Andor.cz - Dračí doupě online

Výhodou kóje o rozloze 25 m² je, že se rychle zafuní, takže mi nebývá moc zima, i když spávám jen v trenýrkách přikrytý starými pracovními hadry. Odhrnu závěs svojí kapsle a ze šňůry natažené směrem k protějším lůžkům stáhnu přeprané tričko. Kdysi bývalo bílé. Teď je spíš našedlé a na namáhaných místech dírkovatí, ale odepřít si pár teplých večeří mi za nové nestojí. Horší je, že do rána nikdy pořádně neuschne. Takže sice nesmrdím jak čuně, ale do poledne obvykle klepu kosu. Možná nakonec budu litovat, že jsem nepříjal darované oblečení od babi zebry. Tehdy mi triko s růžovým nápisem "Girl just wanna have fun" připadalo pod moji úroveň. Kluci z kóje by mě sežrali. Teď si říkám, že obrácené naruby by posloužilo.

Většina spolubydlících už je na nohou. Zpoza Frankovi zatemněné kapsle se ozývá zívání. Dandy a Kačer se teprve budou vracet z noční. Ostatní se oblékají, chrchlají, čistí si zuby, provádějí ranní rutiny. Z kuchyňky slyším bublání vroucí vody.

Promnu si oči, uhladím fousy a slezu z kaple na zem. Jakožto nováček mám horší místo na vrchní posteli, ale je mi to fuk. Nejsem sudokopytník, aby mi dělalo potíže vylézt nahoru nebo slézt dolu.

"Hej kočičáku, vypadáš, jako by tě přejel parní válec," zachechtá se Franko, který už mezitím vykoukl zpoza závěsu. Celá místnost propukne v řehot.
"Zato ty jsi jak poupátko," ušklíbnu se a dál si jich nevšímám. Za necelé dva měsíce soužití jsem si zvykl na jejich narážky, hlasité prdění a blbé fórky. Nemůžu říct, že bychom se přátelili, ale vzájemně se respektujeme. Jednu výhodu přežívání ve spodních patrech má. Nikdo tu nehraje na čistotu rasy, původ, vzhled. Důvod, proč jsem nezapadal ve čtvrtém patře je tady všem ukradený. Není divu, když nepsaným kápem naší kóje je kříženec pakoně a buvola. Jmenuje se Dicky, ale nikdo mu neřekne jinak než "pavůl". Takže hubený vyčáhlý albinotický panter, vypadající víc jako panter, nebo v lepším případě irbis tu nikoho nepohoršuje. Pro všechny jsem zkrátka "kočičák".

Natáhnu si prošoupané kalhoty a přes triko přehodím vestu. Doufám, že se na oddělení údržby fasuje lepší výstroj. Třeba montérky. A kvalitní teplé boty by taky bodly. Po tom, co jsem se jednoho dne neočekávaně vzbudil o 45 pater níže, jsem si na malou chvíli naivně myslel, že to dole bude třeba lepší než nahoře, že je to vlastně příležitost. Možnost nového startu, kdy se postavím na vlastní nohy, kde budu jen sám za sebe. Brzy mě však všední realita "podzemí" profackovala. Nikdy mě nenapadlo, že budu doslova bojovat o zabezpečení úplně základních potřeb.

Do kapsy zastrčím tablet i s nabíječkou. Nic, co by mělo nějakou cenu, na pokoji nenechávám. Zběžně si vyčistím zuby a vlezu do kuchyňky, kterou máme společnou se sousední kójí. Mrzutě zaštěrchám prázdnou pikslou na kafein a mrsknu s ní zpátky na poličku. Ten nápoj je sice příšerná břečka, ale přeci jen tě nakopne. Pročísnu si chlupy na hlavě a vydám se nafasovat oblečení údržbáře. V duchu se modlím se, aby tohle pracovní místo opět neskončilo nějakou katastrofou.

Po vyřešení Velké Sprchovací Záhady už nám jde všechno jako po másle a hnedle nastane ona slavná chvíle a můžeme se přesunout do doku, kde na nás čeká… Děsně roztomilej medvídek! Ale fakt že jo!
Šťouchám do Vuje a naznačuju mu, že by se měl taky alespoň malinko rozplývat (nebo se alespoň tvářit trochu míň zavile), jenže toho zajímá akorát, jestli má náš darebák vážně tu slíbenou rozbrusku.
A světe div se, má.
Je to sice jenom obyč BZ dvacítka, ale co, tyhle starý krámy obvykle vydržej nejvíc. Ona teda taky vážně vypadá, že už má něco za sebou, stejně jako my, takže bychom si mohli pěkně rozumět. Při kontrole funkčnosti z čirého nadšení ukrouhnu dlouhou hoblinu z akrylátového zábradlí a Vuj mi brusku okamžitě vyrve z pracek.
„Tak to by šlo,“ kývne nepatrně na Pana Šakala. „Kde máte teda tu nádheru?“

Karbonizér naživo vypadá ještě větší, než na videu.
Je fakt mega. Obrovskej! Skoro se leknu. Neleníme a dáme se do práce.
Teda, úplně nejdřív se pustíme do pátrání, kde na nás vlastně ta práce čeká, protože Pan Šakal nám sdělil akorát to, že karamelová nejede, což je, přiznejme si, trochu vágní popis závady.
Nejdřív mrkneme na klasický zdroje problémů, jako jsou akumulátory, servo, kompresorová jednotka, ionizátor a chlazení, ale na nic pořádnýho nepřijdem. Jasně, tahle mašina není rozhodně zbrusu nová, a určitě by jí prospělo trochu poctivý dřiny s hadrem a mazacím olejem (asi tak dvěma pořádnými kýbly oleje). Nicméně to není nic, co by mělo karbonizér jako je tenhle přivést do potíží.
„Týjo, snad to nebudeme muset celý rozebrat a zase složit,“ povzdychnu si zděšeně.
„To sotva,“ zabručí Vuj, ale mám dojem, že v jeho hlase slyším takový nadšenecký podtón.
Opřu se flustrovaně o bok stoje a utřu si tlapky do montérek, když mě do čenichu praští ten pach. Taková jakoby… spálenina? Bleskově odmontuju boční dvířka a zavětřím. Je to tam! Vsoukám se do hlubin mezi dráty a hadice a nechám se vést nosem až ke zdroji.
„No páni, tyhle alfa matice jsou úplně vodpálený!“ Zařvu spokojeně a hned začnu odšroubovávat změť přepálených drátků a roztavených jističů. Novou matiční desku mám určitě v záloze… „Ale proč?“ Zaseknu se po chvíli, když už držím součástku bezpečně v náručí. Tohle se nestalo jen tak. Někde musí být další potíž... Nějaký extra přetížení…
„Hej Vuji!“ zafuním, jak se soukám zase ven. „Jsi tam někde? Co oběhový čerpadlo? Jak je na tom?“

Nástup na Údržbu

Finnan
49. patro

Byl to šok, přijít o všechno a skončit na dlažbě. Místo prostorného pohodlného pokoje, pěkné školní uniformy a přátel ve škole. Skončit ve spodních patrech Empyrea v bytě 1+1kk s 7 dašímy…hovady, kteří se chovají jak ve chlévě. Máš dvěma páry spodního prádla a ponožek + pracovní uniforma a jedno obnošené tričko. Nemluvě o tom že musíš pracovat. Pracovat jako člen spodiny, místo řešení problémů agrikultury z vysoké pozice. Místo rozhodování o sklizních, setbách a dalších planetárně důležitých věcech, které si mohl dělat v budoucnu tu dřeš bídu. Drhnul si podlahy, skoro sis uříznul ruku u navíječe drátů, utrpěl si elektrický šok při přetížení výtahové konzole, zhmoždil sis zápěstí při obsluze pokladny a dřel si u pásové výroby do mdlob.
Alespoň ti nějaká dobrá duše nechala tablet, jedinou vzpomínku na život nahoře. Jediná útěcha v tomhle barbarském místě. Je zvláštní, jak se změní svět o něco přes kilometr dál za pár desítkami plastocelových stěn. Nyní bydlíš o 45 pater níž, z 4 patra si spadl do 49.

Nejdřív sis myslel, že jsou tvoji spolubydlící špinavci, pak si zjistil, že koupel v teplé vodě taky něco stojí a z platu nejnižší třídy je to buď jíst šlichtu z nejlevnější jídelny nebo se umýt ve studené vodě. Na pokoji je v noci 18°C a místo přikrývky máš největší kus své bývalé pracovní kombinézy.

Budík na tabletu ti připomíná, že se máš připravit na svou první směnu v oddělení údržby. Dle mailu si máš vyzvednout novou pracovní výstroj, ta poslední to schytala při nehodě u pásu. Ještě ti přejede mráz po zádech, když si vzpomeneš jak ti ta ošklivá roztrhala kombinézu a vytrhala chlupy. Pak se máš dostavit na 24 patro.

22. Patro, Dok D

Vuj
Inky
Vstoupíte do doku D Hlavní branou z 22 patra. “Déčko” sahá od patra 20 až k patru 22. Je rozsáhlý jako ostatní doky, akorát méně honosný, protože neslouží k obchodu, ale parkují zde lodě údržbářské a ty co přiváží komponenty pro údržbáře, jako jste třeba vy.
Rozhodně je to vhodné místo pro pochybné existence. Dok A je pro smetánku vrchních pater. Doky B je pro běžné cestovatele. Dok C je pro obchodníky. Dok E je vojenský dok.

Kousek od vstupu na vás zamává váš kontakt. Ani vás nepřekvapí, že na vás mává od Kiosku. Kopne do sebe obsah kelímku, nechá pár mincí na stole a vyrazí směrem k vám s kelímkem Kafeinu v ruce.

”Vítejte, já a mí čumové sme už připravili potřebné. Pojďte za mnou.“
Mávne rukou a vede vás dokem. Opustíte otevřenou hlavní baštu doku, kde kotví nejvíce lodí a zamíříte k jednomu z menších bočník doků patřících k Déčku. Je to nějaký vedlejší dok sloužící k automatizovanému vykládání balíků s náhradními díly. Vykládací stanice je vypnutá, jen problikává červenými ledkami. Vedle prázdného parkovacího místa pro vykládací lodě je jsou další dvě zaplněná. Na jednom je báječný svět koroze v cosplay za vesmírnou loď a na druhé je zachovalá loď. Jeden ze starších hybridů vzešlých v době po první válce s Šupináči. Bude mít nalítáno nějaké to desetiletí.

Trochu si oddechnete, když kroky Šakala směřují k Hybridní lodi.

Před lodí stojí zakrslý medvídek vedle bedny na nářadí. Na tutovku je to míšenec koali a nějakého medvěda. V augumentované končetině drží velký doutník z kterého pokuřuje.
”Ýučchi tháá.“ Vysoký pisklaví tón zaplní vaše uši.
Pohodí hlavou a ukáže na doutníkem na váš kontakt a na vás.
”Jasně dědku, nekecej a votvýrej.“ Pobídne ho váš kontakt a podá medvídkovy kelímek kafeinu.
”Ňaňakata.“ zaburácí o pár tónů níž medvídek a dá se do otevírání bedny. Poté si vezme kafein.
Bedna vám odhalí vibrační nadzvukovou termobrusku. Po prohlédnutí je vidět několik drobností. Bruska je staršího typu, opravovaná a má několik dílů vyměněných. Při zapojení do akumulátoru se projevuje plně funkční.
”Takže plácnem si?“ Vyzvídá Šakal.
Medvídek kouří doutník a upíjí kafein. Přitom vás pozoruje roztomilýma očkama.

Koukám na záda odcházejícím ovcím, na Inky, ovce, Inky... něco mi tu neštymuje. Rozpor v tom co říkaly, jak to jenom...
pokrčím rameny a jdu hledat závadu. Nejsme tady totiž pro srandu králíkům.
Pro jistotu se hrabu v bojleru. Evidentně funguje. I voda z něj odtéká ve správné teplotě.
Mezi syčením sem tam zaslechnu, jak parťačka někoho odbývá, stejně jako minule. Všichni se ženou dovnitř bez žetonů jak pominutí, ale ve studené se koupat nechtějí...
Něco čuju a není to spálená srst. Teda, ta taky, protože v zamyšlení jsem se opřel o ohřevnou cívku a popálil si ruku, ale teď jsem měl na mysli něco jiného.
Zavřu dekl, zaklapnu bezpečnostní jištění a vyjdu na chodbu. Právě včas, nějaký další moula se pokouší projít do umývárny nic nedbaje na velký nápis "MIMO PROVOZ" na dveřích. Je to osel.
Dojdu k němu, chytnu za klopy a zvednu chudáka do vzduchu jako pytel modrých míčků.
"Co to tady kujete? Co jsi chtěl dělat v té umývárně? Kde máš žetony na teplou vodu?"
vrčím mu zběsile do obličeje, zatímco mi vlaje v pazourách a mává kolem ručníkem, jako by chtěl někoho stopnout.
"Í á... po pomóooc! Vraždá! Pomoztééééé Í á!"
ječí jak protrženej, a ještě to hýkání k tomu.
Inky se ošije a nervózně se otočí, aby viděla na druhý konec chodby.
"Jářku, Vuji, raději ho pusť. Ještě se dostanem do maléru, za to ten krám snad nestojí."
ale její slova se ode mě odráží jako lecjaká luštěnina od vykachlíkované koupelnové zdi. Lichokopytník v mém sevření mezitím dostal hysterický záchvat, místo artikulované řeči pouze hýká, že ho nejspíš slyší až na velínu a pro zpestření kolem sebe začíná mlátit.
Schytám dva údery kopytem a uvažuju, že ho utopím v bojleru - když už tak stál o horkou koupel - ale nakonec si Inčina slova najdou skulinu v mém brnění.
"...když se necháš zabásnout, zbytek už nikdo neopraví."
A dost! Pustím toho osla, až ztěžka kecne na zadek, ale hned se vyhrabe a pádí pryč, jako by mu někdo strčil pod ocas bodlák.
Zhluboka se nadechnu. Vydechnu. A pak se otočím ke své kamarádce.
"Už jsem v pořádku. Ale ty krysy něco tají. musíme to z nich vymlátit."
ta jen nesouhlasně zakroutí hlavou a potměšile se ušklíbne. A pak mi začne šeptat do ucha plán.

O chvíli později vycházím ze dveří od sprch, zavřu a na odchodu sundávám ceduli s informací o poruše. Inky čeká venku a potutelně se usmívá vidouc, jak se z druhého konce chodby blíží malý kozlík s velkou osuškou. Trochu se s tou cedulí crcám, nejde sundat, mrcha. Nakonec se zadaří a my se vydáme pryč a míjíme zájemce o sprchování asi v deseti krocích ode dveří.
Necháme ho projít, jen zpomalíme co jde, aby to nešlo poznat. On si však ničeho nevšímá. Dojde ke dveřím, vstoupí dovnitř a zavře za sebou dveře.
V tu ránu se otáčíme a co nejtišeji míříme zpět ke sprchám. Chvíli čekáme s rukou na klice. Odhadnout správný čas je těžké. Gesto střídá gesto, ale evidentně máme každý jinou představu o tom, jak dlouho se kozli převlékají.
Nakonec nechám na Inky. Ta ještě pár okamžiků váhá a pak pěkně zčerstva vstoupí.

Musím uznat, že holka má odhad. Nachytali jsme chytráka, tak říkajíc, na švestkách.
Stojí v pravém zadním rohu a drží v ruce malou litinovou obruč, kterou dle postavení rukou právě odendal z přívodní trubky, co v tom místě vychází ze zdi a dál se vine podél ní až ke sprchám. A taky je kompletně nahatý.
Pečlivě za sebou zavřu dveře, zatímco na nás třeští oči, a pak se široce usměju.
"Baf!"
na ten signál se chudák kozlík vzpamatuje, upustí obruč, zakryje si intimní místa a vměstná se co nejdál do rohu. Rozhodně to není žádný hrdina.
Inky v klidu vyzkouší, že najednou zázračně teče teplá voda, a pak vedeme s panáčkem velice dlouhý a zevrubný rozhovor.
Aby dostal zpět oblečení, prozradí nám vše. Že místní enkláva kopytníků tře bídu s nouzí a nemají peníze na teplou sprchu. Tak jejich velitel Hekler Koch našel způsob, jak do trubky navařit uhlíkovláknovou blánu s magnety na konci. Sama o sobě blána jen vlaje v proudu a průtoku nebrání. Ale správně umístěné magnety vně trubky (která je keramická) přisají blánu zevnitř ke stěnám a tak zabrání teplé vodě v toku. To právě zajišťovala ona obruč.
Krásný příběh. A dojemný.
Obruč jsme si nechali, kozlíka vyhodili ze sprch, opravili strojek na žetony, nahlásili opravený bojler... a grázlíka Kocha si zatím nechali v záloze.
Za to může Inky. Byl to dlouhý rozhovor, ale prý se občas hodí mít nějaké eso v rukávu.
Což může být pravda, pokud máš nějaký rukáv.
Ještě si to musím nechat projít hlavou.

V klidu jsme dokončili věci ze seznamu a vydali se do doků k Ševcově střele. Po celodenní šichtě si zasloužíme nějakou odměnu, za kterou hrabání se v pokročilých mrazících technologiích rozhodně považuju. Cestou se bavíme hádáním, zda pan Motorkář rozbrusku sehnal, nebo ne.
Koneckonců - závisí na tom naše součinnost.

Jak s oblibou říká Vuj, práce nečeká, takže sotva vylíznu ze dna sklenice polední malinu, už balíme verkcajk a míříme na další štaci. Na programu máme… Whoa, Bojlery!

S pomocí Vujovy karty pronikneme do zázemí dvaadvacítky a motáme se v bludišti skladů a šaten, toalet a převlékáren.
Přijde mi, že kolega náhodně zahýbá vpravo a vlevo a nechci riskovat smrt hladem v kamrlíku na mopy, takže nelením a vyptávám se na cestu k inkriminovaným sprchám každého chlupatce, kterého potkáme. Všichni nás ochotně navigují správným směrem a většina se neopomene podivit, že jsme dorazili tak rychle.
„Nahlásili jsme to teprve před týdnem. A vy už jste tady?!“
„Jsme opraváři, tak opravujem, co by asi čekali jinýho?“ Vuj nasupeně rozrazí poslední lítací dveře, ale pak se přeci jen vzpamatuje a na poslední chvíli je drápem zachytí, aby mě nepraštily přes čenich. „Že budeme tancovat kankán?!“
„To by ti náhodou báječně šlo,“ uchichtnu se, ale to už staneme před dveřmi do sprch pro personál.
Na umatlané dýze visí cedulka, že “TEPLÁ NETEČE!“ a automat na žetony vedle vchodu někdo přelepil páskou, aby nějakého tupce nenapadlo marnotratit svoje kredity.
„Hele! Mohli bysme tam k tomu dopsat: “OTUŽUJTE SE!“ Navrhnu, ale Vuj se jen s nesouhlasným zamručením vydá dovnitř. Honem ho následuji.
V mítrosti je spousta páry, chlupů na podlaze, a řada sprchových kójí s poněkud plesnivými závěsy. Kámoš akorát zavírá nejbližší kohoutek.
„Ledová,“ podotkne rovněž ledově.
„To budou ty bojlery.“ Iniciativně se otočím na patě a zamířím přes chodbu do technické místnosti. Univerzálním čipem si otevřu a přitom rovnou dumám, v čem by mohl být zakopaný pes. Asi spálená pojistka. Nebo porucha tlakového čidla? Vodní kámen?

V bojlerovišti je pěkně teplo, uklidňujícně tam hučí a ze šera poblikávají přátelská červená očička… Moment! Co je teda špatně? Rychle zkontroluju hlavní ovládací panel.
„To je divný,“ zamumlám, „vypadá to, že normálně hřejou.“
Pro jistotu sáhnu na nejbližší bojler a hned ucuknu zpátky. „Auč, fakt hřejou!“
„Takže problém někde v potrubí…“ Vuj nelení a začne hned propátrávat kohoutky a uzávěry, jenže všechno vypadá dobře. Oba automaticky sledujeme hady trubek až ke stropu, kde mizí ve stropní šachtici.
„Že by to prasklo někde ve zdi?“ Nadhodím a radši si ani nechci představovat ty hektolitry vařící vody, jak se už několik dní valí kamsi do útrob stanice. Vuj si to podle všeho taky nechce představovat, protože si nespokojeně odfrkne. „Mrknem se do kolektoru.“

Přesuneme se na chodbu, kde jsou servisní dvířka umístěna prakticky přímo uprostřed stopu. Práce pro žirafy! Vyšplhám kámošovi na záda jako obvykle, posvítím baterkou dovnitř a pak se dokonce i vsoukám kousek do smradlavých útrob vedení. „Tady nic neteče,“ oznámím po chvíli pátrání a začnu couvat. „Nebo alespoň ne nějak moc.“
Vylezu a zjistím, že Vuj akorát čelí skupince tří ovcí s ručníky přes rameno. „Opravuje se,“ vrčí na ně odhodlaně, „zákaz vstupu.“
„Ale my se chceme koupáát,“ bečí ovečky nešťastně.
„Nelze.“
Seskočím honem na zem, abych mu pomohla. „Běžte jinam, holky.“ Usměju se na sudokopytníky přátelsky. „Tady je to nejspíš nadlouho.“ Smutně pomyslím na šakala a jeho loď. Takhle to fakt nestihnem. Vidina vlastní rozbrusky se nenávratně rozplývá.
„Když my nemáme žetonýýý!“ Postěžuje si zase první ovce.
„Ve studený se můžete vysprchovat zadarmo,“ pokrčím rameny, „a tady stejně teplá neteče.“
„Teplá netečéé? Ale…“
První ovce vypadá, že by chtěla něco namítat, jenomže její dvě kolegyně do ní začnou zezadu urputně šťouchat. První se tedy jen vrtohlavě otočí a všechny tři odpochodují. Zamračeně za nimi koukám. Tady něco nehraje.
„Copak si toho za celý týden ještě nevšimly?“ Otočím se na Vuje. „Nebo se vydaly na nějakou tour de cizí sprcha? Ovce?“

Servírka v pozoru

Kimmy

Během toho, jak obsluhuješ další zákazníky, opraváři dopiju, zaplatí a odejdou. Když přijdeš k Šakalovu stolu, poklidit nádobí po opravářích položí ti šakal záludnou otázku.
”Moc ti to sluší lištičko, kdyby si měla dnes volnej večer, můžu tě vzít někam, kde je to jen pro zvaný.“
Když se po odpovědi vrátíš k baru, zeptá se tě váš vlčácký barman.
”Tak co podařilo se tvým bystrým ouškům něco zaslechnout?“

Dopito a zpátky do práce

Vuj
Inky

Přednesete vaše požadavky. Šakal se uvelebí v křesle, začne bubnovat prsty, jako by odpovídal na Vujovo bubnování a zahled se do dálky. Chvilku mu to šrotuje v hlavě, pak se vás začne vyptávat na technické detaily ohledně vibrační nadzvukové termobrusky než dojdete k nějaké dohodě, jaké má mít technické parametry.
”Moje Šipa je Ševcova střela, stavte se. Uvidíme, jak se mi poštěstí. Parkuju v privátním doku vedle Déčka na tomhle patře.“
Kontakt podá Vujovy ruku na stvrzení dohody, potom si podá ruku i s Inky.
Než dopijete a vyrazíte, tak si váš společník projíždí něco na svém tabletu.

Mě se to nelíbí!
Zatraceně se mi to nelíbí. Říkejte tomu pověrčivost, předtucha, zvířecí instinkt, odhad soupeře, opatrnost, nebo smysl pro správnost, ale mě na tom něco smrdí.
Nechci lézt do jeho lodi, nechci se s ním bavit a už vůbec mu nechci opravovat jeho stroj na zmrzlinu. Karamelovou.
Tůdle.
Nechci a nechci. Dokážu vyjmenovat tisíc důvodů, uspím tě pádnými argumenty. Raději vlezu do béčkové šachtice nad větrák. Raději půjdu tančit disko! Raději budu na všechny celej den milej, jako to štěňátko s obrovskýma vočíčkama!!!

Jenže Inky má pravdu. Rozbrusku prostě potřebujem. A jestli ji ten hromkerník dokáže sehnat, tak přísahám bohu, že mu z té mašiny poteče kromě karamelové i vanilková.
Mlčky se domluvíme očima, pokud možno nenápadně.
A pak už opět upřu kamenný pohled na šakala.
Zabubnuji prsty na stolní desce. Odchrchlám si a odplivnu do plivátka vedle.
"To není co bychom preferovali, šéfe. Ale budiž. Máme zájem o..."
nakloním se trochu blíž, aby bylo jisté, že následující slova neopustí tento stůl
"... vibrační nadzvukovou termobrusku. Nemusí být nová, ale ať je funkční. Dej mi jméno Tvojí lodi, my teď s parťačkou doobejdeme zbytek dnešních zakázek, a ty budeš mít prostor na shánění. Večer se stavíme a mrknem, jestli se poštěstilo. Platba předem.
Vyhovuje?"
opět se na své sedačce narovnám, upiju z hrnku a sleduju, s jakým protitahem se hošek pochlapí.