Evelin hned pojala podezření, tohle nebylo samo sebou. Přeci věděla, v jaké náladě ji opustil v kočáře a teď vymyslí ples? Vážně?
„Tohle asi nebude nějaká každoroční oslava nebo je snad nějaký svátek, při kterém je pořádán ples?“ zeptala se Krtka, který o oslavách věděl hodně.
Mino se poškrábal tupými drápy na bradě a zakroutila hlavou, „mezi Minimoji by se teď slavil svátek na počest úrody, říkáme jim zelené dny, ale pokud vím, Nekropole žádné svátky neslaví,“ kroutil hlavou.
„Takže to skutečně vymyslel teď,“ přemýšlela.
„A čím sis to vlastně zasloužila?“ zeptal se zvědavě krtek a posunul si velké brýle na nose, ze kterého mu sklouzávaly.
Evelin měla to štěstí, že při přemýšlení pochodovala po místnosti a právě byla ke svému příteli otočena zády, protože se zuřivě červenala. Dobrá otázka, bylo to proto, že se mu v táboře odevzdala? Nebo chtěl odčinit to, jak ji k nepříteli poslal spoutanou a nahou vstříc nebezpečí?
„Já… asi jsem hrála malou roli v dobití pevnosti, nevěřil bys, jak mě císař využil. Poslal mě k nepříteli, aby získal čas na útok, který plánoval, byla jsem jako návnada,“ postěžovala si.

Mino krčil hlavu mezi ramena, „u všech vrbových proutků, to muselo být hrozné!“ přispěchal k ní a prsty žmoulal její rukáv.
„To si ani nedovedeš představit, ale nejhorší bylo, že nepřítel se ke mně choval lépe než přítel, obrazně řečeno.“
Evelin ve svém barvitém vyprávění vynechala některé podstatné detaily, za které se nemusela stydět, a krtek na ni kulil svá malá černá očička, jako by byla ta nejvíce odvážná žena na světě. Ne, že by jí to nelichotilo, ale v tomto dobrodružství nebyla žádný hrdina, vzpomněla si na jejího únosce a šenkýřku, které zbila.
Nemohla mu to říci, nechtěla, aby se jí bál nebo aby si myslel, že dokáže něco tak strašného. Možná, když mu neříkala pravdu, lhala, ale nemohla zničit jeho důvěru.
Mino v ní věřil, jako dítě své matce, nemohla mu zkazit ten obrázek.
„Mám takové štěstí, že jsem nemusel jet také, místo toho, aby mě zavřeli, mě dali k ruce Archibaldovi, měl jsem celou tu dobu dobrou společnost,“ oddechl si.
Archibald! Úplně by na něho zapomněla, měla mu toho tolik co říci.
„Mino,“ přerušila ho ve výčtu práce, „ty teď půjdeš ke švadlenám a řekneš jim, že budu připravena tak za dvě hodiny, ano?“ pokud šlo o organizaci, znala Maltazarda tak dobře, že jí rád plánoval čas, každou chvíli očekávala, že do pokoje vtrhnou švadleny a tomu chtěla předejít.

Tlačila krtka před sebou ke dveřím. „Potřebuji jednoho muže, aby doprovodil mého přítele ke švadlenám a mě do vězení,“ přikázala svým strážím.
„Dobře, já se ujmu vás vyslankyně,“ obrátila se k ní tvář pod helmou a ona jasně poznala Jacquese. Skupina se tedy rozdělila, což dovolilo muži k ní mluvit otevřeně, když je nikdo neposlouchal.
„Jak je možné, že máš službu? Nejsi po cestě unavený?“ podivila se.
Jacquese pokrčil rameny, „většinu rytířů si vzal Darkos a ještě se nevrátili a já nemohu nechat tak okouzlující ženu nechráněnou,“ zazubil se a ona viděla hledím jeho unavené oči. Hlavou jí proběhlo, zda i on se účastnil té hanebnosti se šenkýřkou, ale nehodlala se ptát. Doufala, že on takový není, naopak on musel vědět, co udělala ve stodole, musela v jeho očích klesnout. Bavil se s ní jen ze slušnosti, věřila tomu. Bože, vina byla tak hořké ovoce.
„Chápu,“ přikývla a dívala se před sebe na zem, když kráčeli chodbou.
„Kam tě mám vlastně doprovodit?“ zeptal se Jacquese vzletně. Za jeho dobrou náladu byla vděčná.
„Potřebuji si promluvit s Archibaldem, pokud to tedy zakázáno.“
„Nemám žádné takové rozkazy, takže je cesta volná.“

„Možná by byla dobrá oklika skrze kuchyň, od rána jsem nic nejedla,“ navrhla a byla ráda, že si může protáhnout trochu nohy. V kuchyni si Jacquese vyprosil tři kousky koláče. Jeden mu Evelin dala, další snědla cestou a poslední měla pro svého přítele. Kdo ví, jak ho tu krmí a zda nestrádá.
Jakmile dvojice vešla do labyrintu vězení, otočila se zelenovláska ke svému rytíři, „prosím, dávej pozor, aby nikdo neposlouchal,“ požádala jej, a on přikývl s pustou plnou koláče na kterém si pochutnával, jako spokojený chlapec. Takový menší úplatek.
Stačilo jen odemknout celu a ona vešla dovnitř a Jacquese za ní zase zavřel, než se stáhl do tmy a jediný on bedlivě poslouchal vše, co bylo řečeno a že se dozvěděl zajímavé věci, aniž by to Evelin věděla.
Žena vstoupila do cely a Archibald, který se zabýval něčím na svém stole, se k ní otočil. Nestačil nic říct, když se mu vrhla kolem krku a začala brečet jako dítě, které objímá svého tatínka, když něco provedlo.

Evidentně nečekal tak silnou reakci, ale i on Evelin objal a poplácal ji po zádech.
„No tak, děvče,“ utěšoval ji, zatímco popotahovala a smáčela mu košili slzami.
„Něco se stalo?“ vyzvídal Archibald.
Dívka několikrát přikývla a odmítala se na něho podívat, než ji vzal za ramena a odtáhl ji od sebe.
„Tady, posaď se,“ donutil ji si sednout do křesla, ve kterém si rád četl a poodešel pro pohárek, do kterého jí nalil vodu.
Evelin si utírala rukávem slzy. „Já… nevím kde začít, mám pocit, že žiju ve lži, v jednom klubku samých lží.“
Archibaldovi bylo jasné, že se potřebuje vypovídat a on nějak tušil, že to bude kvůli těch pár dnům, během kterých za ním nepřišel ani Maltazard ani Evelin.
„Tvoje mlčení mě děsí, dítě.“
Zelenovláska smutně zabodla pohled do podlahy a objala se pažemi, jako by jí byla zima.
„Stalo se to, Archibalde, vážně se to stalo a já teď… nemám šanci z toho utéct. On a já jsme se políbili, ale nebylo to proto, že jsi mi to poradil, byla to náhoda, nikdy jsem to nechtěla, evidentně to nechtěl ani on, všechno se stalo tak hrozně rychle.“

„Blábolíš, Evelin, uklidni se a řekni mi to pomalu od začátku,“ prosil ji.
Dívka popotáhla nosem a vyprávěla mu událost, která se stala a odstartovala její a císařovu společnou budoucnost. Vylíčila detaily, které ze sebe potřebovala dostat, poradit se, vypovídat to, co jinému nemohla.
„Je to opravdu ironie, že? Tento podivný svět má ještě podivnější pravidla. Minimojové vždy mluvili o magickém polibku jako o té nejkrásnější posvátné věci, ale… proč necítím nějaké povznesení? Vše co mám je strach, vina, cítím se bezmocná, protože od toho nemohu utéct a nechci to. Neumíš si představit být spojený s někým jako on. Mám pocit, že se stávám něčím jako on v nějaké zkroucené představě,“ mávla rukou.
„Nějaké naděje o tom, že by se Maltazard změnil, že by ho moje já ovlivnilo, už jsem dávno vzdala. Je to netvor. Na ničem a nikom mu nezáleží.“
Archibald o tom dlouho přemýšlel, snažil se pobrat všechny pravdy, které ze sebe Evelin chrlila.
„Možná to teď není vidět, ale dej tomu čas.“
„Čas? Čas k čemu? Na vyhlášení nové války, dalšímu království, přidat více mrtvol k těm co už jsou?“ odvětila ironicky. „Nemůžu se na to dívat a to jsou jen věci, které mi ukazuje a o kterých vím ne ty, co nechce, abych věděla.“

„Evelin, musíš být silná a vydržet, účinky polibku jsou silné a nejsou vidět hned, i květina roste až na jaře a ne po celý rok,“ chlácholil ji Archibald, kterého její situace také tížila.
„Opravdu lituji toho, že jsem sem přišla, mohla jsem jet do Egypta, přidat se na nějakou expedici, rozšířit si obzory, chodit na přednášky…“
„Je mi líto, že jsem tě do toho zatáhl, bylo to moje bláznovství,“ omluvil se najednou starý muž a zastyděl se, jako by to byl on, kdo zničil její život.
Evelin konečně vzhlédla, oči červené a opuchlé, „ne, ty za nic nemůžeš, neneseš na tom žádnou vinu, chtěl jsi pomoci své rodině a to je chrabrý záměr. Ani jeden si ale nepředstavoval, že skončí ve vězení a druhý pod rukou tyrana.“
„Osud má někdy zvláštní názor na situace,“ pokrčil rameny, „nesmíš ale podlehnout, nesmíš se nechat zlomit, děvče, máš silnou vůli, dokážeš mu odolávat.“
„Ano, ale na jak dlouho? Neumíš si představit, v jakém jsem teď postavení. Pořád čekám, kdo mi za rohem podřízne hrdlo, mám takový strach…“

Evelin se chvěla jako hromádka neštěstí, jak ni dolehlo všechno za posledních pár dní. Na rameno jí byla položena dlaň starého muže. Jeho modré přátelské oči byly plné lítosti.
„Najdeme cestu, jak odtud uniknout, nezasloužíš si tu být, chtěl bych pro tebe jen to nejlepší a to není místo vedle Maltazarda,“ řekl upřímně jako by neviděl jinou šanci.
Dívka přikryla jeho ruku svojí na znamení útěchy. Po chvíli se hovor stočil na jiné téma o historii, takové povídání měla ráda, pamatovala si večery, kdy si spolu povídali o artefaktech, teoriích, vědě, známých osobnostech a názoru na ně. To ji vždy uklidňovalo a i teď to trochu odvedlo pochmurné myšlenky do pozadí. Věděla, že by její a Maltazardovo tajemství neměla nikomu říkat pod pohrůžkou smrti těch, kdo jí jsou nejblíže, ale Archibald by ji nikdy nezradil.

Během debaty Evelin stala z křesla a prošla se po místnosti nebo spíše cele, která byla vybavena jako pokoj a zahleděla se na stůl, na něm bylo několik listů pergamenu.
„Co je to?“
„To jsou náčrtky, než jsi přišla, byl tu tvůj manžel,“ řekl trochu kysele, nařídil mi, abych nakreslil několik druhů zvířat, které známe. Nevím, k čemu mu to bude, chtěl po mě jeden konkrétní nakreslit hned, ten si vzal a odešel. Teď pracuji na dalších a moje stará hlava se snaží přijít na to, co chce dělat.“
„Mino říkal něco o maškarním plese, předpokládám, že tyran chtěl nějaké předlohy pro kostýmy.“
„Kdysi, když jsme spolu hovořili, chtěl, abych mu vyprávěl o svém světě, zajímala ho zvířata, a dokonce vyslovil touhu vidět je vlastníma očima, ale jak víme, k tomu nikdy nedojde, i takový pes by ho lehce tlapou přišlápl do hlíny.“
Konečně tohle přirovnání vykouzlilo u dívky úsměv, když si to představila a naopak ji hned polila hrůza z představy, že by se někdo jako Maltazard dostal do jejího světa a zničil ho stejně jako tento.
Ne, k tomu nikdy nemohlo dojít…

Po několika hodinách tíživého ticha dorazí zpět do nekropole. Evelin se může utěšovat, že od okamžiku kdy císař vystoupil je cesta lepší a kočár už téměř nedrncá. Ticho a pohodlná cesta jí dá příležitost uvažovat nad tím, co pro ní asi Maltazard chystá. Když se k vozu pokusí přiblížit nějaký rytíř a nebo někdo s kým by si mohla dívka povídat, císař nechá svého komára klesnout dolů téměř až na vůz a dotyčný se rychle klidí do uctivé vzdálenosti.

Tak se stane, že dívka v naprostém tichu dorazí do města. Tam císaře nikdo nevítá, jelikož o vzbouřencích se ve městě nemluví. Přesněji o něm nemluví nikdo, kdo si váží svého života. S císařem se dívka setká až, když dorazí do paláce. Císař tam stojí, jako děsivá socha a jeho příjemný úsměv překvapivě dívku znepokojí o to víc. Letěl totiž dopředu doprovázen jen dvěma muži.
"Vítej, zpět v mém sídle." usměje se dvorně pán nekropole a aniž by jí nabídl rámě odkráčí do hloubi paláce.
"Děkuji." špitne zmateně dívka. Zatím, co jeden z její rytířů jí pomůže z kočáru. Přitom jí zbytek jejich rytířů jí obklopí a doprovodí do paláce. Přesněji do jejích pokojů a tam jí opustí. Přesněji zastaví se přede dveřmi.

Uvnitř čeká její krtčí přítel Mino, kterému se hrozně uleví, že je v pořádku. "Vítej zpět. Byl tu netvor." oznámí znepokojeně. "Nechal ti připravit koupel a prej se tu staví švadlena. Bude se pořádat maškarní ples. Hosté se mají převléknout za zvířata tvého světa." vychrlí ze sebe, aby si ulevil. "Prý, že jsis to zasloužila cestou. Když to netvor říkal, oči se mu zvláštně leskli." dodá znepokojeně.

Maltazarda její odpor opravdu hodně baví. Dívka se jej snaží odstrčit, ale je to, jako by se pokusila odsunout horu. Dívá se na strach v jejich očích.
"Měl bych přestat? Vždyť jsem ještě nic neudělal." směje se pán nekropole stojící nad svíjející se dívkou, která se snaží uniknout s jeho dosahu. Mohl se jí bez potíží zmocnit. Jak se tak nad ní skláněl usmál se nad jejím snahou uniknout.
"Ne, nedotýkej se mne." sténá Evelin a snaží se ze všech sil bránit. Císař se rozhodne s dívkou pohrát. Chytí její ručky, kterými se jí snaží odstrčit a dá jí je za hlavu. Vnutí jí polibek a spárem se dotkne jejich krás. Dívka, prostě ví, že se jí císař zmocní a tak zmučeně zavře oči. Čeká jen až jí zase roztrhne šaty. O to víc jí překvapí, když jí Maltazard pustí a odstoupí od ní.
"Vždycky mne tohle škádlení pobaví. Tvůj odpor tě dělá, tak cenou. " usměje se na ni a zmatenou dívku nechá stát. Pořádně se protahuje svaly na zádech a ramena. Přejde k servírce, která zmatená náhlým tichem jen otáčí hlavou. Zvedne dívku do vzduchu za krček. Několik vteřin bezmocnou dívku škrtí a sleduje reakce Evelin. V jejich očích vidí strach, zmatení, zlobu a prosbu.
"Prosím." zašeptá tiše. Maltazard přikývne a položí servírku zpět na zem. Ta očividně není mrtvá, jelikož začne kňučet a sténat.
"Dobře. Pro dnešek bylo rozptýlení dost. Dobrou noc." rozloučí se zmatenými dívkami a zamíří pryč, ale ve dveřích se zastaví. "Udělej sní, co uznáš za vhodné." pronese a odejde.
Evelin snaží uklidnit své srdce, jenž buší tak zuřivě až se dívka bojí, že jí vyskočí z hrudi. Snaží se pochopit, co se stalo a proč. Začne jí zmáhat hněv, jelikož císař Nekropole si s ní jen hraje.
"Kdo ví, jestli dokáže něco cítit." postěžuje si svázané dívce. Ta odpoví nesrozumitelným huhláním. Evelin k dívce přijde a sundá jí šátek s očí.
"Prosím velkomožná paní ušetřete mě. Už nikdy nebudu drzá na žádného hosta ani člena vašeho rodu. NikdyNikdyNikdyNikdy." prosí tě zoufale, jelikož je jasné že stačí jediné slovo a už nikdy neopustí stodolu. Tiché odkašlání upozorní Evelin na to, že vstoupili její gardisté a mají jasnou otázku v očích.
"Rozvažte jí. Dávám jí milost. Pokud nikdy neřekne, co se tu stalo." pronese Evelin ve snaze odčinit trochu své předchozí chování. Servírka jí začne líbat nohy. "Děkuji. děkuji. Neřeknu to živé duši. Velkomožná a velkorysá paní." chrlí ze sebe, jako kulomet ikdyž tu věc nezná. Jeden z gardistů k ní příjde a zvedne na nohy. Přitom jí od své paní trochu odtáhne a zatím, co jeden z gardistů doprovází zpět do hostince on servírku rozváže.

V hostinci vládne čilá zábava pití a dobrá nálada má něco společného s tím, že císař šel už spát. Evelin se ještě více uleví, když zjistí, že spí sám ve svém pokoji. Přesněji všechny servírky minus jedna jsou na place a obsluhují vojáky.
"Císař vám doporučuje jít spát. Čeká nás zítra dlouhá cesta." pronese gardista zdvořile. Evelin se v gestu vzdoru přisedne k jednomu stolů, kde zábava trochu utichne. Rytíři se zatváří lehce znepokojeně, když si k nim společnice císaře přisedá. Pohled na gardisty stojící jako stíny za tebou jim očividně dost bere klidu. Přesto mezi muži stráví Evelin docela příjemný večer. Vojáci se mírní i tak se naučila několik veselých písní a šla spát v dobré náladě.

Druhý den ráno jí vzbudí servírka s tím. Když vstoupila do pokoje Evelin stál za ní strážný a pozorně servírku sledoval. Evelin jej poslala pryč a nechali si pomoct obléct, aby se stihla v klidu najíst. Jelikož císař čeká vážně nerad.
"Dobré ráno." přivítá Evelin Maltazard při jejím příchodu do do lokálu a po jediném gestu všichni přítomní vojáci vstanou a zasalutují. "Dobré." pozdraví způsobně dívka a usedne ke stolu. Po snídani snědené mlčky všichni vyrazí na cestu. Po hodině cesty pán Nekropole poprvé promluví.
"Jaký to byl pocit? Mít absolutní vládu nad životy jiných?" zajímá se císař zvědavě.

Evelin byla zaskočena náhlým Maltazardovým chováním. Políbil ji v tu nejvíce nepravděpodobnou chvíli a ke všemu před jejich svázaným vězněm, i když nemohl nic vidět. Bylo to šílené. Neříkal on sám, že jejich tajemství nikdo neměl vědět? Té koketní ženě muselo dojít, podle zvuků, že se něco děje, a že k sobě mají blíž než jen jako císař a vyslankyně.
Zelenovláska byla zmatená, možná to byla nějaká zkouška? Nebylo by to poprvé ani naposledy, kdy ji podrobil nějaké zákeřné lekci.
Ve skrytu duše byla však ráda, že se ženě nestalo nic horšího, než že odejde bez hrdosti a se šrámy, které se za pár dnů nebo týdnů zacelí, i když Evelin někde vzadu ve své hlavě cítila vlastní svědomí z toho, co dnes provedla, jak tomu muži, tak jí.

Byla jaksi rozpolcená událostmi jako by ji někdo hodil do víru dění. Pořád se koutkem oka vracela ke spoutané šenkýřce, která se třásla na zemi v louži vody. Od myšlenek jí odvedl až zvuk nárazu, to, když se Maltazardův hrudní plát setkal se zemí a zarachotil. Trhla sebou.
„Co to děláš?“ zeptala se Evelin překvapeně a trochu vyděšeně.
„Chtěl byl trochu něžnosti od své společnice,“ odvětil ironicky s úšklebkem a odepnul další řemínky, nový kousek spadl na zem a zařinčel.
„Co, tady?“ teď už byla opravdu nesvá a nervózní. „Vždyť je to tu nečisté a… a… ona to uslyší…“ vymýšlela Evelin rychlé důvody a rozešla se k šenkýřce, i když netušila, co s ní chce udělat, možná napravit celou situaci.

Maltazardův spár ji pohotově chytil uprostřed kroku a strhl ji k sobě.
„Snad se nestydíš,“ škádlil ji ten ďábel a sledoval, jak rudne ve tvářích jako růže.
„Jistě že ano, mám tu… souložit, když mě někdo slyší a je kousek ode mě? To je nechutné!“ naježila se zelenovláska.
Císařovi se hlavou prohnala myšlenka na jejich první společnou eskapádu, kdy byli obklopeni dalšími jinými páry, které si užívali a teď ji vadila jedna jediná žena, která sotva vnímala? Úsměvné.
„Možná nemohu vydržet až do pokoje, chceš pokoušet trpělivost vzrušeného muže?“ dráždil ji a znovu ji políbil s vášní bouře, která ji málem smetla z nohou. Přitiskl ji na sebe, narazila do něho jako do betonové zdi, když ji obklopil. Pořád ji udivovalo, jak byl velký ve srovnání s ní.
„Hmm! Hmmm!“ pokusila se odtáhnout, ale nestačilo to, byla jako ve spárech bestie. Jeho ruce ji stiskly ještě lépe než provazy. Evidentně ho boj s ní vzrušoval.

„Počkej, počkej, já nemůžu,“ odtrhla se od něho a odvrátila tvář.
„Ale jistě, že můžeš, právě teď a tady, před ní,“ utahoval si z ní a znovu ji políbil, nehodlal jí dát na výběr, musela se mu podvolit. Tohle byl jeho požadavek.
„Hmmmm!“ rozčilovala se Evelin zoufalá z jeho počínání, myslel to vážně nebo to byla jen hra?
V zoufalství v ruce sevřela bičík, a i když nemohla moc hýbat rukama, napřáhla se co nejvíc a vzdorně císaře lískla po boku.
Maltazard ji pustil a zamračil se, očividně v něm zapálila něco temného z toho, jak se mu leskly oči. Nečekal, že na něho vztáhne ruku, oh, pomsta bude sladká.

„Zahráváš si s ohněm,“ vydechl a hrudník se mu pod košilí zdvíhal.
Evelin mu zahrozila bičíkem, působilo to směšně, ale nic lepšího neměla, měla možnost jen útěku, ale stejně by ji chytil nebo jeho vojáci, kterých byl plný hostinec a pak by mohla skončit jako šenkýřka.
„Pokud budu muset, použiju ho znovu,“ udělala od něho krok dozadu a on ji propaloval pohledem jako predátor svou kořist. Najednou se zdál prostor stodoly neskutečně malou arénou.
„Ale, ale, ale, máš bojovnou náladu po tom, co jsi málem zabila toho muže? Co by se stalo, kdybych tě nezastavil? Umučila bys i tuto nebohou ženu?“ namířil ukazováčkem spáru na balík na zemi. Šenkýřka zasténala.

Maltazard využil okamžiku překvapení a ve chvíli, kdy se Evelin podívala tím směrem, vykročil proti ní. Polekaná císařovna překotně couvla, když zaznamenala pohyb a narazila do dřevěné bedny za sebou.
Než se nadála, chytil ji pod zadkem a hrubě ji zvedl, dopadla na horní víko a vyjekla. Stačila jen zvednout ruku s bičíkem, ale tu uchvátil jeho spár, ihned na to byla přitlačena na bednu. Evelin na ní ležela a on se nad ní nakláněl jako vítěz, který požaduje svou cenu. Vnutil se mezi její nohy, které z dřevěné bedny visely dolů.
„Dost, přestaň,“ rozčilovala se.

Evelin udělala krok dozadu, ale jedna Maltazardova paže která se jí přitiskla na záda, ji zabránila v ústupu.
„Snad by ses neostýchala, drahá,“ dobíral si ji jako by byla malé dítě. Mávnutím ruky byli posláni všichni vojáci pryč, až tam zůstali jen oni tři, a žádní jiní svědci v případě, kdyby se stalo to nejhorší.
Šenkýřka se zkroutila u jejich nohou jako něco bídného a její oči prosily o odpuštění. Asi si až teď uvědomila, do čeho se to vlastně dostala a koho chtěla dostat do postele.
„Byla neuctivá ale…“ vydechla Evelin, jako by jí došla všechna odvaha. Něco jiného bylo ubližovat muži, únosci možná vrahovi, ale ženě?
„Urazila tě, zostudila, nezaslouží si snad trest?“ naklonil se k ní Maltazard a šeptal jí samá obvinění.
„Nepovyšovalo se nad tebou tohle bídné stvoření?“ spár ji pohladil po tváři, dokud ji nevzal za bradu a ona nemohla pohnout hlavou, musela se dívat dolů, jak se šenkýřka válela a kousky suché trávy se jí lepily na šaty a do vlasů. Vypadala hrozně spíše jako děvečka.

„Kdo je ona, aby zaujala tvé místo, necítíš k ní zášť? Měla by za svou drzost zaplatit,“ lákal ji Maltazard a Evelin cítila, jak se jí jeho dech opírá o špičaté ucho.
Po zádech jí přejel mráz a vzrušení, které sem nepatřilo nebo ano?
Tohle bylo tak zvrácené.
„Možná, že když jí potrestáš, nebudu muset potrestat za drzost tebe,“ popohnal ji k rozhodnutí.
„Jak?“ vydechla Evelin.
„Buď kreativní,“ najednou ji pustil a rozhodil rukama, když se otočil kolem dokola a pak to pochopila. Měla improvizovat.
Evelin se rozhlédla kolem sebe, pohled jí padl na žlab s vodou pro zvířata. Nedaleko byl i velký sud. Šla tím směrem a popadla kbelík z proutěných stébel. Nabrala vodu a vychrstla ji na šenkýřku. Ta vykřikla, jak ji polila ledová voda. Rozhodně to bylo nepříjemné a tak trochu i uspokojující.
„Něco dalšího? Snaž se trochu,“ provokoval ji Maltazard s úsměvem.
Evelin se dívala po stáních, v kupce sena byly zabodnuty vidle, ale na bedně bylo odloženo asi pět bičíků, kterými jezdci poháněly komáry.

Maltazard zvědavě přihlíží výslechu a nic nedělá dokud zajatec neomdlí. Mezi tím něco tiše přikáže svému strážnému. V ten okamžik vykročí ze stínu. Dívka je natolik soustředěná na bití muže, že si příchodu pána Nekropole nevšimne dokud jí on nezachytí ruku s bijákem. Ten jí opatrně sebere.
"To stačí, takhle ho zabiješ." pronese konejšivě Maltazard a gestem přivolá strážné. "Ošetřit." přikáže klidně.
Mezi tím se dívka stále rozhněvaná na zajatce.
"Ale... ale on mi nadával." pronese, jako by od pána Nekropole chtěla posvěcení svých činů.
"Ano, neměl ti nadávat a rozhodně si to zasloužil." ujistí jí klidně a pohladí po tváři.
"Ano?" zeptá se nejistě a očividně tomu chce věřit.
"Jistě." usměje se na ni vědoucím úsměvem pán Nekropole. Obejme jí a dodá tak podporu. Dívka má pocit, že se jí srdce vyskočí z hrudi.
"Víš, kdo ještě potřebuje potrestat za to, jak ošklivě se choval?" zajímá a tleskne. Do stodoly vstoupí dva strážní a táhnou sebou svázanou servírku. Ta se ovšem, na rozdíl od únosce, tváří jako vyděšené zvířátko. Muži jí shodí uprostřed stodoly.
"Co s ní uděláš?" zeptá se udýchaně Evelin.
"To záleží na tobě. Každopádně bychom jí měli nějak potrestat za neúctu k vyslankyni." vysvětlí Maltazard klidně.
Bezmocná dívka se na Evelin zoufale zadívá. Všichni v celém království slyšeli o císařově krutosti a to, že si ani nedokáží představit co by se ji mohlo stát.

„Pozor na pusu, nenechám se urážet,“ kopla únosce špičkou botky, až poposkočil a zaskučel.
„Když budeš odpovídat na otázky správně, nic se ti nestane, za to ti ručím, máš mé slovo,“ slibovala mu.
„Mám věřit někomu, kdo se spolčuje s morem všech zemí tam za tebou? Ani náhodou, ženská,“ štěkl na ni hrubě a vysloužil si od ní další kopanec do druhého kolena. Tentokrát se musela trefit do citlivého místa, protože muž začal poskakovat na jedné noze, alespoň tak, jak mu to provaz dovolil. Jeho ruce byly svázány nad hlavou spojené trsem trávy jako by to byla izolepa, a to pak provlíčeno provazem a ten se táhl nahoru k nosnému trámu.
„Říkala jsem, ať jsi slušný, to tě doma nevychovali?“ kroutila Evelin hlavou, jako by kárala malé dítě.
Vlastně mu skutečně ubližovat nechtěla, neměla to v povaze, a tak se alespoň snažila o co nejmenší trest, aby Maltazard viděl, že se snaží, i když tohle nemohla předstírat dlouho, pokud ten blbec nebude spolupracovat.

„Takže první otázka, jak se jmenuješ?“
„Huhla druhý po svém tátovi,“ zaúpěl vězeň.
Evelin zakroutila očima, „to je jméno?“
„To je spíše označení,“ ozval se za ní pobaveně Maltazard, který se opíral o dvířka jednoho ze stání.
„Nemůžu za to, že huhlám, je to tradiční jméno a moje vada je jenom náhoda,“ zamumlal muž zostuzeně.
„Dobře, nebudu se ti posmívat,“ mávla rukou Evelin.
„Druhá otázka, co jsi dělal v táboře?“ držela se Maltazardova seznamu pro výslech.
„Balil jsem věci, když se tábor přesouval do pevnosti, když mě někdo napadl židlí,“ lhal Huhla.
„Nenapadla bych vás, kdybyste se mě ty a tvůj přítel nesnažili unést,“ vmetla mu do tváře a chtěla ho znovu kopnout, když jí na rameno dopadla ruka.
„Použij toto, nebo si zničíš boty,“ ušklíbl se Maltazard jako ďáblův poradce a vtiskl jí do dlaně bijec. Mělo ji napadnout, že ho bude mít u sebe, musel ho vzít z kočáru, než ji nesl do hostince.

Císař znovu ustoupil do pozadí a lehce se skryl do stínu jako divák sledující velice zajímavou divadelní hru.
Evelin držela svou rekvizitu a podívala se na ni, pak pohrozila únosci, „měl bys přestat lhát, dobře jsem vás slyšela, když jsi ty a tvůj komplic stál před vchodem do stanu a bavili jste se.“
Evelin naštvalo, že ji chtěl obalamutit, ale dalo se to čekat.
„Ztrestej ho,“ slyšela za sebou rozkaz.
Prsty jí přebíhaly po dřevěném válci v dilematu to udělat nebo ne. Nakonec usoudila, že pro únosce bude vysvobozením, když to udělá ona sama, než Maltazard s daleko větší silou.
Udělala dva kroky blíž k tělu, oba dva teď přímo osvětlovala jediná lampa ve stodole zavěšená nedaleko na háku.
Evelin se nadechla a zadržela dech, napřáhla se, ozvalo se zasvištění vzduchem a pak výkřik, když tyčka Huhlu udeřila do stehna.
„Doufám, že to bolelo,“ neodpustila si to kousavě komentovat.
„Ani trochu,“ zatnul únosce zuby a provokoval ji.

Zamračila se na něho, proč si to ten chlap dělal ještě těžší? Chtěl snad, aby ho zbila?
„Měl jsi mě odvést ke Smrtihlavovi, ano?“ ptala se dál.
„Ne,“ odpověděl jí a tak se znovu napřáhla a udeřila, tentokrát rána dopadla na jeho břicho přes tenkou látku košile. Muž se napnul a trhnul sebou. Viditelně se začal potit. Bavlna se mu na několika místech začala lepit ke kůži.
„Tak co jsi se mnou chtěl dělat?“ zeptala se jinou otázkou, „nikdo někoho neunáší jen tak pro nic za nic.“
„Některý ženský mají hodnotu, buď ty se jménem, majetkem nebo pěkným zadkem. Evidentně jako vyslankyně máš všechno a seš mladá, prodal bych tě na Trhu Bludiček.“
Evelin si byla jista, že o něčem takovém nikdy neslyšela ani v Nekropoli, u minimojů ani v jiném království, které s Archibaldem navštívili.
„Co je to?“ zeptala se zvědavě.
„NIC, to tu teď rozebírat nebudeme,“ utnul celou věc v zárodku Maltazard někde za jejími zády, jeho hlas byl pevný a nesmlouvavý, což Evelin ještě více zaujalo. Udělala si poznámku se na to zeptat později.
„Řekni nám, kam jsi ji měl po únosu dovést?“ vetřel se císař do výslechu, ale nepřišel blíž, jen se snažil navázat na aktuální téma, které ho nejvíce zajímalo. Rád by se dozvěděl polohu svého nepřítele nebo některé jeho základny.

„Nevím, neměl jsem další instrukce, měl jsem s ní zamířit zpátky k Nekropoli a po cestě by mě někdo vyhledal a tomu bych ji předal, zatímco by mi dal moji odměnu.“
„Nezní to nějak divně?“ přemýšlela nad tím Evelin.
„Zní, udeř ho, třeba si lépe vzpomene,“ přikázal Maltazard, a tak se znovu napřáhla, když ho udeřila přes hrudník, tentokrát roztrhla látku košile a viděla, jak muži nabíhá rudý pruh na kůži.
„Ještě jednou!“ zopakoval pro velký úspěch císař skoro samolibě.
Evelin polkla a zvedla ruku. Huhla zakřičel hned po švihnutí.
„Zatraceně, nech mě, ty mrcho! Kdybych věděl, že se mi to takhle vymstí, vykašlal bych se na to,“ stěžoval si Huhla.
„Říkala jsem, abys na mě nebyl sprostý,“ rozčílila se, a začala ho zasypávat ranami, jednu za druhou jako by se nemohla zastavit. Údery padaly všude, po celém únoscově těle, tvořily se krvavé šrámy, topůrko trhalo jeho kalhoty i košili.
Proč jí musel pořád lhát? Ona mu přeci nechtěla ubližovat, ale něco v ní se zlomilo, najednou nechtěla přestat, ten muž si to zasloužil. Možná by se k ní choval stejně, když by ji unesl nebo ještě hůř.

Mužův křik bolesti plašil ve stodole zvířata, komáři v ohrádkách se otáčeli, jak cítili čerstvou krev a jiní tažní brouci byli nervózní z napětí a křiku.
Evelin přestala počítat, nějakým zvráceným způsobem se jí líbilo vidět šrám jako by v tom našla nějaké uspokojení. Líbilo se jí to, jak prosil o milost, dokud neutichl, protože omdlel. Vlastně si toho ani nevšimla a dál v jakémsi zápalu sázela na únosce jednu ránu za druhou jako by to ani nebyla ona.