"Takže chceme vědět tři věci." začne vysvětlovat Maltazard a ukáže na muže pověšeného ve stodole.
"Zaprvé. Jak se jmenuje."
"Za druhé, co měl za úkol v mém táboře."
"Kam měl vyrazit potom." odpočítává na prstech co chce vědět.
"Ale mi většinu s toho víme, ne?" zatváří se zmateně
"O to jde. Tak funguje výslech. Zeptáme se na něco, co víme a pak na něco co nevíme." vysvětluje pán Nekropole. "Zeptej se ho první, až se dostaneme do města zeptám se já."

"Nic ti neřeknu děvko." odplivne si zajatec.

Maltazard se na vstávající Evelin zachmuřeně zadívá. Očividně není nadšený z myšlenky, že Evelin přejde k jinému stolu.
"Uklidni se prosím a v klidu se posaď. Chci se najíst a užít si tvé společnosti." pronese pán Nekropole a v jeho hlase zazní rozhodný tón rozhodně nepřipouštějící odporující .
"Máš tu přece jinou, co zajistí společnost." odsekne Evelin, která vstane od stolu a aniž by dala pánu Nekropole další šanci k přemlouvání a nebo k zákazu přejde ke stolu u kterého sedí rytíři pověřeni její ochranou. Ti se do té doby dobře bavili. Ovšem, když se k nim Evelin přiblíží, tak pod pohledem svého pána jim úsměvy tuhnou na rtech.
"Můžu si přisednout?" pronese Evelin a v jejím hlase nezní možnost odmítnout.
"Ale jistě." usměje se lehce nuceně Jacques. Pán Nekropole si přivolá gestem hospodského, kterému něco tiše pošeptá. Hospodský tiše přikývne a něco císaři odpoví.

Načež se pán Nekropole začne zase usmívat a pořádně se napije ze svého korbelu. Hospodský osobně donese Evelin své nejlepší víno a něco co by se dalo nazvat gulášem ke kterému přinese chleby.
"Dobrou chuť. Jeho výsost si přála, abych vám donesl jídlo minimojů a toto je jediné, co máme připraveno." informuje dívku hospodský, který se viditelně potí a snaží se nedívat na pána Nekropole, který je sleduje.
"Co tě znepokojuje?" zajímá se Evelin.
"Eee, jeho výsost mi slíbila, že pokud vám bude chutnat najde mi místo v kuchyni." začne vysvětlovat hospodský.
"To tě děsí?" zatváří se upřímně zmatená Evelin.
"Ne, madam. Pokud by vám nechutnalo. Najde mi také stálé ubytování. Jen ve svých kobkách." dodá lehce znepokojeně.
"Aha, je to dobré děkuji." přikývne Evelin a hospodský s velkou úlevou odspěchá za svými povinnostmi. Všichni se pustí do jídla, které je překvapivě dobré. Během jídla se Evelin dozví proč. Na každou hospodu bylo vypsáno výběrové řízení a nebo tak by to pojmenovala Evelin. Ve skutečnosti to byla soutěž a výherce dostal právo provozovat. Tím si pán nekropole zajistil, že je nedostane někdo kdo vůbec neumí vařit.

Císař Nekropole v klidu dojí a počká než dojí i Evelin. Poté se zvedne a dojde ke stolu u kterého sedí. To, že se blíží dívka všimne okamžitě, jelikož v okamžiku kdy Maltazard vstane celá hospoda zmlkne. "Doprovodíš mne ven? Je tu někdo s kým se chceme setkat." nabídne jí rámě a jeho pohled jasně říká, že odporovat mu by bylo velmi nemoudré.

Společně vyjdou ven a zamíří do stodoly za hospodou, kterou hlídají Maltazardovy gardisté, kteří svému pánu otevřou dveře. Uvnitř je uprostřed pověšený únosce.
"T

Zelenovláska byla trochu neklidná bez císařovi společnosti, očima se každou chvíli ujišťovala, že je nedaleko jako by jí tak chtěl dodat jistotu. Zůstal s ní, i když mohl letět napřed.
Přitáhla si měkkou pokrývku až ke krku, jelikož jak se blížil večer a slunce zapadlo, začala být zima a v kočáře nebyl žádný zdroj tepla. Zachumlala se do něho a po chvíli jí hlava klesla ke straně a znovu usnula, jakmile jí západ slunce přestal bavit.
Evelin neprobudil hluk, ani to, že kočár zastavil jako spíše to, že ji někdo zvedl. Nabral ji jako balík i s dekou a opřel si ji o hrudník. Žena zamručela nespokojeností, že je s ní manipulováno, ale i tak se natáhla za teplem, což v tomto případě představoval odhalený krk jejího spasitele.
„Zima…“ zamumlala.
Schoulila tam hlavu a ani se neobtěžovala otevřít oči. Houpavá chůze s ní znovu kolébala, ale spánek byl ten tam, protože jakmile vstoupili do budovy, ozvala se veselá hudba, štěbetání pocestných, rozlévání nápojů, cinkání mincí a narážení korbelů o dřevo.

Ženin nosič minul toto všechno a zamířil po schodech kamsi nahoru. Hluk utichal a ozývalo se jen vrzání dřeva a prken.
Evelin, jak se pomalu vracela k vědomí, poznala, že se nemůže hnout, ten, kdo ji nesl, ji musel zabalit do deky jako motýla v kukle.
Otevřely se dveře a uvnitř pokoje byla tma. Evelin pomalu pootevřela oči, pro které bylo šero příhodnější. Poznala obrys stolu, židlí i postele, ke které s ní někdo mířil. Možná jeden z gardistů dostal příkaz ji odnést, ale ne…
Ta vůně jí byla známá. Nadechla se. Ten někdo voněl jako mlha a déšť, jako les po ránu, jehličí a byl tam příznak dřevin. Znovu zavřela oči, ale ten někdo ji položil do měkkého.
„Eh…“ zamručela Evelin nelibostí a zamžourala na postavu, která si k ní přisedla na kraj lůžka. Silueta k ní vztáhla ruku a odsunula jí z čela pramen vlasů v téměř něžném pečujícím gestu.
„Maltazarde?“ zamumlala zmateně ne kvůli tomu, že by ho nepoznala, ale spíše kvůli té intimitě v tom záměru, které hřálo u srdce. Cítila, když stahoval ruku, že jí konečky spáru lehce přejel po tváři. Pořád byly ostré jako břitvy, ale ji nijak nezranil.

„To je moje jméno, nebo jsi snad čekala někoho jiného?“ škádlil ji.
„Třeba prince, který by mě políbil, a já bych se stala princeznou, nebo žábou,“ odvětila Evelin lehce.
„Myslím, že na žebříčku hodností máš nejvyšší příčku, nebo se pletu?“ ušklíbl se.
„Vypadá to tak, ale nemůžeš popřít, že to bylo náhodou.“
„Několikrát jsem si dovolil pochybovat,“ škádlil ji. „Podle toho, jak zbožně na mě hledíš, bych si myslel, že to byl tvůj záměr od začátku,“ zazubil se.
„Vážně vtipné,“ našpulila rty a zavrtěla se, „jak se ti vůbec podařilo mě takhle svázat?“ snažila se dostat z deky.
„Jak bys mohla vědět, mám v takových věcech praxi,“ natáhl se a chytil jeden cíp látky, který byl zastrčený za jiný. Konečně celý kokon povolil a ona mohla vytáhnout ruce.
„Mohl jsi mě venku vzbudit, šla bych po svých.“
„Vypadala si, že potřebuješ spánek, nechtěl jsem tě rušit. Měl jsem v úmyslu pro tebe objednat večeři sem do pokoje.“
„Myslela jsem, že je ti ohleduplnost cizí,“ škádlila teď ona jeho místo toho však nějaké podobné hravé odpovědi se odvrátil a vstal.

Zdálo se jí to, nebo viděla, jak se jeho rty pohnuly a zašeptaly, „spíše slabost.“
Ne, to se jí muselo jen zdát, i tak zareagovala tak, že ho chytila za ruku, jako by se bála, že odejde. Držela jeho spár a nebála se, že jí ublíží ne po minulé noci.
„Odcházíš?“
Maltazard přikývl, „jdu dolů na večeři.“
„Půjdu s tebou,“ vzpamatovala se Evelin, „nechci tu být sama.“
„Dobrá,“ nabídl jí svou ruku a ona přijala.
Vlastně netušila, co si o něm má myslet, budil dojem odtažitosti jako by se v něm praly nějaké pocity a myšlenky. Neptala se na to a jen ho následovala.
Když dvojice sešla dolů, stoly už nebyly zaplněné pocestnými ale jeho vojáky a rytíři, kteří si znavení po cestě dopřávali pivo a misku jídla. Ne, že by byl hostinský nějak nadšený z toho, že musel vyhodit své obvyklé hosty. Navíc, kdo by měl zájem hostit někoho jako císař s jeho pověstí.
Zavalitý muž za pultem, který připomínal roháče, patřil k jedněm těm broukovitým lidem, který budil hrůzu, ale proti Maltazardovi neměl šanci.

Evelin si všimla, že pán Nekropole ho má pořád na očích jako by mu nevěřil.
Dvojice se posadila k volnému stolu, který jim byl vyhrazený stranou, ale stále na místě, aby měli na očích celou tavernu.
Zelenovláska v oranžovém se posadila na huňatou kožku, která byla přehozena přes hrubě tesanou lavici. Ihned se ke stolu otočila šenkýřka. Nakrucovala boky a házela úsměvy na všechny straně, zvláště tím jedním konkrétním.
Bylo jí zcela jedno, že pán této země má už jinou společnost.
Házela po něm očkem, jako by Evelin byla neviditelná. Ta si ženina podbízivého chování ihned všimla a pranic se jí nezamlouvalo. Bylo to tak nechutně okaté, naštěstí šenkýřka hned odkvačila, protože neměla času nazbyt. Taverna byla plná vojenského regimentu, a tak se měla co otáčet, jistě večer skončí v posteli některého z nich za nějakou tu zlatku.
Ani Evelin ani Maltazard nepromluvili a zůstali v němém tichu, každý uvnitř své hlavy.
Ihned jakmile se před nimi objevil tác s pečínkou, každý si nabral, kolik potřeboval.
Další věc přinesla šenkýřka džbánek a dva pohárky.
Vtíravě se naklonila nad stůl, aby si Maltazard prohlédl to, co nabízí ve výstřihu. Evidentně na to byla hrdá, ale velikostí svých předností se s Evelin jen těžko srovnávala.

„Možná by si pán rád vypil naše nejlepší víno v soukromí, řekněme, s dobrou společností, hm?“ nabízela se a posunula pohárek k Maltazardovi.
Evelin nevěřila svým uším, slyšela správně?
„A o jakou společnost by se mělo jednat?“ zazubil se pán Nekropole jako by s ní vážně flirtoval.
Taková drzost! Cožpak ji ta ženská neviděla? Byla od ní sotva půl metru.
„O moji maličkost samozřejmě, mohla bych vám být více k užitku než vaše znavená společnice,“ koketovala šenkýřka v domnění, že Evelin je jen jeho konkubínou.
Maltazardovy oči se podívaly na Evelin s jakýmsi darebáctvým, než se znovu zadíval na štíhlou šenkýřku a hrál tu hru dál.
Než stačil pán Nekropole něco říct, Evelin chytila ženu za ruku, protože se jí právě velice nenápadně snažila sunout k té císařově a svými posunky se ho snažila přesvědčit, že je ke všemu svolná.
„Tak dost, nebudeš tu o mně mluvit, jako bych tu nebyla, vypadni, nebo špatně skončíš, císař nemá o tvou společnost zájem, je to jasné?“ spustila na ni zelenovláska, která se nyní tyčila proti ní a mračila se jako hejno sršňů.

Maltazard to pobaveně sledoval s prsty nyní propletenými pod bradou.
Šenkýřka se podívala po císaři, jako by žádala o podporu, ale ten se jí nezastal.
„Slyšela jsi dámu, vypadá to, že jsem na večer již zadaný muž,“ věnoval šenkýřce úšklebek.
Mladá žena vytrhla Evelin ruku a nasupeně odkráčela k hostinskému, kde už jí na pultu čekaly další korbely piva na roznášku.
Evelin sklouzla zpátky na lavici s povzdechem.
„Žárlivá? Oh, vidím ti to na očích, ty žárlíš,“ nařkl ji Maltazard a evidentně se tím královsky bavil.
„Já? Nikdy,“ popřela to Evelin a cítila, jak jí hoří tváře, přesto vždy koutkem oka doprovázela tu ženštinu, když se mihla poblíž jejich stolu.
„Přiznej si, že nemůžeš vystát pomyšlení na nás dva,“ kývl směrem k šenkýřce a sledoval její reakce.
„Víš co, je mi to jedno,“ urazila se, „a pokud chce jeho výsost, klidně si mohu odsednout ke své gardě zachránců, abys tu mohl cukrovat se zaměstnanci hostince,“ rozčilovala se Evelin a vyskočila na nohy splnit svou hrozbu a prostě jít k jinému stolu.

Cesta

Maltazard si snaží užívat cestu a nebo to alespoň předstírat, aby Evelín neuváděl do rozpaků, ale už dávno vý proč raději cestuje na komáru a nebo pěšky. Jako všichni drtivá většina obyvatel království ani on neumí plavat a jízda v kočáře mu nemile připomíná plavbu na lodi, to houpání je podle jeho zkušeností téměř totožné. Utěšuje se vědomím, že tady může kdykoliv vyskočí na pevnou zem a nestane se nic víc, než že si natluče. Což na lodi není možné. Takže se snaží udržovat konverzaci. Během toho si přivolá jednoho z rytířů.
"Zajeď do hostince a zajisti, že bude volný." přikáže a pošle rytíře vpřed. Ten vezme dva druhy a popoženou komáry vpřed a během okamžiku zmizí ze zorného pole a poté i z dohledu. Uplyne hodina než vůz najednou prudce zastaví.
"Pane, někdo zavalil cestu." ohlásí vozka. Pán nekropole okamžitě ožije a využije příležitosti, aby vystoupil z kočáru. Zadívá se dopředu na cestu. Jediný pohled mu stačí , aby pochopil v čem je problém. Před pokáceným stéblem, které blokuje stojí oddíl vojáků, kteří kráčeli před kočárem.
"Do zbraně! Vy chraňte kočár!" zavelí hromovým hlasem, pak se otočí na Evelin. "Co se děje." zajímá se dívka překvapeně. Pán nekropole plynule tasí meč. "ZŮSTAŇ VE VOZE!" zavelí pevně a pěšáci, co kráčeli za vozem se pod velením svých důstojníků rozdělí na dvě skupiny. Jedna se přesune na levou stranu vozu a druhá na pravou. Vytvoří doslova hradbu těl a štítů mezi vozem a okolním světem. Vůz je ovšem výše než jsou ramena vojáků a tak dívka může přihlížet tomu, co se děje.

Přihlíží, jak rytíři jenž mají za úkol jí chránit přistanou před vojáky a připraví svá kopí k boji. Všichni napjatě sledují okolí. Ostatní gardisté s Maltazardovy gardy přistávají vedle svého pána. Ten se vyhoupne do sedla svého komára a pak se krokem vydá vpřed k spadlému stéblu. "BUĎTE PŘIPRAVENI NA BOJ!" zavelí když jeho komár překračuje stéblo. Jeho slova se okamžitě potvrdí. Jelikož z okolí se vyrojí hromada vejcožerů. Útočníci očividně netuší na co útočí. Nikdo kdo má mozek v hlavě by nezaútočil na pochodující armádu. To banda lapků udělá.
"Vemte jim vozy! Je nás víc!" zařve vůdce vejcožerů, který očividně neumí počítat. Jeho banda se vrhne na sevřené útvary a jejich nadšení dost ochladí pohled na rytíře na komárech. Přesto setrvačností pokračují vpřed vstříc osudu.
"Zabte je!" velí chladně Maltazard a vede svého komára vstříc největšímu hloučku. Vejcožerové vyzbrojeni kyji a primitivními zbraněmi nemají nejmenší šanci prorazit krunýř komára, zvláště pak ne komáru kterého jeho pán oblékl do další zbroje. To ovšem barbarům téměř okamžitě dojde, když jeden z nich udeří do nohy komára, jeho úder se cinknutím odrazil a rozzlobený komár se po barbarovy ožene se po něm svým sosákem a doslova jej rozdělí na dva.

Pozornost dívky se neodvratně přitáhne oštěp, který se zabodne do dveří kočárů. Oštěp vedl jedenz barbarů který jej hodil po jednom z rytířů a minul. Vojáci Nekropole stojí pevně na svých místech a chladně odráží svými štíty zuřivé údery barbarů. Jejich likvidaci nechávají na rytířích, kteří zamířili přímo proti útočníkům a pustili se do zuřivého boje. V prvních okamžicích stojí jeden rytíř proti tuctu nepřátel. Evelin je svědkem, jak je Jacques stržený ze svého komára a na okamžik zmizí v davu barbarů. Po těchto pár okamžicích se do boje zapojí další rytíři, kteří původně kráčeli za vozem. Barbaři jsou najednou přečísleni elitními vojáky nekropole v sedlech komárů. Několik rytířů, co byli strženi z zad svých ořů dokázali svou cenu, jelikož pokračovali dál v boji. Během pár okamžiků se boj změní v jednostranný masakr a během minuty je po boji, jelikož rytíři s barbary zkušeně skoncují. Všude kolem se ozývá vítězný pokřik vojáků nekropole.

"Odstraňte ty mršiny a stéblo ať můžeme pokračovat v cestě!
" velí Maltazard a zamíří na svém oři ke kočáru. Pěšáci se před ním rozestupují. Všichni musí přiznat, že pán nekropole vypadá majestátně. Doslova ztělesnění rytíře, jen v tmavé zbroji.
"Jste v pořádku?" zajímá se Jacques, který prošel ke kočáru a trošku nešťastně vytáhne oštěp z dveří. Rytíř přišel o přilbu a má na tváři šrám, obecně vypadá tak trochu pomačkaně a to i přesto, že na sobě má plátovou zbroj. Nevypadá ovšem vážněji zranění a dokonce se tváří spokojeně. Když si všimne zděšeného pohledu Evelin, usměje se na ni. "To nic není. Teď budu muset slečny odhánět." usměje se na dívku spokojeně. Jelikož jizva tvář nehyzdí, ale jen podtrhuje.
Vypadá to, že armáda Nekropole neutrpěla žádné ztráty.

"Tak to máme malé rozptýlení a můžeme pokračovat dál." Usměje se pán Nekropole, když je cesta volná a kráčí svým komárem vedle vozu. Dokud se na obzoru neobjeví hostinec.

„Cítím se kupodivu lépe,“ Evelin sama byla překvapena ozdravným účinkem, jaký to na ni mělo. Máchání a sekání do předmětu ji unavilo, ale také uvolnilo, mohla ze sebe vybít ten stres, který zažila ráno.
„To bude kouzlem učitele,“ ušklíbl se Maltazard sebevědomě. „Ber to jako základní výcvik jedné z těch nejjednodušeji použitelných zbraní.“
Zelenovláska přikývla na souhlas a potěžkala biják v dlani.
„Tohle nosí zdejší ženy v kabelce, aby se ubránily zlodějům?“ zajímala se a Maltazard pokrčil rameny, „některé, zbraně musí nosit ti, kdo si nemohou dovolit placeného ochránce. Žijeme v nelehké době.“
Evelin už se nadechla k odpovědi, ale císař jí rychle skočil do řeči.
„A než řekneš, že za to můžu já a moje válka, tak ne, kriminalita už tu byla přede mnou, já jí jen pomáhám usměrnit.“
„Rozděl a panuj?“ nakrčila koutek úst dívka v malém úšklebku.
„Tak nějak, ano,“ pokýval hlavou pán Nekropole.
„V mé zemi ženy nenosí nože ani meče, natož kyje, nosí sebou malý revolver. To je ocelová zbraň, která na dálku střílí malé kovové kuličky, a tak nepřítele zraní, často je i jeden takový zásah smrtelný.“

„Taková zbraň zní velice zajímavě,“ zalesklo se Maltazardovi v očích, „lidé jsou velice vynalézaví, dokázala bys něco takového popsat, jak přesně funguje? Čistě z hlediska zvědavosti.“
„Abys to použil na nevinné? Ne, vím sice, jak funguje, ale to je tak všechno, nevím jak ji vyrobit, stejně by ve tvé armádě neměla příliš uplatnění, je moc hlasitá, nemohl bys počítat s žádným tichým útokem, v tom je revolver nepraktický.“
„Jaká škoda,“ sevřel Maltazard pěsti s výrazem fatálního zklamání, „takový potenciál, ale nevadí, můžeš mě zahrnout více informacemi z tvého světa. Času nyní máme mnoho. Jakou jinou zbraň ve svém světě máte?“
Evelin napadlo, že by si z něho mohla udělat trochu legraci.
Ukázala mu bijec a pravila, „ženy u nás používají ještě jednu velmi nebezpečnou zbraň, je to podobné jako toto jen třikrát větší. Na obou stranách to má jako palec dlouhé rukojeti. Ženy tím bijí své muže, když jsou opilý nebo když se jim nechtějí podřídit. Říká se tomu, váleček na nudle.“
Pán Nekropole hltal každé její slovo, co splynulo z těch pěkných malinových rtů.
„Na nudle?“ přemýšlivě si snažil představit, jak s tím mají nudle co společného.

„Ano, protože pak z dotyčného muže zbudou jen proužky masa. Rychle se tak naučí, že ženám se nemá odporovat za žádných okolností.“
„Takže mi chceš říci, že to ve vašem světě, vládnou ženy nad muži?“ podivil se Maltazard s nelibostí.
„Ano, nevěříš mi?“ začala se vychytrale usmívat.
„Ne, nevěřím, lžeš a není hezké tahat svého chotě za nos, drahá. Vedl jsem dlouhé rozhovory s tvým přítelem Archibaldem, abych pochopil, že ženy tvého světa jsou krotká stvoření jako sviňky.“
„Lhát není nezákonné a docela jsem se při tom vymýšlení bavila,“ pokárala jej na oko.
„Lhát možná ne, ale lhát císaři? Mohl bych si to vzít osobně,“ i on se naoko urazil.
„Jestli mě chceš potrestat, tak nezapomínej, kdo tu má biják v ruce,“ nadhodila a zvedla ho sevřený v pěsti.
„Pokud ho tak moc chceš použít, mohu ti dát cvičný živý cíl, jakmile dorazíme k hostinci a dojede nás klec s tím únoscem, uvidíme, jak moc krutosti v tobě je. Myslím, že bude jen spravedlivé, když se toho chopíš.“

Evelin klesla ruka, „mám ho udeřit?“ zeptala se zmateně.
„Pár ran mu neuškodí ve srovnání, až ho vyslechnu já v Nekropoli,“ prorokoval Maltazard temně až se zachvěla.
„Zabiješ ho?“ v Evelin vzrůstala panika, nechtěla být zodpovědná za zmařený život, nikdo si nezasloužil smrt.
Císař se na ni pozorně díval a odhadoval její reakce, byla tak měkká a svým způsobem naivní, něco co už dávno ztratil, přesto zakroutil hlavou.
„Nemusím ho zabíjet, jsou i jiné alternativy, jak ho přimět mluvit a myslím, že to bude dobrý zdroj informací. Zabít ho by bylo ztrátou možností. Obávám se však, že neunikne mučení.“
Evelin se musela spokojit s tím, že ten muž alespoň nebude popraven, i když bude trpět. Nechtěla probírat právě takové téma, které ji nijak nebylo příjemné, a tak raději změnila téma, „pojedeme celou cestu až do Nekropole?“

Maltazardův spár vyťukával na okenní římsu neznámou melodii, pavoučí pavučinka nahrazující záclonku se mu otírala o hřbet ruky.
„Ne, nepojedeme celou cestu, nehodlám uštvat zvířata, k večeru bychom se měli napojit na obchodní trasu a na takových bývají hostince. Přenocujeme tam. Oba si zasloužíme jednou za den teplé jídlo a jistě oceníš postel po hodinách sezení.“
„Omlouvám se,“ vzhlédla k němu a on se na ni tázavě podíval. Ne, že by se mu stávalo často, aby se mu někdo omlouval, alespoň ne upřímně. Jediné upřímné omluvy ze srdce bývaly od Darkose, když něco provedl, protože mu vždy záleželo na otcově smýšlení.
„Proč?“ zeptal se.
„Nebýt mě, mohl jsi letět na svém komárovi a být v Nekropoli mnohem dříve.“
„To ano, ale v tomto kočáře sedí poklad, který má mnohem větší cenu než moje pohodlí.“
Evelin se začervenala, když ji nazval pokladem a netušila, co na to říct. Konverzace se stočila jinam a ona už se cítila podstatně lépe, dokud ji odpoledne neukolébal ke dřímání Maltazardův hlas, který jí vyprávěl.

Na cestě

Poté se Evelin vyloží svoji informaci, podepře si Maltazard zdravou rukou bradu a jeho bystrý pohled se zavrtá přímo do jejich očí. Dívka má rázem pocit, že se propaluje přímo do její duše, zatím co pán Nekropole zvažuje jestli si to právě vymyslela, nebo ne.
"Budiž to je cenná informace. Až se vrátíme můžeš si vybrat kterýkoliv pokoj , který nepoužívám já a nebo můj syn. Zařídím aby tam služebnictvo nanosilo nábytek a uspořádalo jej podle tvých představ." souhlasí po delším přemýšlení Maltazard, který se rozhodne, že toto je natolik pravděpodobná informace, že si jí dívka nemohla vymyslet.
"Vážně?" zeptá se Evelin lehce nedůvěřivě, ale pán Nekropole jen přikývne. "Ano, už jsem řekl." usměje se Maltazard pobaveně, když dívce nadšeně zasvítí oči. Ten záblesk se mu opravdu líbil, byl takový živý. Aniž by si to uvědomil na okamžik se zatoulá ve svých myšlenkách. Rychle se napomene, aby se vrátil do reality. Pro vládce nekropole by bylo nebezpečné nechat svou mysl toulat se v dálavách.
"Já jsem s tebou chtěl probrat jinou věc." začne po krátkém odkašlání a vyvolá přitom nejistý a možná i poplašený pohled dívky.
"Vážně jakou?" zeptá se podezřívavě.
"Chtěla jsi po své stráži, aby ti dala nějakou zbraň... "
"Ano, nemůžu se tu potloukat bezbranná, když všude kolem pobíhají únosci a vrazi." skočí mu do řeči dívka okamžite.
"...Prosím, nepřerušuj mne. " zamračí se Maltazard přísně. "Proto jsem se rozhodl, že ti umožním nosit zbraně. Mám ovšem jednu podmínku, žádná z nich nebude mít ostří ani hrot." mírní dívčino nadšení, kterým jí zaplanuli oči, klidně.
"Ale co jsou to za zbraně? Co nemají ostří?" zajímá se dívka bezradně. Ve zbraních se vážně nevyzná a tak jen rozhodí ruce. Přitom se pohne a kočár se zhoupne, že oba narazí do stěny.
"VOZKO! ŘIĎ TEN VŮZ POŘÁDNĚ! NEBO CHCEŠ ZBIČOVAT!!" zařve Maltazard na muže, který řídí vůz. "Tuhle cestu měli zpravit a on se snad snaží trefit každou díru, co v té cestě zůstala." zabručí a je na něm vidět, že raději cestuje na komáru.
"To jsou hole, hůlky, kyje, ale taky bijáky." vysvětlí ti a podá dívce věc, co vypadá, jako váleček. Ta si jej zmateně obrací v dlani, váleček není o moc větší než její dlaň.
"A na co to je?" zajímá se Evelin zmateně.
"To je ... Au... víš co já ti to předvedu! ZASTAVIT!" zahřmí Maltazard, když se vůz na hrbolaté cestě znovu zhoupne a on narazí hlavou do stěny kočáru. Úder sice ztlumí přilba, ale pán Nekropole se očividně naštval. Když vůz zastaví, pomůže Evelin vystoupit.
"Půjčíš mi jej. Ty tam umíš řídit vůz?" zeptá se gardisty, který zastavil komára vedle kočáru. Zatím, co kočí zbledne.
"A..ano, výsosti." odpoví gardista lehce nejistě.
"Výborně. Koči slez dolů. Dělej než se naštvu. " popožene kočího, kterému se z vozu na zem k císaři moc nechce, ale představa že by musel čelit svému pánu rozzlobenému jej dostatečně popožene.
"Tomuhle se říká biják. Natáhni ruku." to poslední patřilo ke kočímu, který to neochotně udělá. Pán nekropole mávne pěstí a mine ruku kočího, jako by jej minul. Ošklivý praskavý zvuk značí opak. Kočímu se bolestí rozšíří oči a z výkřikem se zhroutí na kolena a chytne zraněnou ruku.
"Když jím prudce mávneš, vyjede složená tyčka a tou se dá čistě přerazit ruka, co se k tobě natahuje. Není k tomu potřeba žádná síla. Jak jsem právě předvedl. Odvěťte ho." uděluje ti asi dvaceti centimetrovou tyčku v kterou se váleček změnil. S téměř přátelským úsměvem ti jej podá. Luskne prsty a jeden z gardistů přinese Kůl, který zabodne do země.
"Trochu si protáhneme nohy než budeme pokračovat v cestě, když už jsme zastavili." usměje se na dívku a začne jí vysvětlovat a předvádět dva základní údery bijákem. Asi půl hodinky takto cvičí a Evelin musí přiznat že to není náročné a mlátit do kůlu je trošku osvěžující. Umožní jí to vybít trochu své zloby. Po té půl hodince oba vyrazí zpět na cestu.

"Cítíš se lépe?" zajímá se Maltazard klidně.

Evelin byla ze srdce ráda, že se situace vyřešila k jejímu prospěchu, a že nemusela čekat někde v řetězech na příchod Maltazarda nebo ještě hůře, už mohla být míle odtud ve spárech těch dvou únosců.
Ať tak nebo tak, nejraději by si nasadila mílové boty a pelášila zpátky do Nekropole, ale po večeru byla stále zranitelná a bolavá, pojednou se bála být sama v kočáře. Sama se svými myšlenkami.
„Ne, počkám, ale nikdo z vás se ode mě nehne ani na krok,“ podívala se po svých gardistech v brnění. Všichni v doslechu sborově přikývli.
„Dobře, ostatní s vámi zůstanou a dohlédnou na vaše blaho, vyslankyně, já se vydám do pevnosti upozornit císaře na to, co se stalo zde,“ poslal jí Jacques povzbudivý úsměv, než odešel a Evelin s dalšími dvěma gardisty se vrátila do stanu.
„Měla byste se převléci, paní, tento strohý úbor není pro dámu vašeho postavení,“ namítl jeden z nich uctivě.
„Myslíš to, že jsem oblečena jako muž?“ podívala se sama na sebe a připadala si najednou jaksi nepatřičně. Ve svém světě kalhoty nosila běžně, ale zdá se, že zde k tomu měli výhrady.
„Ano, navíc, když máte na sobě šaty, je jednoduší vás poznat od všech ostatních, což usnadňuje naši práci,“ vysvětlil rytíř a upravil si pásek s mečem.
„Nemusím si, ale brát brnění…“

„Není potřeba, paní, teď jsme tady a položíme za vaši ochranu vlastní životy,“ ubezpečil ji tmavovlasý muž.
„Dobře,“ přikývla a vydala se k truhle, kterou přinesl sluha, nejspíše byla také přivlečena z dobité pevnosti a císař jí chtěl udělat radost, pravdou bylo, že teď její nálada klesla na nulu a cítila se pořád nejistě a vystrašeně. Nemohla to ze sebe setřást, a tak se soustředila na přehrabování, dokud nenašla sytě oranžové šaty. Ano, v těch bude svítit jako maják, usoudila a vytáhla je ven. Zašla do oddělené části stanu, aby se převlékla a skutečně to chvíli trvalo, protože všude musela něco šněrovat a zažádat o pomoc rytíře si netroufla.
Když se vrátila, měla na gardisty podivnou prosbu, „já… přála bych si mít u sebe něco, čím bych se mohla bránit, mohl by mi jeden z vás dát dýku? Cítila bych se s ní lépe,“ zaprosila krotkým tónem.
Muži se jeden po druhém podívali, ale zakroutili hlavou. „Je nám líto, nemůžeme vám poskytnout zbraň, císařův rozkaz.“
„Bojí se, že bych si ublížila?“ nakrčila nos v nesouhlasu.
„Nemusíte mít obavy, vždy budeme s vámi.“
„Ale dnes jste se mnou nebyli,“ argumentovala Evelin a oni jen zostuzeně sklonili hlavy, měla pravdu, ale i tak nemohli porušit rozkaz a tak raději mlčeli.

Vyslankyni bodla lítost nad tím, že to řekla a hned toho litovala. Nemohla dříve přemýšlet, než otevře pusu?
Tohle si nezasloužili, pokárala je, a přitom by se rozkrájeli, aby ji ochránili. Už se chtěla omluvit za svou zbrklost, když do stanu vstoupil Jacques.

Nabídl jí ruku, „pojďte, vše na odjezd je připraveno, císař tu bude během chvilky.“
Evelin přijala ruku a nechala se vést ven na světlo a nastoupila do kočáru. Kupodivu byl prostornější, než jak vypadal.
Jakmile dosedla zadkem na sedadlo, viděla okénkem mihnout se chumel vojáků. Netrvalo dlouho a dvířka se otevřela a naproti ní se posadil Maltazard.
Evelin už se nadechla, aby promluvila, když císař Nekropole udeřil zatnutou pěstí za sebe do konstrukce kočáru jako znamení k odjezdu. Celý povoz sebou několikrát trhl a rozjel se.
Maltazard si ji zamyšleně prohlížel jako by hledal odpověď na nějakou hádanku, ale v tom pohledu bylo jakési rozčarování, možná potlačovaná zlost? Viděla, jak stiskl tenké rty k sobě. Zlobil se na ni? Co provedla? Zjistil něco v pevnosti? Byl naštvaný na její rytíře nebo na ty dva, co jí chtěli unést?
Evelin byla napjatá, myslela si, že jeho společnost v kočáře ji uvolní a dodá pomyslný klid a jistotu, ale místo toho cítila pravý opak.
S hrůzou nechtěla věřit tomu, že se k ní bude chovat stejně odtažitě jako předtím, jako by se mezi nimi nic nestalo.

Najednou se Maltazard ohnul a rukou zašátral pod sedadlem, odkud vytáhl nějaký uzlík látky a hodil jí ho na klín.
„Vypadáš zmrzle,“ řekl.
„Není mi zima,“ odvětila Evelin, když poznala, že to je nějaká vlněná deka z husté měkké příze. I tak ji rozbalila a přehodila si ji přes nohy, protože dotýkat se jí prsty uklidňovalo, stejně jako teplo, které z ní cítila.
„Co se stalo?“ zeptal se posléze císař.
Evelin vzhlédla a naklonila hlavu na stranu, „myslela jsem, že už ti všechno řekl Jacques,“ pokrčila rameny.
„Chci slyšet tvou verzi, on u toho nebyl, kdy se to dělo. Jdu přímo ke zdroji,“ ukázal na ni ukazováčkem svého spáru, jako by ji z něčeho obviňoval.
„Já jsem nic špatného neudělala,“ hájila se.
„Takže jsi nikoho nepřemlouvala, aby ti pomohl v útěku ode mě?“ ušklíbl se a zelenovláska vykulila oči.
„Jistě že ne!“ vyhrkla, „když jsem snídala, slyšela jsem, jak se dva vojáci baví před vchodem do stanu o tom, že mě unesou. Ten jeden už byl v táboře, přeběhl zpátky po tom, co byla večer dobita pevnost a ten druhý se tam to ráno vetřel. Poslal ho Smrtihlav.“

Maltazard nadzvedl obočí, protože informace v takovém rozsahu mu sděleny nebyly.
„Zajímavé, vskutku, hm... proč by ale právě tebe, chtěl někdo jako on unášet? Máš pro něho nějakou hodnotu?“
Jeho modré a hnědé oko ji pozorovalo, až se cítila nepříjemně, bylo to jako výslech, jako by ji nevěřil. Snad si nemyslel, že je do toho nějak zamotaná a hraje na něho nějakou habaďúru?
„Třeba Smrtihlav nechce, abych skončila ve tvých spárech, možná ve mně vidí živou bytost a ne majetek,“ urazila se.
„Anebo jsi mu řekla o spojitosti mezi mnou a tebou, což je příhodnější alternativa, nemyslíš?“ jeho tón byl vážný možná i trochu kyselí, ale ona tyhle jeho metody znala. Maltazard byl jako chameleon, dokázal si pohrávat s pocity své oběti, aby dostal odpovědi na své otázky.
„Tvůj odhad je mylný, vaše veličenstvo, nic jsem mu neřekla o nás dvou. Je tak těžké si přiznat, že by ke mně jevil něco víc než lítost? Nevypadalo to, že by se mnou zacházel jako s hračkou, choval se ke mně dvorně.“
„Pokud vím, byla jsi nalezena za mřížemi, to mi nepřijde jako příliš ohleduplné chování k dámě,“ zatvářil se pochybovačně pán Nekropole.
„Říkal, že je to z bezpečnostních důvodů.“
Maltazard potlačil smích, „ano, to se říká všem vězňům, kteří mají ještě svá využití. Nezáleží na formulaci, jak vzletně ji řekneš, ale co přesně znamená. To, že tě strčil do vězení, vypovídá o tom, že ať tě viděl jako neozbrojenou ženu, stále jsi pro něho byla hrozbou a nevěřil ti, to je celé.“

„Ať tak nebo tak, choval se ke mně lépe než ty,“ ukázala teď ona prstem na něho.
„Pokračuj takhle a nedostaneš večeři,“ upozornil ji Maltazard, „pak si můžeme promluvit o tom, kdo se o koho stará.“
Evelin našpulila rty a posunula se, pohupování kočáru nedělalo právě dobře jejím namoženým svalům, které teď cítila dvojnásobně. Pokud si toho všiml, nedal to najevo.
„Mám ještě jednu informaci,“ nadhodila zelenovláska.
„Co za ní?“ zeptal se císař.
„Chci, abys propustil Archibalda na svobodu.“
Maltazard se rozesmál a zakroutil hlavou, „nemyslím si, že jakákoliv tvá informace stojí za takovou oběť, ne, drahá, tohle ti nesplním, tvůj přítel má pro mě vyšší cenu. Zkus něco jiného,“ mávl ledabyle spárem.
„Dobře… chci kancelář, kterou budu mít pro sebe, chci prostor, abych se mohla zabývat tím, co jsem dělala jako člověk a co mě naplňuje, chci zkoumat staré věci z tohoto světa, učit se. Pochybuji, že v Nekropoli je nějaký historik. Potřebuji se něčím zabývat, něco dělat, jinak se zblázním.“
„Zajímavé, ale není to nesplnitelné, ovšem záleží, jaká je tvá informace.“
Evelin věděla, že chce získat čas, oklikou se vyhnul a nedal jí své slovo, což ji mrzelo, ale Maltazard byl jako bůh lží a přetvářky.
„Když jsem byla ve vězení, Smrtihlav se mnou mluvil a někdo nás při tom vyrušil. Ten muž byl zahalený, ale i tak bych přísahala, že to byl jeden z tvých rádců z Nekropole. Rozhodně nechtěl, abych ho poznala. Bohužel, neznám jeho jméno, ale vím jistě, že bych ho poznala, kdybych ho znovu viděla.“

Evelin se rozběhne pryč od Maltazardova stanu. Než se povedená dvojice vzpamatuje, dívka přeběhne celý volný prostor kolem stanu vládce Nekropole a už se blíží k prvním stanům. Bohužel své rytíře nejsou nikde v dohledu. Chytřejší s dvojice sebere bleskově rozum do hrsti.
"Chyťte ho! Zloděj! Ukradl něco ve stanu našeho vládce!" rozeřve se na celý tábor. Tvým směrem se otočí opravdu mnoho hlav a několik strážných vykročí tvým směrem. Než se stačíš vzpamatovat obestoupí tě hromada vojáků, kteří se chtějí svému vládci zavděčit, že chytnou zloděje.

Dívka tluče kolem sebe, ale dosáhne jen toho, že dostane facku a dva strážní jí chytí. "Necukej se zloději!" napomene tě strážný.
"Já nejsem žádný zloděj! To oni jsou vzbouřenci!" zuří dívka a pohledem spaluje dvojici rádoby únosců. Dvojice dorazí k vzrůstající skupince a procpou se k tobě.
"Výborně. Já s kamarádem ho odvedeme k našemu pánu." pronese přesvědčeně, ale narazí na dva problémy. Prvním je postava Evelyn prozrazující, že to není On, ale ona. Druhá mnohem závažnější je neochota vzdát se své kořisti, kterou drží strážní.
"Zaprví! Mi jsem jí chytili, takže jí k němu povedeme mi!" odpoví strážný, co tě drží.
"Já nejsem zloděj! Já jsem vyslankyně!" zuří dívka a dupne jednomu strážnému vztekle na nohu. Hnána zlobou, jako parní lokomotiva parou. "AUUUAUAUA."Strážný zakvílí a začne poskakovat s bolavou nohou. Což vyvolá pobavený smích všech přihlížejících. Vojáci se dobře baví představením, co jste uspořádali.
"Hele, vtipy stranou. Já s kamarádem jí máme odvést pryč."
"Tvůj kamarád je neviditelný?" zajímá se strážný a ukáže na volné místo v kterém stál druhý vzbouřenec. Ten si očividně řekl, že být středem pozornosti tolika vojáků by pro něj nebylo nejzdravější. Tím trošku pokazí plány tvého rádoby únosce, který okamžitě improvizuje.
"Šel to ohlásit." improvizuje zdatně, bohužel vojáci Nekropole neprosluli inteligencí.
"Houby utekl! Jsou to vzbouřenci!" kvílí dívka rozzlobeně
"Hej, na tom může něco být! Zatkněte ho." přikáže důstojník stráží a ukáže na tvého únosce, který stojí uprostřed hloučku vojáků. Ti ho bez problémů odzbrojí a záhy jsou zatčený dva. Než stačí dívku někam odvést a zmlátit k čemu ten strážný, kterému dupla na nohu očividně směřuje. Jsou její současní věznitelé odstrčeni stranou. Přímo před ní se doslova zjeví velký štít, který udělá místo. Dorazili její rytíři.
"CO SE TU DO PEKEL DĚJE!" zakleje Jacques a jeho druzi tě obklopí a poskytnou ti životní prostor.
"Důstojníku chytili jsme zloděje." zkouší vzbouřenec, ale při pohledu na gardisty Maltazarda začal potit. Jelikož je mu jasné, že tyhle muži nejsou, tak lehce manipulovatelní ani tupí, jako zbytek.
"NE! JSOU TO VZBOUŘENCI! CHTĚLI MNE UNÉST!!" zahřímá zlobou nepříčetná dívka. Jeden z jejích rytířů udělá krok k muži a doslova za límec jej zvedne ze země.
"Co, že jsi zkusil?" zavrčí a nebohému muži zmizí doslova zem pod nohama, když jej dobře stavěný muž zvedl.
"Pán ho bude chtít živého!" zavrčí Jacques a zachrání, tak vzbouřenci život. Tedy prozatím. Gardisté udělají Evelin cestu zpět do stanu a ta zjistí proč byli pryč. Šli jí zajistit oblečení. Za nimi čtyři sluhové dotáhnou velkou bednu plnou dámského oblečení a dokonce jeden donese stojan ze zbrojí, kterou Evelin měla na sobě, když sem dorazila. Venku se ozývají rozkazy, které kolem stanu jejich pána tvoří neprostupnou zeď štítů a gardistů.

"Připravili jsme kočár k cestě zpět." ohlásí zvenku Jacques, když utichne skřípání a venku stojí velký kočár tažený nějakým tvorem, kterého dívka nepoznává.
"Přejete si rovnou vyrazit a nebo počkáte na Císaře?" zeptá se zdvořile.

Evelin nebyla nijak zmatená, Maltazard měl povinnosti a vstával brzy, zatímco ona mohla velkoryse odpočívat, což od něho bylo ohleduplné.
Ohleduplné? Zarazila se. Císař nebyl ohleduplný, nedělal výjimky, nebyl něžný a
Zdálo se jí to, nebo byl jiný, ne, nejspíše to byla jen její představivost, přelud, možná si ho tak chtěla vybavit a namlouvala si to.
I po tom co se stalo, neočekávala žádné milosrdenství, to, že k sobě měli minulou noc blízko, ještě nelámalo stébla a svět se nezačne točit jinak. Stále pro něho bude pěšák ve hře a její plán je utéct a vrátit se do svého lidského světa kam patří.
Nemohla na to však myslet, když se posadila a cítila, jak má ztuhlé nohy, když je vystrčila zpod kožešin. Byla tam zima, nikdo nezapálil oheň a jak Maltazard řekl, tyto končiny jsou chladné. Zima však nebyla ta nejhorší věc, to byla bolest mezi jejíma nohama, ne že by toho v noci prožila málo. Neskutečně se zastyděla za slabost a napětí ve stehnech a klínu.
Takhle se ženy cítily po svatební noci? Už to měla na špičce jazyka, ale včas ta slova zadržela, nemohla se přeci bavit s nějakou cizí otrokyní o tom, co s císařem dělala i kdyby to jen naznačila. Nebylo by to vhodné ale při pohledu na ženu, která pokorně upírala oči do země, nejspíše věděla, co se stalo.

Věděl to celý tábor? Taková ostuda. Evelin zrudla jako třešeň a také měla nutkání se zadívat do země.
„Dobře, takže, teď můžeš jít, dokážu se o sebe postarat a nepotřebuji tvou pomoc,“ propustila dívku mávnutím ruky a ta na nic nečekala a nevzpírala se.
Pro obě to takhle bylo lepší a Evelin mohla takto zápasit s vlastními pocity, zvláště ten, který byl napůl výčitka z toho, že spala s vrahem a nepřítelem po jakousi pramenící spokojenost.
Nejdříve vstala a dobelhala se jako jehně k misce s vodou, aby si opláchla tvář a zbavila se ospalosti, a poté se vydala hledat něco, co by si mohla vzít na sebe. Našla truhlu a v ní nějaké mužské oblečení, navlékla si na sebe tuniku, která byla trochu větší, a tak ji stáhla v pase koženým opaskem. Zvláštní, Maltazard nikdy nenosil tuniku, nebo ho spíše vždy viděla buď v košili anebo brnění. Kdo ví, třeba to byly jen náhodné svršky. Nakonec si na sebe navlékla úzké kalhoty.
Když už nebyla alespoň nahá a nemohl ji tak nikdo přepadnout, ne že by do císařova stanu jen tak někdo vpadnul a riskoval nůž do zad.

Evelin se posadila do přední části stanu ke stolu a užívala si snídani, když zaslechla u vchodu nějaký rozhovor. Dva hlasy zdá se šeptaly, probíraly momentální téma odchodu a toho, co se stalo včera při útoku.
„Včera to bylo o chlup co?“
„Jo, zmizel jsem dřív, než si mě někdo všiml a ty taky koukám.“
„Šel jsem se Smrtihlavem a mám rozkazy, je dobře, že jsi tady, alespoň mi pomůžeš.“
„Jo, s čím?“
„Nejdříve mi řekni, kde je císař?“
„Je v pevnosti, asi zjišťuje škody, co jsme tam způsobili, ostatní se chystají na přesun.
„Skvělé, teď je výborná možnost ji vzít, nikdo nic nepozná, každý se věnuje něčemu jinému.“
„A koho myslíš?“
V Evelin ztuhla krev, nebylo moc lidí, které by tu někdo chtěl unést a měl nějakou cenu. Málem se zadusila posledním soustem.

„Idiote, jasně že tu holku, jak na ni Smrtihlav dělal oči,“ ozvalo se zvenku.
„Asi ještě spí, včera měla rušnou noc, kdo ví v jakém je stavu.“
„Počkej, to jako…“
Tiché pochechtávání na úkor její cti bylo nechutné.
„Jo, nebyl jsem jedinej, kdo něco slyšel, měl jsem kavalec blízko tyranova stanu.“
„Co když fakt leží mrtvá, víš, jakou má císař pověst.“
„Vražednou?“

Oba dva únosci se zasmáli.
„Tak ji zkontrolujeme, ale jestli je z ní krvavá kaše, necháváme ji tady.“
„Souhlasím.“
Evelin už byla na nohou a nevěděla, co dělat, rychle popadla židli za opěradlo a rozeběhla se s ní proti plachtě vchodu, která se pohnula.
Dřevěná konstrukce našla cíl, dvě nohy narazily do břicha prvního muže a ten padl dozadu na svého kolegu. Oba dva se svalily venku na trávu.
„Co to sakra!“
Evelin znovu zvedla židli a udeřila jí druhému o hřbet. Poničenou židli poté hodila po tom prvním, který se pořád svíjel na zemi, a rozeběhla se od stanu.
Kde byli její gardisté? Jak to, že nehlídali stan, když je potřebovala?

Další den

Maltazard si stále klade otázku jestli jsou lidští muži vážně, tak divní jak se mu to zdá. Opatrně si lehne na postel vedle dívky, jenž upadla do vyčerpaného spánku. Nesnaží se k ní nijak lísat a nebo se dotýkat, jen leží vedle ní. Nějak nemůže usnout a tak jen leží v loži. Jeho hlava je plná myšlenek a po dlouhé době i pocitů, jenž už myslel že nemá. Ptá se sám sebe, jak jej dívka vidí. Jestli jako nestvůru, která chce zničit vše hezké a nebo jen bezohledného vůdce, který si jde nejkratší cestou za svým. To ho vede k myšlence co bere za své, jelikož jeden z jeho hlavních cílů proč chce obsadit první království byl a možná je polibek jeho princezny. Teď si klade otázku jestli je to nutné. Dostal od Evelin pravý polibek a ten ho změnil, tedy spíše začal měnit. Minimálně se mu zpravili uši. Zamyšleně si promne ucho, které se narovnalo. Na nic nepřijde, ale stejně kolem něj pro teče i zbytek noci. Když obloha venku začne světlat, vstane obleče si zbroj. Vyjde ze svého stanu a trochu s uspokojením se usměje, když se zadívá na své gardisty stojící na stráži před stanem. Většina vojáků, kteří se drží na nohou jsou právě jeho gardisté a rytíři jeho syna.

Tábor se pomalu budí, ale i tak nemá problém najít služku, které vydá rozkazy. "V mém stanu spí vyslankyně. Dones jí snídani do pokoje a počkej, že se probudí, ale pokud jí vzbudíš ty a nebo nějaká tvá pomocnice, nechám vás zbičovat." vydá rozkaz a aniž by vůbec uvažoval o tom, že by jeho rozkaz nebyl uposlechnut, pokračuje dál. Míří zpět do pevnosti, cestou se k němu automaticky přidá dvojice jeho gardistů.
"Našli jste Smrtihlava." zeptá se přes rameno.
"Ne, Výsosti." odpoví gardista věcně a obává si reakce svého pána. Ten si ovšem jen povzdechne a pokračuje dál v chůzi směrem pevnost. Začne s inspekcí toho, jak moc pevnost utrpěla v bojích.
"Byli zajati nějací vzbouřenci?" zajímá se zvědavě, když stoupá do věže.
"Ano, výsosti asi dva tucty se vzdali a nebo se nám je podařilo zatknout. Přejete si je osobně popravit?" odpoví trochu jistěji gardista.
"Ne, nechte je naživu. Pošlete je kopat kámen." rozkáže v záchvatu velkomyslnosti. Sám se ptá proč, když vchází do pokojů Smrtihlava.

Evelyn vzbudí za několik hodin ruch v táboře, který se jednak pomalu balí. Jednak jsou vězni hnáni z pevnosti ven. Vzbudí jí vůně čaje ležící na stole. Pohled padne na služebnou, která se očividně potí snahou se nepohnout a nevydat zvuk.
"UAA." zívne dívka a protáhne se. "Co se to tam venku děje?" zazívá a přivolá služebnou, která má podnos s obloženým chlebem.
"Vládce rozhodl o osudu vzbouřenců a stráž plní jeho rozkazy." odpoví okamžitě a když si všimne znepokojeného pohledu pokračuje. "Poslal jej do dolu. Nikdo tomu nemůže uvěřit. Běžně je nechává trhat komáry a pak je jim předhodit jako krmení. " vysvětlí Evelin proč je venku takový rozruch.
"Kde je Malt... jeho výsost teď?" zeptá se.
"V pevnosti. Prý ho nemáte se snídaní čekat. Prý brzy vyrazíte zpět do města." předá další zprávu, co jí donesl posel.