Další útok na pevnost

Evelin sedí v cele a jediné co může je dívat se s malého okénka. Tak si všimne rytíře na komárů, který pomalu obléta tvrz zatímco je druh dělá náčrt tvrze. Snadno odhadne, že se dvojice drží mimo dohled obránců, takže o nich tito netuší. Komár pomalu zmizí z dívčina zorného pole a vrátí se do tábora obléhatelů.

Tam je už pan Nekropole očekává."Výsosti, dokončili jsme mapování hradeb, jak jste přikázal." ohlásí rytíř a předloží nákres hradeb. Tento poslední nákres mu chybí a tak jej začne studovat.
"Výsosti proč plánujete další útok když nám Vyslankyně otevře bránu?" zajímá se zmatený rytíř.
"Pro případ, že by jí nepřítel neuvěřil." odpoví Maltazard klidně a v soukromí své hlavy.Pro případ, že by se přidala na jejich stranu. Přitom se pozorně zadívá na nákres.
"Připravte zástěny a beranidlo. Začneme je pomalu posouvat k hradbám." přikáže a pošle důstojníky splnit rozkazy. Gestem zakáže odchod dvěma rytířům.
"Už si na jezdce nepřítel zvykl?" muži přikývnou.
"Dobře, jakmile se začne hýbat beranidlo, pět rytířů vplyží do pevnosti. Po západu slunce zahájíme hlavní útok. Těch pět mužů nám otevře zadní branku na přistávací plochu komárů. rytíři znovu přikývnou a odejdou realizovat plán.

V pevnosti se Smrtihlav rozloučí s rádcem, který se tajným východem vytratí z pevnosti. Vůdce vzbouřenců se vrátí k Evelin a tváří se zamýšleně. "Takže můžeme pokračovat v rozhovoru. Nenapadá tě něco, co by mi mohlo pomoct v obraně pevnosti?" zajímá se a pozorně si Evelin prohlédne. Slova rádce o tom, že byla tyranovou milenkou.
"Takže můžeš začít s tím, že mi řekneš své jméno a svůj příběh. Jak jsi se dostala pod hradby mé pevnosti." usměje se a podá si stoličku.

„Chceš si mě koupit? Dáš mě do vězení, aniž bych se něčím provinila, a pak ze mě chceš tahat rozumy?“ naklonila hlavu na stranu, „není to trochu nevděčné? Varovala jsem tě přeci předtím, řekla jsem ti, že přijde útok a odkud.“
Smrtihlav, který se mezi tím převlékl do modrého šatu a nové bílé kožešiny, přikývl.
„Ano, to je pravda, ale vžij se prosím do mé situace, nikdo zde nechce přijít o život, bojujeme za svobodu, za dobrou věc, musíme ukázat ostatním zemím, že dokážeme odolat síle Nekropole.“

„I kdybych ti chtěla pomoci, tak více už nevím, nejsem vědma, nemám věšteckou kouli. Předtím jsem je slyšela o útoku mluvit, ale už nejsem v táboře, nevím, co plánují dál, je mi líto,“ zakroutila Evelin hlavou a nejspíše ho moc nepotěšila.
„Jaká škoda,“ zamumlal.
„Asi budete muset počkat a vypozorovat, co chystají, jinou radu nemám,“ napila se vody, po tom víně, měla vyschlo v hrdle.
„Uděláme, tím si buď jista, nevzdáme se…“
„Smrtihlave? Potřebuji si s tebou promluvit,“ ozvala se postava nad schody, která se tam zjevila. Evelin se podívala na muže v cestovním plášti a byl jí nějak povědomí.

No jistě! Tuhle tvář viděla v paláci, byl to jeden z Maltazardových rádců. Kde se tu vzal? On je se zrádci?
Jak se muž díval dolů, znejistěl, poznala to na jeho výrazu a stisknutých rtech, nejspíše ji také poznal, ale nic neřekl.
Co se to tu sakra dělo? Možná to spiknutí má mnohem hlubší kořeny přímo pod císařovým nosem než si myslela.
Smrtihlav se otočil a odešel, připojil se k muži a společně vyšli na nádvoří a zaklonili hlavy. Na obloze kroužili jezdci s komáry jako nad tlející mršinou.
„Už to trvá pár hodin,“ prohodil samec můry zachmuřeně.
„Vím, slyšel jsem to od strážných, máš tušení, co přesně to dělají?“
„Zatím nevím, ale domnívám se, že chtějí jen upoutat a odvést pozornost, proto mí muži bedlivě sledují okolí a zdi pevnosti.“
Rádce zamručel jako by chtěl říci, že od císaře se mohou dočkat pěkně škodolibých triků, které mu z velké většiny vycházely kvůli jeho vynalézavosti.

„Dobře, je potřeba nejvyšší bdělost, Smrtihlave, pokud nemá tato pevnost padnout. Navíc se to, že se sám císař věnuje právě této záležitosti osobně, výborně hodí pro můj další plán. Pokud by se stalo, že by nezhynul tvou rukou, je tu v záloze ještě jedna varianta. Pozval jsem do Nekropole vyhlášeného zabijáka, který by se měl o naše starosti postarat. Už jsme pod rukou tyrana příliš dlouho,“ zvedl rádce pěst a zahrozil s ní na komáry.
„Všem se neskutečně uleví, až bude po něm a já převezmu vládu nad městem.“
„Vidím, že máš velké plány,“ podotkl Smrtihlav.
„Není lepší kandidát, nikdo z rady by nedokázal obsáhnout a řídit všechno, já jsem u dvora nejdéle.“
Smrtihlav si založil ruce za zády. Byli na nádvoří sami.
„Kromě toho, doufám, že neposloucháš rady té ženské,“ kývl radní směrem k celám, které opustili.
„Proč? Je nedůvěryhodná?“
Radní se zachmuřil a nakrčil spodní ret, „není tím, kým se zdá a pokud vím něco jistě, tak je to císařova milenka, ať už dobrovolná nebo nedobrovolná. Být tebou, nevěřil bych jí ani slovo, za dobu co pobývala v Nekropoli, byla spíše jako tříska v patě.“

Smrtihlav se také podíval směrem k celám a přemýšlel, dával si informace dohromady, ale pokud Evelin neudělá něco špatného, nehodlal nikoho soudit.
„Nemusíš mít strach, dám si pozor na každé její slovo,“ ujistil rádce, než obrátil pozornost na něho, „proč jsi vlastně tady? Je nebezpečné se tu objevit, zvláště teď.“
Jistě to muselo mít nějaký dobrý důvod, aby se tu právě tento muž zjevil.
„Tady, tohle jsem ti musel doručit osobně,“ ze svého roucha vytáhl srolovaný list lípy.
„To je pečeť prvního království?“
Rádce přikývl a podal lejstro Smrtihlavovi, aby se začetl.

„Ano, už nějaký čas si tajně dopisuji s králem Sifratem z Matradoy a řešíme politické záležitosti a on přišel s velice zajímavou nabídkou. Velice dobře si uvědomuje, jaká je situace a nabízí zajímavou nabídku. Za mír mezi nimi a Nekropolí by nabídl sňatek své jediné dcery někomu vysoce postavenému, tak by byla jeho dcera ušetřena pozornosti císaře, tedy pokud je ještě naživu, což už dlouho nebude, jak doufám. Bohužel, až nastoupím na jeho místo, nemám zájem se s někým zavazovat, Nekropole je soběstačná země, ale napadlo mě, nabídnout tento výhodný svazek tobě, až se staneš mým generálem. Sňatek z rozumu je vždy dobrým krokem, zvláště, když by tvou ženou byla princezna. Je to jedinečná nabídka, přemýšlej o ní.“

„Zajímavá nabídka, vskutku, popřemýšlím o ní,“ řekl Smrtihlav.
„Přemýšlej rychle, mocenské hry se mohou měnit každým dnem,“ zamračil se na něho radní, který si myslel, že po jeho nabídce rychle skočí, ale Smrtihlav vždy nejprve přemýšlel a rozhodně to nebyla horká hlava, byl to stratég stejně jako císař.

Poklidný den v pevnosti

Smrtihlav vyrazí nahoru, kde se pevnost vrací k zdánlivě normálnímu životu. Zdánlivě je důležité slovo, jelikož všichni jsou si vědomi armády před hradbami. Mrtvá těla byla uklizena, se ranění ošetřeni a strážní vystřídáni.

V táboře obléhatelů svolá pan Nekropole poradu svých důstojníků nad strategickou mapou pevnosti, kterou mu dodali stavitelé pevnosti.
"Takže klamný útok se povedl nad očekávání." pochválí přítomné.
"Výsosti, jsem rádi, že jste potěšen. Nechápeme proč. Byli jsme kousek od dobití pevnosti. Stačilo pokračovat v útoku."" pronese sklesle jeden z důstojníků.
"Kdybychom dobili pevnost přímým útokem jednak bychom utrpěli větší ztráty. Vyslankyně nám otevře brány." vysvětlí všem přítomným hypoteticky scénář, co by mohl nastat. Všichni důstojníci se zadívají na mapu. Všem přítomným je jasné, že pokud obsadí bránu. Vzbouřencům nezbude nic jiného než se vzdát a nebo umřít.
"Do té doby připravíme další útok na pevnost. Tentokrát zaútočíme ze vzduchu. Rytíři budou kroužit na obloze a budou pevnost odstřelovat. Přesněji každý komár ponese dva muže. Jeden bude řídit a druhý bude střílet. Necháme nepřítele si na komáry zvyknout. Než v plánu pokročíme k druhé fázi." vysvětluje plán, který upravil.
"Druhou části navrhla vyslankyně?" zeptá se rytíř.
"Přesně. Proveďte." rozkáže a nechá zmatené místní velitele odejít. Plán totiž slyšeli jen rytíři.


Čas v cele se pomalu vleče, ale dívka má šanci přemýšlet. Smrtihlav se vrátí s tácem chlebem, kousek maliny, sklenkou a džbánem s vodou.
"Tak přinesl jsem ti něco na zub." podá jí tácek skrz mříž a poté jí nalije sklenku.
"Potřeboval bych pomoc. Tyran něco chystá a já nejsem schopen zjistit, co. Jelikož jeho rytíři krouží nad pevnosti a odstřelují nás. Překvapuje mne, že každý komár nese dva muže. Vím, že rytíři jsou schopni řídit své oře a přitom střílet." vysvětluje ti proč je zmatený.

„To je dobrá zpráva,“ usmála se Evelin a popošla ke stolu.
„Dáš si také se mnou?“ zeptal se Smrtihlav a ukázal na druhý pohár z obyčejného kovu. „Zásoby, které tu jsou uskladněny, se vážně hodily na různé věci. Díky nim, nemusíme shánět v okolí proviant a můžeme se tu opevnit, aniž by nás nepřítel přepadl venku a odřízl od jídla a svých druhů, odhaduji, že by mohlo vydržet alespoň měsíc pro nás všechny, dokud se situace neuklidní nebo zcela nevyřeší.“
Evelin přikývla a položila před samce můry svůj pohár, aby jí nalil.
„Medové víno, na tyto končiny docela dobré,“ pochvaloval si a nalil ze džbánu červenou tekutinu.
„Ochutnej a řekni mi svůj názor,“ nabídl, aby začal konverzaci nebo spíše, aby mohla blábolit, zatímco si začal sundávat špinavou zbroj a odkládat ji na stůl.
Každý kousek patřičně prohlédl a evidentně mu na ní hodně záleželo a v hlavě si dělal seznam oprav.

Evelin poslušně upila, „na jazyku je sladké, nic jako v Nekropoli,“ přemýšlela nahlas.
„Zní to, jako by sis žila na vysoké noze,“ loupl po ní Smrtihlav očima, „na to, že máš být vězeň, jsem čekal, že jsi otrokyně.“
„To je výslech?“ podivila se, evidentně jí pořád nevěřil.
„Ne, je to jen rozhovor,“ usmál se Smrtihlav, ale ona měla podezření, že tomu tak není. „Omlouvám se, jsem jen opatrný, člověk musí být v pozoru a důvěra se platí zlatem, alespoň z mé zkušenosti.“
„Jsi opatrný muž.“
Přikývl.
„Takže jsem pořád na seznamu osob, na které si musíš dávat pozor?“
„Byl bych opravdu hlupák, kdybych každému věřil hned při prvním setkání, nemyslíš?“
„Souhlasím, a abych to vysvětlila, byla jsem v Nekropoli jako vyslanec prvního království a teď už víš, co dělá M s vyslanci. Nemá právě v oblibě diplomatické styky," mávla rukou.

„Zvláštní,“ napil se z poháru Smrtihlav, „někdo, komu císař odřízl křídla, by se k němu nevracel, tedy pokud nemáš ráda bolest?“
Teď, když to Evelin slyšela, to znělo divně a podezřele. Sakra.
„Nikdo jiný nebyl po ruce,“ odvětila prostě a také upila.
„A není také podivné, aby první království vyslalo někoho, kdo je jen těžko reprezentuje? Proč by nevybrali někoho ze svých řad?“
„Jak říkám, nebyl nikdo jiný, kdo by takový úkol mohl vzít,“ odvracela Evelin Smrtihlavovo podezíráním, které nebylo právě příjemné.
Nakonec vstal a pokynul jí, ať jde s ním. „Pojď, bude večer, musíš být unavená.“
Zelenovláska dopila víno a položila pohár na stůl, nechal ji jít jako první, jen ji navigoval kam. Postupně vyšli na nádvoří, kde se schraňovaly mrtvoly z bitvy, prošli kolem a on ji vedl někam dolů po schodech, než se zastavili u cel.
„Nechápu…“ zakroutila hlavou.
„Je to jednoduché, nemohu ti věřit natolik, abych ti dovolil se tu jen tak potulovat, pořád tu existuje možnost, že císařův útok byl předem naplánovaný, stejně jako jeho prohra, a zatímco bych tě tu nechal chodit bez dozoru, pomohla bys nepříteli dostat se tajně dovnitř a já nestojím o to mít ve spánku podříznutý krk.“

„Zajímavá teorie, ale přísahám, že nejsem zrádce,“ dušovala se a trochu ji to uráželo. Smrtihlav si myslel, že je nastrčená?
„Prosím,“ ukázal a otevřel jednu z cel, ale byl připraven ji donutit, kdyby musel, pořád jí však prokazoval slušnost.
Nechtěla ale proto, že se nechoval jako hrubián, šla dovnitř a on za ní zavřel.
„Jak dlouho tu budu?“ dožadovala se.
„Do té doby, než uznám za vhodné, abys byla osvobozena a teď si odpočiň.“
S tím se Smrtihlav otočil a nechal ji ve vězení jako nějakého zloděje.
Jeho podezřívavost byla vážně hrozná. Evelin měla chuť lomcovat mřížemi, ale místo toho si dřepla na kupku suché slámy, alespoň byla čerstvá…

Pevnost

Dole pod pevností dorazí Maltazard spolu s doprovodem k okraji srázu v okamžiku, kdy strážný pevnosti zvedne na rameno Evelin a s ní vyrazí zpět do pevnosti. Maltazard se zamračí na záda strážného a kdyby pohled mohl zabíjet strážný by se rozpadl na prvosoučástky.
"Vzbouřenci zajali Vyslankyni!" zděsí se Jacques a udělá krok vpřed rozhodnut zachránit dívku ze spárů vzbouřenců. Z ramene sundává kuši. Než stačí udělat další krok zastaví jej zvednutý spár pána nekropole.
"Klid, to bylo přece v plánu." pronese s naprosto stojickým klidem. Sakra, sakra. To je hrozný průšvih! řve pán nekropole v soukromí své mysli, když za dívkou zapadne mříž je zřejmé, že je z jejich dosahu.
"Pane?" zeptá se statečný rytíř.
"Říkal jste, že pevnosti velí smrtihlav, že?" otočí se na místního velitele a jeho chladný pohled se přímo zařízne do muže.
"A.. ano, výsosti." vykoktá důstojník vyděšen zachmuřeným pohledem svého pána.
"Ten jí neublíží. Pokračujte v přípravách k útoku." s tím se otočí a zamíří od pevnosti zpět do tábora.
"Nehrozí nebezpečí, že vyslankyně prozradí váš plán?" zeptá se nejistě onen důstojník.
"Ikdyby ano, nic hrozného se nestane. Připravte útok." trvá na svém rozkazu a pošle důstojníka pryč. Zůstane obklopen jen svými důstojníky a rytíři. Pokud jim prozradí můj plán nejspíše ty chudáky čeká nepříjemné překvapení. Mají určitě spoustu věcí, které házet.
"Až útok začne řekněte vojákům, že se nemusí zatím příliš snažit. Čelní útok poslouží k upevnění důvěry, jenž si tam vyslankyně buduje. Jděte." pošle rytíře vpřed a vrátí se do svého stanu. Ven vyjde ozbrojen velkým štítem a sekerou. Dojde před jednotky vybrané k prvnímu útoku. Jeho pohled padne na otrhance, jenž se ještě nestihli plně začlenit do armády nekropole. Povzdechne si a pak se vyhoupne do sedla svého komára.
"VOJÁCI NEKROPOLE! DNES PROLIJEME KREV VZBOUŘENCŮ! JSOU TO ZRÁDCI. JEDINÁ PODSTATNÁ OSOBA UVNITŘ PEVNOSTI, JE VYSLANKYNĚ! POKUD NA NI VZTÁHNETE SVOJE PRACKY, DÁM VÁM JE USEKNOUT A POTÉ ZBYTEK UPÁLIT! TEĎ VPŘED!" zavelí pán nekropole a oni vojáci zvednou žebříky. S tábora zamíří ven do lesa.


Uvnitř pevnosti se dívka stačí sotva obléct, když do místnosti po decentním zaklepání vstoupí Smrtihlav. Ten se na dívku povzbudivě usměje. "Oblečená vypadáš mnohem lepé. Napadá tě něco, co by mi pomohlo útok odvrátit. Cokoliv mi pomůže." naléhá na dívku a zní vážně znepokojeně. Je si totiž vědom toho, že má mnohem méně mužů než císař a jeho armáda.
"No, plánoval zaútočit na východní hradbu." vyloví z hlavy to, co jí císař říkal.
"Ano, to zní jako logická volba!" s tím rychle odběhne. Sotva za ním bouchnou dveře ozvou se venku trubky. Dívka už poznává, že se jedná o trubky armády nekropole.

Dívka může přistoupit k oknu a podívat, co se děje dole před pevností. K její úlevě se nepřítel opravdu blíží z východní strany, kde je hradba nejmenší. První se k hradbám hrne vlna těl, nesoucí nad hlavami žebříky. Za touto vlnou pomaleji postupují sevřené útvary pravidelných jednotek nekropole. Bitvu zahájí obránci, kteří na útočníky vrhnou oštěpy sotva se dostanou na dosah. Ze své pozice dívka naštěstí nemá dobrý výhled na to, co se pod hradbami děje. Obránci zasypají útočníky poměrně velkou hromadou kamenů a oštěpů. Tomu se útočníci brání svými malými štíty. Přesto je boj ze začátku velmi jednostranný, pak se na dostřel dostanou pravidelné jednotky. Včetně rytířů a ti pozvednou své kuše. Během pár vteřin začnou hradby zasypávat disciplinované salvy šipek. První obránci padají ranění a mrtví. Díky této palebné podpoře jsou vztyčené první žebříky a po nich se na hradby hrnou první útočníci. Brzy na hradbách vzplane divoká řež. Když už se zdá, že budou obránci přemoženi, Smrtihlav zahájí protiútok v čele svých nejlepších vojáků. Z hradeb si dívka všimne, že útočníci přestali přicházet a naopak se už před útokem začali stahovat to jim přikázala trubka.

Maltazard stojí uprostřed své gardy na kopečku vedle pevnosti odkud řídí a nebo spíše pozoruje bitvu. Když se k němui jeden z řadových rytířů prodere a osloví jej jen na něj vrhne pohled.
"Pane, proč ustupujeme?" zeptá se zmatený Jacques, jelikož se zdá, že válečníci nekropole byli kousek od vítězství a dobití pevnosti.
"Je to přece předstíraný útok. Našim cílem teď není dobít pevnost, ale zbavit se zrádců uvnitř naší armády" vysvětlí Maltazard klidně a ukáže na několik mrtvol místních důstojníků ležících okolo. Zabitých zdánlivě oštěpy obránců, ale leží naprosto mimo dosah oštěpů obránců. Takže ona jim náš plán vážně vyjevila. No, nic adaptuji se na to. pomyslí si pán nekropole a na tváři se mu usadí spokojený úsměv.
"Odvolejte jednotky a poděkujte velitelům za skvěle provedený útok." s tím otočí svého oře a včele své gardy se vrátí do tábora.



Na hradbách boj rychle skončí. Ti jenž nestihli utéct se vzdají a jsou zavřeni do kobek pod pevností. Těch ovšem moc není. Unavení a krví zbrocený Smrtihlav se vrátí do věže za Evelin. Unaveně si sedne za stůl a nalije si čerstvou vodu, plným douškem jej vypije.
"Děkuji. Tvá rada nám pomohla. Mohl jsem odvolat nejlepší muže z ostatních hradeb a odrazit útok." poděkuje dívce rebelský velitel unaveně.
"Není zač." pronese dívka a zaraženě na muže zírá. "Ta krev není moje." usměje se Smrtihlav a pohne ramenem, kde je jeho zbroj ošklivě zdeformována. "Tedy alespoň většina." přizná nakonec, jelikož v boji utržil tak tucet drobných ran.

„Hmmm!!!“ rozčilovala se Evelin, a jelikož nemohla použít ruce, mohla sebou jen trhat ze strany na stranu nebo couvat a doufat, že jí ten zatracený keř nechá být, otázkou bylo, kolik takových pichlavých keřů před ní bylo. Rozhodně nestála o to, prodírat se něčím, co vypadalo jako šípek.
Nakonec trhla tak silně, že si lehce natrhla konec pláště a málem spadla.
„Hm…ufff…“ funěla. Snažila se prodírat dál, ale nešlo to moc dobře, zkusila tedy jít trochu jiným směrem k pevnosti, což nebyl zrovna její plán, ale křoviska se směrem k ní ztenčovala.
Dostala se do příkopu kolem pevnosti, naštěstí v něm nebyla voda ale jen kluzká tráva.
Pokusila se pevnost obejít a zjistit, kudy by byla nejschůdnější cesta, navíc by se tak mohla zbavit svých pronásledovatelů.
Obešla zhruba tak polovinu, když se dostala pod spuštěný padací most, když vzhlédla, viděla, že mříž ve vchodu je stejně dole.
Už chtěla jít dál, když ji zastavil hlas shora.
„Hej, ty tam!“

„HM?“ zamumlala a zaklonila hlavu. Tam nahoře někdo stál na kraji mostu a díval se na ni dolů.
„Co jsi zač? Čmucháš tady? Jsi špeh?“
Jak mu mohla odpovědět? Neutrálně pokrčila rameny, jako by sama nevěděla.
„Uřízli ti jazyk?“ zavolal znovu strážný, a pak prostě skočil dolů, čímž Evelin překvapil tak, že se lekla a sedla si na zadek.
Voják po ní hmátl a sevřel v prstech její plášť.
„Tak co jsi zač, nebo tě mám podříznout rovnou?“
Evelin byla nervózní, protože ten neurvalec by to skutečně udělal. Musela něco udělat, jednat ale jak?
Jediné co ji napadlo, bylo, že prudce zakloní hlavu a shodí kápi, což se jí povedlo na druhý pokus a teď byl zmatený strážný.
„Co, ženská? Tady? To je divný, ale co, půjdeš se mnou.“
Ten idiot jí nesundal roubík, aby mu mohla něco vysvětlit nebo se hájit. Popadl ji a přehodil si ji jako pytel přes rameno. Evelin přepadla a visela mu na zádech, zatímco kopala nohama.
„Klid holka, nic ti nedělám, vidíš?“ poplácal ji po zadku, aniž by věděl, že pod pláštěm vlastně nic nemá.

Dezertér se i s ní vyšplhal po srázu a přešel padací most, aby zakřičel na někoho, jehož jméno by nedokázala ani vyslovit. Mezi tím se snažila otočit hlavu směrem k lesu, zda jí někdo z její skupiny nezachrání ale bohužel, žádný útok ze zálohy se nekonal a tak voják i s ní vešel dovnitř, aby za nimi hned zapadla mříž na své místo a uvěznila ji v pevnosti.
„Hm!“ mlela sebou jako kapr, ale docílila jen toho, že ji držel za nohy pevněji. Procházeli nádvořím, ale moc si ho neprohlédla, jelikož se jí začala motat hlava od návalu krve.
Voják prohodil pár slov s kolemjdoucími, než vešli dovnitř budovy, kde ji shodil na jakýsi koberec nebo možná kůže poházené po zemi?
Evelin zanaříkala nad takovým zacházením.
„Co jsi to přinesl?“ ozval se podivně hladký hlas s jakousi vrozenou jistotou.
Kolem ní někdo chodil, viděla boty, jak se přesouvají ze strany na stranu.
„Našel jsem ji v příkopě, jak se prochází, pane,“ dodal na vysvětlenou strážný.
„Ji? To je žena?“ podivil se ten sametový hlas.
„Podle obličeje, ano.“
„Dobře, tak se podíváme, s kým máme tu čest,“ povzdechl si neznámí, jelikož tušil, že více informací ze strážného zřejmě nedostane.

Evelin cítila, jak jí někdo uchopil kápi, jelikož když byla vzhůru nohama, znovu jí spadla přes tvář. Na jedno nadechnutí látku někdo strhl a zíral na ni nebo si to alespoň myslela, jelikož cizinec neměl oči jako ona, ale spíše velké mandlového tvaru bez zorniček a i jeho vzhled se lišil od ostatních, rozhodně to nebyl nikdo z Nekropole. Vzpomínala si, že někoho podobného viděla na narozeninové párty Lombarda. Netušila, zda se jedná o vílu, ale mohl se dost dobře klasifikovat jako můra. Měl tmavou švestkově fialovou hladkou kůži s přísnými rysy, dvě dlouhá tykadla místo obočí, vlasy byly sněhově bílé, načechrané jako ovčí srst a stejnou houni měl i kolem krku a ramenou jako kožešinový plášť. Zbroj, kterou měl na sobě, vypadala exoticky nic jako kostrbaté hnědé pláty vojáků Nekropole.
Vypadal nebezpečně, a přitom jaksi nadpozemsky.
Cizinec si ji prohlížel s nedůvěrou a z jeho upřeného pohledu měla srdce v žaludku, jako by se rozhodoval, zda je přítěž, kterou má podříznout a hodit ji zpět do příkopu.

„Hmm… hm?“
„Evidentně nám máš co říci, malá,“ promluvil k ní jako k dítěti, což netušila, jestli brát jako urážku nebo něco, co by ji řadilo mezi bezbranné a tudíž do kolonky, chránit.
Když na ni ten cizinec podobný můře sáhl podruhé, bylo to proto, aby jí pomohl zbavit se roubíku.
„Můžeš jít, vrať se na hlídku,“ odvolal strážného, a tak zůstali v místnosti sami.
„Takže jsi zabloudila? Asi ne, že? Nebudu předpokládat, že tohle nosíš dobrovolně,“ jeho studené prsty přejely po její omačkané kůži, kde ji šátek svíral. Ucukla.
Nestála o to, aby se jí dotýkal někdo, koho nezná.
Cizinec pochopil ženiny obavy i odtažitost a nenaléhal, stáhl ruku a poodešel, aby ji více neděsil. Až když udělal pár kroků, všimla si plochých bílých křídel rozprostřených za jeho zády.
„Ne, to tedy nenosím,“ snažila se Evelin alespoň posadit, když posunula nohy do strany a pod sebe.
„Dobře, takže jsi nějaká návnada od nich, je bláhové myslet si, že když sem pošlou ženu, že je to záruka míru,“ mávl rukou a dlaň poté položil na jílec zahnutého orientálního meče u pasu.

V první chvíli se Evelin lekla, že všechno ví, nesměla zapomínat, že v táboře mohl být špeh mezi důstojníky, ale tohle bylo moc rychlé, než aby byly předány nějaké zprávy, předpokládala, že to byla jen cizincova dedukce, byl chytrý.
Zakroutila hlavou, „chtěli mě použít jako návnadu, ale utekla jsem z tábora. Mám štěstí, že mě zahlédl strážný pevnosti.“
„Utekla? Zajímavé.“
„Ano, chystají útok dnes k večeru pomocí žebříků, chtěli mě použít k odlákání pozornosti, i tak když jsem utekla, to určitě zkusí,“ vyhrkla Evelin, která byla na Maltazarda naštvaná. Tohle si rozhodně zaslouží, věděla, že nakonec pevnost dostane zpátky, byl příliš cílevědomí, než aby od toho couvl, ale proč mu to neudělat těžší, aniž by věděl, že to prozradila.
Odplata je sladká.
„Tvá pomoc je vítaná, ženo,“ přikývl, těžko říci, zda jí věřil, to se uvidí až po útoku.
„Jmenuji se Evelin, a ty musíš být ten, o kom mluvili, ten kdo zabral tuto pevnost a přidal se mezi vojáky Nekropole, aby ukázal, že dokáže vzdorovat M prokletému,“ lichotila mu.

„Jmenuji se Smrtihlav,“ představil se a nabídl jí ruku, aby dívce pomohl vstát.
„Já… nemohu, svázali mi ruce za zády a… obnažili mě, mohl bys mi prosím uvolnit ruce?“
Evelin se červenala až po kořínky vlasů, když ho o to prosila, protože ji uvidí nahou, nebo alespoň z části.
Smrtihlav se na ni zkoumavě díval těma podivnýma velkýma očima, než ji obešel a sehnul se. Rukama vzal lem jejího pláště a vyhrnul ho na její ramena.
Evelin se nadechla, jak ji kousal chlad do nahé kůže.
Čekala, ale nic se nedělo. Proč ji nerozváže? Otočila tvář ke straně, aby viděla, že si něco prohlíží na jejích zádech.
„Taková bolest, tvá křídla…“ řekl a jeho prst přejel po jedné z dlouhých jizev. Na lopatce. Trhla sebou a lehce ohnula záda od toho doteku.
„Omlouvám se,“ řekl vážně, jako by se dotkl něčeho soukromého.
„I po té době co mi tohle císař Nekropole provedl, je to pořád citlivé a živé v paměti,“ řekla ublíženě a hrála na city tím, že se ze sebe snažila udělat chudinku a vlastně ani nemusela, byla přeci oběť ne?
Smrtihlav poté vytáhl dýku a rozřízl jí zápěstí. Evelin rychle shodila plášť z ramen a zakryla se. Vstala.

Samec můry vypadal naštvaně, ruce měl v pěst a ochmířená tykadla se mu chvěla zlostí, „M je netvor, pokud si dokazuje svou sílu ubližováním a týráním žen. Kdybych ho tak dostal do rukou.“
„Budeš mít možnost, je tady a dohlíží přímo na večerní útok,“ popichovala Evelin vůdce pevnosti.
„Lepší zprávu jsi mi nemohla přinést, maličká,“ poprvé se Smrtihlav opravdu usmál a ukázal jí vchod do další místnosti, „pojď, zasloužíš si za svou statečnost nějaké oblečení, abys neumrzla. Tady budeš v bezpečí.“

Na útěku

Evelin prchá lesem a za sebou slyší hlas pána nekropole. "No, tak! Kam si myslíš, že utečeš?" hlas zní pobaveně spíše než naštvaně. Přitom se skloní ke svému koleni, které začne dolovat ze smůly. Přitom si spíše povzdechne a tváří se zamyšleně. Nedělá to poprvé, takže svou nohu brzy dostane ven ze smůly. Přitom vzpomíná na doby, kdy byl řadovým rytířem a jeho lektor mu vysvětlil, jak se dostat z takové kapky.

Císař se dostane z kapky dřív než dorazí jeho strážci a mají šanci vidět jej v této lehce nedůstojné póze. Najdou císaře jen v okamžiku, kdy si urovnává svůj plášť.
"Posílají povstalci do okolí hlídky?" zeptá se jednoho ze svých rytířů a jako by nic vyrazí směrem za dívkou.
"Ano, pane ale před našimi muži vždy rychle utečou." informuje jej důstojník, který kráčí za strážci.
"Kam vede tato pěšina?" zeptá se zvědavě a ukáže na pěšinu na které zmizela dívka.
"Vede dolů k druhé straně pevnosti." předá informaci důstojník. Maltazard tiše přikývne a vykročí po pěšině.

Tou dobou dívka už uteče řádný kus a ztratí Maltazarda z dohledu a hlavně s doslechu. Běží ještě kousek, když se les rozestoupí a před ní se otevře výhled na údolí. Vpravo se vynořila pevnost a vypadá docela masivně, možná i impozantně. To dívku nezaujme tolik, jako klikatá stezka vedoucí dolů a druhá vedoucí podél svahu od hradu někam pryč.

Za sebou zaslechne hlasy. Jeden z nich patří zajisté císaři a je očividné, že cestou dolů jí uvidí. Rozhodne se proto vydat stezkou od hradu. Ukáže se, že tuto cestou nikdo moc nechodí. Je totiž hrozně zarostlá. Musí se prodírat keři, ale naštěstí to jde docela dobře. Tedy do okamžiku kdy se plášť zachytí o jeden keř, který plášť nechce pustit.

Všichni přítomní neřekli ani slovo, ani se jí na nic nikdo neptal, protože si mysleli, jednak, že je naštvaná a za druhé, že to má nařízeno podle své nadcházející role.
Nejvíce ji však štvalo, že nemohla nic říct, šátek, který sloužil jako roubík, jí škrtil ústa a ona ho nemohla posunout ani vyplivnout. Byla naštvaná, ne zuřila. Po tom co se k němu chovala přívětivě, znovu dostala pomyslnou facku. Ne, s ním se nedalo nijak vyjít. Měla chuť do něho strčit a vyválet ho v blátě.
Šla poslušně vedle císaře a kdykoliv se opozdila, jeho spár se jí přitiskl na záda a postrčil ji, aby s ním srovnala krok. Eskorta šla za nimi, když se přiblížili k ohradě komárů, tam se zastavili a Maltazard se začal chvástat svým plánem a drobnostmi jak dovršit nejlepšího výsledku, opřel se zády o prkna plotu výběhu a gestikuloval.
Když se jí na něco zeptal, nezbývalo nic jiného než přikývnout.
V jednu chvíli se ze stáda oddělilo jedno zvíře a přišlo blíž.
Nikdo tomu nevěnoval pozornost, dokud komár nezaútočil svým sosákem.
Zvíře se pokusilo bodnout rytíře vedle ní, Evelin sebou trhla a prudce couvla, čímž narazila do dalšího muže.
Maltazard pohotově chňapl sosák komára ve chvíli, kdy chybělo jen opravdu málo, aby se rytíři zabodl do krku a pochutnal si na něm.

„Ale no tak, máme hlad? Kolikrát ti mám říkat, že personál se nejí,“ káral císař svého komára a poplácal ho po straně hlavy, než křikl na jednoho z poskoků a nařídil mu nakrmit zvířata v ohradě, aby se předešlo takovým incidentům. Zřejmě to nebylo poprvé a vypadalo to, že Maltazard z toho nedělal žádnou vědu, jako by se jednalo o denní chleba.
Rytíři se pro jistotu stáhly dál od ohrady.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se za jejím ramenem Jacques s neskrývanou starostí, jelikož narazila právě na něho. Položil jí ochranitelsky dlaně na ramena a ona mohla znovu přikývnout.
„Dobrá, když teď víte rozvržení, můžete začít s přípravou, za pár hodin bude tma a je potřeba udělat několik žebříků, které nutně potřebujeme.“
Maltazard rozdal rozkazy, tak jak to uměl nejlépe a poté se obrátil k ní a ukázal ji k lesu, za kterým byla pevnost.
„A teď si promluvíme o vaší zásadní roli, vyslankyně, až po vás,“ řekl dost nahlas, aby je ostatní v doslechu slyšeli.

Pomalu se celému shonu, který za nimi vypukl, ztratili v lese po pěšině, která byla vyšlapaná od tábora k pevnosti a zase zpět.
„Hmm… hmmm!“ zavrtěla se Evelin, jakmile osaměli a ten ďábel se ani nesnažil skrýt smích, když ji slyšel, což jí ještě více naštvalo. Jak se opovažuje?
Zastavila a otočila se proti Maltazardovi, ale on ji opět donutil pokračovat.
Procházeli kolem kmenů stromů, mezi kořeny a dokonce i takové obyčejné šišky stromů vypadaly jako obrovské monumenty. Tohle byl skutečný les.
Evelin najednou šlápla do nějaké lesklé loužičky a zarazila se, nemohla vytáhnout nohu, aniž by zabrala a zula si botu.
„Neumíš dávat pozor? Šlápla si do smůly, ta se používá jako lepidlo,“ povzdechl si císař, který už se nadechoval, že jí sdělí detaily svého skvělého plánu, ale bohužel došlo k této kolizi.
„Hm? Hmmmmm….“ Povzdechla si Evelin a trhala nohou, aby se z té pasti dostala.
„Nehýbej se,“ poručil jí a pán Nekropole poklekl na jedno koleno, když vytáhl nůž zasunutý do pouzdra na svém lýtku.
Evelin ztuhla a sledovala, jak přiblížil čepel k její botě a začal ji vyřezávat, dokud botu neuvolnil z louže smůly.
Nacvičeným pohybem vzal stéblo trávy a otřel do něho čepel, ale rozhodně nečekal další okamžiky, a že do něho Evelin strčí, ve chvíli, kdy se snažil postavit.

Maltazardovi uklouzla noha po mechu a setrvačnou sílou dopadl kolenem právě do té stejné louže smůly, kde byla předtím uvězněna Evelin.
„Hmm… hm… hmmm,“ pošklebovala se s roubíkem v puse a ustoupila z jeho dosahu, protože po ni hrábl.
„Vtipné,“ zavrčel a zahrozil jí nožem, který stále držel, ale Evelin ucítila příležitost.
Rozhlédla se okolo, a pak se prostě dala na útěk. Taková šance už se nemusela naskytnout.

„I tak se mi to nezdá a je to šílené, moc riskantní, a já ti neodpustím, že mě vystavuješ takovému riziku,“ lamentovala Evelin a rozhodila rukama.
Maltazard tiše upil z pohárku.
„Žádná jiná žena zde není, tak měj rozum a třeba večer až to skončí, neumrzneš, až půjdeš spát.“
„Cože?“ zamrkala nechápavě Evelin.
„Ty z toho máš ještě legraci?“ mračila se, „nestojím o tvoji přítomnost, dost dobře se dokážu zahřát sama a neznamená, že když spolu budeme sdílet stan, že budeme spát spolu,“ odvětila rázně a Maltazard se potutelně usmíval, čím dál více ho bavilo ji dráždit, protože se dala tak lehce vytočit.
„Opravdu? V těchto končinách bývá v noci poměrně zima, tím spíše, když vyhasne oheň, ale dobře, až budeš prosit o trochu tepla, ode mne ho nedostaneš,“ naoko se urazil.
„Jako by o to od netvora někdo stál,“ pohodila hlavou. „Zmrzlé nohy jsem měla už v paláci, nebude to takový rozdíl.“
Maltazardův spár se natáhl k ní tak rychle, že nestačila mrknout, chytil ji za celou čelist, takže měl její bradu v dlani a přitáhl si ji k sobě.

„A kdybych chtěl ženskou společnost?“
Evelin se stáhly rty do přísné linky, začaly se jí chvět, protože měla na špičce jazyku peprné urážky.
„Pak si budeš muset nějakou najít, já jsem byla právě obětována neurvalcům,“ odsekla.
„Široko daleko tu žádná jiná než ty není,“ protáhl obličej zklamaně.
„Tak si budeš muset vystačit sám, s čímkoliv, s čím potřebuješ pomoc a to není moje věc,“ její pohled výmluvně sklouzl po Maltazardově brnění do jeho rozkroku a zase zpátky.
Oh, jak ho provokovala, zápolení s ní bylo velice vzrušujícím aspektem jejich společného nového života. Nenáviděl neposlušnost, a přesto právě u této ženy to bylo lákavým kořením, které bylo štiplavé a přesto uspokojující.
„Jako má žena máš jisté… závazky vůči svému druhovi,“ připomněl jí s mírně pozvednutým pravým koutkem úst.
„To je vrchol!“ prskala, „ty mě obětuješ jako pěšáka a mluvíš o závazcích? Nemá v první řadě manžel svou ženu chránit vlastním životem ve zdraví i nemoci? Když já budu balamutit nepřítele, kde budeš ty? Skrčený v křoví a čekat na signál k útoku? Co když mi dřív podříznou hrdlo?“

„Pomstil bych tě,“ vysmíval se jí, „vzdal bych ti všechny pocty…“
„A pak mě hodil do neoznačeného hrobu? Ne, děkuji, ty šaty si neobléknu a nikam nepůjdu.“
„Zapomínáš, že nemáš na výběr, drahá,“ přitáhl si její tvář ještě blíž k sobě, hleděli si z očí do očí.
„Půjdeš tam, tak jsem rozhodl, není jiná možnost. Účel světí prostředky.“
„Vždycky mám na výběr,“ řekla odvážně a na protest udělala to, co by nečekal, překonala ten kousek mezi nimi a políbila ho. Evelin přitiskla své rty na ty Maltazardovi v polibku, který soupeřil o vítězství. Donutila ho tak se opřít o opěradlo a mírně zaklonit hlavu, přiblížila se ještě více, a jak stála, udělala krůček dopředu, takže stála mezi jeho nohama u židle.