Jdeme do akce

Snažím se uklidnit zběsile bušící srdce, když Borzan mluví s vojáky. Tohle prostě nemůže vyjít. Mám co dělat, abych ruce udržela na otěžích a nesklouzla ke zbraním. Zvlášť když se tam objeví skupina s orčicí. Zatnu zuby. Borzan se přidává ke všeobecnému veselí a já ho na malou chvíli nenávidím a obdivuju zároveň. Kdybych tam stála já... někdo by zemřel. Nejspíš my. Ale rytíř přece má chránit slabší... bojovat proti bezpráví... a my... nemůžeme udělat vůbec nic... Pečlivě si prohlížím tváře vojáků... abych náhodou ve slabé chvilce neprojevila milosrdenství těm špatným. Ještě se vrátíme...

První část plánu překvapivě vyjde. Ti dva se asi fakt vyznají, když to zvládli takhle připravit. A ještě budeme mít pro orky i koně. A jestli šest nebo deset vojáků... to už je jedno. Nebudou to čekat. Zařadím se do průvodu a snažím se zůstávat poblíž Berengara, kdyby se něco pokazilo.
Orci jsou v žalostném stavu. Prostě jdou odevzdaně na porážku, jakoby jim to bylo jedno. Poprvé mě napadne myšlenka, se kterou jsme nepočítali... co když nebudou chtít bojovat? Jak silná je asi jejich vazba na ostatní? Kdybychom dostali z vězení skupinu lidí, nejspíš by se rozutekli hned po sundání okovů a záchrana ostatních by je netrápila. Jaké vazby mezi sebou mají orci? Jestli tam nenechávají vlastní ženy a přátele... jak je přesvědčíme, aby nás následovali zase zpátky a riskovali život?
Snažím se tu myšlenku zapudit. Budeme to řešit hezky popořadě... Ale někde v koutku vědomí mě to pořád hryže a nutí nervózně se ošívat. Všímám si Berengarových pohledů. Ale neodvažuju se na něj usmát. Jenom co nejklidněji pohled opětuji. Ale nejspíš mě prokoukne.

V jednu chvíli Berengar kope do orka. Srdce se mi málem zastaví. Nikdy nedělá věci bezdůvodně. Proto se chystám rozjet naše přepadení už teď a dorazím k němu blíž, abych ho mohla chránit. Ale nic se neděje. Jenom vyvolal bouři smíchu a zase pokračuje. Proč to sakra udělal? Přece nám to už spolkli, ne? Hněv aspoň na chvíli potlačuje nervozitu. Je to jako ticho před bouřkou. Vím, že se to stane. A nevím kdy. To čekání je hrozně ubíjející. Mezitím se aspoň řídím jednou z rytířových rad poznej svého nepřítele. Nenápadně si zjišťuju, co má kdo za zbraně a jak na tom jsou s ochranou hrudníku.
A pořád jedeme dál...

Až konečně... přijde pokyn k zastavení. Nervozitou se mi stáhne žaludek do malého klubíčka. Napodobím Berengara a koně uvážu hned vedle toho jeho. Všechny svoje zbraně si nechám u sebe. Aby nebylo divné, že si beru i luk, předstírám, že jej kontroluju.
Rytířovo následné oslovení mojí maličkosti je jako prásknutí bičem. Vím že to všechno hraje. Ale stejně jsem z toho nesvá. Vyjeknu, když mě najednou popadne za krk a někam mě táhne. Příště... si tyhle detaily řekneme dopředu. Ale i v týhle pitomý situaci se mi rozbuší srdce. Jako pokaždý, když se mě náhodou dotkne. Není to sice ten druh doteku, o který bych stála, ale moje tělo očividně bere co dostává.
Jakmile ale otevře pusu, a já pochopím, co po mě chce, pěním vzteky. Posílá mě pryč. To snad nemyslí vážně... Nemůžu ho tu nechat. Je moje povinnost ho chránit a být v bitvě po jeho boku. Jako by to nevěděl. "Ale..." Zkusím protestovat, jeho stisk však zesílí a já se zmůžu jenom na hněvivé blýsknutí očima, následované kraťoučkým přikývnutím. Vím, že je to potřeba. A nelíbí se mi to.
Nezbývá nic jiného, než to udělat rychle.

Vím, kterým směrem ti dva šli. A vím, že šli pěšky. Jakmile Berengar začne mluvit a upoutá tak pozornost vojáků, rychlým krokem mizím směr skála. Ovládá mě adrenalin a tíha mého úkolu, na nervozitu najednou není prostor. Konečně je to tady. Ať už to dopadne jakkoliv, stane se to teď.
Když zaběhnu za skálu, kde na mě není z tábora vidět, beru luk a zakládám šíp. Ti dva se drápou nahoru do kopce. Jsou ke mě otočení zády a neví o mě. Postavím se do co nejvýhodnější pozice, zamířím a... na vteřinu zaváhám.
Už jsem pár lidí zabila. Ale vždycky v sebeobraně. Neměla jsem tušení, o kolik to je jiné, když to má být ta první rána. Potlačuju nutkání na ně zavolat, aby aspoň smrti čelili přímo... Nemůžu... tohle je moc důležitý na to, aby se to něčím pokazilo. Ostatní na mě spoléhají. Nikdo nesmí utéct. Vím dobře, co bychom riskovali. Tím jejich nechutným rozhovorem mi to usnadňují, aspoň trochu... Zase v hlavě vidím tu orčici... tihle jsou jedni z těch, kteří jim ubližují. Jsme ve válce. Věděla jsem to. Prostor pro chyby není.

Mířím na záda. Nejširší terč. I když jsem dobrý střelec, nechci riskovat, že se jim nějakou náhodou podaří uhnout.

Vypouštím šíp zrovna v okamžiku, kdy se ke mě z tábora donese první zvuk potyčky. A pak znova... a znova, pokud to bude potřeba... ne proto, že bych chtěla, ale proto, že to je nutný... to mě odlišuje od nich...

Vyšlo to!! Na co jsme zatím sáhli, tak vyšlo!! Těch deset vojáků na koních.. nu, to je snad jediná vada na kráse. Upřímně nevěřím, že je šance dostat je všechny. Přinejmenším ale doufám, že ti, co utečou nebo ujedou, poženou koně do města a ani je nenapadne, že bychom se znovu chtěli vracet k dolu. Tím směrem nesmí nikdo projít. I proto zastavíme u skal, i proto se do akce pustíme v momentě, kdy vojáci jsou bez výjimky před námi a ne naopak.

Už cestou Berengar nedokáže tak úplně potlačit své vůdcovské schopnosti. Aby to nepůsobilo divně, občas mu nějakou hláškou trochu srazím hřebínek, tu a tam i rozhodnu něco jinak, než řekl.
"Ambiciózní blbeček," odfrknu si v jednu chvíli k vojákům z dolu.

Když ale navrhne zastavit, krátce přehlédnu situaci a rychle pochopím.

"Zastavíme!" změním návrh na rozkaz. Zatímco každý se chápe své úlohy, já nejprve odložím na vůz meč a nechám si u pasu jen dýku. Říkám jí dobíječka. Holí se dá skvěle bránit, atakovat soupeřova kolena a paže a tím ho odzbrojit nebo vyřadit z boje. Zkušenější bojovník si ale samozřejmě dokáže ochránit hlavu a není tak možné ho vypnout úplně. Na to pak slouží dýka.

Mám od začátku zkontrolované, který z vojáků má případně střelnou zbraň a kde. Mým hlavním cílem v první fázi je eliminovat právě tyto muže nebo alespoň přístup k jejich zbraním. Mimořádně efektivní by mohlo být motat se u koní - bude mě to chránit před více útočníky naráz, zároveň jim omezím možnost útěku či právě přístupu ke střelným zbraním. Pevně sevřu v dlaních svou milovanou zbraň, rychlými kroky přejdu ke koním a praštím opozdilce, teprve nyní uvazujícího koně k ostatním, nemilosrdně po hlavě.

Na sledování širšího okolí, na upínání se k naději, že vojáci z dolu nebudou v kdovíjaké bojové formě a že přijde rychlý zásah orků v náš prospěch, náhle není čas, začíná bitva o holý život!

Za svobodu!

ARIEL

Poslúchla si Berengara a vybrala si sa za dvomi mužmi, ktorí boli vyslaní na obhliadku. Z vášho na rýchlo vytvoreného tábora si ťa nikto nevšímal. V tábore vládla dobrá nálada a vojaci sa tešili na jedlo. Dvaja priezkumníci išli na ľahko, bez koní. Kone bolo treba oddýchnuť a napojiť vodou.

Zastavili ste sa pri veľkej skale, ako chcel Berengar. Nokolo nebolo nič viac, čo by stálo za zmienku. A tak dvaja vojaci sa vydali na obhliadku okolo tej skaly. Bola veľká a široká, určite aspoň na tridsať minúť, keby to chceli obísť po obvode. A tak zašli za skalu, kde už neboli vidieť. Pobehla si za nimi a keď si ich uvidela, zistila si, že sú o niečo vyššie. Obaja sa začali driapať výššie k vrcholku tejto skaly.
"To bol dobrý nápad, ja by som ako blbec išiel naokolo." Povedal jeden z nich zadýchane.
"Hej lebo ty máš mozog ako pistáciu. Však z hora uvidíme všetko a budeme tam rýchlejšie ako naokolo." Odpovedal mu druhý.
"A videl si, že v tej druhej skupine sú dve ženské? Nedivím sa, že ich hneď tak rozprášilo zopár lapkov."
"Hej videl som. Celkom ma to rajcuje, dobre že poslali do mesta nás, aspoň si tam poriadne užijem v bordeli. Mám chuť na elfku, z tých orčíc mi už pomaly ani nestojí."

A tak si pod nimi a dívaš sa na nich ako stúpajú po skalách vyššie.

Černá srdce a krkavčí spár

Ariel přijala ten malý válečnický rituál poměrně dobře. Já výzvu k zavření očí nedostal, ale u mě bylo jasné, že neuhnu. Na to jsem moc hrdý. U ní jsem si nebyl jistý. Naposledy jsem přehlédl vůz a uznale zamručel nad zlámanými šípy. Chytré děvče, neponechává nic náhodě.

Nakonec se vyšvihneme na koně a pokračujeme k dolu. Už z dálky je cítit kouř z vysokých pecí a kutání. Nepřekvapuje mě, že důl funguje i v noci. Pamatuji, jak jednou vysoká pec vyhasla v Calchesteru, když byl zával ve štole. Železo ztuhne a je znehodnocené.
Pokud jsem něčím překvapen, tak je to chabé opevnění dolu. Žádné strážní věže, které by hlídali okolí a plot vypadá, jako něco čím by můj oř bez větších problém projel. A u vchodu jen čtyři muži. Něco, co zvládnou dva lepší lukostřelci.

Před branou zpomalím a uhnu s koněm na stranu. Mluvit bude Borzan a já se hodlám tvářit pouze, jako přidělený člen těžké jízdy. Prohlížím si důl a ukládám si to co je viditelné do paměti. Pro další fázi to bude užitečné. Pak mou pozornost upoutá křičící otrokyně. Vztekem nad tím bezprávím sevřu otěže koně a snažím se držet kamennou tvář. Voják nevhodně zavtipkuje a Borzan si ještě přisadí.
Odporné prase. Pokud bude možnost, tak ti prokážu tu milost a zbavím tvoji hlavu těch nechutných myšlenek. přísahám v duchu královskému vojclu. Odplivnu si ne nijak opovrživě, spíš jako bych se nudil.
Nechám Borzana dál mluvit, koneckonců se svou dočasnou hodností ani nemohu. Když předá dopis, tak uvolním jednu ruku z otěží a spustím ji podél těla k jílci meče.
Vojáci se pustí do diskuze. Naštěstí není nutné je nějak popichovat správným směrem. Strach z vrchního velení to udělá za nás a nakonec přivádějí orky.
"No to je dost." zavrčím otráveně a otočím koně, abych popojel a dal prostor k otočení vozu. Pak si orky prohlédnu. Není to veteránská garda v kterou jsem doufal, ale bude je hnát žízeň po pomstě věznitelům. A cíl je leckdy důležitější, než svaly. To půjde...musí.
Pak vyjede deset jízdních vojáků a já zaskřípu zuby. Jezdeckou jednotku jsem nečekal, to mění plán přepadení. Dokud budou v sedle nemůžeme zaútočit. Jeden uprchlík a důl bude informován. Co, ale neušlo mé pozornosti je zmínka vojáka o muži jménem Gerald. Očividně se muži mezi sebou nemusí. Že by spojenec ? Pokud jsou on a jeho muži v dole z donucení...třeba jsou to praví vojáci, válečníci.
Stočím koně ke kozlíku a dojedu k Borzanovi.
"Cestou budeme MUSET zastavit veliteli. Bolí mě prdel." oznámím jakoby mimoděk a zařadím se do formace. Počkám až se pohne vůz a pohledem vyhledám Ariel. Chci se jen přesvědčit, jak tu situaci zvládá.

Cestou se rozhodnu vyzkoušet seržanta Geralda. Utrhnu koně z formace a zařadím se do ní až za vozem. To, co se chystám udělat se mi nelíbí, ale já prostě musím mít jistotu, že se chystám zmasakrovat ty, kteří mají černá srdce.
"Hej ty ! Zelená držko ! Mluvim s tebou !" houknu na orka na konci řetězu. Počkám až se otočí. Vytáhnu nohu ze třmenu a nakopnu jej do zad, co mi to sedlo dovolí. "Máš čumět na cestu, ne na mě kreténe." zavrčím na něj a přidám i vydatný flusanec. Můj pohled se stočí na seržanta.
Měl jsem malou naději, že v tom muži bude kus dobra. Mohl mě okřiknout, že orkové jsou pro Rémuse nebo, že raněný ork nás bude zpomalovat. Místo toho se tím baví a sám si příležitostně do roka kopne. Je rozhodnuto. Černá srdce nezaslouží slitování.

Ve formaci vydržím až do momentu, kdy se objeví vhodné místo na zastávku. U skal, kde bude jednotka, alespoň z jedné strany krytá.
"Veliteli, navrhuji tu zastavit. Dál to bude dost nepřehledný terén." houknu na Borzana. Geralda ignoruju schválně. Nespadám pod jeho velení.
Počkám až se jednotka zastaví a uváže koně. Sám uvážu válečného oře nejblíž tábořišti. A to z prostého důvodu. Pokud se na něm někdo bude snažit uprchnout, tak se se zlou potáže. A hlavně jestli půjde ze zadu. Kope...a rád.
Odstrojím z koně obě jezdecká kopí a vytáhnu i válečné kladivo. Všechno opřu o bok vozu. Pak dělám, že jsem zaneprázdněný kontrolou zbroje a výstroje, dokud se vojáci neusadí a nezačnou jíst. Tedy většina, jen dva jsou posláni na průzkum.
Vyhledám pohledem, Ariel, Merinu i Borzana. Trošku delší pohled by měl naznačit, že teď je ten správný čas.
"Hej bloncko." houknu na Ariel a pokynutí ruky si jí přivolám k sobě. Jakmile ke mě dojde chytnu jí zezadu za krk. Nijak pevně, přece jen je to divadlo a zatáhnu za vůz. "Dva průzkumníci jsou tvoji." zašeptám jí do ucha a pak jí postrčím. "Mě to nezajímá. Já nebyl ten, kdo to tam dával naposledy, tak to táhni najít." štěknu rozkazovačně, přičemž na Ariel spiklenecky mrknu.Hodně štěstí panoše. Máš moji důvěru.
"Posraný amatéři." zaběduju na oko. Svatý Kleofáši odpusť. Víš, že takový nejsem, ale tohle je v zájmu vyššího dobra.

"Ty pojď mi pomoct. Celou dobu si vezeš prdel." ukážu na Merinu a přesunu se k orkům. "Líbí se ti co ? Pěkná holka co ?" zavrčím na nejstatnějšího orka a chytnu ho pod krkem. "Obě děvčata, já a vousáč s holí. Jsme přátelé. Čas svobody se blíží." zavrčím mu potichu do ucha a nakonec ho strčím. "Rozumíš ty sračko?" zeptám se a zavrtím hlavou. "Zkontroluj jim pouta." štěknu po Merině a rozejdu se ke zbytku vojáků. Postavím se schválně vedle Geralda, tak aby se oči vojáků upírali na mne a ne na Merinu.
"By se člověk posral ne ? Jeden den bojuješ s povstalci a když seřežeš vojcla, kterej se v bitvě posere a vomdlí hned máš na krku kárný řízení a převážíš posraný orky." rozmáchnu rukama a v duchu děkuju pobytu mezi skupinami žoldáků a vojáků. Ta řeč je mi proti srsti a jazyk se mi neochotou lepí na patro. "Přitom je to tak jednoduchý ne ?" zeptám se vojáků a pomalu vytáhnu meč. "Jako vážně...co je na tom složitýho. Tady se to drží a na tenhle konec patří nepřítel." ukážu na špičku meče. "To zvládne i úplnej debil. A když ne, tak nemá v armádě co dělat, že chlapi ?" zeptám se vespolek "Vždyť stačí říct, že je člověk kripl a nemá nato...může mít SVOBODU !" s tím výkřikem se mečem oženu po Geraldově krku. Nehodlám ponechat nic náhodě a pokud padne pouštím se do dalších vojáků. Dokud sedí nepředstavují větší hrozbu, ale jakmile se zvednou přejdu do dlouhého krytu, abych jich na sobě udržel co nejvíce. Okuste hněv krkavce !

ŽELEZNÝ ORKSKÝ DOL

Borzan sa pripojil do oplzlej reči vojakov a tým ešte jednoho povzbudil, aby sa k tomu vyjadril.
"Jo je dosť divoká, ale ja mám aj tak radšej jej mladšiu sestru, tá toľko nekope hahaaa."

A potom prišlo na správu, ktorú predal Brozan vojakovi. Ten to prevzal a ešte poznamenal ohľadne lapkov.
"V poslednej dobe sú nejaký drzejší, ja by som ich rád pobil, ale to nie je naša práca."
A potom, keď mu ešte Borzan oznámil, že chcete zobrať niekoľko orkov, tak sa poriadne zamračil. So zaujatím roztrhol kráľovskú pečať a začítal sa do správy. Potom dosť vytočený začal trochu kričať.
"Tak to si zo mňa robíte srandu. Desať orkov? Už teraz tie beštie nevedia naťažiť toľko, koľko je kvóta. Ako to máme potom stihnúť? To tam mám dole poslať aj svojich mužov? Len preto, aby si urodzený pánko Remus pozabíjal niekoľko zelenokožcov. Môžem sa na to vysrať."
A zo zadu sa jeden prihovoril.
"A čo chceš robiť? Nevyhovieť Remusovi? To sa potom môže ľahko stať, že tu bude visieť tvoja hlava."

Očividne velitel tejto skupiny sa nervózne prechádza a číta si správu znova a znova. A potom zavelí.
"Kylt, priprav desiatich otrokov na cestu, viac nedám ani za boha. A zobuď Geralda. Doprovodí ich so svojími mužmi do mesta a že mi nemusí ďakovať, hajzel jeden."
Potom sa zadíval na Borzana a povedal.
"Nemôžem vás tu pohostiť, pretože nám neprišiel voz s jedlom, takže máme málo a musíme z toho vyžiť, kým nepošlú druhý. Skurvení banditi. Ak ani za týždeň nepríde jedlo, budeme musieť zožrať nejakého orka. Verte mi, nie je to žiadna pochúťka."

Dnu vás nepustil, ale približne o pätnásť minút sa pri bráne objavili orci. Desať orkov, ktorí už neboli ani zelení, ale šedý od prachu z bane. Na sebe mali len také roztrhané handry, alebo zástery. Mali spútané ruky okovami a všetci boli pripútaní v rade k dlhej železnej reťazi. Jeden z vojakov, ktorý ich viedol, pripevnil reťaz k zadku vašeho vozu.
"Pekne sa prejdú, koč na otrokov je pokazený. Ale pohyb im nezaškodí, že vy dobytok lenivý?"[/b] Povedal vojak a kopol jedného orka do zadku. Potom z brány ešte vyšlo desať mužov na koňoch. Ozbrojení vojaci, ešte ospalí, pretože ich zobudili a narýchlo sa museli vychystať.
Orci boli dostatoční. Neboli dobre živení, takže už dávno nemali svaly a mohutnosť, akou vládli pred vojnou. Ale vďaka práci v bani boli stále pri sile. Ale ich sklopené pohľady a nechuť žiť hovorila sa všetko, že sa rozhodne nemajú dobre.



Medzitým:

Ruaven a Keryth ležali vo vysokej tráve a naslúchali. Ruaven spozornel, keď Borzan povedal, že chcú otrokov na popravu. To sa pozrel na Kerytha a povedal úplne potichu,
"To je ono. Tých orkov musíme zachrániť pred popravou. Tí orci sú začiatok niečoho veľkého, to je naša úloha. Počas cesty poškodíme voz a bohovia nám už pomôžu ďalej. Poď."
Bez ďalších rečí sa začal pomaly a potichu plaziť po zemi dopredu k odstavenému koču. Z trávy sa vyplazil až na prašnú cestu a pod rúškou tmy sa doplazil až pod samotný koč. Nikto si ich nevšimol.
Ruaven mal svoj batoh, ktorý mu poriadne prekážal, keď sa snažil dostať pod koč, ale nejak sa mu to podarilo. Tam sa pretočil na chrbát a našiel si nejaký úchyt, ktorého by sa vedel držať ako čierny pasažier. Mal v pláne sa nechať zviesť.

A potom sa ku koču privenili otroci a okolo koča sa rozostavilo niekoľko ďalších kopýt koňov. Rueaven nečakal s takou posilou ku karaváne a zatváril sa trochu neisto.

Jde se. Poslední nádech a výdech, nasadit samolibý výraz, stručně pozdravit...

Trhnu pohledem za výkřikem a následním vzpurným naříkáním, které prořízne jinak vcelku stereotypní noční zvuky z dolu. Těží se ve dne v noci. Armáda potřebuje zbraně. Samozřejmě.

Zasměju se krátce spolu s vojáky. "Zdá se, že se už nemůže dočkat, až ho tam zas bude mít. Je pěkně divoká, co!" Pak si ovšem ztěžka povzdychnu a sáhnu do záňadří pro listinu. Všudypřítomné šero je teď velkou výhodou. Skrývá nejen případné nedokonalosti na pečeti, ale také temnou jiskru zloby, která by se mohla objevit v mých očích.

"Je malý zázrak, že někdo tak prudký jako ty, Borzane, se dokázal stát mistrem přetvářky."
"Máš pravdu, příteli, ale nebolí to o nic méně."
"Já vím... Já vím."

"Bohužel jsme si nepřijeli užít. Problém za problémem. Jednak si na nás cestou troufli nějací lapkové," mávnu vztekle prudce kamsi za sebe k vozu, "a aby toho nebylo málo, většina mého oddílu toho okamžitě využila k dezerci nebo k zbabělému úprku. Přitom stačilo držet formaci, trochu zrychlit a krýt si zadek, což jsme zvládli aspoň my čtyři, co jsme tady. Pochybuju, že ti, co nás přepadli, byli nějak početní nebo organizovaní.
Fakt ale nebyl čas ostatní hledat nebo to nějak řešit. Tenhle rozkaz máme od nejvyššího velení, nese královskou pečeť."

Přejdu k důvěrnému, takřka přátelskému tónu, kterým oslovím muže s nejvyšší šarží z přítomných a podávám mu do ruky zprávu.

"Asi ani pro vás nemám nejlepší zprávy. Leda by pár z vás mělo chuť vyrazit do města. Budeme totiž potřebovat doplnit počty aspoň do deseti. A co vím, bereme s sebou nejmíň tolik orků. Ve městě jich je málo. Aby nový velitel vojska měl koho věšet, jsem slyšel, i když možná i na nějakou práci. Do toho nám koneckonců nic neni, pokud chceme mít zadky pěkně v teple a hlavy na krku."

Po posledních trochu zlověstných slovech se odmlčím a pečlivě sleduji vojáky, hraje netrpělivost, pokud by se příliš dlouho rozhoupávali k reakci.

Jménem krále!

Velení dolu Rindrock, dne ......

Já, velitel všech vojsk, Rémus, syn samého krále Wulfricka, nařizuji obratem odeslat ! nejméně deset ! vězňů z dolu do palácových věznic v královském městě. Každou případnou hlavu navíc odměním mimořádnou výplatou ve zlatě. Samozřejmě je vaší povinností i přes tyto ztráty dělníků zachovat stejné výnosy rudy jako dosud!
Pošlete i pár statných kousků, ne že to budou samé zdechliny!

Rémus

Formuloval jsem to záměrně stručně a Rémovým jménem. Kolik o něm kdo ví? Naprosté minimum. Zbytek výpravy za mnou statečně mlčí. Teď nezbývá než doufat.

ŽELEZNÝ ORKSKÝ DOL

Borzan, Ariel, Berengar, Merina
Približovali ste sa k bránam dolu a už z dialky ste počuli, ako sa niekde z diery ozývajú zvuky kopania. Krompáče narážali o kamene a to vás mohlo prekvapiť, pretože už je dávno tma, ale v dole sa stále pracuje.
Pri bráne sa pohli vojaci, ktorí sa chopili svojích zbraní, ale len tak z obozretnosti, nie že by ich reálne tasili a očakávali boj.
Pri bráne sa objavili štyria vojaci. Dvaja s mečmi a dvaja s dlhými kopijami. Jeden z nich k vám natiahol ruku a ukázal vám dlaňou, aby ste zastavili. A tak sa váš koč, vedený Borzanom a Merinou zastavil. Berengar s Ariel zastavili svoje kone a vojak, ktorý k vám predstúpil si vás všetkých obzrel. Trochu sa aj natiahol a obzrel si šípy zapichnuté vo voze.

"Neočakávali sme váš príchod. Ako vám môžeme pomôcť?" Opýtal sa vojak neutrálnym hlasom. Vidí, že ste jední z nich a tak je k vám ústretový.
Plot okolo celého dolu nie je vyšší ako jeden a pol metra a brána tiež tak. Rozhodne to nie je žiadna bitevná pevnosť a väčšie zabezpečenie nie je ani potrebné. Je vám jasné, že banditi by neriskovali útok na tak početnú skupinu vojakov a okrem zásob by tu ani nemali čo ukradnúť. A preto, že je plot tak nízky, vidíte neďaleko za bránou aj kasárne. Budovu, kde spia a žijú vojaci. A z rozhovoru vás vyrušil krik nejakej ženy. Práve ste videli, ako dvaja vojaci ťahajú za vlasy do kasární úplne nahú mladú orčicu. Chlapi sa smiali a bavili. Orčica so sebou hádzala a snažila sa bojovať, ale nemala šancu. Na orčicu bola dosť podvýživená, veľmi štíhla a nemala silu postaviť sa vojakom. Vy ste ani netušili, že v tomto dole sú aj ženy a ich prítomnosť vám vysvetlil aj vysmiaty vojak, ktorý stál pri bráne.
"He he he, ešte že tu máme aj tie zelené kurvy, inak by sme si asi museli dávať navzájom do riti, ha ha ha!" Dobre sa na svojom fóre zabavil a rovnako sa zasmiali aj jeho kolegovia. Potom už venovali plne pozornosť vám a vašemu požiadavku.

Keryth, Ruaven
To už bol aj Keryth s Ruavenom na dosluch. Cez trávnatú plochu medzi lesom a dolom prebehli rýchlo a v totálnej tme ich nebolo vidno. Teraz si obaja ľahli na zem, do trávy, asi sedem metrov od koču a počúvali o čom sa vojaci bavia. Zatial vidia, ako nejaký vojaci pricestovali k dolu a bavia sa s ďalšími vojakmi. Ruaven tiež netuší, prečo ich jeho vízie priviedli až tu a preto sa s otáznikom v očiach pozrie na Kerytha, pretože sám nevie čo teraz robiť.

Warkoč na obzoru

"V tom máte nejspíše pravdu, mistře." řeknu v odpověď na jeho proslov. Jeho odpověď byla taková, jakou jsem očekával. Moudrá a hodná hlubokého zamyšlení. "Budu o vašich slovech přemýšlet." dodám nakonec. A myslím to vážně. Vážně na tom něco je. Je možné, že se lidé ve svojí nenasytnosti zničí sami? Musím uznat, že je, ovšem, stále mohou napáchat velké škody než se tak nakonec stane.

Dojdeme tedy ještě kus cesty až na kraj lesa, kde mistr Ruaven plánuje že se utáboříme. Když zjistím, že jsme blízko dolu hlídaného královskými vojáky tak znovu navrhnu se raději utábořit jinde, dále od toho dolu a těch vojáků. Ovšem mistr Ruaven trvá na tom, že tohle je to místo kde se máme podle jeho vizí utábořit. Tohle je vážně riskantní. Stačí jenom aby si někdo všiml světla ohně na obzoru nebo ucítí pach dýmu a pečených ryb a budou o nás ti v dole vědět. Naštěstí jsme ale našli dostatečně dobré místo na utáboření kde se můžeme dostatečně skrýt a na krytém ohništi usmažit ty ryby. A vítr navíc naštěstí vál opačným směrem od toho dolu, což nám určitě pomohlo. Dám se do přípravy jídla, ryby zbavím šupin, vykostím je a usmažím. Dokonce tam po jejich usmažení dám i nějaké bylinky na zlepšení chuti. A když ryby dojíme tak jsem s tím co z nich zbylo zašel hlouběji do lesa kousek od tábora a tam to zahrabal. Nechceme přece, aby to přitahovalo predátory nebo to někomu později napovědělo že tu v dohledné době někdo tábořil. Jsme přece jen u dolu plném otroků který hlídají královští vojáci. Nechceme přece, aby se nám dali na stopu v domnění, že jsme uprchlí otroci co tam předtím tábořili nebo něco. Lepší je být opatrný. Rozhodně nechci, abychom s mistrem Ruavenem sdíleli osud těch v dole. Mistr Ruaven pozoruje důl z našeho tábořiště, máme na něj z tohoto místa docela dobrý výhled, ale nic moc zajímavého jsme neviděli, na to byla moc velká tma. Jenom nějaké vojáky a také zvuky krumpáčů. A o něco později i nějaký kočár blížící se k dolu. To nebylo nic nečekaného ani až tak zajímavého, ovšem mistr Ruaven měl jiný názor. Ten kočár prý viděl v nějaké ze svým vizí. Prý nás dva viděl, jak tu jsme a sledujeme jej. "Dobře, takže, očividně jsme na správné cestě, ovšem, co nás čeká na jejím konci?" pomyslím si, ale nahlas to neříkám.

Každopádně, když mistr Ruaven vysloví svůj plán se připlížit blíže ke kočáru, tak jen mlčky přikývnu, vezmu si své věci a následuji jej. Jsme dostatečně daleko od toho tábora na to, aby stráže i ve světle loučí nezahlédli naše dvě postavy jak se plíží ztemnělou krajinou. Navíc, pokud se stráže pohybují ve světle loučí tak nebude jejich vidění ve tmě tak dobré, oči si tak nepřivyknou na tmu. Takže je možné, že mimo světlo loučí neuvidí skoro nic a dokud zůstaneme v dostatečné vzdálenosti tak jsme v pořádku. Jsem tak o krok, dva za mistrem Ruavenem, nic zatím neříkám, očekávám, že až se dostaneme blíže tak si ze svých vizí vzpomene co dělat dál nebo alespoň přijde s nějakým dalším plánem. Každopádně, já se plížím za mistrem Ruavenem tak tiše a opatrně jak svedu.

Ticho před bouří

Pečlivě si ukládám do paměti, co Borzan i rytíř říkají. Velitel, desátník... a já jsem průzkumník. To by šlo. Jestli je to vážně to jediný, co si musím zapamatovat, tak to zní docela jednoduše. Berengarovi přikývnu, předám otěže, a vlezu dovnitř vozu. Na rozdíl od Meriny si oblečení nechávám na sobě. Chci být připravená vůz kdykoliv opustit a o té její lehkovážnosti si myslím svoje, i když se snažím na ní přívětivě usmát. Sundám si jen opasek s mečem a luk, a vše nechám u svojí hlavy. Vyčerpanost a kolebání vozu mě nakonec ukolébají ke spánku...


Vzbudím se až kolem poledne. Jsem sice celá rozlámaná, ale únava zmizela. Popadnu zbraně a vyhrabu se z vozu. Převezmu štafetu u koní a Merinu nechám řídit vůz. Taky se mnohem jistěji cítím v sedle, než na drkotajícím povozu. Než nasednu, trochu si protáhnu ztuhlé svaly.

Borzan s Berengarem vysvětlují plány. A já jsem pověřena prostřelením vozu. S úsměvem přikývnu a dám pozor na to, aby ve voze nikdo nebyl. Pak pobídnu koně do trysku a kousek popojedu. Vytáhnu luk, šípy... trochu zpomalím. A vystřelím postupně tři střely, namířené na tělo vozu. Pro přesvědčivost to bude stačit, nic se nemá přehánět. Divoce se šklebím, když se tryskem vracím ke skupině. Ani už nepamatuju, kdy naposledy jsem se mohla tak hezky rychle projet. Je to hrozně osvěžující. Docválám až k vozu. Pobídnu znova koně. A vlastním tělem do šípů narazím, aby se přirozeně zlomily a jejich konce odpadly. Pokud zůstávají, prostě je odtrhnu.
"Opeření... Někdo by si mohl všimnout, že mám stejný jako ty co trčí z vozu." Řeknu na vysvětlenou. Sice to není pravděpodobný, že by tohle někoho napadlo. Ale riskovat nehodlám. Zlámané šípy se dají vysvětlit, že se to stalo během potyčky.

Pozorně poslouchám co bude znamenat jaký signál. A zmocňuje se mě vzrušení. Je to tu. Už se blížíme. A není cesty zpátky. Dneska se to vážně stane. Jsem připravená? Mnohem radši bych všechno jistila z dálky a střílela z luku. Dělala zálohu... ale taky bych si radši uřízla vlastní ruku, než opustit během boje svýho rytíře. Buď bychom museli být záloha spolu... a nebo to prostě zvládnu v přímém střetu.

Zrovna během mých úvah si mě Berengar zavolá stranou. Zhoupne se mi žaludek, když mě drží za ramena. Cítím formálnost celé situace a tak vypnu důležitě hruď. Koukám mu zpříma do očí, i když u toho musím zaklánět hlavu. Ta slova mě zahřejou a já mám co dělat, abych se nezačala připitomněle culit. Náznak úsměvu se mi na tváři ale stejně objeví.
Když vydá pokyn k zavření očí, jsem sice trochu překvapená a zběsile se mi rozbuší srdce, ale ani na vteřinu nezaváhám. Zakloním ještě trochu hlavu... a pak mě praští. Hlava mi uletí kousek na stranu, bylo to absolutně nečekaný. Jsem v takovým šoku, že se nezmůžu ani na svůj obvyklý vztek. Jenom na něj nevěřícně a možná trochu ublíženě valím oči. Až pak si začnu spojovat čin s následnými slovy. Pochopím. Všechno zaklapne na to správný místo. Ale stejně se hned nedokážu zbavit toho ukřivděného pocitu... co jsem u všech bohů čekala?
Povede se mi přikývnout a nasadit značně nepovedený pokus o úsměv. Z očí se mi zklamání tak snadno vymazat nepovede. "Ano, Sire." Odpovím nejspíš až moc formálně.

Vracíme se ke skupině, a já si neustále přehrávám, co se právě stalo. Ta rána nebyla nijak silná. Během tréninků zažívám mnohem horší a bolestivější situace. Ale byl to šok... čekala jsem... jsem pitomá... Bude ze mě rytíř... nemůžu se chovat jak malá holka.
Poslední neopětovaná rána... Do výrazu se mi postupně vkrádá odhodlání, a odeznívá ublíženost. Kontroluju naposledy zbraně. Už mi je jedno, kdo všechno to viděl. Ať si myslí co chtějí.
Jedu po boku Berengara a ať se stane cokoliv, jsem ochotná za něj klidně položit život.

Krok do neznáma a facka

Můj odhad na Borzana byl správný. Domluva nám jde a bere v potaz veškeré mé přípomínky. Vzhledem k tomu, že vše závisí na první části plánu nemá smysl nyní řešit detaily dalších kroků.

"Ariel se toho jistě zhostí." střihnu pohledem po panošce, alespoň se protáhne.

"Přesně tak. Nesmíme být moc daleko, ale ani moc blízko. Křik bitvy je poměrně slyšet. Navíc to musí být někde, kde sjedeme s vozem z cesty." přitakám na plán přepadení. "Signálem by mohl být pokyn k obranné formaci. Vojáci se tak rozprostřou po vnější straně a zevnitř budou nechránění." poznamenám a nachvilku se zamyslím. "Klíč od vozu, by měl být předán veliteli. Můžeš vydat rozkaz Merině, aby zkontrolovala zda je vůz zamčen. Bude to příležitost, jak jej odemknout, bez podezření."

"Neklesejme na duchu. Smrtka se vždy v bitvě rozhání tu na jedné a tu na druhé straně. Dokud není dobojováno. Výsledek nikdy není jistý." doplním Borzanovu motivační řeč.

"Dejte nám prosím chvilku." podívám se na Merinu a Borzana. "Ariel." oslovím děvče a pokynu hlavou. Chci trochu soukromí.
Slezu z koně a společně s panošem kousek poodejdeme.
Chytnu jí za ramena a významně se jí podívám do očí. "Přichází tvůj čas Ariel. První skutečné kroky k ostruhám. Měj jasnou hlavu a pevnou ruku. Věř svým bratrům ve zbrani a nezklam ty, kteří věří tobě. Máš mou důvěru a můj meč po svém boku." usměji se. Přesně stejná slova mi tehdy říkal Godrick před bitvou s raubiterským Jezevcem. Ale má to dovětek. Nejradši bych jej vynechal, ale tehdy na mě zapůsobil tak silně, že zkrátka nemohu.
"Zavři oči." vyzvu panoše a setrvávám dokud tak neudělá. Potom...potom panoše dostane facku. Nijak hrubiánskou je to jen formální gesto, přesto ale lehce štípne. "Ať je toto poslední neopětovaná rána slovutný panoše." řeknu naprosto vážně.
Pokud se na mě Ariel nerozčertí a nehodlá mi to vrátit, připojíme se ke zbytku skupiny a vyrazíme.
Cestou si neodpustím pohledy na své spolubojovníky a obzvláště na Ariel. Vím, že je to důležité. Sám jsem svého rytíře hledal v šiku každou minutu.