Náhoda tomu chtěla, že na schodech, které jsem si vyhlédl, už sedí právě ten pár, který mě zaujal, když procházeli okolo hostince, kde jsem si dovolil zaslouženou pauzu. Teď je zřejmé, že jde skutečně o rytíře s panošem – děvčetem. V davu to nebylo vidět, ale dívka má dokonce hrudní plát, chránící ji v boji. Pyšně jej staví na odiv.

Pokud si všimnou mého příchodu a vyhledají oční kontakt, obdařím je úsměvem a uctivým pokývnutím na pozdrav. Vidět mohou poutníka či spíše obchodníka na cestách v pískově žlutém rouchu lemovaném a přepásaném tmavě hnědými prvky.
Středně rostlý na výšku, spíše svalnatý než naopak. Matoucí tmavošedé oči, vlasy středně dlouhé s ofinou „podle hrnce“, tmavé, byť s pár prvními šedinami. Krátký plnovous stejné barvy. Přes rameno má nevelikou brašnu, ze které není vidět moc, jelikož je k ní přezkami připevněná stočená deka či snad plášť, jehož materiál poněkud kazí jinak solidní celkový dojem. Vše dokresluje masivní cestovní hůl. Kdyby se na ní zdrželo oko zkušeného bojovníka, možná by dokázalo poznat, že je stavěná tak, že nejen něco vydrží, ale dalo by se s ní i slušně ohánět.

Napětí by se dalo krájet, než konečně na balkon vstoupí králův čaroděj, aby uvedl příchod samotného krále. Slyšel jsem o tom muži leccos a byť není pochyb, že je mocný a nebezpečný, historky, které o něm po království kolují, jistě dalece předbíhají skutečnost. Však také kdo jiný v celém království by si zasloužil být opředen mýty než dvorní mág? Vypadá působivě, zanechává na mě dojem silnější než sám král, jehož řeč plyne a působí poněkud plytce, jako by spíš král uváděl někoho dalšího, ještě mocnějšího.
Lidi řvou, tleskají, pískají, jásají.
Kolik z vás? Kolik z vás, zatraceně, jen hraje divadlo, aby se nevystavilo zbytečně nebezpečí? Kolik z vás je tu takových pitomců, že tomu ještě pořád věříte a sloužíte jako tupý nástroj vlády? Kolik?
Nejvíce paradoxně chápu ty, kteří mají ze současného stavu věcí prospěch. Kdybych měl čas s každým jedním mužem či ženou, co tu na náměstí jsou, o samotě promluvit, snad bych dokázal zjistit, na jaké straně doopravdy stojí. Realita je jiná a takové myšlenky mi snad ani nepřísluší.

A navíc – ukazuje se, že král byl dnes skutečně v roli předřečníka. Jistě to má svůj důvod, jistě mají řeč dobře promyšlenou. Koho chce tak velkolepě uvést?
Rémus.. A pak přijde zlatý hřeb večera. Jak jsem mohl doteď ignorovat ty připravené šibenice? Bohové! Sto elfů? Jen tak zmařit sto životů, pro výstrahu!? Klouby na rukách svírajících hůl zbělají, jak silným stiskem ovládám svou zuřivost. Je mi zle, je mi na zvracení. Z Erbinga, z Wulfricka, z Rémuse, z vojáků, vykonávajících „spravedlnost“, ze všech těch čumilů, co jich tu je, ze sebe samého, coby jednoho z nich.
Hlasy za mnou se proto stanou vysvobozením. Stéblem, kterého se ihned chytím. Neváhám strčit hůl do zavírajících se dveří a s plným vědomím rizik, která to obnáší, vstoupit do šera domu za neznámými muži.

„Také se chci tomu bezpráví postavit!“ zašeptám hned za dveřmi, abych nedostal nečekanou ránu do zátylku od někoho skrytého ve stínech. „Dovolte mi se k vám přidat!“

Na následné zaklepání na dveře hned nereaguji - nepůsobilo by to věrohodně. Vojáci by ale jistě neklepali.. jsou to určitě další spojenci! Pokud by se tedy v domě nic nedělo, jsem rozhodnut otevřít a vpustit toho, kdo klepal, dovnitř.

Všechno jde do kopru...

On mi dal dárek... Vážně...mi...koupil...dárek... No páni. I když mi při zavazování stuhy vytrhl dva až tři vlasy, nehnu ani brvou a usmívám se od ucha k uchu, šťastná jak blecha. Vlastní kyrys, a teď ještě tohle. Pod tím náporem emocí skoro hrozí že prasknu.
Když pak hledáme vhodné místo, kde se usadit na proslov, pořád zajíždím rukou pod čapku, jenom abych ověřila, že tam stuhu pořád mám a že je uvázaná opravdu pevně. Musím se ovládat, abych nadšeně neposkakovala.

Nakonec najdeme místo, se kterým je rytíř spokojený. Sedne si a hned tahá víno, načež se začne obhajovat. Neřeknu ani slovo, jenom se samolibě usmívám, a dobře si to ukládám do paměti, to se bude jednou určitě hodit. Na nabízenou flašku nicméně zavrtím hlavou. Doteď šlo všechno až moc dobře a tohle je určitě test. A já se nenechám nachytat. Ne dneska.
Úsměv se mi ještě rozšíří a já pomalu zavrtím hlavou. Ani se neposadím na zídku vedle. Když rytíř odpočívá, já hlídám. Stojím proto v pozoru, hruď vypnutou, ruku na hrušce meče a dávám bedlivý pozor na všechny existence v rytířově bezprostředním okolí.

Dav i atmosféra houstne. Je tu hlava na hlavě a v takovém prostředí se dobře daří kapesním zlodějům. Jasně, k ozbrojenému rytíři si nejspíš netroufnou, ale přesto konám svoji povinnost s nebývalou hrdostí. Doufám, že si každý všiml mého kyrysu.
Nakonec začne to, na co všichni čekáme. I když obracím pohled k pódiu, nezapomínám se čas od času rozhlédnout i kolem nás.
Král neříká vlastně nic moc převratnýho. Bla bla bla... kecy... bla bla... Prý že je svět v rovnováze. To tak. Potlačím pohrdavé odfrknutí. Copak je ten chlap vážně úplně slepej??

Novým velitelem armády se stal synáček krále. No jistě, jak jinak. idiot. Když ale začne mluvit, tuhne mi výraz do nevěřícný grimasy. Přece nemůžou... Z davu tahají první elfy a začínají s oběšováním. Stojím strnule jako by do mě praštil blesk. Meč svírám tak pevně, až mám komplet bílé klouby. Když berou elfa jen kousek od nás, udělám mimovolně krok vpřed. V tu chvíli cítím na rameni ruku. Zase. Vztekle se na Berengara ohlédnu. "Nemůžeme něco..." větu nedopovím, sama sobě zním hrozně ochraptěle, skoro se zalykám... Skřípu zuby a v očích mě pálí slzy naprostý bezmoci. Je tu moc vojáků. Skončili bychom stejně. Kdybych tu měla aspoň luk... Mohla bych se schovat a postřílet pár vojáků. Nebo rovnou toho kreténa s korunou. Ale luk zůstal na pokoji.

Když se ozvou ty hlasy za náma, s trhnutím se ohlédnu. Na chvíli jsem se zapomněla a komplet přestala hlídat okolí. Rozbuší se mi srdce. Oni něco chystají!
Rozhodnutí bylo záležitost vteřiny. Jeden rychlý pohled na Berengara. Lehké pokývnutí a oba jako na povel vyrážíme k sídlu vzbouřenců... abychom se jimi stali taky. I přes tu šílenost, která se kolem odehrává, se mi vzrušeně rozbuší srdce. Konečně třeba budeme moct udělat něco pro ty, kteří to potřebují...
Během cesty ke dveřím se bedlivě rozhlížím. Tentokrát ale dávám pozor na vojáky. Než u dveří zaklepeme, několikrát se ujistím, že po nás žádný nekouká.
Po zabušení se stáhnu krok za rytíře. Já dávám pozor, on mluví.

KRÁĽ

Borzan sa stratil v dave smerujúcemu na námestie. Niekedy v tom čase sa tým smerom vydali aj Berengar s Ariel. Kráľové vyhlásenie je dôležitá vec, pretože nech to bude čokoľvek, určite to udá nový smer v živote mnohých ľudí. Preto je aj mesto takto preplnené, pretože sa tu zbehli ľudia zo všetkých okolitých panstiev a miest.

Námestie bolo obrovské, obkolesené budovami. Vyššie nad námestím sa týčil kráľovský hrad, z ktorého kráľ schádza len výnimočne. Budova s obrovskou terasou stála na čele námestia, hemžilo sa to tam vojakmi a osobnou strážou kráľa. Celé námestie bolo posiaté vojakmi, na všetkých budovách, vo všetkých uličkách a po celom obvode námestia.
Borzan sa do davu zaradil ešte celkom skoro a tak sa dostal dostatočne blízko, aby mal dobrý výhľad a aj počul čo sa bude hovoriť. Uchýlil sa na schody neďalekej budovy, ktorá nemá na sebe žiadne nápisy ani ceduľe, takže netuší na čo budova slúži.

Všimne si ale, že na okraji schodiska sedí pohľadný rytier a jeho mladá panoš-ka. Prišli tam len chvíľu pred ním a tak sa spoločne pozrú na kráľovské vyhlásenie. Slnko už pomaly zapadlo za budovy a čakali ste viac ako hodinu na to, kým sa ľudia nahromadia a na balkónovej terase sa začne niečo diať.


Do jej stredu vystúpi starý mág zahalený v plášti.


Za vami stál muž so svojím synom, ktorý mu nadšene vysvetloval, to čo vy už dávno viete.
"Pozri, toto je hlavný kráľovský mág Erbing, je to najmocnejší mág v kráľovstve."


Erbing sa postavil na kraj balkóna a zdvihnutou rukou dal najavo veľkému davu ľudí, aby sa utíšili. Keď všetci zmĺkli tak spustil.
"Pozdravte svojho kráľa."
Stručné tak ako Erbing stále bol. Ale po jeho slovách sa stiahol do úzadia a jeho miesto vystriedal kráľ.


"Aha synak, to je sám kráľ Wulfrick, oooh ešte nikdy som ho nevidel naživo."

Dav začal tlieskať a kričať kráľovo meno, aby ho takto oslávili. Kráľ sa chvíľu mlčky obzeral a potom začal rozprávať.
"Dal som vám moc. Dal som vám silu a úspech! Porazili sme všetkých, ktorí nám stáli v ceste. Celé mestá sme preválcovali. Celé rasy sa nám kľaňajú pri nohách a to len vďaka mne!"
Dav začal škandovať kráľovo meno a chváliť ho ako svojho hrdinu.
"Svet je v rovnováhe a všetko je tak ako má byť. My vládneme svetu a podradné rasy sa nám klaňajú. Ale ... stále sú medzi nami taký, ktorí by túto rovnováhu chceli narušiť, sú tu taký, ktorí chcú zničiť mier za ktorý sme bojovali. Chcú, aby sa podradné rasy vyrovnali nám ľuďom!!"
Dav ľudí začal nahnevane kričať a vyjadrovať svoj nesúhlas s tými, ktorí chcú narušiť rovnováhu.
"Práve teraz, sú tu medzi nami a aj tam vonku a napádajú naše karavány a ničia naše polia. Chcú, aby sme hladovali a chcú vidieť vaše deti mŕtve a vyhladované!"
Čím viac rozpráva, tým viac je aj dav vytočení a povzbudzujú ho.
"Preto som sa rozhodol, že túto situáciu musíme okamžite vyriešiť a zastaviť tých, čo nám prajú smrť. A preto, menujem nového velitela armády a nového zákonodárcu, ktorý sa o to postará. Môjho syna, Rémusa."

Do popredia vyšiel kráľov syn Rémus, ktorý sa postavil vedľa kráľa.


Dav ho ako inak, privítal búrlivým škandovaním. Rémus zodvihol ruku a potom začal prísne rozprávať.
"Túto poctu prímam s hrdosťou a všetkým tu prisahám, že naše kráľovstvo vyčistíme od tých, čo sú proti nám. Celý svet vyčistíme! A začneme okamžite! Skupina elfov včera napadla karavánu s jedlom pre naše mesto a zabila desať naších vojakov. Ako odvetu prikazujem, obesiť sto elfov!! Pretože s nami za zahrávať nebudú! A my úder vraciame desať krát tvrdšie!"

Na to začali vojaci vyťahovať elfských sluhov z davu, alebo priamo z okolitých budov a obchodov. Nezáležalo na tom, komu patria, nebrali do úvahy námietky majiteľov elfského otroka, nasilu chytili a začali ťahať po zemi smerom k šibenici. Šibenica bola vybudovaná vedľa kráľovského balkónu, tak aby na to mali najlepší výhľad. Davom sa prehnal trochu znepokojení rozruch, ale nikto nič nepodnikol, ani nemohol. Elfovia sú menej ako psy a kvôli psovi by nikto nechcel umrieť. Behom prvej minúty už k šibenici dotiahli vojaci takmer tridsať elfov. Všetci elfovia vyzerajú trochu zúbožene a v starých špinavých šatách. Ale objavil sa tam aj jeden či dvaja, ktorí mali na sebe lepšie oblečenie a bolo vidno, že sa o nich majitel staral oveľa lepšie. Ale ani to ich neuchránilo. Šibenica bola široká a zmestilo sa tam až osem obesených naráz. A vojaci tam dotiahli prvých osem elfov, hneď im hodili slučku okolo krku a bez jediného slova ich obesili. Niektorí ešte kopali nohami a lapali po dychu, ale nemali šancu. K šibenici ťahali vojaci stále viac a viac otrokov a postupne ich chceli pozabíjať. Elfovia tam nariekali, prosili, plakali, ale vojaci boli ako z kameňa a bolo im to jedno.

Za vami sa ozvali mužské hlasy ako si agresívne šeptajú.
"Teraz je ten čas! Musíme niečo urobiť!! Musíme to zastaviť!"
"Nie! Nemôžeme teraz nič robiť! Ale pomstíme ich! Uvidíš, len musíme vydržať!"
"Dokedy chceš ešte čakať? Tam zomierajú nevinní ...."
"Ticho, poď dnu, tu je príliš veľa uší."

Keď ste sa obzreli uvideli ste len jedného zo zahalených mužov, ktorí otvorili dvere pri vás a vbehli dnu do budovy.

Další hnusný výstup, tentokrát v podání neomalených vojáků, mě donutí se zvednout a opustit hostinec. Přesto na nich malou chvíli setrvám pohledem. Jak já bych jim naložil, parchantům!

Vždy měj na prvním místě svoji bezpečnost, jinak nedokážeš pomoci druhým. Spolknutá křivda tady a teď se může stát mocnou silou v budoucnosti. Použij ji, až bude příležitost! Nebo...
Jako by to říkal dnes, před sebou vidím to jeho odevzdané pokrčení rameny.
Nebo až budeš zahnán do kouta a nebude co ztratit.

Tolik moudrosti jsem objevil během let ve službách "žebráckého krále"! Zdalipak ještě žije? S úsměvem vzpomínám na naše zátahy na vojáky, kteří se chovali surově a překračovali své pravomoci v jednom městečku na západě. Na pár let tam zůstali jen ti slušnější a dalo se tam celkem dobře žít. Než to přestalo vyhovovat místním mocipánům, kteří se potřebovali zbavit konkurence a nechali posádku kompletně vyměnit. Brzy zjistili, že si nakáleli do vlastního hnízda. Bohužel tím podělali život i všem sousedům.

Splynu s davem a nechám se unášet k paláci na hlavní náměstí. na kraji náměstí ale uhnu a pokusím se najít nějaké místo, odkud bych viděl na palác a nemusel se mačkat v davu. Strom? Schodiště? Dekl nějaké sochy (pozor na sochy bohů a králů..)? Střecha přilehlé budovy?
Mačkat se v davu může být nepříjemné už jen s ohledem na váš měšec. A to i bez projevu psychopatického krále, který může předvést jako představení své moci.. co by tak mohl předvést? Jednoduše cokoliv.
Pokud žádné příhodné místo nenajdu, prostě to risknu a protlačím se davem blíž k paláci, dokud to jde.

Když už jsem tu, hodlám řeč vidět a slyšet.

Hrdost a porušení etikety

Řemeslník se ukáže, jako přátelský muž. Přátelský muž s poněkud nevybraným humorem. Když si začne na hrudi naznačovat ňadra, jenom škubnu koutkem. Ale když si neodpustí komentář o hrudi mé panošky, pokusím se rozdrtit hrušku meče. Na tváři vykouzlím jen neupřímný škleb a stisknu rameno malé blondýnky. Přesně, jak jsem čekal.
Vystřelí, jako podrážděný sršen. Jen lehce zatlačím její rameno dolů a přilepím jí podrážky k podlaze. Klid, pískle, klid. Na světě jsou horší. pronesu ke své svěřenkyni v duchu.
"Dobře kováři. Dvě hodiny." řeknu nakonec poměrně vyrovnaně a odsypu mu zlato. Měšec je zase o něco lehčí a smutně splihlý. Stále s rukou na rameni Ariel opustíme kovárnu. Nepřeruším kontakt dokud nejsme dostatečně daleko od kovárny.
Je mi jí líto. Svět je horší a odpornější, než když jsem byl panošem já. A já měl okolo sebe bandu vojáků a rytíře. Takové poznámky by si nikdo nedovolil. Samozřejmě mohl jsem kováři dát za vyučenou, ale ten kyrys potřebujeme a občas je nutné spolknout vlastní hrdost.


"Nákupy?" podívám se na blonďatého čerta, který pomalu chladne. Dobrý tah. Vypadá, že její špatná nálada se pomalu vytrácí a já se musím smát. To její pobíhání od stánku ke stánku. Ke všemu čichá, všechno prohlíží a všechno by koupila.
Mezi těmi nadšenými "Jééé" a "Týjo", zklamanými "Fuuu" a "Uh" se musím usmívat. A ani se to nesnažím skrývat. Je hezké vidět ještě nějaké nadšení ze světa a tak ani nemám námitek, když vyplácím zlaťák za zlaťákem. Navíc, kdo by odmítl sýr a víno že ?
Váha měšce klesá, ale má nálada roste. Nakonec, když Ariel vybírá trvanlivější potraviny, přitočím se k jednomu ze stánků a koupím červenou stuhu. Dárek ? Ano ! Účelný ? Ano !
Nakonec jí odlehčím od nákladu a vydáme se zpátky ke kováři. Jsem zvědavý na její výraz až obdrží svojí první zbroj. To je pro panoše velký moment.

Druhá návštěva se obejde bez dalšího vrčení a moje dobrá nálada vytěsnila i vzpomínky na předchozí nejapné žerty. Pobaveně pozoruji, jak se Ariel chvatně souká do kyrysu a skoro vidím sebe.
Zatočí se, jako dívka v nových šatech. Zasměju se od srdce. "Dobré Ariel. Můžeš rovnou na candrbál." zachechtám se poprvé za dlouhou dobu. Ale chápu to. Já ve své první zbroji poskakoval po hradě týden a dokonce se v ní snažil spát. Až když mi tetička vyčinila, že tím trhám povlečení, přestal jsem. A taky jsem se ten týden nemyl.
Shodím věci na zem a položím Ariel ruce na ramena. Dmu se pýchou a je to na mě vidět. "Sedne ti slovutný panoše." oslovím jí formálním titulem a zkusím za zbroj zatahat. Trochu místa tam je, ale to je správné, kvůli prošívanici.
"A teď, když už jsi skoro rytířka." řeknu a svýma prackama jí neohrabaně sundám čepku. Stáhnu jí vlasy do ohonu a převážu je stužkou. "Musíš skoro i jako rytířka vypadat." mrknu na panošku a narazím jí čepku zpátky.
"A volné vlasy by ti při boji vadili ve výhledu. Nebo by tě za ně někdo strhnul." dodám nakonec a klepnu tintítko do ramene.
"Měj se kováři a děkujeme." rozloučím se s mužem. Jsem hrdý, že jsem svůj slib splnil.

Dav se začne přesouvat a mě neujde její tázavý pohled. Chystám se přikývnout, ale něco upoutá mojí pozornost.
Bitý elf u truhláře. Nedá mi po té situaci neblesknout pohledem. Je mi z toho zle. Ano, zabil jsem s jistotou víc elfů, než tenhle truhlář, ale nikdy jsem je neponižoval. Tehdy byli protivníkem a tak s nimi bylo naloženo.
Čestně a důstojně. Kdo se vzdal, byl ušetřen. Ten kdo ne, zemřel. Ale takový je boj. Boj ne válka. Válka skýtá další příkoří, kterým nehovím. Drancování, znásilňování a zabíjení žen či dětí. V tom není čest ani hrdinství.
Je mi elfa líto, ale teď není nic co pro něj mohu udělat. A i kdyby tak co pak ? Takových jako on jsou tisíce. A těch, kteří na jejich životech parazitují, ještě víc.

Střelím pohledem zpátky po panošce. Naštěstí nehodlá zkoušet svou novou zbroj na truhláři. "Tak vzhůru za kulturou." nadhodím si na ramenou náklad a vykročíme směrem s davem. Hledám místo bokem, nechci být uprostřed davu a chci si sednout. Možná nějaké schodiště. Zídku s dobrým výhledem. Cokoliv.
Jakmile něco najdeme úlevně svou zádí praštím o pevný povrch a vytáhnu lahev vína. Samozřejmě přijde tázavý pohled. Víno se přeci pije z číše Berengare ! zapitvořím se v duchu.
"Někdy, ale jenom někdy. Může jít etiketa stranou." prohodím polohlasem na svou obhajobu a zavdám si. Lahev nabídnu i panošce. Nejsem lakomec.

Rozjitřené emoce

Vyjednávání nechávám na Berengarovi a sama si prohlížím vystavené kousky zbraní a rozžhavené uhlíky. I když si na svůj meč nemůžu stěžovat, v kovárně bych byla schopná vykoupit snad úplně všechno. Aspoň třeba novou dýku.
Vzápětí mě Berengar chytá za rameno. Tázavě se k němu otáčím se zableskem naděje v oku. Nesnáším se za to. Naději střídá podráždění a uvnitř probíhají neviditelná muka. V mých představách mě už dávno strhává k sobě a zuřivě líbá. Nejradši bych si nafackovala. Jsi blbka, blbka, blbka.... A on mě drží jenom abych něco neprovedla. Samozřejmě. Potlačím silný nutkání ruku zklamaně setřást a ošívám se jenom vnitřně. Proč musí být tak zatraceně hezkej. Měl by mít velkou bradavici na nose a pleš přes celou palici. Všechno by bylo jednodušší.

K mojí neskonalý úlevě mám ale vzápětí další věc, na kterou můžu upřít pozornost. Vážně ten idiot právě naznačil, že mám malý prsa? Hehe... Hehe??? Zrudnu vzteky. Teď je klika, že mě Berengar za to rameno drží. Jeho stisk mi docela úspěšně nedovoluje prostě se vrhnout vpřed a vyříkat si to s tím sprosťákem hezky zblízka. Je mi fuk, že je třikrát větší než já. Jsem jako medojed. V určitých chvílích postrádám pud sebezáchovy.
"Právě jsem se vykoupala, takže nedostaneš do čumáku. Ale za tu poznámku by sis to zasloužil." Skoro vrčím. To jen tak. Aby věděl.
Měknu.
Pokud to bude potřebovat, nechám si neochotně přeměřit míry. A pak kováře necháme pracovat. Ještě pořád trochu doutnám, ale vztek pomalu mizí. Máme teď dvě hodiny čas na nákupy a ve městě je až moc zajímavých lidí a obchůdků, abych si dokázala hněv udržet příliš dlouho. Postarám se o nákup sýra a vína. Je nutné udržovat rytíře v dobré náladě. Dokoupíme i nějaké trvanlivější potraviny na vaření a doplníme zásoby.

Po dvou hodinách už jsem zase naprosto klidná a vyrovnaná. A mám připravený kyrys. Opravdový kyrys! Nedočkavě se do něj nasoukám, utáhnu všechny přezky. A začnu se nakrucovat, abych se viděla ze všech stran. Na slunci se kov hezky blýská. Mám z toho vyloženě radost. "Jak to vypadá?" Zatočím se dokolečka a vyčkávavě kouknu na rytíře. Nevidím se s dostatečným odstupem, abych to mohla pořádně zhodnotit. Nakukuju aspoň do odrazů z vystavených brnění, ale to není ono. Pak se musím pořádně prohlídnout v nějakým lepším zrcadle.
Tíha je to nezvyklá, ale v tuhle chvíli mi to připadá jako pírko. Zkusmo si zabouchám do hrudi a zahihňám se, jak to zní.

Kolem nás se začne do pohybu dávat nezvykle moc lidí. Jasně. Ta slíbená kultura. Tázavě se kouknu na Berengara. Nejspíš se nebude chtít prodírat úplně dopředu, ale jestli chceme něco slyšet, možná bychom mohli začít hledat vhodné místo.
Jen kousek od nás spadl na zem elf. Pohled mi tvrdne ve dva malé kameny, když sleduju, jak ho muž mlátí. Čelist držím pevně zatnutou. Děje se to pořád a děje se to všude. V celým městě. Ale nenapadá mě žádná věc, kterou pro toho ušatého chudáka udělat. Z města by se nedostal a jakýkoliv projev laskavosti by si určitě odpykal dalším trestem.
Vyměním si s Berengarem nešťastný pohled a jakmile bude připravený, následuju ho na náměstí, poslechnout si králův proslov.

KRÁĽ

Sprievodca sa zas zatvári nespokojne a nechá Ariel s Berengarom napokoji. Tí potom zastavú pri prvom kováčovi, ktorý sa im hneď začne venovať. Zatiaľ čo si ruky utiera do špinavej handry, tak si premeral Berengara a potom aj Ariel očami. Vyzerá byť milý už v tvári a priateľsky s humorom odpovie.
"Materiálu je menej, to je pravda, ale oveľa viac práce to vyformovať ... tu, v tej časti." Rukami si ukáže na hruď a potom sa znova pozrie Ariel na prsia a dokončí.
"Aaaale, tak veľmi to zas formovať netreba. Hehe. Ale niečo tu už mám, čo by jej mohlo sedieť, len to trochu vyklepem viac. Dám vám to za 15, za to že vyzeráte ako dobrí ľudia. Dajte mi dva hodiny."

Potom ste nechali kováča pracovať. On vytiahol odniekiaľ hotový kyrys, ale úplne nový už od pohľadu. Pravdepodobne ukutý pre chlapca, preto ho znova nahrial do červena a začal vyklepávať hrudnú časť.

O dva hodiny bol kyrys hotový a vyleštený, tak ako kováč slúbil. Ariel padol veľmi dobre, ale rozhodne cítila na pleciach, že má kyrys svoju váhu. Bude si musieť na to zvyknúť.
A presne v tom čase sa v uliciach začalo presúvať viac ľudí. Všetci z mesta sa snažili dostať na hlavné námestia, pred kráľovský palác, z ktorého by mal sám kráľ prehovoriť. Až pri západe slnka a do toho ostávajú dobré dve hodiny, ale ľudia chcú mať čo najlepšie miesta. Ak sa vám ujdú miesta niekde úplne vzadu, možno ani nebude počuť čo kráľ rozpráva. Je to naozaj veľké námestie.
Neďaleko u stolára ste začuli nejaký buchot. Keď ste sa obzreli tak ste uvideli mladého vychudnutého elfa na zemi a stolár ho mlátil nohou od stoličky.
"Ty hlupák! Ešte raz to takto pokašleš, tak ťa nechám zbičovať, ty naničhodné nemehlo!" Elf obdržal niekoľko tvrdých rán po celom tele a chvíľu mu trvalo kým sa postavil na nohy a potichu išiel ďalej robiť svoju prácu.




Borzan sa pasáka s otrokyňami zbavil chytro. Tým, že si vypýtal adresu, tak pasák spokojne odišiel obťažovať ďalších ľudí.

Pri vedlajšom stole sedeli dvaja muži a rozprávali sa, keď sa k nim postavili traja vojaci.
"Hej, sedíte u nášho stolu." Zavrčal jeden z vojakov a dvaja muži nečakali na nič, okamžite sa dvihli a pratali sa preč. Traja vojaci sa s pobavením posadili a počkali na servírku, kedy ich príde obslúžiť. Prišla rýchlo, ale už v hlase jej Borzan mohol počuť, že nie je tak výrečná ako keď ho obsluhovala pred pár minútami.
"Čo si dáte?"
"Teba si dáme haaha!" Zakričal jeden a chytil servírku za zadok. Ona len ustúpila o krok a zatla zuby.
"Tak čo si dáte?" Zopakovala.
"Tri krát pivo a nech je studené."

Aj Borzan videl, že sa ruch na ulici ustálil do jedného smeru a všetci sa pomaly začali presúvať smerom na námestie.

Takže král hodlá přednést veřejnou řeč. Od chvíle, co jsem se to dozvěděl, cítím vnitřní neklid, který mě dohnal nakonec až sem. Do hlavního města. Získat tu novinu z první ruky. Stejně jako půlka známého světa, pomyslím si s úšklebkem, když míjím natřískané ulice, snažím se procházet přehuštěnými ulicemi a ignorovat ten strašný všudypřítomný hluk.
Celá ta tlačenice má samozřejmě svou světlou stránku. Šance, že mě tu někdo najde nebo dokonce pozná, je mizivá. Jistě, v podobných vírech se vyznám, ale i tak dokáže město vždy něčím překvapit. Pokrok nezastavíš..
Tak třeba právě ten ledový hořký nápoj, který mám v korbeli. Už žádné ubohé chlazení v kádích vodou ve sklepě. Tady na to mají čaroděje.
Nebo ten rytíř, který nemá panoše, ale, to se podívejme, panošku! Panošici, pannušku, paní Ošku, punčošku... hraju si chvíli se slovy, zatímco ti dva jsou dávno z dohledu. Třeba to byl jen nějaký zbohatlík s mladší sestrou, co já vím.
A jako zlatý hřeb překvapení s kopýtky. Slyšel jsem dobře? Ano, choutky boháčů jsou všelijaké, vím to moc dobře, takže ze všeho nejvíc mi na nabídce toho slizouna nehraje cena. Snad nakoupil víc, než je schopen uživit.

Ještě nedávno bych se nejspíš neovládl a na místě tomuto "obchodníkovi" rozmlátil hlavu o stůl. Dnes, tady a teď si s lítostí uvědomuji, že si takovou radost dopřát nemohu. Ani se na něj nepodívám, dál pozoruji procházející davy.

"Děkuji, já už odpočívám. I výjimečného mám do sytosti." Teprve teď se muži kouknu do tváře, nadzvednu korbel a spiklenecky na něj mrknu. "Chlazené magií. Vynikající."

Samozřejmě se nehodlá tak snadno nechat odbýt, ale právě ve chvíli, kdy to konečně vzdá, ho chytím za rukáv. "Ale řekni mi kde ten podnik je, říkals za rohem ne? Třeba se tam zajdu podívat jindy." Pečlivě sleduji jeho reakci a nechám si cestu přesně vysvětlit.

Mé myšlenky se přes krásné otrokyně vrátí k důvodu mé přítomnosti ve městě. Je téměř jisté, že to, co král přednese, se většině lidí, o nelidech ani nemluvě, nebude líbit. Jako by to král poslední roky jinak neuměl. Očekávám radikální zvýšení daní a omezení svobod. Možná i konfiskace majetku a odebrání titulů některým šlechticům? Ať tak či tak, nespokojenost je třeba v lidech podporovat. Rozdmýchávat. Konečně probudit pořádný odboj. To prohlášení by mi mělo pomoci najít nějaké věrohodné tváře, se kterými by se dalo začít. Nebo najít někoho, kdo už odboj formuje, ale já k němu pro svou přílišnou opatrnost ještě nenašel vodítko.

Přílišnou? Ne, opatrnosti není nikdy dost.

Než přijde sněm nebo jak se to divadlo jmenuje, budu muset také něco jíst a ideálně sehnat střechu nad hlavou. Hostince jsou plné a ceny v nich snad neslušnější, než dění v onom bordelu. Zkusím proto najít nějaký ze starších kontaktů, díky kterým bych měl ubytování i jídlo za trochu té práce. S tím se zvednu a pomalu se vydám do obchodní čtvrti.

Hlavné Mesto --- BORZAN

Ešte pred pár dňami si bol v neďalekom sídle staršieho šlachtica, ktorý ťa uchýlil na noc, pretože ste si mali o čom rozprávať. A práve od neho si sa dozvedel o plánovanej verejnej reči kráľa. Dobre vieš, že kráľ len výnimočne vystúpi takto verejne a teda ide o niečo naozaj dôležité.

Cestoval si sám a po ceste si sa musel dva krát vyhnúť početnej skupine ozbrojencov. Dobre vieš, že ozbrojení chlapi mimo mestá a sídla, rozhodne nemajú nič dobré na srdci. Do hlavného mesta si ale došiel bez problémov a práve teraz sedíš v hospode a vychutnávaš si svoj vychladený drink. Zaujímavosť tejto hospody je v tom, že nemá sedenie len vo vnútri, ale aj vonku hneď pri hlavnej ceste. A práve tam mali jediné voľné miesto pri stole.
Ešte keď ti servírka doniesla tvoj drink tak ti prezradila tajomstvo, prečo len u nich nájdeš tak vychladené nápoje.
"Nech sa páči váš drink. Dúfam, že vám bude chutiť, taký ako u nás nenájdete nikde v kráľovstve. Viete, my máme mladého mága, ktorý dokáže zmraziť, alebo ochladiť tekutiny, takže dúfam, že si to v tomto horúcom dni vychutnáte."

Po hlavnej ceste sa dnes premáva veľký počet ľudí, tak ako stále. Obchodníci, tuláci, žoldnieri, ale zahliadol si aj muža v zbroji, ktorý sedel na koni a viedla ho mladá slečna. Všade pobehujú deti a prechádzajú sa vojaci, tak ako keby im to tu patrilo. Ale žiadne konflikty, ani nič zlé sa nedeje.

Jediným rozptýlením je muž, ktorý sa zastavil pri tvojom stole. Je to menší muž, nahladko oholený a očividne je to obchodník.
"Dobrý deň pane. Vy vyzeráte ako niekto, kto si potrebuje odpočinúť a užiť si niečo výnimočné. Hneď tu za rohom máme ten najlepší nevestinec. Máme tam len tie najkrajšie otrokyne a len za päť zlatých si môžete s jednou z nich užiť. Za osem zlatých si s ňou môžete robiť čo len chcete. Aj z nej vymlátiť dušu ak sa vám zachce he he he. Tak čo? Dostanete tam aj drink zdarma. Máme elfky, orčice, hobitky, alebo aj faunu, ak máte rád kopýtka he he. Tak čo, máte záujem?"
Muž sa na teba usmieva od ucha k uchu a povzbudzuje ťa k tomu, aby si išiel s ním.

Plnění závazků

Úsměv dekorovaný kousky mrkve raději přehlédnu a zabodnu pohled do vlastní polévky. Na oslovení "Milosti" a zmínku mé laskavosti zareaguji jen tlumeným zabručením a přimhouřením očí. Asi to zafunguje, protože panoše jí najednou způsobně a nesedí o nic hůře. Dojím polévku zrovna, když dojde na placení.
Samozřejmě, že panoše neudrží pusu na uzdě. A to už jsem si říkal, jak vybraně se začala chovat. Nereaguji a tvářím se zaměstnán otevíráním měšce. Není vhodná doba jí teď kárat.
"Čtrnáct, že ?" ujistím se ještě jednou u servírky. Ne, že by mi to přišlo přemrštěné, doba už je taková, ale nerad bych se přepočítal. Nakonec zalovím v měšci a vyskládám na stůl tři komínky. Dva po pěti kulatých zlaťácích a jeden po čtyřech. Trošku smutně si pohodím odlehčeným měšcem v ruce. Budeme doufat, že zdejší zbrojíři nejsou moc drazí...
"Ještě jednou děkujeme za pohostinnost." odpovím upřímně servírce, což je i znamení, že nic dalšího potřebovat nebudeme.

Nejradši bych si natáhl záda na postel a po obědě jen chvíli odpočíval. Ale to nejde, v pokoji se budou dít věci, které rytíři nepřísluší pozorovat.
"Užij si koupel. A nevyplácej mi všechno mýdlo." řeknu bez obvyklého káravého podtónu a přistrčím Ariel klíč.

Ano, správně by měl jít nejdřív rytíř a pak poddaný, ale přece jen tohle je trošku jiné. Každý potřebuje čas pro sebe.
Posbírám výstroj a vyrazím rovnou ven z hostince. Chvilku mi trvá než najdu stáje, ale nakonec se k naším koním dostanu.
"Jak je příteli ?" zeptám se válečného oře a poplácám ho. Když se mi odpovědí dostane jenom spokojeného odfrknutí musím se usmát. Málokdo to chápe, ale rytíř a jeho kůň mají zvláštní spojení. V boji fungují, jako jeden organismus až by někdo mohl říci, že se stávají mýtickým kentaurem. Rytíř bez koně je, takřka jako bez zbroje. Zkontroluji kopyta obou koní. Vypadají dobře a podkovy zatím nepotřebují podbít.
Nakonec se jen opřu o sloup a užívám si chvilku nerušeného klidu.

Když podruhé usednu na lavici, je mi trošku lépe. Přísahal bych, že jsem dokonce opřený ve stájích na chvilku usnul. Ještě jednou přepočítám obsah měšce a vytáhnu z něj dva zlaťáky.
"Rozhodně voníš lépe." neodpustím si poznámku, když po schodech dolů přikvačí to blonďaté veledílo. Ale hezky voní a to je příjemná změna.
"Vem si meč a počkej na mě venku. Tady máš malou odměnu." vsypu dvě mince do dívčí dlaně. "A koně nestroj. Půjdeme se projít."
houknu na ní. Seberu pak všechny zbylé věci a vydám se nahoru do pokoje.
"Pískle." povzdechnu si na d malinkým kouskem mýdla a nakonec se taky naložím do vany. Studená mi nevadí, tak se sebe jenom rychle vydrbu několikadenní špínu a obléknu se. Je to jenom koupel a nejdu do svatyně.
Než odejdu, tak zbroj a všechny hodnotné věci nacpu pod postel, aby nebyli na očích. Sám si vezmu jen meč a dýku.

Společně vyrazíme hledat platnéře. To děvče skutečně potřebuje kyrys, neboť pouhá prošívanice se ve světle podmínek doby, zdá poněkud nedostatečnou. Naštěstí nás navede nezaměnitelný závan řemeslné čtvrti. Už z dálky poznám smrad koželužských kádí. Není divu. Calchester leží v horské oblasti a vydělávání kůží je tam časté řemeslo.
Mám rád řemeslníky. Už jako chlapec, jsem chodil pozorovat kováře a slévače. Zvonění rozžhavené oceli je balzám na moji duši. Očima se chvíli zastavím i na broušené obouruční sekeře. Hrozivá zbraň, těžkopádná, ale schopná prorazit i štít. Musím Ariel upravit výcvikový plán. S její váhou je stejně užití štítu o zlomení ruky. napadne mě, ale to už se přitočí opět neodbytný průvodce. Nadechnu se, abych ho poslal správným směrem, ale panoše mě předběhne. Tak jen pokrčím rameny a Ariel přikývnu na znamení, že udělala dobře.

Počkám, až kovář vloží železo opět do výhně.
"Zdravím tě dobrý muži." upoutám na sebe pozornost. Tělo držím rovně a pravičku mám opřenou o hrušku meče. Tak jak má správný šlechtic a rytíř stát. "Potřebujeme vyrobit kyrys a ty vypadáš, jako poctivý řemeslník." řeknu uznale a pohodím rukou k hotovým výrobkům.
"Ariel." oslovím dívku a gestem ruky jí pokynu, aby přišla. Položím jí ruku na rameno, aby jí třeba nenapadlo šťourat se v něčem v dílně. "Kyrys bude tady pro děvče." upřesním a doufám, že mu dojde, jaké úpravy oproti zvyklostem bude muset na kyrysu vyrobit. "Kolik myslíš ? Patnáct ? Sedmnáct zlaťáků ? Materiálu bude méně než u vzrostlého chlapa. Ale potřebujeme jej rychle." zacinkám měšcem a čekám. Hodlám smlouvat. Dvacet zlatých je můj strop. Pakliže se domluvíme, můžeme se vydat hledat místo proslovu.