Nestvůra, druid a čertice

Kořínky se utahují stále více. Ani nestíhám pozorovat dění okolo sebe a až na poslední chvíli uslyším kroky za sebou.
Čepel na krku zastudí a já jen opatrně polknu. Poslušně pustím nůž. Očividně mi nechce ublížit, nemám se jak bránit a kdyby chtěl už mi podřízl hrdlo. Jenom tahle myšlenka mě drží v bohorovném klidu.
Prohlédnu si ve světle táboráku elfa. Opatrně se nadechnu, abych vysvětlil, kdo jsem. Přeruší mě ork, tedy orkové.
Samozřejmě, že je to druid. Ne nestvůra.
I na Calchesteru kolovali zvěsti o vlkodlaku, který se potuluje temnými lesy a párá ovce farmářů. Můj otec musel tehdy zakročit, protože místní chtěli onoho vlkodlaka lovit. Přitom to byl náš druid, ten stejný člověk, ke kterému chodili ti stejní farmáři pro léčivé odvary a masti.

Nechávám je mluvit, nevměšuji se a nakonec i mým směrem vyvstane otázka. Lehce přikývnu a opět se nadechuji, abych druidovi odpověděl. Opět jsem přerušen, tentokráte mojí panoškou, ukrytou kdesi ve stínech. Chytré děvče. Není radno jí podceňovat.

Usměji se. Jsem hrdý na své panoše, ale to vyjadřování !
"Ariel z Boktoru ! To není slovník hodný rytířky !" neodpustím si drobné pokárání a stočím svůj pohled na elfa. "To děvče má pravdu, jsem Sir Berengar z Calchesteru. A jsem s přáteli na tažení za svobodou utiskovaných. Rád si o tom promluvím podrobněji, za důstojnějších podmínek." škubnu rukama za kořeny.
"A nežertuje druide, pokud na tebe míří, trefí se." pokrčím rameny co mi to kořeny dovolí. "A vám bratři se omlouvám za své předchozí chování. Bylo to nutné." omluvím se upřímně orkům.

Beznaděj a zuřivost

První rána... zásah... druhá rána... zásah... Žádný uspokojivý pocit jako po zasažení cvičného panáka přímo do srdce se ale nedostavuje. Jen mráz po zádech, zrychlení dechu, sevřený žaludek... A ten pohled a smrtelný výkřik mě nejspíš budou strašit ve snech. Řev se ozývá i z tábora. A mrtvola mi dopadá přímo k nohám. Dva kroky ustoupím dozadu. Sleduju krev vylévající se mu z oka. I když si svých šípů nehorázně cením, teď mě ani nenapadne brát si ho zpátky.
Další řev z tábora... a zároveň prosby... vzhlédnu. Ten první ještě žije. Natáhnu další šíp. I když se mi dech zadrhává, ruce zůstávají pevné. Potichu si pro sebe šeptám. "Jste zlí..." Nemůžu si dovolit selhat. "Vraždíte nevinný." Už mu stejně není pomoci. "Znásilňujete.." Můžu jenom zkrátit jeho utrpení, dokončit, co jsem začala. Když to neudělám já, udělá to pak Berengar. Nebo hůř, Merina... a já budu za slabocha. Vystřelím. "Zasloužíte si to." Hlas se mi zlomí, když se šíp zabodne do těla a s posledním výkřikem jej umlčí.
Ještě chvíli koukám co jsem to provedla a musím se opřít o chladivou skálu za mými zády. Zvedá se mi žaludek a hlava se motá. Párkrát se pořádně nadechnu. V náhlém popudu ze sebe strhám královské barvy. Převlek už teď stejně nemá smysl. Až další výkřik z tábora mě donutí se pohnout. Ještě není konec.

Vylezu zpoza skály a rychlým krokem mířím zpátky. Připadám si tak nějak zvláštně poskvrněná. Jako bych se vracela jiná, než jaká jsem odcházela. V houstnoucí tmě se snažím zorientovat co přesně se děje. Upoutá mě obrovské tělo... medvěd? Trhá na cucky nějakého vojáka. Očima prohledávám planinu se sílícím strachem. Všimnu si orků a bezvládné Meriny. Borzana s Berengarem nikde... támhle! Je omotaný nějakým svinstvem, ale žije. Srdce se mi skoro zastaví, když se za ním objeví kdosi s nožem... elf??? Za běhu natáhnu další šíp. Perou se ve mě zároveň obavy a zároveň šílený vztek... vojáci jsou naši nepřátelé... ne elfové... tak proč?? Než doběhnu na nějakou normální vzdálenost, elf nůž zase odloží, ale Berengar je pořád spoutaný na zemi. Už ale aspoň není před elfem a já bych teď neměla žádný problém minout.

Vřítím se na scénu jak velká voda. Pořád se ale držím mimo světel ohňů, aby mě nemohl nikdo snadno zacílit. "Okamžitě ho pusť!" Vyštěknu vztekle. "Mířim elfe na tebe a jestli se ty kořeny na něm nebo pode mnou jenom pohnou, vystřelím." Vedle elfa stojí ork. Tyčí se nad Berengarem jako nějací hrdinové a přitom je to rytíř, kdo si zaslouží všechnu úctu. "Zachraňujem vám tu prdele a tohle je váš vděk?" Zprudka dýchám a rozzuřeným pohledem přeskakuju z orka na elfa. "Spoutali jste Sira Berengara z Calchesteru. Koukej ho pustit!"

Lov na královské vojáky

Zdá se, že jsem ty vojáky dost podcenil. Čekal jsem, že budou více panikařit. Koneckonců, dosud strávili nejspíš velmi dlouhou dobu hlídáním těch orků v dole a tam se spíše nudili než že by je ta služba nějak testovala. Čekal sem, že budou jejich bojové dovednosti zakrnělé, ale oni bojují vážně jako skuteční profesionálové a nervy mají skutečně z oceli. Zdá se, že ačkoliv podle toho co říkal mistr Ruaven je sice království mimo města zpustošenou zemí sužovanou bandity a plnou vypálených farem, ale co se týče standardů v armádě, tak ty vůbec nepolevily a jsou vskutku vysoké. Pokud tedy nemáme jen smůlu a s tím vozem neposlali ty nejlepší co měli. Což je možné. No, alespoň že ti koně se už začínají plašit. To jim útěk notně ztíží.

Snažím se stále najít nějakou skulinu v jejich obraně, najednou se ale za vojáky objeví nějaký vousatý hromotluk ve vojenské uniformě, který ale místo toho aby se přidal k jejich formaci jednoho vojáka napadne zezadu a ten se sesune na zem. Následně se vousáč stáhne zase tam odkud přišel.

Přijde mi nějaký povědomý, ale teď v téhle situaci není čas si ho prohlížet nějak více a přemýšlet nad tím, kde jsem ho už viděl. Ale jenom to potvrdí to, že tady něco nehraje a nejspíš nejsme jediní kdo tyhlety vojáky chtěli přepadnout. Je ovšem otázka, jaký důvod k tomu mají tihle.

Každopádně, když už jsou vojáci jen čtyři a začínají bezhlavě utíkat, tak mě se podaří útok na jednoho královského vojáka, ze kterého následně zbyde už jen zohavená mrtvola. Jeden voják se dostane až ke koním, ale ti se plaší a jeho kůň ihned po odvázání prchá. Voják sám je následně zpacifikovaná tím vousatým hromotlukem. Poslední dva vojáci se koním vyhnou a prchají jen tak bezhlavě pryč odsud.

Já se nejdřív na okamžik kouknu k mistru Ruavenovi. Jsou s ním už orkové, ti určitě budou spíše na naší straně než na straně lidí v uniformách královských vojáků. Navíc, ten co měl ten meč je spoutaný kořeny a kdyby se ten mohutný chlap s holí a dýkou projevil nějak nepřátelsky, tak si s ním mistr Ruaven s pomocí orků jistě poradí.

Já sám mám cíl jasný. Ty dva prchající vojáky. Nesmíme nechat kohokoliv utéct. Kdyby někomu vyprávěli co se tady stalo tak by to vše strašně zkomplikovalo a brzo by po nás pátrala armáda. Lepší pokud tu jenom za několik dní narazí na zbytky té bitvy a budou muset sami přemýšlet o tom, co přesně se tu dělo.

Tak běžím za těmi prchajícími vojáky. Ve své medvědí formě vidím ve tmě mnohem lépe než oni. Jejich oči se poté co strávili dlouhý čas ve světle ohniště ještě nejspíš úplně nepřizpůsobily tmě, takže tam nějaký čas budou spíš bezcílně bloudit, zatímco já takový problém v medvědí formě mít nebudu. Pokud budu mít štěstí, tak v té tmě zakopnou o něco a bude to vše o něco jednodušší. Pokud se mi ztratí z dohledu, vždy můžu jít po jejich pachové stopě, jejich strach naplňuje mé nozdry a poskytuje dostatečně dobrou stopu po které se vydat i kdybych je ztratil z dohledu.

Každopádně, vyrážím za těmi dvěma královskými vojáky a pokud nějakého dostihnu, tak na něj zaútočím a po chvilce nejspíš už bude ten královský voják usmrcen, pokud nebude silnější než očekávám. Když se postarám o prvního královského vojáka tak pak vyrazím hned za druhým a toho v případě že ho dostihnu stihne stejný osud jako toho prvního. Zpátky do tábořiště za mistrem Ruavenem se vracím až poté co ty dva prchající královské vojáky zmasakruju nebo pokud nějak ztratím jejich stopu a nepodaří se mi ji znovu nalézt do pár minut.

ZA SLOBODU!

Päť vojakov drží pred sebou svoje ostré meče a zomknutý do jednej hromady cúvajú od Kerytha, ktorý sa chvíľku venoval Berengarovi, ale teraz už kráča smerom k ním. Pre vojakov je hrozne ťažké sa zorientovať, čo sa to vlastne deje a každý si dáva dosť načas. Každá získaná sekunda, je pre nich cenný čas na zorientovanie sa. Ale sú odhodlaní. Je ich päť, poriadní silní muží, ozbrojení a odhodlaní. Takže keď na nich Keryth tlačí, aj oni sa začínajú stále viac odhodlávať a údery mu vracajú. Jeden sa po Kerythovi zaženie, minie. Keryth by to rád využil, ale už na jeho tlapu padá ďalší meč, takže ju musí stiahnúť. Jeden z vojakov mečom neseká, ale bodá, takže sa ani Keryth nemôže priblížiť veľmi blízko a musí si dávať pozor.

Každou sekundou sú vojaci odhodlanejší a začínajú sa brániť aktívnejšie a tvrdšie ... až ... jeden z nich zletí na zem priamo ku Kerythovým nohám. Borzan, ktorý udrel silno sa hneď stiahol do tmy a to už vojakov úplne rozhodilo. Dali sa na útek.
Keryth stihol po jednom skočiť a zachytiť ho svojou labou. Ten to už má spočítané. Ako prvé sa vojaci rozbehli ku koňom, ale tie sa plašia. Ani Borzan nemohol vbehnúť medzi kone, pretože by to bolo nebezpečné. Kone sa plašia, rozpučili by ho medzi sebou a ak by náhodou padol na zem, tak by ho udupali za pár sekúnd. Dvaja vojaci to pochopili hneď a začali utekať po svojích do tmy. Jeden sa ešte pokúšal odviazať koňa, ale ten sa hneď odtrhol a utekal čo mu kopytá stačili.

Vojak dostal poriadnu ranu do hlavy od Borzana, ktorý sa tam tiež odplížil.


Medzitým Berengar bojuje s koreňmi, ktoré sa objavujú odnikiaľ a stále sa po ňom sapajú. Lezú mu cez dierky a otvory do brnenia a prichytávajú sa tam. On sa stíha brániť a rozrezáva korene ostrým nožom, ale dochádza mu, že je to asi marné.
A v memonte, keď mu na krk dopadne čepel noža, vie že je čas sa zastaviť. Pohľadom hodí po človeku, čo mu na krk priložil nôž. Je to elf ... Ruaven. Pozerá sa na Berengara vážnym pohľadom a tak isto mu s kľudom prikáže.
"Nehýb sa. Ostaň v kľude a polož ten nôž."
S nohami a rukou obviazanou koreňmi sa Berengar nemohol účinne brániť a predsa je to elf a nie človek. Takže keď sa prestal brániť a pustil nôž, Ruaven nôž zobral a korene sa prestali viac okolo Berengara omotávať, ale ani ho ešte nepustili.
Ak nôž nepustil, tak ostali takto stáť ako sochy a korene ďalej Berengara omotávali.

Medzitým sa aj orkovia ukľudnili. Rozhodne ich pohľad na Kerytha tiež vydesil, ale keď uvideli Ruavena, došlo im že je to asi záchranná misia.
"To je elf!" Zakričal jeden z nich.
"A elfský druid." Povedal ten najstarší z nich rozhodne, keď si uvedomil čo je Keryth zač. Na ňom bolo vidieť, že je starší a teda ešte žil pred veľkou vojnou, ktorá bola pred tridsiatimi rokmi. Niektorí orkovia majú očividne menej ako tridsať, takže sa narodili v zajatí a o svete mimo neho vedia len z rozprávaní svojích starších.

Orkovia sa prestali zbytočne snažiť zlomiť konštrukciu voza a päť z nich, ktorí boli už voľní sa postavili pred tých päť, ktorí boli ešte spútaní.
Ten najstarší prikročil k Ruavenovi a povedal.
"Povedz elf, prečo nás zachraňuješ?"

Ruaven sa pozrel na zem, na spútaného Berengara a otázku odrazil smerom k nemu.
"Myslím, že je jasné prečo to robíme my s Kerythom. Je čas, aby sme sa spojili. Ale prečo to robíš ty, mladý muž? Áno, počul som čo si predtým povedal. Tak hovor." Rozpráva kľudným hlasom starého múdreho elfa.

Zvyšok orkov sa začali oslobodzovať pomocou kľúča, ktorý našli v Geraldovom vrecku. Do jeho bezhlavého tela si ešte niekoľko krát aj kopli, aby si uľavili.

ARIEL

Dvoch priezkumníkov si dobehla a našla ľahko. Aj keď je viditeľnosť zlá, oni sa veselo rozprávajú, takže to bolo pre teba ľahké.
Stúpajú po skalách vyššie, aby mali lepší výhľad na okolie a tak sú dostatočne ďaleko a aj v nevýhodnej pozícií oproti tebe.

Vystrelíš prvý šíp, ktorý zasiahne jedného z nich do zad. Muž vykríkne a automaticky sa prehne dozadu. Druhý vojak sa hneď otočil a pozrel sa ti do očí presne v momente, kedy si natiahla luk s druhým šípom. V tom sa z kempu ozval rámus vozu, ktorý dopadol na zem a neskutočný rev niečoho veľkého. To ťa trochu vyrušilo a keď si pustila šíp, vletel vojakovi priamo do oka. Zabodol sa mu do hlavy a on spustil hrozný vreskot. Nevedel čo má robiť a rukami váhal, či sa má šípu dotknúť, alebo nie. Samozrejme urobil aj niekoľko krokov sem a tam a stúpil do prázdna. Spadol zo skaly tak nešťastne, že niečo ruplo, odrazil sa od kameňov a dopadol až tesne k tvojím nohám mŕtvy.

Druhý muž, kľakol na kolená a stonal od bolesti zo šípu v chrbte. Z kempu sa ozval ďalší hororový rev príšery a krik mužov. Tvoj pohľad sa spojil s pohľadom raneného vojaka a ako si zakladala do tetivy ďalší šíp, tak na teba stihol prehovoriť a so slzami v očiach ťa začal prosiť.
"Prosím nie! Prosíííím, nezabíjaj ma! Prosííím, prosíím, prosííím!" Jeho plač prechádzal až do panického fňukania a vystieral k tebe ruku, akoby chcel dlaňou urobiť aspoň nejakú bariéru medzi ním a tebou.

Z kempu sa ozval ďalší mohutný rev príšery.

Osidla

Čepel ukutá v Calchesteru zasviští vzduchem a následně hlava královského seržanta. Není však čas jásat nad tímto malým vítězstvím. Moje pravá noha opíše na zemi půlkruh, jak přenáším těžiště. Voják sedící po mé pravici nestihl ani dožvýkat sousto, neboť jej vyrušila ocel zaťatá šikmo mezi krk a rameno. Trhnu nahoru, abych uvolnil meč a rychlým přískokem se chci vrhnout na dalšího z královských poskoků. Chci, ale nemůžu. Jentak tak se mi podaří přerušit úder a vyhnout se dopadnuvšímu vozu. Orkové ? napadne mě. Skutečně, vždyť kdo jiný by to mohl být ?

Nestvůra se ze tmy vynořila rychle a ještě rychleji se vrhne na můj původní cíl. A nešetří jej. Jsem zaskočený, absolutně. Dokud je nestvůra zaměstnaná, rychle obhlédnu bojiště. Stále je naděje, že je to jen nějaká orkská magie. Ta surovost by tomu napovídala.
Ne orků je u vozu stále deset. Merina je zraněná a Borzan...nemám čas jej hledat, protože nestvůra mi cení zuby přímo do tváře. Instinkt velí jasně. To, co je předemnou, je příbuzné medvědu a na medvěda s mečem ? Kdepak. Stáhnu meč k tělu, jeho špičku pod bradu a vytrčím rameno. Kryje mě nárameník a neznám medvědí drápy, které by prošly ocelí. No má to jeden háček. Jak se snažím posunout nohu pro správný postoj, zjišťuji, že mě omotávají jakási osidla. Zůstávám tedy toporně stát, vydán na milost a nemilost nestvůře. Polknu. Ten pohled je hrozivý.

"Svatý Kleofáši pomoz." obrátím se na patrona jen okamžik předtím než na mne nestvůra spustí svůj řev. Tentokrát, již instinkt nepotlačím a přes všechno se pokusím nohu přesunout. Namísto efektivního obranného postoje jen zamávám rukama ve snaze vyrovnat a nakonec se natáhnu na zem jak dlouhý tak široký. Normálně bych se snažil osidla ze svých nohou odsekat, ale vzhledem k tomu, že nemám náholenice...usekl bych si nohu.

Nevšímá si mě, nestvůra si mě nevšímá ! Úlevně si oddechnu, ale okamžitě začnu řešit, jak z toho ven. Osidla jsou rychlá a dotírají. Ruka s mečem už je obmotaná, tak vytrhnu z pouzdra dýku a snažím se je odříznout. V těžké zbroji, i když částečné a již částečně přišpendlený k zemi tam svádím boj s větrnými mlýny. Sotva jeden kořen odříznu, už je tu nový a ostatní mezitím sílí.
"Divousi !" vykřiknu jméno svého spojence a snažím se nenechat stáhnout kořeny k zemi. Snažím se bojovat.

Bitva začíná!

Přesouvám se do stínů, kde krom koní není vůbec nikdo. Měl tu někdo být, koho bych praštil. Ta chvilka rozpaků mě rozhodí. Co teď?
Rozhllížím se po okolí a.... upřímně řečeno, třesu se strachy. Musím něco dělat! Užuž dělám první krok k ohništi, abych podpořil rytířův brutální výpad a nenechal ho vprostřed kruhu vojáků samotného, když v tom doslova vybuchne náš vůz a z jeho trosek...

Vůz nevybuchl, vůz poodletěl a na jeho místě - vlastně už také ne - věci se dějí moc rychle!! Medvěd!? Co to je!!? Další krok k ohništi. Ať je to co chce, není to s vojáky, tedy je to s námi!

Orkové, tam se příliš neurodilo. Jsou zmatení, pochopitelně. Ještě mnohem více než já. Merinu nikde nevidím. Snad se plíží někomu do zad. Celkově... nevypadá to zas tak zle. Medvěd se do toho prostě dal. A muži jdou ke mně. Pozpátku. Hmmm, čas ukázat, že se umím rozpřáhnout. Je to skoro jako požehnání. Konečně jsem zase plně odhodlaný a soustředěný.

Už jen jeden tichý krok, nápřah.. a Práásk! toho vlevo přes hlavu. Pokud má přilbu, tak pěkně na čelist. Bolest, která následuje, neustojí nikdo.

"Za svobodu! Za rovnost!!"

Po ráně ihned ustoupím zpět do stínu, aby se na mě nemohli vrhnout všichni ostatní najednou. Bít se s nimi po jednom, v nejhorší možné situaci se dvěma. Bude-li to nutné, vběhnu mezi koně, kteří se začínají podezřele plašit. Rychle mezi nimi proběhnout by mi mohlo získat v rámci možností výhodnou pozici.

Medvědí zuřivost

Ukáže se, že moc dobře neodhadnu svou sílu. Chtěl jsem kočár jen převrhnout, ovšem místo toho jsem jej odhodil o kus dál. Ale není čas nad tím moc přemýšlet. Po proměně v medvěda je těžké držet na uzdě hněv který ve mě kypěl od té doby co jsme narazili na ten důl plný otroků. A celou dobu jen narůstal. Teď je načase mu dát volný průchod. Vrhnu se na toho nejbližšího královského vojáka a učiním tak, ve své zuřivosti vojáka trhám na kusy. Trvá to sotva několik vteřin než je dílo dokonáno a já jsem celý od jeho krve. Hledám další cíl a přitom se mimoděk kouknu k tomu odhozenému kočáru a těm orkům, co jsou k němu připoutaní. Ti jsou po tom mém ož moc silném odhození kočáru ke kterému byli připoutaní většinou na zemi, ale nějací již stojí na nohou a snaží se pomáhat těm ostatním. Co je ale divné je to, že půlka z nich nemá pouta. To se začali osvobozovat sami? Vzali klíče od pout nějakému vojákovi který si toho ani nevšiml a než jsme se s mistrem Ruavenem odhodlali k útoku tak už byli napůl z okovů? Nemám ale čas nad tím přemýšlet více, stále jsem plný zuřivosti kterou se snažím ovládat jak to jde. I tak mi ale někde hluboko v hlavě hlodá myšlenka na to, že tady asi něco nehraje.

Další věc která mi ukáže to že tu něco nehraje je to, že když se dostanu k těm vojákům tak jsou už dva mrtví, z toho jeden se setnutou hlavou. A jeden z vojáků má tasený meč který je celý od krve, takže za to nejspíš může on. To se nějak pohádali nebo co? Z toho co jsem zaslechl z jejich rozhovoru tomu nic nenasvědčovalo. Něco tu fakt nehraje. Ne že bych si stěžoval, pokud bojují mezi sebou, tím lépe. Ovšem, i tak mě to přinutí aspoň na chvíli zaváhat. Jsem tváří v tvář tomu vojákovi se zkrvaveným mečem, toho už začínají omotávat kořeny, jak mistr Ruaven začíná s kouzlením. Ostatní vojáky bohužel navzdory mým nejlepším pokusům nezachvátila panika, místo toho dělali to, co do nich nejspíš bylo nadrilováno. Tedy se semkli a pomalu ustupovali dozadu ke koním.

Já kouknu na vojáka omotávaného kořeny. V mžiku se rozhodnu. Otevřu tlamu, vycením na něj obrovské tesáky a zařvu, jak nejhlasitěji, nejstrašlivěji dovedu, rovnou na něj. Je to jak varování pro to aby se nepokoušel o nějaký útok, ale spíše pro to abych ze sebe nějak dostal tu zvířecí zuřivost a mohl jasněji myslet. Pak vojáka omotaného kořeny nechám tak, mistr Ruaven si s ním již jistě poradí a až vyřídíme ty ostatní, můžeme z něj snad dostat vysvětlení pro to co se tady stalo. Je znehybněný, takže nějaké další problémy snad dělat nebude.

Co se týče těch ostatních vojáků co jsou semknutí k sobě, tak nejdřív hledám něco co bych po nich mohl hodit abych aspoň jednoho z nich povalil na zem a v nejlepším případě je přinutil se rozeběhnout na všechny strany. Bohužel, nic takového ve své blízkosti nenacházím, vojáci si k utáboření vybrali nějakou mýtinu bez nějakých balvanů, ulomených kusů skal nebo čehokoliv co by se dalo využít. Proto se rozhodnu pro následující taktiku.

Pohlédnu na koně ke kterým vojáci pomalu ustupují a zavolám na ně ve zvířecím jazyce. "Běžte! Nadešel čas svobody! Běžte co nejdál můžete, blíží se nebezpečí! Blíží se smrt! Běžte!" To následně doprovodím strašlivým řevem, abych tomu dodal na vážnosti. Pokud jsou koně uvázaní, což nejspíš jsou, tak je to snad přinutí se pokusit osvobodit ze svých třmenů a splaší se, takže i pokud se k nim vojáci dostanou, tak se jim snad na nich odjet nepodaří a kdyby je tak je ze sebe koně snad shodí.

Ať už se mi povede koně splašit a přinutit k útěku nebo ne, tak přiskočím k vojákům a začnu na ně dorážet, testovat jejich obranu a sehrannost, unavovat je a taky u toho strašně řvu abych narušil jejich morálku a soustředění. Jakoukoliv skulinu v jejich obraně využiju, kdokoliv je třeba moc pomalý na to aby po výpadu mečem stáhl ruku zase zpátky brzo skončí bez ruky. Pokud k tomu budu mít příležitost tak zaútočím ze strany na tu jejich formaci, na vojáka na pravém nebo levém křídle a pokusím se ho pořádným výpadem rozdrtit, omráčit nebo aspoň nějak více či méně vážně zranit. Po útoku se ale hned stáhnu a útočím zase z jiného místa, pořád to měním a snažím se o to, aby nemohli čekat z jakého místa přijde další útok. Přitom stále řvu jako hrozivá nestvůra. Na obrovského, napůl medvěda napůl elfa který je navíc od krve jejich spolubojovníka je jistě strašlivý pohled, navíc osvětlovaného jenom světlem ohniště, takže pokud nemají všichni nervy absolutně z oceli tak by aspoň jeden z nich mohl ve strachu opustit formaci a dát se na útěk nebo něco podobného.

BOJ ZA SLOBODU

Pochod z dolu do mesta je hrozne dlhý a o to dlhší, keď musíte ísť pešky. Orkovia sú vyčerpaní, ale kráčajú tichou nocou poslušne dopredu. Jedinú známku vzpurnosti mohol Berengar vidieť, keď kopol do orka a ten mu venoval tak nenávistný pohľad, že ho z neho mohlo až zamraziť.

A potom ste sa rozhodli dať si prestávku pri skalnatých vrchoch. Ruaven a Keryth sú za takú prestávku tiež vďační, pretože ich už pekne boleli zadky po toľkom ťahaní po zemi. Ale ich elfské oblečenie je z pevnej a kvalitnej látky, takže nehrozí, aby sa potrhalo. Takže sú v pohode, ale občasné kamene, cez ktoré ich to potiahlo im mohli vyvolať na tvári bolestivý úšklbok.

Je ešte tma a tak ste odparkovali voz aj kone a vojaci rozrobili ohnisko, pri ktorom sa môžete ohriať. Vojenské kone odstavili na jednej strane a voz, ku ktorému sú priviazaní orkovia na druhú stranu ohniska. Je dobré držať otrokov ďalej od koní.

Velitel Gerald poslal dvoch svojích mužov na obhliadku tej skaly, pri ktorej ste sa utáborili. A tak dvaja z nich sa otrávene vybrali tým smerom.

Borzan sa pomaly zatúlal ku koňom, ale nemal príležitosť odstaviť ani jedného vojaka, pretože vojaci sa medzi sebou bavili a delili sa o jedlo a veci a vždy boli po skupinkách. Napadnúť skupinku by bolo nebezpečné a všetci čakali na Berengarov útok.
Ohnisko bolo hotové a vojaci sa poskladali okolo neho a začali jesť a piť. Orkovia si posadali na zem a oddychovali, ale jedlo ani vodu, dokonca ani teplo ohniska im nebolo dopriané.

Berengar zahral svoju rolu a keď pristúpil s Merinou k najstaršiemu orkovi a chytil ho za krk, ork len zatol suby a ešte viac vyceril svoje kly. Ale neurobil nič viac, ostatní orkovia tiež nenávistne na Berengara pozerali, ale neodvážili sa nič urobiť, len znášať toto trápenie. Po Berengarových slovách sa najstarší ork zatváril prekvapene. Absolútne netušil čo si má myslieť. Berengar je predsa vojak.

A potom keď si k nim kľakla Merina a začala im odomykať putá, snažila sa im šeptať, že ste priatelia, ale orkovia na seba len udivene pozerali.

Berengar mal zatial pri ohnisku plnú pozornosť vojakov, ale nie ten druh pozornosti, ktorý by im pomohol prežiť.
Geraldova hlava padla na zem a Berengar sa ohnal okamžite po ďalšom vojakovi. Zásah bol presný a vojak padol na zem mŕtvy. Vojaci už začali reagovať a chytať sa svojích mečov. Berengar zodvihol svoj meč, aby ukončil život tretieho muža, ale jeho úder prerušil voz, ktorý vyletel a dopadol tesne vedla Berengara. Ozval sa mohutný rev a polo-medveď/polo-človek, cez dva a pol metra vysoká chlpatá obluda sa vynorila z tmy a začala jedného z vojakov trhať na kusy hneď vedľa Berengara.

A tak ostalo z vojakov už len päť mužov, ktorí vyskočili na nohy a zomkli sa k sebe a pomaly cúvali od Kerytha smerom ku koňom, chrbtom otočení k Borzanovi.
Berengar nepokračoval v útoku na vojakov, pretože aj jeho pozornosť bola zameraná len na Kerytha. Len čo Keryth dokončil krvavú premenu vojaka na fašírku, ocitol sa tvárou tvár Berengarovi. Boli k sebe najbližšie, pretože ostatní vojaci ustupovali.

Berengar si mohol všimnúť, že vedľa vozu leží Merina omráčená a niekoľko orkov sa tiež zdvíha zo zeme. Asi polovica orkov je voľná (Toľko Merina stihla oslobodiť) a druhá polovica bola povalená na zem, keď Keryth odhodil voz. Voľní orkovia očividne zvažujú to, že by sa dali na útek, ale rozhodli sa nenechať svojích druhov na pospas. Začali sa pokúšať rozbiť drevenú časť voza, ku ktorej je pripútaná reťaz, na ktorej sú pripútaní ešte piati z nich.

Berengar mohol mať plány akékoľvek, ale jeho kroky ostali na mieste spútané. Ruaven, ktorý stojí na druhej strane vozu sa sústredí a okolo Berengara sa začali omotávať zvláštne korene, ktoré sa mu začínajú omotávať o zbroj a topánky.

Osvobození

Ne, že bych měl orky nějak zvlášt v lásce. Byli divocí a v minulosti často válčili s naším lidem. Ovšem, nyní staré rivality jdou stranou, když máme společného nepřítele. A také, tohle si nezaslouží snad nikdo. Nic z toho, co se v tom ohavném táboře a dole děje. Chtěl bych věřit, že ne všichni lidé jsou nutně našimi nepřáteli. Ovšem jak poslouchám to, o čem se baví tak mnou cloumá vztek a uvědomuji si, že si mi tu úplně všichni vojáci hnusí, všechny vojáky co jsou tam nenávidím, bez vyjímky. Jak ty co jsou v táboře, tak ty co s tím kočárem právě přijeli. Vojáky co zůstanou v tom táboře nejspíš nebudu moci vytrestat za jejich činy, ovšem ty co pojedou s kočárem, to je něco jiného. Kouknu na toho mohutného člověka co sedí na voze. Ten, co se smál s tím u brány a pronesl ta ohavná slova. Sice vidím jen jeho siluetu zezadu, ale je dost impozatní na to abych ho poté snadno poznal. Jestli budeme muset následovat ten vůz, tak se postarám o to aby svých slov litoval. A také jeho činů, z toho co teď řekl bylo jasné, že je to hajzl toho nejhoršího druhu stejně jako ti vojáci v dole.

Jistě, nejraději bych se tam vrhnul, začal řádit a v ideálním případě celé tohle proklaté místo srovnal se zemí a všechny otroky tady osvobodil, ale to by na nás dva byl až příliš velký úkol a mistr Ruaven se zmiňoval o tom, že se ta jeho vize soustředila přímo na ten kočár, ne na ten tábor. A co mistr Ruaven říkal? Máme být jako pomalu tekoucí potok, ne jako vichřice? V téhle situaci mu rozhodně musím dát za pravdu. Pokud bych se tam teď vrhnul jako vichřice, tak bych možná nějaké vojáky zabil a vytrestal za to, čeho se dopouštějí, ovšem také bych přitom zemřel a poté by ten tábor fungoval dál a skoro nic by se nezměnilo. Pokud budeme trpěliví a půjdeme po menších krocích, třeba nakonec se nám podaří něco, co situaci zásadně změní.

Slyším to, co mají za plán. Chtějí odsud převézt deset orkských otroků a to už je něco, co je snad v našich silách. Převoz těch orků snad zastavit dokážeme a ty orky osvobodíme, nejspíš právě k tomuhle nás ta vize vedla. Vojáků bude deset, bude to těžký boj, ovšem s pomocí těch orků by se to snad dalo zvládnout. A když je osvobodíme, tak to by mohl být snad zárodek nějakého odboje. Co se stane dál... snad to mistr Ruaven bude vědět. Snad mu bude seslána další vize.

Chci to už mistru Ruavenovi navrhnout, ovšem ten ke stejnému závěru dojde sám, tak jen přikývnu a poslouchám, o čem se vojáci dál baví. Mistr Ruaven mě ale překvapí když se vydá pod kočár. Jistě, je to možnost jak se nepozorovaně pohybovat s nimi, ovšem... je to riskantní. Chvíli přemýšlím, jestli nemám radši zůstat tady a pak jít za nimi pěšky. Nakonec se ale rozhodnu jinak. Kočár a vůz svězni se sice nebudou moci pohybovat moc rychle, ale pěšky bychom je asi jen tak následovat nedokázali. A mistra Ruavena tam nemohu nechat sám. Tak mistra Ruavena nakonec následuji, chytím se zespoda kočáru a čekám.

Bohužel, ukáže se, že jsme učinili nejspíše špatně. I mistr Ruaven je viditelně nervózní když vidí ty vojáky co obestoupili kočár. Je jich rozhodně víc než deset. Navíc, vůz na převoz vězňů je prý rozbitý a tak orkové půjdou pěšky. To je jenom ještě zpomalí a pěší chůze za nimi by byla více než možná. Teď je ale pozdě něco měnit. Už jsme tady a když vojáci obestoupili kočár tak ani nemůže vylézt z pod něj. Musíme čekat na vhodnou příležitost.

Když se tahle karavana konečně dá do pohybu, tak ještě několik minut počkám a pak nakonec promluvím tlumeným hlasem na mistra Ruavena. "Mistře. Až zastaví k odpočinku tak udeříme. Déle čekat nemůžeme, riziko odhalení je moc velké." řeknu a na chvilku se odmlčím. Přemýšlím. "Mám plán na to jak to provedeme." řeknu nakonec a začnu vysvětlovat svůj plán.

Mluvím tiše, jen tak, aby sem měl jistotu že mne mistr Ruaven slyší. Riziko odhalení ale nejspíš není velké, koneckonců zvuky kodrcajícího se kočáru, kopyt koní, kroků orků a rozhovory vojáků dostatečně maskují náš rozhovor. Každopádně, co se týče mého plánu, tak to s mistrem Ruavenem naplánuji následovně. Počkáme tedy, až zastaví. Jedou až do hlavního města, to je ještě daleko a navíc je zpomalují orkové, takže bez přestávky to nezvládnou. Pak až se tak stanu, počkáme, až se vojáci trochu rozejdou a začnou chystat tábor, mistr Ruaven vyleze zpod kočáru jako první a soustředí se na to, aby přiměl přírodu aby se postavila na naši stranu. Omotávat vojáky kořeny, podrážet jim nohy hýbajícím se podrostem, možná přimět nějaká zvířata k tomu aby se vrhly na vojáky a tak dále. Přitom se krýt tak jak to jde. Snad vojáci zastaví u lesa nebo někde jinde kde bude dostatečně dobré prostředí, ovšem mistr Ruaven by měl mít u sebe nějaký váček se semínky, žaludy, šiškami a podobným co může v případě nouze snad zužitkovat pokud by široko daleko bylo jenom bláto.

Mistr Ruaven si také vezme na starosti orky, řekne jim, že jsme na jejich straně a že teď mají šanci získat svou svobodu. Pokud se mu nějak podaří sundat jim okovy, třeba získat klíče od nich a ty jim hodit, tak tím líp. Ovšem i pokud nic takového nebude možné, tak orkové snad budou nějak užiteční i s okovy na sobě, třeba svými pouty mohou nějakého blízkého vojáka začít škrtit.

A co já? Já počkám, až mistr Ruaven vyleze zpod kočáru. Poté, až bude dostatečně daleko tak se proměním na medvěda a pokusím se kočár převrhnout tím opačným směrem než kterým se vydal mistr Ruaven. V medvědí formě jsem na to dostatečně silný, snad, a touhle dobou už z něj přebytečná váha v podobě těch vojáků co se na něm vezli už slezla. Aspoň teda většina z nich. Takže by to nemělo být tak těžké. Pokud se mi to nepodaří tak vylezu zpod kočáru normálně.

Pokud budu mít štěstí, tak ten kočár na nějaké vojáky i spadne a to by nám to mělo ulehčit. Každopádně, já se po převrhnutí kočáru (nebo po vylezení zpod něj, pokud mi to nevyjde) vrhnu v medvědí formě na toho nejbližšího vojáka, podřídím se krvelačným instinktům zvířete a vojáka dostatečně brutálním způsobem eliminuji jako hrozbu a jeho spolubojovníky snad poté co to uvidí naplní strach. Spoléhám tak nějak na to, že tak náhlý útok, navíc spojený s případný chaosem který vznikne pokud se mi povede převrhnout kočár bude mít kýžený efekt na to, aby jsem měl šanci vyřadit alespoň několik vojáků než se ti ostatní nějak vzchopí. Každopádně, sotva patřičně brutálně eliminuju jednoho královského vojáka, tak se vrhám hned na druhého a tak dále. Přitom občas strašlivě zařvu abych v řadách vojáků způsobil paniku, upoutal jejich pozornost a odvrátil ji od mistra Ruavena. Tihle vojáci strávili jistě velice dlouhou dobu strážením toho dolu. A tam neměli žádné pořádné protivníky, jenom ubohé otroky v okovech. Nejsou to (aspoň si to tedy myslím) žádní otrlí váleční veteráni, tohle jen tak s ledovým klidem nepřejdou.

Jistě, je to velice riskantní, když pozornost vojáků strhnu jen na sebe. Ovšem, pokud má jeden z nás padnout, tak ať jsem to já. Mistru Ruavenovi byly seslány ty vize, je důležitější než já. Ovšem snažím se o to, abychom z toho vyvázli oba dva. Jenom, jsem připraven na nejhorší.

Sotva se vůz zastaví a nastane vhodný okamžik, tak s mistrem Ruavenem uskutečníme náš plán. Mistr Ruaven vyleze zpod kočáru (pokud je vzduch čistý) a nějaký voják si tam stěžuje na to, že teď musí převážet ty orky kvůli nějakému průšvihu co má nebo něco. Ovšem zbytek už tak nějak nevnímám, jelikož se právě měním na medvěda a to mi nedovoluje se nějak více soustředit na rozhovor vojáků. Pak uvedu svůj plán do pohybu. Sotva jsem proměněný na medvěda tak převrhnu kočár na druhou stranu a vrhnu se po nejbližším vojákovi. Poté pokračujeme s mistrem Ruavenem tak, jak to máme naplánované. Pokud se něco zásadně nezmění.