten někdo vykročil ze stínu.
V ten moment se Evelíně přitiskla ruka na rty, donutila ji, se opřít tělo o něco tvrdého a nepoddajného za sebou.
„Ehm…hmmmm!“
„Jak dojemné, právě jsi promarnila svou jedinou šanci,“ Maltazardův hrudník se otřásal ironickým pobavením vlastního vtipu.
„Ehmmm!“ odpověděla Evelína, ale nebylo jí bohužel rozumět. Stejně tak to mohly být kletby nebo přísliby něčeho ošklivého s kořeněnými nadávkami.
Archibald vzhlédl na ďábla Nekropole s nenávistí, „nech ji jít, nijak ti nepomůže v tom, co děláš, nemá s naším sporem nic společného.“
Maltazard se ušklíbl a ještě více přitiskl svou černou nestvůrnou ruku na ženina ústa, aby ji umlčel, ale svou plnou pozornost soustředil právě na svého starého soka.
„Možná ale jen možná bych mohl udělat výjimku a být ke tvému utrpení o něco štědřejší, starý muži, když mi řekneš, kdo to je a jaká je její úloha, mohl bych jí já nevím…propustit,“ navrhnul Maltazard, ale v jeho jedovatém tónu nebyla naděje, že by tomu tak bylo. Býval to snad kdysi rytíř, který ctil všechny zásady, ale teď už se Archibald nemohl na nic spolehnout a věděl, že lže.

„Tvoje tak proslulá výřečnost už asi není tak věhlasná, očekával bych, že budeš chtít ušetřit svou společnici potíží,“ dobíral si vězně Maltazard a bavil se tou situací, jelikož měl v ruce všechna esa.
Evelína zakroutila hlavou, „ehmm!“ na jednu stranu chtěla, ať mu všechno řekne a na druhou věděla, že jí stejně nic nepomůže…
Zapřela se nohama o podlahu, ale jen co se o pár centimetrů odtáhla, druhá Maltazardova ruka se jí jako had obtočila kolem pasu a přitiskla zpět na jeho tělo nebo spíše brnění, které snad srostlo s jeho tělem jako nějaký nerost. Cítila tak každý hrbolek a nerovnost, nebylo to příjemné a už vůbec ne jeho výška.
Před očima se jí neustále míhaly drápy na císařových prstech, které nevydržely být v klidu a tak nějak se jako pavoučí nohy pohybovaly po její tváři.
Evelin se odhodlala k naprosto šílenému kroku, jaký nikdy předtím neudělala. Ne, nebyla tak pošetilá zabloudit rukou dozadu a zjistit, zda nenahmatá meč nebo dýku, stejně by ji nestačila vytáhnout, natož použít, ale jak zaklonila hlavu mírně dozadu, tak že se temenem hlavy opřela o císařovo rameno, vytvořilo to malou mezeru mezi jejími rty a jeho rukou. Bez zaváhání se do ní zakousla a riskovala i to, že by mohla být otrávena.

Nahoře v paláci

Maltazard počká než dívku odvedou a potom přejde k oknu stále se tváří zamyšleně. První, kdo se odváží narušit zadumané ticho je Darkos.
"Otče? Proč jsi mi nedovolil popravit tu holku? zeptá se nechápavě a přinutí, tak svého otce k povzdechnutí.
"Jestli je to vyzvědačka, může mít cenné informace. Jak kdo jí sem poslal a proč." vysvětluje trpělivě. V ten okamžik sebere jeden z pobočníků odvahu a předstoupí po bok Darkose.
"Pane vždyť je to zřejmé. Sám jste to řekl. Poslalo jí třetí království." pronese pevně a oči mu svítí nadšením.
"Takže nic nám nebrání pohodit kusy jejího těla před pevnosti třetího království." potvrdí Darkos.
Maltazard si tiše povzdechne. "Proč mi slouží takový pitomci!" s tím udeří pobočníka. Rána je tak silná, že nebohého muže málem prohodí oknem. Jen taktak se mu z něj podaří nevypadnout.
"MRTVÝ NEMLUVÍ!" zařve až se všichni v místnosti přikrčí. "Takže nejdřív jí vyslechneme a až potom rozhodnu jestli jí popravíme a jak!" prohlásí důrazně a významně se dívá na svého syna. "Připravte mučírnu." rozkáže král a zamíří daným směrem.

Šance na útěk? Spíše ne.

Evelína nějaká doba sedí sama v nepříliš velké cele. Nemá, jak měřit čas, jelikož světlo poskytují obrovité louče, které hoří a vrhají spíše strašidelné stíny než světlo. Jen občas projdou strážní. Jediný, nad čím může přemýšlet je to, jak se tam dostala. Strážný jí táhli přes celý palác až do dolních pater někam pod zem. Tedy to si myslela. Chudák Evelin netuší, že se ocitla sotva v půlce paláce Maltazarda. Cestou minuly bezpočet stráží a soch válečníků.

Šance na útěk se jí naskytne v okamžiku, kdy pro ní přijdou dva strážní. Otevřou totiž celu vytáhnou nebohou dívku a začnou se hádat.
"Hele. Kam jí máme přivést?"
"Co je to za blbou otázku? Jasně, že zpět do hlavního sálu kam jinam?"
"Neříkal šéf něco o mučírně?"
"To by řekl jaké ne?"
Dvojice strážných pokračuje v hádce a dokonce odstoupí od dveří do cely. Jejich hádku ukončí těžké boty, které se z dálky blíží. Evelin prostě ví, že přichází Maltazard a nebo ten druhý hrubián, co jí sem dovlekl. Problém je, že zvuky se odráží všude možně po chodbách.

Situace se pro Evelin nevyvíjela vůbec dobře. Nevěděla, co to znamená trhat moskyty, ale už slovo trhat jí nahánělo husí kůži tak, že jí kolena vypovídala službu.
„Ne, ne, ne, Darkosi, pomsta se musí vařit pomalu ve vlastní šťávě,“ namítl Maltazard a zakýval záporně prstem.
„Je tolik způsobů, jak se dozvědět co potřebuji a to, že bude na dvě půlky, nezaručí od mrtvoly žádné odpovědi,“ dodal na vysvětlenou císař.
Darkos zklamaně svěsil hlavu.
Maltazard se dal znovu do zamyšleného pochodu a jeho plášť zametal stopy.
„Zajímavé, neslyším, žádné žadonění o svobodu, trochu zklamání v naší malé hře. Nemáš snad strach?“
Evelína trhla hlavou a otočila se, aby mohla stát svému trapiteli čelem.
„Nemám z tebe žádný strach, Maltazarde a nebudu se před tebou třást jako jehně,“ ohradila se žena, která byla pod velkým tlakem psychického náporu.
Sálem se ozval smích od koho jiného, než zlého M. Tohle byl upřímný smích ďábla a Evelin stály vlasy na hlavě jako bodliny ježka.
„Nevím sice co je to jehně, ale to se jistě brzy dozvíme,“ vysmíval se jí a snažil se odvést její pozornost tím, že jí znovu zmizel z dohledu. Jistě že nevěděl, co je to jehně nebo třeba kráva, věci pro ni běžné, byli těmto malým tvorům zcela neznámé, ale tak mu dala záminku k tomu, aby ji ještě více podezříval.

„Nic ti neřeknu,“ stiskla Evelína odvážně rty k sobě do tenké přímky.
„Odmlouvají mláďata, má drahá, ale když jsi tak statečná, že vyslovíš mé jméno, jistě budeš sdílná i v jiných věcech a poskytneš mi cenné informace.“
„Jak jsem řekla, nic ti neřeknu, ani tobě ani nikomu jinému,“ zakroutila Evelína hlavou, až se jí ty krásně zelené prameny houpaly ze strany na stranu jako kyvadla.
„Tohle už jsem slyšel mnohokrát,“ mávl rukou, jako by ho obtěžoval otravný hmyz.
„Mluviti stříbro, mlčeti zlato, uvidíme, zda tváří v tvář kapajícímu železu na tvou kůži budeš tak vzpurná, nebo bych ti mohl ulámat jeden prst za druhým a v dárkové krabičce je poslat králi třetího království, aby věděl, co se stane jemu samotnému, když mě na svém prahu neuvítá s otevřenou náručí.“
Evelíně se míhaly ty obrázky před očima a rychle si uvědomovala, jakou má tento tyran moc a pověst. Zachvěla se, křídla jí několikrát cukla.
Najednou byl Maltazard přímo za ní jako duch. Vůbec ho neslyšela a zalapala po dechu, když uslyšela jeho hlas tak blízko, že se pohnul pramen jejích vlasů u pravého ucha.
„Rozmysli si své další kroky, vítěz tu může být jen jeden a já…velice nerad prohrávám, nemám na to povahu.“

Evelin najednou zjistila, že nemůže dýchat ani se otočit, protože ji ten ďábel vjel svými drápy do vlasů.
Teď se vážně třásla od hlavy k patě, zatímco si Maltazard jistě vychutnával, jak ji drží v šachu. Jeho ruka uchopila její hlavu, tak velká byla, „zatím bychom začali první lekcí a to je, že před císařem se vždy pokorně klečí!“ nápor slov na ní udeřil jako vichřice a spolu s tím prostě zatlačil a nechal ji klesnout dolů.
Ostré spáry pak téměř něžně pročesaly její zelené kadeře, když ji opouštěl. Neměla daleko k slzám strachu.
Vysoká štíhlá postava ji obešla, minula a vrátila se na trůn. Oh, jak měl krásný výhled na ženino ponížení a to před všemi přítomnými.
„Odveď ji do kobky, Darkosi, naši vězni musí přemýšlet o své nejisté budoucnosti,“ s předstíraným nezájmem Maltazard mávl rukou a Evelin popadli za ruce dva vojáci a začali ji táhnout ke dveřím.
„Máme ji dát k tomu druhému?“ zeptal se ještě Darkos.
„Vypadám snad jako milosrdný vladař?“ ušklíbl se císař Nekropole.

*************************************************************************************************
VĚZENÍ


Přesně jak ten ďábel slíbil, tak bylo učiněno, Evelin byla strčena za mříže, jediné světlo představovala vzdálená louč v chodbě tohoto neútulného podzemí. Když odezněly vzdalující se kroky, bylo slyšet jen kapat vodu do poloviny prázdného vlašského ořechu, který nahrazoval kbelík s vodou pro vězně.
Evelína byla otřesená. Chvíli seděla na slámě a v další se přitiskla k mřížím.
„Archibalde! Archibalde?“ volala, ale byla slyšet jen a pouze ozvěna do ztracena.
Mohla svého společníka volat, dokud jí nedojdou síly, ale nemělo to cenu. Nebyl tady, alespoň ne v této části a zřejmě tu nebyl ani nikdo jiný.
Jak se to celé mohlo stát? Náhoda opravdu nehrála v její prospěch. Neštěstí ve hře, štěstí v lásce, ale zatím to vypadalo, že ani tato možnost se jí nijak netýká. Našla nový svět a teď skončí vyhladověním, mučením nebo zabitím.
Svět byl tak strašně nespravedlivý! Vztekala se její mysl, až její křídla vydávala rozzlobený hukot, jak se třepotala.
Nesmí se ale vzdát, vždy tu je nějaká šance na útěk…

V paláci

Maltazard sedí na svém trůnu a usilovně se snaží studovat hlášení, jenž vygeneroval štáb jeho armády. Má vážně problém se na nudné sloupce čísel soustředit, ale utěšuje se tím, že právě tyto sloupce vyhrávají války. Jelikož ani nejlepší voják nemůže bojovat bez jídla, vody a zbraní.
Docela jej proto potěší tiché odkašlání jednoho z pobočníků, který chce svého pána na sebe upozornit. "Áno?" zeptá se a zvedne oči od sloupce na svého pobočníka, který doslova září nadšením.
"Můj králi chytili jsme ty zvědy." pronese nadšeně.
"Vážně? Kdo je chytil?" zeptá se lehce skepticky, jelikož je to sotva dvacet minut, co vydal rozkaz. V duchu doufá, že to byl nějaký s jeho lepších poradců.
"Váš syn!" pronese hrdě pobočník. Načež si Maltazard protře unaveně oči. V srdci jej zastudí hrůza koho to jeho syn dokázal najít.
"Přiveďte je. " rozkáže a dokonce se mu na tváři podaří vykouzlit spokojený úsměv. Následně nasadí klidný majestátný zjev a čeká.

Darkos mezi tím táhne Evelínu za sebou, jako by byla jen listem ve větru. Archibalda chytí strážní a táhnou ho mezi sebou, jako by nic nevážil. Darkos míří rovnou za svým otcem a nerozhlíží se vlevo ani vpravo. Spoléhá na to, že mu všichni uhnou. Pravdou je, že většina obyvatel paláce mu ustupuje s cesty. Jen pár osob se mu odváží postavit do cesty více než jednou.

Zastaví se až těsně před vstupem do trůnního sálu, kde mu do cesty stoupne jeden z jeho rytířů a tiše mu zašeptá. "Můj pane, měli bychom je prohledat, abychom je nepřivedli před vašeho otce ozbrojené." šeptá naléhavě ve snaze zabránit svému veliteli spáchat malér. Darkos přikývne a pustí Evelínu. Tu okamžitě obestoupí strážní a strhnou jí plášť.
"Waou." ohodnotí Darkos Evelíniny křídla a i jeho muži uznale přikývnou, ale to jim nezabrání dívce zkroutit ruce za zády a svázat jí je tam. Stejně strhnou plášť Archibaldovy a i jeho svážou. Následně všichni tři vstoupí do trůnního sálu. Tedy Darkos a jeho muži vstoupí. Evelin s Archibaldem jsou taženi.

Maltazard sedící na trůně pozdraví úklonou svého syna a pak se zadívá koho to vede. Dívku jen přelétne pohledem, ale na Archibaldovy jeho pohled přímo ulpí. Po tváři se mu rozhostí potměšilý úsměv.
"Toto jsou ti zvědi třetího království, co jsi hledal otče." oznámí hrdě Darkos a ukáže na své zajatce vedené strážemi.
Maltazard vstane z trůnu a dojde ke svému synu, kterého spokojeně poplácá po rameni. "Skvělá práce synu. Provedl jsi to výborně." celý sál, který zadržoval dech překvapeně vydechne. Tak vřelé gesto dlouho nikdo neviděl a rozhodně jej nikdo nečekal.
"Děkuji otče." pronese dojatě Darkos. Maltazard mezi tím dojde přímo k Archibaldovy na kterého se usměje ještě hřejivěji. Jeho úsměv ovšem připomíná žraloka blížícího se k tonoucímu.

"Drahý příteli nemáš ani tušení, jak rád tě vidím." dojde k starému muži gestem odežene strážné. V přátelském gestu jej obejme kolem ramen a vede jej k oknu.
"Když jsme se viděli naposledy byl jsem troska, která neměla žádnou budoucnost." začne vysvětlovat tónem, jako by mluvil ke starému příteli.
"Nyní se podívej, co všechno jsem zvládl vybudovat." gestem obsáhne své město a království. Přitom je očividně hrdý na to, co vybudoval. Najednou se otočí na Archibalda.
"Působivé." pronese starý muž, který je stále trošku v šoku s vývoje, jenž nastal.
"Podívej se pořádně. Toto je jediný záblesk slunečního světla co v životě ještě uvidíš." z přátelského tónu přejde na nenávistný šepot. Vezme starého muže za límec, ale místo aby jej hodil dolů z okna paláce jej hodí svým strážným.
"Teď poznáš, jaké je to padnout až na dno! Zavřete ho do nejhlubší kobky!" zavelí rychle a během okamžiku za nebohým Archibaldem bouchnou dveře, jak jej stráže rychle odvedli. Následně přenese svou pozornost na Evelin. Na tu se už neusmívá. Tváří se spíše zamyšleně.

"Takže Archibald se spojil s třetím královstvím? Zajímavé. Ty jsi zvěd poslaný do našeho království?" zeptá se dívky zvědavě a začne jí pomalu obcházet. Přitom si jí pozorně prohlíží a je na něm vidět že mu na celé věci něco nesedí.
"Jasně, že jo. Kdo jiný by to byl?" zeptá se Darkos pevně. "Měli bychom jí popravit a její tělo pohodit na hranici třetího království, aby věděli že nemají zabíjet naše zvědy. Už jsme dlouho nikoho netrhali moskyty. Lidi to mají rádi." pokračuje ve svém uvažování. Maltazard zavrtí hlavou a odmítne ten nápad. Je si totiž vědom, že tento způsob popravy má nejraději právě jeho syn.

„Archibalde!“ natáhla se po něm Evelin, ale prsty jí už sjely jen po jeho plášti. Dav je tedy rozdělil, naštěstí oba se tlačili stejným směrem. Ty nárazy byly hrozné, pár těch neurvalců jí dokonce šláplo na nohy. Mezi hlavami mohla jen zahlédnout, jak se náměstí plní početnou jednotkou seidů v přesném čtverci krychlové formace. Najednou se ozval hrozný hukot jako by jim nad hlavami létaly desítky helikoptér. Evelin to viděla poprvé, za celou dobu putování zahlédla možná jednoho nebo dva, ale teď na dláždění přistávaly tucty komárů, doslova. Velcí moskyti se svýma tenkýma nohama čekali jako věrní psi na své pány, aby s nimi odletěli.
Vojáci kontrolovali sedla a uzdy. Někteří už naskočili, a když vzlétali do vzduchu, zvedl se ohromný vítr, který začal s davem cloumat na jednu a druhou stranu.
Pár přítomných popadalo, ale nikdo o ně nejevil zájem, vojáky zajímalo jen poslání.
Evelin byla tím celým úkazem vojenské přehlídky tak zaujatá, že si nevšimla toho, že do davu začali proudit pozemní hlídky, které využily nastalého chaosu.
Poměrně neurvalým způsobem se dívali všem do tváře a požadovali informace.
S ženou dav znovu smýkl, nikdo nechtěl být kontrolován, což svědčilo o tom, že ne všichni měli čisté svědomí.
Nad hlavami se míhala kopí hlídek, a pak byla Evelin strčena jako by beránka předhodili vlkům. Její tělo se přitisklo na tvrdou zbroj někoho vysokého.

Odstředivá síla ji vymrštila zpátky, ale ten někdo ji pohotově chytil svou velkou rukou za zápěstí a nedovolil ji upadnout.
Evelin měla jen pár chvil na to zaznamenat, že se nad ní někdo tyčí minimálně o hlavu a půl. Pozvedla tvář tak, že jí byla vidět jen hrdá brada, plné rty a malý nos.
„Kontrola, dámo, jaké zajímavé okolnosti nás daly dohromady,“ pronesl ten někdo a Evelína ještě o maličko zaklonila hlavu, aby viděla dokonalý zubatý úsměv žraloka, jak se na ni culí od ucha k uchu.
„Omlouvám se, pane, neměla jsem v úmyslu do vás strčit,“ vyhrkla Evelína zpět, ale stisk nepovoloval, naštěstí nebyl vražedný a krev jí v ruce stále proudila.
Neznámí pokrčil rameny, když si ji se zájmem prohlížel.
„Máš štěstí, mladé dámě kapitán Darkos vždy pomůže z nesnází, jsem považován v Nekropoli jako největší silák,“ snažil se udělat dojem a Evelína měla silný pocit, že s ní flirtuje.
Nenápadně se snažila stáhnout ruku zpět, ale úchop se zpřísnil, možná i trochu podezřívavě.
„Kapitán?“ vydechla jaké má štěstí narazit právě na vyšší šarži.

„Přesně tak, pokud jsi osamělá, mohl bych tě pozvat na kapku medoviny, až tady skončíme, co říkáš? Znám tu jeden pěkný koutek,“ naléhal na ni a Evelína si všímala jen jeho velkého širokého hrudníku a brnění, které mělo na ramenou ostny jako by mu tam seděly dvě půlky dužiny kaštanu.
Jak se z tohohle má vyvléci? Zoufala si.
„Je mi líto, ale ztratila jsem svého otce, musím ho najít, nechci, aby měl strach, je tak moc opatrný a dává na mě pozor,“ vymýšlela si a hrála na city jako hodná dcera. Při troše štěstí jí na to skočí.
Darkos byl sice mladý, ale rozhodně nebyl tak naivní a měl nějaké zkušenosti za sebou.
„To je tak dojemné,“ zamyslel se jako by se zasnil, kdyby o něm takto smýšlel vlastní otec, pro kterého byl spíše loutkou s privilegiemi než synem.
Evelin rychle přikývla a přitiskla si dlaň ke tváři jako by naznačovala rozpaky a polichocení.
Najednou se k nim někdo přichomítl a neznámá ruka se jí přitiskla na záda. Trhla hlavou po červeném plášti.
„Ah, tady jsi, myslel jsem, že jsem tě ztratil,“ povzdechl si Archibald.
„Otče, měli bychom se schovat, dokud vojáci neodletí,“ nabádala ho a nenápadně mu naznačovala, ať hraje její hru.

Darkos si odkašlal a přikývl, ale pořád ji nepouštěl, jako by se jí nechtěl vzdát, mezi tím odlétal poslední komár.
„A mohu vědět tvoje jméno, květinko?“
„Evelína.“
„A co tu vlastně děláte? Máte nějaké vstupní papíry?“ obrátil náhle poněkud ostražitě. „Protokol je protokol,“ odvětil na vysvětlenou.
„My nejsme prodavači, přišli jsme jen kupovat, na to nejsou potřeba žádné dokumenty, pokud vím,“ řekl rychle Archibald, který ukazoval Darkosovi pod kápí jen svůj bujný bílý vous.
„Nové nařízení říká něco jiného, při vstupu do Nekropole jste museli obdržet vstupenku za poplatek.“
Dvojice poznala, že je zle. „Asi jsem ji ztratil, když nastal ten chaos,“ snažil se z toho starý muž vyvléknout, ale bylo pozdě.
Darkos se díval z jednoho na druhého, a pak v jenom okamžiku strhl Evelíně kápi z hlavy.
Ženě se po ramenou zavlnily jako mech zelené prameny hrající celým spektrem. Třeštila překvapené oči na Darkose, který měl oči oranžové jako drak. V tu chvíli bylo pozdě, viděla to v jeho výrazu i přes helmu.
„Stráže, ke mně! Do paláce s těmi dvěma, ta žena má zelené vlasy, jsou to špehové ze třetího království!“ rozkázal a v tu chvíli je bez řečí obklíčili…
„Škoda tebe, květinko,“ zamumlal obr a začal ji táhnout k paláci.