„Ty si raději nasadím až nakonec, mám strach, že s nimi opravdu někoho zraním, nečekala jsem, že budou tak nepřiměřeně velké,“ postěžovala si.
„Jsou vyrobeny z malých ostrých trnů růže a máš pravdu, vlastně ve zbrojnici existuje i taková zbraň vyrobena právě z tohoto, ale o tom někdy jindy, až si uděláme do zbrojnice někdy cestu,“ řekl to tak vzletně, jako by tím myslel, spíše cestu do mučírny.
Evelin se pootočila, aby se na císaře podívala. Stál tam v celé své pestré kráse a nutno říci, neměla slov. Pokud něco vypadal vskutku královsky. Svou původní obřadní pokrývku hlavy vyměnil za turban s dlouhými pery, se kterými vypadal jako sultán. Jako oděv měl na sobě vyšívaný kabátec zlatem na modré látce tak složitým vzorem, že téměř litovala toho, že nevěděla úplně vše, protože na ramenou mu seděl opravdový skvost. Plášť z pavích per nebo to alespoň mělo taková evokovat. Plášť dokonce tahal za sebou jako jmenované zvíře. Byl úchvatný a dobře to o sobě věděl.
Evelin se začervenala.

Je to jen klam, nabádala se, nic než přetvářka, protože pod těmi vrstvami látek a peří je stejně prohnilé srdce jako předtím.
Přesto nemohla odolat a pokukovala koutkem oka po jeho postavě, jelikož ho nikdy v ničem tak barevném neviděla, měla zkušenost se zbrojí, černým hávem, bílou košilí ale tím to končilo, tohle byla velká změna, i když na jeden večer.
„Vypadáš jako Popelka, jdeš na ples v krásných šatech jako někdo jiný a zítra to bude zase tvé staré já, které tyranizuje ostatní,“ odvětila Evelin ironicky.
„Někdy mi musíš o tom Popelu vyprávět, všechny věci z vašeho světa mě fascinují, je tak rozmanitý,“ nechal se unést Maltazard.
„Stejně jako ten váš pro mne, jen je trochu více nebezpečný,“ utrousila dívka a služebné dokončily malbu na jejích ramenou i krku, zatímco jí jiná udělala černou barvou na tvářích černé fousky. Ten hrozný oblek už měla na sobě a svíral jí po celém těle, ale někdo byl tak hodný, aby jí obstaral sukni, sahající na její stehna a vrstvy látky se postupně kaskádově snášely zezadu až k zemi po vzoru čtvrtého království a jejich aristokratického oblékání.
Další novinkou byla maska, kterou utkali pavouci, vypadalo to jako černá krajka sahající přes čelo, oči a nos a navíc měly i ouška a jako poslední se za ní houpal ocas.

„Hotovo, pane, vyslankyně je připravena,“ zahlaholila jedna ze švadlen, která ještě kontrolovala dílo jako celek, kdyby bylo potřeba něco rychle udělat.
„Vypadám směšně?“ odvážila se zeptat Evelin a její zelené oči zářily skepsí.
„Naopak, je to úchvatní dílo, které sklidí obdiv,“ rozplýval se Maltazard, který zdá se byl nadmíru spokojen s celkovým zjevem.
„Jeho výsost je špatný lhář,“ ušklíbla se dívka.
„Naopak, ten nejlepší,“ opravil ji, „ale jakkoliv tě to překvapí, tentokrát opravdu nemám potřebu lhát, když říkám, že vypadáš lákavě.“
Služebné si oddechly, že je vše v pořádku.
„Dobře, tak půjdeme? Ráda bych to měla za sebou, ať už to dopadne jakkoliv.“
„Jak si přeješ,“ nabídl jí Maltazard rámě a odvedl ji ke dveřím. Při cestě chodbou k nim přispěchal posel se zprávou o Darkosově příjezdu, a že má pro něho zajímavé zprávy.
„Dobře, vzkaž mu, ať si sežene kostým, určitě nějaký v dílně ještě bude a přijde do sálu, bude dost času si popovídat tam,“ odbyl poslíčka císař a pokračoval v cestě.
Evelin se snažila držet krok, ale pořád s tím prokletým oblekem bojovala. Drápky měla po většinu času srolované do dlaně, aby o něco nezavadila nebo nechtěně někoho nezranila, musela na to pořád myslet, to poslední o co stála, bylo jako první udělat nějaké faux pas.

Přípravy na ples

"Výsost ráda dovolí." Maltazard s teatrální úklonou propustí Evelin, jelikož i jej čeká hodně práce. Dívá se za odcházející dívkou a tvářící se zamyšleně. Slova o noži jej donutí se zamyslet. Jelikož musí vymyslet, jak ke svému kostýmu vzít nějakou pořádnou zbraň. Vzít meč na večírek je dost nezdvořilé a hlavně by každého s mečem nehodícími se k jeho kostýmu vyhodili. On by sice mohl použít svá privilegia, to by ovšem znamenalo, že by byl snadno poznatelný.

Zamíří do své zbrojnice. Celý večer stráví tím, že hledal zbraně vhodné ke kostýmu Evelin a k tomu jeho. Pro dívku najde spáry, jenž se nasazují na prsty. Nechá je připevnit na rukavičky k jejím šatům.
Pro sebe najde tenký meč, který nechá rozebrat. Vezme si jen pěti centimetrovou čepel. Nechá jí zasadit do vycházkové hůlky. Tento nápad mu dal Archibald, když se jej zeptal, jaké zbraně na sebeobranu nosí jejich šlechtici. Spokojen se svou výzbrojí se odebere odpočívat.

Evelin dorazí psychicky vyčerpaná do svých pokojů. Tam jí čeká Mino, kteří se snažil zlepšit její náladu, udělal jí klasické Minimojenské jídlo, což by se dalo popsat jako koláčky. Takže dívku čeká malá hostina barevných koláčků.
"Chutná?" zajímá se krtek napjatě, když dívka ochutnává první s koláčků.
"Ano, jsou moc dobré." usměje se Evelin, jelikož jsou vážně dobré.
"Sehnal jsem i nějaký džus. Chutnal jsem jej a je v pořádku." ujistí dívku, když se podívá na nápoj podezřelé barvy. Nápoj, kterého se Evelin odváží napít je vážně osvěžující.

Po dobré večeři Evelin se pomocí služek vykoupe, které jí rády umyjí vlasy, usuší a převlečenou do krásné noční košilky. Uloží se do krásné měkké postýlky díky tomu zapomene na zítřejší ples a spokojeně usne.

Druhý den ráno jí probudí slunce, které přes závěsy pronikne do jejího pokoje a pošimrá jí na nose. Sotva se vyškrábe s postele. Zjistí, že služebné vstali dlouho před ní a má tak připravenou krásnou voňavou snídani, čaj a něco co je místní náhražkou kafe.
"Dobré ráno." popřeje dívce služebná a sotva dosnídá začnou jí chystat na ples. Přinesou jí šaty, které je potřeba ještě doladit. Mimo nich donesou sloužící i rukavičky a pláštík.
"Výsost vzkazuje, že si máte dát pozor na drápky. Jsou prý vážně ostré." upozorní dívku a ta shledá že má na prstech centimetrové spáry. Když si opatrně obleče rukavičky vážně jí sedí a jsou pohodlné.
Zhruba v pět odpoledne se dostaví pán nekropole, který je poznatelný jen díky tomu, že nemá masku. Jeho kostým totiž dovedně skrývá jeho spár a předstírá, že má obě zdravé ruce.
"Jak se ti líbí drápky?" zajímá se pán nekropole, když se dívky zmocní služebné, aby jí namalovali.

„Bezpečněji bych se cítila s nožem, ale pochybuji, že bych ho do toho obleku někam schovala,“ odvětila ironicky.
„To je pravda, nýbrž myslím, že tvoje drápky budou postačující, postarám se, aby je patřičně naostřili. Což však neznamená, že budeš záměrně napadat hosty, rozumíme si?“
„Jen, když mě budou urážet, nebo ohrožovat,“ odvětila Evelin.
„Pak bych byl být tebou ve střehu, i na tak velkých oslavách se může vloudit někdo, kdo tam nepatří a usilovat někomu o život, takový jedinci využívají velkého davu ke svému skrytí.“
Zelenovláska, která už měla své šaty, se zamračila, „takže někoho očekáváš? Chceš sem záměrně nalákat vrahy?“
Maltazard se na ni podíval a ukazováčkem spáru si poklepal na rty, „možná.“
Dobře, takže to všechno byla jen zástěrka pro oklamání veřejnosti? To už je jeho pompézní výsost tak znuděná, že potřebuje trochu vzrušení, nebo je za tím něco jiného?
I kdyby se zeptala, neřekl by jí pravdu, pořád byla jeho figurkou v poli, mohla být jeho ženou, milenkou ale nebyla důvěrník.

„Tak to se od tebe budu zdržovat co nejdál, většinou bývá zlo ten hlavní cíl,“ mávla rukou.
„Právě naopak, drahá, sázím na to, že ty budeš tou krásnou perlou, kterou bude chtít zloděj ukrást.“
„A tohle má znamenat co?“ naježila se Evelin, „nehodlám figurovat v něčem, o čem vím, že v tom budu hrát hlavní roli.“
„Tvoje role je ta nejdůležitější, a já z tebe nespustím oko, nemusíš mít strach,“ mluvil oklikou.
„Pokud jsem se na maškarní bál moc netěšila, teď už se netěším vůbec,“ svěsila sklesle ramena.
„Pokud tedy jeho výsost dovolí, ráda bych se navečeřela v soukromí a šla spát,“ otočila se k odchodu.

"Nejspíše to není s ropy, jelikož tu neznáme. Je to specifická látka, kterou jsem pro tebe dal upříst." vysvětlí dívce odkud se látka vzala.
Daniel Evelin sjede pohledem od hlavy k patě a musí přikývnout. Opatrně dívku obejde a zavrtí hlavou. Přivolá švadleny. "Ten korzet se musí upravit. Dělá na žebrech ošklivé vlny." upozorní švadleny, která si okamžitě udělá poznámky. Za zády přistoupí k dívce a opatrně povolí korzet, aby jí tolik nesvíral.
"Lepší?" zeptá se dívky, která rázem může lépe dýchat.
"Trochu." přizná Evelin a trochu si musí přidržet dekolt, aby její krásy neunikli z povoleného korzetu.
"Nenaléhej příště tolik na služebné až tě budou oblékat. Spěch v tomto směru ničemu nepomůže." přivolá znovu služebné, které upraví korzet, který dívku znovu sevře. Tentokrát jí jen tlačí, ale neškrtí a hlavně jí pozvedá krásy, které tak zdůrazňuje.

"Velmi ti to sluší." ujistí pán Nekropole Evelin a zní to, že to myslí vážně. Odstoupí a dívka si může prohlédnout šat, který si oblékl Maltazard. Jeho šat vypadá vážně působivě, zdůrazňuje jeho svaly a decentně skrývá jeho spár a další nedokonalosti způsobené jeho prokletím. Teď vypadá, jako by utekl s příběhu o pavím králi.

"Už se můžu převléct do normálních šatů?" zeptá se dívka odhodlaná si ty šaty okamžitě sundat. Pán Nekropole přikývne a umožní jí zamířit zpět do kabinky, kde jí švadleny ochotně převléknou a začnou upravovat šaty. "Kočk je lovec na blízko, že? Ptám se jelikož plánuji tvůj kostým doplnit malou kuší na zápěstí." uvažuje nahlas Maltazard.
"Kde bereš jistotu, že tu kuši nepoužiju při první příležitosti na tebe." zajímá se Evelin.
"Jelikož jedy na mne díky prokletí nefungují a šipka mi jen ublíží, ale nezraní." vysvětlí prostě Maltazard a pokrčí rameny. Divadelním gestem vyčaruje pěti centimetrovou šipku a malou kuši, jenž se akorát vejde do dlaně.
"Zajímavé." uvažuje Evelin a mračí se na pana nekropole.

„Ať je to jakákoliv vrstva, je hrozná,“ odsekla císařovna a Maltazard věděl, že s ním nebude souhlasit už jen z principu samotné rozepře. Co s bytostí, která pořád jen přikyvuje a dívá se do země, která je zlomená jako strom bez vody. Ne, v tom by nebyla žádná výzva a on oceňoval, že je stále někdo, kdo se mu rozhodl odporovat. Koho si mohl podmanit, aniž by žádal jeho přízeň. Vlastně, když se to vezme kolem a kolem jediný o čí přízeň stál, byl král prvního království, pod jehož křídly kdysi byl, jenže to byl jiný kontext, kdysi mu šlo o hrdost o uznání, ach jak jeho mladá mysl byla naivní… Postupem času jak jeho mysl zrála a sbíral po cestě života zkušenosti, zjistil, že na dav hloupých je potřeba přísnost a pevná ruka, pokud tedy má něčeho dosáhnout. Krotit Evelin tomu dodalo jen punc z ryzího zlata.
„Možná je to jen tvůj první pohled,“ namítl a prstem švihl k závěsu převlékací kabinky jako by to byla rákoska. Především to byl signál pro švadleny, aby tam jeho ženu odtáhly.

„Dobře vím, co tu znamená první pohled, stejně jako když jsem si myslela, že ochutnat belikorny, je to nejlákavější jídlo vůbec než jsem poznala, že to jsou vajíčka housenky obalené v cukru, nikdy jsme nebyla víc zhnusená,“ reptala, zatímco byla unášena jako divokou vodou, dokud nebyla natlačena za závěs.
Bylo slyšet šustění, jak se ji švadleny snažily dostat z jejích původních oranžových šatů jen proto, aby ji donutily vlézt do něčeho, co jí zprvu připomínalo černý pytel.
Byl to však oblek, který se doslova přilepil k její kůži a kopíroval každou křivku.
Švadleny začaly od nohou, natahovali to na ni jako potápěčský oblek, který končil těsně nad ňadry, horní polovinu těla nechal odhalenou jako ruce a ramena.
Vzadu na zádech jí někdo sešněroval oba konce obleku dohromady a stáhl jí pas.
Evelin zaúpěla, jak se jí stáhla žebra.
„Belikorny jsou pochoutka,“ vychvaloval je Maltazard.
„Stejně jako brouci, že?“ odvětila ironicky, když si vzpomněla si, jakou oblibou si je házel do úst, v tom jeho slavném koloseu. Hned na to, zalapala po dechu, jak ji oblek sevřel, stáhl jí břicho, vytvaroval prsa a boky do naprosto erotického snu každého muže.

„Nepřicházíš o dech?“ strachoval se císař jak jinak, než s jedovatým sarkasmem, protože přesně věděl, jakou zkoušku podstupuje.
„Ne, je to…výborné, jeho výsost by to také měla vyzkoušet,“ zaskřípala zuby.
„Myslím, že ne, mám rád své brnění.“
„Kéž by tě rozdupal brouk,“ zavrčela tiše a švadleny vyjekly při vyslyšení takové urážky majestátu.
„Dělejte, nebo…“ hluboký nádech, „nebo z vás udělám jehelníček,“ obořila se teď už i na švadleny, které jen plnily pánovu vůli. Evelin věděla, že pokud bude alespoň trochu spolupracovat, bude si to moci sundat v rekordním čase, než kdyby se vzpírala.
„Z čeho to vůbec je? Vypadá to jako ropa ale je to tak pevné a tenké, to je nějaká guma?“ pak se pomyslně plácla do čela, jak by asi někdo jako tento národ věděl, co je to guma, či ještě lépe, jak by ji vyrobili. Jen doufala, že to nebylo vytvořeno z nějaké zdechliny či ještě jinak, co když někde na Archibaldově zahradě našli pohozenou, ztracenou koženou botku a vystřihly si z ní materiál na tuhle prokletou věc.

Jakmile švadleny zašněrovaly ten mučící nástroj, raději utekly pryč.
„Tak pojď ven, rád bych se podíval, co jsem vymyslel,“ ozval se laškovně Maltazard.
Evelin sebrala všechnu svou odvahu a dech na to, aby udělala pár kroků. Látka toho obleku se ohýbala docela dobře, hladce opravdu jako druhá kůže ale musela si na to zvyknout, na to na co se zvyknout nedalo, bylo to, že měla hrudní koš spíše jako klec.
Zuřivě odhrnula závěs a vyšla na světlo.
„Spokojený?“ zavrčela.

Maltazard se prohlášení o drápkách pobaveně zasměje. Tentokrát jeho smích zní vážně pobaveně a na rozdíl od předchozího smíchu v něm nezní ani trochu pobaveně ani jizlovosti.
"Mimochodem, když už jsme u drápků. Až tady dokončíme toto měření. Musíme si o nich promluvit." pronese vážněji, jelikož mu bezpečí Evelin dělá vážně starosti. Několik vteřin formuje správná slova a pak sám pro sebe v duchu přikývne. Následně pokračuje se otočí na Evelin.
"Mohla bych k tomu kostýmu dostat nějaké drápky." pronese dopáleně Evelin a vyvolá u pána Nekropole úsměv. "To není konec konců špatný nápad. Nechám ti drápky připravit." odsouhlasí k překvapení dívky její nápad. "Každopádně rád tě naučím další triky k boji muže proti muži ale nejdřív ohodnoť druhou část mého návrhu." pronese vážně a gestem přivolá švadlenu s dalším nákresem, nebo přesněji třemi. Ukáže je postupně dívce. Jsou na nich obrysy její postavy a doplněné barvami. Na první pohled je zřejmé, že barvy přechází z látky na kůži.
"Co to má být?" zamračí se Evelin na nákres.
"Jak jsi řekla je to pobuřující, ale s pomocí přesahů těchto barev zmatete každého pozorovatele, který si rázem nebude jist, jestli tvé šaty sahají až ke krku a nebo ne." vrátí se k původnímu tématu. Na těch třech nákresech jsou tři různé variace na barev, které přirozeně matou oči obyvatel království a nejspíše by zmátli pohledy i lidí. Zatím, co je dívka studuje luskne pán nekropole zdravou rukou a k dívce přijdou tři služebné. Každá má na ruce návlek na loket a část předloktí, přičemž zbytek ruky mají nabarvené stejnou barvou a rozdíl jde poznat až při doteku.
"Kde jsi se těmto kombinacích barev naučil." zajímá se mírně zaskočeně Evelin.
"Část jsem znal z výpravy za vodou a některé barevné kombinace mi poradil mistr. Kombinovat hlavní barvu bílou s černými pruhy by mne nikdy nenapadlo." odpoví popravdě pán Nekropole. Tou dobou dokončí švadleny měření a pán Nekropole si znovu obleče zbroj. V okamžiku, kdy je hotov se zapínáním jsou švadleny hotovy s měřením dívky. Maltazard nabídne zaražené dívce rámě a odvede jí z místnosti. Cestou mine Jacquese, který stál tak těsně za dveřmi, že jej dveře málem udeřili. Gardista se postaví do pozoru a následuje Evelin a svého vládce. Evelin se může všimnout, jak zmateně se tváří. Míří totiž na cvičiště, které je momentálně prázdné.
"No, prvním krokem je že tě naučíme střílet." s tím společně vyjdou na malé cvičiště.
Tam leží na stole řada kuší. Největší je velká skoro jako dívka a nejmenší se jí vejde do dlaně.
"Na co budeme střílet?" zeptá se znepokojeně Evelin, jelikož není nikdo v dohledu.
"Neboj na nic živého." luskne prsty a ozve se skřípění a z protější stěny vyjedou terče, které se začnou pomalu přibližovat a zase vzdalovat.
"Je to jednoduché. Vezmeš kuši namíříš jí terč a zmáčkneš páku." vysvětlí jí jednoduché ovládání kuše. Když dívka šáhne po střední kuši, chytí jí nejdříve za ruku.
"Auu, já myslela že mám střílet!" protestuje dívka když jí pevně ručku pevně svírá pán nekropole.
"Ještě jsem nedomluvil. Pokud nechceš aby ti kuše ublížila nikdy nestrkej prsty do cesty tětivě." ukáže na provázek luku. Dívce okamžitě dojde, že by o ně tětiva mohla snadno zavadit. Následně jí pustí a nechá jí zmáčknout spoušť. Následně nechá dívku vystřelit a postupně ze všech kuší. U té nejmenší jí dovolí zvednout obsahuje šipku dlouhou sotva pět centimetrů, která sotva prorazí kůži. Pán nekropole věnuje zvýšenou pozornost tomu, aby jí dívka ovládla. Nechá přinést speciální nátepník ke kterému se kuše připevní. Naučí jí na úrovni svalové paměti, že musí ruku ohnout v zápěstí, aby se nestřelila do ruky. Takto uteče celé odpoledne a po malém občerstvení se vydají znovu švadlenám. Tam je připravený přesně, tak pobouřující kostým, jak si dívka představovala.
"To... to je strašné." zaúpí dívka.
"To je spodní vrstva. Teď zkusíme barvy a vršek." přikáže pán nekropole.

Maltazard v ruce držel náčrt tak, že ho třímal v natažené ruce před sebou, aby se dobře podívala.
Evelin k němu vykročila a vytrhla mu náčrt ze spárů, aby si ho pořádně prohlédla. Ruka, která to dílo kreslila, byla zbrklá a zřejmě pospíchala, netušila, zda to byl vyloženě Archibaldův odkaz nebo to vymyslela některá ze švadlen, která to kreslila podle císařových pokynů, než přišla.
„Tohle si mám obléci?“ zamračila se a zvedla hlavu, aby ho probodla pohledem. „Tohle???“ zatřásla s výkresem.
„I ta postavička se musí stydět za to, co má na sobě, je to nestoudné!“ zvolala Evelin.
„Není to nestoudné, možná trochu dekadentní, netypické, ale nové a my přeci chceme, přitáhnout pozornost, že? Vyslankyně by si na sebe nevzala nic méně než šat hodný jejím… ehm… záměrům,“ vybíral slova jako básník, který přemýšlí o významu života.
Evelin nechápala, „a mohu vědět jaký je můj záměr, vaše blahorodí?“

Císař na ni shlédl a oči mu jiskřily neplechou, úsměv, který dokázal vytvořit, byl plný arogance.
„Přeci potěšit pána Nekropole a brzy vladaře všech ostatních království,“ nechal se unést svým egem. Evidentně měl dobrou náladu se chvástat a očekával, že mu přítomní budou pochlebovat.
„No to už je vrchol,“ dupla si Evelin, „nebudu nikomu pro smích, a rozhodně se nehodlám účastnit žádné nechutné půlnoční zábavy, nehodlám se nechat osahávat.“
Evelin se rozčílila a ani nepostřehla, že se vlastně tak trochu i prozradila. Císař jí přeci neřekl, co ta druhá část večírku přeci obsahuje.
„Je to společenská událost, vaše přítomnost, vyslankyně je povinná, jste čestným hostem a maškarní ples se nemůže obejít bez toho, kvůli komu se pořádá, to by nešlo,“ mlask nespokojeně jazykem, aby ji varoval před neuposlechnutím.
„O nic jsem se nežádala.“
„Nemusela jsi, je to dar,“ ušklíbl se.
Dívka málem skřípala zuby, právě ji postavil před jednoznačné rozhodnutí a opět nemohla odmítnout. Nenáviděla to, když za ni někdo rozhodoval.
„Alespoň bych si mohla vybrat kostým sama…“ zaúpěla a chytla náčrtek na listu papíru do obou rukou, aby ho vzteky roztrhala.
„To bych nedělal,“ zarazil ji rychle, „kreslil jsem to já osobně a považuji to za své cenné dílo.“
Evelin stiskla rty a kousla se do jazyka, aby neklela jako starý námořník, „teď už vím, odkud se vzal ten špatný vkus,“ utrousila tiše a hodila náčrtek mezi věci na stole.

„Říkala jsi něco?“ pootočil k ní hlavu Maltazard.
„Říkala jsem, že někdo s tak vynikajícím vkusem jako vy, by mohl vymyslet ještě něco daleko lepšího a noblesnějšího než… ani nevím, jak to pojmenovat,“ rozhodila frustrovaně rukama a zadívala se na náčrt.
„Nedělej si iluze, drahá, jsem se svým dílem docela spokojený, neměnil bych na něm žádný detail,“ popichoval ji.
„Snad bych měla připomenout, že takový kočk, je malý, ale nebezpečný predátor který, žel bohu, loví ptáky. Nejprve je chytí do ostrých dlouhých zubů, a pak si s nimi hraje tak dlouho, dokud je nezabije a neukousne hlavu,“ řekla Evelin sladce jako med.
„Oh, jaké úchvatné zvíře,“ nedal se zastrašit Maltazard a švadleny byly výměnou slov mezi nimi hodně nejisté.
„Možná by si jeho výsost měla dát pozor, na zbloudilé drápy, které by mohly vytrhat všechno vaše peří.“

Maltazard se zadívá na to, jak si Evelin prohlíží něco o čem si myslí, že je to ovčí kožešina a usměje se.
"Dívám se, že máš dobrý vkus. Archibald mi vyprávěl o zvířatech vašeho světa. Myslím, že ovečka by se k tobě hodila. Dobře by odpovídala tvému vztahu ke mně." usměje se potměšile a s uspokojením si všimne, že dívka okamžitě bílý kožich upustí. Na její tváři čte vzdorný výraz, který jasně říká, že ona to tak nevidí.
"To by se k mé povaze nehodilo." odpoví Evelin zdánlivě klidně a začne si prohlížet měňavé šupiny.
"Za to ryba na suchu bude vypadat lépe?" zajímá se pobaveně.
"Vedle tebe určitě." odsekne mu už vyloženě zle dívka a švadleny v hrůze strnou. Přesvědčeny, že jejich pán vybuchne vzteky. Místo toho se pán nekropole zasměje a je to potměšilý smích.
"K našemu vztahu se nejlépe hodí zvíře, které se jmenuje kočk." pán nekropole si očividně nezapamotoval správný název a vůbec jej to netrápí. Ukáže na jemnou černou kůži ležící nedaleko na stoel.
"Vážně?" pronese podezřívavě dívka.
"Jistě. Prý je to svéhlavé zvíře, které má pánečka rádo jen když mu dává jíst." odpoví Maltazard zatím, co švadleny dokončují poslední měření. Vychutná si pohled Evelin, který říká, že o tom vážně uvažuje.
"V čem je háček?" zeptá se podezřívavě Evelin.
"Tak podezřívavá. Ovšem právem. Jak možná nevíš je zvykem, že v nekropoli mívají večírky dvě části. Veřejnou, kde mocní a bohatí ukazují své bohatství. No a tu druhou, kde upouští uzdy svým touhám." pronese pán Nekropole a neznatelně se usměje, když dívka strne a rychle se od něj odvrátí aby skryla rozpaky.
"No a?" pronese a předstírá, že se probírá látkami.
"Ty si pořídíš kostým, který bude vhodný na obě." infromuje jí. "Pokud bys odmítla. Půjdeš stejně, ale bez kostýmu. Jen v plášti s rukama svázanýma za zády, škraboškou na očích a něčím v puse, abysis nemohla stěžovat. " luskne prsty a švadlena předloží nákres šatů. Ty se skládají ze dvou částí, kdy jednu jde odložit a druhá dokonale obtahuje postavu.
"Co říkáš?" zajímá se potměšile pán nekropole.

„Dva dny? Zbláznil se? Takhle rychle? To nemyslí vážně? To se nedá stihnout, umíš si představit ty přípravy?“ zhrozila se Evelin a Archibald si povzdechl.
„Maltazard byl vždy nedočkavý, nepočítal bych s tím, že na požádání poskytne více času. Spíše naopak, je schopný to ultimatum i zkrátit, jen aby viděl, že někdo dělá chyby a mohl ho za to potrestat.“
Zelenovláska zaúpěla, císař se vážně někdy choval jako rozmazlené dítě, jeho technika vládnutí jí nikdy nepřišla pochopitelná, chaotická a veskrze tyranská po způsobu Césara nebo Mínóse Krétského krále, oba dva by se mohli postavit ve svých krutých činech vedle Maltazarda a byli by si rovni.
Přejela si rukou po tváři, aby se vzchopila a předem litovala všechny sloužící, které se do toho chaosu zapojují. No, byla vážně zvědavá, jak takový ples v Maltazardově vizi může být velkolepý.
„Promluvím si s ním,“ obrátila se k Archibaldovi, „nedopustím, aby si služebné utrhly ruce jen proto, že to jeho výsost chce co nejrychleji. Nemusí je tak uštvat jako zvěř.“
Archibald jí věnoval pohled plný pochopení a vzal do ruky tužku, „raději se i já dám do díla, říkal, že ty náčrtky potřebuje co nejrychleji a kdo ví, kdy se tu objeví.“
„Měli bychom jít, Evelin,“ ošíval se Mino a jeho čumáček sebou škubal, jako by očekával ránu od neviditelného nepřítele.
„Půjdeme, naviděnou, Archibalde a děkuji, zase brzy přijdu,“ rozloučila se a starý muž jí pokynul na odchod.
Jakmile se dvojice ocitla na chodbě, připojil se k nim Jacques a zamkl celu.
„Takže poslední zastávka před večeří?“ zeptal se koketně.

„Nebude to procházka růžovým sadem, věř mi. Minulá návštěva mi bohatě stačila,“ mávla otráveně rukou.
„Nevím, jak ty, ale ostatní ženy by zaprodaly duše, aby je šatily královské švadleny,“ zasmál se její rytíř.
„Klidně bych si to s nimi vyměnila,“ ušklíbla se a zanedlouho došli k cíly. To, co Evelin zarazilo, byly hlasy uvnitř, neslušně přitiskla ucho ke dveřím a poslouchala.
Oba její společníci udělali to samé.
„Něco podezřelého?“ zeptal se Jacques ostražitě s rukou na jílci svého meče.
Evelin se odtáhla a zakroutila hlavou, „ano, všechno,“ protočila oči, protože ten hlas znala a věděla, kdo na ni čeká.
„Vy dva tu raději zůstaňte, půjdu sama do lví klece.“
Než mohl Mino začít protestovat, vzala za kliku a protáhla se dovnitř.
Tak nějak očekávala, že to bude jako minule, ale jak vidno, role se otočily.
Sám Maltazard bez zbroje jen ve volné košili a kalhotách stál na stupínku jako obr a švadlena kolem něho skákala a brala mu míry metrem, zatímco on ji komandoval a poukazoval na nedostatky a málo jejich elánu. Asi se mu zdálo, že se kolem málo snaží ho obletovat.
Evidentně měl všechno pod palcem a vše šlo podle jeho pravidel, jelikož hrůza a vypětí ve tvářích švadlen bylo nepopsatelné.

Maltazard si celou scénu kolem užíval. Miloval být středem pozornosti a rozkazovat.
Evelin popošla ke stolům, na kterých byly chaoticky rozházené věci, látky, ozdoby a to, čeho bylo nejvíce, bylo peří. Všude bylo peří svázané v otýpkách. Bylo nádherně tmavě modré jako půlnoc, jiná byla světlá jako moře a jiná zelená jako tráva a tyrkysová. Tak moc doufala, že by mohla mít svůj kostým právě z nich.
S úžasem pohladila jednu otýpku, tak jemné…
„Paní, nedotýkejte se toho, to peří může mít breberky. Právě to přinesli a nikdo to nezkontroloval,“ varovala ji jedna ze švadlen, která si jí jako jediná všimla.
„Ah, to jsem nevěděla!“ vydechla Evelin a ustoupila dva kroky dozadu.
„Lovci si s tím nedělají moc starosti, ale to peří se musí nejprve vyčistit, tedy, pokud nestojíte o to se pořád odrbávat,“ přišla k ní žena a nohou odstrčila otýpku k ostatním na hromádku.
„To peří je tu kvůli maškarnímu plesu, že? Budete z něho vytvářet kostým?“ zeptala se Evelin s nadějí a žena přikývla.
„A…a mohla bych mít jeden takový kostým právě z tohoto?“ hltala očima tu krásu, která by jistě podtrhla její jemnost a ženské křivky.
„Budu tě muset zklamat, drahá, to peří je tu pro mě,“ zkazil jí radost hlas za jejími zády. Ihned se otočila a viděla, jak na ni shlíží ze stupínku její choť s neskutečnou rozkoší, že jí zkazil radost.

Evidentně si celou dobu uvědomoval její přítomnost a rozhovor, který se švadlenou vedla.
„Nevypadáte jako někdo, kdo se potřebuje obklopovat jemnými věcmi, když jste muž války,“ odpověděla s rukama založenými pod ňadry, trochu uražená, že si nemohla to peří přisvojit.
„Právě naopak, rád mám kolem sebe jemné křehké věci, je s nimi totiž lehká manipulace,“ Maltazard zvedl svůj spár a ten se sevřel v pěst na znamení své síly.
Nezastrašilo ji to ale švadlena, která právě přešla k jeho boku, poskočila jako vyděšená slepička.
„Co to vlastně má být za zvíře?“ rozhlédla se kolem po nějakém návrhu, ale pokud tu nějaký byl, možná se schovával pod všemi těmi věcmi.
„Uvidíš, ale nerad prozrazuji překvapení předem,“ ušklíbl se na piedestalu císař.
„Už to bude?“ obořil se najednou nevrle na švadlenu a netrpělivě si povzdechl.
„A…ano, pane, jen chvíli vydržte,“ dušovala se žena.
„Je mi líto toho ptáka, který přišel o svou chloubu,“ pokračovala dál Evelin.
„Zemřel s poctou, že mohl dát svůj poklad mě, císaři Nekropole,“ naparoval se panovník hrdě a pozvedl svou přísnou bradu výš.

„Takže ho někdo zabil?“ zeptala se s lítostí Evelin nad živým tvorem, který kvůli takové malichernosti musel přijít o život.
Maltazard se na ni pochybovačně podíval, „máš snad ten dojem, že by mi dal své peří dobrovolně?“
„Ne, nejspíše ne,“ přiznala porážku v jejich konverzaci a postavila se ke stolu, aby přejela prsty po různých ozdobách a cetkách. S nimi byly přineseny i zářivé látky s flitry nebo zvířecí kůže. Byla to pestrá přehlídka věcí.
Sama zapřemýšlela, jaké zvíře by ona sama mohla být, v jaké kůži by se cítila dobře? Ovečka? Kolem sebe načechranou bílou vlnu jako obláček? Nebo tu viděla v jednom koutku duhové rybí šupiny, mohla by být exotická závojnatka. Takových krásných možností…

Mezitím nahoře v trůním sále

Maltazard si nechal zavolat Lombarda, který se mezitím vrátil s cest, jelikož měl zásobovat jednotky na pochodu. Nebohý obchodník je znepokojeně stanul před svým pánem a vládcem. Strach a nejistota proč jsi jej nechal císař zavolat se mu doslova zakousl do žaludku."Můj vládce." ukloní se Maltazardovy, který sedí na trůně v překvapivě dobré náladě. Což obchodníka znepokojuje ještě víc. Jelikož je veřejné tajemství, že císař se usmívá jen když někoho krutě mučí a nebo to plánuje.
"Rozhodl jsem se uspořádat maškarní ples, abych potěšil vyslankyni." informuje Lombarda klidně. "To je od vás pozorné. " odpoví Lombarda a začne se potiti při představě, že se jeho vládce dozvěděl o tom, kdo byl na neveřejné části jeho večírku.
"Že a slyšel jsem, že vy jste jeden z nejlepších mužů, co se organizování večírků týče v celé nekropoli." pokračuje vládce.
"Lichotíte mi vaše výsosti." ukloní se Lombarda zdvořile.
"Takže jej zorganizuj. Tématem budou stvoření s dálky a mytická." s tím pokyne sluhovy a podá mu nákresy zvířat s Evelina světa doplněnými o pár náčrty o mítické bytosti nekropole a minimoňů.
"Ouu, tyto kostými tu nikdo nemá." pronese obchodník, tak zaraženě že si ani neuvědomí, že to řekl nahlas.
"Ano, ale pozvaní hosté jsou zajisté natolik bohatí a mocní, že se poradí. Sluha ti podá obkreslené náčrty. " usměje se na obchodníka potměšile Maltazard vědom si toho, že to je způsob, jak přinutit vyhodit peníze, které by mohli použít k odporu proti němu.
"Za jak dlouho chcete uspořádat onen večírek." zajímá se obchodník v tušení zlého. Jeho pán se na něj potměšile usměje a založí ruce na hrudi.
"Nechci tě honit, takže pozítří." informuje jej a vyvolá ticho v místnosti, jelikož na naplánování toho plesu je potřeba tak týden.
"Také tě tím dočasně uvolňuji ze všech prací, co zastáváš. Samozřejmě po plesu ti je všechny vrátím." dodá císař a dává tak jasně najevo, že pokud jej zklame tak už je vrátit nemusí.
"Nebudu tě už zdržovat." odmávne obchodníka císař a počká než muž rychle odspěchá a poté se otočí na své pobočníky.
"Kde je můj syn?" zeptá se prostě, jelikož hned při návratu mu bylo sděleno, že jeho syn vzal většinu rytířů a gardistů a vyrazil pryč.
"Podle toho, co říkal vyráží na hranici ze stromovci. Prý tam došlo k nějakým potížím." informuje jej pobočník. Vyvolá tak u svého pána bolestné povzdechnutí. Už mnohokrát si říkal, jestli je to tak že když svého syna pustí z očí udělá nějaký zmatek záměrně a nebo má jen smůlu. Každopádně zde zůstala jen kostra jeho gardy a muži, jenž se vrátili s tažení. Což je na ochranu paláce dost, ale proti případnému útoku na město by byla posádka silně nedostatečná.
"Povolejte zpět nejbližší jednotky rytířů a potom mého syna. Vzkažte mu přesně toto. Dokonči co jsi začal a vrať se." rozkáže a pošle posla pryč. Vstane ze svého trůnu a zamíří pryč čímž ukončí zasedání rady. Zamíří za švadlenami a nechá si udělat nový kostým.

Dole v podzemí

Evelin s Archibaldem vyruší z jejich úvah a plánování zabouchání na dveře. Po několika vteřinách se dveře otevřou a za nimi stojí Mino, který se očividně v kobkách necítí vážně dobře. "Evelin, švadleny tě čekají a přítel vašeho strážného vzkazuje, že ten večírek bude za dva dny." předá vzkaz krtek a jeho oči doslova prosí aby mohl jít už pryč. Přítomnost rytíře nekropole jej doslova děsí, ikdyž Evelin ví že Jacques je relativně slušný muž.