Andor.cz - Dračí doupě online

Jsem ráda, že se setkáme s Finnanem živým, i když trochu přejetě vypadajícím. Podle všeho si dneska moc nedáchnul, tričko má uválený, jako by ho zapomněl přes noc ve ždímačce, a vousky mu zplihle visí.
„Těžká noc?“ Nadhodím přátelsky. „Co se to tam dole děje, prosimtě? No, hlavně, že jsi tady.“

Společně zamíříme do kanclíku. Založím naše výkazy, co jsem včera s největším odporem vyplnila, do správnýho šanonu a zamířím ke svojí skřínce. Spokojeně se zadívám na obrázek Plážovýho Ráje Triton, kterej jsem si vylepila dovnitř. Jednou taky pojedu…
Od imaginárního navlíkání plavek mě vytrhne Vujovo zlostný zafunění. Zvědavě vykouknu zpoza plechovejch dvířek. Parťák drtí nějakej útržek papíru.
„Co je?“
„Chvátal.“ Vuj má pana lišáka rád asi jako kloše na vocase. Kdyby mohl, nejspíš by s ním vymetl první dveře.
„Penízky,“ ušklíbnu se potutelně. Mně Chvátal nevadí. Dávám si bacha, ale dokud je ochotnej za svoje šmeliny i zaplatit podle dohody, nemám problém.
Nafasujeme si výbavu a náhradní díly a zamíříme do doupátka.

„Zdravím.“ Nasaju ostrou vůni kafeinu smíchanou s liščím pižmem a vstřícně zavrtím ocasem. „Dneska jde jenom o vyúčto, nebo máš pro nás ještě něco dalšího?“ Zkusím opatrně terén. Kdyby se našla ještě nějaká černota, nebyla bych proti. Musím si koupit ty boty.
Ohledně rozdělení odměny se tázavě obrátím na zbytek. Zatím jsme to dělali tak, že kredity chodily Vujovi, u kterýho přecejom nebyly nějaký finanční (pří)toky tak nápadný, a on se pak spravedlivě rozdělil, ale to jsme byli dva. Třeba to teď bude jinak? I když… nějak si nedovedu představit, že by tenhle medojed svoji drápatou packu ze zisku stáhnul úplně bez protestu.

Zase práce

Vuj
Inky
Finnan

Cestou z výtahu ukazovala nějaká cedule s veřejnými správami Proxima příletu pomocné flotily 89±7 dní.

Jak přijdete do pracorvních kanceláří uvítá vás velká cedule varující před patry 40-50. Nic nového jen další upozornění od nevšímavé.

Vuj najde ve své skříňce papírek, který tam nejspíš někdo strčil skrze větrací otvory. Na lístku je napsáno: *Stav se, pořešíme chechtáky za včerejší fušku. Ty víš kdo.*Přikreslený mrkající smajílk*
Bezpečně poznáváš Lišákovo písmo, hlavně ten mrkající smajlík s liščíma ušima.


Po vyzvednutí papírů s adresama a podepsání dodáku na náhradní díly máte čas zaskočit za lyšákem.
Lišák si promne ospalé oči, usrkne kafeinu a s usměvem vás přivítá.
”To sou k nám hosti, zavřete prosím dveře než začneme jednat.“
Hned jak zaklapnou dveře,
”Slyšel sem, že máte novou posilu do týmu. Mám ti to poslat na účet a vyse mezi sebou vyrovnáte, nebo to chcete rozdělit? Pokud rozdělit musí mi tady váš nový člen sdělit číslo účtu.“
Načež Lišák vstane, obejde stůl, podá Finovy ruku a představí se.
”Chvátal, těší mě.“
U lišáka jeden nikdy neví, jestly říká pravdu, ale jelikož se jméno shoduje s tím na dveřích od kanceláře tak to nemusíš řešit.

Nálada je vysloveně pochmurná, a ani sprcha a večeře na tom nedokážou nic změnit.
Byl jsem poměrně v klidu, všechny ty zprávy a čmáranice na zdi můžou znamenat cokoliv, ale Inčina nervozita mě pomalu začne nahlodávat, tím spíš, když je podporována jejími neveselými představami.
Když se tedy ubíráme ke spánku, v lebce se mi mlátí představy půlnočního úprku před hordou pelichajících zombies.
Nebo stanice z preventivních důvodů rozstřílené na kusy.
Nebo probuzení v loži z vypadané srsti.

Noc nepřináší úlevu. Převaluju se, často procitám a poslouchám, zda za stěnou uslyším houkání sirén, ohmatávám se a hledám lysinky...
Prostě budík mě zastihne rozlámaného a nevyspalého.
Inky je nadšená, jak se všechno zvládlo, ale mě tedy ranní zprávy moc neuklidnily.
Sednu ke stolu, na tabletu stáhnu dnešní plán a projíždím ho očima. Jasné, mezi 40 - 50 nic. Tenký hlas uvnitř mi ale říká, že nejspíš není o co stát. A tamním rezidentům určitě není co závidět. Pokud má Finn dostatečnou smůlu, aby zrovna někde tam bydlel, tak naše příští setkání nejspíš bude, až se nás bude pokoušet sežrat v zástupu dalších zombies.
Prostě se uvidí na místě.
Mlčky si zabalím vše potřebné, spolubojovnici hodím její svetr včetně dalšího vybavení, které každé ráno nemůže ani za Boha najít.
A pak už jdeme uličkami k centrále. Všude je klid a vyzvířeno. U výtahu skoro není fronta. Místo toho strážci pořádku.
S kyselým výrazem se protlačím do kabiny a pak už cestujeme vzhůru. Ač vše vypadá v pohodě, čichám čichám průšvih. Jako by ve zprávách neříkali všechno.
Když spatřím Finna, jak na nás čeká na smluveném místě, spadne mi kámen ze srdce. Rázem se totiž zmenšila šance, že se nás bude pokoušet sežrat.
"Připraven na fachu? Nelínáš?"
zeptám se pro jistotu. Líná huba, holé neštěstí.

Píp – píp – píípy – píp
Fakt budík. Vzbudil mě budík. Žádnej alarm. Žádný skřípání zubů. Tichý šustění opadávajících chlupů. Nic takovýho. Vujův debilní, starej budík. Sláva!
Křepce vyskočím, zaběhnu do koupelny a hned nato se pustím do přípravy ranní břečky.
Spolubydla vyskočí o něco méně křepce, mohutným zachrochtnutím si pročistí čenich a zapne zprávy. Zvědavě mrknu tím směrem.
Bla bla bla… Tohle už jsme slyšeli… A hele!
„Vidíš, říkala jsem, že si s tim ochranka poradí.“ Zahalasím spokojeně a zaleju hrnky vařící vodou.
„Na to bych nesázel.“ Vuj se pošrábe na zádech a najede na seznam dnešních úkolů. Stoupnu si mu za záda, abych taky viděla.
„Máme tam něco pod čtyřicítkou?“ Zeptám se zvědavě.
Kolega jedním drápem scrolluje až dolů, zatímco druhou packou zašátrá za sebe. Rychle mu do ní přestrčím ouško jeho hrnečku.
„Počkej,“ napadne mě znenadání. „A co chudák Finn? Ten bydlí až skoro dole, ne? Myslíš, že se za náma dostane?“
„Jestli už někde neběhá s pěnou u huby…“ Nadhodí Vuj temně.
„Hele, to není moc vtipný“ Pohoršeně třepnu uchem.
Kámoš se na mě otočí. „Já se nesměju.“
Fakt se nesměje ani trochu. Pokrčím znejistěle rameny a dožunknu svůj hrnek. Není čas ztrácet čas. Máme to rozpočítaný na minuty, vzpomínáte? A jestli nováček nepřijde na sraz… No, byl docela sympatickej.
Začnu se shánět po výbavě. „Vuji... Nevíš, kde mám svetr?“

Jak za mnou zaklapnou dveře ubikace, citelně se mi uleví. Nečekám než začne budík vyřvávat, ale v hlavě mi buší ten song sám od sebe stále dokola:

"Everybody dies, surprise, surprise.
Infected Mummies!
Infected Mummies!
They are coming.
For U."

V rytmu neviditelných bubnů se rozběhnu směrem k výtahům. Hlavou mi víří tisíc myšlenek. Kam se ksakru všichni poděli?! Kde mám nahlásit, že Karl pelichá? A co když mě šoupnou někam do karantény?

Většina z nich se naštěstí vyřeší sama, když narazím na zátaras u výtahu. Zpomalím, abych nevypadal podezřele a než mě fronta vyplivne u několika ochránců, dýchám už docela klidně. Jakmile začnu o pelichajícím spolunocležníkovi, odtáhnou mě kousek stranou. Zevrubně mě prohledávají a nakonec jsem propuštěný k výtahu. Jestli někdo Karlovi pomůže se nedozvím.

Jedu výtahem, prsty mimoděk bubnuju o malé sedátko pod ovládacím panelem. Myšandu, co jede se mnou tím evidentně znervózňuju, ale je mi to fuk. Nemůžu z hlavy vypudit Franka cvakajícího zubama.

Když vylezu ve 25 patře, jako bych se ocitnul na jiné planetě. Všechno je tu nějak... normální. Zabouchnu se v kumbálu na úklidové prostředky. Smrdí to tam syntetickou levandulí, ale jinak je tam čisto a klid. Zachrápnout však nedokážu, a tak si čmárám do tabletu. Čas se nesnesytelně táhne. K místu srazu vyrážím s předstihem, aspoň omrknu, co se na patře děje.

Ráno ranníčko…

Finnan

Vypadneš z pokoje s hlavou plnou myšlenek. Touhle dobou bývá i v nižších patrech méně živo, nicméně dneska je tu tuze mrtvo.
Až u výtahu je se stevardkou skupina šesti ochránců, kolem nich je postavený záteras s jedním vstupem, pár obyvatel čeká ve frontě. Tohle nejsou žádní policajti, jsou regulérní vojáci s palnýma zbraněma.
Červený nápis na ceduly dává jasně najevo.
Z důvodů bezpečnostních opatření mohou opouštět patro pouze officiální staniční záležitosti.
Když se dostaneš na řadu prokážeš se svou pracovní kartou údržby. Proběhne krátká kontrola, kdy si musíš sundat vršek košile, ale k tvému překvapení tě pustí. Výtahem odjíždíš z patra ještě s jednou myší slečnou. Během následujících pěti pater přibereš dva další cestující. Je sice brzo, ale rozhodně by výtah neměl být takhle prázdný. Vše se změní přejezdem z 40 do 39 patra. Jako bys přejel do jiného světa, vidíš hlídkovat už jen policajty a lidi nastupují normálně.
Když na 25 patře vystoupíš a necháš výtah za tebou odjet. Trochu se ti uleví.
I tady hlídkuje pár policajtů s pendrekama a Tejzrama, nikoho však nekontrolujou, jen pozorujou. Ke kumbálu dojdeš bez potíží.

Vuj
Inky

Z říše snů vás vyžene budík, vyřvávající jako obvykle. Ve zprávách kromě standardní mediální masáže (jak je vše v pořádku), vás zaujme pár titulkových zpráv jedoucí v spodní části obrazovky.
Další oblasti, kam se nedoporučuje cestovat na planetě jsou: …(6 názvů oblastí o velikosti státu)
Byli nasazeny pořádkové síly mezi 40-50 patry z důvodů výtržností. Nedoporučuje se navštěvovat.

Všechno ostatní se tváří, že se nic neobvyklého neděje. Jak vyjdete ven, zdá se, že se někdo pokoušel vyčistit graffiti na dveřích. Místo včerejšího znaku biohazardu na vás kouká žluto-černý flek vzdáleně připomínající trojúhelník.
Trochu vás překvapí policejní hlídka u vstupu do výtahu. Nic nekontrolují, jen se tváří důležitě. Fronta u výtahu je menší stejně jako ranní schon kolem vás. Dostanete se tak do do práce o pár minut dřív.
V práci je vše při starém. Pár lidí schází, ale prázdno jako v chodbách stanice tam rozhodně není. K dnešnímu rozpisu práce, dostanete malý leták upozorňující vás, že opravy na 40-50 patře se provádí pouze ty nutné a v doprovodu eskorty pro vaše vlastní bezpečí do odvolání.

Kójí se rozléhá zlovětsné cvakání zubů. Už z povzdálí vidím na Frankově rameni vylysalou kůži. Sedí ztrnule na židli, viditelně se potí a s šílenstvím v očích zírá do prázdna.

No doprdele.

Na ubikaci je podezřele prázdno. V posteli leží jen Karl, asi to včera přehnal s chlastem.

Kde jsou všichni?!

Mozek mi šrotuje na plný koule. Normálně by polovina lůžek byla zaplněných pochrupávajícími dělníky. Do pěti do rána se nemohli zaseknout v hospodě. Můžu z toho vyvodit jediné. Zkrátka se z odpolední směny nevrátili.

Víte co je výhodou kočkovitých šelem? Fakt dobře vidí ve tmě. Obrazovka tabletu potemní. Potichoučku couvnu. V duchu poděkuju Inky, že mě včera zlanařila jít do hospody. V alkoholovém opojení jsem byl večer líný se převlíct. Z postele jednou rukou stáhnu žebradlo, kde mám svých pár švestek. Instinkt mi velí zdrhnout. Pohledem zabloudím ke spícímu Karlovi.

Promiň kamaráde, buď tu chcípneš jenom ty, nebo my oba.

Nakonec mi to ale nedá, nemůžu ho tu přece jenom tak nechat. Nemám čas vymýšlet složité plány, a tak z Blippyho poličky vezmu budík a nastavím na něm zvonění za pět minut. Hlasitost nejvyšší, song Infected Mummies mi připadá, že tak nějak sedí. Navíc jde o psy-trance cyberpunk, který by vzbudil i mrtvého. Předpokládám, že to probere z letargie i Franka, nicméně aspoň to Karlovi zvýší šance, že nebude sežraný ve spánku.

Položím budík zpět na poličku a plížím se ke dveřím. Málem zakopnu o železnou trubku. Před týdnem se nám ulomila noha stolu a nikdo nebyl sto opravit stůl, nebo nafasovat nový.

Hmm... Popadnu trubku a vypařím se z ubikace ven. Do srazu s Inky a Vujem zbývá ještě hodina a půl, rozhodnu se jí přečkat v kumbálku s úklidovými prostředky na patře, kde se máme potkat.

Fajn večer. Během kecání, pití a hraní jsem spokojeně vytěsnila všechny šedochlupy, zlověstný proroctví, olysalce ve výtahu a další hrůzy. Finnan ze začátku vypadal dost bezradně, jako by fakt v životě Zelenej dům nehrál, ale celkem brzo se chytnul a myslim, že má slušnej potenciál. Navíc svojí začátečnickou neobratností přitáhl i jednoho truhlíka, kterej byl ochotnej si něco vsadit. Takže z mýho pohledu dobrej den.
Až na ty boty teda.

Teprve když míjíme znak na dveřích, spadnu zase zpátky do reality. Bez protestů se nechám od Vuje nastrkat do bytu. Jsem fakt ráda, že teď nemusim dolů na svoji starou ubikaci, kde nás bylo jak psů a dveře furt dokořán. Tady jsem v bezpečí. Jak si asi poradí chudák Finn?
Vuj vypadá nasupeně, takže mu jdu automaticky radši z cesty.
„Ehrm… Asi máš pravdu,“ zamumlám neutrálně. „Du si dát sprchu, jo?“
V minikoupelně na sebe pustím vodu, snažím se smejt maximum prachu a mastnosty a přitom jedním očkem neustále sleduju ukazatel, kolik ještě zbejvá teplý vody. Nebylo by to poprvý, co jsem zůstala namydlená. Dumám o tom, co je teď nejlepší udělat.
Vuj bude chtít jít do práce, i kdyby se tam měl probít přes hromady mozkožroutů, to je jasný. A já? Přeci se tady nemůžu schovávat věčně! S tím, že věci se budou rozbíjet furt pryč, má náhodou pravdu…
Vylezu se sprcháče a zapnu turbovysoušeč chlupů. Stroj zachrchlá a nic. Decentně do něj praštím a stoupnu si do proudu horkého vzduchu. Jenže co když se nakazí celá stanice? Nebo celá planeta? Nebo úplně všichni? Musím zavolat ségře.
Obleču si kraťasy a svoje oblíbený starý tričko s logem Empyrey a vylezu z koupelny. Kolem Vuje to báječně voní. Mňam, zdá se, že i zapomněl, kdo komu dneska vidí tu véču. Nebo chtěl zapomenout.
„Měli bysme si ráno hlavně zapnout zprávy.“ Nadhodím, stoupnu si přímo za kámoše a nasaju pach škvířícího se oleje. „Třeba tam něco bude. A třeba to daj během noci strážníci nějak do kupy.“ Zadoufám nahlas, vezmu z poličky dva talířky a otočím se, abych připravila na stůl.
„Ale možná jsme měli fakt odletět s tou škrabkou…“ Povzdychnu si nakonec trochu unaveně a zadívám se na Vujův starej budík u postele. Něco mi říká, že zejtra budu ráda, když mě ráno vzbudí otravný analogový pípání a ne poplach...

Večer v nálevně byl příjemný. Karty, pivo a dobrá zábava, tak se mi to líbí, byť nám poněkud schází soupeři.
Jeden vejlupek se ale nakonec našel, a tak jsme chudáka oškubali jak slípku. Aspoň pivo dostal na cestu zadarmo.
Když jsme tedy opouštěli útulné přítmí naší oblíbené knajpy, měl jsem náladu dobrou, až rozjařenou.
Teď bych tak dal někomu do zubů.
Bohužel se za CELOU cestu neobjevil nikdo, kdo by mi neopatrně vstoupil do cesty, nebo se naším směrem byť jen zamračeně podíval.
Prostě smůla.
Rozloučíme se s Finnanem a zamíříme domů.
Všechno vypadá v pohodě, jen mi přijde, že je na ulicích o něco méně chodců, ale mám takový divný pocit. Srst na krku se mi celá ježí.
Když najdeme Biohazard graffiti, zatnu zuby, na nic nečekám, drapnu Inky za packu a natlačím ji do našeho vchodu. Tam, za bezpečně zavřenými a zamčenými dveřmi, si konečně vydechnu.
"Tahle sranda přestává být zábavná."
zahučím a jdu do ledničky si dát nějakou večerní svačinku. Ranám osudu se mnohem lépe čelí s plným žaludkem.
"Myslíš, že na těch zprávách něco bude? Že už je to na stanici? Karanténa? Nebo co s tím jako budou dělat? Něměli bysme být nějak informovaní? Jakože, zůstaňte doma, dokud se situace nevyřeší. Já bych to udělal, na jejich místě. Pořádně s tím zatočil. Vždyť musíme ráno do práce. S Finnanem jsme dohodnutí na sedmou před velitelstvím. Kvůli nemoci se asi nepřestanou porouchávat systémy. Jestli si myslí, že budu sedět doma, tak se pořádně spletli. Co myslíš ty? To graffiti vypadalo znepokojivě. Přemýšlím, jestli to můžeme ráno nějak obejít a těm dveřím se vyhnout..."
plácám páté přes deváté, zatímco na pánvi pro oba smažím vajíčka.

Noc před…

Vuj
Inky
Finnan
Večerní posezení u piva jste vedli tak dlouho, dokud vás to bavilo. Pak jste se výtahem odvezly do svých ubikací.

Finnan
Největší překvapení pro Finna kromě nových grafitů v chodbě od výtahu je nečekaný klid na ubikaci. Často tu bývá bordel, někdo si nahlas pouští muziku i v nočních hodinách, světlo běží skoro pořád, pokud není rozbité.
Tentokrát je překvapivý klid. Zhasnuto a klid. Využiješ situace a posilněn piváky usneš celkem rychle. Asi hodinu před budíkem tě probudí divné nepravidelné cvakání. Nejdřív si řikáš, že to zaspíš, ale neustále to pokračuje. Posvítíš si svým tabletem a překvapí tě, že kromě borců co sou ještě na noční tu schází i lidi z odpolední. Co hůř podivné cvakání jsou zuby jednoho ze spolubydlících na tvém pokoji. Je to Frank, statný vlčák a velký pařmen. Jak ho jdeš zkontrolovat, zjistíš, že pelichá a na rameni má stopy po kousanci. Tenhle kousanec nebude žádná vzpomínka na milování. Tohle muselo bejt rafnutí až do krve. Třese sebou což způsobuje ono cvakání zubů a odhaduješ, že má horečku.

Vuj
Inky
Rozloučíte se při vystupování z výtahu s Finnem a směřujete si to domu. V chodbě do Vujova bytu vás překvapí Grafity na dveřích jednoho z bytů.


Tohle je slušná čtvrť, tady se takové vandalství moc neděje, ale při pohledu na symbol biohazardu vást to donutí se zamyslet, zda je to opravdu vandalství, nebo se někdo snaží něco naznačit.
Vstoupíte do vašeho bytu, jak se za váma zaklapnou dveře dá vám to jistý pocit bezpečí. Přesto i když jdete spát náznaky přicházejícího průšvihu nejde vymazat z mysli.