PLÁN ÚTOKU

Berengar sa ujme slova a hneď dá najavo, že má nejaké skúsenosti s plánováním a hlavne s bojom. Hefard ho pozorne poslúcha a na jeho výber úlohy prikývne hlavou. Ariel tiež súhlasí, ale po jej oslovení Meriny, sa Merina usmeje.
"Hmm, vzácná paní, to dievča sa mi páči."
Hefard ukázal na mape na dol a na možné panstvo, ktoré by sa dalo dobiť a vysvetlil.
"V dole je podľa naších informácií tak sedemdesiat vojakov, rozhodne to nepôjde tvrdou silou, budete musieť na to ísť chytro. Ale ak sa vám to podarí, najlepšie bude obsadiť toto staré Greeshovo sídlo. Je to len pár hodín cesty od dolu, takže by ste to mali stihnúť za tmy. Za denného svetla by to bolo riskantné. Obsadili ho banditi, ale počet je nezmámi. Čo sa týka spojencov, tak ich tam vonku mnoho nemáme. Dalo by sa povedať, že to čo tu vidíte, je asi to najviac čo odboj má."

Potom sa reči ujal Divous, ktorý by radšej vzal inú úlohu, a navrhol možný cieľ, odkiaľ oslobodiť otrokyne a ešte vyložil na stôl osemdesiat zlatých. Hefard sa pozrel na mešec a prikývol.
"Osemdesiat zlatých? S tým by sa dalo niečo urobiť. Vykúpiť niekoľko otrokov a ešte aj zakúpiť zásoby. Toto naozaj pomôže, máš moju vďaku."

Od stola sa ozval pomerne veľký chlap.

"Zdravím novú krv, ja som Burez, kováč náradia. Vezmem si tú prvú úlohu na starosť. Zajtra po zatmení budem vyvážať voz s ukutými lopatami a motykami. Niekoľko menších uprchlíkov ukryjem na spodku voza a niekoľkých budem vydávať za svojich. Že sú to moji otroci a pomáhajú mi s nákladom. Potom sa otočím a urobím to znova, keď sa vymenia strážci pri bráne. Ale ešte to domyslím."

Za ním sa ozval muž v plášti.

"Vitajte priateľia, ja som Quentin, slúžim vo svätini bohyne Mara. Ak môžem, vezmem si na starosť druhú úlohu. Vykúpime, alebo zachránime toľko duší, koľko to len bude možné."

Zdá sa, že ostatní sa už poznajú naozaj dobre a automaticky sa roztriedili do skupín, bez jediného slova. Hefard ukončil túto poradu slovami.
"Výborne, vietci viete čo treba uobiť, poraďte sa medzi sebou a vymyslite to, ako uspieť. Všetci tu, aj tam vonku na vás spoliehajú."


Merina k vám pristúpila bližšie a predstavila sa.
"Takže, ja som Merina a rada vás poznávam. Padla tu otázka na moje schopnosti a tak v sklatke by som sa asi opísala tak, že sa dokážem dostať kamkoľvek a rovnako aj odtiaľ zmiznúť bez stopy. Kedysi som sa živila ako zlodejka, viem nie je to nič čím by som sa mohla chváliť, ale myslím, že aspoň teraz aj z toho zlého dokážem vyťažiť niečo dobré. Všetci máme svojích démonov že? Takže, máte predstavu, ako odtiaľ dostaneme tých päťdesiat zelených svalovcov?"


A než Divous stihol niečo povedať, pristúpil k nemu muž s dlhými vlasmi a lukom.


"Divous správne? Ja som Malikaj. Mal som pocit, že by si radšej ostal v meste a oslobodil otrokov. Ja to mám práve naopak, chcel by som vyraziť von, takže ak by si si chcel vymeniť miesta, budem rád."

Dá mi práci se ovládat, neustále se snažím ve tvářích kolem sebe najít nějaké znamení, nějaký symbol nebo naopak nějakou kotvu. Známou tvář, něco, co by mi dalo jistotu, že toto všechno je správně, že sem nevtrhnou královi vojáci a neoběsí nás do jednoho před palácem. A pak desetkrát tolik nevinných. Jen tak pro zábavu a nahnání strachu. Ne, to jim nevyšlo. Krysy zahnané do kouta nakonec zaútočí. Pokud mají královští cíl definitivně nelidi vyhladit, měli to dělat neveřejně.

Celá zkouška elfkou mne tak nějak míjí, jsem v těch chvílích mimo, věci kolem mě plynou. Ze všeho nejvíc je pro mne zkouška bolestnou připomínkou Aterwalaen. Jak moc bych ji chtěl spatřit, obejmout, políbit! Vzít ji za ruku a uprchnout s ní. Poběž! Máme mocnou sílu přátel, u nich se ukryješ, porazíme krále a po válce se vezmeme. A budeme mít chalupu u lesa a kupu dětí a... Žije ještě? Jak je jí? Stará Nandiel se mi na závěr podívá do očí tak hluboko.. Ví? Dokáže mě pochopit?

"Děkuji, paní," řeknu tiše. Je čas se sbrat, nabídnout své přednosti a vymyslet něco pořádného. Záhy jsou na stůl krom mapy vyloženy karty ohledně nejbližších plánů. Pro začátek neznějí vůbec špatně. Pochopitelně se nesluší hned na úvod oponovat pokynům našeho nového velení a tak zprvu jen kývám a pečlivě naslouchám a analyzuji vyřčené.

"Jistě, je na místě, abych se také představil," ozvu se, když se představí rytíř a děvče (již po několikáté). Jsou nesmírně sympatičtí, jen z nich úplně prýští naivita. Vlastně je s podivem, že se dokázali pohybovat po městě bez vážnější újmy. Dvojka jak z nějakého uhozeného románu. Jenže jsou skuteční. Včetně upřímné dobroty a cti v jejich srdcích, zdá se. Může to být nebezpečné, ale ze samé podstaty to není špatné. Trochu obdivně je přejedu pohledem.

"Jmenuji se Borzan. Přezdívaný Divous. Můžete mi říkat tak. Lépe se to pamatuje a Borzana by mohl znát někdo, kdo nemá."

Nepřekvapí mě, že nováčky povstalci dali do jedné skupiny, zejména s ohledem na zjevnou nerozlučitelnost rytíře s Ariel. Přidá se k nám děvče - no děvče - žena. Také ji pozdravím a přitom téměř neslyšně vyslovím její jméno. Merina. Pomáhá to jméno si zapamatovat. Zní stejně jako vypadá jeho majitelka. Krásně a nebezpečně. Nepochybuji, že bude velmi schopná.

Sir Berengar se s nadšením sobě vlastním hned chopí plánu na osvobození dolu a poměrně zajímavě jej rozvíjí.
"Nejsem zvyklý bojovat potichu."
Ta věta mi vyčaruje na rtech úsměv. Mám to ovšem přesně obráceně. A Merina, odhaduji, bude ještě o další úroveň tišší..
"Sire Berengare," obrátím se na rytíře, "obávám se, že mé dispozice pro nějaký útok na důl nejsou zrovna vhodné a osobně bych upřednostnil naopak pohyb v ruchu města."
Rozhlédnu se po ostatních: "Na druhou stranu místní budou mít o městě lepší přehled, takže dává smysl úkoly ve městě přenechat vám.
To mi připomíná jednoho odporného pasáka, který se mi snažil dohodit jisté služby. V plátěné ulici naproti modře natřenému domu. Za pár zlaťáků si sní můžeš dělat co chceš říkal, znáte to."
Na chviličku se tvrdým pohledem podívám do zdi za ostatní.
"Mám asi osmdesát zlatých, které vám dám k dispozici. Zbytek peněz bych si rád nechal, budou potřeba na úplatky. Můžeme některé bytosti z toho podniku koupit s tím, že s nimi máme opravdu hnusné záměry a místo toho je odvést do bezpečí. Nebo jen někoho, kdo by mohl znát slabá místa, díky kterým by jich uprchlo víc..
A co se týká orků... Klidně pojďme do toho. Myslím, že si najdu nějakou roli. Uplatit strážné například, získat moment překvapení."

Rozhodím rukama na znamení, že jsem mluvil až moc a teď je prostor pro ostatní.

V srdci odboje!

Berengar se uklání každému, koho pozná, a já se ho snažím s mírným zpožděním napodobovat. Na to jsem zapomněla! Etiketa mi nikdy moc nešla. Vždycky jsem se chtěla učit hlavně bojovat, a všechny tyhle dvorní nesmysly šly jedním uchem tam a druhým ven. Ale tady jsme najednou v prostředí, kde se chci chovat tak zdvořile, jak jenom zvládnu. Všechno tu na mě hrozně silně působí. Ještě jsem se furt nevzpamatovala z toho, kolik tu je svobodných příslušníků jiných ras, a najednou se setkávám s dalším šokem...
Hrdlo se mi stáhne, když rytíř odevzdává nakoupené jídlo, včetně jeho nejoblíbenějšího sýra. A dokonce i nedopitého vína. Je to přesně ten z momentů, který mě utvrzuje v přesvědčení, že je to ten nejušlechtilejší z mužů... Ovládá mě dojetí tak silný, že nejsem schopná slova. Naštěstí po mě zrovna nikdo nic nechce. A tak se jenom usmívám na všechny najednou tak šťastnější tváře a jsem z toho celá šťastná taky. Chci pro ně taky něco udělat. Udělám spontánní půlkrok vpřed, než se zarazím. Když dám tomu malýmu capartovi svoje dva zlaťáky... co s nima udělá? Nenají se z nich. A ve městě si za to nic nekoupí. Lepší bude to někde proměnit za trochu jídla a to sem pak donést. S nějakou mojí zbraní by si akorát tak ublížili. Všechny hodnotnější věci zůstaly v hostinci.
Sklesle následuju procesí do vedlejší místnosti. A tam mě čeká další zkouška.

Nandiel... elfka... nejspíš nejstarší bytost, kterou jsem kdy viděla. Má tu moudrost vepsanou ve tváři, v každým pohybu. Když k nám pomalu jde, civím na ní s posvátnou úctou. Až pozdě si uvědomím, že bych měla zavřít pusu. Hned to napravím, a jen co je pár kroků ode mě, hluboce se ukloním. Říká mi zlatíčko. Nemůžu dýchat, ale ruku k ní natáhnu okamžitě. Odvážím se jí ještě jednou podívat do tváře. "Je to pro mě čest, vznešená paní." Zašeptám potichu, když mojí ruku pouští.
Úplně jsem zapomněla na Berengara. Střelím po něm provinilým pohledem. Určitě jsem právě porušila tak deset různých protokolů. Ale jsem si skoro jistá, že mi nikdy nevysvětloval, jak se chovat v přítomnosti nejvznešenější bytosti na světě. Uklidní mě, že se chová skoro stejně, jako já. Taky se z toho zdá rozhozený. On... kterýho nikdy nic nevyvede z míry. Tak to na tom třeba ještě nejsem tak špatně. Potěšeně se na něj usměju.
A pak tady je ten třetí, kterého jsem zatím neměla čas sledovat. Teď po něm vrhám zvědavý pohled, jestlipak taky projde?

Vracejí nám zbraně. S úklonou vše obřadně přijmu. A rovnou jdeme ke stolu, jako součást party. Součást něčeho většího. Jsme v odboji. Oficiálně. No páni. Pokukuji po těch dvou, jestli to na ně taky tolik zapůsobilo. Jistěže ne. Jediný vyjukaný štěně jsem tu já. Berengar už zase získal svůj obvyklý klid. Snažím se ho napodobit, ale srdce mi stejně tluče pěkně zběsile.
Dávají nám na výběr ze tří úkolů. A představují... NE! Nenenenene.... kdokoliv, jenom ne ONA! Zaúpím v duchu, když nám přidělí čtvrtého člena naší malé skupinky. Nemůžou k nám dát další ženskou... Takovouhle ženskou! Proč musí být tak hezká? Koukám na její dokonalou tvář, hustý vlasy a... vyboulený hrudník. Když to srovnám se sebou, mám chuť se jít někam zahrabat. Tohle není fér... Je to test... nějaká božská zkouška mojí věrnosti a ctnosti. Usmívá se... Berengar se uklání... já za křečovitým úsměvem skřípu zuby. Jasně, vím od začátku, že já pro něj nejsem. Taky vím, že se jednou s někým dohromady dá. Ale prosíííím, ať na to nemusím koukat... V duchu škemrám jakéhokoli boha, který je zrovna ochotný poslouchat. Jakže se to jme... Kleofáš! Kleofášku prosím... to mi nemůžeš udělat.
Dýchám. Snažím se uklidnit. Nějak to dopadne... Třeba to není jeho typ. Cha... to určitě. Ti dva se o ní porvou. Zašilhám k druhému mužskému členovi družiny a snažím se odhadnout, jestli ho ta žena zaujala. V takovým případě bych musela pomoct svýmu rytíři... A pak sledovat, jak... ech. Zabodnu pohled do mapy na stole a snažím se soustředit. Prostě na to nemysli...

Berengar rovnou volí úkol číslo tři. Trochu zklamaně zašilhám na skupinku třiceti zachráněných uprchlíků. Důl mi přijde moc daleko a vzdálený. Chci pomoct hned teď... ukázat, že jsem užitečná. Buď téhle skupině, nebo těm chudákům pronásledovaným ve městě. Ale musím uznat, že nemám nejmenší představu, jak odsud kohokoliv dostat nepozorovaně, přes město plný vojáků. Zachytím Berengarův pohled a horlivě přikývnu. Hned přispíším se svojí odpovědí.
"Já souhlasím. Sir Berengar mluví moudře, neznáme zdejší město. Budeme nejužitečnější v dole." Promluvím ke všem a pak se donutím kouknout na naše dva nové společníky. "Souhlasíte? Neznáme Vaše schopnosti a přednosti, vzácná paní a vznešený pane. Ale tady Sir Berengar je skvělý taktik, určitě společně dokážeme najít správnou cestu jak dosáhnout úspěšného cíle."
Jsem na sebe hrdá. Vážně. Dokonce se mi povedlo kouknout se jí do očí a hned neuhnout jak spráskaný pes.

Plán

Odzbrojení i následná diskuze proběhne vřeleji, než jsem očekával. Opětuji úklonu oběma mužům, svou rytířskou. Muž, který je také novopečeným adeptem na odbojáře mě, však překvapí ze všech nejvíc. Pravděpodobně asi opravdu obchodník, vychování má i když v přívalu radosti zapomněl zmínit své jméno. Spokojeně přikývnu i Hefardovi, který souhlasí s nesením našich zbraní. Čestný muž...doufám.
Vděk přítomných opětuji spokojeným úsměvem a neodpustím si ani úsměv na Ariel. Jsem rád, že je konečně svědkyní nějakého šlechetného činu. A za rytíře mluví jeho činy !

Další místnost a počáteční dění prozradí, že jsem měl v Hefardovi správný odhad. Je to rozený a respektovaný vůdce. Mlčky pozdravím přítomné a můj pohled je pečlivě prozkoumá. Velitel odbojové buňky vyjádří rozhořčení nad situací a správně poznamená nedostatek mužů. Naštěstí hned nevelí na zteč, ale pro někoho pošle.

Nandiel převrátím to jméno v duchu. Zní elfsky. A také, že je. Hledím na starou elfku a žaludek se mi sevře. Příval vzpomínek uhodí a já se na chvilku ocitnu duchem jinde.
A má nějaký dar. Jistě to ze mě vycítí !
Snažím se ze všech sil nevypadat nervózně. Sevře ruku Ariel a já vím, že na ní nemůže najít nic špatného. Je sice hubatá, splašená, ale její srdce je na správném místě a neposkvrněné hrůzami války.
Elfka je klidná a nakonec přejde ke mě.
Otřu zpocenou ruku do košile a opatrně jí vložím do vrásčité dlaně. Nemohu se ubránit a na tváři se mihne omluvný úsměv. Za všechna vykonaná příkoří. Lituji Nandiel, každý den, každou minutu. prohlásím v duchu. Když pustí mou ruku a přesune se k obchodníčkovi střihnu pohledem po panošce. Chci zjistit jestli to poznala...mou nervozitu, ale nemám čas na odhad...Nandiel promluví a mně se uleví. Jako by mi ze srdce spadl dlouho nesený kámen.

S vděkem přijmou zpátky svou zbraň a upnu si jí kolem pasu. Najednou se necítím tak nahý. Bedlivě poslouchám Hefarda a přisunu se ke stolu. Mé oči jezdí po mapě a vojenský stratég ve mě rozhýbává dávno ztuhlé klouby. Hefard a jeho lidé na to jdou chytře, žádné zbytečné umírání, žádná vztekem vyvolaná zteč. Pěkně pomalu, po kouskách.
Přikyvuji a chápavě mručím. První dva úkoly v hlavě zcela vyřazuji. Zajímá mě třetí. Nakonec je představena naše záškodnická skupina a doplněna o další členku. Ukloním se.
Válečných porad jsem zažil desítky a tak vím co se sluší a patří. Nakloním se zpátky k mapě.
"Dovolte mi promluvit válečná rado." oslovím přítomné. "Berengar z Calchesteru." představím sebe a položím ruku na rameno blonďaté kyrysnice " A toto je Ariel z Boktoru."
Chvilku osazenstvu nechám, je to při představování slušnost, aby si zapamatovali jména. Není nic horšího, než když na sebe členové válečné rady pokřikují "Ty" a "Tamten".
"S vaším dovolením a souhlasem zbytku skupiny, bych rád splnil úkol v Gryndrockém dole. Důvodem je má neznalost města, která by se v prvních dvou případech mohla ošklivě vymstít. Navíc nejsem zvyklý bojovat potichu." odůvodním své rozhodnutí. "Orkové jsou dobrá volba. Nástroje z báně jim poslouží, jako kvalitní zbraně a s padesátkou takových válečníků je možné dobýt i hrad s průměrnou obranou. Vzhledem ke změně komandatury královského vojska, počítám s tím, že královské posádky budou mít po několik dní zvýšenou menáž a příděl kořalky. Tedy pokud se staré zvyky nezměnili. Navrhuji vyrazit, co nejdříve a zaútočit na důl po setmění, nejlépe v hodině mezi psem a vlkem." řeknu ve zkratce svůj plán. "Pokud všichni souhlasí, rád bych věděl nějaké doplňující informace. Přibližný počet stráží a které panství bude nejlepší dobýt vzhledem k teritoriím ovládaným našimi spojenci venku." kouknu se na ostatní ze skupiny. Ariel věnuji tázavý pohled. Stojíš při mně mé panoše ?

ODBOJ

Hefard sleduje mladú Ariel, ktorá s hrdosťou predstavila seba a Sira Berengara. Na to sa mierne ukloní hlavou na zdvorilý pozdrav. Rovnako tak zdvorilo prikývne aj Borzanovi.

Na Berengarove prehlásenie, že nie ste nepriatelia, odpovie.
"Verím, že nie ste nepriatelia, v opačnom prípade, by ste tu ani neboli. Mám na také veci nos. Vaše odzbrojenie nie je myslené ako urážka, ale musíte pochopiť, že je to nezbitné bezpečnostné opatrenie."

A potom keď Berengar rozdal jedlo, o ktoré bol naozaj veľký záujem, získal si vďaku mnohých prítomných. Hneď vám bolo jasné, že tu jedlo nazvyš nemajú a nežijú si tu najlepšie. Ale hlavne, že sú v bezpečí.
Hefard prijal Berengarov meč a prikývol, že všetky vaše zbrane, môžu ísť s vami. A tak ste prešli cez miestnosť k zavretým dverám. Hefard išiel prvý, vy traja za ním a za vami ešte ďalší členovia odboja.

Prešli ste do ďalšej miestnosti, kde bol uprostred veľký stôl a niekoľko ďalších ľudí. Všetci sa na Hefarda pozreli nechápavo, že prečo tam ťahá neznámych. Ten ale hneď začal hovoriť velitelským hlasom.
"Práve teraz tam hore Remus masakruje elfov. Sto životov odvisne na šibenici a my s tým nemôžeme nič robiť!"
Miestnosťou sa rozleje šok a prekvapenie. Je tam osem ľudí, muži aj ženy, ale nikto z nich nevyzerá, že by bol nejaký žobrák.
"Musíme začať konať, už odmietam čakať čo i len sekundu. Ale je nás málo, nikto sa k nám nepripojí, pretože sa boja o svoj holý krk. Títo traja odvážni ľudia sa prihlásili, že sa k nám chcú pridať. Priveďte mamu Nandiel."

Jeden z vojakov odbehol a o niekoľko sekúnd sa vrátil aj so starou elfkou.


"Toto je mama Nandiel. Je to jedna z najstarších žijúcich elfiek, ktoré prežili. Má dar, ktorý nám povie, či vám môžeme veriť, alebo nie. Buďte kľudný a otvorte svoju myseľ."

Nandiel sa pomalými drobnými krokmi presunula najprv k Ariel.
"Podaj mi ruku zlatíčko." Vyzvala ju milým hlasom a keď jej ju Ariel podala, tak len zatvorila oči, usmiala sa a prešla k Berengarovi. Vystrela ruku, aby ju za ňu Berengar chytil, zatvorila na chvíľu oči a potom prešla k Borzanovi. Rozvako aj k nemu vystrela ruku a počkala, až ju za ňu chytí. Keď sa tak stalo, pozrela Borzanovi do očí a povedala.
"Ich srdcia, už dávno nie sú čisté. Ale stále sú dostatočne žiarivé na to, aby som ich aj ja následovala."

Na to ju vojak odprevadil von a Hefard k vám pristúpil. Všetkým vám vrátil vaše zbrane.
"Nandiel zažila časy, ktoré si nepamätajú ani naše dejiny. Ak tvrdí, že vám môžeme veriť, tak vás vítam u nás. A prišli ste naozaj včas, potrebujeme naozaj všetkých čo chcú pomôcť. Ako ste si všimli, naša skrýš je hneď pod hlavným námestím. Tento dom patrí šlachticovi, ktorý je na hrade a jeho dom by si nikdy nedovolili prehľadávať. Máme ešte jednu skrýšu na okraji mesta, ale tam je to horšie, prehľadávajú domy každú chvíľu, ale zatial ich tam neobjavili. Máme tu dole studňu a momentálne asi tridsať zachránených, ale je to zlé."
Potom prešiel k stolu a roztiahol mapu mesta. Všetci ste sa postavili okolo stola, spolu aj s ostatnými, ktorých nepoznáte.
Hefard začal.
"Rozdelíme sa na tri skupiny. Nemáme dostatok jedla, oblečenia, medicíny a pomaly ani kyslíku pre tých ľudí tam za dverami. Musíme ich dostať z mesta. Asi dva dni cesty na západ, je les a tam je elfská skupina banditov. Áno prepadávajú karavány, ale sú na našej strane. Ak by sme tam dokázali dostať tých ľudí, tak by sa o nich postarali. Takže musíme vymyslieť, ako dostať tridsať otrokov von z mesta nepozorovane. Treba aj zaobstarať dostatok jedla, vody, prikrývok a možno aj zbraní, aby sa dostali až do toho lesa. Musíme to urobiť hneď, pretože mám pocit, že sa Rémus len rozbieha. To bude úloha pre skupinu číslo jedna. Druhá skupina pôjde do ulíc a zachráni toľko otrokov, koľko bude v ich silách, ale musí sa to robiť tajne. Nemôžete za sebou nechávať mŕtvoly a nemôže zmiznúť veľa otrokov z jedného miesta, pretože to by si všimli. Jedného zmiznutého otroka nebude nikto riešiť, pomyslia si, že sa niekde stratil, alebo ho niekto zabil. Ale zmiznutú celú skupinu otrokov by už riešili vojaci. Zachránených musíte priviesť sem. Prvá skupina tu uvoľní miesto, takže tu bude voľno. A nakoniec tretia skupina, vyrazí do dolu Gryndrock. Momentálne je tam cez 50 orkov, ktorí pracujú v bani. Je to stará baňa, takže tam sú aj orci, ktorí pred tridsiatimi rokmi bojovali a nevyrastali len v zajatí. Je tam početná stráž, takže je to extrémne nebezpečné, ale ak máme zostaviť armádu, mali by sme začať od orkov. Keď budeme mať orkov, dobijeme niektoré padlé panstvo, ktoré je v rukách banditov a usadíme sa tam."
Potom sa pozrel na vás troch.
"Vy traja a Merina budete jeden tým. Ktorú z úloh by ste si mohli vziať. Viem, že po vás žiadam priveľa, ale tam hore práve vraždia nevinných elfov a my musíme začať konať."

Z druhého konca stola k vám pristúpila Merina, usmiala sa na vás a dvihla ruku na pozdrav.

Ochotně otevřu dalším příchozím. Rytíř a panoše. Mohlo mě to napadnout. Pozornost přitom věnuji spíše dění za nimi. Nesleduje je někdo? Nevzbuzují příliš pozornosti? Pokud ano, ihned bych předal tu zprávu dvěma zatím poněkud tajemným mužům.
V každém případě dveře co nejrychleji zase tiše zavřu a až potom věnuji plnou pozornost ostatním.

Při poslední Hefardově větě, která rozhodne, že dostaneme šanci, se lehce ukloním na výraz upřímného poděkování.

Protáhnu se tajným vchodem a kráčím chodbou zcela prost jakékoliv nervozity. Když konečně dojdeme na místo, jsem ohromen. Něco takového naproti královskému paláci? Fascinující! Našel jsem, co hledám, zdá se. Snad ještě dříve, než se spustí bezpečnostní mechanismus, odložím u vstupu do místnosti hůl a brašnu. Přejíždím pohledem z jednoho místa na druhé. Vážně? Co ten tady dělá? A toto stvoření opravdu ještě existuje?

Znovu se všem v místnosti ukloním. Tentokrát hlouběji, na důkaz úcty, s rukou na srdci.

"Ani si neumíte představit, jak rád vás vidím," zašeptám a oči se mi zamlží dojetím. Rytířovo bezděčné sympatické gesto mě donutí zamyslet se, zda také nemám co dát, ale co už. Mám jen peníze a ty nechávám v brašně v koutě místnosti s plnou odevzdaností. Budou-li potřeba, tak až bude čas. Není to ani zdaleka tolik, aby to vytrhlo takto početnou společnost ze srabu.

Pak se otočím k Hefardovi: "Věřím, že si dokážeme důvěřovat a pomoci. Vzhůru tedy k nezbytnému setkání."

V krysím doupěti

Nakonec se dveře přece jen otevřeli. Hledím na oba muže a nehnu ani brvou. Oba jsou ozbrojení a já mám v jedné ruce pytel se zásobami a v druhé víno. I tak jsem si, ale jistý, že bych se jim stihl postavit. Má mlčenlivost, není tedy otázkou obav, spíše chci, aby si ujasnili svá dilemata. Muž s jizvou přes oko vypadá nebezpečněji. Ne proto, že má onu jizvu, která znamená jen to, že útoky na postiženou stranu by měli proti němu větší efekt, ale protože netahá zbraň při první příležitosti. Ten druhý, který je představen jako Fray, je určitě vznětlivý pitomec, který v záchvatu vzteku naběhne na první kopí.
Panoše se dere dopředu a plní roli ochránce. Nic nenamítám. Já mám plné ruce, ona je daleko hbitější, její meč kratší a ve zúžených prostorech má proti mému rozmachu značnou výhodu. Odhadla situaci dobře a mé učitelské ego se spokojeně zatetelí.

Když lezeme do poklopu jsem docela rád, že s námi pokračuje Hefard. Vypadá, jako muž se kterým se dá rozumně mluvit. Akorát, že nemluvíme. Plahočíme se chodbou a já jsem udivený, že na takový úkryt už dávno nekápli královští zvědové. Úkryt v podzemí, by snad čekal každý trochu zkušený velitel, který se potýká s odbojem.
Nakonec staneme v místnosti plné lidí i nelidí. "Svatý Kleofáši." oslovím polohlasně patrona. Je to jasné, vlastně nad slunce jasné. Svatý Kleofáš vedl naše kroky přesně na toto místo. Tolik zachráněných duší ! Jistě v celkovém měřítku, je to jen kapka v moři, ale i tak je to víc než jsem čekal. Je to znamení !

A není jediné. Znamení k obklíčení postřehnu až pozdě. Hefard má zřejmě nějaké vojenské zkušenosti. Hrubě jsem podcenil situaci. Panoška je naopak okamžitě ve střehu. Já se meč ani tasit nepokusím. V košili s plnýma rukama to ani nemá cenu. A kdyby nás přece jen chtěli zabít, už to dávno udělají.
Ariel se chopí slova a já jsem pyšný. Skvěle pronesená řeč, držení těla i obraný postoj, zároveň však žádná agrese. Mé lekce se vyplácí a to je vždy odměnou samo o sobě.
"Pane Hefarde." začnu klidným hlasem "Vězte, že mé panoše hovoří pravdu. Nejsme nepřátelé." podívám se na Ariel a neodpustím si přikývnutí. Správně jsi udělala děvče.
"Mé kroky vede Svatý Kleofáš a věřím, že toto setkání je jeho vůlí. Proto upustím od rytířských zvyklostí a odevzdám vám svůj meč, avšak pod podmínkou, že jej ponesete a bude mi vždy na očích. Stejná podmínka platí i pro meč Ariel z Boktoru." můj hlas je smrtelně vážný. Meč je symbolem rytíře a tenhle je navíc ukutý ve výhních Calchesteru. Lepší ocel a řemeslnou práci, aby člověk pohledal. Už jen hlavice meče vyvedená ve tvaru hlavy heraldického zvířete je uměleckým dílem.
"Ty příteli !" houknu na jednoho z ozbrojenců. "Vem to a rozdej to potřebným." hodím mu pytel se surovinami. Dokonce jim přenechám i sýr, až taková je moje šlechetnost. Dalšímu z vojáků podám láhev vína a odepnu si meč. Obouruč jej předám Hefardovi. Nakonec mu předám i dýku.
"A nyní nás veď." povzbudím ho.

V srdci odboje!

Pozvou nás dovnitř. Srdce se mi málem rozskočí nervozitou. Páni, vážně se to děje... Do dialogu nijak nezasahuju. Je to všechno příliš nejistý a křehký a teď zrovna nechci nic pokazit, takže ani nedutám. Nakonec se přece jenom rozhodnou, že nás vezmou dál. Úlevou vydechnu zadržovaný vzduch. Jakmile se dá procesí do pohybu, nacpu se zase před Berengara, nedbajíc jakýchkoliv případných námitek. Já jsem tady panoš a pravděpodobnější mi přijde útok zepředu.
Zatím jsme se nikomu nestihli představit a nikdo to po nás ani nechtěl. Hefard se neohlíží a nevypadá, že by se teď chtěl vybavovat. Tiše ho následujeme do podzemí, a i přes nervozitu se snažím být ve střehu.

Nakonec prolezeme do větší osvětlené místnosti... a já údivem otevřu pusu. "Sire, vidíte to taky, nebo spím?" Zašeptám tiše k Berengarovi. Musím potlačit nutkání se štípnout do paže. Tolik elfů, trpaslíků, a celkově jiných ras pohromadě, bez okovů, jsem nikdy v životě neviděla. V tom prvotním šoku si ani nevšimnu, jak vyděšeně se po nás koukají.

Až když okolostojící muži tasí zbraně, proberu se. Vzápětí tasím i svůj meč a stavím se do obranného postavení před Berengara, pohledem přeskakuju z jednoho ozbrojence na druhýho. Jsou v kruhu všude kolem nás. Jestli se budeme muset probít, vždycky nám někdo vpadne do zad. Než ale stihnu začít panikařit, promluví Hefard.
Tak nějak ho chápu. Ale to šlo přece říct rovnou, no ne? Proč hned tahat zbraně a děsit návštěvu? Špičku meče lehce skloním, ale nedůvěřivě si vyměňuju zamračené pohledy s nejbližšími muži. Nakonec ale ruku povolím úplně. Nic jinýho stejně nezbývá. Jenom dávám pozor, aby se někdo z nich nepohnul naším směrem.
"Nejsme Vaši nepřátelé." Prohlásím skoro uraženým tónem. Vypnu hruď a během odevzdávání zbraní se rozhodnu alespoň nás představit. "Jsem slovutný panoš Ariel z Boktoru. Mám tu čest Vám představit vznešeného rytíře, Sira Berengara z Calchesteru. Naším posláním je chránit slabé a pomáhat utlačovaným. Chceme pomoci."
Jsem na svoji řeč dost hrdá. Vyzývavě koukám na všechny kolem... jen to zkuste někdo zpochybnit. Pohledem zalétnu i k těm vyděšeným tvářím ve stínech a doufám, že už budou klidnější.

ODBOJ

Dvere sa zastvárali, ale než sa stihli úplne zabuchnúť, strčil tam svoju hůl Borzan a vkročil za mužmi dnu. Za dverami bola neveľká miestnosť, prevažne s dreveným nábytkom. Zopár stoličiek, stôl a nejaká skriňa. Ale prvé čo si človek uvedomí, je to, že je tam akosi tma. Budova nemá okno, cez ktoré by prenikalo dovnútra svetlo, alebo je to preto, aby dnu neprenikli zvedavé pohľady ľudí.

Borzan vstúpil dnu a dvere sa za ním zavreli. Dvaja muži, ktorí už boli pár krokov od dverí a smerovali k ďalším dverám niekde hlbšie do domu sa zarazili a bleskovo otočili na Borzana.
Muž, ktorého ste predtým zahliadli okamžite vytasil meč z pod plášťa a namieril ho smerom k Borzanovi.

Brozan prehovoril a obaja muži ostali ticho stáť.

Potom sa ozvalo zaklopanie a obaja muži sa na seba pozreli a boli naozaj dosť nervózni. Potom ale ten druhý muž zavelil Borzanovi.
"Otvorte dvere."


Keď Borzan dvere otvoril a dovnútra vstúpil Berengar s Ariel obaja muži neveriacky na vás pozerali. Berengar ponúkol svoj meč a presne vtedy sa vonku davom ozval krik. To práve povesili elfov a podobný krik ľudí, plný napätia a vzrušenia sa ozve len vtedy, keď sa niektorému nezlomil väz a sledovali ho, ako sa trápi.

Obaja muži, očividne zaskočení vaším záujmom sú stále ticho, ale potom ten s kapucňou na hlave a mečom v ruke zavelí.
"Neviem o čom to rozprávate, ale nemáme záujem, vypadnite."
V tom mu ten druhý položil ruku na rameno a upokojujúco povedal.
"Fray, zíjde sa nám každá zbraň."
"Nemôžeme im veriť, čo ak to sú špehovia." Odvetil Fray.
Druhý muž sa na vás zadíval a potom povedal.
"Nevyzerajú ako špehovia."
"Nie, nehodlám to riskovať!"
"Spomeň si, ako som naverboval teba. Neodmietnem nikoho, kto má záujem zastaviť to šialenstvo, čo sa tu deje."

Fray stiahol svoj meč, ale nadšený z toho nie je. Podozrievavo sa na vás díva, ale už nič nehovorí. Druhý muž, s jazvou cez oko vykročil k vám a povedal.
"Tvrdíte, že sa chcete k nám pridať? Ale stavím sa, že ani neviete, kto vlastne sme. Ja som Hefard a toto je Fray. Ak sa vážne chcete pridať k odboju, poďte za mnou, tu nemôžeme ostať. Musíme byť potichu, všetko si povieme neskôr. Poďte."

Hefard sa vybral cez zavreté dvere a vy ste ho následovali. Fray išiel ako posledný a zamykal za sebou dvere. Prešli ste do ďalšej miestnosti a tam Hefard odhrnul koberec, pod ktorým sa objavil poklop. Keď ho otvoril, uvideli ste schody do podzemia. Hefard išiel ako prvý a vy postupne za ním. Na vaše prekvapenie už Fray s vami nešiel, ale zavrel poklop a ešte ste aj počuli, ako tam zatiahol koberec na miesto.

Prešli ste chodbou, v krorej horela fakľa až ste prišli do veľkej miestnosti. Už z diaľky ste počuli, že tam niekto je a naozaj tam bolo dosť ľudí. Vlastne, nie len ľudí, ale aj elfov, orkov, trpaslíkov, fauny a iných stvorení. Mohlo ich tam byť tak tridsať. Po stranách miestnosti boli slamenné postele, vedľa nich osobné veci a oblečenie, ktoré patrili týmto uprchlíkom. Ale boli tam aj ľudia, ktorí neboli uprchlíci. Mali na sebe zbroj a v ruke zbrane, keď si vás všimli hneď vyskočili na nohy a boli v strehu.
Miestnosť to nebola jediná, ale mala aj niekoľko zavretých dverí.

Hefard zakružil prstom vo vzduchu a tým dal neverbálny pokyn svojím mužom, aby sa vás chopili. Všetci vytasili zbrane a namierili ich na vás. Obkľúčili vás. Uprchlíci sa stiahli ku stenám a vyzerali vystrašene. Boli tam muži, ženy aj deti. Matky skryli deti vo svojom náručí a sledovali, čo sa bude diať. Potom Hefard prehovoril kľudným hlasom k vám.
"Odpustite, ale musím vás požiadať, aby ste odložili všetky svoje zbrane. Ak sa k nám naozaj chcete pridať a pomôcť nám zachrániť životy ako sú tieto, zložte zbrane a pohovoríme si. Pred tým ako vám budeme dôverovať, musíte sa s niekym stretnúť."

Čas krkavce...

"Inu, kdo zaváhá..." pokrčím rameny, když panoše odmítne ochutnat víno. Místo toho tam stojí s úsměvem od ucha k uchu a vystavuje se v kyrysu, skoro pyšně jako páv. Upíjím tedy vína a pozoruju svou tělesnou stráž. Jistě je sice malá, ale dokáže se rozlítit ve vteřině. Ten kdo ji podcení, se bude hodně divit.

Ruch v davu se začne pomalu tišit, což je znamení, že ta významná událost je tady. První vystoupí královský mág. Osobně nemám mágy moc v lásce. Většina z nich je dle mého názoru posedlá mocí, kterou získají na úkor druhých. Ten zbytek jsou podvodníci a šarlatáni. Na Calchesteru jsme mága neměli, jenom druida, který i tak žil osaměle v horách. Divný patron. Vystoupení je krátké a jsem poněkud zklamán, že mág je tu jen pouhým uvaděčem. Uvaděčem, příšerného představení.

"Wulfrick..." zavrčím v duchu a pohled mám najednou studený, jako kámen. Nenávidím toho muže. Muže, který uvrhnul svět do chaosu a bídy. Muže, pod jehož standartou jsem táhl na ohniska odporu a obětoval mnoho, pro nic. Kasá se, tím co dokázal a lidé mu věří, nebo se bojí nevěřit. Lhář s korunou, vepř navlečený ve zbroji. Odplivávám si a zapíjím vztek.
"Ne, jen nechtějí vidět hladovět a umírat svoje děti." zamrmlám si téměř neslyšně pod vousy a zakuckám se, když je jmenován nový velitel armády a zákonodárce. Ne, protože jde o Rémuse, kluka který bitevní pole viděl jen na obrázku učebnice. Předání komandatury znamená hned několik věcí. Tou první je, že Wulfrick na tom nemůže být dobře, pravděpodobně mu chátrá zdraví. Ta druhá je méně povzbudivá. Začíná válka a nikdo z těch nebožáků, kteří tomuto hloupému vtipu, téhle parodii na vládce, nic netuší.
Rémus, figurka svého otce začne mluvit a já jen zatínám ruce v pěst. Zmíní hrdost, ale v tom co provede po tom nic takového není. Vím proč to dělají a vím co to má způsobit. Semínko strachu je zaseto a vydatně hnojeno smrtí elfů. Navíc takový počin je cílenou provokací a snahou o vyprovokování nepřítele. Tahle lest je stará, jako vojenská strategie sama...a panoše se na ní přesto chytí. Elf nedaleko nás je tažen k šibenici a Ariel se bez rozmyslu pohne jeho směrem. Má ruka jí zastaví a já koukám do očí plných bolesti druhých a tváře poznamenané bezmocí. Moc rád bych jí řekl, že vyrážíme, že všechny zachráníme a zlo vykořeníme, ale oba dobře víme, že to nejde. Jenom mlčky zavrtím hlavou. Nemám slova, která by jí utišila.

Zrovna, když přemýšlím, že prostě odejdeme a odjedeme někam daleko, postřehnu šeptaný rozhovor. Vím na co myslíš děvče. Já už toho mám taky dost. K čertu s králem, k čertu s Rémusem. Nastal čas krkavce ! rozhodnu se v duchu a ani proto mi netrvá Ariel přikývnout. Předběhne nás nějaký obchodník, možná potulný prodejce či šarlatán a zmizí ve dveřích. Nestačím si ho moc prohlédnout, dávám totiž stejně jako Ariel pozor na okolí. Nerad bych, aby naše rebélie skočila dřív, než začne.
Pokud se do pár vteřin dveře neotevřou, zabuším znovu a pokud ani tehdy ne, tak prostě vstoupím dovnitř.
"Ehm...nepotřebujete dva meče navíc ?" zeptám se případného osazenstva místnosti.