Evelína nečekala jako obětní beránek a prostě zaútočila. Rozeběhla se a celou svou vahou vrazila do jednoho ze strážných, který padl na druhého. Oba dva tak skončili na zemi na zádech jako brouci. Rohaté helmy se odkutálely stranou a odhalily jejich ohavné hlavy a prázdné výrazy.
Hluk zřejmě přilákal tu obávanou osobu, která tam mířila, protože údery kroků se změnily v běh.
Žena ve žlutých šatech si vybrala pravou stranu a rozeběhla se kolem desítek oddělených kobek. Mohla jen počítat louče, které míjela, protože se všechno zdálo neskutečně stejné a z toho co zatím viděla, byl palác jako bludiště, i toho se ale dalo využít.
Evelína chytila lem svých šatů, aby se jí nedej bože nezapletly pod nohy a pak by havarovala jako letadlo. Bože, mít dlouhé šaty bylo tak nepraktické, ve svém lidském já si raději vybírala kalhoty kvůli praktičnosti.

V jednom z výklenků našla schody, vyběhla výš o jedno patro a vydala se další chodbou a pak ještě jednou, proběhla kolem jedné z cel, ale nebyla prázdná. Natahovaly se po ní stovky malých slizských ručiček. Jedna z nich sevřela cíp její sukně a začala tahat směrem k mříži.
Ruce patřily dlouhému tvorovi, který by se mohl nazvat i stonožkou. Evelin byla silou tahána blíž, a pokud nechtěla, aby další z titěrných ručiček našly nová místa kam se uchytit, musela se nějak vytrhnout. Zkoušela sebou cuknout, ale nepomohlo to, až na potřetí bylo slyšet párání švů. Kus látky skončil v jedné z rukou, která kousek sukně protáhla mříží a prostě si to strčila do pusy a začala žvýkat. Tady měla ukázku, co by se stalo, kdyby se tomu dostala na dosah. Mohlo by jí to také sníst? Otřásla se hrůzou, co se tu může skrývat.
„Drž se ode mě dál,“ přitiskla se sama zády na opačný konec ke zdi a snažila se uklidnit srdce. Tlouklo tak prudce, že ho cítila ve spáncích.
„Evelin?“ zavolal někdo a ten hlas poznala všude!
„Archibalde?!“
Odlepila se ode zdi a dala se do běhu za hlasem.
„Kde jsi!?“

„Tady vzadu,“ mříží se protáhla známá ruka s pěti prsty a ukázala jí, kde se nalézá.
Udýchaně přiběhla k mříži a oddechla si, že starý muž nemá žádné modřiny ani krvavé skvrny na oblečení.
„Neublížili ti?“ strachovala se a přikrčila.
Archibald zakroutil hlavou, „ne, jsem se svými vědomostmi příliš cenný, než aby mě jen tak zabil,“ přiznal jako by věděl o Maltazardově strategii.
„Pokud jsem byl pro Minimoje tak důležitý, bude chtít vše, co je tady ve svůj prospěch,“ ukázal na svou hlavu s bílou škticí.
„To je strašné,“ zamračila se zoufale Evelína a začala lomcovat dvířky. „Musíme tě odsud dostat, musíme pryč, tohle je hrozné místo, nikdy jsme sem neměli chodit,“ škubala kovem sem a tam, ale nepovoloval a to ji neskutečně frustrovalo. Zašlo to tak daleko, že jí z toho bolela ramena a cítila se k ničemu.
Stařík položil jednu svou ruku na její a zakroutil hlavou, „je to marné, děvče, musela bys mít klíč nebo páčidlo a ani jedno zřejmě nemáš.“
„Ne, ale určitě někde najdu klíč, jen musíš vydržet,“ snažila se si dodat odvahu, ale stařík věděl, že odtud už se nedostane.
„Musíš mě tu nechat, musíš odtud utéct a vrátit se do prvního království, zanedlouho bude úplněk a budeš se moci dostat domů do bezpečí a zapomenout,“ nabádal ji Archibald.
„Ne, copak bych tě tu mohla nechat? Co bych řekla tvé ženě? Už takhle jsme pryč téměř dva roky…“ nechtěla se vzdát Evelína a znovu zalomcovala dvířky, než toho nechala.

Ani jeden z vězňů nepostřehl zvuk kroků ani to, že by je snad mohl někdo poslouchat a sledovat z tmavého místa, protože Archibaldova cela byla blízko dalšího schodiště.
Ihned po tom co neměla Evelína daleko k slzám, jak viděla svého společníka a rádce na druhé straně, ten někdo vykročil ze stínu.
V ten moment se Evelíně přitiskla ruka na rty, donutila ji, se opřít tělo o něco tvrdého a nepoddajného za sebou.
„Ehm…hmmmm!“
„Jak dojemné, právě jsi promarnila svou jedinou šanci,“ Maltazardův hrudník se otřásal ironickým pobavením vlastního vtipu.
„Ehmmm!“ odpověděla Evelína, ale nebylo jí bohužel rozumět. Stejně tak to mohly být kletby nebo přísliby něčeho ošklivého s kořeněnými nadávkami.
Archibald vzhlédl na ďábla Nekropole s nenávistí, „nech ji jít, nijak ti nepomůže v tom, co děláš, nemá s naším sporem nic společného.“
Maltazard se ušklíbl a ještě více přitiskl svou černou nestvůrnou ruku na ženina ústa, aby ji umlčel, ale svou plnou pozornost soustředil právě na svého starého soka.
„Možná ale jen možná bych mohl udělat výjimku a být ke tvému utrpení o něco štědřejší, starý muži, když mi řekneš, kdo to je a jaká je její úloha, mohl bych jí já nevím…propustit,“ navrhnul Maltazard, ale v jeho jedovatém tónu nebyla naděje, že by tomu tak bylo. Býval to snad kdysi rytíř, který ctil všechny zásady, ale teď už se Archibald nemohl na nic spolehnout a věděl, že lže.

„Tvoje tak proslulá výřečnost už asi není tak věhlasná, očekával bych, že budeš chtít ušetřit svou společnici potíží,“ dobíral si vězně Maltazard a bavil se tou situací, jelikož měl v ruce všechna esa.
Evelína zakroutila hlavou, „ehmm!“ na jednu stranu chtěla, ať mu všechno řekne a na druhou věděla, že jí stejně nic nepomůže…
Zapřela se nohama o podlahu, ale jen co se o pár centimetrů odtáhla, druhá Maltazardova ruka se jí jako had obtočila kolem pasu a přitiskla zpět na jeho tělo nebo spíše brnění, které snad srostlo s jeho tělem jako nějaký nerost. Cítila tak každý hrbolek a nerovnost, nebylo to příjemné a už vůbec ne jeho výška.
Před očima se jí neustále míhaly drápy na císařových prstech, které nevydržely být v klidu a tak nějak se jako pavoučí nohy pohybovaly po její tváři.
Evelin se odhodlala k naprosto šílenému kroku, jaký nikdy předtím neudělala. Ne, nebyla tak pošetilá zabloudit rukou dozadu a zjistit, zda nenahmatá meč nebo dýku, stejně by ji nestačila vytáhnout, natož použít, ale jak zaklonila hlavu mírně dozadu, tak že se temenem hlavy opřela o císařovo rameno, vytvořilo to malou mezeru mezi jejími rty a jeho rukou. Bez zaváhání se do ní zakousla a riskovala i to, že by mohla být otrávena.

Nahoře v paláci

Maltazard počká než dívku odvedou a potom přejde k oknu stále se tváří zamyšleně. První, kdo se odváží narušit zadumané ticho je Darkos.
"Otče? Proč jsi mi nedovolil popravit tu holku? zeptá se nechápavě a přinutí, tak svého otce k povzdechnutí.
"Jestli je to vyzvědačka, může mít cenné informace. Jak kdo jí sem poslal a proč." vysvětluje trpělivě. V ten okamžik sebere jeden z pobočníků odvahu a předstoupí po bok Darkose.
"Pane vždyť je to zřejmé. Sám jste to řekl. Poslalo jí třetí království." pronese pevně a oči mu svítí nadšením.
"Takže nic nám nebrání pohodit kusy jejího těla před pevnosti třetího království." potvrdí Darkos.
Maltazard si tiše povzdechne. "Proč mi slouží takový pitomci!" s tím udeří pobočníka. Rána je tak silná, že nebohého muže málem prohodí oknem. Jen taktak se mu z něj podaří nevypadnout.
"MRTVÝ NEMLUVÍ!" zařve až se všichni v místnosti přikrčí. "Takže nejdřív jí vyslechneme a až potom rozhodnu jestli jí popravíme a jak!" prohlásí důrazně a významně se dívá na svého syna. "Připravte mučírnu." rozkáže král a zamíří daným směrem.

Šance na útěk? Spíše ne.

Evelína nějaká doba sedí sama v nepříliš velké cele. Nemá, jak měřit čas, jelikož světlo poskytují obrovité louče, které hoří a vrhají spíše strašidelné stíny než světlo. Jen občas projdou strážní. Jediný, nad čím může přemýšlet je to, jak se tam dostala. Strážný jí táhli přes celý palác až do dolních pater někam pod zem. Tedy to si myslela. Chudák Evelin netuší, že se ocitla sotva v půlce paláce Maltazarda. Cestou minuly bezpočet stráží a soch válečníků.

Šance na útěk se jí naskytne v okamžiku, kdy pro ní přijdou dva strážní. Otevřou totiž celu vytáhnou nebohou dívku a začnou se hádat.
"Hele. Kam jí máme přivést?"
"Co je to za blbou otázku? Jasně, že zpět do hlavního sálu kam jinam?"
"Neříkal šéf něco o mučírně?"
"To by řekl jaké ne?"
Dvojice strážných pokračuje v hádce a dokonce odstoupí od dveří do cely. Jejich hádku ukončí těžké boty, které se z dálky blíží. Evelin prostě ví, že přichází Maltazard a nebo ten druhý hrubián, co jí sem dovlekl. Problém je, že zvuky se odráží všude možně po chodbách.

Situace se pro Evelin nevyvíjela vůbec dobře. Nevěděla, co to znamená trhat moskyty, ale už slovo trhat jí nahánělo husí kůži tak, že jí kolena vypovídala službu.
„Ne, ne, ne, Darkosi, pomsta se musí vařit pomalu ve vlastní šťávě,“ namítl Maltazard a zakýval záporně prstem.
„Je tolik způsobů, jak se dozvědět co potřebuji a to, že bude na dvě půlky, nezaručí od mrtvoly žádné odpovědi,“ dodal na vysvětlenou císař.
Darkos zklamaně svěsil hlavu.
Maltazard se dal znovu do zamyšleného pochodu a jeho plášť zametal stopy.
„Zajímavé, neslyším, žádné žadonění o svobodu, trochu zklamání v naší malé hře. Nemáš snad strach?“
Evelína trhla hlavou a otočila se, aby mohla stát svému trapiteli čelem.
„Nemám z tebe žádný strach, Maltazarde a nebudu se před tebou třást jako jehně,“ ohradila se žena, která byla pod velkým tlakem psychického náporu.
Sálem se ozval smích od koho jiného, než zlého M. Tohle byl upřímný smích ďábla a Evelin stály vlasy na hlavě jako bodliny ježka.
„Nevím sice co je to jehně, ale to se jistě brzy dozvíme,“ vysmíval se jí a snažil se odvést její pozornost tím, že jí znovu zmizel z dohledu. Jistě že nevěděl, co je to jehně nebo třeba kráva, věci pro ni běžné, byli těmto malým tvorům zcela neznámé, ale tak mu dala záminku k tomu, aby ji ještě více podezříval.

„Nic ti neřeknu,“ stiskla Evelína odvážně rty k sobě do tenké přímky.
„Odmlouvají mláďata, má drahá, ale když jsi tak statečná, že vyslovíš mé jméno, jistě budeš sdílná i v jiných věcech a poskytneš mi cenné informace.“
„Jak jsem řekla, nic ti neřeknu, ani tobě ani nikomu jinému,“ zakroutila Evelína hlavou, až se jí ty krásně zelené prameny houpaly ze strany na stranu jako kyvadla.
„Tohle už jsem slyšel mnohokrát,“ mávl rukou, jako by ho obtěžoval otravný hmyz.
„Mluviti stříbro, mlčeti zlato, uvidíme, zda tváří v tvář kapajícímu železu na tvou kůži budeš tak vzpurná, nebo bych ti mohl ulámat jeden prst za druhým a v dárkové krabičce je poslat králi třetího království, aby věděl, co se stane jemu samotnému, když mě na svém prahu neuvítá s otevřenou náručí.“
Evelíně se míhaly ty obrázky před očima a rychle si uvědomovala, jakou má tento tyran moc a pověst. Zachvěla se, křídla jí několikrát cukla.
Najednou byl Maltazard přímo za ní jako duch. Vůbec ho neslyšela a zalapala po dechu, když uslyšela jeho hlas tak blízko, že se pohnul pramen jejích vlasů u pravého ucha.
„Rozmysli si své další kroky, vítěz tu může být jen jeden a já…velice nerad prohrávám, nemám na to povahu.“

Evelin najednou zjistila, že nemůže dýchat ani se otočit, protože ji ten ďábel vjel svými drápy do vlasů.
Teď se vážně třásla od hlavy k patě, zatímco si Maltazard jistě vychutnával, jak ji drží v šachu. Jeho ruka uchopila její hlavu, tak velká byla, „zatím bychom začali první lekcí a to je, že před císařem se vždy pokorně klečí!“ nápor slov na ní udeřil jako vichřice a spolu s tím prostě zatlačil a nechal ji klesnout dolů.
Ostré spáry pak téměř něžně pročesaly její zelené kadeře, když ji opouštěl. Neměla daleko k slzám strachu.
Vysoká štíhlá postava ji obešla, minula a vrátila se na trůn. Oh, jak měl krásný výhled na ženino ponížení a to před všemi přítomnými.
„Odveď ji do kobky, Darkosi, naši vězni musí přemýšlet o své nejisté budoucnosti,“ s předstíraným nezájmem Maltazard mávl rukou a Evelin popadli za ruce dva vojáci a začali ji táhnout ke dveřím.
„Máme ji dát k tomu druhému?“ zeptal se ještě Darkos.
„Vypadám snad jako milosrdný vladař?“ ušklíbl se císař Nekropole.

*************************************************************************************************
VĚZENÍ


Přesně jak ten ďábel slíbil, tak bylo učiněno, Evelin byla strčena za mříže, jediné světlo představovala vzdálená louč v chodbě tohoto neútulného podzemí. Když odezněly vzdalující se kroky, bylo slyšet jen kapat vodu do poloviny prázdného vlašského ořechu, který nahrazoval kbelík s vodou pro vězně.
Evelína byla otřesená. Chvíli seděla na slámě a v další se přitiskla k mřížím.
„Archibalde! Archibalde?“ volala, ale byla slyšet jen a pouze ozvěna do ztracena.
Mohla svého společníka volat, dokud jí nedojdou síly, ale nemělo to cenu. Nebyl tady, alespoň ne v této části a zřejmě tu nebyl ani nikdo jiný.
Jak se to celé mohlo stát? Náhoda opravdu nehrála v její prospěch. Neštěstí ve hře, štěstí v lásce, ale zatím to vypadalo, že ani tato možnost se jí nijak netýká. Našla nový svět a teď skončí vyhladověním, mučením nebo zabitím.
Svět byl tak strašně nespravedlivý! Vztekala se její mysl, až její křídla vydávala rozzlobený hukot, jak se třepotala.
Nesmí se ale vzdát, vždy tu je nějaká šance na útěk…

V paláci

Maltazard sedí na svém trůnu a usilovně se snaží studovat hlášení, jenž vygeneroval štáb jeho armády. Má vážně problém se na nudné sloupce čísel soustředit, ale utěšuje se tím, že právě tyto sloupce vyhrávají války. Jelikož ani nejlepší voják nemůže bojovat bez jídla, vody a zbraní.
Docela jej proto potěší tiché odkašlání jednoho z pobočníků, který chce svého pána na sebe upozornit. "Áno?" zeptá se a zvedne oči od sloupce na svého pobočníka, který doslova září nadšením.
"Můj králi chytili jsme ty zvědy." pronese nadšeně.
"Vážně? Kdo je chytil?" zeptá se lehce skepticky, jelikož je to sotva dvacet minut, co vydal rozkaz. V duchu doufá, že to byl nějaký s jeho lepších poradců.
"Váš syn!" pronese hrdě pobočník. Načež si Maltazard protře unaveně oči. V srdci jej zastudí hrůza koho to jeho syn dokázal najít.
"Přiveďte je. " rozkáže a dokonce se mu na tváři podaří vykouzlit spokojený úsměv. Následně nasadí klidný majestátný zjev a čeká.

Darkos mezi tím táhne Evelínu za sebou, jako by byla jen listem ve větru. Archibalda chytí strážní a táhnou ho mezi sebou, jako by nic nevážil. Darkos míří rovnou za svým otcem a nerozhlíží se vlevo ani vpravo. Spoléhá na to, že mu všichni uhnou. Pravdou je, že většina obyvatel paláce mu ustupuje s cesty. Jen pár osob se mu odváží postavit do cesty více než jednou.

Zastaví se až těsně před vstupem do trůnního sálu, kde mu do cesty stoupne jeden z jeho rytířů a tiše mu zašeptá. "Můj pane, měli bychom je prohledat, abychom je nepřivedli před vašeho otce ozbrojené." šeptá naléhavě ve snaze zabránit svému veliteli spáchat malér. Darkos přikývne a pustí Evelínu. Tu okamžitě obestoupí strážní a strhnou jí plášť.
"Waou." ohodnotí Darkos Evelíniny křídla a i jeho muži uznale přikývnou, ale to jim nezabrání dívce zkroutit ruce za zády a svázat jí je tam. Stejně strhnou plášť Archibaldovy a i jeho svážou. Následně všichni tři vstoupí do trůnního sálu. Tedy Darkos a jeho muži vstoupí. Evelin s Archibaldem jsou taženi.

Maltazard sedící na trůně pozdraví úklonou svého syna a pak se zadívá koho to vede. Dívku jen přelétne pohledem, ale na Archibaldovy jeho pohled přímo ulpí. Po tváři se mu rozhostí potměšilý úsměv.
"Toto jsou ti zvědi třetího království, co jsi hledal otče." oznámí hrdě Darkos a ukáže na své zajatce vedené strážemi.
Maltazard vstane z trůnu a dojde ke svému synu, kterého spokojeně poplácá po rameni. "Skvělá práce synu. Provedl jsi to výborně." celý sál, který zadržoval dech překvapeně vydechne. Tak vřelé gesto dlouho nikdo neviděl a rozhodně jej nikdo nečekal.
"Děkuji otče." pronese dojatě Darkos. Maltazard mezi tím dojde přímo k Archibaldovy na kterého se usměje ještě hřejivěji. Jeho úsměv ovšem připomíná žraloka blížícího se k tonoucímu.

"Drahý příteli nemáš ani tušení, jak rád tě vidím." dojde k starému muži gestem odežene strážné. V přátelském gestu jej obejme kolem ramen a vede jej k oknu.
"Když jsme se viděli naposledy byl jsem troska, která neměla žádnou budoucnost." začne vysvětlovat tónem, jako by mluvil ke starému příteli.
"Nyní se podívej, co všechno jsem zvládl vybudovat." gestem obsáhne své město a království. Přitom je očividně hrdý na to, co vybudoval. Najednou se otočí na Archibalda.
"Působivé." pronese starý muž, který je stále trošku v šoku s vývoje, jenž nastal.
"Podívej se pořádně. Toto je jediný záblesk slunečního světla co v životě ještě uvidíš." z přátelského tónu přejde na nenávistný šepot. Vezme starého muže za límec, ale místo aby jej hodil dolů z okna paláce jej hodí svým strážným.
"Teď poznáš, jaké je to padnout až na dno! Zavřete ho do nejhlubší kobky!" zavelí rychle a během okamžiku za nebohým Archibaldem bouchnou dveře, jak jej stráže rychle odvedli. Následně přenese svou pozornost na Evelin. Na tu se už neusmívá. Tváří se spíše zamyšleně.

"Takže Archibald se spojil s třetím královstvím? Zajímavé. Ty jsi zvěd poslaný do našeho království?" zeptá se dívky zvědavě a začne jí pomalu obcházet. Přitom si jí pozorně prohlíží a je na něm vidět že mu na celé věci něco nesedí.
"Jasně, že jo. Kdo jiný by to byl?" zeptá se Darkos pevně. "Měli bychom jí popravit a její tělo pohodit na hranici třetího království, aby věděli že nemají zabíjet naše zvědy. Už jsme dlouho nikoho netrhali moskyty. Lidi to mají rádi." pokračuje ve svém uvažování. Maltazard zavrtí hlavou a odmítne ten nápad. Je si totiž vědom, že tento způsob popravy má nejraději právě jeho syn.

„Archibalde!“ natáhla se po něm Evelin, ale prsty jí už sjely jen po jeho plášti. Dav je tedy rozdělil, naštěstí oba se tlačili stejným směrem. Ty nárazy byly hrozné, pár těch neurvalců jí dokonce šláplo na nohy. Mezi hlavami mohla jen zahlédnout, jak se náměstí plní početnou jednotkou seidů v přesném čtverci krychlové formace. Najednou se ozval hrozný hukot jako by jim nad hlavami létaly desítky helikoptér. Evelin to viděla poprvé, za celou dobu putování zahlédla možná jednoho nebo dva, ale teď na dláždění přistávaly tucty komárů, doslova. Velcí moskyti se svýma tenkýma nohama čekali jako věrní psi na své pány, aby s nimi odletěli.
Vojáci kontrolovali sedla a uzdy. Někteří už naskočili, a když vzlétali do vzduchu, zvedl se ohromný vítr, který začal s davem cloumat na jednu a druhou stranu.
Pár přítomných popadalo, ale nikdo o ně nejevil zájem, vojáky zajímalo jen poslání.
Evelin byla tím celým úkazem vojenské přehlídky tak zaujatá, že si nevšimla toho, že do davu začali proudit pozemní hlídky, které využily nastalého chaosu.
Poměrně neurvalým způsobem se dívali všem do tváře a požadovali informace.
S ženou dav znovu smýkl, nikdo nechtěl být kontrolován, což svědčilo o tom, že ne všichni měli čisté svědomí.
Nad hlavami se míhala kopí hlídek, a pak byla Evelin strčena jako by beránka předhodili vlkům. Její tělo se přitisklo na tvrdou zbroj někoho vysokého.

Odstředivá síla ji vymrštila zpátky, ale ten někdo ji pohotově chytil svou velkou rukou za zápěstí a nedovolil ji upadnout.
Evelin měla jen pár chvil na to zaznamenat, že se nad ní někdo tyčí minimálně o hlavu a půl. Pozvedla tvář tak, že jí byla vidět jen hrdá brada, plné rty a malý nos.
„Kontrola, dámo, jaké zajímavé okolnosti nás daly dohromady,“ pronesl ten někdo a Evelína ještě o maličko zaklonila hlavu, aby viděla dokonalý zubatý úsměv žraloka, jak se na ni culí od ucha k uchu.
„Omlouvám se, pane, neměla jsem v úmyslu do vás strčit,“ vyhrkla Evelína zpět, ale stisk nepovoloval, naštěstí nebyl vražedný a krev jí v ruce stále proudila.
Neznámí pokrčil rameny, když si ji se zájmem prohlížel.
„Máš štěstí, mladé dámě kapitán Darkos vždy pomůže z nesnází, jsem považován v Nekropoli jako největší silák,“ snažil se udělat dojem a Evelína měla silný pocit, že s ní flirtuje.
Nenápadně se snažila stáhnout ruku zpět, ale úchop se zpřísnil, možná i trochu podezřívavě.
„Kapitán?“ vydechla jaké má štěstí narazit právě na vyšší šarži.

„Přesně tak, pokud jsi osamělá, mohl bych tě pozvat na kapku medoviny, až tady skončíme, co říkáš? Znám tu jeden pěkný koutek,“ naléhal na ni a Evelína si všímala jen jeho velkého širokého hrudníku a brnění, které mělo na ramenou ostny jako by mu tam seděly dvě půlky dužiny kaštanu.
Jak se z tohohle má vyvléci? Zoufala si.
„Je mi líto, ale ztratila jsem svého otce, musím ho najít, nechci, aby měl strach, je tak moc opatrný a dává na mě pozor,“ vymýšlela si a hrála na city jako hodná dcera. Při troše štěstí jí na to skočí.
Darkos byl sice mladý, ale rozhodně nebyl tak naivní a měl nějaké zkušenosti za sebou.
„To je tak dojemné,“ zamyslel se jako by se zasnil, kdyby o něm takto smýšlel vlastní otec, pro kterého byl spíše loutkou s privilegiemi než synem.
Evelin rychle přikývla a přitiskla si dlaň ke tváři jako by naznačovala rozpaky a polichocení.
Najednou se k nim někdo přichomítl a neznámá ruka se jí přitiskla na záda. Trhla hlavou po červeném plášti.
„Ah, tady jsi, myslel jsem, že jsem tě ztratil,“ povzdechl si Archibald.
„Otče, měli bychom se schovat, dokud vojáci neodletí,“ nabádala ho a nenápadně mu naznačovala, ať hraje její hru.

Darkos si odkašlal a přikývl, ale pořád ji nepouštěl, jako by se jí nechtěl vzdát, mezi tím odlétal poslední komár.
„A mohu vědět tvoje jméno, květinko?“
„Evelína.“
„A co tu vlastně děláte? Máte nějaké vstupní papíry?“ obrátil náhle poněkud ostražitě. „Protokol je protokol,“ odvětil na vysvětlenou.
„My nejsme prodavači, přišli jsme jen kupovat, na to nejsou potřeba žádné dokumenty, pokud vím,“ řekl rychle Archibald, který ukazoval Darkosovi pod kápí jen svůj bujný bílý vous.
„Nové nařízení říká něco jiného, při vstupu do Nekropole jste museli obdržet vstupenku za poplatek.“
Dvojice poznala, že je zle. „Asi jsem ji ztratil, když nastal ten chaos,“ snažil se z toho starý muž vyvléknout, ale bylo pozdě.
Darkos se díval z jednoho na druhého, a pak v jenom okamžiku strhl Evelíně kápi z hlavy.
Ženě se po ramenou zavlnily jako mech zelené prameny hrající celým spektrem. Třeštila překvapené oči na Darkose, který měl oči oranžové jako drak. V tu chvíli bylo pozdě, viděla to v jeho výrazu i přes helmu.
„Stráže, ke mně! Do paláce s těmi dvěma, ta žena má zelené vlasy, jsou to špehové ze třetího království!“ rozkázal a v tu chvíli je bez řečí obklíčili…
„Škoda tebe, květinko,“ zamumlal obr a začal ji táhnout k paláci.

Mezitím nahoře v paláci

Z horních věží paláce vypadá hemžení dole na tržišti titěrně. Stejně, tak titěrně se jeví Maltazardovy jeho poradci a pobočníci, jenž se sešli nad plánovací mapou. Už po sté si říká, kde se to pokazilo. Plán byl přece, tak prostý. Vybrat nějakého ňoumu a poslat jej se vzkazem ke králi a princezně prvního království. Místo, toho aby se stavěli do řady o tuto čest a nebo alespoň navrhli nějaké své podřízené se všichni už půl hodiny hádají komu je vhodné tento úkol svěřit a komu ne.
"Tak dost!" zahřímá Maltazard, když se jeho syn ujme slova a začne s tím, že takový úkol není hoden rytířů pod jeho velení. Ono by to nebylo, tak hrozné, kdyby se tato debata neotočila celá třikrát dokola. Nikdo nechce ztratit tvář posláním nějakého budiž k ničemu a zároveň nechce přijít o schopného služebníka. Je totiž jisté, že drahá princezna poslu usekne hlavu.
"Otázku, kdo tam ten vzkaz doručí odložíme na později." odmávne Maltazard hádku někam do budoucnosti a přejde ke stolu na kterém je nakreslena mapa všech království ležících na dosah jeho armád. Na oné mapě jsou praporky značící osady a jejich barva říká komu patří. Mimo nich na ní jsou figurky armád a jednotek, které se přesouvají.

"Jak jdou přípravy k postupu na první království?" zeptá se Maltazard obecně a prstem ukáže na svého syna.
"Můžeme vyrazit." pronese Maltazardův syn pevně a v jeho očích lze číst odhodlání, stejně tak jako nadšení s budoucího boje. Toto nadšení mírní jeden z jeho pobočníků, který mu něco naléhavě šeptá do ucha. Syn se na něj otočí a něco utrousí. Hrozivě se na svého otce zazubí a nasadí něco, co by se dalo považovat za úsměv. Přesněji on si to představuje.
"Vážně?" král nekropole stočí svůj pohled na dalšího ze svých poradců, který se pod jeho pohledem zachvěje.
"Skoro můj pane. Naši průzkumníci narazili na malý problém." pronese vystrašeně poradce a vědom si, že bude nucen říct svému pánu špatnou zprávu podvědomě roztřese. Prsty naznačí, že onen problémek je skutečně miniaturní.
"Ano?" zeptá se král zdánlivě klidně, ale jeho klid skrývá výbuch sopky, který se rychle blíží.
"Dvě naše průzkumné hlídky zmizeli beze stopy." poradce se snaží hlasem naznačit, že nejde o nic podstatného.
"Kam ty hlídky mířili?" zeptá se král trpělivě.
"Měli hlídat naše křídlo při postupu proti silám třetího království." ticho, jenž následuje je přímo mrazivé. Král Maltazard pomalu dojde k poradci a dá mu ránu takovou až nebohý muž spadne k zemi.
"Hrrrr. Hlupáku! To znamená, že jsou v pohybu. Synu vem své rytíře a vydej se po stopách zmizelých!" zavrčení krále nahnalo strach do srdcí všech přítomných. Sám Maltazard se musel hodně přemáhat, aby vyslovil slovo rytíř bez patosu a ironie.
"Těžko by mohli zničit naše zvědy, kdyby tu neměli zvědy. Najděte je. " to poslední pronese král mírně a pobaveně. Očividně se baví představou co provede zvědům a nebo těm co neuspějí. Všichni se ukloní a rychle odejdou. Král se zadívá z okna a uvažuje jaká bude další válka a jak předat onu zprávu.

Dole na trhu

Najednou se ozve děsivý kakofine trubek. Všichni na tržnici ustanou v pohybu a zadívají se směrem k paláci. Jeho brány se otevřou a ven vyběhnou bubeníci. Všichni se zadívají na bubeníci a na něco čekají. Ozvou se pravidelné BUM BUM BUM a tyto tři údery se periodicky opakují. Celý dav se jako jeden člověk pohne pryč s trhu a všichni míří někam pryč.
Do Archibald s Evelin vráží místní spěchající pryč. "Nezav. Musíme se dostat na kontrolní stanoviště dřív než potkáme stráže procházející město." zavrčí a odstrčí Evelinu stranou.

Nekropole byla obrovským děsivým a temným místem, srdce sedmého království, přesně jak se říkalo, ale nic se nevyrovnalo podívat se na něho vlastníma očima a že se bylo na co dívat. Evelína byla zaujatá hlavně hýřícím ruchem samotného proslulého tržiště, které zabíralo všechno místo před palácem a bylo základem rozvoje Maltazardovy vlády i politiky, protože kupci platili už jen za místo pro svůj stánek dost vysokou sazbu. Celé se to podobalo koloseu, jen místo gladiátorů se tu přetahovali živé bytosti o nepřeberné množství zboží, o kterém jako člověk jaktěživ neslyšel.
Co byly kožichy z Balong-bota? Belikorny v sirupu, nebo k čemu někdo potřeboval vajíčka housenky, karapax z chrobáka, či ještě podivnější mléko Gamula.
Vykřikování obchodníků ze všech koutů zemí se rozléhaly v hlaholu a snažily se nalákat kohokoliv, komu by něco vnutily, a přesně tím někým byla Evelína.
Ostatně jako archeoložka nemohla odolat tomu prozkoumat ten záhadný svět, který měla u nohou a nikdy o něm nevěděla. Jaký byl tento objev ve srovnání s Tutanchámonovou hrobkou nebo ještě přízračnějším Eldorádem.

Její bystré zelené oči se otáčely sem a zase tam, jakmile slyšela další neznámí název, který si snažila zapsat na malý dubový list. Nic jiného tu k dělání poznámek nesloužilo a říci, že to bylo lehké by bylo vskutku podhodnocení.
Na jednu stranu byla okouzlená tím, kde byla, ale na druhou stranu se tu člověk cítil ztraceně a stísněně, protože dav sílil, jak začínalo ráno. Měla co dělat, aby se nenechala strhnout davem a ten ji netáhl pryč do náruče hlídky seidů.
Než stačila dopsat slovo, málem zakopla o dalšího z cizích ras, který se k ní připletl. Stará ale pevná paže ji ihned chytila a přitáhla, jinak by ji asi ostatní ušlapali.
„Musíme být opatrní, je tu hodně zlodějů, velká místa lákaví takové živly. Trh Nekropole je známí tím, že tu můžeš prodat cokoliv a otroci tu nejsou neobvyklou nabídkou,“ poučil Evelínu Archibald, který na ni dával pozor a byl jejím průvodcem.
Stařík se na ni zadíval zpod kápě tím přátelským otcovským pohledem, který ji vždy uklidnil a krotil její prokletou horlivost.

„Já vím, nechala jsem se trochu unést, ale je tu tak živo, nemělo tohle být místo hrůzy a smutku? Naopak se mi zdá, že to tu žije, mohla bych tu strávit měsíce,“ vydechla s úsměvem Evelína stále nadšená, že sem přišli jako by neměla vůbec strach. Kdyby věděla jak hloupé je nejen sem chodit, ale nebýt na pozoru, asi by si to raději rozmyslela.
„Pozor,“ sykl na ni její společník a jen tak, tak se vyhnuli hlídce stráží, které byly téměř všude. Nekropole byla hlídaná tak moc, že bylo nemožné zakopnout jak o jedince, tak o celou skupinu vojáků ve sém typickém hnědém brnění s rohy na přilbách. Navíc se s vámi také moc nepárali, protože měli pravomoc, naneštěstí byli docela hloupí, což vynahrazoval jejich počet.
„To bylo o chlup,“ vydechl Archibald a odvedl oba dva stranou ke stánku s belikorny, sladkosti, které byli zdá se velice oblíbené, jelikož je pořád někdo kupoval.
Dvojice se více zabalila do svých tenkých plášťů v barvě červeného listí na podzim a poupravila si kápě. Nebylo tajemstvím, že Minimojové z prvního království tu nejsou příliš vítaní.

Evelína se ošila, ta nová křídla, která měla, se sice lehce složila a nalepila na její záda, čímž se schovala pod látkou, ale nepříjemně šustila při každém pohybu. Rychle zjistila, že jsou sice perleťově krásné, ale dosti nepraktické, zvláště když neuměla létat, protože nesnášela výšky.
„Je tu tolik stráží, jako by tu byl schovaný celý aztécký poklad,“ podívala se Evelína přes stovky hlav na panoráma trhu. Celé místo ať žilo divoce a nespoutaně, mělo i druhou stránku a to, že jakákoliv stavba a palác vypadal jako vytesaný ze skály v černém mramoru. Chladné a nedostupné impérium. Všude stály podivné sochy jako v Římě jen o hodně grotesknější a několik jich mělo dokonce podobu jako…
„Dáte si mé vynikající belikorny?“ překvapil je zezadu prodavač. Dvojice se lekla, div neposkočila. Oba se rychle otočili.
„Ehm…“ našpulila Evelína rty a podívala se po Archibaldovi, který si prohlížel jakési růžové cukrované růžky v hrnci, když se však pro jeden natáhl, prodavač ho plácl přes ruku.

„Jen za peníze, nebo perly,“ zavrčel kousavě, ale zase měl hned usměvavou fasádu, aby neodradil ostatní zákazníky.
„Vstřícný obchodník,“ zamumlal Archibald a stáhl ruku zpět.
„Omlouváme se milý… eh prodavači, ale jakživ jsme neviděli to, co prodáváš, mohla bych alespoň ochutnat tvou pochoutku?“ snažila se Evelína dostat něco zadarmo a pokusila se prodavače okouzlit svými dlouhými řasami a úsměvem.
Prodavač se začervenal a zřejmě ho její přístup trochu zaskočil, než začal vyprávět, že jeho belikorny jsou nejlepší a že na jejich výrobu má certifikát.
„Mohl bych udělat malou výjimku,“ hodil podmračeným pohledem po Archibaldovi. „Ale jen pro dámu.“
Evelína pomalu natáhla ruku a jako urozená dáma vzala do dvou prstů růžek a stejně delikátně ukousla. Chuť byla úžasná a rozplývala se na jazyku. Neopomněla i zasténat blahem nad cukrovou polevou se sirupem.

„Oh, můj bože, to je dobré. Z čeho to vlastně je?“ vyptávala se Evelína ve snaze získat další novou neocenitelnou informaci k tomu dalšímu milionu předtím.
Prodavač se čepýřil jako páv, když byl pochválen, „nejprve se sebere sladký pyl ze sedmikrásek a udělá se z něho sirup, poté se smíchá s ranní rosou a následně na to se to celé obalí kolem vajíček housenek, ty sbírám vždy čerstvé každý den…“
Evelíně ztuhl úsměv na rtech a začala se dusit. „Hou…se…nek…?“ zopakovala.
Archibald přiložil ruku k dílu a poplácal ženu po zádech, aby jí pomohl.
„Myslím, že se raději posuneme dále,“ omluvil se obchodníkovi, který uraženě něco reptal za jejich zády.
Dvojice si razila cestu jiným směrem, zatímco se Evelína snažila zbavit té sladké chuti na jazyku. Pozvedla půlku rohlíčku před své oči a s odporem se na něho podívala, „fuj, to je odporné, jak to někdo může jíst? Vážně je to z housenek?“
Archibald jí sladkost vzal, a i když věděl, z čeho pochází, i on ho vyzkoušel jako správný dobrodruh. Růžový prach se mu usadil v bílém vousu.
„Není to tak špatné, měla bys někdy ochutnat červy mopane, je to lahůdka,“ ušklíbl se ve vzpomínkách svých cest do Afriky.
Evelína nafoukla tváře z nevolnosti, ale naštěstí to nebylo tak vážné. Stařec jí nabídl oporu a zasmál se. „Zvědavost zabila kočku.“
„Pokud tady mají rádi takové věci, co by řekli na psí granule,“ nadechla se Evelína vzduchu a zastrčila si dlouhý zelený pramen vlasů zpátky do kápě.

To je takový souhrn nebo spíše úvod, ale zde je moje představa:
Předem podotýkám, že tohle je propracovaný detailní příběh nečekané dvojice, která k sobě najde cestu. Příběh by měl být 18+ ať co se týče mučení, smrti, vraždy nebo sexu, protože ve válce, se může stát cokoliv. Tohle rozhodně nebude bráno jako pohádka.

Zpátky tady k mé představě, jako první je potřeba asi vidět alespoň první film: Arthur a Minimojové, o který se příběh přímo opírá nebo si přečíst knihu (má 4 díly).
Můj mozek operuje s tím, že se do celého kontextu přidá originální ženská postava, která kompletně změní celou chronologii, ale i tak bych se ráda držela filmu a událostí v něm, alespoň zběžně.
Moje hlavní myšlenka je taková, že Evelína, hlavní hrdinka je archeoložka, která přijíždí za starým Archibaldem, Arthurovím dědečkem do jeho domu, kvůli soškám a jiným předmětům, které si známí stavitel a inženýr přivezl z Afriky. Má zájem o jeho sbírku a poznatky, sama se zajímá převážně o umění starých Afrických kmenů. Během toho, když s nimi v domě chvíli bydlí, se Archibald dostává do potíží, protože potřebuje splatit svůj dluh na domě a nemá jak. Podle knihy cestuje ke svým přátelům minimojům, aby našel jakýsi poklad, který by je všechny zachránil, tudíž Evelínu vezme sebou jako svou pravou ruku, protože se s ní podělí o své malé tajemství.
Oba dva se dostávají dolů pod zem zmenšení na 2 milimetry a vypadají jinak než lidé. Archibald se podobá starému vousatému králi, ale Evelína je na rozdíl od ostatních odlišná, především má křídla jako víla, se kterými neumí létat a ty žádný minimoj nemá. Je možné, že kouzelný dalekohled, který je proměnil, usoudil, že má geny podle jiného kmene? Kdo ví. Možná na to tajemství časem přijdeme.
Nicméně dvojice se začlení, seznámí s městečkem a předá jim své vědomosti, než se vydají na svou cestu hledat tzv. poklad, který je někde na zahradě, což by měl být velký členitý Africký rubín obrovské ceny. Bohužel, během své cesty nic nenacházejí a poslední možností je navštívit tajně i obávané království Nekropol, kam by se dobrovolně nikdo neodvážil, protože to je jasná smrt.

Archibald i přes Evelíniny výmluvy se nechce vzdát naděje a nechce přijít o dům, kde žije se svou ženou a také o pozemek, na kterém jsou minimojové.
Oba dva se vydávají dál, ale jak je asi jasné, jsou chyceni seidy vojáky sedmého království a to na jejich území. Jak nešťastné a předvídatelné, že?
Dvojice skončí v kobkách pod městem nekropol a nejdříve Archibald a poté Evelína jsou předvedeni před Maltazarda, který má radost z takového úlovku. S oběma má nový císař společnou minulost, která nebyla příliš hezká, o to více ho těší, mít svého nepřítele pod zámkem ale co s ní?

Evelína je vyděšená ze setkání s někým, koho vlastně ani nepoznává, protože kdysi vypadal tak jinak, ale Maltazard jí chystá přímo ukázkovou vřelost tím, že jí doslova utrhne její nová křídla a rozkáže svým vojákům, aby ji dovlekli k branám prvního království a jako výsměch ji tam pohodili, což se také stane.
Evelína trpí bolestí a nenávistí kvůli Maltazardově krutosti, léčí se a společnost jí dělá princezna Selénie, se kterou vymýšlejí plán. K oběma se donesly zvěsti o postupující a ničící armádě se zvláštním zaujetím, právě o první království ale šušká se i něco jiného. Říká se, že Maltazard chce vyléčit své prokletí, ale k tomu potřebuje jediné, polibek princezny. Polibek, který znamená svazek dvou lidí v tomto jiném světě a pouto se nedá oddělit snad jen smrtí.

Maltazard by srazil dvě mouchy jednou ranou, nejen, že by se vyléčil, v což doufá, ale také by jednak získal krásnou choť a také království do kapsy a to se nesmí stát.
Selénie přesvědčí Evelínu k tomu nejvíce šílenému činu, jinak bude vše ztraceno. Evelína se má vplížit do Nekropole a políbit Maltazarda dřív, než on políbí princeznu, aby ho od této možnosti odřízla. Od princezny je to docela kruté, protože nutí někoho k činu tak krutém a přitom by stačilo, aby sama někoho políbila a vytvořila svazek, poté už by Maltazard neměl šanci.
Evelína je tím odrazována, zděšena myšlenkou, že by měla s někým jako on něco společného po tom všem, ale na druhou stranu se chce císaři Nekropole pomstít tak moc, že je ochotná stát se jeho královnou a vnutit mu svou vůli třeba i podvodem. Zmítána nejistotou se vydává na cestu za nejistým osudem…

Někdy potom by měl vlastně začít film samotný vzhledem k tomu, že události kdy Archibald vstoupil do světa minimojů jsou 4 roky tedy 4 úplňky. Tudíž, když se jeho vnuk Arthur objeví v prvním království, Selénie usoudí, že její plán s Evelínou zřejmě neuspěl a je nejspíše mrtvá, tak se spolu se svým bratrem a Arthurem vydává zabít Maltazarda a ukončit válku sama.

Příběh bych možná začala nejspíše chycením Archibalda a Evelíny jako takový raný začátek a hned skočit do akce. Kdo si tedy troufá a cítil by se na to, vřele do toho a napište.

Ocitáme se ve světě maličkých bytostí, světa, který je hned vedle toho lidského, ale o nic méně krásného. Tato přírodní království mají jiné zvyky, jiné formy, společenské zvyklosti, a cení si odlišných věcí než lidé. Po většinu dní žili všichni v míru, ať už to byl les, louka, řeka nebo podzemí. Málo kteří tvorové toužili po válce, protože jejich srdce byla spokojená a čistá, ale každý se dá zkazit závistí, zradou, nenávistí nebo touhou po moci. Mezi všemi těmito královstvími právě to poslední začalo zbrojit. Vojska seidů, hlídky a gardy byly vysílány na všechny strany z děsivého města zvaného Nekropole, aby oslabily své sousedy. Za vším zlem stál nechvalně známí císař Maltazard Prokletý, jehož jméno nehodlal nikdo vyslovit, protože kdyby tak bylo učiněno, znamenalo by to pro dotyčného jen čirou smůlu.
Od severu k jihu, od západu k východu se rojili vojáci jako obrněné kobylky s příkazem zabíjet, drancovat, zajmout hodnostáře, významné osoby a všechny, kdo by se mohl nějak významně hodit k obohacení Nekropole svými vědomostmi.

Maltazard měl však svůj bystrý pohled převážně jedním směrem a to na první království, které ho kdysi zapudilo. Veden sžíravou záští a pomstou to byl právě lid minimojů, kdo cítil jeho nenávist jako drtivou pěst.
Maltazardovi vojáci napadali karavany s jídlem a vlastně vším, aby první království pokořil, srazil na kolena a pohltil ho stejně, jako podléhaly jeho nenasytné síle a troufalosti ostatní.
S hrozící invazí nastávaly zlé časy a ty si žádaly činy. Někdo se musel postavit nepříteli, ale král minimojů neměl odvahu vytáhnout do boje, i když jeho dcera měla odvahu za dva. Panovníkova mírumilovná povaha nehodlala vystavit vlastní lid zkáze, nebyli to bojovníci, už ne a on si musel připustit, že v minulosti udělal opravdu nejedno hloupé rozhodnutí, když řekl, že rytířů již není v době míru potřeba a tudíž je nyní neměl kdo bránit.
Všichni měli strach a raději tak uzavřeli své brány do doby, než najdou nějaké schůdné řešení…