Andor.cz - Dračí doupě online

Karbonizér nese známky mnohaletého používání. Lak se na několika místech odlupuje a podle všeho nepůjde o žádnou high-tech vymoženost. Na displeji svítí červená chybová hláška.

"Zkusili jste to uvést do továrního režimu?" Zeptám se a zkusmo pomačkám displej, co mi vyhodí menu.
"Neuč vorla lítat," zabručí Vuj stoje se založenýma rukama opodál.
Takže asi jo. Pomyslím si a proklikávám se menu, které musel vyvíjet nějaký imbecil, protože je všechno, jenom ne intuitivní. Nervózně se ohlédnu za sebe. Medojed očividně čeká, co předvedu. Inky mi věnuje povzbudivý úsměv a dál solidárně prozkoumává kus nářadí, který před chvílí vyňala z pouzdra.

Proklikám všechno, co se dá, ale zdá se, že tudy cesta nepovede. Trochu neochotně vytáhnu z kapsy tablet. Jasně si pamatuju zkazky o jednom gangu z podsvětí, který šířil dost nepříjemný virus. Do mafiánských struktur mi nic není, to bych snad radši dál obsluhoval výtahy ve spodních patrech. Uklidňuju se tím, že mašina původně fungovala, než se v ní cosi rozbilo. To cosi by mělo být spravené, takže pravděpodobnost, že si zaviruju tablet by měla být malá.

Rozmotám káblík a napíchnu se na procesor matiční desky. Zapnu developerský mód a provedu diagnostický skript. Projíždím prográmkem jak nic, než mi vyskočí error. Dobře, tohle půjde smazat, jedeme dál... Postup dvakrát opakuju. Dobrý, dobrý, jenom bugy v kódu. Poslední error ale smazat nejde. Zkusím cestu přeprogramovat. Čas plyne. Snad půl hodiny se mořím s tím, abych kód napsal jinak. Spustím znovu diagnostiku a... nic. Položím si tablet do klína a přemýšlím.

"Heleď to neva, jestli to nepůjde," zkusí to Inky. Periferně vidím, jak na sebe s Vujem něco zuřivě gestikulují.
"V pohodě, máme jiný fachy, kde můžeš přidat ruku k dílu. Pár automatů na kafein, co potřebujou prošťouchnout," uchechtne se Vuj.

Radši nic neříkám a znovu se ponořím do labyrintu kódu. Problém je, že ohledně fungování karbonizéru mám jen elementární znalosti. A když člověk neví ani z čeho všeho je přístroj složený, tak z kódu toho tolik nevyčte. Chvíli zvažuju, že vytáhnu Příručku mladého technika, ale pak si to radši rozmyslím. Koneckonců odborníky na mašiny mám přímo za sebou.

"Věc se má tak... Opravil jsem pár bugů od vývojářů softwaru. Ale pořád mi tam skáče error. I když to přepíšu, nechce stroj funovat. Asi jste vyměňovali nějaké součástky, co? Podle všeho je tam nějaká část, která není s karbonizérem kompatibilní. Takže se zapne, ale něco vevnitř nepracuje. Proto to hlásí tu chybu, která není v manuálu. Pokud příjdeme na tu nekompatibilní součástku a vyměníme ji, mělo by všechno pracovat, jak má."

Nesnáším budižkničemy, co se staví mezi mě a moji práci. A tím spíš, když se jedná o nějakou potulnou krysu. Ať si o jejich inteligenci říká kdo chce, co chce, nikdo mě nepřesvědčí, že když slušní chlupáči chrní, tak tyhle nadílky někde podloudně nepřekousávají elektrické kabely.
Mají to prostě zakódované do DNA, jako medojedi umanutost, nebo prasata lakotu.
Ano, možná mě Marcel neohodnotil dostatečně. Ale to je teď vedlejší.
Ratatoule stojí a míří na mě plamenometem, čímž dělá takovou hezkou tečku za dnešním nepovedeným dnem.
Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby pro nás nepřišel trpaslík z Ševcovy střely. Možná bych si dnes získal přezdívku "ohnivá pěst". Ale, jak ráda v podobných situacích podotýká Inky, když se nám něco stane, kdo opraví všechny ty pokažené mašiny? Máme zodpovědnost.
Inu. Následujeme méďu do útrob ke Karbonizéru. Přístroj lehce vibruje a spokojeně si brumlá pod vousy, stejně jako když jsme odcházeli. Připomíná mi mě. V pohodě, dokud po něm nikdo nic nechce.
Poodstoupím a mrknu na šakala.
"Ještě to nevzdáváme, šéfe. Když není zádrhel v hardweru, zkusíme software."
otočím se na zelenáče a ukážu na velký stroj u stěny
"Tak mladej, tvoje šance zazářit. Při spuštění to vyhazuje chybu B303, která není v manuálu. Trhej."
plácnu ho po zádech, což jej pošle o několik kroků vpřed a pak se uštěpačně kouknu na Inky, zatímco smluvenými gesty zahajuji vyjednávání o výši sázky.

„Neznáš nehraješ, nevadí, naučíš se.“ Shovívavě se na Finna usměju a přitom přemýšlím, ze které díry asi tak tenhle irbis… ocelot… serval… kdosi... vlastně vylezl, když nezná ani tak základní věci. Divný.
Chci ještě nějak zamluvit tu nebezpečnou zmínku o hazardu, ale v tom se Vuj odpojí od pana Marcela (nevypadá úplně spokojeně), takže nakonec místo toho jen mávnu packou, jakože zvedáme kotvy.

Na to, že má většina pracovníků už dobrých pár hodin padla, je na Déčku pěkně rušno.
Nebo možná právě proto, napadne mě, když spatřím skupinky šedochlupů, jak pobíhají sem a tam. Zastavím se a chvíli nenápadně čumákuju, protože prostě – wow! – a potom honem doběhnu Vuje, abych ho oblažila trochou moudrosti.
„Hele, slyšela jsem, že tihle,“ třepnu uchem dozadu ke krysákům, „prej vydržej dvakrát větší dávku záření, než normální zvíře. Že prej choděj k reaktoru jen tak, bez obleku, a holýma packama vyměňujou palivový články!“

„Volovina.“ Utrousí Vuj nevzrušeně a rázuje dál. V našem koutečku je taky živo, vedle Ševcovy Střely a pojizdného vraku tam stojí ještě jedna nová loď, která mi tvarem kdovíproč neodbytně připomíná škrabku na brambory.

„Ne, vážně! Jednou jsem pracovala s jedním rosomákem, a jeho brácha měl kamaráda, co – “

Vuj se zničehonic zastaví, takže mám co dělat, abych mu nenabourala do zadku. Vykouknu zpoza jeho rozložitých zad a spatřím šedochupa s plamenometem. Nevypadá úplně přívětivě.

„Ale možná je to fakt blbost…“ hlesnu.

 „Maszyne naprawiame,“ zavrčí Vuj na jeho otázku a ukáže přehlídku zažloutlých tesáků. „Takže nás koukej pustit.“

Atmosféra by se dala krájet a zrovna se chystám naznačit Finnanovi, že by asi bylo taktický se zdejchnout, když se jako na zavolanou odkudsi zjeví roztomilej méďa a nějakým kouzelným ňafacím zaklínadlem přesvědčí plamenometníka, aby si hleděl svojí práce, a ne nás.
Musím říct, že mě to docela uklidní, přece jenom, úplně doslova ty Vujovy hořící uši vidět nemusím. A co by z toho bylo smradu…

 

 

Medojed na mě chrlí záplavu slov. Věty po mě sklouzávají jako studená voda ve sprše. Chytnu akorát jeho jméno, Vuj, a pak konec, že musíme jít honem makat.
Vím ale jistě, co neříkal. Nepadlo jméno mého otce, ani nic o byznysu ve vrchních patrech, takže se trochu uklidním a Inky už jsem schopný vnímat. Sice si nejsem jistý ohledně zábavnosti údržbářské práce, ale hanět jejich povolání první den by nebylo moc chytré. Dám tomu šanci.
"Určitě lepší než trčet celé dny ve výtahu,"[/b] zazubím se. O nehodách, které provázely mé předchozí džoby, taky radši pomlčím.
"Obávám se, že Zelenej dům neznám. To je o kredity, co?" I kdybych chtěl hrát, finance stejně nemám. Doma jsme hráli akorát Orbitální Monopoly, nebo jsem pařil VRko. Někteří spoluhráči hráli hazardní hry, ale nic jako Zelenej dům nahoře nebylo.

Zpátky ke Karbonizéru

Vuj
Inky
Finnan

Marcel je vaším převzetím nováčka možná trochu zaskočen, možná je po celodenním papírování trochu unaven.
”Ehhh, mno dle tabulky je za zaškolování kredit čtvrtletně.“*Chrocht* Vypadne ze štětináče na Vujovu otázku.
Marcel je v nezávidění hodné situaci. Má plné ruce práce se scháněním technického personálu. Stanice Empirea je na plné kapacitě populace krátce. Nestihlo se ještě doplnit dost personálu, ale protože víc lidí používá víc věcí tak se jich víc a rychleji rozbíjí.
*Chrocht* ”Když dá zkoušky ještě ti jako školiteli něco kápne, pak mrknem do tabulky kolik.“ Ze sebe Marcel dodatečně vychrochtá.

Na finovu otázku ohledně univerzálních přípojek se štětináč podrbe na hlavě a pak odchrochtá. ”Vyfasuj si ve výdejně, zrovna nemám čas to řešit.“

Cesta do Déčka na 22 patře není dlouhá. Pár minut čekání u výtahu a jste tam. Uvítá vás vůně oleje a syčení hydrauliky. Velký jeřáb zrovna vykládá nějakou mašinu, podobnou obráběcímu centru z jedné z lodí. Kromě pár loďařů a jeřábníků se kolem ochomejtá i pár šedosrstí.
Šedý srsti, myšáci brázdící vesmír v lodích tak dlouho, až se o nich povídá kupa hloupostí, jako: "myslí si, že se atmosféra maže na chleba". Stejně tak spousta dalších legend a příběhu obetkává cestovatele prázdnotou a tvoří kolem nich jistou dávku tajemna.

Nenecháte se moc zdržovat vyhlídkou na baštu hlavního doku a pokračujete k automatizovaným vykladačům.
Dojdete až do správného bočního doku, kde je ale mnohem větší párty než jste čekali. Kromě vraku a lodi vašeho kontaktu nalézá
jedna další.
Po parkplatzu pobýhá tlupa Šedochlupů a vykládaj náklad na automatizovanou linku.

Než se proberete z překvapení, jak se to tu všechno vzalo za takovou chvilku osloví vás jeden
Šedochlup s plamenometem.
”Što wi tu? Zkama zte ah što zi žaďjate Staníci.“
Jeho podivný přízkuv a zbraň v ruce nebudí dobré povědomí. Instinktivně se vám naježí chlupy obzvláště při pohledu na plamenomet. Folklor kolem šedochlupů budí jistou nervozitu sám o sobě v každém příčetném jedinci a nejspíš proto vykládají svůj náklad mimo hlavní doky.

”Nagha warimitháta.“
Zakrslý medvídek svým pisklavým hláskem upoutá pozornost plamenometčíka. Ten uvolní ramena a udělá krok zpátky na svůj hlídačský post. Nespouští z vás však pohled.
Medvídek vykuřující doutník vypustí obláček kouře a naznačí vám, aby jste ho následovaly. Dovede vás k jejich lodi. Kde pisklavým pokřikováním přivolá váš Kontakt
”To sou nám hosti. Nějaké nové nápady co s tím?“

Když vstoupíte do útrob lodi obsahující Carbonizér, poví vám váš kontakt:
”Doporučil bych vám si věci v doku nechat pro sebe. Dost staníků* by z toho vyletělo z kůže.“
Z jeho tónu tušíte spíš přátelskou radu než výhružku.

*Staník = Staniční obyvatel

Skrytá za Vujem nenápadně lustruju naší novou posilu. Finnan vypadá mladě a poněkud nejistě, jak se na správného zelenáče sluší a patří.
Trochu mě ale mate, že si ho nedokážu ani za chlup zařadit. Bílá kočka má být sněžný leopard, ne? Ale myslela jsem, že ti jsou větší…
Podrbu se za uchem, a pak pokrčím rameny. Aplikovanou zoologiii jsem měla ve škole akorát rok, takže si fakt nevěřím, že dokážu trefit každýho. A navíc je mi to dost jedno. Hlavně, že když to nebude nějakej zamindrákovanej blbeček. Takoví jsou nejhorší, bez ohledu na druh. Ale tenhle se zdá v pohodě.

Vuj se samozřejmě neopomene trochu vytahovat, ale jinak je vidět, že se snaží, a nevytáhne ani žádnou svoji oblíbenou stírací hlášku. Když ustoupí, jdu se taky přivítat.
„Čau, já jsem Inky.“ Usměju se na Finna přátelsky. „Jakej byl kurz? Nuda, co? Teď to bude mnohem zábavnější!“
Nenápadně se ohlédnu na pana Marcela, který se o něčem zažraně baví s Vujem. „Potřebujeme helfnout s diagnostikou.“ Dodám tišeji.
„Snad to nebude nadlouho. Mohli bysme pak zajít k Hafanovi… Zelenej dům umíš?“ Naznačím míchání karet a mrknu na nováčka.

Už jste někdy jeli na horské dráze? Já taky ne, ale prý je to neustále nahoru a dolů. Stejně jako dnešek. Jak mám rád pohodu a klid ve střední výšce, oprátor dnešního dne se zřejmě nadchnul pro extrémy. A ještě ke všemu se nerozhodl, jestli dobré, nebo špatné.
Ráno lišák a bokovka, špatné. Pak zjištění, že to je zmrzlinovač, dobré. Průšvih se sprchama, špatné. Rozbruska, dobré. Zmrzlinovač nejde opravit, špatné... a nakonec Marcel a posila do týmu - rozhodně špatné.
Nebo tak by se to aspoň mohlo zdát.
Poslouchám s drápy zaťatými do stolní desky, nechám se konejšit od Inky a v hlavě mi to šrotuje.
Táta říkával, že vesmír je formován našimi myšlenkami. My teď potřebujeme programátora a najednou je jeden k dispozici? Náhoda? Nemyslím si.
Takže nerudně vrčím - on Marcel taky nemusí vědět všechno - následně beru složky a následuju ho do tréninkové místnosti.
Prostě seberem ucho, necháme ho vyřešit naše problémy, a pak může následovat klidně drtička. Náhodou o jedné vhodné vím. Nebo takový pád do výtahové šachty. To se stává pořád.
Jak se říká: "Dvě planety jedním kamenem." Nebo to byli bezdomovci??

Dojdem do auly a tam už čeká náš nováček. Zakroutím pro sebe hlavou a povzdechnu si. Tenhle jako ucho vysloveně i vypadá. Hubená bílá kočička. Bude vypadat jak jelito, i kdyby nakrásně byl mistr světa v programování zmrzlinovačů.
Zamračím se, ostře vykročím vpřed a napřáhnu Finnovi ruku na podání.

"Nazdar. Já jsem Vuj, tohle je Inky. Nejlepší opravářský tým na stanici. Ti nahoře..."
výmluvně hodím očkem po Marcelovi
"... se nás snaží zpomalit, abysme ostatním nekazili reputaci, a tak jsme přišli k tobě. Ale to se jim nepodaří, jasan? Fachy je spousta, tak makáme rychle a efektivně. Nemáme čas tě vodit za ručičku. Ale pokud máš něco mezi ušima, tak se od nás něco můžeš naučit. Zrovna jsme trochu ve skluzu, takže si seber saky paky a jdem."

pustím mu ruku a zatímco se s Finnem vítá Inky, přitočím se k šéfovi.
"Nevoceňuju to. Školení jelita znamená problémy. Kdybys byl frajer, kápne z toho aspoň nějaký kredit navíc."

Nekonečný den strávený v lavici přednáškového sálu se chýlí ke konci. Poslední lektor, prošedivělý maličký fenek, vypne svůj tablet a rychlostí lenochoda schová projektor do koženkového obalu.

"Každou chvíli by si pro vás měl přijít váš nový nadřízený, Marcel," sdělí nám, zatímco roluje plátno. "Ať se vám daří a nezapomínejte používat voltmetr, aby se nám hned nezaplnila ošetřovna jako loni!" Dodá s přísně zvednutým ukazovákem. Zakroutím hlavou, děda už má holt svůj věk.

V místnosti zůstávám jen já a pět dalších adeptů na údržbáře, vzápětí však znovu vrznou dveře a dovnitř vstupuje prasák Marcel. Marcel se představuje jako náš nový šéf. Od pohledu to vypadá na férového štětináče, přátelsky nás přivítá a vysvětlí nám další postup. Ještě dnes máme být přiřazeni jako posily k jednotlivým týmům. Přednáškový sál se brzy vyprazdňuje. Pro subtilní koalu přichází dva nabušení goriláci, celkem sympaticky vypadajícího rysa berou do týmu vlk a chundelatý beránek. Zajímavá trojice. Kroutím znovu hlavou.

Nakonec v místnosti osiřím. Z nudy listuji v Příručce mladého technika. Učebnice je bohužel stará nejmíň dvacet let, tudíž zcela neaktuální. Chvíli přecházím po místnosti, ale kromě výukových rotorů v místnosti není vůbec nic zajímavého. A rotorům zrovna neholduju. Nespokojeně zafuním a znovu se svalím do lavice. Zapnu tablet a chvíli si do něj čmárám krajinku. Docela se mi klíží oči. Možná je na chvilku zavírám...

Vrrrzzzzzut!

S trhnutím se napřímím, tablet slajduje po stole až spadne na zem.

Do dvěří vstupuje Marcel s další postavou v patách. Vlastně se dvěma, ale drobná šakalka není za hřmotným medojedem téměř vidět. Medojed drží v ruce červenou složku, na které je strojopisem napsané moje jméno. Na chvíli mi zatrne, překotně sbírám tablet ze země a schovávám ho do kapsy. Není celé to pracovní místo jenom bouda? Bylo mi divné, že bych najednou povýšil.

"Vuji, Inky, tohle je Fin. Doufám, že si budete rozumět."

"Ahoj," zamumlám stále trochu nedůvěřivě. Šakalka nasazuje povzbudivý úsměv. A Marcel, ač prase, nevypadá na žádnou svini. Jen medojed mě probodává pohledem a mohutnou prackou drtí rudou složku.

Dostat Vuje od mašiny se ukáže být skoro naddzvířecí úkol. Nakonec svolí k odchodu pouze pod podmínkou, že teď něco sníme, hodíme do sebe další kafein a vrátíme se ještě zpátky. Navíc při odchodu zjistíme, že si nás žádá velení, a to je i pro superdříce Vujova typu dostatečně pádnej argument.

Jako první teda zamíříme do šéfova chlívečku – teda, chci říct kanclu. Na stole leží štos něčích papírů a mně trošku zatrne. A jéje.
Ale ukáže se, že pan Marcel naštěstí nemá v úmyslu nikoho vyhodit, ba přesně naopak – snaží se k nám někoho přifařit.
Na jeho návrh pokrčím neutrálně rameny a otočím se na Vuje, protože je mi jasný, že jemu takovej plán vonět moc nebude. A taky nevoní. Neříká sice nic, ale vypadá, jako by právě obdržel měsíční neplacený volno. Sleduju jeho dlouhý drápy, jak se zarývají do stolu, a radši honem shrábnu nováčkovu složku, aby nedošla k úhoně. Přelítnu řádky očima a po zádech mi přeběhne zamrazení, když si vzpomenu na svoji první fachu. Tenkrát jsem měla štěstí na super partu. Možná bychom to teď mohli někomu oplatit…

Pan Marcel se zatím snaží, co může, a přičinlivě nám lakuje nám zelenáče na růžovo. Některý jeho argumenty ale zní docela validně… Třepnu uchem a nakloním se k Vujovi. „Jestli rozumí počítačům mohl by nám třeba helfnout... S tou zaseklou pračkou,“ špitnu potichu.
Odpovědí je mi jen zavrčení. Začínám se vážně bát o osud stolní desky. Zlehka položím kolegovi packu na šíji, tam, kde má chlupy nejnaježenější.
„A mohl by ti taky nosit brašnu…“ Nadhodím medově.
„Verkcajk z ruky nedám,“ zamručí Vuj, ale neudělá nic, aby mě setřásl.
„Tak… tak bysme mu mohli dát za úkol vyčistit ty olejový vany. A prošťouchávat automaty na kafein! Když bude dělat všechny votravný práce, stihnem toho mnohem víc!“
Mám pocit, že teď jsem brnkla na tu správnou strunu. Poznám to Vujovi na uších.
„Jestli něco zbastlí, narvu ho do drtičky,“ zafuní kámoš nenávistně. Pan Marcel si vyčerpaně chrochtne.
„Já ti jí kdyžtak osobně zapnu,“ doplním a mrknu na šéfa. Však ono to pude.

„Zrovna máme ještě něco rozdělanýho,“ oznámím nadřízenýmu a položím složku zpátky na stůl. „Takže jestli ten nováček nemá zrovna nic na práci, sem s ním!“