Včele své gardy se do tábora na komárů vrací pod vítěznými prapory pán Nekropole. Na svém komárů vypadá opravdu majestátně a nebo se tak alespoň cítí, když přistává doprostřed tábora. Uzdu svého komára hodí pacholkovi a seskočí ze sedla.
Rázným krokem zamíří přímo do svého stanu. Cestou prohodí několik slov s důstojníky gardy a chápavě přikývne.

"Vyslankyně jsem rád, že jste v pořádku." osloví Evelin formálně, jelikož za ním vstoupí sluhové, kteří Maltazardovy pomáhají ze zbroje.
"Nic mi není." pipne nejistě Evelin.
Maltazard odloží plášť, zbroj i pevný kabátec pod ním, jelikož vše je od krve. Sluhové ty věci odnesou k vyčištění.
"Nepřeji si být rušen ." přikáže sluhům a když odejdou k dívce, která se třese při představě, co jí udělá.

Evelin už dopředu věděla, jak to dopadne, byla to jen otázka času, než Maltazard získá to, co chce. Ne, že by si dělala takové naděje, že by to celé dělal a obětoval životy svých vojáků pro ni, ne šlo mu o strategicky položenou pevnost na hranicích jeho království. Nic víc.
Zůstala v cele a poslouchala drtivé údery beranidla, které otřásaly zdmi. Srdce jí přitom bubnovalo, ale ne z toho, že by se jí strop zřítil na hlavu, ale z myšlenky, co jí císař udělá, až ji dostane do ruky.
Náhle údery přestaly a byl slyšet jen křik, řev, to jak vojáci spěchají do schodů a zase zpátky. Trvalo to nějakou chvíli, než uslyšela výkřik a přesně věděla, čí hlas to byl.
Zachvěla se najednou neskutečně nervózní. Byl tady. Byl naštvaný? Zuřil? Nebo byl raněn? Možná umírá?
Ta nevědomost byla stravující.
Náhle se dveře z nádvoří otevřely nebo spíše rozrazily a dovnitř vešlo několik postav, naštěstí ani jedna z nich nebyl on.

Evelin si oddechla, když viděla známou tvář.
„Hledali jsme vás v každé místnosti, ale nečekali jsme, že budete zde vyslankyně,“ promluvil Jacques a vypadalo to, že se mu ulevilo.
„Jste v pořádku?“ strachoval se a vytáhl tenký nožík, aby ho strčil do zámku, jelikož nikdo neměl klíč od žaláře.
„A… ano jsem v pořádku,“ odvětila Evelin stroze, právě teď jí do povídání moc nebylo. Další rytíři šli osvobodit své druhy, kteří byli zajati.
„Máme za úkol vás doprovodit v bezpečí do tábora od možného nebezpečí. I když byla pevnost dobita, stále hrozí nějaký odpor,“ vysvětlil naléhavě, evidentně zastával stejný názor a to ten, že žena nepatří tam, kde je násilí.
Dveře cely se otevřely a dívka vyšla ven.
„Takže, císař není zraněn?“ zeptala se.
„Ne, pokud vím,“ zakroutil hlavou, „pojďte, jistě si potřebujete odpočinout od toho hrozného zážitku.“

Bez dalších slov šel Jacques před ní, jeho mohutnější vyšší postava jí dělala cestu a tak se dívala jen na jednu nebo druhou stranu za jeho zády. Nádvoří bylo mírně zaplněné, mrtvoly byly odnášeny, ale přesto se na dláždění leskly stopy krve a hlíny. Tam na druhém konci byl Maltazard.
Evelin sebou trhla, jako by jí někdo píchl špendlíkem, dával rozkazy a ukazoval spárem na hradby. Ve chvíli, kdy se s ní jeho pozorné oči střetly na dálku, sklopila pohled k zemi a šla za svým rytířem jako odsouzenec.
Rychle poté překročili otevřenou bránu, kterou vojáci Nekropole stihli otevřít dříve, než ji prorazilo beranidlo.
Dále ji čekala cesta lesem do osvětleného tábora, když tam došli, byla již velká tma, naštěstí nijak nezabloudili. Skupina ji opustila u yurty a dva vojáci zůstali stát na stráži před plachtou u vchodu.
Zůstala sama. Nebyla tak pošetilá, aby nadzvedla zadní část stanu a utekla neznámo kam do noci. Byla unavená, protože se tak moc soustředila, ale ani teď se jí nechtělo spát. Přesunula se k ohništi uprostřed stanu, aby vstřebala trochu tepla. Přecházela sem a tam jako tygr v kleci a ignorovala rozložené pokrývky na volné ploše u ohniště.

Byla tak moc nervózní a přestavovala si samé špatné věci. Neměla náladu na to se hádat, a i když měla žízeň, na džbánek opodál se dívala s odporem. Několikrát dokonce vykoukla ven a zeptala se, zda se císař už vrátil z pevnosti, ale pokaždé jí bylo sděleno, že ne.
Mohla to být hodina nebo dvě, když z venku byl slyšet větší ruch a nezaměnitelný hluk třepotání křídel komárů, kteří se navraceli.
Evelin se zrychlil dech.

Bitva

Pětice rytířů Nekropole se nikým neviděni přehoupla přes hradby okamžitě se podívala dolů na nádvoří, kde před hlavní branou roste obrovitá hromada harampádí, která má zatarasit bránu po jejím vylomení.

Skupinka, jako by se nic nedělo zamíří k boční brance. Oblečeni, jako vzbouřenci nevzbudí nikoho pozornost. Tedy dokud není pozdě. Strážní u branky se na skupinku zamračí, ale jejich slova.
"Kam to jděte?" se změní v nesrozumitelný chropot, když rytíři podříznou hrdla překvapeným strážím. Poté jim nic nebrání otevřít branku.

Po smluveném signálu k ní vyrází pán Nekropole v čele své gardy. Zároveň dá signál k všeobecnému útoku na pevnost. K hradbám se znovu hrne nekorunovaný dav, který mimo žebříčku nese i beranidlo. Znovu za nimi klusaji pravidelné jednotky Nekropole, které začnou odstřelovat hradby.

Smrtihlav najednou neví, kam dřív a tak se stane, že otevřené branky si všimne až v okamžiku, kdy ji projde Maltazard sám. Při pohledu na tirana začnou vzbouřenci panikařit.
"Tohle je naše chvíle! Zabijeme tyrana a jeho psi a budeme volní!" povzbuzuje smrtihlav své druhy a v jejich čele se vrhne vstříc císaři a jeho gardě.

Gardisté obklopí svého pána ve snaze jej bránit. Ten jen zavrtí hlavou a s taseným mečem vyjde Smrtihlavovy vstříc. Uprostřed pevnosti se rozhoří zuřivý boj mezi veliteli obou skupin.[color=maroon]"Statečná slova, ale takových už bylo."[color] ušklibne se Maltazard a tne po Smrtihlavovy zhora. Ten silný sek zablokuje pevným krytem a pod silou útoku malém poklesne v kolenou. Další císařův útok se nesnaží zastavit, ale místo toho silný úder odvede stranou a udělá si tak místo pro bod proti císařově srdci. Ten se úderu vyhne tím, že udělá krok zpět. Hned musí znovu ustoupit před sekem proti jeho boku, ale než stačí přejít do útoku musí krýt sek na hlavu. Císař znovu ustoupí, ale tentokrát stihne udeřit a začne si se smrtihlavem vyměňovat šeky a kryty.

Kolem dvojice splétající kolem sebe smrtící stříbrnou pavučiny, se vytvoří volný prostor. Nikdo se nechce připlést pod meč jednomu ani druhému. Všude kolem se ovšem rozpoutá zuřivá řež mezi vzbouřenci a gardou pána Nekropole. Dobře vycvičení a. vyzbrojení gardisté pomalu získávají převahu. Ovšem ještě není rozhodnuta.

Smrtihlav s Maltazardem zaseknou své meče. "Nejsi tak dobrý šermíř, jak se říká." ušklibne se smrtihlav.
"Ano, moje nejlepší šermířské dny jsou pryč." souhlasí pan Nekropole pobaveně a oběma naběhnou žíly. Oba chytí meč oběma rukama.
"Hlavně, že to víš."
"Ty ovšem zapomínáš na jednu věc."
"Jakou?"
"Pověsti o mých schopnostech vznikly, když obě moje ruce prsty." usměje se zle Maltazard svého soka sparem do boku.
Smrtihlav couvne od svého soka a podívá se na hlubokou ránu ve svém boku."Tohle není konec!" zavrčí vůdce povstalců.
"Ale je." usměje se temně Maltazard, ale než stačí svého protivníka dorazit. Vrhne se na něj několik vzbouřenců a oddělí je od sebe. Maltazard otráveně odrází neumělé útoky a srazí oba muže. Bohužel Smrtihlavov mezi tím někam zmizí.
"SMRTIHLAVE! KDE JSI TY NiCKO!" hlas pána Nekropole otřese celou pevností.

Mezitím Evelin najdou rytíři pověření její ochranou. Jacques se objeví,jako druhý a když vidí, že je Evelin v pořádku, očividně se mu hrozně uleví.
"Vyslankyně. Poslal nás pro vás císař. Všichni jsme si o vás dělali starou. Přejete si doprovodit zpět do tábora."" je na něm vidět, že Evelin chce vážně odvést s celý. Zatím, co zvuky boje nahoře utichají a zazní trubky Nekropole.

Mezitím v táboře obléhatelů pořádá Maltazard nad mapou další poradu. Tentokrát se řeší postup k hradbám.
"Výsosti, já chápu že vaše milenka je velmi krásná, ale nepřeceňujete její schopnosti?" po jeho slovech po něm vrhne Maltazard opravdu chladný pohled a začne obcházet stůl s mapou.
Q"Co jsi to řekl?" zajímá se vládce Nekropole až příliš přátelsky. O okamžik později se kolem krku nebohé muže sevřou císařovy chladné prsty.
"O.. omlouvám se, ale ale celý Tábor si si šeptá o tom, že ta žena je vaši vaší milenkou." sypavě ze sebe vyráží důstojník a pod tíhou sevření svého pána postupně klesne na koleno.
"Vážně si to povídá celý tábor?" zajímá se Maltazard klidně a muži, jenž se snaží uvolnit jeho sevření, nevěnuje žádnou pozornost.
"No, ano." připustí neochotně další důstojník a jeho kolegové nejistě přitakaji s vědomím, že se přítomní rytíři mohou snadno stát popravčími. K jejich úlevě se začne jejich pán pobaveně smát a nebohé důstojníka pustí.
"Tak všichni si myslí, že vyslankyně je mojí milenkou, i když není?" směje se pobaveně celou ironií, kterou nikdo mimo něj a dívky nikdo nepochopí. K smíchu svého pána se nejistě přidají i důstojníci.

"Tak jsem se pobavili a vraťme se k praktickým věcem. Před tím než posunete beranidlo k bráně musíme překonat ten prostor." ukáže pan Nekropole na prostor před pevnosti. Každému je zřejmé, že obránci tam zasypou útočníky kamery a oštěpy.
"Postavíme tam dřevěné zástěny a za nim zaujmou pozice střelci s kuší."
"Výsosti proč se s tím namáhat? Prostě si stoupneme na maximální dostřel kuší a budeme je odstřelovat."' navrhne důstojník prostý způsob.
"Na maximální dostřel bude palba nepřesná, což povede k plýtvání šípy a ztrátě času." vysvětluje pán Nekropole a nenápadně kyvné má rytíře a ten se ukloní.


Tak se stane, že Evelin sedící v cele, zaslechne chaos a zvuky prozrazující horečnou aktivitou. Kolem pobíhají obránci, kteří nahoru nosí všechno, co vypadá pevně a masivně.
"Ven to k bráně, než dorazí beranidlo." pokřikují po sobě vojáci.
V ten samý okamžik přitáhnou pozornost dívky tupé údery. Když vykoukne z okýnka celý uvidí lana táhnoucí se po zdi a po kterých v naprostém tichu šplhají rytíři Nekropole.

„Však jsem to už říkala, byla jsem vyslankyní prvního království, kterou poslali vyjednávat o mír do Nekropole. Byla jsem tam několik dní a poté bez vysvětlení mě M vzal s celou svou skupinou sem, aby mě poslal jako návnadu v nějakém svém hrozném plánu. Nemám co víc k tomu říci. Touto dobou si ten zlosyn nejspíše myslí, že jsem mrtvá a stejně je mu to určitě jedno, hlavně, že se mě zbavil.“
„Takže nemá žádný zájem vyjednat mír s prvním královstvím?“
„Ne, to co M chce, je jen další podrobená země na jeho seznamu jako ty předtím. Nechce svobodné lidi, chce otroky, které může ovládat,“ rozčilovala se Evelin.
„Stejně jako tebe?“ zeptal se Smrtihlav.
„V Nekropoli je člověk spíše vězeň pod dozorem, než aby mohl jít, kam chce,“ povzdechla si. „Je to tam hrozné, divím se, jak tam vůbec někdo chce žít a bydlet.“
„Řekl bych, že pod svícnem je největší tma, čím blíže u toho, kdo má největší moc, tím více je přehlížený,“ vydedukoval Smrtihlav.
„Možná, nemohu to posoudit, nikam jsem se moc nedostala, nemohla jsem poznat zdejší lidi.“
„Zato jsi poznala jednoho, možná až příliš, mám informaci, že jsi milenka zavrženíhodného M,“ tato přímá otázka Evelin znejistila a přesně věděla, od koho to přišlo.

„To ti řekl on?“ zeptala se uraženě a myslela tím radního.
Smrtihlav ji probodával pohledem, o kterém netušila, co si myslet.
„Ne, nejsem jeho milenka,“ prohlásila a vlastně tak docela nelhala, nikdy spolu neulehli jako muž a žena, i když došlo na intimnosti.
„Je mi ale trapné, že si to někdo myslí. To, že se ke mně M chová jako k podřadné ženě, kterou může využívat do svých plánů nebo pro to, aby ji ponižoval a bavil se tím, není ještě zárukou, že jsem jeho milenka,“ rozčilovala se kvůli klepům, které se šíří na dvoře.
„Neměl bys věřit všem pomluvám.“
„Pravda, nemohu si tuto informaci nijak ověřit,“ souhlasil, „musí mi stačit tvé čestné slovo,“ přikývl Smrtihlav.
Jako by na tom nějak záleželo, pokud mě má soudit podle toho, že jsem byla v Maltazardově posteli, je to divný způsob, pomyslela si.
„Navíc, kdo by chtěl mít něco společného právě s ním?“ mračila se.
I Smrtihlav se zamračil a kožešina u krku jako by se mu mírně naježila, dokonce i barva jeho švestkové kůže podivně ztmavla. Značilo to něco? Rozpaky? Hněv?
Neuměla číst reakce jiných druhů, u minimojů to bylo jednoduché, byli převážně jako lidé, ale u víl těžko říci.

„Moje sestra se kdysi hodně zmýlila v tom, koho teď nazýváme zrůdou. Byla mladá a hloupá, dost hloupá na to, aby se nechala vést svým srdcem. Bohužel, její volba byla více než špatná,“ promluvil najednou a to přitáhlo její pozornost ještě víc.
Evelin vykulila oči a chytila se mříží. Pevně je tiskla, až měla klouby na rukou bílé a prsty ledové.
„Počkej, počkej, co jsi to říkal?“
„Takže jsi ten příběh slyšela?“ tázal se Smrtihlav bez emocí.
„Žila jsem v prvním království, jistě že jsem slyšela dost, ale nikdy bych…“
„Neřekla, že svět je tak malý? Vskutku. Moje rozhodnutí bojovat proti Nekropoli není jen z pohledu svobody a utlačovaného lidu, ale má to i osobnější důvod a moje pomsta se přiblížila nečekaně rychle,“ Smrtihlavův hlas zhrubl, ale výraz byl pořád stejně prázdný, když vstal a udělal dva kroky k mřížím.
„Je mi opravdu líto, co se stalo, M neměl žádné právo tvou sestru…“ nedokázala to říct. To slovo se jí vzpříčilo v krku, ale vždycky nějak tušila, že M tu zlovílu zabil za to, co mu udělala. Nikdy se netajil svou nenávistí k ní.

„Ne, ne, ne…“ zakroutil Smrtihlav hlavou, „ten příběh je jiný, než si myslíš. Maltazard mou sestru nezabil, byl jsem to já.“
Evelin odstoupila od mříží, když ji polil chlad a zimnice. Slyšela dobře? Najednou se obrázek chrabrého vůdce odboje proti Nekropoli naprosto změnil v obrázek vraha. Tohle bylo špatně, chtěla Smrtihlava vnímat jako zachránce, někoho, kdo vše dělá z dobré vůle, ale tohle ji naprosto potopilo.
„Nevěřím ti, chceš mě jen tahat za nos,“ zamračila se, prostě to k němu nesedělo. Někdo tak slušný jako on nemohl udělat něco takového, ale, co když klame tělem jako ona?
„Nemám v oblibě lhát,“ řekl zcela vážně a tentokrát to byl on, kdo se chytil mříží a díval se na ni jako na ztraceného králíka v trávě.
„Proč bys to dělal, proč bys zabíjel svou sestru? To nedává smysl,“ vyhrkla Evelin.
„Vidím, že nerozumíš. Můžeš být šťastná, že jsi nepoznala neopětovanou lásku. To je to nejhorší, co bys kdy cítila, je to horší, než jakákoliv nemoc. Musel jsem se den za dnem dívat, jak Miréna chřadne, jak neustále vyhlíží posla, který by jí přinesl zprávu. Naděje tě zcela zničí, kousek po kousku a promění se v hořkou melancholii. Hledět na to je něco naprosto strašného jako dívat se na člověka, který zaživa umírá a vadne jako květina bez vody.“

Evelin mlčela nervózní z celého příběhu.
„Miréna mi zpočátku nic neřekla, když se navrátila do svého rodného domu, ale posléze po mém naléhání mi řekla celý příběh, jak velké chyby se dopustila ze své touhy a přiznala se, že pod srdcem nese outěšek jejich nešťastného spojení. Nenáviděl jsem toho rytíře, který opovrhoval city mé sestry, ale nechtěla mi prozradit jeho jméno. Nejspíše měla strach, že bych ho vyhledal a skoncoval s ním.“
Evelin sledovala, jak se Smrtihlavovy prsty obtáčejí kolem kovu, jako by ho chtěl ohnout.
„Takže jsi nemohl nic dělat?“
„Snažil jsem se jí přemluvit, aby na něho zapomněla, ale byla vytrvalá a stále doufala, že si ten muž uvědomí svou chybu, ty dlouhé měsíce odmítání…“ povzdechl si.
„Nemohl jsem Miréně odpustit jakou naivní chybu udělala, když ho obelhala. Ti dva nikdy neměli mít společný osud.“
„Nešlo tedy nějak zrušit to spojení?“ zeptala se Evelin na otázku, která ji velice zajímala i z vlastní iniciativy.
„Magický polibek nelze anulovat, je to celoživotní slib, který by se měl brát smrtelně vážně,“ Smrtihlav opřel čelo o jednu z kovových tyčí a zavřel oči.
„Miréna udělala chybu a také za ni tvrdě zaplatila. Když se blížil termín jejího porodu, prosila mě, abych jí ušetřil trápení, nemohla už dále žít s odmítnutím své lásky. Okolnosti v tu dobu v mé rodině nebyly právě přívětivé, na jedné straně byla sestra nebo spíše už její stín, kterým bývala a na druhé slovo rodiny, která nemohla přijmout hanbu z jejího jednání. Ano, udělal jsem to hned po tom, co přivedla na svět toho bastarda, kterého jsem poslal za jeho otcem, ať rozhodne o jeho osudu a nese břemeno svého rozhodnutí.“

Teď znala Evelin celý příběh a byla jím zasažena. Nebyl to Maltazard, kdo zabil svou první ženu, ale její vlastní bratr na popud rodiny. Podivná historie a ona netušila, kdo by měl být za to všechno viníkem, protože se zdálo, že každý na tom má kousek viny.
Smrtihlav otevřel oči a podíval se na ni, zranitelnou a zmatenou.
„Ať už tedy jsi jeho milenkou či nikoliv, dával bych si být tebou velký pozor,“ věnoval jí dlouhý pohled těch podivných velkých očí, než se otočil a odešel.
Císařovna Nekropole zůstala sama v cele s myšlenkami s úzkostí nad Maltazardovou minulostí, která se jí odkryla. Pokud tedy předtím mluvil pravdu o tom, že když bude popírat jejich pouto, stane se jí to samé? Bude strádat jako Miréna, až z ní bude jen střípek jejího já? Ne, byl v tom zásadní rozdíl, ona ho přeci nemilovala a jejich pouto byla náhoda, nic co by jeden nebo druhý plánoval. Miréna to udělala sobecky, záměrně…
Políbila ho, svedla a doufala, že se do ní časem zamiluje tak moc jako ona do něho, ale nepočítala s tím, že on žádné srdce nemá ani předtím ani teď.
Evelin cítila, jak má mokré tváře a rychle si je setřela rukávem. Do čeho se to sakra namočila?