Andor.cz - Dračí doupě online

“Já vim, a šrouby na těch krytech maj od tý doby takový drážky ve tvaru křížku, ne normální torx,“ dokončím Vujovu historku. „Jako na jeho památku.“ Snížím mohutně pivní hladinu ve svojí sklenici, opřu si nohy o hranu stolu a mrknu na Finna.
Vuj se zamračí a podrbe se na zátylku. „To spíš kvůli bezpečnosti,“ namítne, ale nezní to úplně přesvědčeně. „Aby se v tom někdo nehrabal, nebo…?“
„Tss.“ Naoko znechuceně zavrtím hlavou. „Takhle znevažuješ památku svýho kámoše?“
Vuj vypadá chvíli fakt zaraženě, ale pak si všimne mýho potutelnýho výrazu a zlostně si odfrkne. „Srandičky. Však ono tě to přejde. A dej ty nohy dolů.“
„Vždyť ani nemám boty,“ zamručím si pod fousy, ale spustím poslušně tlapky zase na zem.
„No právě. Smrděj ti packy.“ Tenhle medojed slyší všecko.
„To není možný. Já jsem pes, nemám je zpocený.“
„Nemáš je zpocený, ale smrděj.“
„Áááh,“ obrátím teatrálně oči v sloup, i když ve skutečnosti mě tahle hra docela baví. Vuj taky vypadá spokojeně. Podívám se na Finna, kterej sleduje naši slovní přestřelku s obezřetným odstupem.
Přijde mi jako outsider, co už se ve svým místečku na chvostu smečky pěkně upelešil. I když, z toho, co se mi z něj podařilo vypáčit, usuzuju, že bude někde z lepší vrstvy. Jiný patra, Delta, to může znamenat cokoliv… Ale tipovala bych ho na něco takovýho.
Možná tam tuhle hru na vyhoďte ho z kola ven hrajou taky, co já vim? Možná je to dokonce horší… I když, jak velký můžou bejt tvoje vnitřní muka, když si kdykoliv můžeš zakočit do bufíku na čerstvý vajíčka a pomerančovej džus?!

Zastříhám uchem a rozhodnu se hodit filozofování za hlavu. Ať už trápilo Finna cokoliv, brzo zjistí, že teď se na něj štěstí směje, protože chytnul ten nejlepší opravářskej tým na stanici. My jsme skvělý! A dobrý kámoši a vůbec…
Blýsknu na nováčka zuby a vytasím na stůl balíček karet. „Říkals, že Zelenej dům neumíš… Nebo dokce neznáš? To je trestuhodný! Takže tohle je tvoje šance to napravit!“ Dám hlavu malinko na stranu. „A neboj, nemusíš hrát vo kredity. Alepoň zezačátku.“
Ušklíbnu se začnu bleskově vykládat jednu kartu za druhou. „Takže, dávej pozor. Tohle je velkej švihák. A tohle metař. A tvojim úkolem je…“

Vypadalo by to jako úplně obyčejný večer v hospodě. Kdybych ovšem nebyl cca v minus osmdesátém patře a kolem nelétaly viry zákeřné pelichací choroby. Ale co, člověk se musí spokojit s tím, co je. Za posledních pár týdnů mě život pořádně profackoval, ale musím říct, že nikdy jsem si tolik neužíval dobře vychlazené pivo jako teď. Zhluboka se napiju a svoje předsevzetí dát si jen jedno, hodím za hlavu.

Vuj s Inky se střídají ve vyprávění historek. Teda vypráví spíš Inky, z Vuje to leze jak z chlupatý deky, ale Inky ho zdařile doplňuje. Sem tam se na něco doptám a v duchu přemýšlím, co prozradit, až přijde řeč na mě. A skutečně to netrvá dlouho a rozhvor se opět stočí k mojí osobě.
"Jak už jsem říkal Vujovi, nerad bych se o některých věcech moc rozpovídal. Ale kdybych byl nějaký špeh, utajená inspekce, nebo tak něco, určitě bych měl vymyšlenou lepší krycí historku než... žádnou." Zadívám se na televizi, kde vysílají (opět) mimořádné zprávy a uvažuju jak navázat.
"Pocházím z Delta Sotadonu," rozhodnu se říct pravdu. Planeta boháčů s dobře vyvinutou infrastrukturou, megalopolemi, zbrusu novými technologiemi. Ale rozvrstevní obyvatel a slumy tam jsou jako všude jinde. Odhaduju, že minimálně 5 procent obyvatel stanice je z Delty, takže nejde o nic podezřelého. "Na stanici jsem už pár let, ale byl jsem v jiných patrech." Položím zvláštní důraz na slovo "jiných". "Proto jsme se asi nepotkali," zodpovím Inčinu předchozí otázku.
Stejně jako oni musí tak trochu důvěřovat mě, i já vkládám důvěru do nich, že nebudou strkat čumák, kam nemají. A když budou, tak že nepodniknou kroky, které by mě mohly poškodit. Naštěstí většina smrtelníků nechce mít nic společného s velkými rybami jako je můj otec. Většinou je to tanec na tenkém ledě.

Dorazím ke stolu a před každého z parťáků postavím orosenou sklenici, stejně jako před sebe. Prázdný bar má přeci jen svoje kouzlo. Už dlouho se mi nepodařilo dostat ke svému místu s množstvím pěnivého moku, které tam natočil Čauves.
Medojed prostě musí být spokojený i s maličkostmi, takže mám ve tváři popsanou tichou spokojenost.
Poslouchám, co Inky povídá o sobě, načež se nečekaně obrátí na mě. Trochu mě tím zaskočí. Nemám připravené žádné historky, které ze sebe můžu začít chrlit.
Podrbu se na zátylku a přemýšlím, než mě napadne, co asi myslela.
"Myslíš, jak jsme opravovali Mastodonta a ten zrezlej radiátor chlazení se ulomil a rozdrtil centrální jistič rozvodu do nemocnice? Co se mě týče, tak za to mohl materiál ochranného pouzdra, jinak by se to...
zarazím se při pohledu na kamarádku, co na mě zírá s vyděšeným výrazem ve tváři.
"Ne Vuji, tu NEMYSLÍM!"
důraz na poslední slovo mě přesvědčí, že asi myslí úplně jinou historku.
"Jak jste byli děti..."
zkusí mi ještě napovědět, než mi to konečně sepne. Samozřejmě chtěla abych mluvil o té příhodě z dětství. V pohodě. Už jsem doma.
"Ahá, tys myslela jak Sololiz uklouzl na křížení průduchu Gamma 4 a servisní šachty 33 a spadl do generátoru, co zásoboval proudem patra 25 až 40? To byl tehdy dobrej průšvih. Ale nemohli ani ceknout, když tam kámoš umřel. Jako reparaci jsem dostal svůj první technický lexikon. A generátory od té doby mají bezpečnostní kryty. Pamatuješ? Před týdnem jsem ti ho ukazoval, když jsme měnili lopatku na turbíně."

Trochu doufám, že uvidím ještě nějaký další obrázky, ale Finn svoji luxusní hračku zase rychle zabalí. Možná se bojí, že ho s Vujem někde v temný výtahový kabince přepadnem a okradem. To je rozumný, kdybych já měla tablet, vůbec bych ho na směnu nenosila. Schovala bych si ho pěkně třeba v rozvodový skříni a jenom po večerech bych pařila hopíky. Jooo…
Hmm, jo, akorát že já spíš schytám někde kulku mezi voči, než abych si vydělala na tabet.
Kdes splašil takovejch kreditů, kamaráde? Prozradíš mi to, když se tě zeptám narovinu?
Zamyšleně mrknu po Finanovi, jenže ten je podle všeho už myšlenkama někde jinde. Nejspíš u naší temný budoucnosti. Nevypadá ale moc znepokojenej spíš se zdá, že se tím baví. Tenhle jeho polovičatej úsměv se mi líbí. Vypadá jako neviňátko. Jako děcko, když mu poprvý ukážete plazmovou rychlodráhu.
Rozhodnu se, že už se taky nebudu zbytečně stresovat. Jsme živí, máme tu pivo, tak zatím dobrý, ne?
"Chtěl bys vypelichance zapíchnout kordem?“ Zeptám se rozjařeně a předvedu, jak bych si takovej výpad představovala. Vzápětí na poslední chvíli chytím svůj půllitr, než se stačí rozmáznout na dlaždičkách. „Ou, hupsí.“ OPA-TR-NĚ, jestli to tu zaneřádím, dostanu od Čauvíka přes čenich.

Honem dopiju posledních pár hltů, olíznu se a pátravě se zadívám k baru, jak je na tom další runda. Vidím Vuje u pultu, kterej sebou nespokojeně šije a trhá ocasem. No jo, jako oběť nepříjemnejch pohledů se tu dneska nabízí akorát obsluha, a s tou si to nikdo rozházet nechce. I když, zrovna von má u nich vočko, pokaždý, když přilezou nějaký machýrci z doků, Vuj jim hezky rychle vysvětlí, jaký tu platěj pravidla (a hádejte, kdo pak shání po všech čertech desinfekci a zašívá natržený montérky?!).
Už si objednává. A ukazuje trojku, sláva!

Otočím se spokojeně zpátky k Finnovi. „Já jsem z Ledy,“ odpovím mu na otázku, nakrčím trochu čenich a útrpně čekám, až proběhne obvyklý vtip na téma namrzlejch zadků. Ale on jen souhlasně zavrní a naznačí mi, že poslouchá. Trochu mě to vyhodí z konceptu. Nějak dobře vychovanej, tenhle kluk.
„Eh… Tady jsem dva roky… Počkej, možná už skoro tři. A ty? Nikdy jsem tě tu nezahlídla. Přiletěl jsi z Erebu?“ Nemám nic proti uprchlíkům, podle mě je mezi nima stejný procento debílků i dobráků, jako kdekoliv jinde.
„Vuj se narodil na stanici.“ Mávnu packou dozadu. „Má to tu prolezlý skrz naskrz.“
Posledně jmenovaný předemě akorát postaví pivko. Radostně se zatetelím, udělám na kámoše štěnátečko a zavrtím ocasem.
"Že jo, Vuji? Pověz mu, jak jste vyhodili kdysi ten centrální okruh!" 

Jak je lokál poloprázdný, nemusím na svoji objednávku skoro čekat. Je to nezvyk. Obvykle je potřeba pěkných pár štulců loktem okořeněných vrčením a drzostí mě vlastní, abych se skrz tu chlupatou barikádu prodral až k pípě. Většinou mě to neskutečně sere, ale dnes... dnes s překvapením zjišťuji, že dostat pivo bez boje vlastně vůbec nehřeje u srdce. Jako kdyby se jednou nějakej jídelní automat opravil sám. Inky by zajásala, že o zádrhel míň, ale já bych ten krám asi pošimral šroubovákem ve střevech a pak ho zase dal dohromady, jen proto, abych se necítil jako úplnej jeliman.
Stejná situace jako tady. Mohl bych dát někomu do držky jen tak z tradice...
Inky chodit pro chlast samozřejmě miluje. Dělá to jinak, schválně po ní občas koukám. Tu se vměstná do škvíry mezi dva vlčáky, tam s někým prohodí pár slov, onde odvede pozornost. Šup sem, šup tam a je u cíle kolikrát dřív než já. Ale jestli bych z jejích postupu měl na jejím místě radost, to těžko říct.
Několikeré bouchnutí sklenice o pult mě vytrhne z denního snění. Zazubím se na Čauvese za barem, zaplatím útratu, poberu trojici sklenic a poklidně se vydám ke stolu. Parťačka si povídá s "brčálem", jde jí to kupodivu o něco líp, než mě. Samozřejmě, že nám ho byl čert dlužnej, ale co už. Jsme tým.
Nechci ty dva rušit, tak jen mlčky před každého postavím půllitr s pěnivým zlatavým mokem, posadím se na židli a poslouchám.

Zhasnu obrazovku tabletu, zatahnu dráp a schovám přístroj ho zpátky do kapsy. "Jsou to jen takový blbosti," zamumlám.
Poslouchám, jak Inky vypráví o svém dětství. Prohlížím si její hrubý hustý kožíšek. Jen u oušek má srst hebkou, sametovou. Když mluví, uši se jí pohybují v rytmu řeči. Střídavě je klopí a napřimuje. Vypadá to, že se s ní život nemazlil, pomyslím si.
"Nevím no, když by se ke mně hnal vypelichanec, těžko říct, jestli bych zareagoval včas. Když už by byl moc blízko, možná by bylo pozdě,"[/b] představuju si to jako scénu z komiksu. Zpětný ráz mě odhodí na druhý konec chodby, ke dveřím hajzlíků, odkud vyskočí druhý vypelichanec, co mě roztrhá na kusy. Chuchvalce chlupů, zbytky tělesných tekutin a kostí se válí na špinavé zemi. V duchu se uchechtnu. "Leda že bych měl kord, to bych ho třeba propíchnul," zazubím se.
"Narodila ses přímo tady, na stanici? Nebo na zemi?" O azylových domech na stanici nemám povědomí, ale ze spodních pater je pro mě pořád nové skoro všechno.

Koukám za Vujem skoro obdivně. Jeho chladnokrevná nasranost mi svým způsobem imponuje. A samozřejmě, má řešení, jako vždycky.
Prostě si seženem kvéry a vystřílímě tu plešatější půlku Emyrey. V pohodě. 
Ušklíbnu se té představě, upiju svého piva a mrknu na Finna.
Co to dělá? Něco si čmaryká do tabletu... Panejo, jestli to má bejt bonzáckej dopis na naši partu, tak to bude teda pěkně obsáhlý!
Malinko se zamračím a šoupnu se i se židlí kousíček blíž, abych mu viděla na kolena.
Tak ne, von si kreslí! Wow!  
"Tyjo, to máš pěkný!" Pochválím ho nadšeně. "Talent! Teda, ale doufám, že takhle vypadat nebudem..." Přejedu si po srsti na předloktí a podívám se na packu. Dobrý, vypadaný chlupy žádný. Zatím teda. 
Domlasknu svoji sklenici a propálím Vujova záda pohledem, jako bych mu chtěla vsugerovat myšlenku, že by mi třeba mohl donést ještě jedno. "Hmm, já taky moc střílet neumim," vrátím se ještě k Finnově předchozí poznámce. "Leda z praku teda. Když jsem byla malá, bydleli jsme v jednom azyláku, a tam byla největší zábava všech děcek vyšroubovávat matičky z kompozitovejch dílů a střílet s nima po sobě. Nakonec ale jednou spadla celá stěna a pak nám to zatrhli..." 
Cítím, jak ze mě při vzpomíkách na dávné časy opadává napětí. No, a možná je to taky tím pivem.
"Ale myslím, že nablízko se trefí každej." Dodám trochu zlověstně, otočím se zpátky na nováčka a probodnu ho zkoumavým pohledem.

Vuj se zahledí na televizi a zdá se, že mě moc nevnímá. Pomalu srkám pivo a rozhlížím se po lokále, když tu k nám přisedá Inky. Při zmínce o nákaze mě zamrazí. Nicméně už, zdá se, nikoho nezajímá můj příběh, ani múj tablet. To mi vyhovuje. Nenápadně ho vytáhnu a na klíně si začnu čmárat skicu Vuje drtícího sklenici piva. Jsou to jen drobné črty figur medojeda v pohybu. Zamyšleně přejedu drápem vlevo a na čistou stránku kreslím línající postavu s odletujícíma chuchvalcema chlupů.
"I kdybych nějakou postoli měl, pochybuju, že bych s ní trefil správný cíl. To bych se spíš omylem střelil do vlastní nohy, jak se znám," zamumlám a sleduju Vuje jak odchází k baru.

Jak se mi nálada zvedne, když Inky vpadne do baru, po jejích prvních větách je zase tam, kde byla.
Zamračeně provrtám pohledem televizi, kde zrovna běží ty "skvělé" zprávy, jako by snad byla zdrojem všech našich problémů.
Z hrdla se mi ozve temné zavrčení a chlupy na šíji se postaví do pozoru.
"Tak s tím bacha, jak uvidíš někoho podezřelého, vyhnout se. Jet dalším výtahem."
zatřesu hlavou a zhluboka se napiju piva. Něco mi říká, že dnešek bude potřebovat pěkně zalít.
"Já pistoli nepotřebuju, ale tobě se hodit bude. A mladýmu taky.
přejedu kočičáka zkoumavým pohledem, jestli odněkud nevytáhne automatickou brokovnici, jako před chvílí tablet.
Asi ne.
Znám tu pár lidí, uvidíme, co se bude dát sehnat. Na každej pád se s tím poperem."
zvednu poloprázdnou sklenici k přípitku a po cinknutí několika mohutnými doušky dopiju.
Pak se postavím, popotáhnu kalhoty a vydám k baru sehnat nám před tím bordelem něco na zahřátí.

S úlevou nakráčím do naší milované nálevny. Jsem fakt ráda, že už jsem z toho doupěte nadrbanců pryč. Jakože vážně, tolik nabídek v podobným stylu jsem snad ještě nedostala, a to se rozhodně nepovažuju za žádnou hyper fešandu. Co to do nich jenom vjelo?
Rozhlídnu se po Mazutu. Půlka míst je prázdná.
Ale sakra, to už je vopravdu podezřelý! Tady je přeci furt natřískáno. Ve dne, v noci, pořád. Zatraceně!
Naštěstí hned u baru zahlídnu Vuje s nováčkem a rázem jsem klidnější. Vuj to všechno nějak vyřeší. Stopro.
Zamířím k nim, cestou letmo pozdravím pár známých a mávnu na Turba, kterej stojí za barem, aby začal rovnou čepovat další pivko. Mám pocit, že si to opravdu zasloužim.

Vuj se na mě otočí a na malinkou chvilinku je poznat, že mě fakt rád vidí. Pak se vzpamatuje a nasadí zase svůj obvyklej nedůtklivej výraz. Zazubím se na něho a zaujmu místo.
„Tak co?“ Zeptá se kolega trochu napjatě. Přejede mě zkoumavým pohledem. „Kdes nechala boty?“
Povzdychnu si, odpálím papírový podtácek přes hranu stolu a chňapnu po něm.
„Zůstaly v bedně, protože jsem nechtěla dokoukat nechutný porno.“ Odpovím popravdě a mrknu na kámoše. Nevypadá, že by ho to moc pobavilo, tak informaci trochu rozvedu. „Jsem se tam nějak omylem zasekla. Chtěla jsem vědět, co si povídaj šedochlupové.“
„A? Jsi v pořádku?“
„Jo, ale extra jsem se nedověděla. Akorát že jsou to nechutný prasáci, kdyby vás to zajímalo.“
Vzhlédnu, zrovna když v telce opakujou nekonečnou smyčku s chudákem paní. Hned si vzpomenu na necenzurovanou verzi, kterou jsem měla tu čest zhlédnout před chvílí a cítím, jak se mi na hřbetě ježí chlupy. Nervózně si olíznu čenich.
Mrknu po Finnovi, kterej se pořád tváří jako svatoušek a crcá se se svým pivem a zaváhám. Ale co, jestli je to nastrčenej bonzák, stejně mu neřeknu nic novýho.
Nakloním se blíž k oběma chlapům: „Ale mluvila jsem s panem Šakalem. Vypadá to, že ta nákaza už je fakt tady ve stanici. Doporučoval nám všem, ať si seženem kvéry.“ Snažím se tvářit nad věcí, ale zas tak moc dobře mi to nejde. Něco mi říká, že tady pude z tlustejch do tenkejch, a možná pěkně rychle.
„A ve výtahu jsem jela s pesanem, co línal, jak když se sype vydrolenej polystyren.“