Andor.cz - Dračí doupě online

Ta naše hospoda…to je pěkný zařízení

Jak vystoupíte z výtahu, přijde vám z prvu divné, že je tu celkem volno. V tuhle hodinu tu často bejvá hlava na hlavě. Není tu prázdno, ale rozhodně volněji než obvykle, kdo by si stěžoval.
Hospoda je plnějši, ale taky tu není tak nacpáno, jako bývá. I karetních hráčů je tu polovina.

V televizi běží zprávy o vojenské a humanitární pomoci pro Erebus, vyslané z nejbližšího Centrálního světa. Pak je rozhovor s nějakým politikem, který slibuje, že s touto pomocí se situace obrátí určitě k lepšímu. Následně to skočí na slova nějakého odborníka na Pandemie a chlubení nějakého vědce o budoucí vakcíně.

Sedáme si ke stolečku ulepenému od zaschlého piva. Jinak ale hospoda nevypadá špatně, vlastně vypadá lépe než většina podniků o několik pater níž. Barman srší pohostinností. "Jako obvykle?" Zeptá se Vuje dobromyslně a hadrou otírá povrch stolu. Ať nejsem za slečnu, objednám si jedno pivo. Uvidíme, jak se zbytek dne vyvine.

Ač se tváří silácky, vidím, že má medojed o svoji parťačku trochu strach. Než se ale stihnu na něco zeptat zasype mě hromadou otázek.

"Uhm... Odkašlu si a přemýšlím, co odpovědět. Když řeknu pravdu, jak jsem k tomu," poklepu si rukou na teblet ukrytý v kapse, "přišel, stejně mi nebudete věřit. Když zalžu, budu vám podezřelý. Lepší nevědět. Mimo to se známe asi tak dvě hodiny, nevybleju na tebe hned celý svůj život." Usměju se křivě. Ne křivácky, prostě mám takový ksicht, nahoru jde vždycky jeden koutek.
"Programování zvládám jen v základech, jak sis možná všimnul. Něco znám a zbytek se snažím vymyslet. Asi proto mi někdo dohodil tuhle práci. Nejspíš nějaký dobrodinec," pokrčím rameny.
"Před tím jsem měl několik jiných džobů. Makal jsem u pásu, obsluhoval jsem výtah... Ale vždycky se přihodila nějaká nehoda. Něco jsem podělal sám, něco byla smůla. Nejspíš nejsem úplně typ na manuální práce. A na co aspiruju? Budu rád, když se mnou nevybouchne patro." Zavtipkuju, pak si ale všimnu, jak se Vuj tváří.
"Dělám si srandu. Rád si vydělám pár kreditů, zatím jsem se protloukal, jak to šlo. Pokusím se vám pomoct a moc nepřekážet." Vyložím pomyslně karty na stůl. Vlastně bych byl rád, kdybych se mi podařilo upíchnout k nějakému týmu a práci, co je na pohodu.

"Mazut to jistí. Inky nás tam najde a když už holt dnes není do čeho píchnout, tak tam chodíme obírat hejly v kartách."
pokrčím na Finnanovu otázku rameny a vedu ho k nejbližšímu výtahu. Je na mě ale vidět, že se něco děje. Ošívám se, drbu na lopatce, zdržuju a dvakrát se ohlédnu zpět ke dvěma zaparkovaným lodím.
Mám o tu holku strach. Úplně rozumím touze zjistit nějaké šťavnaté informace navíc, ale co když se dostane do maléru a nebude mít po ruce nikoho, aby to urovnal? Vzpomínka na mrzouta s plamenometem mě straší v kebuli, ale nakonec si povzdechnu a pak už jdu bez zádrhelů. Prostě si bude muset poradit, stará je na to dost.
"Jestli se tam nechá zabít, tak ať mi raději neleze na oči..."
drtím si mezi zuby polohlasně, když už čekáme na kabinu, co nás vezme do našeho patra.
Trvá to dlouho - tak jako obyčejně, a tak si našeho nováčka prohlížím. Je zvláštní, to se musí nechat, ne úplně sorta co by jeden čekal a jeho vybavení rozhodně není něco, co s trochou štěstí vyhrabeš z popelnice za Zkratem.
Ticho se protahuje, ale když už jedeme do správného patra, tak se konečně zeptám.
"Tak mladej, kde ses tady vzal? Co za můzu prozřetelnosti tě přimělo se zkusit stát technikem? Kde jsi vzal ten tablet? Co jsi dělal předtím? A naco v téhle branži aspiruješ?"
to jsou otázky, kterými ho postupně zásobuji, i když už sedíme u našeho obvyklého stolu v našem oblíbeném podniku a do chřípí se nám zakusuje klasická směska tabáku, alkoholu, vlhké srsti, zvratků a záchodků. Ostatně jako obvykle.
To ovšem pouze za předpokladu, že mi kočička je ochotná něco povědět, to se rozumí.

Dříve jsem lidem spíš důvěřoval, ale za ten krátký čas "dole" jsem se naučil, že se tu každý stará v první řadě o sebe. A když je možnost urvat si něco pro sebe, každý to udělá.
Inky možná působí sympaticky a Vuj se snaží o bodrost, ale nevím... zkrátka se mám na pozoru. Obzvlášť, když se Inky vypaří zpátky do lodi a Vuj mě žoviálně poplácává po zádech. Je mi jasné, že i když jsem na závadu nakonec přišel, tak mu nejsem v týmu po chuti. Automaticky zkontroluju tablet a nabíječku v kapse.
"Oukej," přikývnu. "Kam půjdem?"

Seběhnu z lodi jako poslední a zamířím k Finnovi.
"Pěkně jsme to zmákli," zanotoju si nadšenecky a spokojeně se protáhnu. "A teď pivko?"
Mrknu na Vuje, ale v půlce kroku se zarazím. "Ale né, zapomněla jsem si opsat E-kód z těch matic! Ach jo, pan Marcel nás přerazí, když to nebude ve zprávě..." Podrbu se za uchem a nešťastně se obrátím zpátky k lodi. Vuj souhlasně zamručí.
"Tak já vás doženu," zamumlám rezignovaně, čupnu si přímo na zem a začnu hrabat ve svojí brašně. "Podívám se, jestli to nemám třeba v soupisce..."