Jde se na to

Netrvá to dlouho a plán máme se sirem Berengarem hotov.
V zásadě není nějak komplikovaný.

Že jsme jen čtyři se rozhodneme nakonec vysvětlit tím, že jsme byli cestou přepadeni. My čtyři snadno ujeli, ale zbytek utekl nebo tam někde zůstal. Nepředpokládáme ovšem, že skupina útočníků byla kdovíjak velká, už kvůli šípům stejného druhu a jen z jednoho směru.

"Kdopak to zařídí a prostřílí nám pár ranami jednu stranu vozu?"

Jedeme tedy vyzvednout deset orků, aby měl Remus koho pro výstrahu věšet, kdy se mu zamane.
Potřebujeme zároveň dobrat šest vojáků do deseti. Ideálně právě šest a ne víc, aby byla co největší šance je sundat. Proto to přepadení hodlám tak trochu zlehčit.

Bude potřeba využít příležitost a o dolech se co nejvíc dozvědět - kde co je, zvyklosti, nechat se ideálně společně, ale minimálně Merina zavést k vězňům (vybrat si).

"Pokud to všechno klapne, krátce po odjezdu osvobodíme orky z transportu a spolu s nimi sejmeme vojáky. Ideálně aby žádný z nich neutekl.
Domluvme si signál, kdy začneme útok na doprovod transportu. Ideálně ve chvíl, kdy bude vůz s vězmi otevřený a my ve výhodné pozici.

Následovat bude návrat k dolu. Další plán teprve doladíme podle toho, co mezitím zjistíme.
Napadá mě třeba vylákat dalších pár vojáků, že poblíž jsou přeci jen banditi a že chceme být raději početnější a oslabit o to víc posádku v dole, než se tam vrátíme potřetí. Však už to domyslíme.

A pokud to neklapne... čeká nás krutá řež a úprk v pokusu zachránit holé životy. Ale my to dáme."

Na motivační řeči nejsem, ale plán se mi zdá dobrý.

Hůl si nechám na voze tak, abych se k ní okamžitě dostal, až bude třeba. Cítím se s ní lépe než s mečem.
Cesta je ještě dlouhá a tak si snadno zapamatuji vše, co jsme dohodli, krycí jména svých vojáků a další.

"Tak jsme tady.. Připraveni?" po souhlasu svých společníků se zhluboka nadechnu a sebevědomě zamířím k hlavní bráně.

STRET

KERYTH

Ruaven pozorne počúva tvoje otázky a po krátkom zamyslení ti odpovie.
"Ano, možno aj naša cesta skončí a náš prameň vyschne a potok prestane tiecť. Ale do mora netečie len jeden potok. Môžeš zastaviť desiatky riek, ale nakoniec si vždy nejaká prerazí cestu. Naším poslaním možno nie je preraziť ľudské priehrady, ale možno len trochu vyšliapeme cestičku a rieka, ktorá pôjde za nami, tú priehradu prerazí ľahšie. Ľudia sú nenásytní a to bude ich záhuba. To oni prišli ako vichrica a zanechali za sebou len spúšť, smrť a bolesť. Ich polia sú vyschnuté, ich panstvá sú v rukách banditov a ich deti umierajú v uliciach od hladu. Byť vichricou neprinesie záhubu len tvojím nepriateľom, ale aj tebe a prírode."

Na tvoj návrh, aby ste ostali hlbšie v lese zakrútil hlavou.
"Ľudské korenárky, ani pastieri tak ďaleko od mesta necestujú. Ľudia sa boja čo i len nos vystrčiť z bezpečia mesta, pretože ich vlastná zem sa pre nich stala nebezpečná. Cítim, že by sme sa mali utáboriť na kraji lesa. Sme takmer na konci našej cesty a ja mám pocit, že čoskoro nájdeme dôvod, prečo sme sem cestovali."

A tak ste prešli ešte kus cesty až na kraj lesa. Slnko už zapadlo a vy ste si vytvorili malý krytý ohník, na ktorom ste si usmažili ulovené ryby.
V dialke ste mohli vidieť zapálené pochodne a lucerny okolo nejakej jamy. Bola to obrovská jama, ohraničená plotom a strážená desiatkami vojakov. Mohli ste počuť ako sa z jamy ešte ozývali zvuky krompáčov, rozbíjajúce kamene na kusy. Bol to pracovný tábor, baňa, v ktorej museli otroci pracovať, to ste vedeli obaja. A vedeli ste, že v podobnej by ste mohli skončiť aj vy, keď vás chytia.

Chvíľu ste sa pozerali na ten dol a práve vtedy ste uvideli malú karavánu približujúcu sa k dolu. Jeden koč a dva kone.
Ruaven vykročil vpred a prekvapene povedal.
"Počkať, toto som už videl. Áno, stáli sme presne tu a videli sme ten koč. Áno, áno, áno. Myslím, že ten koč nás nasmeruje ďalej v našej ceste. Poďme, priplížime sa bližšie."
Zdvihol si svoju kožušinu zo sebe, pozbieral veci a vyrazil z lesa, smerom k dolu, zahalený tmou.



VŠETCI

Cesta to bola dlhá. Cestovali ste od rána až do večera a aj keď bolo príjemné počasie, po niekoľkých hodinách cesty to už bola pekná otrava. Niekedy okolo obeda ste sa vystriedali a oddýchnuť do koča si išiel Borzan s Berengarom. (Ak mali záujem.)

Teraz ste už všetci pripravení, oblečení do kráľovských farieb a približujete sa k bránam dolu. Jama tak veľká, že by sa tam dalo namačkať tisíce ľudí. Ohraničená nízkym dreveným plotom, okolo ktorého sa prechádzajú dvojice vojakov. Pri bráne sú na dlhých tyčiach napichnuté dva orkské hlavy, ktoré vyzerajú celkom čerstvo. V bráne sa objavili dvaja strážci, ktorí sa pripravili, keď už z diaľky počuli dupot koní.

Desátník Berengar z Calchesteru

Pobaveně povytáhnu obočí, když mě Divous degraduje na desátníka. Mě ! Šlechtice z Calchesteru, rytíře s ostruhami. Ta situace je prostě úsměvná. Mluví dobře, jako poddůstojník. U důstojníka by byla taková mluva, řekněme nevhodná. Je, ale zajímavé, že stačí dát někomu jen malinko vyšší hodnost a jeho vystupování se změní. Přitom v nitru je to stejný dobytek. Zažil jsem to mnohokrát, neboť armáda je toho plná.
"Samozřejmě veliteli. Co bych to byl za desátníka, kdybych si vynucoval vykání." přijmu Borzanovu žádost k tykání.

Ariel se objeví vedle mě. Že by první náznaky nervozity ? pomyslím si, ale pak mi dojde, že vlastně jako dívka nesloužila v armádě. Občas zapomínám. "Víš. Krásné na tom být obyčejným vojákem je to, že nemusíš nic vědět. Všechno za tebe vyřeší velitel Divoch. Takže jsi průzkumník pod velením velitele Divocha." usměju se to nevyspalé kuře. "Běž si odpočinout, potřebujeme tvoje bystré oči a pevnou ruku." řeknu nakonec a přeberu si otěže koně.

počkám až Ariel zaleze a přejedu na koni až ke kozlíku.
"Pro přátele jsem Berengar." natáhnu k Borzanovi ruku. Místo na kozlíku, ale nepřijmu. Cítím se lépe na svém oři a budu i víc platný, kdyby se po cestě něco stalo. "Takže pravidlo deseti ? To je...pochopitelné. Deset mužů už je slušná síla na zahnání skupiny lapků. Ale to nebude problém. Ve skutečnosti to jen znamená, že budeme muset vyptat šest vojáků." zkonstatuji a pak mi to dojde. "Vlastně budeme muset obhájit i náš počet po příjezdu do dolu, ale to nebude problém. Zběhnutí vojáků je běžná věc." pokrčím rameny. "Jaké detaily tě trápí příteli ?" zeptám se a pohled mám upřený na cestu před námi a očima propátrávám okolí.

Zatím by to šlo

Rampel není doma. Přesvědčím jednoho z jeho synů, aby mě nechal na něj počkat a zatím mi poskytl pergamen a inkoust. Mám právě hotovo, když se ve dveřích objeví obchodníkova kulatá hlava lemovaná téměř bílými vlasy i vousy. Málokdo umí klamat svým zjevem jako tento chlapík.

"Divousi!" vklouzne do čekárny a tiše za sebou zavře. Přijde ke mně a podává mi pravici. "Promiň, že tě nechali čekat tady, bez pohodlí a o hladu, hned to napravíme."
"To je v pořádku, nezdržím se dlouho. A čím méně se o mé návštěvě bude mluvit, tím lépe pro tebe. Nerad bych tě jakkoliv ohrozil. Ideálně mě co nejdříve ve vší slušnosti vyveď a sveď to na nějaký omyl. Že jsem popletl jména a chtěl ve skutečnosti za... pořád ti Hujnafdán tak pije krev? Tak za ním."

A tak se i stalo, nejprve mi ale dávný přítel věnoval zachovalou starší královskou pečeť, kterou jsme starým obchodnickým trikem hravě zrenovovali a narafičili k listině. Dokonalé.

Poměrně dlouho poté ještě bloumám po městě. Koupím něco skladného a lehkého k jídlu, suchary a čokoládu. Zajdu se i podívat k bráně, jak to tam vypadá. Kde stojí warkoče, kde strážní, jak zhruba probíhá pohyb do města a z něj. Až za soumraku, když začínám cítit únavu, se ještě pořádně navečeřím u nějakého stánku a pak se vydám do "merinina" úkrytu.

Chození městem tam a zpět zabralo a já i přes neklidné myšlenky brzy usínám.

* * *

"Ti pitomci odešli bez vozu, to nepochopíte! Vezmeme si tadyten, héj, pomož mi to zapřáhnout," máchám listinou jak dirigent taktovkou. Jakmile se zdá, že vojáci nemají vůli přemýšlet a vzdoravat mým pokynům, přepnu hned na dobráckou notu. List zastrčím za výstřih.
"Dobrý, díky, to už si doděláme. Píce pro koně? Bezvadný, tak rychle, ať je doženeme. Hyjé!"

Netrvá dlouho a jsme všichni čtyři vyšňoření a připravení dál motat hlavy královským. Merina si jde zdřímnout. Já se vyspal poměrně dobře, takže její prosbu či oznámení jen odkývám, zamumám "jasně" či něco na ten způsob.

Berengar se mě optá, zda se dokážu vyjadřovat po vojensku a poznám hodnosti. S králem žebráků jsme se nasledovali vojenského vystupování, že vím víc, než kdybych v armádě sloužil. Ale je pravda, že to bylo v trochu jiném regionu.
"Kdo koho tu bude zkoušet? Bacha, abych si nezačal myslet, že seš vobyč vojín, desátníku." Dám snad jasně najevo, že vím, která bije. I můj hlas, byť nekřičím, práskne ostrým velitelským tónem.
Jak tak na sira koukám, upřímně by mě zajímalo, jestli by dokázal lhát, což se mi zdá jako výrazně podstatnější kvalita pro úkol oblafnout vojáky, než správný žargon. Ale bezmezně tomu muži důvěřuji stejně jako jeho společnici. Ještě nás jednou vytáhnou z bryndy, však uvidíme.

"Takže vodteď žádný mistře Divousi, žádný sire," ohlédnu se po Ariel a pokračuji už mírně, s úsměvem.

"Jsem Divoch, velitel, pán nebo šéf. Ale byla to výborná připomínka, Berengare, a je dost možné, že mám mezery v některých lokálních věcech. Třeba jse netušil, že se tu chodí po deseti. Takže zatímco dámy si ještě odpočinou, pokud to drkotání vozu trochu umožní, my zatím domluvíme detaily. Smím vám, sire, tykat, vzhledem k tomu... k úplně všemu?" Rozhodím rukama, načež se urychleně snažím chytit znovu opratě, jelikož krok koní se trochu rozešel.

Srovnáme se s Berengarem na kozlíku a dáme se do plánování. Ano, už jen to, jak se budeme vzájemně oslovovat, může pro celkovou věrohodnost mít zásadní význam.

Začátek

I když jsem usnula rychle, spánek to nebyl moc osvěžující. Vím, že musíme vstávat ještě před rozedněním. A tak jsem každou chvíli vzhůru a hlídám z okna polohu měsíce. V jednu chvíli se mi dokonce ztratil za jednou ze střech, a já vyběhla v panice ven, že už je určitě moc pozdě. Nebylo... jenom se prostě tentokrát šourá neuvěřitelně pomalu.
Nakonec to ale přece jenom přijde. V tu správnou dobu vzbudím Berengara. A začínáme balit. Kvůli nedostatku spánku jsem nevrlá. Ale naštěstí po mě nechce žádný rozhovor, a tak se balíme v příjemném tichu. Mám tyhle chvíle ráda a zároveň ve mě spouštějí určitou nostalgickou vlnu. Znamená to, že spolu cestujeme už fakt dlouho. Rozumíme si i beze slov. Ale stejně je tak vzdálený... Automaticky mu pomáhám do pancíře... a tentokrát i on mě pomůže s kyrysem. Neprotestuju, i když bych to zvládla sama. Nechci porušit to ticho.

Poruší ho Berengar. V odpověď mu jenom přikývnu. Už i na mě tak nějak doléhá tíha situace. Začíná jít do tuhýho. Nevyrážíme na nějakou obyčejnou výpravu s dalším kupcem... ale jdeme se ve čtyřech postavit kdoví kolika vojákům a dobít královu usedlost. Nebude to boj se zoufalýma lapkama. Ale se cvičenými vojáky. Připnu si meč s dýkou, popadnu svojí brašnu a luk a následuju Berengara ven.

Je příjemná noc. Jenom cvrlikající ptáci dávají tušit, že za chvíli začne svítat. V ulicích je stále naprostý klid. Ujímám se vedení a jedu přímo na místo setkání. Město ještě opouštíme jako rytíř a jeho panoš. Za pár chvil se to má změnit. Na Merinu s Borzanem narazíme na smluveném místě. Mají i kočár. Trochu se mi uleví. Bála jsem se, že už jsou někde zavření a naše výprava skončí dřív, než vůbec začala.
"Dobré ráno." Zabručím i já na pozdrav. Dostanu vlastní varkoč a placku. Nejistě na ně koukám. A nakonec se do toho nasoukám. Je mi to trochu volné, ale když na příslušných místech vše utáhnu, je to skoro dokonalé. Přesto se necítím úplně komfortně. Najednou si připadám jako bych si na čelo namalovala obrovský terč.

Merina leze do vozu a nabízí místo vedle sebe. Zcela mimovolně otočím hlavu k rytířovi. Zase má ten výraz. Udržuji si naprosto prázdný pohled. Včera jsem si něco řekla. A hodlám to dodržet. Ať se stane cokoliv.
I mě je nabídnuto místo ve voze. Chvíli o tom přemýšlím. Nechce se mi tam, ale nic jiného mi nejspíš nezbyde. Navíc se potřebuju vyspat. Předtím ale potřebuju vyřešit ještě jednu věc.

Každý totiž vypadá, že přesně ví, co má na starosti, a co bude dělat. Merina působí tak klidně, jako by tohle dělala furt. Jenom já se ve vojenské uniformě cítím dost nejistě. Každou chvíli čekám, že na nás zaútočí vzbouřenci, a my jim budeme marně vysvětlovat, že nejsme ti, za koho nás mají. Potřebuju nějaký informace. A potřebuju je hned. Musím se na svojí roli aspoň trochu duševně připravit. Je to až moc důležitý na to, abych teď soupeřila s Merinou a hrála si na chytrou. Potlačím svojí hrdost a popoženu koně vedle toho Berengarova.
"Sire... Jaká tam bude moje úloha? Co mám říct, když se mě někdo zeptá třeba na zařazení?" Vím, že on se v těchhle věcech vyzná. A já zase vůbec.
Až po uspokojivý odpovědi jsem ochotná předat otěže svého koně Berengarovi, vlézt si do vozu a trochu dohnat noční neklidný spánek.

V královském varkoči

Sotva dovyprávím dobrodružství udatného bratrance Ulwega, tak Ariel usíná. "I tak se to dá brát." pousměju se nad jejím ospalým závěrem. Nehodlám pít sám a ráno nás čeká začátek strastiplné cesty. Jak se vlastně vede Borzanovi a Merině ? napadne mě, když zašpuntovávám láhev. Nakonec si připravím lože a také válečné kladivo vedle něj. Jeden stále nikdy neví a za posledních pár dní, jsem si na něj zvykl.
Přikryju spící panoše, sfouknu kahan a uložím se. V hlavě ještě chvíli přehrávám plán zítřejší akce...

***

"Ráno" mě musí vzbudit panoše. Víno mi udělalo těžkou hlavu a tvrdý spánek. I kdyby se někdo proboural dveřmi asi bych to neslyšel. Trochu neochotně se posadím na posteli a promnu oči. "Dobré ráno." zabručím, jako probuzený medvěd a dopřeji si chvilku, než zvednu svůj urozený zadek. Dál následuje sehraná partie balení a přípravy k odchodu. Už u toho na sebe ani nemluvíme. Jediným rozdílem je, že běžně si na sebe neberu zbroj. To ostatně ani dnes. Vynechám přilbici, chrániče holení, předloktí i rukavice. S pomocí Ariel se nasoukám do hrudního pancíře, nárameníků a stehenních chráničů. Cesta bude dlouhá a taková ochrana by měla stačit.
Na oplátku pomůžu Ariel s kyrysem. "Připravena ?" zeptám se. Po kývnutí mizíme na chodbě hostince.

I když je očekávaná bitva až večer, stejně se nemohu zbavit pocitu, že jí voní i tento čas. Poznám to, visí to ve vzduchu. Napětí, odhodlání, smrt a strach. Ano strach. Lhal bych, že se nebojím. Celý plán je vratký a my jsme čtyři proti sedmdesáti. Tohle je nejnevýhodnější pozice, ze které jsem kdy útočil. Snažím se to nedávat znát, abych nezneklidnil Ariel. Její včerejší chování mi stejně vrtá hlavou a já doufám, že až dojde na boj bude v pořádku.
Bránou projedeme bez problémů a naštěstí se mýtné platí jenom při vstupu. Gestem ruky vyzvu Ariel k popohnání koně. Ona ví, kde se máme sejít. Já na to ve včerejším oblouznění zapomněl. Následuji ji v lehkém rozestupu a nakonec se před námi objeví vůz.

"Dobré ráno. Merino. Borzane." přikývnu oboum spojencům a slezu z koně.
Prohlédnu si plakety a varkoče. Vyberu si vhodnou velikost a zkontroluji plakety všech okolo. Borzan má nejvyšší hodnost.
"Mistře Divousi. Jste si jist, že zvládnete vojenský žargón a rozeznáte hodnosti jiných příslušníků ?" zeptám se. V hlase mi nezní nic než touha po ujištění. Armádní komunikace má vlastní pravidla a vlastní nářečí. Jen chci mít jistotu. Pokud bude jeho odpověď kladná, vezmu náhodnou plaketu a schovám si ji. Pokud negativní, požádám jej o výměnu hodností.

Nakonec vůz vyrazí. Divous na místě kočího a my s Ariel vedle vozu. Merina nabízí místo ke spánku a svléká se ze zbroje. Párkrát na sucho polknu, ale poučen včerejškem odolám. "Ariel pokud chceš. Můžeš si ještě odpočinout." nabídnu panoši možnost. Sám potřebuji z hlavy vyhnat stopy vína a nijak se necítím na kodrcající vůz.

ZA HRADBAMI

Merina sa rozpráva s Borzanom v malej izbičke a upresňujú si plán.
"Oh, možno je to ešte príliš skoro to áno. Ale ja aj tak už nebudem spať, choď poriešiť tie listiny a ja pôjdem k hradbám. Budem vojakov sledovať a vymyslím plán ako ten koč získať. Stretneme sa tu. Ak by si si chcel pospať, nech sa páči, moja posteľ ti je k dispozícii. Ale povlečenie som nevymenila už dlho." Na to sa pobavene zasmiala.

A tak Borzan odišiel za sovjím známym, pokúsiť sa zfalšovať listiny a Merina sa vytratila v tmavých uliciach mesta.

***

Po pár hodinách sa Borzan naozaj stretol s Merinou v tej istej izbičke. Merina mala plán a Borzan mal v kapse celkom slušný falzifikát kráľovskej listiny. Vonku už bola tma a ulice len sem tam osvetlovali lucerny zavesené na budovách. Je už pozdná noc a v uliciach nie je takmer nikto, okrem vojakov, ktorí strážia ulice. A Merina s Borzanom, is na drzovku kráčajú stredom ulice, oblečení vo vojenských !!!varkočoch!!! a s pripnutými plaketami na hrudi.
"Takže, pravidlo desiatich vojakov platí aj tu, ak by nás videli, že chceme ísť von len dvaja tak by bol problém. Ale asi pred hodinou odtialto vybehla skupina vojakov, asi dostali príkaz celkom na rýchlo sa niekde dostaviť. Bol tu celkom zmätok, takže to využijeme a povieme, že sme s nimi a že tí blbci zabudli zobrať aj koč. Tak ich musíme dohnať." Povedala Merina a Borzan si už pripravoval svoju reč, pretože bolo na ňom, aby to so strážami pri bráne vykecal.

***

Až keď sa za nimi zavrela brána mesta a oni sa ocitli nechránení v tme na rozcestí, si mohli naozaj vydýchnuť. Vojaci im to zožrali aj s navyjákom. Boli unavení, znudení a nechcelo sa im ani veľmi rozmýšlať, tak len na všetko čo im Borzan nakecal prikývli a nechali ich ísť. A tak teraz sedia na koči s dvoma zapriahnutými koňmi. Je to kritý koč s dverami a oknami a v predu je lavica pre kočiša.

***

Berengar a Ariel vyšli hlavnou bránou normálne bez problémov a na svojích koňoch docválali až k odstavenému koču na rozcestí.
"Ahojte." Usmiala sa na nich Merina.
"Máme tu varkoče a plakety aj pre vás. Nasaďte si to a môžeme vyraziť."

Noc bola príjemná, trošku chladná, ale bezveterná.
"Zvládneš to? Ja by som si šla na chvíľku pospať dozadu. K dolu prídeme aj tak až večer, ak sa nebudeme nikde zastavovať, takže nás čaka pekne dlhá cesta. Potom sa vystriedame." Požiadala Merina Borzana.
Ešte za jazdy sa mršne dostala z prednej lavice koča na strechu a odtial sa cez okienko prehupla dnu do koča.
Ešte sa vystrčila von a zakričala na ostatných.
"Kdo by si chcel pospať, je tu ešte miesto, pomačkáme sa, mali by sme sa striedať po dovch, čaká nás dlhá cesta."
Cez okno ste mohli vidieť, ako si dáva dole !!!varkoč!!! a rozopína si koženú zbroj, aby si urobila čo najviac pohodlie v natriasajúcom sa koči.

Převlíkačka

Merina se nakonec rozhodne sama jít dovnitř. Učiním chabý pokus jí to rozmluvit, ale je mi hned jasné, že na to už je pozdě. Na mě je tedy odvést pozornost. Ještě za rohem odepnu z brašny a přes sebe přehodím svůj žebrácký plášť. Trochu bláta z ulice na tvář. Hůl proměnit ze sebevědomě neseného odznaku v oporu při shrbené šouravé chůzi. Pak můj oblíbený trik.

"Dej si bacha, abych ti nevydloubal voči, chudáku!"

Ano, řekl jsem to já, ale vojáci mají pocit, že hlas vyšel z místa těsně u kasárna, kam ale ze svého místa nemohou vidět.

"Dej si pozor, jsou tu páni vojáci, ti mě ochrání, já jsem taky člověk!" vykřiknu zcela změněným dědkovským hlasem a hodím tím směrem kamenem, načež se kulhavě rozeběhnu pryč a ještě se párkrát ohlédnu vybraným směrem. Vojáci zabrali okamžitě a zvědavě se jdou podívat. Těch pár kroků stačí, u vchodu za nimi periferně zahlédnu mihnout se tmavý stín. První část tedy vyšla není třeba nic prodlužovat.

Raději se proto spěšně klidím pryč a za nejbližší zatáčkou razantně zrychlím krok, kdyby náhodou zvědavost vojáků - co tohle jako bylo? - přerostla v chuť mě sledovat. Ulice jsou o maličko plnější, než ještě před chvílí, podívaná na náměstí už nemá co nového nabídnout. Přesto brzy přijde vhodná chvíle bez cizích očí, kdy ze sebe bleskově strhnu plášť a smotám jej do obvyklé roličky na brašně. Očistím si opět obličej a vracím se na místo činu. Snažím se ale nebýt již viděn těmi stejnými vojáky, spíše sleduji to místo, kde je okno, kterým by se snad dalo vylézt. Prostor před hlavním vchodem zkontroluji vždy jen z vhodného úhlu zpovzdálí.
Čas se vleče. Příšerně. Jako vždy, když jen čekáte a nemáte možnost zasáhnout. Teď je to umocněné strachem o Merinu. Ale věřím jí. Ta holka by dokázala králi ukrást hovno dřív, než dopadne na dno nočníku. Ještě dva dny by ho trápil pocit zácpy, hajzla!
Zrovna se nad tou myšlenkou pitomě usmívám, když mě lupička poplácá po rameni. No vážně, dokázala by to! Dělám, že jsem se nelekl.

"Kde?" ses tu vzala spolknu, není čas se tu zdržovat. Na tu historku se ale opravdu těším.

O chvíli později uznale zhodnotím lup a také bábovku a Merinina stehna a výstřih..

"Uhm, hm.. No jistě, promiň." Ne že bych čuměl a slintal, já prostě objektivně pozoroval a hodnotil a vůbec mi nedošlo, že je to přes čáru. Zakroutím sám nad sebou hlavou. Pozoruje stěnu a maje lupičku konečně způsobně za zády, dám se do řeči.
"Ta buchta je naprosto skvělá! Dlouho jsem něco takového neměl. A nemůžu se dočkat té tvojí historie Deset minut v kasárnách."

Pak se, stále zády k Merině, důkladněji proberu věcmi na stole. Porovnám velikosti. Vyberu největší pro Berengara, nejmenší pro Ariel. Pro sebe vyberu nejvyšší hodnost, předpokládám, že případné vyjednávání si vezmu na starost já. Zatím se do převlékání nehrnu.

"Není na přestrojení brzy? Akce kočár proběhne nad ránem.. Zašel bych zatím za známým obchodníkem tady, sepíšu listinu s příkazem vyzvednout orky. Kolik, deset? Deset si jich necháme vydat? Víc? Chtělo by to co nejvíc, ale musíme trefit tu hranici, kdy to ještě není přehnaně drzé. K tomu deset vojáků jako doprovod, mezitím rychlá osvobozovací akce.. Napsal bych třeba, že se plánuje další kolo poprav, tentokrát orků a Remus si přeje mít jich neustále pár při ruce v palácových celách.
Transportní skupina bude muset zkusit orky co nejdříve pustit - budou asi v klasickém trasportním voze pro vězně, hádám - a dát se do vojáků a rychle přijít na pomoc zbytku v dole. Bude skoro nemožné zajistit, aby žádný z vojáků neutekl a nepodal ve městě hlášení. Na celou akci tím pádem bude jen pár hodin, kdy už budeme muset být na pochodu.
Ještě předtím potřebujeme listinu. Je třeba napodobit královskou pečeť. Když budu mít štěstí, možná seženu originál z nějaké starší listiny a jen ji vyspravíme. To nikdo nepozná."

Pokud Merina nebude proti, zajdu za jedním starým známým, kterému jsem před lety hodně pomohl rozhýbat obchody a pokusím se zajistit tu listinu.

"Kde se můžeme sejít a kdy? Ideální by to bylo asi tady, abychom nemuseli u sebe přenášet ty věci. Dá se tu přespat?"

Cesta na jih

Od té doby co jsme opustili známé severské lesy jsem často myslel na svou rodinu a vlastně i všechny ostatní. Uvidím je někdy zase? Šance na to je mizivá. Ovšem, nechtěl jsem tam již dále živořit, žít tam déle tím samým způsobem jako štvaná zvěř, ne žít, ale přežívat. A když se objevila jenom ta nejmenší naděje na to že by se to mohlo změnit, že bych mohl přispět k záchraně našeho lidu, tak jsem se po té možnosti vrhl jako hladový vlk po tučném srnci. Žil jsem již déle než drtivá většina lidí, ovšem na poměry našeho lidu jsem byl stále ještě mladý muž který se nehodlal smířit s osudem který náš lid postihl.

Ruaven, můj mistr, tomu zdá se duchové přírody zjevili vizi která by mohla vést k naší spáse. Ruaven byl moudrý druid a já byl již dlouhá léta jeho učedníkem. Proroctví se naplní a spolu s mistrem Ruavenem se o to postaráme. Musel jsem tomu věřit, protože pokud by to tak nebylo, tak ani nemám tušení co v tom případě dělat dál. Odmítám se poddat zoufalství či se podřídit lidskému králi a stát se jeho otrokem. Ovšem zároveň nevím, jak tomu vzdorovat bez toho aby to bylo k ničemu. Náš kmen byl stále svobodný, ovšem každým rokem nás bylo méně. Zůstalo nás tak tři tucty. Teď již vlastně méně, když jsme já a mistr Ruaven odešli. Proroctví slibovalo mocného mága který pod sebou shromáždí armádu, sesadí lidského krále z trůnu a osvobodí všechny otroky. Toto byla jediná možnost která skýtala nějakou trvalejší změnu. Musel sem věřit že to tak skutečně bude a mám možnost na tom mít svůj podíl.

Když dojdeme k potoku, tak mistr Ruaven pronese nějaké moudro. Jsem na to již zvyklý, takovéhle věci říká často a nabádá mě k tomu, abych o nich přemýšlel. Říká, že to tříbí mysl. Chvíli přemýšlím nad moudrem od mého mistra a po pár vteřinách se k tomu vyjádřím. "Voda teče tam, kam ji to táhne. Tam kde není cesta dál, tam si vytvoří svou vlastní. Pomalu, ale jistě. Ať již to trvá měsíce, roky či tisíciletí. Podemele skálu, v půdě si vyryje své koryto. I tvrdý kámen se jí postupně podvolí a nakonec z něj zbyde jenom štěrk." Odmlčím se a přemýšlím co říct dál.

"Mistře, myslíte si, že my máme tolik času jako ta voda? Svět se mění. Přijde sucho, pramen vyschne a potok přestane téct. A tam kde měl vzniknout nový kaňon bude jen tvrdá skála s malou prasklinou která bude jediným znamením toho, že tamtudy kdysi tekla voda která si prodírala cestu skrze tvrdou skálu. Jsou to teprve tři dekády od té doby co si lidský král podrobil drtivou většinu známého světa. Pokud budeme jako voda, kdo nás může ujistit že náš pramen bude téci dál?" Ano, to je ta správná otázka. Nad tím přemýšlím již dlouho. Lidé nežili dlouho, byli netrpěliví a chyběla jim sebekontrola, za to ale za krátký čas dokázali mnohé. Náš lid byl moudrý a trpělivý, ale mnohdy konal až moc pomalu.

"Lidé pohrdají vším, čemu nevládnou a dělají vše pro to, aby si to podrobili ke své vůli. A zdá se, že jsou v tom vážně zdatní. Třeba brzo ani voda z tohohle potoku do toho moře nedoteče. Co když král postaví přehradu, odkloní proud té řeky do kterého ten potok ústí do zavlažovacích kanálů. Vodu z nich použije na zavlažování rozsáhlých polí obdělávaných otroky. A nakonec z velké řeky zbyde jen malý potok, který rok co rok bude čím dál tím menší jak se pole budou rozrůstat a bude potřeba víc vody. Až jednoho dne nakonec vyschne úplně, když lidská nenasytnost z něj vyždíme i tu poslední kapku." V mém tónu je znatelná hořkost a není těžké pochopit to, na co přesně ta metafora s řekou odkazuje. "Pokud chceme něco změnit, není lepší být jako vichřice. Přijde rychle, znenadání, netrvá dlouho a brzo odezní. Ale zanechá za sebou spoušť kvůli které na ní nikdo jen tak nezapomene." dokončím svou myšlenku která se mi honí hlavou již delší dobu a jsem vážně zvědav co mi na to mistr Ruaven odpoví.

Následně se dozvím od Ruavena že bude pršet. "Ano, cítím to také, bouře se blíží. Musíme si najít vážně dobré místo k utáboření pokud ji chceme přečkat." odpovím když se zavřenýma očima ucítím onen vánek a zvyšující se vlhkost ve vzduchu, která je větší než by se dalo očekávat i vzhledem k tomu že stojíme u potoka. Nejdříve mi ale Ruaven nařídí ulovit dvě ryby z onoho potoka na večeři. "Dobrá, mistře." řeknu, uchopím do pravé ruky své kopí, najdu u potoka vhodné místo kde je voda relativně mělká a čekám. Když uvidím nějakou rybu jak plave poblíž, tak ji mrštným pohybem na kopí napíchnu tak jak jsem již dělal mnohokrát. Chytím přesně ty dvě ryby jak my nakázal mistr Ruaven. Takové velikosti aby nás zasytily. Není radno si od přírody brát více než je nutné. Čím více si toho vezmete dnes, tím méně toho bude v budoucnu. A pokud si toho vezmete moc, možná v budoucnu nebude už vůbec nic. To je něco, co lidé zdá se zatím nepochopili.

Se svým úlovkem se poté vrátím k mistru Ruavenovi. "Mistře, nebylo by lepší tábořit hlouběji v lese? Na kraji lesa bude mnohem více nápadní. Neznáme okolí. Mohla by na nás přijít nějaká kořenářka co šla do lesa sbírat byliny nebo pasáček ovcí kterému se zatoulala část jeho stáda." zeptám se jej. Na druhou stranu, chápu proč chce mistr Ruaven chce dojít až na kraj lesa a tam se utábořit. Pokud totiž zítra poté co vstaneme vyrazím zrovna z okraje lesa, znamená to kratší čas strávený cestováním otevřenou krajinou a možná tak narazíme na vhodné přístřeší či úkryt než se setmí a my se budeme muset zase utábořit. Ovšem... míříme do hlavního města lidského království, sídla krále který si podrobil téměř celý známý svět. Centra jeho moci, kde se to jen hemží jeho přisluhovači. Lidmi, kteří by nás dva v tom lepším případě nejraději viděli v řetězech jako své otroky. V tom horším by nás čekala krutá smrt. Záleží na tom jak moc opatrní budeme když jdeme přímo do jámy lvové? Neskončíme jako otroci nebo hůře, ať se již snažíme jak chceme? Musím přiznat, že ačkoliv mistru Ruavenovi důvěřuji, tak těchto myšlenek se nedokáži zbavit. Doba je těžká a jedině ono proroctví mistra Ruavena dává naději na to, že nastanou lepší časy.

Konečné rozhodnutí samozřejmě nechám na mistru Ruavenovi. Věřím, že rozhodne moudře.

NA JUH

- Keryth

Malé spoločenstvo elfov, ktorým sa žije stále horšie a horšie v chladných severských lesoch si opustil. V tých lesoch nie je veľmi čo loviť a pestovať sa nedá. Zem je príliš chladná a aj tak sa každých pár týždňov musíte presúvať, kvôli otrokárom. A keď ste prišli o svojho najlepšieho lovca, ktorého chytili otrokári, pretože zašiel až príliš ďaleko, tak to išlo s morálkou silno dole. Ale pri sile vás stále drží proroctvo, ktoré vám Ruaven povedal.

Osadu ste opustili už pred pár týždňami. Ruaven bol rád, že ideš s ním, ale na druhú stranu mal aj obrovské obavy. Vedel, že cesta, ktorá vás čaká, je smrteľne nebezpečná a že šanca, že sa vrátite späť, k vašemu národu, je mizivá. Smrť, zotročenie, bolesť, hlad, to všetko vám hrozí a v podstate ani neviete presný cieľ svojej cesty.

Ste na ceste už tri týždne a zastavili ste pri lesnom potôčiku, aby ste si doplnili vodu.
Ruaven si kľakol k vode a povedal ti ďalšie komplikované múdro, tak ako to on rád robil.
"Voda, ktorá práve tadeto pretiekla, sa o nejaký čas vleje do rieky a potom po dlhej a strastiplnej ceste sa vleje do mora. Vyhne sa všetkým prekážkam, obopláve kamene, stromy, prekoná vodopády aj pálivé lúče slnka. A presne tak to musíme urobiť aj my. Musíme byť ako voda, vyhnúť sa nebezpečenstvu, oboplávať ľudské mestá, prekonať hory aj lesy, vydržať pálivé slnko a nakoniec nájdeme to, čo hľadáme."

Potom zavrel oči a nadýchol sa.
"Dnes večer bude pršať."

Pozrel si sa na oblohu pomedzi stromy, ale tá bola modrá a takmer bez jediného mráčika. Ale keď si zavrel oči a sústredil sa, aj ty si to cítil. Studený vánok prichádzajúci zo severu nepoháňa len vás, ale aj búrkové mraky. Vlhkosť sa vo vzduchu pomaly hromadila.

"Myslím, že by sme už zajtra mali doraziť k hlavnému mestu. Dúfam, že dnes večer budem mať sen, ktorý nám prezradí, čo ďalej. Hmm ... dnes ešte dojdeme na kraj lesa a tam sa utáboríme na noc. Zatial chyť dve ryby na večeru."