Na švestkách

Ariel opět vrčí. Ano je malinko vznětlivá, ale kvůli tomu, že Merinu lze využít k pomotání stráží...to mi nejde do hlavy. Přemýšlím, že to možná přece jenom není o tom, že Merina je zlodějka. Samozřejmě ! Jak jsem mohl být takový hlupák. Někdy jsem opravdu necitlivý pařez. Možná proto je zvyklostí mít za panoše chlapce.
Mé panoše se chvilku k pomoci nemá, ale pak nakonec přijde. Sleduji její pohyby a uvědomuji si, že mé domněnky budou pravé. Je to nefalšované a upřímné, jako celá tahle dívka. Upíná mi tu zbroj, rytíři, který jí vypraví o česti, oddanosti či mravním kodexu. A já ? Celou tu dobu ignoruji její pocity. Tohle se musí vyřešit. Chápu to, celé ty roky jí do hlavy vtloukám, že boj musí být čestný a teď najednou plánuji lsti, přepady a zabíjení spících mužů. To je silně nerytířské a i když si to válka žádá, nemohu to nechat jen tak bez vysvětlení.
Má strach, oprávněný. Válka vždy na lid dopadne a nikdy ne dobře.Ale těžko si představit ještě horší utrpení, než to co nelid provází teď.

Nakonec je panoše hotové a obdivuje svou práci. Zbroj sedí dobře a já udělám pár zkusmých pohybů, jako vždy. Pak přijde rána, kterou nestihnu vykrýt. Já úplně zapomněl přes všechny modlitby na míst a čas srazu ! Něco tak prostého, jako chtíč ovládlo mou mysl a já se zapomněl... No hezky jsem to pokrákal, jak se říká u nás. A ona to ví ! zděsím se a na tváři se mi na vteřinu objeví zděšení. Tak rytíř, vzor, to všechno může být ztraceno.
"Já...no...samozřejmě. Pamatuju si co říkala." vysoukám ze sebe asi tak obratně, jako je člen těžké jízdy schopný dojít na latrínu...v plné zbroji. Ona se směje a v očích vidím to její "Ha, dostala jsem tě. Teď se ukaž rytíři. Pískle ti to nandalo.". Sáhnu po meči a mírně si odkašlu, jako bych potřeboval uvolnit hrdlo."Fajn pískle, když souboj tak souboj."
Svatý Kleofáš stojí při mně, protože mě osvítí skvělý únikový plán z této situace.
" A ty už jsi připravená ? Kde máš prošívanici ? Myslíš, že tě pustím do boje aniž bych tě naučil používat zbroj ?" klepnu jí do kyrysu a na tváři mám široký a spokojený úsměv. "Vem si meč a dýku, počkám dole na dvoře. U stájí." řeknu naposledy a rozloučím se s nonšalantní úklonou. "Já ti dám, dělat si legraci z rytíře."

Seběhnu schody a počkám na dvoře, jak jsem Ariel říkal. Ona v sobě chová nějakou zášť a tu je nejlepší upustit v souboji, třeba až si vybije prvotní frustraci...třeba otevře své srdce a bude chtít, abych naslouchal jejím pochybám. Páčit to z ní nemá smysl. Je tvrdohlavější než já. Tedy občas.
Jakmile se objeví na dvoře vytáhnu meč z pochvy a zatočím s ním ve vzduchu. Postavím se do pozice ocasního krytu. Složitý kryt, ale není při něm vidět ostří meče, protože je schované za šermířem. Útoky jsou tak velice nepředvídatelné.
"Tak se ukažte slovutné panoše." vyzvu jí a snažím se, aby to znělo dost povýšeně. Chci vidět její vztek a a bojovou slepost. A nehodlám jí šetřit. Čeká nás válka, takže jí klidně strhnu za cop k zemi nebo nakopnu pod koleno. Všemi prostředky jsem rozhodnutý dát jí do těla. Samozřejmě jí nehodlám zmrzačit, jen unavit a vyválet v kobylincích.

Je to pitomec

Berengar najednou obrátí oči ke stropu a já zmateně vzhlédnu taky. Vidí tam nějaký hmyz? Když se ale otočím zpátky k němu, je mi to najednou jasný. On se snaží zakrýt... no to si dělá srandu! Prý se to bude hodit k motání hlav strážných... no jasně. A co tvoje hlava? Pitomče.
"Jasně." Procedím skrz zuby a snažím se neznít jako zuřivý medvěd. Vzpomenu si na tu eskapádu u kováře... Meriny by se určitě zastal. Kdežto mě jenom držel za rameno, abych neudělala nějakou hloupost. Zuřivě mrkám, abych zahnala vzteklé slzy a snažím se pravidelně dýchat.

Obléká se a já ho chvíli uraženě nechávám být a předstírám zaujetí vlastními zavazadly. Až když se začne potýkat s pancířem, spolknu hrdost a přesunu se ke všem těm přezkám. Postarám se, aby zbroj správně seděla a aby bylo všechno správně utažené. Snažím se soustředit na práci a ne na ten předchozí rozhovor. Musím si dávat pozor, abych řemeny neutahovala moc vztekle a nějaký neurvala.
Berengar chce zřejmě také odvést pozornost, protože položí zase jinou otázku. Zamyšleně k němu vzhlédnu a dám si trochu na čas. Zatímco utahuju další řemínky, snažím si představit, co nás vlastně čeká. Tohle budou jenom první dílčí krůčky. Získat orky, obsadit usedlost... král na to bude určitě reagovat. A přeroste to v otevřený spor. Zamíchali jsme se do velký věci, která dost možná změní podobu celého království
"Bojím se..." zamračeně přemýšlím, jak to formulovat. "... jak tohle všechno dopadne na lidi. Bojím se aby na tom pak nebyli ještě hůř než teď." To ostatní mi zatím prostě tak úplně nedochází.

Utáhnu poslední přezky a zálibně si svojí práci prohlížím. Pak najednou v mnohem lepší náladě vzhlédnu.
"Chystáte se teď někam do boje, Sire?" Zeptám se nevinně. "Já jenom, že Merina říkala, že se sejdeme až zítra brzo ráno." Líbezně se na něj usměju a jen těžko skrývám škodolibý podtón. Aspoň nějaká radost mi na tom světě ještě zůstala.

Rytíř Pařez jméno mé

Její chování je divné. Obvykle je drzá, ale neblábolí. Asi jsem její myšlenky přečetl výborně. Vida, obvykle mi dělá problém odhadnout myšlenky žen, a aby taky ne ! Coby chlapec a adolescent jsem byl vychováván mezi muži a to převážně vojáky a rytíři. Tam se veškeré věci říkají napřímo a když je spor, řeší se většinou pěstí. Teď jsem si, ale jistý, že jsem trefil do černého.
Když se omluví, jenom spokojeně přikývnu. Hodné pískle.
Natáhnu se pro pytel ve kterém je prošívanice a kroužková košile. Zrovna, když zalovím, abych vytáhl obsah položí Ariel otázku. Otázku, kterou jsem nečekal. V hlavě se mi vybaví Merina a její přednosti. A ta představa je tak konkrétní, že naprosto minu další větu své panošky. Stočím pohled ke stropu a přehodím si pytel na kolena, abych zamaskoval důsledek svých hříšných představ.
"Ehm...no to...zajisté je." vypadne ze mě dost rozpačitě, byť se snažím znít naprosto normálně. "Ale to se bude hodit například k pomotání hlav strážným." plácnu první logické odůvodnění, které mě napadne a zabloudím pohledem po stropě. Nechci, aby mé panoše byť tušilo, že se mě dotkla tak přízemní pudová záležitost. Ne, teď před nejtužším bojem jejího života a možná i mého.
Nemůžu tu sedět věčně, vypadalo by to divně. Vytáhnu z pytle věci a položím je na postel. Prohlédnu si prošívanici a, když se zvedám snažím se jí držet před sebou. Nakonec se otočím zády k Ariel a začnu na sebe nahazovat první vrstvy. To jde rychle, ale s pancířem je lepší nechat si pomoct. A ona je zvyklá mi pomáhat. Tak jen tiše zaúpím a prosím v duchu patrona, ať nic panoše nepozná. Jakmile se Ariel přiblíží přemýšlím, jak odvést pozornost od tématu Merina. A je tu otázka na kterou potřebuji znát odpověď.
"Máš strach Ariel?" zeptám se snažím se, aby můj hlas zněl klidně. Já mám strach. Ne ze smrti, ne z boje, ale z toho, jak nás válka změní. Jak ji změní, takové hodné a čisté děvče.

Můj tým je tedy daný. Berengar, Ariel, Merina. Vida, nakonec je zjevné, že Merina a Hefard jsou milenci, to nám hodně usnadňuje situaci. Rytíř i panoška by byli blázni, aby za této konstelace vymýšleli nějaké nesmysly. A jako blázni dosud nepůsobili. Jen docela maličko.

"Nezlob se," obrátím se ještě na Malikaje, kterému jsem zhatil naději na jemu milejší plán, než se vrátí ke své skupince.

Teď tedy k činům. Naše skupinka se dočasně rozpadne. Osmdesát zlatých nechávám ležet na stole k dispozici zbylým skupinám. Sám poberu své věci a vyrazím do ulic s Merinou, kde ji zahrnu otázkami. Nejprve opakuji seznam potřebných věcí.

"Město trochu znám, ale jsou to už léta, co jsem tu nebyl. Kde co z toho seženeme? Co se týče listin.. neumím je padělat, i když krasopis zvládnu a nějaký ten pečetní vosk také seženu. Když ale listinu budu předávat osobně, dokážu výrazně zvýšit šance, že ten kdo jí převezme, bude obsahu zcela důvěřovat."

Pak se snažím sesumírovat, jaký je tedy plán. Abych byl upřímný, připadal jsem si při tom plánování dole trochu jako pitomec. Zatímco všichni ostatní moudře přikyvovali.

"Omlouvám se, ale moc nepochopil to s těmi deseti vojáky. Jaká že jsou pravidla? Musí nás z města vyrazit deset? Nebo nás musí být nejméně deset u dolu? Jak to jako uděláme? Bude nás krýt ten vůz? Jako že tam jsou ostatní? To jsou vojenské vozy u té brány? A koně tam jsou také nebo nějaké máme? Krom Berengara a Ariel?
Nebo se k nám má přidat nejméně šest vojáků z dolu, až požádáme o vydání některých orků?"

Podívá se na mě tak nějak všelijak. Omluvně pokrčím rameny. Jaké jsou zvyky místních vojáků jsem nikdy neřešil.

"Vůz u brány by nemusel být takový problém, jakmile budeme mít uniformy. Mohl bych navíc požádat nějakého žebráka o pomoc, aby na chvíli odvedl pozornost, kdyby to neprobíhalo hladce."

To bylo o fous

Deset vojáků. To už je slušná eskorta. V tomhle počtu... a pokud Borzan a Merina nejsou bojovníci... Ale při dobrém naplánování... a možností střelby... by to neměl být problém. Snad. Bude to tentokrát skutečný boj... Ne že bych nikdy nebyla v akci... Nebo neprolila krev. Ale tohle bude skutečnější. Půjde o mnohem víc, než o obranu bohatých kupců, na jejichž životech nám mnohdy záleželo míň než na jejich penězích. A nebudu mít kolem sebou celou jednotku žoldáků. Bude nás málo... Životy tolika orků leží jenom na našich bedrech. Ta zodpovědnost je skličující a zavazující zároveň. Ale Berengar to vidí stejně. Zvládneme to.

Mezi rytíře a Merinu vstoupí Borzan. To gesto mi přijde tak nějak významné... On to ví...? Trochu poplašeně se rozhlédnu. Berengar se tváří nechápavě. Jak jinak. Dovolím si vděčný úsměv směrem k Borzanovi a pak zase klopím oči k zemi. Páni, vážně jsem tak nápadná? Musím se víc ovládat.
Pohled držím sklopený po zbytek diskuze. Už jsem dneska řekla dost. A nemůžu si dovolit další odhalení. Nechala jsem se unést, a teď se za to hluboce stydím.
Nicméně mi neunikne rozhovor Meriny s Hefardem. Srdce mi při těch slůvkách poskočí. Je zadaná! Jen horko těžko potlačuji spokojený úsměv. Musím chvíli předstírat, že se drbu na nose a zakrýt tím na chvíli svoji tvář, než se mi zase podaří výraz ovládnout. Hned ji mám o chlup radši... Ale stejně... má až moc hezkou postavu, než abych ji mohla mít úplně ráda. Pískle... To je to, co vystihnuje mě... až moc mrňavá, až moc hubená, až moc šlachovitá... Vypaluju díru do podlahy a jakmile Berengar zavelí k odchodu, úlevně vydechnu.

Rytíř odchází... a na mě zase zbývají ty praktické věci. Všechno je při starém. "Sire, počkejte." Zabrzdím ho ještě, aby mi neutekl a otočím se k Merině s Borzanem. "Kde a kdy se sejdeme?" Podívám se na Merinu, u které předpokládám, že město zná lépe. "Je tu nějaký výrazný orientační bod, který snadno najdeme? Kolik času na to všechno potřebuješ? Můžeme ještě s něčím pomoct?" Vychrlím na ní všechny svoje otázky najednou. Až jakmile mám uspokojivou odpověď, a mám v paměti pečlivě uložené místo srazu, následuji Berengara ven.

Skrz město se žene jak kdyby mu byl v patách nějaký démon. Občas musím popoběhnout, aby se mi neztratil. A asi je to dobře. Nemusím se tak rozhlížet nikde po okolí. Pohledu na šibenici se urputně vyhýbám. A pod tíhou svého nového kyrysu už se trochu prohýbám. Docela se pronese.
Jakmile dorazíme do pokoje, rytíř začíná balit. Trochu žalostně koukám na měkkou postel. Doufala jsem aspoň v jednu noc pod střechou. Snad nám ještě vrátí peníze, když odjedeme už dneska.
Rytíř mě najednou osloví... nezvykle vážně... a ukáže na postel. Ajaj. Něco jsem vyvedla. Posadím se a vyčkávám... Merina. Když řekne to jméno, zatrne mi... všiml si pohledů... Ou... Nenene, nemohl na to přijít.
"Není to tak, jak to vypadá!" Vyhrknu spěšně. Teda... Moment. On si myslí, že mi vadí, že je zlodějka... Nevěřícně na něj zírám. Zaklapnu pusu. Je mimo. Jako vždycky. "Teda... A-ano, samozřejmě. Je to přesně takhle." Koktám spěšně, abych zakryla rozpaky. "O-omlouvám se."
Najednou nevím, jestli se mi ulevilo, nebo mám chuť omlátit mu hlavu o stěnu, aby konečně prozřel. Bylo by skvělý zbavit se toho tajemství a nemuset to v sobě pořád dusit. Na druhou stranu, teď jsme se přidali k odboji. Teď to začíná být zajímavý. A já bych musela odejít... Ne, je dobře, že nic neví a musí to tak zůstat.
"Je krásná, co?" Neudržím se, a hraně konverzačním tónem položím otázku, která mě trápí od chvíle, co jí dali k nám do skupiny. Nutně jsem to chtěla slyšet od něj. Nejspíš jsem toho sebetrýznění ještě dneska neměla dost. "Nebudu jí soudit a budu se snažit jí věřit." Doplním ještě na závěr, a pohled zavrtám kamsi k jeho botám.

Porada družiny

Čekal jsem námitky na svůj návrh k dobytí dolu. A daleko horší než, které vyvstaly. Vyslechnu si všechny členy naší skupiny. Ariel má bystrý úsudek. I já myslel na listinu s pověřením, ale zároveň věřím, že dostatečná drzost a pár výhružek by splnilo účel stejně...s trochou štěstí. A vypadá to, že na něj budeme muset spoléhat, protože pečeť je na nedostupných místech.
"Deset vojáků by neměl být problém. Při útoku ze zálohy a koňmo je pobijeme." zamručím a jsem o tom přesvědčený. Vlastně tím získáme víc zbraní pro orkské otroky a oslabíme posádku o sedminu.
Mezi mě a Merinu se zamíchá Divous. Smysl toho gesta mi uniká a tím spíše omluvný pohled. Rozhlédnu se po ostatních. Něco mi uniklo ? zamračím se. Až pak mi to dojde podle výrazu Ariel. Merina se jí z nějakého důvodu nelíbí a já tuším. Své panoše jsem tak dlouho vzdělával v rytířských ideálech, že zajisté nedokáže přijmout spolupráci s bývalou zlodějkou. Až budeme o samotě musíme si o tom promluvit, každý má přece právo se napravit.

Nakonec se dohovoru opět vloží Hefard. Tvrdí, že není velitel. Je to hloupost, je to přirozený vůdce a ti lidé ho následují z vlastní vůle. Spíš z něj mluví skromnost. Nakonec se rozloučí se svou láskou, naší zlodějkou. Stáčím pohled do strany a následně na špičky bot. Tak nějak cítím, že mi to nepřísluší pozorovat. Dokud Hefard neodejde zkouším si vzpomenout, kdy naposledy jsem si překartáčoval boty. asi je to dlouho, protože to červené bahno na boku tam je již druhý týden.
"Samozřejmě." odpovím Hefardovi na rozloučenou.

To, že chce Hefard dopřát, alespoň důstojný odpočinek těm nebožákům je šlechetné. A já přemýšlím, že na světě vlastně zůstalo ještě spousta dobra i když je přikryté všemi těmi hrůzami, stále tu je. Horší je, že hrůz bude přibývat a Rémus tomu rozhodně výrazně pomůže.
Nakonec se vrátíme k tématu.
"Pokud se o ty věci postaráte budu vděčný. Co seženete je na vás. Já a Ariel se půjdeme sbalit do hostince. Nám brnění netřeba, máme vlastní. Vy zvolte spíše lehkou zbroj. Například dlouho prošívanici." kouknu se na oba naše tiché bojovníky. U Meriny by alespoň rozmazal ženské křivky. Ty křivky...."Kleofáši ! Pomoc !"

Kývnu na Ariel a pokud se Borzan s Merinou budou chtít zdržet požádám někoho z ozbrojenců, aby nás vyvedl ven. Dění venku jsem rozhodnutý naprosto ignorovat a vnitřně se připravuji na všechny možné varianty, které se mohou přihodit. Cestou dokonce svírám symbol svatého Kleofáše...to je ale z jiných důvodů.
Držím dlouhý krok, takže Ariel bude muset nasadit tempo a zastavím se teprve až za dveřmi pokoje. Ihned začnu tahat zpod postele svojí zbroj. Postupně vytahuji z pytlů zbroj. Pořád mám pocit, že jsem na něco zapomněl. Vlastně Ariel byla... vzpomenu si a ztuhnu s hrudním pancířem v ruce. Odložím ho na postel. Pár minut jistě můžeme obětovat na promluvu. Je důležité, aby měla v boji čistou hlavu.
"Ariel." oslovím ji a ukážu jí na postel. Sám si sednu naproti.
"Eeeeeem..." přemýšlím nahlas, jak začít. "Merina. Všiml jsem si těch pohledů a myslím, že je potřeba si o tom promluvit." říkám naprosto klidně, jako ostatně vždy. "Víš ta žena je..." soukám ze sebe pomalu, jak se snažím správně formulovat zbytek věty "...je to možná zlodějka, ale nyní je na správné cestě. Cestě pokání. Neznáme její příběh a tak je lepší nevynášet žádné soudy. Ani sama v sobě. Budeme se muset spolehnout na její schopnosti a věřit jí. Rozumíš ?"

ODBOJ

Berengar predstaví svoj plán a Merina pozorne počúva. Keď naznačil, že by mohlo byť v jej silách ukradnúť varkoč, zamyslela sa s prižmurenými očami a potom s malým úsmevom prikývla. Očividne ju aj napadlo, kde by sa dal taký varkoč získať. Na jeho ďalšie slová ale musela niečo povedať.
"Desať. Musíš si vypýtať eskortu desiatich vojakov. To je pravidlo, pretože keby sa potom mali vrátiť, musí ich byť minimálne desať na cestu cez krajinu. To je pravidlo. A otvoriť zámky na reťaziach by som mala zvládnuť so šperhákom."

Ariel mala skvelú poznámku o tom, že by mali mať aj nejakú listinu a mala pravdu. Merina sa pozrela na Ariel a odpovedala jej.
"Správne, budú vyžadovať príkaz s kráľovskou pečaťou. Vlastne, s takým príkazom, by ti vydali orkov aj všetkých, ale k tej pečati sa nedostaneme. Je v hrade. Ale môžeme to skúsiť aj bez toho. Možno ich na desať orkov nejak ukecáme."

Do toho sa vložil Borzan, ktorý uvažuje o tom, na ktorú prácu by sa hodil lepšie. Malakai ticho stojí a tiež vás počúva.
Borzan nepriamo navrhol, aby ste sa skúsili s banditami spojiť, ale na to sa Merina zasmiala a sadla si na stôl.
"Pff, tým ide len o vraždenie, znásilňovanie a okrádanie ľudí. Rozhodne nie sú na rovnakej strane ako my. Zabijú jak človeka, tak aj elfa a je im to úplne jedno."

Borzan oslovil Hefarda, aby rozhodol, kto by mal byť na akú úlohu ten pravý. Hefard pristúpil k Borzanovi, položil mu ruku na rameno a povedal.
"Pre priateľov som Hefard, nie som tu velitel. Áno, možno by sa to tak dalo povedať, ale odboj bude fungovať aj keby som tu ja nebol."
Potom sa usmial na Merinu a povedal.
"Merine dôverujem tak, že by som jej zveril svoj vlastný život. Vaše zručnosti a schopnosti ešte nepoznám, ale verím, že ona vám bude nápomocná vo všetkom, čo by ste potrebovali. Myslím, že by ste mohli ostať pokope Divous, ak je s tým Malakai v pohode."
Malakai prikývol a odišiel k svojej skupine.

Hefard pristúpil k Merine sediacej na stole, naklonil sa k nej a dali si poriadnu pusu. Ona ho chytila za líce a keď sa odtiahol, tak sa naňho zamilovane usmievala.
"Musím ísť." Povedal a ona mu odpovedala.
"Ja viem. Milujem ťa."
Potom sa Hefard otočil k vám a pri odchode vám povedal.
"Dajte na ňu pozor, aby nerobila žiadne hlúposti. Ešte ju budem potrebovať." Usmial sa na vás a odišiel z miestnosti preč.

Merina sa na vás pozrela a povedala.
"Asi išiel zariadiť, aby sa tým úbohým elfom dostalo poriadneho pohrebu. To je to najmenej čo ešte pre nich môžeme urobiť. Hef na tom trvá a stále sa to snaží vybaviť, ak niekto zabije nečloveka."
Potom sa nadýchla a vrátila sa k téme.
"Takže, varkoč, nejaké uniformy a skúsime padelat príkaz s pečaťou. Myslím, že na začiatok by to celkom šlo a cestou to domyslíme viac. Divous, hovoril si, že by si mi mohol pomôcť s tým kočom? Nejaké koče sú pri hlavnej bráne, samozrejme strážené. Potrebujeme tam zapriahnúť kone a výjsť cez hlavnú bránu. Alebo to riskneme bez koča, len si zoženieme plášte, brnenie a kráľovskú vlajku."

Teprve když kovář vstane, docením jeho ohromnou postavu. No tedy! Velký muž ve všech směrech. Jeho jednoduchý plán je ten nejlepší možný. Se všemi, co se postupně představí, vyhledám oční kontakt a na pozdrav jen kývnu. Všichni mají můj nekonečný respekt.

Usměju se na Malikaje: "Určitě ti nebudu bránit se se mnou prohodit. Na druhou stranu... " Na druhou stranu mě to táhne k Ariel a Berengarovi. Ale je to jen malicherný pocit. Možná jsou tu ty sympatie prostě jen proto, že jsme všichni tři teprve teď vkročili do neprobádaných vod.

"Na druhou stranu si věřím na tu první část jejich plánu. Oklamání strážných. A to hodně. I bez pečeti."
Ušklíbnu se.
"I když vždy je to trochu o štěstí. Kdo zrovna bude na stráži a tak."

Po očku celou dobu sleduji Ariel, jak těká pohledem z Berengara na Merinu. Pak chvíli dělá, že nic. A pak znovu. Merina, Berengar. Aby nám tu ještě nevznikly nějaké potíže. Žárlivost dokáže někdy zastřít pohled i v takových případech, kdy máte mnohem větší cíle.

"I Merině bych mohl pomoci se proplížit do správných míst. Odlákat pozornost jinak než hlučným bojem." Pokusím se vstoupit mezi Merinu a sira z Calchestru a třeba tak trochu uklidnit jeho oddanou chráněnkyni.
Po žertu na závěr pohlédnu na rytíře, jak to přijme, abych případně hned omluvným gestem otupil hrany.

Nerozhodně pokrčím rameny.

"Líbí se mi vlastně oba úkoly. Každého lukostřelce zas může být zoufale třeba při následném dobývání Greeshova sídla. Ale lepší by podle mého bylo je nedobývat. Pokud ho ovládají bandité.. nestojí na stejné straně jako my? Ale to je daleko. Bude čas to probrat později."

Někdy je lepší nechat rozhodnutí na přirozené autoritě, která se v situaci vyzná, obrátím se proto na Hefarda.

"Co myslíš, veliteli, kde budeme platnější?"

V srdci odboje!

Merinina pochvala se ode mě odrazí jako od štítu. Z nějakýho důvodu mám pocit, že to myslí ironicky.
Soustředím se na ostatní mluvící a snažím si zapamatovat jejich jména, nebo alespoň úlohu. Pro budoucí fungování se to bude hodit. Máme tady kováře, který je dost nepřehlédnutelný. Potom jednoho kněžího... Rozebírají si úkoly a očividně aspoň trochu vědí, co mají dělat. Je to vzrušující být součástí něčeho takového!

Naším směrem se vzápětí vydá Merina. Střelím pohledem po Berengarovi. Nedívej se na ní, nedívej se na ní... dívá se... líbí se mu... Za ty roky to poznám líp než kdokoliv jinej. Je nápadnej tím, jak se to snaží schovat. Nikdy jsem nebyla alkoholik, ale najednou tu nutkavou potřebu něco do sebe obrátit, padnout pod stůl a ponořit se do bezvědomí, naprosto chápu. Žena přijde až k nám a začne se představovat. Je i docela vysoká... nebo rozhodně vyšší než já. K Berengarovi má ideální výšku. Zaskřípu zuby tak silně, že jsem chvíli přesvědčená, že to museli všichni slyšet, a než se zase ovládnu, tvářím se jakobych kousla do citrónu. Kdyby aspoň mluvila jako nevzdělaný zabedněnec. Ale vyjadřuje se srozumitelně, a mě to jde na nervy.
Ahh, tohle je přece směšný... umím být profesionál. A taky že budu!

Vzápětí se k nám přichomýtne ještě jeden zdejší lukostřelec, Malikaj. S profesionálním zájmem si prohlédnu jeho luk a šípy. Jestlipak je lepší než já?
Rytíř následně začne představovat plán a já jsem vděčná, že můžu koukat zase na něj. Snažím se soustředit, ale když pověří sehnáním varkoče Merinu, musím bojovat s nutkáním vyškrábat jí oči. Je to rytíř! Nemělo by mu vadit, že tu máme zlodějku?
"Je to dobrý plán, Sire." Až na jednu drobnost. "Ale hodilo by se nějaké pověření s pečetí od krále... nebudou věřit jenom slovu, varkoč si může sehnat každý." Prostě nevěřím, že by mu jen tak na dobré slovo předali deset orků. A nemám v úmyslu ho kamkoliv pouštět bez pořádnýho krytí. Otočím se neochotně k Merině. Profesionál, profesionál..!! "Zvládla bys sehnat i něco takového?"
Taky mi pořád vrtá hlavou bod číslo tři. Dobytí dolu jenom s deseti orky, i když v noci a s momentem překvapení, proti přesile, nebude nic jednoduchého. A zabíjet spící vojáky mi je tak nějak proti srsti, i když to jsou parchanti. Ale přímý útok by byla sebevražda. Rozhodně bych se radši připojila ke skupině osvobozovatelů. Zatím k tomu ale nic dalšího neříkám a jenom přemýšlím.

Válečná rada

Výběr úkolu je Hefardem schválen. Ariel si vede na výbornou a výběr taktéž podpoří. Spokojeně jí přikývnu. Věrnost, zdvořilost a odvaha, tři rytířské zásady, které bez chybičky naplňuje. A za zdvořilost sklízí uznání od naší nové společnice. Když si vezmu, že k dokonalosti v oblasti etikety měla takové mezery...přemýšlím, jestli mi to nedělá na truc.
Z přemítání mě vytrhne Hefard. Poslouchám jeho slova a nasadím přemýšlivý výraz. Vlastně to vypadá, jako když se mračím a zároveň se koušu do spodního rtu. Sedmdesát vojáků v plné zbroji jistě i s nějakým byť třeba mizerným opevněním. Vojenská zvyklost velí mít převahu tři ku jedné. A my jsme čtyři. Bez pomoci orků to nepůjde. přemítám a v hlavě se mi rodí plán. Plán tak drzý že by mohl vyjít.

Promluví muž, který se představil jako Divous. Zvláštní jméno a oproti jeho vychování a zjevu působí dost barbarsky. Sdělí nám, že není vhodným členem skupiny, která má útočit na důl. Chápu to a respektuji. Přiznat, že jeden v něčem nevyniká je těžší, než se chvástat přednostmi. Vím to sám moc dobře, neboť mi trvalo dva týdny, než jsem přiznal, že Ariel je daleko lepší střelec než já.
Nakonec se projeví štědrým darem a skvělým nápadem na osvobození zajatců. "To je šlechetné mistře Divousi." neodpustím si projevit uznání nad jeho štědrostí. Vskutku zajímavý muž.

Představí se další dva muži. Kovář a duchovní. Uznávám, že kovářův plán je lepší než co bych kdy vymyslel já. Oproti tomu plnění druhého úkolu má zatím jen neurčitou formu. Věřím, ale že si s tím poradí a můj, vlastně náš úkol je jinde.
Přistoupí k nám žena. Vskutku krásná žena. Když se přistihnu, že obdivuji její tvář a křivky, musím zavolat na pomoc Svatého Kleofáše. Jako vždy mi pomůže, já se jí tak vydržím dívat do očí a udržím si neprostupný výraz. Zlodějem není ten, kdo uzme cizímu, aby z hladu nepomřel on nebo jeho bližní a ani okradený. zacituji si v duchu jedno z mouder mého patrona. Nevím zda u ní tomu tak bylo, ale započatá cesta pokání je sama o sobě dostačující. Než se stihnu nadechnout, abych jí odpověděl přitočí se dlouhovlasý lukostřelec a nabízí výměnu.

"Mistře Divousi, rozhodnutí je na vás. Pokud preferujete pohyb v ruchu města, tak je výhodnější vás mít tady. Nicméně tak ušlechtilého a chytrého muže budu mít rád u sebe i v dole." usměji se na něj a otočím se zpátky k Merině.
"Sedmdesát mužů je silná posádka. Bez pomoci orků to nikdy nepůjde." povzdechnu si, ale pak se povzbudivě usměju. Otočím se na Ariel.
"Jak přesvědčíme velitele dolu k vydání orků ?" zeptám se, ale vzápětí si hned odpovím "Hezky ho poprosíme."
Malinkou chvilku počkám, než se usadí na tvářích zmatené výrazy. Říkal jsem, že ten plán je drzý až hanba.
"Vysvětlím. Právě teď se nahoře děje...to co se děje. Změna komandatury je komunikována vojsku vždy s předstihem. Zahrnuje to ceremonie a často změny ve velení jednotek. Dá se předpokládat, že již vědí co se tu děje s elfy. A toho využijeme." nastíním vhodnost podmínek.
"V první fázi budeme potřebovat varkoč v královských barvách. Což se schopnostmi, které má k dispozici naše skupina zřejmě nebude problém. Že?" podívám se tázavě na Merinu. Varkoč by ukrást mohla, jinak je jako zlodějka, no k ničemu. Přinejhorším můžeme přepadnout nějakou hlídku. "V druhé fázi využijeme šlechtického postavení a královských barev. Vojenský žargon a návyky se nezapomínají. Dojedu do dolu, jako prodloužená ruka Rémuse a vyžádám si k popravě ve městě deset orků. Starých, aby v dole zůstala mladá síla. Zároveň vyptám i eskortu pěti mužů. Nalákáme je kus od dolu a přepadneme ze zálohy. To nám poskytne nějaké zbraně a společně s našimi rezervami budeme mít vyzbrojenou útočnou skupinu veteránských válečníků." řeknu takřka jedním dechem a dám si jen pár okamžiků než začnu mluvit dál. "V třetí fázi se proplížíme do dolu. Jedna skupina zaútočí na spící jednotky a druhá začne osvobozovat otroky." dokončím konečně. Ano vím, že ten plán je komplikovaný, ale proti takové přesile neexistuje nic jednoduchého. "Bude se také hodit nářadí na sundání okovů, ale to by mohl poskytnout pan Burez."