Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Wogastisburg A.D. 631
Družina
| |||
 | Dobromysl by byl mnohem raději fíkovici tentokrát vynechal a byl už na cestě. Jenže jeho starý přítel Baran už ji objednal a nedalo se nic dělat. „Pozve,“ otočil se na svého synovce. „Běž nahoru vzbudit Čače. Ten je schopný spát až do oběda.“ Dobromyslův synovec Pozvizd se neochotně zvedl a šouravým krokem se vydal ke schodišti do prvního patra splnit, oč ho strýc požádal. „Myslíte, že tamten cizinec je Sklavin? Myslel jsem, že je to spíš Řek. Nebo Ilyr…“ přemýšlel nahlas Baran. „Nemyslím, že je to Sklavin. Měl takový zvláštní přízvuk, který nemají ani Řekové ani Ilyrové,“ odpověděl Dobromysl. „Ale recitoval pěkně, to se musí uznat,“ prohlásil Nekras. „Jo, to jo,“ zabručel Baran, dopil zbytek piva na dně žejdlíku a utřel si své husté vousy. „Proč ale recitoval sklavinsky?“ namítla Lisica nedůvěřivě. „Zajímavá otázka.“ Baran si promnul svůj červený bambulovitý nos, který naznačoval, že hodně pije. Dělal to tak vždy, když o něčem usilovně přemýšlel. „Určitě ví, že jsme Sklavini a Antové. Buď nás slyšel se bavit, nebo to ví od Zogy, který nás zná. Ale proč, u Velesových rohů, recitoval sklavinsky a teď dělá, jako bychom tu ani nebyli?“ „Divný…,“ zašeptal Nekras. „Divný nedivný, podívej na toho starocha Zogu. Baví se s ním, jako se starým známým,“ podotkla Lisica. „Máš dobrý postřeh, dcero,“ souhlasil Baran a tázavě se podíval na Dobromysla, co si o tom všem myslí. „Zeptáme se na něj Theodory, až přinese fíkovici. Ale ať je to kdo chce, nebudeme tu dál lelkovat. Máme před sebou práci, bando,“ odpověděl Dobromysl. Tak trochu se mu ulevilo, že Herulové si všímají svého a myšlenky na Elviru ho už také pomalu opouštěly. | ||
| |||
 | Ščedro kývl na ostatní dva jezdce, kteří mu odpověděli stejně, pobídli bičíkem své koně a rychlým cvalem vyrazili zpět k Remesianě. Po chvíli osiřel a v rozvalinách starodávné římské vily se rozhostilo ticho, rušené jen meluzínou prohánějící se zbytky rozpadlého zdiva a sloupořadí. Ščedro se rozhlédl po ruinách kolem sebe a zamyšleně natáhl ruku k pahýlu jednoho ze sloupů, které kdysi obklopovaly peristylion, čili vnitřní dvorek s fontánou. Ačkoli se Ščedro doslova narodil v sedle koně a kamenné zdi domů mu navozovaly pocity stísněnosti, zajímaly ho příběhy míst, která kdy navštívil. A tohle bylo jedno z těch, ke kterým měl respekt. Podle pověstí se prý před více jak třemi sty lety na tomto místě, na rovinaté ploše mezi říčním břehem Istru a silnicí Via Militaris, na dohled od hradeb Naissu, odehrálo poslední dějství bitvy Římanů proti Gótům po rozhodujícím úderu římské jízdy. Zbytky prchajících germánských nájezdníků se tu údajně vzdaly včetně jejich velitele a přijaly nabídku vstoupit do římských služeb. Na počest vítězství pak o několik desetiletí později nechal Konstantin zbudovat letní sídlo zvané Mediana, jehož součástí byla lázeň, do které z Istru přiváděl vodu vodovod. Na jednu stranu Ščedra svázání vodního živlu naplňovalo bázní, neboť sám by se nikdy neodvažoval něco přikazovat bohyni Mokoš a jejím pomocnicím vodním vílám, na druhou stranu ho způsob, jakým Římané dokázali přivést vodu tam, kde nebyly studny, fascinoval svou důmyslností. Ščedro si představoval, jak to tu asi za časů císaře Konstantina vypadalo. Mozaiky, fresky, mramorové dlaždice, ozdoby, které ani neuměl pojmenovat, napovídaly, že se muselo jednat o luxusní venkovské sídlo, jež se vyrovnalo nejbohatším palácům v Konstantinopoli. Všechno ale dávno odvál čas. Když Naissus před sto padesáti lety vyplenili Hunové, Medianu samozřejmě neopomněli a totálně ji zničili. A když Justinián naplánoval opravu celého města, na Konstantinovu vilu už nezbyl čas ani prostředky a tak dál chátrala a zarůstala. Ščedro se ještě naposledy rozhlédl, vzal svého koně za uzdu a vyrazil k Naissu, jehož hradby bíle zářily v dálce na druhém břehu Istru. Už byl nejvyšší čas. * * * „Hned pošlu Skerdiho, aby vaše koně připravil,“ odvětila bodře Theodora a spiklenecky se usmála: „A co takhle na cestu trochu fíkovice? Je dobrá na zažívání.“ Baran se hlasitě zachechtal. „Ty víš, jak vytahat z člověka peníze, viď, Theo! Přines jednu rundu. Tu platím já.“ „Já nechci!“ zatvářil se kysele Nekras. „Srabe!“ ušklíbla se Lisica. „Přines tu nejsilnější kořalku, co máš!“ křikl ještě Baran za odcházející hostinskou a pozoroval, jak se od stolu Herulů zvedl jeden ze žoldáků a potácivě zamířil ke krbu, u něhož seděli starý Zoga a jeho neznámý společník. Něco mu řekl, ale cizinec herulsky zřejmě nerozuměl, protože jen pokrčil rameny. Herul zavrávoral, škytl a chytil se sloupu, aby neupadl. Kolem právě procházela Theodora vracející se k výčepu, když se opilý Herul na ni pověsil. Theodora, zvyklá z hostinského prostředí na ledaco, Herula opatrně, ale způsobem, kterému se nedalo odporovat, usadila na židli a otočila se k Zogovi s cizincem. Ona sama herulsky něco málo uměla, neboť na Heruly bylo v tomto kraji běžné narazit. „Odpusťte pane, ale tady můj host se ptá, jestli umíte zpívat,“ promluvila Theodora k cizincovi latinsky, aniž by ji opilý a škytající Herul nějak znervózňoval. „Zpívat neumím, ale znám pár básní, má paní. Pokud mi dovolíte půjčit si tu kitharu, co vám visí na zdi vedle krbu, snad bych mohl nějakou zarecitovat ku potěše vašeho hosta, stojí-liž o mé umění,“ odpověděl cizinec latinsky. „Ale jistěže!“ souhlasila Theodora. Ostatní Herulové u stolu dál rámusili, ale jakmile cizinec začal recitovat, trochu se přece jen utišili. Cizinec jednotlivé verše prokládal brnkáním na struny kithary. Že recitoval latinsky, na tom by nebylo nic zvláštního. Latina byla široko daleko univerzálním dorozumívacím jazykem, hlavně ale jazykem umění. Mnohem zvláštnější bylo, že po každé latinské větě zarecitoval také sklavinsky… Tu ne queaesieris, scire nefas, quem mihi, quem tibi Cizinec se uklonil, aniž by věnoval jediný pohled Dobromyslovi a jeho družiníkům, které jeho sklavinština poněkud zaskočila. Zoga jako jediný mu nesměle zatleskal. Vzápětí se však ozval bouřlivý smích Herulů. Herul, který cizince požádal o zpěv, se zvedl ze židle, škytl, zapotácel se a raději se zase posadil zpátky a ke svým kumpánům u stolu něco zakřičel herulsky. Ti začali bouchat do stolu žejdlíky a vzápětí zpívat. Možná by to byla pěkná písnička, ale alkohol dělal svoje. Herulům se pletly jazyky a vypadávali z rytmu. Jediná Herulka mezi nimi vyskočila na stůl, ze kterého na zem popadalo několik talířů se zbytky jídla, převrhla žejdlík s pivem, které vystříklo na Elviru objímající se s jejím kumpánem, a začala na stole do zpěvu Herulů podupávat. Elvira se nezatvářila nijak nadšeně, ale Herul ji pevně držel kolem pasu na to, aby se mu vyvlékla. | ||
| |||
| „Výborná snídaně, Theo, ale už budeme muset pomalu vyrazit na cestu. Takže zaplatím. A nech nám připravit koně,“ odpověděl Dobromysl hostinské a pomyslel si, že čím dřív odtud vypadnou, tím lépe. Avšak přistihl se, že spíš než kvůli Herulům, kvůli Elviře. U všech Svarogových ohňů! Vždyť je to štětka! Co sis sakra myslel? Že když jí pokaždé necháš větší spropitné, že to něco bude znamenat? Dobromysl se cítil jako hlupák. Až teď mu došlo, co jeho otec myslel tím, že nejhorší noční můrou nejsou tváře všech, které muž zabije, ale tvář ženy, jejímuž úsměvu muž propadne. Aby to Černobog spral! A Ščedra taky! Už tu měl dávno být, láteřil v duchu Dobromysl. | ||
| |||
| Theodora z amfory přelévala pivo do hliněných žejdlíků pro stůl Herulů, ale jako správná hostinská, jejímuž pohledu neunikne ani myš, si všimla Dobromyslova mávnutí. Odpověděla mu kývnutím hlavy, jakože o tom ví a přijde hned. Mezitím promluvil Baran: „Souhlas. Potom, co zdechnul starej kagan, mladej začal vystrkovat růžky a povídá se, že prej rozhlašuje, že Sirmium bylo jenom začátek a hodlá svého tatíka trumfnout. Prej si brousí zuby na Singidunum. Čím míň Avarů cestou potkáme, tím líp.“ „Sirmium padlo, protože císař Tiberius byl neschopný,“ odvětila na to Lisica s vážným výrazem ve tváři. „Ale jeho zeť je z jiného těsta. Voják každým coulem. Co vím já, tak v Singidunu začal do legií nabírat všechny Slovany, kteří chtějí bojovat proti Avarům.“ „A tohle, že Maurikios nabírá Slovany, víš jak, dcero? Že o tom nevím nic já, nebo tady Dobromysl,“ otázal se s mírným údivem Baran. „Ona se vám nepochlubila?“ zasmál se Nekras. Baran i Dobromysl povytáhli tázavě obočí. „Ty si vážně koleduješ!“ Lisica zavrčela a vycenila na svého nevlastního bratra zuby. Ten se ale jenom pobaveně zasmál a pokračoval: „Už nějaký čas se tahá s jedním mladým exkubitorem…“ Baran se zachechtal a otcovsky Lisicu objal: „No proč ne. Exkubitoři jsou dobrá partie. A mít kontakt až do císařského paláce se vyplatí. Ale jestli si myslíš, že ti to pomůže k nim vstoupit, tak se pleteš. Ženský neberou. Možná bys mi ho ale mohla představit ne?“ Všichni u stolu se pobaveně smáli, Lisica se otráveně mračila. To už ale k jejich stolu kolébavým krokem mířila Thedora. „Všechno v pořádku, panstvo?“ zeptala se přívětivě. | ||
| |||
| Snídani pro své družiníky objednal Dobromysl bohatou. Pečeného krocana, fazolové lusky a mísu čerstvé zeleniny omaštěnou olivovým olejem. Jako byla svoboda základem jeho přesvědčení, tak snídaně byla základem dne a dodávala tělu sílu. Ostatně čekal je dlouhý den a kdoví, kdy se zase takhle pořádně a dosyta najedí. Dobromysl jedl mlčky. Hovor jeho družiníků ho příliš nezajímal, stejně to bylo jenom obvyklé chvástání a slovní pošťuchování mezi jeho synovcem Pozvizdem s Baranovým nevlastním synem Nekrasem. Po očku ale bedlivě sledoval herulské pijany. Věděl moc dobře, že opilí žoldáci snadno vyvolávají spory, což ve své družině netoleroval. Kdokoli by toto pravidlo porušil, musel se rozloučit. Naštěstí Herulové seděli až v nejvzdálenějším koutě místnosti a hleděli si pití, karet a těch dvou Theodořiných kurtizán. S údivem zjistil, že ho vlastně štve, že Elvira, která se mu vždycky líbila, sedí na klíně toho osvaleného Herula, šimrá ho ve vousech a uculuje se. Dobromysl uměl herulsky jen pár slov, stačilo to ale, aby věděl, že se Elvira směje oplzlým vtipům. U Svarogovy kovadliny! Já na ni žárlím? Podivil se Dobromysl svým vlastním myšlenkám, znechuceně se odvrátil a jal se raději pozorovat starocha Zogu, kterak se u krbu vybavuje s tím poutníkem. Pokoušel se odhadnout, co je zač. Obvykle míval na lidi dobrý čich, ale u něj si nebyl jistý. Nakonec ho nechal být a obrátil se na své družiníky. „Každou chvíli by měl dorazit Ščedro,“ prohlásil Dobromysl a počkal, až mu budou ostatní věnovat pozornost. „Domluvil jsem se s ním, aby zjistil, jestli je lepší překročit Istros ve Viminaciu nebo v Singidunu. Podle posledních zpráv byli totiž u Viminacia spatřeni Avaři. Nic si netroufli, ale přesto bych byl raději, abychom se jakéhokoli konfliktu s nimi vyvarovali. Pokud splníme náš úkol, za slíbenou odměnu nebudeme muset nic dělat až do konce roku. Jakmile se tedy Ščedro objeví, sbalíme věci a vyrazíme na cestu.“ Dobromysl domluvil a mávnul k výčepu na Theodoru, aby za ním přišla. | ||
| |||
|   Naissus. Město kdysi bohaté, věhlasné a velkolepé. Město, ve kterém se narodil císař Konstantin, ještě za svého života řečený Veliký, křesťany nazývaný také Svatý, protože ukončil jejich pronásledování a zaručil svobodu vyznání všem obyvatelům říše. Co bylo ale neslýchané, Konstantin věčné město Řím opustil a rozhodl se přesunout sídlo své vlády do řeckého města Byzantion, střežícího průliv oddělující Evropu od Malé Asie. Do města, které bylo po jeho smrti pojmenováno Konstantinopolis, neboli Konstantinovo město. ___________________ *Pontská step = stepní pásmo jižní Ukrajiny a Ruska podél Černého moře *Sarmatské hory = Karpaty *Istros = Dunaj | ||
| |||
| .png) „Užívej dne a zítřku věř co nejméně“ | ||
| |||
| .png) | ||
| |||
| %20png.png) Císař Maurikios seděl sklesle na trůnu, oči zabořené do mramorové podlahy. Všichni dvořané mlčky čekali, co udělá. Za avarským poselstvem už se dávno zavřely dveře audienční síně císařského paláce, ale Maurikios, kterému ještě nebylo ani padesát, ale už se mu v koutcích objevily první šediny, stále v duchu přemítal, jestli udělal správně, když s novými požadavky avarského kagana souhlasil. Nebyl hluchý ani slepý a moc dobře si všímal reakcí přítomné konstantinopolské aristokracie, která na jeho souhlas reagovala podrážděným šumem. Když před dvěma lety nastupoval na trůn, velice rychle zjistil, že to, co vypadalo jako největší úspěch jeho dosavadní kariéry, se rychle měnilo v noční můru. O nějaké podpoře od starých rodů se mu mohlo jenom zdát, připadalo mu, že mu naopak každý jen háže klacky pod nohy, že každé jeho rozhodnutí je špatné, ale co bylo nejhorší, že císařská pokladna zela prázdnotou. Kdyby nebylo logothétových čachrů, musel by snad dokonce vyhlásit bankrot. Maurikiův původní plán byl využít patové situace, která nastala na východě v už dvanáct let probíhající válce s Peršany o Arménii, alespoň na oko uchlácholit Avary slibem obnovení tributu, který jim tak neprozíravě slíbil blahé paměti Justinián, zkonsolidovat vojenské síly a pokud by se podařilo dojednat mír s Peršany, vypráskat tu stepní svoloč zpátky za Černé moře. Jenže starý avarský kagan zčistajasna zemřel a na jeho místo nastoupil jeho syn. A na rozdíl od otce, který si rychle uvykl pohodlí a bohatství a dalo se s ním alespoň nějak jednat, synáček byl nevychovaný buran. Nejdřív slona, pak že prý zlatou postel, a teď najednou chtěl zvýšit tribut na 100 000 zlatých solidů! Co si ten špinavý šašek vůbec o sobě myslí! Že budu skákat, jak si on pískne?!? Maurikios v duchu klel jak ten nejsprostší pohůnek a nevnímal, že na něj jeho manželka Constantina mluví.  | ||
| |||
| Takticko-roleplayová hra založená na skutečných událostech a osobnostech z doby příchodu Slovanů na naše území. | ||