Mezitím nahoře v paláci

Z horních věží paláce vypadá hemžení dole na tržišti titěrně. Stejně, tak titěrně se jeví Maltazardovy jeho poradci a pobočníci, jenž se sešli nad plánovací mapou. Už po sté si říká, kde se to pokazilo. Plán byl přece, tak prostý. Vybrat nějakého ňoumu a poslat jej se vzkazem ke králi a princezně prvního království. Místo, toho aby se stavěli do řady o tuto čest a nebo alespoň navrhli nějaké své podřízené se všichni už půl hodiny hádají komu je vhodné tento úkol svěřit a komu ne.
"Tak dost!" zahřímá Maltazard, když se jeho syn ujme slova a začne s tím, že takový úkol není hoden rytířů pod jeho velení. Ono by to nebylo, tak hrozné, kdyby se tato debata neotočila celá třikrát dokola. Nikdo nechce ztratit tvář posláním nějakého budiž k ničemu a zároveň nechce přijít o schopného služebníka. Je totiž jisté, že drahá princezna poslu usekne hlavu.
"Otázku, kdo tam ten vzkaz doručí odložíme na později." odmávne Maltazard hádku někam do budoucnosti a přejde ke stolu na kterém je nakreslena mapa všech království ležících na dosah jeho armád. Na oné mapě jsou praporky značící osady a jejich barva říká komu patří. Mimo nich na ní jsou figurky armád a jednotek, které se přesouvají.

"Jak jdou přípravy k postupu na první království?" zeptá se Maltazard obecně a prstem ukáže na svého syna.
"Můžeme vyrazit." pronese Maltazardův syn pevně a v jeho očích lze číst odhodlání, stejně tak jako nadšení s budoucího boje. Toto nadšení mírní jeden z jeho pobočníků, který mu něco naléhavě šeptá do ucha. Syn se na něj otočí a něco utrousí. Hrozivě se na svého otce zazubí a nasadí něco, co by se dalo považovat za úsměv. Přesněji on si to představuje.
"Vážně?" král nekropole stočí svůj pohled na dalšího ze svých poradců, který se pod jeho pohledem zachvěje.
"Skoro můj pane. Naši průzkumníci narazili na malý problém." pronese vystrašeně poradce a vědom si, že bude nucen říct svému pánu špatnou zprávu podvědomě roztřese. Prsty naznačí, že onen problémek je skutečně miniaturní.
"Ano?" zeptá se král zdánlivě klidně, ale jeho klid skrývá výbuch sopky, který se rychle blíží.
"Dvě naše průzkumné hlídky zmizeli beze stopy." poradce se snaží hlasem naznačit, že nejde o nic podstatného.
"Kam ty hlídky mířili?" zeptá se král trpělivě.
"Měli hlídat naše křídlo při postupu proti silám třetího království." ticho, jenž následuje je přímo mrazivé. Král Maltazard pomalu dojde k poradci a dá mu ránu takovou až nebohý muž spadne k zemi.
"Hrrrr. Hlupáku! To znamená, že jsou v pohybu. Synu vem své rytíře a vydej se po stopách zmizelých!" zavrčení krále nahnalo strach do srdcí všech přítomných. Sám Maltazard se musel hodně přemáhat, aby vyslovil slovo rytíř bez patosu a ironie.
"Těžko by mohli zničit naše zvědy, kdyby tu neměli zvědy. Najděte je. " to poslední pronese král mírně a pobaveně. Očividně se baví představou co provede zvědům a nebo těm co neuspějí. Všichni se ukloní a rychle odejdou. Král se zadívá z okna a uvažuje jaká bude další válka a jak předat onu zprávu.

Dole na trhu

Najednou se ozve děsivý kakofine trubek. Všichni na tržnici ustanou v pohybu a zadívají se směrem k paláci. Jeho brány se otevřou a ven vyběhnou bubeníci. Všichni se zadívají na bubeníci a na něco čekají. Ozvou se pravidelné BUM BUM BUM a tyto tři údery se periodicky opakují. Celý dav se jako jeden člověk pohne pryč s trhu a všichni míří někam pryč.
Do Archibald s Evelin vráží místní spěchající pryč. "Nezav. Musíme se dostat na kontrolní stanoviště dřív než potkáme stráže procházející město." zavrčí a odstrčí Evelinu stranou.

Nekropole byla obrovským děsivým a temným místem, srdce sedmého království, přesně jak se říkalo, ale nic se nevyrovnalo podívat se na něho vlastníma očima a že se bylo na co dívat. Evelína byla zaujatá hlavně hýřícím ruchem samotného proslulého tržiště, které zabíralo všechno místo před palácem a bylo základem rozvoje Maltazardovy vlády i politiky, protože kupci platili už jen za místo pro svůj stánek dost vysokou sazbu. Celé se to podobalo koloseu, jen místo gladiátorů se tu přetahovali živé bytosti o nepřeberné množství zboží, o kterém jako člověk jaktěživ neslyšel.
Co byly kožichy z Balong-bota? Belikorny v sirupu, nebo k čemu někdo potřeboval vajíčka housenky, karapax z chrobáka, či ještě podivnější mléko Gamula.
Vykřikování obchodníků ze všech koutů zemí se rozléhaly v hlaholu a snažily se nalákat kohokoliv, komu by něco vnutily, a přesně tím někým byla Evelína.
Ostatně jako archeoložka nemohla odolat tomu prozkoumat ten záhadný svět, který měla u nohou a nikdy o něm nevěděla. Jaký byl tento objev ve srovnání s Tutanchámonovou hrobkou nebo ještě přízračnějším Eldorádem.

Její bystré zelené oči se otáčely sem a zase tam, jakmile slyšela další neznámí název, který si snažila zapsat na malý dubový list. Nic jiného tu k dělání poznámek nesloužilo a říci, že to bylo lehké by bylo vskutku podhodnocení.
Na jednu stranu byla okouzlená tím, kde byla, ale na druhou stranu se tu člověk cítil ztraceně a stísněně, protože dav sílil, jak začínalo ráno. Měla co dělat, aby se nenechala strhnout davem a ten ji netáhl pryč do náruče hlídky seidů.
Než stačila dopsat slovo, málem zakopla o dalšího z cizích ras, který se k ní připletl. Stará ale pevná paže ji ihned chytila a přitáhla, jinak by ji asi ostatní ušlapali.
„Musíme být opatrní, je tu hodně zlodějů, velká místa lákaví takové živly. Trh Nekropole je známí tím, že tu můžeš prodat cokoliv a otroci tu nejsou neobvyklou nabídkou,“ poučil Evelínu Archibald, který na ni dával pozor a byl jejím průvodcem.
Stařík se na ni zadíval zpod kápě tím přátelským otcovským pohledem, který ji vždy uklidnil a krotil její prokletou horlivost.

„Já vím, nechala jsem se trochu unést, ale je tu tak živo, nemělo tohle být místo hrůzy a smutku? Naopak se mi zdá, že to tu žije, mohla bych tu strávit měsíce,“ vydechla s úsměvem Evelína stále nadšená, že sem přišli jako by neměla vůbec strach. Kdyby věděla jak hloupé je nejen sem chodit, ale nebýt na pozoru, asi by si to raději rozmyslela.
„Pozor,“ sykl na ni její společník a jen tak, tak se vyhnuli hlídce stráží, které byly téměř všude. Nekropole byla hlídaná tak moc, že bylo nemožné zakopnout jak o jedince, tak o celou skupinu vojáků ve sém typickém hnědém brnění s rohy na přilbách. Navíc se s vámi také moc nepárali, protože měli pravomoc, naneštěstí byli docela hloupí, což vynahrazoval jejich počet.
„To bylo o chlup,“ vydechl Archibald a odvedl oba dva stranou ke stánku s belikorny, sladkosti, které byli zdá se velice oblíbené, jelikož je pořád někdo kupoval.
Dvojice se více zabalila do svých tenkých plášťů v barvě červeného listí na podzim a poupravila si kápě. Nebylo tajemstvím, že Minimojové z prvního království tu nejsou příliš vítaní.

Evelína se ošila, ta nová křídla, která měla, se sice lehce složila a nalepila na její záda, čímž se schovala pod látkou, ale nepříjemně šustila při každém pohybu. Rychle zjistila, že jsou sice perleťově krásné, ale dosti nepraktické, zvláště když neuměla létat, protože nesnášela výšky.
„Je tu tolik stráží, jako by tu byl schovaný celý aztécký poklad,“ podívala se Evelína přes stovky hlav na panoráma trhu. Celé místo ať žilo divoce a nespoutaně, mělo i druhou stránku a to, že jakákoliv stavba a palác vypadal jako vytesaný ze skály v černém mramoru. Chladné a nedostupné impérium. Všude stály podivné sochy jako v Římě jen o hodně grotesknější a několik jich mělo dokonce podobu jako…
„Dáte si mé vynikající belikorny?“ překvapil je zezadu prodavač. Dvojice se lekla, div neposkočila. Oba se rychle otočili.
„Ehm…“ našpulila Evelína rty a podívala se po Archibaldovi, který si prohlížel jakési růžové cukrované růžky v hrnci, když se však pro jeden natáhl, prodavač ho plácl přes ruku.

„Jen za peníze, nebo perly,“ zavrčel kousavě, ale zase měl hned usměvavou fasádu, aby neodradil ostatní zákazníky.
„Vstřícný obchodník,“ zamumlal Archibald a stáhl ruku zpět.
„Omlouváme se milý… eh prodavači, ale jakživ jsme neviděli to, co prodáváš, mohla bych alespoň ochutnat tvou pochoutku?“ snažila se Evelína dostat něco zadarmo a pokusila se prodavače okouzlit svými dlouhými řasami a úsměvem.
Prodavač se začervenal a zřejmě ho její přístup trochu zaskočil, než začal vyprávět, že jeho belikorny jsou nejlepší a že na jejich výrobu má certifikát.
„Mohl bych udělat malou výjimku,“ hodil podmračeným pohledem po Archibaldovi. „Ale jen pro dámu.“
Evelína pomalu natáhla ruku a jako urozená dáma vzala do dvou prstů růžek a stejně delikátně ukousla. Chuť byla úžasná a rozplývala se na jazyku. Neopomněla i zasténat blahem nad cukrovou polevou se sirupem.

„Oh, můj bože, to je dobré. Z čeho to vlastně je?“ vyptávala se Evelína ve snaze získat další novou neocenitelnou informaci k tomu dalšímu milionu předtím.
Prodavač se čepýřil jako páv, když byl pochválen, „nejprve se sebere sladký pyl ze sedmikrásek a udělá se z něho sirup, poté se smíchá s ranní rosou a následně na to se to celé obalí kolem vajíček housenek, ty sbírám vždy čerstvé každý den…“
Evelíně ztuhl úsměv na rtech a začala se dusit. „Hou…se…nek…?“ zopakovala.
Archibald přiložil ruku k dílu a poplácal ženu po zádech, aby jí pomohl.
„Myslím, že se raději posuneme dále,“ omluvil se obchodníkovi, který uraženě něco reptal za jejich zády.
Dvojice si razila cestu jiným směrem, zatímco se Evelína snažila zbavit té sladké chuti na jazyku. Pozvedla půlku rohlíčku před své oči a s odporem se na něho podívala, „fuj, to je odporné, jak to někdo může jíst? Vážně je to z housenek?“
Archibald jí sladkost vzal, a i když věděl, z čeho pochází, i on ho vyzkoušel jako správný dobrodruh. Růžový prach se mu usadil v bílém vousu.
„Není to tak špatné, měla bys někdy ochutnat červy mopane, je to lahůdka,“ ušklíbl se ve vzpomínkách svých cest do Afriky.
Evelína nafoukla tváře z nevolnosti, ale naštěstí to nebylo tak vážné. Stařec jí nabídl oporu a zasmál se. „Zvědavost zabila kočku.“
„Pokud tady mají rádi takové věci, co by řekli na psí granule,“ nadechla se Evelína vzduchu a zastrčila si dlouhý zelený pramen vlasů zpátky do kápě.

To je takový souhrn nebo spíše úvod, ale zde je moje představa:
Předem podotýkám, že tohle je propracovaný detailní příběh nečekané dvojice, která k sobě najde cestu. Příběh by měl být 18+ ať co se týče mučení, smrti, vraždy nebo sexu, protože ve válce, se může stát cokoliv. Tohle rozhodně nebude bráno jako pohádka.

Zpátky tady k mé představě, jako první je potřeba asi vidět alespoň první film: Arthur a Minimojové, o který se příběh přímo opírá nebo si přečíst knihu (má 4 díly).
Můj mozek operuje s tím, že se do celého kontextu přidá originální ženská postava, která kompletně změní celou chronologii, ale i tak bych se ráda držela filmu a událostí v něm, alespoň zběžně.
Moje hlavní myšlenka je taková, že Evelína, hlavní hrdinka je archeoložka, která přijíždí za starým Archibaldem, Arthurovím dědečkem do jeho domu, kvůli soškám a jiným předmětům, které si známí stavitel a inženýr přivezl z Afriky. Má zájem o jeho sbírku a poznatky, sama se zajímá převážně o umění starých Afrických kmenů. Během toho, když s nimi v domě chvíli bydlí, se Archibald dostává do potíží, protože potřebuje splatit svůj dluh na domě a nemá jak. Podle knihy cestuje ke svým přátelům minimojům, aby našel jakýsi poklad, který by je všechny zachránil, tudíž Evelínu vezme sebou jako svou pravou ruku, protože se s ní podělí o své malé tajemství.
Oba dva se dostávají dolů pod zem zmenšení na 2 milimetry a vypadají jinak než lidé. Archibald se podobá starému vousatému králi, ale Evelína je na rozdíl od ostatních odlišná, především má křídla jako víla, se kterými neumí létat a ty žádný minimoj nemá. Je možné, že kouzelný dalekohled, který je proměnil, usoudil, že má geny podle jiného kmene? Kdo ví. Možná na to tajemství časem přijdeme.
Nicméně dvojice se začlení, seznámí s městečkem a předá jim své vědomosti, než se vydají na svou cestu hledat tzv. poklad, který je někde na zahradě, což by měl být velký členitý Africký rubín obrovské ceny. Bohužel, během své cesty nic nenacházejí a poslední možností je navštívit tajně i obávané království Nekropol, kam by se dobrovolně nikdo neodvážil, protože to je jasná smrt.

Archibald i přes Evelíniny výmluvy se nechce vzdát naděje a nechce přijít o dům, kde žije se svou ženou a také o pozemek, na kterém jsou minimojové.
Oba dva se vydávají dál, ale jak je asi jasné, jsou chyceni seidy vojáky sedmého království a to na jejich území. Jak nešťastné a předvídatelné, že?
Dvojice skončí v kobkách pod městem nekropol a nejdříve Archibald a poté Evelína jsou předvedeni před Maltazarda, který má radost z takového úlovku. S oběma má nový císař společnou minulost, která nebyla příliš hezká, o to více ho těší, mít svého nepřítele pod zámkem ale co s ní?

Evelína je vyděšená ze setkání s někým, koho vlastně ani nepoznává, protože kdysi vypadal tak jinak, ale Maltazard jí chystá přímo ukázkovou vřelost tím, že jí doslova utrhne její nová křídla a rozkáže svým vojákům, aby ji dovlekli k branám prvního království a jako výsměch ji tam pohodili, což se také stane.
Evelína trpí bolestí a nenávistí kvůli Maltazardově krutosti, léčí se a společnost jí dělá princezna Selénie, se kterou vymýšlejí plán. K oběma se donesly zvěsti o postupující a ničící armádě se zvláštním zaujetím, právě o první království ale šušká se i něco jiného. Říká se, že Maltazard chce vyléčit své prokletí, ale k tomu potřebuje jediné, polibek princezny. Polibek, který znamená svazek dvou lidí v tomto jiném světě a pouto se nedá oddělit snad jen smrtí.

Maltazard by srazil dvě mouchy jednou ranou, nejen, že by se vyléčil, v což doufá, ale také by jednak získal krásnou choť a také království do kapsy a to se nesmí stát.
Selénie přesvědčí Evelínu k tomu nejvíce šílenému činu, jinak bude vše ztraceno. Evelína se má vplížit do Nekropole a políbit Maltazarda dřív, než on políbí princeznu, aby ho od této možnosti odřízla. Od princezny je to docela kruté, protože nutí někoho k činu tak krutém a přitom by stačilo, aby sama někoho políbila a vytvořila svazek, poté už by Maltazard neměl šanci.
Evelína je tím odrazována, zděšena myšlenkou, že by měla s někým jako on něco společného po tom všem, ale na druhou stranu se chce císaři Nekropole pomstít tak moc, že je ochotná stát se jeho královnou a vnutit mu svou vůli třeba i podvodem. Zmítána nejistotou se vydává na cestu za nejistým osudem…

Někdy potom by měl vlastně začít film samotný vzhledem k tomu, že události kdy Archibald vstoupil do světa minimojů jsou 4 roky tedy 4 úplňky. Tudíž, když se jeho vnuk Arthur objeví v prvním království, Selénie usoudí, že její plán s Evelínou zřejmě neuspěl a je nejspíše mrtvá, tak se spolu se svým bratrem a Arthurem vydává zabít Maltazarda a ukončit válku sama.

Příběh bych možná začala nejspíše chycením Archibalda a Evelíny jako takový raný začátek a hned skočit do akce. Kdo si tedy troufá a cítil by se na to, vřele do toho a napište.

Ocitáme se ve světě maličkých bytostí, světa, který je hned vedle toho lidského, ale o nic méně krásného. Tato přírodní království mají jiné zvyky, jiné formy, společenské zvyklosti, a cení si odlišných věcí než lidé. Po většinu dní žili všichni v míru, ať už to byl les, louka, řeka nebo podzemí. Málo kteří tvorové toužili po válce, protože jejich srdce byla spokojená a čistá, ale každý se dá zkazit závistí, zradou, nenávistí nebo touhou po moci. Mezi všemi těmito královstvími právě to poslední začalo zbrojit. Vojska seidů, hlídky a gardy byly vysílány na všechny strany z děsivého města zvaného Nekropole, aby oslabily své sousedy. Za vším zlem stál nechvalně známí císař Maltazard Prokletý, jehož jméno nehodlal nikdo vyslovit, protože kdyby tak bylo učiněno, znamenalo by to pro dotyčného jen čirou smůlu.
Od severu k jihu, od západu k východu se rojili vojáci jako obrněné kobylky s příkazem zabíjet, drancovat, zajmout hodnostáře, významné osoby a všechny, kdo by se mohl nějak významně hodit k obohacení Nekropole svými vědomostmi.

Maltazard měl však svůj bystrý pohled převážně jedním směrem a to na první království, které ho kdysi zapudilo. Veden sžíravou záští a pomstou to byl právě lid minimojů, kdo cítil jeho nenávist jako drtivou pěst.
Maltazardovi vojáci napadali karavany s jídlem a vlastně vším, aby první království pokořil, srazil na kolena a pohltil ho stejně, jako podléhaly jeho nenasytné síle a troufalosti ostatní.
S hrozící invazí nastávaly zlé časy a ty si žádaly činy. Někdo se musel postavit nepříteli, ale král minimojů neměl odvahu vytáhnout do boje, i když jeho dcera měla odvahu za dva. Panovníkova mírumilovná povaha nehodlala vystavit vlastní lid zkáze, nebyli to bojovníci, už ne a on si musel připustit, že v minulosti udělal opravdu nejedno hloupé rozhodnutí, když řekl, že rytířů již není v době míru potřeba a tudíž je nyní neměl kdo bránit.
Všichni měli strach a raději tak uzavřeli své brány do doby, než najdou nějaké schůdné řešení…