Gaia sebou trhla, když se otřela hřbetem ruky o komunikační tlačítko, aniž by to byl její záměr. Prostě se jen naklonila dopředu a dlaně opřela o pult. Vlastně ani to volání nechtěla přijmout, ale teď bohužel se tomu nedalo vyhnout, bylo načase předstírat hodnou holku.
Přímo před ní vyskočila obrazovka mezi dvěma panely a ukázala jí vnitřek predátorovi lodi nebo z ní spíše jen neskutečně málo, protože obrovská postava zabírala celý rádius pohledu, a tak neměla možnost, podívat se kolem něho kvůli všem jeho svalům a širokým ramenům. Nemohla odhadnout, jak přesně je velký v měřítku, ale očekávala, že to bude pěkný kousek. Vlastně ani netušila s kým má tu čest, byl to mladík nebo dospělý?

„Potřebuji tvou pomoc, člověče."

Takže s ní chtěl vážně mluvit? No, evidentně musel být zoufalý, že ji oslovil jejím jazykem a nutno dodat, mluvil jím dobře, jen byl jeho hlas hrubý a hluboký, cizí a děsivý.
Gaia nasadila neutrální výraz a polkla. Ale čeho se bála? On potřeboval pomoc a navíc, tady jí nemohl ublížit, říkala si, a tak se uvolnila. Prohlížela si ho, mapovala očima Yautjovu postavu a brnění, hodně brnění a mezi tím kusy odhalené kůže a síťoviny. Až když si založil své paže přes sebe na hrudníku v sebejisté póze, zjistila, že na něho prostě zírá, a že je to víc než zvládne jeho trpělivost. Evidentně nebyl fanouškem okukování.
Gainy tmavě modré oči se zvedly od jeho výrazných břišních svalů k jeho stříbrné masce, kde na ni hleděly jen malé nepřístupné škvírky.
„Pomoc?“ nadzvedla obočí, „s čím by někdo jako ty potřeboval pomoci?“ zeptala se opatrně a doufala, že to nebude brát jako urážku.

Evidentně predátor stále váhal, možná jí nedůvěřoval, protože byla žena, jistě, kdo by taky hloupé holce v něčem věřil, že? Seriozní jsou jen muži.
Gaia přebrala iniciativu a hrdě zvedla bradu, „potřebuješ palivo? Sama ho mám málo, ale mohla bych ti půjčit svářečku nebo hasák,“ zažertovala, ale když se z reproduktoru ozvalo zavrčení, přeběhl jí mráz po zádech.
„Jen žertuji, s čím potřebuješ pomoci?“ odvětila vážněji a raději se nezmínila o tom, že její vlastní loď je dost značně porouchaná a svářečky by se nevzdala.
Naštvat predátora by asi nebyl právě dobrý krok. Evidentně neznali humor.

„No, to se mi snad jenom zdá!“ Gaia udeřila pěstmi do hlavního ovládacího pultu, když pokles tlaku a nezaměnitelný zvuk umírání hyperpohonu ukončil její cestu a vyplivl ji někde, kde to evidentně neznala, a to nekoukala ani na mapu. Z pultu zaprskal proud, který ji upozornil, že by některý z knoflíků mohl i probíjet. Pro jistotu do pultu ještě dole kopla nohou.
Gaia byla naštvaná, její nervy se blížily kritické úrovni jako ručička tachometru závodního jezdce na okruhu. Vpravo blikala červená variace barev, která přecházela do oranžova a výstražné světlo nad její hlavou nebyla žádná disco koule v baru.

Hyperpohon zaskučel a umřel úplně, hrozná symfonie pro její nebohé uši, alespoň že motory stále běžely alespoň na padesátiprocentní výkon. Malá útěcha, skutečně malá. Každou vteřinou čekávala, že se po jejím boku vynoří útočné lodě, které by rády zabraly tu její jako bonus ke kryokomorám, které vyhodila ze svého nákladového prostoru. Vlastně to vše, co tam bylo, což znamenalo pěkný balík za věci, které tam byly uskladněny, toť k jejímu štěstí v nenávratnu. Měla si předem raději hodit mincí, než si vzala na ústředí planetární koalice tu blbou práci. Měla to očekávat, ale i tak vidina peněz byla větší než riziko.

Gaia zaskřípala zuby a její prsty rychle pracovaly, aby snížily výkon a zablokovaly, ucpaly, zakázaly vše, co bylo porouchané pro pozdější opravu.
Červené pole před ní se stabilizovalo na pár pozitivně zelených tlačítek. Ironicky se tomu ušklíbla, zatímco se modlila, ať něco někde nezačne hořet. Nad její hlavou vypadla kovová destička a na hlavu se jí vyvalily kabely, jako by ji napadla chobotnice. Provizorně to ucpala montážní pěnou, kterou si nechávala pod pilotním sedadlem, které teď bylo polité kávou, která byla v tomto vesmíru sakra drahým zbožím a ona si vážila každé kapky, kapky, které teď tekly do drážek a kanálků na podlaze.

Nakopla plastový hrníček a ten se odrazil od stěny, aby skončil někde za jejími zády.
Byl čas se uklidnit, přinutila se k tomu každým kouskem svého bytí, jinak by ji asi trefil infarkt a samoobslužnou lékařskou jednotku opravdu nevlastnila. Několikrát se zhluboka nadechla a do nosu jí štípal pach spálených kabelů a spojů.
Gaia přistoupila k obrazovce, která jí ukázala nejbližší hologram okolí a soustavy. Jak čekala, tohle byl okraj společnosti, žádná obchodní trasa. Malá šance na to, aby ji tu někdo vyzvedl nebo daroval pár galonů paliva. Ne, že by někdo byl tak štědrý.
Pro jistotu spustila radar, obraz zrnil a nebyl nijak čistý. Žena se podívala na cetku ze Země opodál, malá plastová kačenka, která neustále kývala hlavou sem a tam, byla dostatečným zpestřením její sbírky kuriozit. Ve chvílích, kdy si myslela, že se zblázní, si při pohledu na namalované oči a vybledlou barvu neustále ujišťovala, že může být hůř. Ten bod právě nadešel.

„Kdy naposledy jsem byla v takové louži? Jo, já vím, příště budeme brát jen ty méně nebezpečné kšefty,“ povzdechla si Gaia a kačenka nadšeně přikyvovala.
S povzdechem zkontrolovala všechny budíky a kontrolky, než se vydala do nitra své lodi a cestou popadla pás na opravování, který si připnula na boky. Cestou míjela několikery dveře z toho jedny také svítily červeně. Hermeticky uzavřené držely malou díru v trupu, aby nevycucla všechen kyslík z ostatních obytných částí. Tohle bylo trochu mimo rozpočet, bude muset navštívit nějaký nejbližší přístav tak jako tak, díru v plášti opravdu nešlo slepit izolepou a na to nástroje neměla ani pořádný kus plechu.
Gaia byla už na opačné straně dva kroky od strojovny, když ji upozornil radar. Hodiny na zápěstí začaly blikat. Obrátila oči v sloup a sprintovala zpátky do kokpitu. Celá udýchaná viděla nález, na který jí loď upozornila.
Kapitánka lodi se zamračila na tvar objektu a hned naskočily další údaje.
„Tak tohle je dobrá nebo špatná zpráva?“ ptala se sama sebe Gaia a hleděla na odmaskovaný letoun, který sám o sobě křičel nebezpečí. Tohle jste opravdu nechtěli potkat.
Yautja, jeden z nejvíce agresivních druhů ve vesmíru byl chodící hrozbou, který neváhal vám utrhnout hlavu na potkání.

Co tady dělal? Vypadalo to, že loď visí v prostoru jen tak bez pohybu. Nepochybovala, že si jeho senzory nevšimly té její, už když se vynořila z hyperprostoru, ale evidentně na ni neútočil. Zatím. Ona rozhodně nehodlala začít jako první. I s plnou výbavou a vojenským vybavením by byla jako zlatá rybička proti bílému žralokovi.
„Myslíš, že je tam někdo živý?“ kousala se do rtu Gaia, když si prohlížela černý plášť s odleskem stříbrné. Zatímco její loď vypadala kostrbatá, seskládaná z různých součástek jako dětská stavebnice, predátorova vypadala tak celistvě skoro elegantně a na úrovni. Gaia pocítila bodnutí žárlivosti. Jak taková hrubá rasa dokázala vytvořit takovou úžasnou technologii jí bylo záhadou. Vždyť to byli divoši ne technici.
„Žádné formy života?“ klepala prstem na radar, ale samozřejmě to mohla být past anebo její radar nefungoval správně, což by nebylo nic divného.
Kachnička tiše přikyvovala.
Tak jako tak byla ta krásná loď zavěšena v prostoru jako velký tmavý diamant.
Gaie se honilo hlavou, co by v ní mohlo být, co by se z ní dalo vzít, taková malá kompenzace za ztracený náklad…