KASÁRNE

- Borzan

Merina ťa pozorne počúva a na tvoj návrh, nebrať ťažkú zbroj, len niečo ľahké ale ikonické, prikyvuje. Potom sa opýtaš na detaily ako to vyzerá vo vnútri.
"Ja som vo vnútri nikdy nebola, viem len, že zbrojnica je v podzemí, ale to je všetko." Odpovie a hodí na teba smutný pohľad.

Potom si vypočula tvoje ďalšie návrhy a rozhodla sa. Z hlboka sa nadýchla, vydýchla a povedala.
"Oukey, pôjdem dnu ja. Zamestnaj tých dvoch a ja vkĺznem dnu. Ako sa dostanem von, to asi budem improvizovať. Uvidím aké to tam bude. Ale máš pravdu, väčšina vojakov je na námesti, alebo v uliciach. Teraz by ich tam nemalo byť mnoho. Takže, teraz alebo nikdy."

Merina sa od teba oddelila a nenápadne postávala neďaleko kasární a čakala na to, kedy odvedieš pozornosť stráží. Musel si veľmi rýchlo vymyslieť, ako ich dostať od dverí, aby mala Merina voľný vstup.


Merina počkala na vhodnú príležitosť a vbehla cez dvere dnu. Zavreli sa za ňou a ty si vedel, že je to teraz len na nej.

***

Prešlo asi desať minúť a ty si nevedel, čo sa dnu deje. Ale poplach zatial nikto nehlásil, takže ešte si bol v kľude. A v tom, ťa niekto potlapkal po pleci. Keď si sa otočil, bola tam Merina. Celá zadýchaná, až sa jej hrudník vysoko nadvihoval, spotená, ale usmiata.
"Poviem ti ... to bolo o chlp. Musím ti to potom celé opísať, ale veriť mi nebudeš. Hlavné je, že mám čo potrebujeme. Poďme sa niekde prezliecť a pripraviť na ten koč. Poznám tu neďaleko jedno miesto."

***

O pár minút na to sa za tebou zavreli dvere a ty si bol v malej miestnosti nejakého domu. Bola tam len postel, stolík a skriňa. Merina vysypala na posteľ svoj batoh a ty si uvidel čo ukoristila. Niekoľko vojenských plášťov so znakom kráľovstva. Pár kožených zbrojí na hruď a nejaké brondzové plakety, na ktorých boli vyryté hodnosti. A samozrejme dva meče a dýky.
"Nie je to mnoho, ale všetko ostatné bolo príliš ťažké a skoro ma načapali. Myslím, že by to mohlo stačiť."

Potom otvorila skriňu a vytiahla z nej nové nohavice, blúzu a mejkap zabalený v plátenom obrúsku. Hodila to na posteľ a potom vytiahla ešte jeden balíček, ktorý položila na stôl a rozbalila. Bola tam polovica bábovky. Perfektne upečenej. Vytiahla nôž spoza opaska a odkrojila dva veľké kusy. Jeden chytila a s úsmevom ti ho podala.
"Schovávala som si to na nejakú výnimočnú príležitosť, ale máme v pláne ukradnúť varkoč a zachrániť armádu orkov. Takže, pravdepodobne už lepšia príležitosť ako toto nebude, pretože budeme mŕtvy." Stále s úsmevom si vzala svoj kúsok a z chuti sa do neho zahryzla.

A potom začala na stôl vyťahovať svoje nože. Tri mala za opaskom, dva zasunuté v topánkach pri členkoch, dva mala v rukávoch a pre posledný si siahla hlboko do nohavíc. Netušíš kde presne ho mala, ale odhaduješ, že na vnútornej strane stehna. Odhaduješ.
"Musíme sa prezliecť."
Začala si rozopínať svoju blúzku, zatial čo mala plné ústa bábovky a ak si náhodou nebol natoľko džentlmen, že by si sa otočil, tak na teba pozrela veľavravným pohľadom, že sa otočiť máš.
Obliekla si koženú zbroj, prezliekla si nohavice a celá sa stratila pod veľkým vojenským plášťom. Na hruď si pripevnila plaketu s hodnosťou. V armáde nie je veľa žien a ešte menej takých, ktoré by mali hodnosť, ale nájdu sa aj také, takže to nie je nič zvláštne.

Chrrrr

"Už jsem měla kousek chleba." Zamávám rukama, když mi Berengar nabízí půlku jeho večeře. Na druhou stranu, má pravdu, že se nám zásoby tenčí a možnost něco uvařit bude až večer. Uloupnu si tedy z nabízené poloviny polovinu, a zbytek mu zase vrátím. Z postele každopádně nevstávám a chleba polykám v leže. Je to fajn, moct se po náročným dni natáhnout.

Začínají se mi klížit oči, když Berengar začne vyprávět. Lehnu si na bok, nadzvednu se na lokti a opřu si hlavu o ruku. Mám jeho historky ráda. S úsměvem proto poslouchám a představuji si všechna ta dobrodružství z bitevního pole.
Nicméně i přes jeho skvělý vypravěčský um se mi zavírají oči. Nakonec si položím hlavu na polštář a jen stěží se držím při vědomí. Ale zajímá mě zakončení...
A to nakonec přijde... jeho ponaučení je, že nemám podceňovat ty, kteří mají strach... V polospánku se uculím a zlehka zavrtím hlavou.
"Za mě to má jiný závěr..." Zamumlám a zívnu... "A to neber si těžkou zbroj, když...hmmm...když je tvojí hlavní zbraní obratnost a... a... rychlost." Ještě zívnu..
...ale jestli Berengar ještě něco povídá, už ho nevnímám. Byl to dlouhý den... a já se konečně propadám do náruče spánku.

Koupel ve vzpomínkách

Jakmile zpoza závěsu vykoukne rozčertěná hlava zvednu v obraně ruce. "Samozřejmě, mám v plánu zemřít v bitvě, ne být utopen." ujistím dívku a zdvořile zapíchnu svůj zrak do stropu. Chápu, že jí to dráždí, ale je to svým způsobem taky příprava. Zatím jsme cestovali víceméně sami dva a tak se nějaké soukromí dalo zajistit. V kumpanii je to jiné. Bojujete spolu, jíte spolu, myjete se spolu, spíte spolu a o tělesných potřebách ani nemluvě.
Na výzvu zavřu oči a ujistím Ariel silnějším "mhm" zabručením, udržujíc stále tesknou melodii. Teprve když uslyším šplouchnutí vody dovolím si oči otevřít. Než se stihne vykoupat stihnu dvě melodie. Jedna smutnější než druhá. Na severu moc veselých písní nemáme.
Víno piji pomalu a opět rovnou z lahve. Číše sebou nevozíme. Prodal jsem je už dávno a vůbec ne výhodně.
Zase zavřít oči ? Poslechnu, ale ještě chvilku a usnu. Postel je příjemná změna.
Pískle zmizí tak rychle, jako pivo v táborové kuchyni a já osiřím. Ani jsem nestačil říct ať se necourá někde blízko vojáků. Ale je to chytré děvče a běhat umí rychle, jako laň. Vedle ní běhám jako jelen střelený kuší do zádi. Ach dal bych si zvěřinu.

Odstrojím improvizovanou zástěnu a také se vrhnu na koupel. Jen meč ponechám blízko ruky. Jeden nikdy neví, co se může stát a ta situace s odbojem...královští zvědové mohou být všude.
Drbu ze sebe špínu a i když není ta voda špinavá, jako předtím...není nic moc. Taková hnědošedá divná voda...

***

"Jez!" třískl vedle mě hlas Godricka z Dollanwerdu. Polkl jsem, už pět minut jsem zíral na misku s hnědošedou vodou obohacenou o nahnilou mrkev a kusy prasečí kůže i s chlupy. Rozhlédl jsem se po svých spolubojovnících, tedy těch jejichž těla neležela narovnaná na hromadě u zdi tvrze, nafouklá a plná krys. "Nemám hlad sire." odpověděl jsem a snažil jsem se neotvírat ústa. Přilétl mi záhlavek a já si v břečce vymáchal nos. "Žer Berengare." zasyčel holohlavý vazoun a sám žvýkal tuhou prasečí kůži. Břečka barvila jeho stříbrem prokvétající vous a jeho medvědí tvář, která uměla jen dva výrazy na mě koukala tím zlým. Nabral jsem břečku na lžíci a neochotně se pustil do jídla. První sousto, druhé sousto. Nežvýkal jsem, jenom polykal. Spolubojovník vedle mě se chytil za břicho. Ušel sotva pár kroků, jen aby stáhl kalhoty a vystrčil na odiv světa holou řiť. Potom už jsem se neudržel.
Držíc znehodnocenou krmi jsem pohlédl na Godricka, čekal jsem další záhlavek. Ale nepřišel, místo toho jsem viděl ten jeho otcovský pohled, druhý výraz který uměl. "To je romantika války chlapče." poplácal mě po rameni a podal mi tvrdou skývu chleba.

***

Řádně vydrbaný jsem seběhl do šenku, nechat odnést lázeň. Jelikož nemám ani zlatku, ve výčepu se nezdržuji. Hovory na sucho mne nijak nelákají. A tak se snažím využít čas na pokoji. Na kolenou, svírajíc symbol, pronesu modlitby ke Svatému Kleofáši. Prosím ho, aby mi dodal statečnost, věrnost a šlechetnost. Dávám si na čas, jelikož jsem přesvědčený, že všechny tři věci budu v následujících dnech potřebovat. Sotva dokončím modlitby a posadím se na postel, ozve se klepání. "Dále." vyzvu ke vstupu s rukou na jílci meče, který opřu zpátky o postel v momentě, kdy se objeví Ariel. Ukáže mi svůj úlovek a dokonce dostanu sýr !
"Děkuji panoše." odpovím jí a sleduji, jak se zouvá a padá do postele. Já se zvednu, jen abych zamkl a kouknu na chléb a sýr ve své ruce. Děvče není na posteli skoro vidět. Je to vyžle. Rozdělím sýr i chléb vedví a jednu z polovin podám Ariel. "Jez, jen Kleofáš ví, kdy se zítra najíme." přikážu, ale chybí tomu ten rozkazovačný důraz...vlastně v tom není vůbec. Nakonec si sednu na svou postel. Špičkou jedné nohy se zapřu o druhou a sundám si boty. Opřu se zády o stěnu a mlčky si vychutnávám sýr a chléb.
Vyprávěl jsem ti už o bratranci Ulvegovi z Gremenfordu ?" zeptám se mezi sousty. Vím, že jsem to nevyprávěl. Možná je to vínem, ale nechce se mi vyjímečně mlčet.
"Ulveg byl vždy o hlavu menší než já. Byl panošem rytíře Adriana, skvělého a obratného šermíře. Byl rychlý a obratný, ale ve zbroji byl, jako tele, co se sotva narodilo. Nohy ho sotva udržely a hrozně u toho funěl." zavzpomínám a pobaveně se usměju. "Jednou jsme útočili na nepřítele. Početná loupeživá banda. Bylo ráno po vydatném letním dešti a trosky té vesnice ještě doutnali. Ulveg byl hrozně nervózní. Pořád se mě ptal : Pojedeš vedle mě Berengare. Pojedeš viď ?" snažím se vystihnout naléhavost v hlase "Když jsme sedlali koně měl takový strach, že se pomočil. Dělal jsem, že nic nevidím. Svatý Kleofáši, jak on byl vyděšený." zavrtím hlavou a natáhnu se po víně. Zavdám si a podám Ariel s významným pohledem. Pití k těmhle historkám tak nějak patří. "S Ulvegem jsme vedli útok na křídlo. Koně nás nesli za válečného řevu směrem k nepříteli. Srazili jsme se s ním a započala mlata. Ulveg se s částí jízdy oddělil, aby znovu najel na nepřítele, který mě a mé muže držel na linii. Byl v té zbroji tak neohrabaný, že málem spadl a strhl koně bokem. A pak vlastně spadl. Válel se v rozdupaném bahně a nemohl se postavit. I přes vřavu bylo slyšet, jak supí a nadává. Byl odříznutý a sám. Já k němu nemohl." pokračuju ve vyprávění. "Víš co bylo potom ? Našli jsme ho. Uvleg pochcánek z Gremenfordu, tak bychom mu bývali říkali, stál sám na kraji bitevního pole. Zbroj strhal z těla a okolo něj se válelo osm chlapů. Rozsekal je na kusy, utahal je svojí obratností a rychlostí." dokončím a natáhnu se pro víno. "A proto Ariel, nikdy nepodceňuj ty kteří mají strach. Strach a vůle přežít vydoluje i z pochcánků to nejlepší." dokončím historku a zase se svalím na postel.

Poděkuji Merině za její trpělivost a vysvětlení situace.

Dělá se mi zle, když odcházíme z náměstí. Divous ve mě si v jednu chvíli nedá poručit a jednoho chlapa, obzvlášť hlasitě se řehtajícího a ukazující si na elfy, lehce klepnu holí ze strany do kolena. Je to o ničem, ale pár dní to fakt bolí. A víc až zítra než při úderu samotném. Než se vůbec vzpamatuje a rozhlédne, budu v davu o kus dál a jeho šance zjistit, kdo to byl, nulová. Neuleví se mi.

Místní žebráci nám tedy nepomohou, respektive, většina možná ano, ale velká spousta právě naopak. Zjišťuji, že v královském městě se žebrácký kodex příliš nenosí. Bylo by třeba nejprve opatrně nahlédnout do jejich struktur a na to nemáme čas.

Dobrá, potřebujeme do kasárna. Kolem nejprve jen projdeme, abychom zkontrolovali aktuální situaci. Zatímco obcházíme řadu domů, než se na místo činu vrátíme, Merina navrhuje, abych šel já, že ona odláká pozornost. Už proto, že víc unesu. Nemám nic proti, nedává smysl, abychom šli oba, ale:

"Určitě bych nebral žádnou těžkou zbroj. Zdaleka všichni vojáci ji nenosí. A já bych se v tom neuměl pohybovat. Už jen takovou věc nenápadně a tiše nést skoro není možné. Takže spíše pár typických krátkých mečů a hlavně uniformy, případně další odznaky příslušnosti k armádě pro všechny čtyři. Berengar je hodně vysoký, že? Je ještě něco podstatného, co tam je a my bychom měli mít? Napadá mě vzít cokolikv souvisejícího s kočím, s řízením vozu - pokud tam něco takového bude, vezmu to. Zvýší to následně naše naděje u brány.
Tušíš, kolik se běžně uvnitř pohybuje lidí? Teď bude drtivá většina vojáků na náměstí, takže by osádka mohla být slabší.
Víš, kudy se přesně jde do toho skladu? Možná bys mohla dovnitř spíš ty.." zamyslím se ještě nahlas. "Budeš tišší a nenápadnější. I když, pokud by nastal nějaký problém.. půjdu já. Jen mi popiš co nejpřesněji části uvnitř, které znáš."
Zastavím se a nakreslím do prachu cesty půdorys kasárna.
"Tady je vchod, kde se octnu? V chodbě? Rovnou u schodů? A jak to uděláme, až budu s tím vším chtít vyjít ven... Nešlo by to někde vyhodit oknem? Tady možná. Sice za plotem, ale bylo tam nízko nad zemí zavřené okno a je to ze dvou směrů kryté nějakou boudou. Když bude vzduch čistý, budeš na druhé straně ulice. Hodím to ven a buď oknem rovnou vylezu a nebo se dostanu ven nějak jinak s tím, že platí sraz na rozcestí za branou.."

Pozorně naslouchám Merině, jak plán koriguje a rozvíjí. Dochází mi, že tato krádež je úplně stejně drzá a nebezpečná jako žádost o vydání orčích otroků z dolu a není dobré nechat náhodě příliš velký prostor.

"Napadá mě ještě jedna hodně zajímavá varianta - že se zkusíme dovnitř dostat oba. Mohli bychom se ve skladu rovnou přestrojit a věci pro další dva už by snad i šlo relativně nenápadně pronést přímo hlavním vchodem."

Útroby mám nervózně stažené, jak se obloukem pomalu opět blížíme ke kasárna.

Ne zas tak zlý den

Do stájí vtrhnu jako velká voda a vyplaším nejbližší pár koní. Klisna na mě nespokojeně frkne. "No no, snad se zas tak moc nestalo." Zabručím, a přejdu ke stání našich dvou krasavců. Zkontroluju Berengarova hřebce a pak vlezu za tím svým. "Ahoj prďolo.." pročísnu mu hřívu a poplácám po krku. "Dneska jsem nic nepřinesla." Zahihňám se, když mi začne strkat čumák ke kapsám. Chvilku tam jen tak stojím a užívám si, že tu nikdo není. Tady se mi všechny ty problémy zdají naprosto malicherný. Merina není tak hrozná, a Berengar je... stejně je nesnesitelnej. Plácnu sebou do sena, dám si ruce za hlavu a hodnou chvíli jen poslouchám frkání a občasné dupnutí.

Ve stájích jsem si zvládla obnovit snad veškerý sebevědomí, zase jsem se naladila na jakýsi svůj vnitřní klid a jsem přesvědčená, že mě nějaká Merina už nerozhodí. Koně prostě mají blahodárný účinek! A za odměnu jsem jim ještě jednou zkontrolovala kopyta. Nakonec už to ale nešlo víc odkládat. "Tak se dobře vyspěte, vyrážíme brzo." Rozloučím se a pomalu zamířím do pokoje.

Lázeň už je připravená a Berengar se válí na posteli. Vůbec se mi nelíbí jeho výraz a proto ho sleduju trochu podezíravě. Začínám něco tušit.
"To budete...?" Nedopovím. Podle právě připevněného prostěradla je naprosto jasný, co má v úmyslu. Skřet jeden! Chvilku tam jenom stojím a civím na provizorní stěnu. Sama vidím, že přes to není vidět, ale stejně se ostýchám. Na druhou stranu, z kádi s vodou se ještě pořád kouří, a po tom výkonu nechci nic jinýho, než se do toho ponořit. A na mě není nic, co by mohl okoukat, kdyby na to přišlo. A možná právě to je to, co mě tak štve.
A můj vnitřní klid je ten tam. Bezva.

Zaskřípu zuby a nakonec s cinknutím položím zbraně na podlahu. Ještě jednou zkontroluju prostěradlo. Nakouknu se zakaboněným výrazem i za závěs, abych rytíři dala vědět, jak moc se mi to nelíbí. A aspoň mám příležitost zjistit, co tu má v plánu dělat. Má u sebe víno. Takže snad opravdu v nejbližší chvíli nikam nepůjde. Výhrůžně vztyčím ukazováček a s přísným výrazem mu předám jasné instrukce.
"Jestli se ta látka nebo vaše maličkost pohne jenom o malý kousek, přísahám, že vás utopím, sir nesir." Zavrčím, ale postrádá to tu obvyklou ostrost. Jsem z něj nervózní. Ještě jednou se ubezpečím, že zpoza prostěradla není nic vidět. A připravím si ke kádi všechno potřebný. Osušku, čisté oblečení, pro jistotu dýku. To je fakt směšný.
Rozpustím si vlasy a červenou stuhu dám k čistému oblečení. Rozepnu si všechny knoflíky a připravím se na rychlou akci.

"Teď zavřete oči..." Jistota je jistota. "Máte?" Brouknu ještě, a až po potvrzení ze sebe oblečení shodím a skočím do kádě, kde se celá ponořím. Čelem k prostěradlu, abych měla přehled, kdyby se byť i jenom minimálně zachvělo. Jeho pobrukování mi dává aspoň představu kde má hlavu. Furt to kontroluju a jsem snad nervóznější než kdybych se chystala do bitvy.
"A teď se ani nehněte." Dávám jasné instrukce. Koupel je jen rychlá a rozhodně si jí neužiju tak jako tu první. Berengar se ještě bude moct smočit v teplé lázni. Smyju ze sebe dnešní pot a smrad kobylinců, zabalím se do osušky...
"Zase zavřít oči..." Rychle se nasoukám do čistého oblečení. A konečně úlevně vydechnu částečně zadržovaný dech. Vlasy nechám rozpuštěné a červenou stuhu si zálibně přivážu k zápěstí.

"Už dobrý. Je to vaše." Čistá a voňavá, a mám zase dobrou náladu. Připnu si meč i dýku, kyrys nechám v místnosti a vyrazím ze dveří ven. "Přijdu za chvilku." Oznámím a zavřu za sebou.

Koupel sice nebyla nijak uvolňující, ale zase se cítím hrozně fajn. Procházím ulicemi a pátrám po otevřených večerních stáncích. Najdu několik, které mají zboží zkažené a stejně pořád předražené. Jdu dál. Náměstí se vyhýbám obloukem a zkouším spíš vedlejší třídy. Nakonec najdu několik ucházejících stánků. Nakoupím, co se vejde do dvou zlatých a vrátím se zpátky do hostince. Cestou sním svůj kus chleba.

Zpátky do pokoje dorazím už za tmy. Berengar má koupel nejspíš dávno za sebou, ale přesto radši zaklepu. Jakmile mě pustí dovnitř, předám mu svůj úlovek. Nějaké brambory. A kus chleba s kouskem sýra. Poslední surovinu mu podávám s vítězoslavným úsměvem. Není to sice tak velký kolo, jako jsme měli předtím, vejde se tak akorát do dlaně, ale pro chuť k večeři mu to s chlebem bude stačit. Nikdo prostě nemůže tvrdit, že jsem nevděčná!
Sundám si boty, zbraně opřu o zeď a vyčerpaně sebou plácnu do volný postele.
Nebyl to zas tak špatný den.

VARKOČ

Berengar už bol na odchode a je dobre, že so sebou má Ariel, ktorej napadlo sa ešte opýtať kedy a kde sa potom znova všetci stretnete. Merina sa na chviľku zamyslela a potom povedala.
"Stretneme sa vonku za bránou na rozcestí, nad ránom ešte za tmy. Mohli by ste priniesť nejaké jedlo a vodu na cestu a my sa postaráme o ten koč." Usmiala sa na Ariel a pozrela sa na Borzana, ktorý sa takto stal jej parťákom.


Borzan
Keď Berengar s Ariel odišli, ostal si s Merinou prediskutovať svoj plán. Okolo vás sa rozprávali ostatní, alebo tiež odchádzali po jednom von.
"Veríš svojím presvedčovacím schopnostiam? Tak to ťa rada uvidím v akcii, pretože to budeme potrebovať."
Potom zoskočila zo stola a povedala ti svoj plán.
"Takže, varkoč zoženieme pri bráne a kráľovské farby v blízkych kasárňach. Myslím zástavy a brnienie. Môžeme mať varkoč, ale keď všetci prídeme oblečení hala bala tak nám to nezožerú, preto by som chcela aspoň niečo z kráľovskej zbroje. Urobíme to dnes v noci, nad ránom. Vtedy vyrážajú obchodné karavány na cestu, aby dorazili do najbližších sídel ešte za svetla. Takže pri bráne bude ruch a stráže budú unavené. Mohlo by sa nám podariť ten varkoč čmajznuť, ak budeme mať na sebe zbroj. Ale ak máš lepší plán, som jedno ucho."

A tak ste obaja vyšli von. Na šibenici sa húpali ďalší nešťastníci a pod šibenicou bola jedna veľká kopa mŕtvych elfov. Cez päťdesiat nehybných tiel na jednej kope. Elfovia a elfky len tak pohodené ako odpadky. Námestie sa už trochu odľudnilo, pretože nie každý má žalúdok dívať sa na takú hromadnú popravu, ale stále tam ostalo až desivo mnoho ľudí a nejední sa smejú a zabávajú na tom, ako zavesení elfovia ešte kopú nohami.

Opýtal si sa na veci, ktoré ti neboli jasné a Merina sa bez problémov rozhovorila, aby ti to vysvetlila.
"Je to vojenské pravidlo, že po krajine nemôžu vojaci cestovať v menšom počte ako je desať. My môžeme, my budeme oficiálni poslovia šlachtický, alebo niečo také. Ale podľa Berengarovho plánu, si chce vyžiadať niekoľko vojakov z toho dolu ako doprovod. Bolo by divné, keby žiadal len piatich, pretože vojaci by sa potom mali vrátiť a nemohli by, lebo by ich nebolo desať. Proste vždy sa žiada desať vojakov, z bezpečnostných dôvodov. Čo sa týka koní, mali by tam byť pri bráne tiež, vojenské kone, ktoré sú zvyknuté ťahať varkoče. Proste musíme zobrať kone, zapriahnúť ich, nasadnúť na koč a výjsť hlavnou bránou. Všade bude kopec vojakov a my nesmieme urobiť jedinú chybu. Pohoda."

Potom si navrhol, že by si do toho mohol nalákať aj nejakého žobráka, ale Merina ťa hneď upozornila.
"To by som nerobila. Žobráci sú tu najväčší špehovia. Za zlaťák by predali aj svoju matku. Takže ak si vyberieš nesprávneho, tak nás hneď napráska a vyskúšame si tú šibenicu na vlastnom krku. Hmm, kasárne sú tamtým smerom, teraz je väčšina vojakov okolo námestia, tak by sme to tam mohli ísť skúsiť hneď."

Za pár minút ste prešli uličkami mesta až ste zahli za roh a tam ste uvideli kasárne. Veľká budova so zamrežovanými oknami. Pred kasárňami bolo niekoľko stolov a stoličiek, kde mohli vojaci posedieť, keď mali voľno. Vstup do kasární bol samozrejme strážený dvojicou vojakov, ktorí sa spolu o niečom bavili. Budova to bola dvoj poschodová a na vrchnom poschodí mreže na oknách neboli. Merina ti ticho povedala.
"Vo vnútri ich môže byť viac, ale väčšina asi bude spať. Zbrojnica je v podzemí. Ja by som sa tam dostala, ale určite neodnesiem železnú zbroj alebo zbrane pre nás oboch. Ale tých dvoch by som mohla zabaviť a ty by si prekĺzol dnu. Nejaký nápad?"

Rozmazlenost a slabost

Mám rád, když se Ariel směje. Vždycky to tak příjemně zvoní, ale moc často to není, neboť nejsem zrovna veselý společník. Jsem bručoun, mrzout, smutný černý pták, který umí akorát krákat na okolí. Přesto jednou za čas, nevědomky...
Kouká na mě zvláštním pohledem, nevím jak si ho vyložit, ale pak už se zase hihňá. A její největší strach je, že bude smrdět. Nedpokojeně si odfrknu a zavrtím hlavou. To děvče neprošlo žádnou pořádnou bitvou a neví, jak člověk vypadá po lítém boji. Pár kobylinců je pohádka v porovnání s lepivou směsí hlíny, krve a tělních tekutin. A někdy i vlastních tekutin. Většina žoldnéřů a vojáků to nepřizná, ale v bitvě se často pozvracíte z napětí, únavy a strachu...leckdy i hůř. A pro dívku to bude zajisté šok.

Vyšvihne se na nohy, jako zkušená kejklířka. Já tu ležím na zádech, jako želva nebo přežraný medvěd. Ochotně přijmu ruku a snažím se Ariel nestáhnout zpátky na zem. Nakonec stojíme na nohu oba. Usměje se a jde zkontrolovat koně. "Koně jsem už...no to je jedno." mávnu rukou za blonďatým třeštiprdlem. A chce lázeň. No tohle ? Koupat se dvakrát denně, to nedělá ani nejvyšší šlechta ! zakroutím hlavou. Ne nad jejím požadavkem, ale nad svou slabostí pro ni. Jiného panoše bych vyráchal v nejbližším žlabu a byl by rád. Jí jsem ochoten tu lázeň dopřát a to navzdory nechutně lehkému měšci. Však, kdo ví, kam nás další dny zanesou a zda-li bude ještě taková možnost.

Odrbu si botu od kobylince slámou, otřu i čepel meče a vydám se zpátky do hostince.
"Ještě jednu lázeň poprosím milostivá." usměju se na servírku a vysypu jí poslední mince z měšce. Nakonec se vyvalím do schodů a na pokoj. Mezitím se vysvleču ze zbroje a začnu jí čistit. Zanedlouho dorazí lázeň, ale to už mám natažená záda na posteli. Snad i lehce klimbnu než přijde Ariel.
"Vaše lázeň milostpaní." neodpustím si malé rýpnutí. Když už to platím, tak ať z toho taky něco mám. Sundám z postele prostěradlo a na jedné straně ho k trámoví přibodnu dýkou. Na druhé hrotem válečného kladiva. Hotovo, pléd visící ve vzduchu brání mému výhledu a já se můžu spokojeně válet dál. "A zkus mi nechat trochu mýdla." rýpnu si podruhé a natáhnu záda na postel. Hmátnu po lahvi vína, které nám dal obchodník, odšpuntuji jej a broukám si teskné písně severu. Nejsem sice dobrý zpěvák, ale jsem dobrý broukač.

Zoufalá doba si žádá zoufalá řešení

Když se mi vážně povede projít jeho obranou, jsem nejspíš překvapenější než on. Vítězně zavýsknu, ale moje radost je předčasná. To zákeřný zachycení vůbec nečekám. Radostné výsknutí se mění na překvapené... a pak už jenom chrčím, jak se snažím popadnout vyražený dech. "To...bylo...ech...podlý!" Hodnotím situaci zhruba ve stejnou chvíli, jako on. Neudržím se, a mezi lapáním po dechu se sípavě rozesměju. Ta radost aspoň z jednoho úspěchu tu pořád je.

Až pak si uvědomím, že jsme oba na zádech, těsně vedle sebe, obličeje na stejný úrovni. Pokládá otázku a civí na mě. Uh, cože? Čeho se bojím? Otočím se k němu a přestanu dýchat. Teď kdybych se jenom kousek natáhla... takhle blízko nikdy nebyl. V těch kukadlech jsem skoro ztracená.
"Já... uh.." skoro jsem to řekla. Ale svoje obranný mechanismy mám v provozu už moc dlouho na to, aby mě nechaly tak snadno na holičkách. Ale je to pořád těžší. Párkrát zamrkám, z očí se mi vytratí ten zasněný výraz a donutím se odtrhnout zrak. Prudce oddychuju, srdce mi splašeně buší. A nejspíš to není jenom právě skončeným tréninkem. Když se na něj kouknu znova, už mám zase pečlivě kontrolovaný výraz, s hraným pobavením, ale ještě pořád trochu zoufalýma očima. Musím zmizet.

"Zrovna teď se nejvíc bojím toho, že se takhle smradlaví vydáme na svoji první misi." Nervózně se zahihňám a rychle se posadím. Jsem moc vděčná za rozhodnutí, vzít si na sebe už špinavý oblečení. Vyšvihnu se na nohy a podám rytíři ruku. Moc dobře vím, jak špatně se mu zvedá v plné zbroji. Nicméně když se mi podaří dostat ho na nohy, je zase moc blízko. A já sama sebe ještě pořád nemám úplně pod kontrolou. Dělá si starosti, takže něco musí tušit. Takhle špatný to nikdy nebylo.
"Jdu zkontrolovat koně, a vy mezitím můžete zařídit ještě jednu lázeň, prosím?" Zářivě se usměju a následně zvolím strategii rychlého ústupu. Spěšně ho pustím, sesbírám svoje zbraně, i spadlou čapku, a aniž bych čekala na odpověď, zcela nevybíravě rychlým krokem zdrhnu do stájí.

Krkavec a slavík

K mému překvapení vezme výzvu k boji i mojí povýšenost celkem klidně. Útočí fintami, které jsem jí naučil. Poznám je bezpečně. Tolikrát jsem opravoval její pohyby a nutil jí to opakovat do úmoru, že poznám jen podle nakročení k čemu se chystá. Je rychlá, obratná a pružná. Její první elegantní finesu zablokuji mečem ještě v počátcích. Nedám jí šanci.
Při dalších jejích útocích citím, že i přes její únavu už útoky nabírají na té správné zuřivosti, ale ještě to nějak není ono. Při čtvrtém pokusu už začínám cítit bok. Děvče ví, kde mám stará zranění a určitě toho využívá. Nebo je to náhoda ?
Stále si držím ten povýšený úsměv. Pátý pokus jejího zuřivého útoku zmařím ošklivou šermířskou fintou, která zdánlivě míří na obličej protivníka. Při výcviku je obvykle nepoužívám, jsou příliš nebezpečné. Překvapení mé protivnice netrvá dlouho, neboť jí volnou pravičkou trhnutím za kyrys opět posadím do prachu. Nečestné a efektivní.
Při šestém pokusu hledím do její zadýchané, zuřivé, odhodlané tváře pokryté směsicí prachu a potu. Zuřivá špindíra. Šmudla.

***

Byla zima a já tábořil v území nikoho, loupeživé bandy, elfští rebelové, rabiáti a zoufalí ubožáci. Zlý čas a zlé místo. Bylo to po tom, co jsem přišel o svoji družinu. To zapraskání větvičky mi málem uniklo. Vymrštil jsem se na nohy s mečem v ruce. Vyzval jsem vetřelce, aby vstoupil na světlo. Tehdy byl můj hlas chraplavý z častého pití a spaní ve vlhku. Vypadal jsem spíše, jako žebrák než rytíř.
Zjistil jsem, že mířím hrotem na hruď malé blondýnky. V očích jí hořel odhodlaný plamínek a měla zatvrzelý výraz. Stejný měla poslední dva týdny, kdy mě pronásledovala. Stejné jako její výraz bylo ušmudlání šatů, obličeje a vlasů. Stáli jsme tam proti sobě dva ušmudlaní žebráci.
"Ty se nebojíš?" zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou...zuřivě. Nehodlala ustoupit a její promodralé rty byly pevně sevřené. Povolil jsem. Dostala mě. Šmudla.

***

Ta malá chvilka nostalgie mě stojí důležitý moment obrany, kdy jí můžu zastavit čepelí na dlouho. Ale už je za hrotem. Ráně nastavím pancíř a a pravičkou v okované rukavici zkusím zastavit její dominantní ruku. Má mě.
Má noha klouže po čerstvějším kobylinci a já předvedu velice nepovedený pokus o rozštěp a převaluji se na bok. V momentě, kdy bylo jasné, že upadnu a tohle kolo vyhraje, snažil jsem se jí zachytit. Zoufal jsem se nechtěl válet v kobylincích.
Pozdě válíme se oba na jedné hromadě.
"To..fuuu...bylo dobré" uznám, zatímco vydýchávám ten kejklířský pohyb a jenom otočím tvář na Ariel. Šmudlu. Pískle.
"Čeho-se-eh-bojíš-Ariel ?" řeknu mezi funěním a snažím se ignorovat kobylinec jen pár coulů od mé hlavy. Už nemám povýšený výraz. Setřela mi ho. Dostal jsem z ní zuřivost, kterou jsem chtěl. "Popravdě Pískle, čeho?" zeptám se znovu a nakrčím starostlivě obočí. Dnes to nějak není ona a já potřebuju vědět, že bude na misi v pořádku. Musím to vyřešit nejlépe teď, než pak před útokem.

Bojové šílenství

Samozřejmě jsem si zase naběhla. Na chvíli se tvářím dost kysele, když mi vrátí úder a žene mě ven na trénink. Ale to počáteční koktání za to snad i stálo. Když za ním zaklapnou dveře, jen neochotně se soukám do prošívanice a zase zpátky do kyrysu. Pod to si beru špinavé oblečení, abych si nezasvinila to čisté. A tak nějak doufám, že se pak Berengar plácne přes kapsu a zaplatí ještě jednu koupel. Upravím si culík, nacpu vlasy pod čapku... a na chvíli si sedám na postel. Zavřu oči. Dneska jsem nepředvedla zrovna ukázkovou emoční vyrovnanost, a potřebuju se aspoň trochu zklidnit. Je mi fuk, jak dlouho tam na mě bude čekat. Furt se mě drží pochyby jak tohle všechno zvládnu. Co na tom, že je zadaná, když na ní ten pitomec bude pořád zírat takhle. Bude to chtít všechno moje sebeovládání, abych neřekla nějakou hloupost. Navíc ona za to nemůže, není to ode mě fér. Soustředím se na pravidelný dech... nakonec mám pocit, že už to stejně nemá cenu.
Popadnu meč s dýkou a vyrážím na dvůr.

Berengar se rovnou staví do krytu a mě je už teď jasný, že budu svojí prostořekosti za chvíli hořce litovat. Ale statečně zaujímám beze slova bojové postavení. Nemám v úmyslu nechat se vyprovokovat. A pouštím se do akce... Snažím se neútočit úplně bez rozmyslu, využívám všechny finty, co mě učil... Aspoň jednou ho zasáhnout a srazit, a smazat mu ten povýšený úsměv...
I když jsem začala celkem v klidu, po několikátém sražení mé maličkosti na zadek, se mi do pohybů přece jenom zuřivost dostane. Snažím se využívat rychlost a obratnost. A aspoň jednou tomu syčákovi podrazit nohy! Ale nezvyklá tíha kyrysu mě zpomaluje a tupí mojí obvyklou obratnost. Za chvíli funím a jsem zpocená skrz na skrz, ale po pátý se zvedám na nohy. Čapka mi dávno ulítla kamsi do prachu. Šklebím se z toho vypětí a tvářím se nejspíš jak zuřivý kokršpaněl.
Ale po šestý se vrhám do útoku absolutně odhodlaná projít přes jeho obranu a dostat se skrz.