Obléhání pevnosti

Evelin to poslouchala se rty do zděšeného O. Jak proti ní mohli obrátit její vlastní návrhy a udělat z ní obětního beránka?
„Nezapomínáte na to, že nejsem věc? Co když mě zabijí?“ vyhrkne Evelin.
Maltazard zamyšleně přikývne a podrbe se na bradě.
"Pravda. Vyslankyně je velmi cenná a byl bych nerad, kdyby se jí něco stalo." souhlasí k veliké radosti Evelin s jejím názorem.
"Jistě pane, omlouvám se." pronese neupřímně důstojník a vyslouží si nepřátelský pohled dívky.
"Přesto nám poskytla několik dobrých nápadů." uvažuje nahlas pán Nekropole.
"Možná, kdyby dovnitř nešla, jako náš vyslanec a nebo dárek, ale vyslanec právě třetího království. Přineste šaty, jenž vám je budou nejlépe připomínat." rozkáže a pošle jednoho slohu. Poté se zvedne a zadívá se na nákres pevnosti. Několik vteřin se prostorem šíří nepříjemné ticho. Nikdo nechce narušit přemýšlení pána Nekropole. Evelin má pocit, že se mu v hlavě doslova točí kolečka.
"Co plánuješ?" zeptá se nejistě Evelin, když se ticho rozšíří za neusnou mez.
"Vyšleme tě, jako vyjednavače. Nikoliv ovšem, jako našeho. Můj důstojník si tě spletl s osobou s třetího království a to je potkával docela často." začne vysvětlovat plán, který se mu rodí v hlavě a pokračuje. Přejde k mapě a ukáže na pevnost, nebo přesněji na cestu vedou z druhé strany, než leží současný tábor obléhatele pevnosti.
"Ty si oblékneš šat třetího království a vydáš se po západu slunce do pevnosti. Prezentuješ se jim, jako vyslanec třetího království. ukáže na šat, který ti přinese onen sluha.
"CO!" prohlásí nedůvěřivě Evelin.
"Pane a jak nám to pomůže?" zajímá se kapitán pobaven šokem dívky.
"Jakmile začne jednání, kterého budou všichni rebelové vidět, vrhne se pod příkrovem tmi na východní hradbu a stečeme jí pomocí žebříků." vysvětlí svůj velmi jednoduchý plán a přesto velmi nebezpečný plán.
"Skvělý plán!" jásají důstojníci.
"Teď nás omluvte. Musíme s vyslankyní probrat detaily plánu." pošle důstojníky pryč protože vidí, jak dívka doutná. Důstojníci rychle opustí jurtu a sotva za posledním zapadnou látkové dveře.
"CO SI TO O SOBĚ MYSLÍŠ?!" vybuchne dívka, jako sopka, co dlouho doutnala. Maltazard tenhle výbuch čekal a tak si v klidu nalije sklenku vína a čeká než výbuch přejde.
"Já v žádném případě nepůjdu do pevnosti plné nějakých hrdlořezů! Vždyť mne tam zabijí a nebo něco horšího!" pokračuje dívka hnaná strachem a zlobou.
"Já nejsem věc a ani tvůj majetek o kterém můžeš rozhodovat, kam půjde a nebo co se sním bude dít. Už vůbec si neobleču šaty třetího království." dívka vyčerpá svůj hněv, tváří tvář klidnému zájmu. Maltazard si klidně sedne na svůj trůn, klidně čeká .
"Už jsi skončila?" zeptá se klidně pán Nekropole a možná i trochu pobaveně.
"Jistě že tam jsou hrdlořezové a hodně by ti ublížili." přizná Maltazard věcně."Tak vidíš." oddechne si dívka.
"Já potřebuji ovšem zaměstnat své muže a chci tě vidět v těch šatech. Budou ti slušet." zasměje se Maltazard a svým spárem ukáže na odvrácenou stranu pevnosti. Kde pevnost na ostrohu a je tam opravdu hloubka.
"Bohužel, moji muži nejsou vycvičení k slaňování na lanech, ale jsou velmi dobří ve střelbě za jízdy. Takže pokud otevřou branku a spustí pro tebe klec, aby tě vyzvedli. Moji muži zaútočí." představí dívce svůj skutečný plán o kterém netuší nikdo jiný v táboře.
"Proč jsi to neřekl svým důstojníkům?" zajímá se Evelin už fascinovaně.
"Rebelové by se nikdy neodvážili obsadit pevnost, aniž by měli minimálně tichý souhlas hlavního místního velitele." vysvětlí ti a dívka si vybaví pohled důstojníka, který jí tak ochotně posílá do pevnosti.
"Takže buď hodná holka a obleč si ten šat. Ať tu nemusíme trávit víc času než je nutné. Venku tě už čekají tví strážci oblečení, jako vojáci třetího království." usměje se na ni Maltazard pobaveně.

Evelin vážně netušila, co po ní císař chce. Nejistě se na něho podívala přes rameno. Maltazard na ni shlédl se vší vážností. Polkla a přitom cítila, jak na ni všichni hledí a jejich pohledy se do ní zabodávají jako špendlíky.
Jak mohla tuhle situaci vyřešit?
„Já nejsem voják ani vojevůdce a moji lidé dávno nejsou ve středověku,“ namítla a vysloužila si mručení od přítomných.
„Co je to středověk, madam?“ zeptal se jeden z nich, muž stál přímo naproti ní přes stůl a vyslovil to, co se ostatní neodvážili.
„To byla doba, kdy bylo obléhání hradů a tvrzí běžné, ale to už je před hodně velkou dobou, teď jsme civilizovanější a tohle neděláme, my se rozumě domluvíme, a proto máme diplomaty, aby vyjednali konflikty.“
„Nejsme náhodou se třetím královstvím ve válce, pane?“ podivil se zmatený důstojník s pohledem na svého císaře.
„Já nejsem ze třetího království,“ zamračila se Evelin, bylo normální, že ji považovali za kůrovce kvůli jejím zeleným vlasům, už si na to zvykla.
„Jsem… zdaleka,“ odvětil smířlivě, aby předešla různým vysvětlováním.

„Nicméně, utíkáte od tématu vyslankyně. Zajímal by nás váš názor, pokud je to co říkáte historie, jistě budete znát řešení, které by přispělo ke všeobecnému návrhu v plánu na útok,“ ozval se za jejími zády Maltazard a ona cítila, jak se jí do lopatek tlačí tvrdost jeho zbroje.
Evelin doufala, že ji nechá jít, ale evidentně si prosadil svou vůli. Zadívala se na mapu a vůbec netušila co říct. Před ní byl rozložený plánek nějaké stavby, jedna polovina byla zepředu, druhá byla vyobrazena z vrchu.
„Hm… co třeba zapálit?“
„Takový návrh už tu padl a já nehodlám plýtvat dobrou stavbou a dřevem, něco jiného,“ mávl Maltazard rázně rukou s odmítnutím.
Evelin studovala nákres, „no, pokud komáři nemohou přistát uvnitř kvůli síti, co když svého jezdce dopraví ke každému možnému oknu a ten pak přeskočí dovnitř budovy. Pokud by vojáci takto napadli všechny strany, bylo by pro odpůrce těžké chránit všechny fronty najednou.“
„Zajímavý nápad,“ přemítal císař a očividně o tom přemýšlel nebo ho z toho něco zaujalo.

„Nebo mě napadá jiná věc, třeba Trojský kůň,“ evidentně ani teď nikdo nechápal co je to za strategii, ani co je to kůň, a tak rovnou začala vysvětlovat.
„Je to velice stará metoda, ve které šlo hlavně o to, překvapit nepřítele. Postavila se taková velká socha na kolečkách, ve které byli ukrytí vojáci, nepřítel se domníval, že je to prazvláštní dar k míru, a tak ho odtáhli dovnitř pevnosti. Poté, až když všichni usnuli, se vojáci dostali ven a získali zpátky pevnost poměrně snadno.“
„Pane,“ oslovil dvojici jeden z důstojníků, který do teď mlčel a zadíval se na Evelin, „postavit něco takového by zabralo přinejmenším několik dnů, nemáme potřebné vybavení ani nářadí, vše je bohužel uskladněno u nepřítele, ale je tu jistá možnost použít k překvapení něco jiného.“
Všichni jako by přemýšleli naprosto stejně, se zahleděli na zelenovlásku, která začala tušit něco neblahého, opřela se o Maltazardovu zbroj a měla nutkání se zakrýt jeho pláštěm a předstírat, že tam není.
„Mohli bychom použít tuto ženu, je tu jediná a je to dobrá příležitost. Stačí ji tam poslat, aby nepřítele zabavila třeba s nějakým poselstvím od vás a až ji budou všichni poslouchat, my mezi tím pod příkrovem tmy, obsadíme důležité body a vnikneme nepozorovaně do pevnosti, a než se kdokoliv naděje, území je naše.“
Evelin to poslouchala se rty do zděšeného O. Jak proti ní mohli obrátit její vlastní návrhy a udělat z ní obětního beránka?
„Nezapomínáte na to, že nejsem věc? Co když mě zabijí?“ vyhrkla.

Tábor pod pevností

Evelin si ve svém stavu neuvědomila, že jí obklopili rytíři v jejích barvách. Všichni nesou velké štíty a obezřetně sledují okolí.
"Doprovodíte mne vyslankyně?" usměje se Maltazard, který se doslova zjeví přímo před malátnou dívkou a doslova jí podá své předloktí, kterého se dívka chytne, jako tonoucí stébla.
"Drahá vyslankyně nechápu proč jsi nejela kočárem, když máte tak hroznou hrůzu z létání." diví se pán Nekropole upřímně. Nečekal, že se dívka rozhodne letět s ním a jeho doprovodem. Bylo to pro něj překvapení, ale milé překvapení. Takto si nemusí dělat starosti s tím, kde je a jestli se jí něco nestalo. Příznaky, jaké pozoruje jsou typické pro někoho, kdo nemá rád výšky.

"No, uděláš nejlépe když se napiješ vody a na okamžik si lehneš." doprovodí dívku do připravené jurty, kterou pro něj připravili. Jurtu dělí zástěny na několik menších a příjemnějších prostor. Evelin ovšem přitáhne lehátko ke kterému míří pán Nekropole. Usadí jí tam a lusknutím přivolá služebnou, která jí dá na čelo studený hadr.

Maltazard přejde na druhou stranu jurty k mapě. "Takže, jak to vypadá?" zeptá se místních důstojníků, kteří tu na něj čekají.
"Vaše výsosti špatně. Uzurpátor se zmocnil jedné z nejlepších pevností v kraji." začne důstojník velící zdejšímu táboru.
"Jak se jej zmocnil?" zajímá se Maltazard klidně.
"Někdo měl dobrý nápad jeho i s celou bandou začlenit do naší slavné armády..." Maltazard si unaveně promne oči a usedne do připraveného křesla. Už několikrát přikazoval, aby byli nově přijatí rekruti rozděleni a byl jim změněn velitel. Stále dokola a marně.
"... Podplatil přesvědčil vojáky ještě jednoho oddílu, aby se k němu přidali a společně obsadili pevnost. Jakmile byla obsazena sběhli se k němu všechny živly z okolí. Slíbil jim život v pohodlí, podíl na kořisti a žádné tresty a kázeň." pokračuje pevným hlasem důstojník, který si je očividně jist, že ho nic dobrého nečeká a tak se rozhodl svému pánovy dát celou informaci.
"Co udělali s těmi, co se nepřipojili?" zeptá se Maltazard pro úplnost.
"Vojáky zabili, specialisty a dělníky zotročili." potvrdí předpoklady pána Nekropole důstojník.
"Oblehli jste pevnost."
"ANO, VÝSOSTI!" zahřímají důstojníci spokojeni sami ze sebou.
"Alespoň něco. Připravte jednotky k útoku na pevnost." pán nekropole se zadívá na nákres pevnosti a zachmuří se. Pevnost samotná není nijak impozantní jedná se o tvrz ze dřeva. Při pohledu na mapu je ovšem vidět jiný problém. Stojí na ostrohu, takže je k ní přístup jen z jedné strany a ta je silně opevněná. Hlavně dobře opevněná k bráně vede klikatá cesta a na útočníky se dají celou cestou házet z ochozu kameny a jiné nepěkné věci.

Jeho rytíři by hradbu mohli samozřejmě snadno přeletět, problém je že tvrz byla budována, aby odolala i této možnosti. Ochozy jsou zastřešené a střechy poseté ostny, aby se ně nedalo přistát. Přes nádvoří je natažena síť, která brání přímému přistaní. Vlastní budovy jsou nízké a většina je zapuštěná do skály.
"Teoreticky by pevnost šla zapálit, ale to bych mohl začít od znovu a já tak hrozně nerad plýtvám časem a materiálem." zabručí si Maltazard a vzpomene si na dívku z jiného světa. Tak se zvedne a přivedu jí ke stolu.
"Jak by tví lidé dobývali takovou pevnost?" zajímá se zvědavě.

„Děláš si ze mě legraci? Jsem ráda, že žiju!“ vykřikla přes rameno a přikrčila se v obavě, že se nechá strhnout větrem, který narážel do jejího těla a zbroje. Každý závan ji tlačil víc a víc dozadu a ona netušila, jak s tím bojovat, naštěstí za ní byl Jacques, aby jí pomohl a ona se o něho mohla opřít a nezatínat všechny svaly.
„Trochu se uvolni, Moe je spolehlivá samička, vybral jsem si ji, protože je krotká a dobře se s ní cvičí, zato tahle potvora,“ ukázal na komára, kterého měl Maltazard vpředu před nimi, „ten je něco úplně jiného, pokud hledáš krvežíznivého komára, pak je to tenhle. Slyšel jsem, že už napadl ve stájích několik pohůnků.“
Evelin polkla knedlík v krku, ještě že se nechala vést instinktem a neletěla s císařem.
„Já nemůžu… mám strach z výšek…“ prsty zatínala do rozdvojené hrušky sedla, až tam zanechávala otisky od nehtů.
„Co? Proč jsi mi to předtím neřekla? Měla jsi cestovat raději po zemi,“ vynadal jí Jacques, protože si představil, co by se všechno mohlo stát od paniky až po bezvědomí a smrt následkem pádu. Ne všichni vojáci mohli vykonávat letecké zásahy.
„Omlouvám se…. Já jsem nechtěla, aby si o mně on myslel, že jsem slabá, chtěla jsem mu dokázat, že tohle zvládnu.“

Jacques si smířlivě povzdechl, dobře znal sourozeneckou rivalitu, dokázat někomu, že je něčeho hoden a nemohl se na ni nijak zlobit. Položil jí na chvíli ruku na rameno.
„Kdybych to věděl dopředu, připravil bych tě na to. Teď už je bohužel pozdě vrátit se, pakliže nechceš císaře naštvat.“
„Ne, vydržím to,“ přikývla, ale úzkost z ní přímo sálala, a tak jí Jacques obtočil ruku kolem pasu a přidržel u sebe jako záchranný pás, aby měla jistotu, že je v bezpečí.
„Hloupá holka, nikdy není ostuda, přiznat si prohru,“ řekl.
Kdyby mu jen mohla říct, svěřit se s celou situací, aby jí lépe pochopil. Pro Maltazarda nebyla nic víc, než figurkou v poli, hračkou se kterou se bavil. Neměla pro něho žádnou větší hodnotu a nikdy také mít nebude.
Ta myšlenka jí podivně zhořkla na jazyku a teď, aby alespoň ukázala, že není zbabělá, dělá něco, co by v životě neudělala. I když měla předtím křídla, nikdy nevzlétla, protože se bála, že spadne, a pak ji o křídla připravila a ona už nikdy nebude mít možnost to vyzkoušet.
„Není ti špatně?“ strachoval se najednou Jacques, jsi nějaká bledá, nejdou na tebe mdloby?“

„Ne, zatím ne,“ ubezpečila ho a její oči sledovaly trsy trávy, jak se míhají pod nohama komára. Tady z výšky bylo zcela jiné panorama, raději se soustředila na krajinu a snažila se nevnímat tah větru, který ji posouval sem a tam, ze strany na stranu. Tohle bylo sakra jiné než na koni.
„To je dobře, nerad bych seškrabával tvou snídani z mojí čisté zbroje, dnes ráno jsem ji ještě leštil,“ poškleboval se.
„Ty jsi měl ještě energii po celém večeru dělat něco takového?“ nevěřícně zamrkala Evelin a rytíř pokrčil rameny.
„Ne všichni mají tu možnost spát až do rána, navíc, pamatuješ si, jak jsem schoval minulý večer svou zbroj v tom kumbále? Tak když jsem se pro ni vrátil, nebyla tam. Strávil jsem dvě hodiny zjišťováním, kam ji kdo odnesl, nehledě na to, jsem musel lhát o tom, proč byla právě v té prádelně.“
„A jaká byla tvoje výmluva?“ prohodila přes rameno.
„Jaká myslíš? Že jsem strávil pár pěkných chvil v náručí jedné ze služek mezi vypraným prádlem,“ lehce zčervenal Jacques, naštěstí si toho nemohla všimnout.
„Dobrá výmluva,“ usmála se Evelin.
„Co bych pro hezkou dívku neudělal,“ zašklebil se muž za ní a ona byla za rozhovor vděčná, jelikož ji odváděl od toho, aby se soustředila na to, jak dlouho by její tělo padalo na zem, než by se zlomila každá kost v jejím těle.

Takhle uběhla hodina možná víc, než komáři začali klesat. Postupně snížili výšku a zanedlouho se před nimi objevila pevnost. Hrubé základy a pár věží po obvodu tvořili ohraničenou část krajiny s několika velkými i malými vojenskými stany. Budova samotná vypadala z dálky neobyvatelná, takže Evelin odhadla, že v ní jsou uskladněny zásoby a vojáci spí ve stanech, mezi kterými byla rozdělána ohniště.
Letka přistála opodál nedaleko ohrady pro zvířata.
Jacques natáhl ruce a pomohl Evelin sklouznout dolů ze zad moskyta. Ihned se jí podlomila kolena a zavrávorala, musel ji chvíli držet, aby se nějak vzchopila.
„Omlouvám se, jsem neskutečně ztuhlá a trochu dezorientovaná,“ zamumlala.
„To je tím, jak jsi byla ztuhlá ze strachu, tvoje svaly potřebují pauzu. Dám ti něco na povzbuzení, co ti vrátí sílu, nepochybuju, že tu mají nějakou zásobu něčeho silnějšího.“
Za jiných okolností by Evelin odmítla, ale teď by něčím, co by ji vzpamatovalo, nepohrdla.
„Dokážeš jít sama, nebo tě mám nést?“ zeptal se Jacques vtipně.

„Vážně oceňuji, že ze mě máš legraci, ale cítím se vážně hrozně,“ nadechla se zhluboka, jako by překonávala nevolnost.
„Zvykneš si, já jsem na svém prvním letu vypadal stejně a můj mistr měl jen malé pochopení, nechal mě pozvracet se u jeho bot před celou četou. Opravdu vzpomínka za všechny mince.“
„O zvracení raději nemluv,“ přitiskla si dlaň na ústa a do druhé jí Jacques dal čutoru s vodou, kterou odvázal ze sedla Moe, než ji někdo vzal a doprovodil do ohrady.

Přípravy na cestu

Maltazard se zádům dívky potměšile usměje. Jacques postoupí vpřed.
"Bude mi ctí vyslankyni vést." pronese pevně a působí dojmem sebevědomého rytíře. Pán Nekropole prostým mávnutím toto dovolí, aniž by to rytíř věděl je to odměna, že umožnil večer.
"Klidně jí vez." prohlásí klidně a gestem Evelin popožene k komárovy. Dívka sebevědomě vykročí ke komárovy, ale každým krokem se její přesvědčení a odhodlání tak nějak vytrácí. Zblízka komár vypadá docela hrozivě a je hlavně větší než kůň na kterém lidé jezdí. Když na dívku padne pohled stvoření, ta si je najednou vědoma, že stojí před válečným strojem spíše než poklidným koníkem.

"Vyslankyně ke komárovy musíte vždy přistupovat z jeho levé strany. " začne vysvětlovat důstojník a Jacques přikyvuje. Trojice zamíří k jízdnímu zvířeti, které si měří pohledem Evelin a tváří se stejně nejistě, jako dívka na něj. Záhy dojde proč zvíře je cvičené tak, aby svůj dlouhý sosák ohnulo vpravo. Zblízka připomíná sosák kostěnou šavli budící dojem, že případného nepřítele dokáže rozseknout na půl. Je jasné, že jezdci se nechtějí pohybovat blízko této nebezpečné zbraně.

"No, když už jsme tady. Není nasednutí, tak složité. Prostě dáte levou nohu do třmenu a druhou přehodíte přes sedlo." usměje se na dívku, jako by to byla nejednoduší věc na světě. Což dívce rozhodne nepřijde sedlo je v úrovni její hlavy.
"Není to tak těžké, jak to vypadá." povzbuzuje tě Jacques a podrží otěže oře, jenž začíná být z blízkosti neznámých osob trošku neklidný.
"To nic, kamaráde. Jen povezem jednu dámu nic více." uklidňuje jej Jacques. Evelin si uvědomí jeden zásadní problém, když ona bude míst nohy v třmenu, kde je bude mít Jacques.
"Jak se ten tvor řídí?" zeptá se podezřívavě.
"Pomocí otěží a hůlky." prozradí jí důstojník. Poté jí podrží třmen, aby do něj mohla dát nohu. Dívka musí zvednout nohu skoro až k pasu, aby jí tam mohla dát a to není o tolik menší než rytíř. Chytí se sedla a pokusí se vytáhnout. Což se jí vůbec nedaří a dokonce ani s pomoc důstojníka, který se jí pokusí pomoc. Trošku to přežene a dívka dopadne do sedla tak prudce, že málem přepadne na druhou stranu. Nepřepadne, jen proto jí chytí důstojník za nohu a stáhne trochu zpět. Uvelebí se v sedle a Jacques se ladně vyhoupne za ní.

"Skvělé. Nemuseli jsme přistavit vůz s kterého by vyslankyně nasedla." pronese ironicky pán Nekropole.
"Držte třmeny napnuté a nepřenášejte váhu ani na jednu stranu, jinak byjste mohla přepadnout. Chytněte se toho výstupku sedla." vysvětluje rychle důstojník a odspěchá ke svému oři. Ono sedlo má přímo před dívkou dva výstupky připomínající řídítka motorky.
"Tak když máme kulturní program za námi. Vyrážíme." pronese pobaveně a jednoduchým gestem mávne vpřed. Všichni jezdci naráz udeří komáry hůlkou a oři vykročí synchronizovaně vpřed. S klidného kroku, přejdou do skákavého a hrozně houpavého běhu. Celá skupina míří k východu s paláce dívka si uvědomí, že brána nikam nevede. Přesně vede do prázdna. Jezdci po jednom mizí, jak padají z brány. Než stačí protestovat vrhne se komár do prázdna. Komár několik vteřin padá a pak roztáhne křídla a ještě zrychlí. Nabere rychlost a za svým velitelem vystoupá znovu nad trávu. Evelin tohle neviděla, jelikož když komár skočil podvědomě zavřela oči. S jistotou, že se rozplácne dole.

Rytíři se s formují do letky připomínající šíp. V čele letí pán Nekropole. Jacques se zařadí přímo za něj. "Můžeš otevřít oči. " zavolá Maltazard. Pokud to udělá zjistí, že letí nad trávou a při pohledu dolů to vypadá, že jsou v několika stovkách metrů.
"Chceš vidět bojové manévry?"
"Je to sranda." povzbudí jí Jacques.

Evelin byla více než překvapená otázkou vojáka, ne že by se jí někdy Maltazard dal na výběr, většinou rozhodl za ní, co je pro ni nejlepší v uvozovkách. V tomto zdá se měla volnou, ruku ale nebylo to spíše tak, že ať si vybere jakoukoliv možnost každá bude tou špatnou? Všechny cesty vedou do pekla, že?
„Mohu si to rozmyslet?“ zeptala se Evelin v naději na nějaký čas, ale voják zakroutil hlavou.
„Je mi líto, madam ale odjezd je plánován na brzy ráno co nevidět, potřebuji znát vaše rozhodnutí z důvodu, přípravy, navíc císař nerad čeká a nenávidí zdržování,“ odvětil muž za helmou.
Dívka se kousla do rtu, jak se měla rozhodnout?
„Která varianta je pohodlnější?“ zeptala se.
„Podle toho, jak na to hledíte. Když cestujete po cestě vždy je tam možnost přepadení, a navíc to trvá dvakrát tak déle, pro mnohé je to nepohodlné,“ významně se na ni podíval, jako by byla nějaká keramická soška, která by se mohla roztříštit. Takhle ji viděli? Křehká věc, která podlehne zkáze jen se na ni někdo špatně podívá?
„A ta druhá?“

„Letět na komárovi je daleko rychlejší, řekl bych, že pro zkušené jezdce je to oblíbenější způsob cestování,“ přikývl.
„A když si vyberu tu první možnost bude… císař cestovat se mnou?“ vyzvídala. Z představy, že by celé hodiny seděla naproti nebo dokonce vedle Mlatazarda v malém prostoru nějakých terénních nosítek měla husí kůži. Bylo by to k nesnesení a hádka mohla být na spadnutí každou minutou strávenou s ním. Navíc, trávit nekonečné minuty na jednom místě a na zadku, než se někam dostane, byla taky nestravitelná a nudná. Kdo ví, jak daleko to místo bylo. Mohl to být den, ale také několik nebo i pár hodin, kdo ví.
„Ne, paní, císař poletí na svém osobním komárovi, popřípadě by na místě počkal na vaši přítomnost, až karavana dorazí.“
„Hm…“ poklepala si prstem na bradu a chystala se k rozhodnému kroku.
„Dobře, poletím také.“
Rytíř se na ni podíval trochu pochybovačně, „jste si jistá? Máte výcvik?“
„Výcvik? Potřebuji na to nějaké školení?“ vykulila oči, „nechci letět sama, stačí, když poletím s někým, komár unese dva jezdce ne?“
Rytíř přikývl, „jistě, přesto je nutné znáš nějaké základy, madam.“

„To jistě stihneme ještě před odletem,“ mávla rukou. „Pojďme.“
Rytíř Nekropole jí to nevymlouval a ujal se vedení na hlavní nádvoří, kde vrcholily přípravy.
Evelin v ten moment trochu zaváhala, když zblízka viděla ta zvířata, která jí v létě tolik obtěžovala, když byla ve své pravé velikosti. Nebyly nijak hezcí, ty dlouhé tenké nohy byly jako pavoučí, stejně jako sosák a ty oči. Kulaté, vytřeštěné.
Byly na ně nakládány zásoby, deky a další potřebné věci, a hlavně měly sedlo, které připomínalo koňské. Evelin několikrát na koni jela, třeba to bude stejné dodala si odvahy, z čeho však neměla vůbec dobrý pocit byla velikost komárů.
Několik zvědavých očí vojáků se za ní otočilo, když prošla kolem. Rytíř ji dovedl před úplně dopředu, a když ukročil stranou, odhalil postavu svého císaře, který k nim stál zády a upravoval popruhy sedla, než byl spokojený a svou lidskou rukou poplácal svého komára po boku, poté se otočil, aby zkontroloval přípravu ostatních.

V ten moment si Evelin všiml, ale nevypadal nijak překvapen.
„Výsosti, vyslankyně preferuje letět s vámi,“ hlásil rytíř.
Maltazard se ušklíbl s rukama v bok.
„Dobrá,“ pokývl na muže a pak se zahleděl na ni v neplechou v očích.
„První zkušenost? Nebo jsi už někdy letěla?“ zeptal se zvesela, jako by byl vzrušený ze samotného letu a nemohl se ho dočkat.
„Pokud nepočítám ten okamžik, když jsem byla v bezvědomí a zraněná, tak ano,“ nakrčila nos.
Maltazardův úšklebek se ještě prohloubil a nevěstil nic dobrého. „Pak je načase se naučit něco nového,“ řekl a popadl jednu koženou rukavici, kterou navlékl na svou zdravou ruku, než se lehce vyhoupl do sedla a nabídl jí svůj spár.
Evelin zamrkala a nedůvěřivě se dívala na jeho paži jako by to byl jedovatý had.
„Nekoušu,“ usmál se.
„Pane, vyslankyně by měla nejdříve dostat školení,“ přihlásil se o slovo rytíř.
„Není potřeba, nebo si myslíš, že jsem málo zkušeným jezdcem?“ podíval se na něho s ostřím v hlase a varováním, aby nezpochybňoval jeho slova. „Vyslankyně je se mnou více než v bezpečí.“
„Tím si právě nejsem příliš jistá, jak mám vědět, že mě během cesty schválně neupustíte,“ zamračila se, „raději poletím s někým jiným a nebudu jeho výsost obtěžovat svou přítomností,“ otočila se od Maltazarda.

Snídaně a odjezd

Maltazard v klidu snídá a pozoruje dívku. Je zvědav jestli jej poznala a jestli mu něco řekne. Ticho se rozrůstá, jak císař pomalu snídá. Evelin mu ovšem nic neřekne a tak dívka jen nervózně čeká, proč si jí dal zavolat. Nakonec jí ten důvod sdělí. "Po snídani odjíždíme na severní hranice, vyřídit nějaké vzrůstající nepokoje." sdělí dívce, jako by o nic nešlo. Pro něj se jedná o rutinní věc. Jednou za čas prostě musí vyrazit na pohraničí a dát pocítit svým velitelům svou vůli. Také jim tím přitom připomene, komu a proč slouží.

Na tváři Evelin se vystřídá několik výrazů. Začne to překvapením. To přejde k nevíře, která se plynule přeleje do zlosti. "Jak, jako že odjíždíme?" dostane ze sebe úsečně.
"Nevyjádřil jsem se dost jasně? Ty a já jakmile dosnídáme nasedneme na jízdní zvířata a zamíří na hranici. " prohlásí s mírným pobavením Maltazard.
"Ale já nikam nechci! Rozhodně ne, do nějaké zavšivené díry!" rozohní se dívka.

"O tom zatím nerozhoduješ a já tě tu nechci nechat bez dozoru."
"Ano, ano. Málem jsem zapomněla. Nejsem tu host, ale sprostý vězeň!"
"To nejsi a ty to víš." pronese chladně pán nekropole.
"Do tvého pokoje jsem dal dopravit zbroj, kterou si budeš moci obléct. Má nechutný tvar a styl. Připomíná mi město Minimoňů, ale tak nějak cítím že kov by ti neslušel. Teď se utíkej nasnídat a obléct ať se nemusíš převlékat v kočáře." s tím dívku propustí a otevře jí dvorně dveře ze svého pokoje a doprovodí jí k jejím pokojům. Zajistí, tak že se na dívku nikdo neodváží zírat.

V jejím pokoji se objevil stojan na kterém je zelená zbroj tvořená listy doplněná kůží. Mimo této tam čekají služebné s talíři jídla. Zatím, co se dívka obléká, služebné jí krmí, aby neodjížděla hladová. Když je oblečená do pokoje, vpadne krtek.
"CO.. co se to děje?" ptá se zmateně.
"Malatazrd někam jede a mi musíme s ním." odpoví Evelin zachmuřeně.
Než stačí pokračovat vstoupí důstojník Maltazardovy gardy, který se zdvořile ukloní dívce.
"Vyslankyně. Přeješ si putovat po zemi a nebo vzduchem?" zeptá se zdvořile.
"Já mám na výběr?" zajímá se dívka překvapeně.
"Ano, madam. Pán se vyjádřil v tom směru, že mu nevadí, když budete cestovat pomaleji než on." tlumočí jeho slova důstojník.