Andor.cz - Dračí doupě online

Aspoň už víme, komu patřily ty vzdechy z horního patra, ušklíbl se v duchu Dobromysl a trochu se uklidnil. Vypadalo to, že by se nakonec přece jen nemuselo nic vyhrotit, zůstával ale v pozoru. Minimálně už věděl, který z Herulů by byl ten nejnebezpečnější. Horší bylo, že síly se najednou vyrovnaly. Herulů už bylo sedm.

„Nic se nestalo. Jenom malá nehoda,“ řekl rozvážně Dobromysl směrem k herulskému veliteli. Dokonce i Lisica se uklidnila a prohlásila, že se nutně potřebuje umýt a převléct.

„Pojďte za mnou, má paní. Řeknu Skerdimu, aby vám přinesl vědro čisté vody,“ řekla na to hostinská.

Herulové se začali zvedat od stolu, když se ze schodiště ozval mužský hlas:

„GANAH!“*

Muž, kterému hlas patřil, už na první pohled vypadal jako velitel Herulů. Byl oděný jen do pasu a přes pravé rameno měl přehozený kus vlčí kožešiny. Nebyl ani mladý, ani starý, podle vypracovaných svalů určitě silný a podle četných jizev určitě prošel nejednou bitvou. Za ním stála o něco mladší blondýna, která měla přes rameno také přehozenou vlčinu. Na rozdíl od herulského velitele se tvářila znudeně.

„Gagg sitan, Snaga!“** zavrčel herulský velitel na opilého žoldnéře u Dobromyslova stolu.
_____________________
* „Dost!“
** „Běž si sednout, Snago!“

„Do prdele! Kurva! Slez ze mě, ty prase odporný!“ neudržela se Lisica a odstrčila od sebe zvracejícího Herula. Nebylo jí to ale nic platné, protože už byla celá zeblitá. „Do píči! Vem tě Černobog do horoucích pekel dobytku jeden! Kurva, do hajzlu! To je smrad! Já se z toho snad taky pobliju!“ dál nadávala jak nejsprostší pasák koz.

A už je to tady. Tohle nám byl Černobog dlužen! Zaklel v duchu Dobromysl a připravil se na nejhorší, protože ostatní Herulové u stolu v rohu zmlkli a ten největší z nich dokonce Elviru odstrčil. Jich je pět, nás sedm, většinou jsou na mol, celkém dobré šance, pomyslel si. Rychle je hodnotil a vybíral, kdo z nich je nejnebezpečnější. Přesto pořád doufal, že na žádnou bitku by dojít nemuselo.

„Uklidni se, Lisi,“ snažil se situaci vyřešit Dobromysl. „Bylo to jenom nedorozumění…“

„Leda hovno! Podívej, jak vypadám!“ vyštěkla Lisica. Nekras a Pozvizd by se za normálních okolností smáli. Ale měli natolik rozumu, že se zdrželi jakýchkoli nepředložeností.

„Tamten říkáš?“ Theodora se otočila ke krbu a pak zpět na Dobromysla. „Netuším. Dnes ho vidím prvně. Ráno s ním přišel Zoga. Spíš byste se měli zeptat jeho. Ale co vím, tak mu říká Peregrinus. To znamená latinsky poutník. Nebo taky cizinec.“ Theodora pokrčila rameny, že jí to příliš nezajímá, a odkráčela pro zbylé dva kalíšky.

Cizinec, jakoby vycítil, že se o něj Dobromysl zajímá, otočil tvář směrem k němu. Jejich pohledy se krátce střetly, z cizincova výrazu se však nedalo nic vyčíst. Vzápětí se vrátil ke konverzaci se Zogou.

Herul, který po cizincovi chtěl, aby zazpíval, doteď seděl s tupým výrazem stále na židli, na kterou ho usadila hostinská. Jakmile kolem něj ale Theodora prošla s kalíšky fíkovice pro Čače a Ščedra, zvedl se a potácivě ji následoval ke stolu slovanské družiny.

„Hej vy tady… bleh…“ zamumlal překvapivě lámanou sklavinštinou, škytnul, zapotácel se a vrazil do Theodory, která navzdory své statné postavě neudržela rovnováhu a rozlila obě fíkovice. Jednu z nich přímo na Barana.

„Par… pardon. Helejte vy tady. Mhmmmm… hyk. U nás slušnost pozvat pšitel napit. He? Co? Mhmmm….“

Baran se výhrůžně podíval na Nekrase, který už už chtěl něco odpovědět, aby raději držel jazyk za zuby, a dělal, jakoby se nic nestalo.

„Héééé! Hyk! Ja pozvat, vy pozvat. Ja pšitel, vy pšitel. Mhmmm… hyk. Co?“ mumlal dál opilý Herul.

„Uctivě promiňte vážený pane,“ začala hostinská sice zdvořile, ale s přísným výrazem ve tváři. „Vylil jste ….“

„Polib prdel, ty tlusta krava!“ utnul Theodoru Herul a chtěl do ní strčit. Jenže jak byl opilý, zaškobrtnul, spadl přímo na Lisicu a začal zvracet.

Tohle by se mohlo zvrhnout, blesklo hlavou Dobromyslovi. Sice se před nimi objevila velmi snadná možnost, jak se dostat k Avarům, za což by bylo dobré nějakou menší obětinou poděkovat Radegastovi, ochránci poutníků, ale zlít se hned po ránu, navíc ještě když tu jsou pořád ti herulští žoldáci, to se mu zrovna dvakrát nechtělo.

„Žádnou další rundu,“ řekl Dobromysl nesmlouvavě. „Přines nám jenom dva kalíšky navíc, tady pro Čače a Ščedra. Počkej ale, na něco se tě chci zeptat. Tamten,“ Dobromysl doprovodil svá slova kývnutím hlavou směrem k cizincovi, který se bavil se Zogou u krbu. „Co je zač?“

Na schodech vedoucích do horního patra s pokoji pro hosty se konečně objevil také Čač v doprovodu Pozvizda. Byl celý rozčepýřený a chrchlavě kašlal.

„Kdybys mohl, tak bys prospal celej svůj život,“ zasmál se Baran směrem ke svému věrnému druhovi.

„Zato ty kdybys mohl, tak bys ho prochlastal,“ odpověděl se smíchem Čač, když si všiml blížící se hostinské Theodory s tácem, na kterém bylo vyskládáno pět kalíšků fíkovice. Čač si utáhl opasek, zakašlal a chtěl si odplivnout na podlahu. Přísný pohled Theodory ho ale zarazil a chrchel raději polknul. Lisica zkřivila odporem tvář a Nekras s Pozvizdem se zachechtali. Protože věděli, že Lisica to nesnáší, zachrchláním a polknutím napodobili Čače.

„Abyste se těmi svými soply neudusili…“ zakabonila se Lisica.

„Hele, nezapomněli jste s tím pitím na mě? A na Ščedra? Vidím jenom pět kalíšků,“ dodal Čač.

„Nezlob se Dory, mohla bys přinést ještě dvě?“ usmál se Baran na hostinskou skládající na stůl kalíšky a odhalil tak mezeru po několika horních zubech.

„A co takhle, že bych rovnou přinesla ještě jednu rundu?“ zamrkala Theodora dobrácky.

„Sloni jsou prý velcí jako dům, mají kly dlouhý jako dva urostlí muži a sílu za padesát!“ pronesl vědoucně Nekras.

Ščedro se zasmál: „Tyhle řeči trochu přehání, ale zvířata jsou to opravdu veliká.“

„Ano. Můj otec mi o slonech vyprávěl. Když Římanům sloužil v Lazické válce, Peršani tato zvířata používali v boji. Koně se jich šíleně bojí, a když se takový slon rozběhne, smete všechno, co mu stojí v cestě,“ vysvětloval Dobromysl. „Nicméně tohle je opravdu zajímavá informace a myslím, že by se nám to mohlo hodit.“

„Tuším, kam míříš,“ pokýval hlavou Baran. „Mohli bychom se k doprovodu připojit a dostat se tak k Avarům bez potíží.“

„Přesně tak.“

„Takže u Theodory zůstaneme ještě pár dní?“ zeptal se Nekras.

Dobromysl v duchu zvažoval všechna pro a proti. Vycházelo mu, že zkoušet se připojovat někde cestou v divočině by nebyla moc dobrá volba. Příliš dlouhé lelkování v hostinci ale také ne.“

Venku se ozval klapot kopyt a ržání a o malou chvíli později dovnitř hostince vstoupil muž v jezdeckém oblečení typicky antského střihu a červené barvy, se špičatou sarmatskou čapkou na hlavě, toulcem šípů zavěšeným za opaskem, reflexním lukem v pouzdře zavěšeným rovněž na opasku a antským krátkým rovným mečem. Konečně dorazil Ščedro.

Rozhlédl se po hostinci, na pozdrav pokynul hlavou Theodoře a zamířil ke stolu svých družiníků, ke kterému si od vedlejšího stolu přitáhl židli, aby se mohl posadit, bez ptaní si utrhl kus krocana, jal se cpát a s plnou pusou se rozmluvil:

„Tohle tě bude zajímat Dobromysle. Mladej kagan se zřejmě rozhodl, že vyzkouší, kam až může zajít, a po našem císaři chce darem slona. Císař prý jednoho chová ve své zahradě a chce mu ho opravdu darovat. Řekli mi to vojáci z posádky v Timacu, ke kterým před dvěma dny dorazil rychlý posel. Správci všech stanic až do Singidunu se mají připravit na průjezd početného doprovodu. Z Konstantinopole už prý vyrazili a v Naissu budou asi za týden.“

Dobromysl by byl mnohem raději fíkovici tentokrát vynechal a byl už na cestě. Jenže jeho starý přítel Baran už ji objednal a nedalo se nic dělat.

„Pozve,“ otočil se na svého synovce. „Běž nahoru vzbudit Čače. Ten je schopný spát až do oběda.“ Dobromyslův synovec Pozvizd se neochotně zvedl a šouravým krokem se vydal ke schodišti do prvního patra splnit, oč ho strýc požádal.

„Myslíte, že tamten cizinec je Sklavin? Myslel jsem, že je to spíš Řek. Nebo Ilyr…“ přemýšlel nahlas Baran.

„Nemyslím, že je to Sklavin. Měl takový zvláštní přízvuk, který nemají ani Řekové ani Ilyrové,“ odpověděl Dobromysl.

„Ale recitoval pěkně, to se musí uznat,“ prohlásil Nekras.

„Jo, to jo,“ zabručel Baran, dopil zbytek piva na dně žejdlíku a utřel si své husté vousy.

„Proč ale recitoval sklavinsky?“ namítla Lisica nedůvěřivě.

„Zajímavá otázka.“ Baran si promnul svůj červený bambulovitý nos, který naznačoval, že hodně pije. Dělal to tak vždy, když o něčem usilovně přemýšlel. „Určitě ví, že jsme Sklavini a Antové. Buď nás slyšel se bavit, nebo to ví od Zogy, který nás zná. Ale proč, u Velesových rohů, recitoval sklavinsky a teď dělá, jako bychom tu ani nebyli?“

„Divný…,“ zašeptal Nekras.

„Divný nedivný, podívej na toho starocha Zogu. Baví se s ním, jako se starým známým,“ podotkla Lisica.

„Máš dobrý postřeh, dcero,“ souhlasil Baran a tázavě se podíval na Dobromysla, co si o tom všem myslí.

„Zeptáme se na něj Theodory, až přinese fíkovici. Ale ať je to kdo chce, nebudeme tu dál lelkovat. Máme před sebou práci, bando,“ odpověděl Dobromysl. Tak trochu se mu ulevilo, že Herulové si všímají svého a myšlenky na Elviru ho už také pomalu opouštěly.

Ščedro kývl na ostatní dva jezdce, kteří mu odpověděli stejně, pobídli bičíkem své koně a rychlým cvalem vyrazili zpět k Remesianě. Po chvíli osiřel a v rozvalinách starodávné římské vily se rozhostilo ticho, rušené jen meluzínou prohánějící se zbytky rozpadlého zdiva a sloupořadí. Ščedro se rozhlédl po ruinách kolem sebe a zamyšleně natáhl ruku k pahýlu jednoho ze sloupů, které kdysi obklopovaly peristylion, čili vnitřní dvorek s fontánou. Ačkoli se Ščedro doslova narodil v sedle koně a kamenné zdi domů mu navozovaly pocity stísněnosti, zajímaly ho příběhy míst, která kdy navštívil. A tohle bylo jedno z těch, ke kterým měl respekt.

Podle pověstí se prý před více jak třemi sty lety na tomto místě, na rovinaté ploše mezi říčním břehem Istru a silnicí Via Militaris, na dohled od hradeb Naissu, odehrálo poslední dějství bitvy Římanů proti Gótům po rozhodujícím úderu římské jízdy. Zbytky prchajících germánských nájezdníků se tu údajně vzdaly včetně jejich velitele a přijaly nabídku vstoupit do římských služeb. Na počest vítězství pak o několik desetiletí později nechal Konstantin zbudovat letní sídlo zvané Mediana, jehož součástí byla lázeň, do které z Istru přiváděl vodu vodovod. Na jednu stranu Ščedra svázání vodního živlu naplňovalo bázní, neboť sám by se nikdy neodvažoval něco přikazovat bohyni Mokoš a jejím pomocnicím vodním vílám, na druhou stranu ho způsob, jakým Římané dokázali přivést vodu tam, kde nebyly studny, fascinoval svou důmyslností. Ščedro si představoval, jak to tu asi za časů císaře Konstantina vypadalo. Mozaiky, fresky, mramorové dlaždice, ozdoby, které ani neuměl pojmenovat, napovídaly, že se muselo jednat o luxusní venkovské sídlo, jež se vyrovnalo nejbohatším palácům v Konstantinopoli. Všechno ale dávno odvál čas. Když Naissus před sto padesáti lety vyplenili Hunové, Medianu samozřejmě neopomněli a totálně ji zničili. A když Justinián naplánoval opravu celého města, na Konstantinovu vilu už nezbyl čas ani prostředky a tak dál chátrala a zarůstala.

Ščedro se ještě naposledy rozhlédl, vzal svého koně za uzdu a vyrazil k Naissu, jehož hradby bíle zářily v dálce na druhém břehu Istru. Už byl nejvyšší čas.

* * *

„Hned pošlu Skerdiho, aby vaše koně připravil,“ odvětila bodře Theodora a spiklenecky se usmála: „A co takhle na cestu trochu fíkovice? Je dobrá na zažívání.“

Baran se hlasitě zachechtal. „Ty víš, jak vytahat z člověka peníze, viď, Theo! Přines jednu rundu. Tu platím já.“

„Já nechci!“ zatvářil se kysele Nekras.

„Srabe!“ ušklíbla se Lisica.

„Přines tu nejsilnější kořalku, co máš!“ křikl ještě Baran za odcházející hostinskou a pozoroval, jak se od stolu Herulů zvedl jeden ze žoldáků a potácivě zamířil ke krbu, u něhož seděli starý Zoga a jeho neznámý společník. Něco mu řekl, ale cizinec herulsky zřejmě nerozuměl, protože jen pokrčil rameny. Herul zavrávoral, škytl a chytil se sloupu, aby neupadl. Kolem právě procházela Theodora vracející se k výčepu, když se opilý Herul na ni pověsil. Theodora, zvyklá z hostinského prostředí na ledaco, Herula opatrně, ale způsobem, kterému se nedalo odporovat, usadila na židli a otočila se k Zogovi s cizincem. Ona sama herulsky něco málo uměla, neboť na Heruly bylo v tomto kraji běžné narazit.

„Odpusťte pane, ale tady můj host se ptá, jestli umíte zpívat,“ promluvila Theodora k cizincovi latinsky, aniž by ji opilý a škytající Herul nějak znervózňoval.

„Zpívat neumím, ale znám pár básní, má paní. Pokud mi dovolíte půjčit si tu kitharu, co vám visí na zdi vedle krbu, snad bych mohl nějakou zarecitovat ku potěše vašeho hosta, stojí-liž o mé umění,“ odpověděl cizinec latinsky.

„Ale jistěže!“ souhlasila Theodora. Ostatní Herulové u stolu dál rámusili, ale jakmile cizinec začal recitovat, trochu se přece jen utišili.

Cizinec jednotlivé verše prokládal brnkáním na struny kithary. Že recitoval latinsky, na tom by nebylo nic zvláštního. Latina byla široko daleko univerzálním dorozumívacím jazykem, hlavně ale jazykem umění. Mnohem zvláštnější bylo, že po každé latinské větě zarecitoval také sklavinsky…

Tu ne queaesieris, scire nefas, quem mihi, quem tibi
finem di dederint, Leuconoe, nec Babylonios
temptaris numeros, ut melius, quidquid erit, pati
seu pluris hiemes seu tribuit Iuppiter ultimam,
quae nunc oppositis debilitat pumicibus mare
Tyrrhenum: sapias, vina liques et spatio brevi
spem longam reseces, dum loquimur, fugerit invida
aetas: carpe diem quam minimum credula postero.

Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět
jaký konec přichystá Bůh mě či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou
věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá.
Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední
která teď omývá skály na pobřeží vlnami
Tyrhénského moře: buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání
na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas
nám utíká pryč. Užívej dne a zítřku věř co nejméně.

Cizinec se uklonil, aniž by věnoval jediný pohled Dobromyslovi a jeho družiníkům, které jeho sklavinština poněkud zaskočila. Zoga jako jediný mu nesměle zatleskal. Vzápětí se však ozval bouřlivý smích Herulů. Herul, který cizince požádal o zpěv, se zvedl ze židle, škytl, zapotácel se a raději se zase posadil zpátky a ke svým kumpánům u stolu něco zakřičel herulsky. Ti začali bouchat do stolu žejdlíky a vzápětí zpívat. Možná by to byla pěkná písnička, ale alkohol dělal svoje. Herulům se pletly jazyky a vypadávali z rytmu. Jediná Herulka mezi nimi vyskočila na stůl, ze kterého na zem popadalo několik talířů se zbytky jídla, převrhla žejdlík s pivem, které vystříklo na Elviru objímající se s jejím kumpánem, a začala na stole do zpěvu Herulů podupávat. Elvira se nezatvářila nijak nadšeně, ale Herul ji pevně držel kolem pasu na to, aby se mu vyvlékla.