Zpátky do víru města

Když servírka vypočítává cenu, zaskočí mi kousek chleba, načež se zuřivě rozkašlu.
"Celej zlaťák za trošku vody? Je snad svěcená?" Vyhrknu hned co jsem schopná slova a bohužel dřív než se stihnu zarazit. Zase nejdřív otevírám pusu než myslím. Ale zbytečné plýtvání zdroji je přece i moje věc. Navíc jestli voda stojí zlaťák, a jediná noc v hostinci rovnou čtrnáct, tak si těžko pořídíme kyrys. Zatím naprosto postrádám Berengarův ledový klid při placení účtů. Je to nějaká jeho superschopnost.
Nakonec ale zvednu obě ruce, na znamení, že se vzdávám a po rytíři vrhnu omluvný úsměv. Sklopím cudně oči a ještě se napiju. Jestli nás ta voda stála zlaťák, budu tu klidně sedět ještě další hodinu, dokud nedopiju celý džbánek.

Servírka se u nás objeví ještě jednou s oznámením, že je koupel připravená. S nadějí se podívám po Berengarovi. A když přikývne, nadšeně zavýsknu. Můžu jít první! Ne že bych měla něco proti studené vodě. Ale nedělám si žádné iluze, jakou barvu voda nabere, až se v ní kdokoliv z nás vykoupe. A jít druhý je prostě odporný. Nic proti Berengarovi.
Dopiju sklenku a vyskočím z lavice. Nechám si ukázat náš pokoj a zavřu dveře na petlici. Teplá voda, mýdlo a dokonce něco na vlasy. Když se nořím do vody, nemůžu být šťastnější.
Z pokoje vylezu zhruba po hodině, kdy už mám na prstech varhánky a z mýdla zbývá jen malý kousek. (Vážně jsem chtěla nechat víc, ale bylo to silnější než já.) Na sobě mám čisté oblečení. Všechnu špínu jsem ze sebe odrhla a díky voňavým vlasům si zase jednou připadám jako člověk. Špinavé prádlo složím k sobě do brašny. Až se zase dostaname k nějaké řece, vydrhnu to tam.

Berengara najdu sedět v lokále. Vypadá, že už má za sebou procházku a jenom čeká, až se vrátím. Obdařím ho zářivým úsměvem, který si schovávám přesně pro tyhle chvíle.
"Je to Vaše, Sire" Rozhodnu se, že za tu koupel už dneska neutrousím jedinou nevhodnou poznámku. Způsobně se posadím na lavici ke stolu a čekám, než provede očistu i rytíř.
Trvalo mu to mnohem kratší dobu.

Pak už vyrážíme do města. Najednou se mi jde mnohem lehčeji. Jakobych ze sebe sundala celé tuny špíny a ne jen několika denní nános. Na ulicích se pohybuje spousta vojáků. Je jich tolik, že si nejsem jistá, jestli se díky tomu cítit bezpečněji, nebo naopak. Kováře nemusíme hledat moc dlouho. Jdeme prostě za hlukem a dýmem. Zrovna ková meč. Zaujatě na jeho práci koukám. Bušení kladivem do kovadliny je tak nějak zvláštně fascinující.
Ze sledování mě vytrhne až podivně povědomý hlas. Už zase tenhle. Vážně? Než odpovím, dvakrát se zhluboka nadechnu. Rytíř na mě bude pyšnej.
"Jsi moc laskavý, ale víme kam jdeme. Děkujeme." Vlídně se na něj usměju a počkám, než odejde po svých. Pak se se zdviženým obočím spokojeně obrátím na Berengara. Zíráš, co?

KOUPEL A KYRYS

Servírka sa na Berengara usmeje a prikývne, že na pokoji pripraví horúcu kúpeľ. Potom spočíta koľko vás to bude stáť a oznámi vám to.
"Takže to máme, dva krát polievka a chlieb, štyri zlaté. Džbán vody jeden zlatý. Pokoj je za štyri a kúpeľ za tri. K tomu dva zlaté za stáj. Dokopy štrnásť zlatých."
Ak vám to príde príliš drahé, v meste sú na výber aj lacnejšie hostince, ale tie neprešli vaším výberom, kvôli svojmu nepeknému vzhľadu, alebo smradu, ktorý sa z nich šíril.

Opitý chlap pri vás sa nakoniec ukľudnil a potichu mu tiekli slzy do piva. Vy ste mohli kľudne dojesť až kým vám servírka nedala vedieť, že je kúpeľ pripravená. Vyšli ste po schodoch do svojej izby, kde na vás čakali dve oddelené postele, v strede malý stolík, dve stoličky a jedna skriňa na odloženie vecí. Absolútne nič extra, ale bolo to tam čisté a miestnosť bola vyvetraná.
Ariel hneď padol pohľad na drevenú vaňu, ktorú doniesli doprostred pokoja a naplnili horúcou vodou, z ktorej stúpala teplá para. Na kraji vane bolo položené mydlo a flaštička s voňavým šampónom. Ak ste čakali nejaké voňavé oleje, alebo iné luxusné veci, museli by ste ísť do lázní, kde dostanete aj masáž, manikúru, pedikúru a iné rozmaznávanie. Ale tam chodia len šlachtici, pretože je to naozaj drahá záležitosť.


Slnko bolo stále na oblohe a v meste to žilo aj po tom, čo si Ariel (Alebo aj Berengar?) dopriala kúpeľ, takže ste po nový kyrys mohli vyraziť okamžite. Na ulici bolo celkom dosť ľudí a všade sa prechádzali hliadky vojakov, alebo ste videli strelcov strážiť na vysokých rozhliadňach. Niekto by mohol povedať, že je bezpečnosť v tomto meste trochu prehnaná.
Boli ste neďaleko obchodnej štvrte, cez ktorú ste prišli, ale kováč bude určite v robotníckej štvrti, kde je hluk a smrad dymu z pecí. Tú štvrť ste našli naozaj ľahko, len ste pokračovali po hlavnej ceste hlbšie do mesta. Ozývalo sa tam rinčanie železa z každej strany. Videli ste kováča, ako práve kuje nový meč. Neďaleko od neho bol brúsič, ktorý práve jednomu zo zákazníkov brúsil dvojručnú sekeru na brúsnom kameni. Aj stolár tam mal svoju dieľňu, tak isto koženár, ktorý práve čistil kožu mrtvého kanca. Okolo vás prešiel voz naložený čiernym uhlím, ktoré potrebujú majstri na prácu a chod pecí.
Raz ste už mali možnosť vidieť uhelnú baňu z výšky. Je to obrovská diera v zemi, väčšia ako celé mesto a tam pracujú otroci. Prevažne orkovia a škreti. Ale najde sa tam aj minotaur, alebo kentaur, ktorých prežilo po vojne najmenej. Orkovia už nie sú zelení, ale celý čierny od uhlia a sadze. Kto vie, či pod tou vrstvou čiernej, majú stále ešte zelenú kožu.

A tak ste sa obzerali, keď sa pri vás objavil znova ten istý sprevádzač, ktorý vás zastavil už keď ste tu prišli.
"Aaaa dobrý deň pán a paní. Nehľadáte sprevádzača? Ja som Zachin a vyznám sa tu v meste lepšie ako ktokoľvek iný. Poradím vám najlepší hotel, najlepšiu hospodu a vybavím vám najlepšie ceny u obchodníkov. Mňa tu pozná každý, uvidíte, neoľutujete. Len mi povedzte čo si prajete a ja to za vás vybavím."

Nejde ho nezbožňovat

Samozřejmě si tu poznámku neodpustí. Jakoby záleželo na tom, jak jím v nějaké hospodě, kde mě nikdo nezná. Anonymita je skvělá věc. Ale způsobně a možná trochu okatě polknu sousto a nadechnu se k zopakování věty. Předběhne mě. Fajn. Musím se tvářit, jako bych kousla do šťovíku, protože se pobaveně kření. Hrozně mě to frustruje. Zase sklopím pohled k jídlu a trochu zpomalím. Chleba zapíjím vodou a už se zase začínám cítit skoro dobře.

K naprosté spokojenosti mi teď chybí už jenom... koupel! Napřímím se na židli a rozzáří se mi oči, když přesně to Berengar u obsluhy objednává. Na tváři mi vyskočí blažený úsměv od ucha k uchu. Jen jsem samým nadšením zapomněla, že jsem chvilku předtím strkala do pusy polévku, a mezi zuby se mi tak objevují kousky mrkve. Vzápětí proto stisknu rty k sobě. Úsměv si ale stále držím. A ještě ke všemu mi slíbí kyrys. Dnešní den nakonec přece jenom nebude úplně na prd. Samým nadšením se obrátím k servírce. "Máte to hrozně dobrý!" Pochválím nadšeně jídlo. Třeba si tím vysloužím nějakou speciální vůni navíc!
"Vaše Milost je děsně laskavá." Prohodím pak potěšeně k rytíři, když spolknu sousto. Je mi jasný, že to není správné oslovení a tak ho používám většinou v dobré náladě, když ho chci trochu provokovat.
Na proslovu toho královského šaška mě sice nic moc nezajímá, ale za koupel a kyrys to jsem ochotná zvládnout a ani se netvářit moc zpruzele. Způsobně dojím zbytek polévky. Odložím lžíci. Ruce složím do klína. A sedím rovně jako pravítko, připravená na pokyn, že můžu skočit do vody.

Výchova dívek...rytířem

"Děkuji." odpovím mladé servírce, když se rozcupitám plnit má skromná přání. Usměji se. Alespoň v pohostinství, byly dobré mravy zachovány.

Zkoumám pohledem lokál. Pár bojovníků a jinak samí obyčejní hosté. Žádný obchodník, který by vypadal, že potřebuje ochranu. "Nezbyde mi tedy, než doufat, že se na nás štěstí usměje večer." prohodím k sobě a sepnu ruce před sebou. Koutkem oka zaregistruji pohyb, který se do zdejšího prostředí vůbec nehodí. Způsob stolování jej prozradil. Tohle je urozený člověk. Chvíli zkoumám jeho tvář a hledám případné heraldické symboly, ale se zklamáním zkonstatuji, že toho zkrátka neznám. Škoda, bylo by příjemné potkat někoho známého. Poslední dobou se tváře objevují rychle a mizí stejně tak, nikdo nesetrvá. Vyjma téhle splašené kobyly. dodám si v duchu a trochu se zakaboním, když jí neuslyším pozdravit při vstupu do lokálu. Alespoň za polévku poděkuje.

"Děkuji." připojím se v zápětí k Ariel a věnuji servírce unavený úsměv. Na víc se po třech dnech trmácení zkrátka nezmůžu. Když vyvstane dotaz na královský proslov, malinko se zarazím. Nevěděl jsem o něm a tohle je poprvé, kdo to někdo zmínil. Naberu si polévku a teprve s prázdnými ústy prohlásím: "Výborná polévka.". Naštěstí se do rozhovoru vloží opilý muž a ne moje panoše. Poslouchám a dál ujídám polévku, jako kdybych tu nebyl. Je těžké posoudit osud muže a jeho ženy. Jestli prochlastával peníze v hospodě namísto koupi masti, je to hlupák. Pokud ne a nikdo mu nepomohl, ani z jeho nejbližších, je to chudák. K verdiktu mi chybí hodně informací a tak se radši rozhodnu neříkat nic.

Panoše promluví. Samozřejmě, jak jinak než s plnou pusou. "Ano, i když vezmete toho nejhezčího vepře a navléknete ho do šatů z nejdražších pláten. Pořád to bude jen vepř. Nikdy princ." pomyslím si a otráveně protočím oči v sloup a polknu sousto.
"Omlouvám se. Pravděpodobně, jsem tě přeslech. Říkala jsi něco, vyjma toho chrochtání ?" zeptám se a snažím se tvářit opravdu zvědavě. "Já ti dám ty jedno pískle. Dělat ostudu svému titulu." vyplísním vyžle v duchu. Jen se nadechne k odpovědi vrhnu na ní pohled "Mlč". "Dojez to, než ti to vystydne. Ty zlaté beru na vědomí." oznámím klidným tónem a v očích mi hraje pobavení. Přiznávám to nerad, ale baví mě jí pošťuchovat, vždycky se u toho tváří, jako by snědla hovnivála.

"Slečno ?" otočím se na servírku. "Můžete prosím připravit lázeň do pokoje ? A pak bych rád zaplatil. Nemám rád nevyrovnané účty." odůvodním a případně poděkuji.
"Když někdo stoluje, jako čuně. Tak to neznamená, že bude jako čuně páchnout." řeknu panošce poučně, ale je to naschvál přehrávané. Koupel potřebujeme po tom trmácení oba. A navíc nechci, aby zbrojíř padnul smrady.
"Koupel. A pak vyrazíme pro kyrys. Už ho slibuji přespříliš dlouho." nastíním slovutnému panoši další plán. "A možná bude i nějaká kultura." dodám polohlasem a strčím do úst poslední kousek chleba. Královský proslov určitě udá směr dalšímu dění v zemi. A je důležité to mít z první ruky, abychom se podle toho mohli zařídit. přemýšlím zatímco nalévám vodu do obou pohárů.

KIERA

Kráľovský úradník si po tvojej požiadavke len odkašle a napije sa vody.
"Ehm, Lady, ako viete, kráľ nemá dostatok vojakov, aby zabezpečoval prevoz z okolitých panstiev. To je len a len vaša povinnosť ako paní Redmontu. A ak nemáte dôveru vo svojích otrokov, navrhujem ich okamžite utratiť a zabezpečiť si nových. Víno by ste nemala? Toto je len čistá voda." Opýtal si chlap na drzovku víno. Je očividne presvedčený o svojom psotavení a očakáva nejaký štandard.

Potom sa ale zdvihne a zavelí k odchodu.
"No nič, správy som vám oficiálne oznámil a musím ísť ďalej. Ešte mi ostávajú tri panstvá do západu slnka."
Nasadol so svojím vojskom na kone, rozlúčil sa s tebou a odišiel.

Thomas stál po tvojom boku, keď sa brány tvojho sídla zavreli. Naklonil sa k tebe a prehovoril.
"Čo urobíme? Takto si nebudeme môcť dovoliť zaplatiť všetkých chlapov."
Potom začal uvažovať.
"Možno by sme to zvládli ak by sme si nechali len pätnásť chlapov a roľníkov prepustíme. Na poli ostanú len otroci. Za schopných otrokov by sme v meste zaplatili viac, ale nakoniec by sa nám to vyplatilo."
A potom sa ti zadíval do očí.
"A možno ... by ste mohli zvážiť tie ponuky o vašu ruku. Sú medzi nimi aj niektorí naozaj bohatí šlachtici."
Ano, za posledné mesiace si dostala niekoľko návrhov na sobáš. Nie je sa čomu čudovať, si mladá a naozaj krásna. Vlastníš lukratívne panstvo a tak majú o teba chlapi záujem. Bohužial, zatial sa o teba zaujímali len starší muži, šlachtici ktorí síce sú bohatí, ale povahovo ani výzorovo nepatria medzi niečo, čo by ťa priťahovalo.

"To kráľovské pozvanie by ste mala prijať a uvidíte čo sa chystá."

Hostinec

Potlačím nutkání nezdvořile protočit oči, když si Berengar neodpustí poznámku, co přesně mám s koňmi udělat. Jako bych to nevěděla. Nahlas ale řeknu: "Samozřejmě, Sire." A oči protočím až když se otočím k rytíři zády. Těším se, až aspoň na chvíli zmizím z jeho dohledu a stáje jsou v tomhle naprosto ideální místo.
Dokonce mě tam dovede jeden ze zdejších mladíků. Nejdřív to vítám s povděkem. Když se ale dostane k částce, zhnuseně se zakřením. Sotva jsme vlezli do města, a jsme o šest zlaťáků chudší. Berengar nebude mít radost. A já taky ne. Moje vyhlídky na koupel se tímto rapidně snížily. Nicméně když chce muž převzít otěže koní a ustájit je, zarazím ho.
"Udělej si pohodlí, postarám se o ně. S tímhle fešákem nechceš mít co do činění, jestli nechceš přijít o prsty." Láskyplně mrknu na Berengarova hřebce, který má prostě svojí hlavu. Navíc je to moje práce, a o svoji chvíli ve stájích nehodlám přijít. Nechám si ukázat, ve kterých stáních můžu koně nechat a pak konečně zůstanu o samotě. Po takové době ve společnosti tolika mužských, a speciálně toho jednoho, je tohle vysvobození. Dávám si na čas a koně suším a hřebelcuji opravdu pečlivě. Je to pro mě takový speciální druh terapie. Zlepší se mi dokonce nálada natolik, že si občas zahvízdám oblíbenou melodii.

Nakonec už to ale nejde protahovat a taky mám ukrutný hlad. Vezmu všechny naše zbylé věci, zkontroluji, že tu je vše v pořádku, a vyrazím do vnitřních prostor hostince.
Sednu si na lavici vedle Berengara a přisunu si svojí polévku s chlebem. "Děkuju."

Sotva se stihnu zakousnout do chleba, když se konverzace v lokále začne vyostřovat. Klopím oči do polévky, natáhnu se pro lžíci a pustím se do toho. Nemám v plánu se zapojovat do problémů, ale mám vážně hlad, a chci toho do sebe dostat co nejvíc, než mě Berenger pošle nahoru.
"Za ustájení budou chtít další dva zlaťáky." Prohodím k němu polohlasem než na to zapomenu, s napůl rozžvýkaným chlebem v puse, a dál se věnuji polévce.

HOSTINEC

Hostinec ste našli naozaj pekný, ak to porovnáte s ostatnými, ktoré ste už minuli. Vo vnútri nájdete drevené stoly a bar. žiadna sláva, ale aspoň to tam nesmrdí od výkalov. Hostinec je plný tak z polovice, väčšinou sú to miestni chlapi, ktorí si prišli na pivo, ale nájdu sa tam aj nejaký bojovníci a dokonca aj nejaký šlachtic. To poznáte podľa oblečenia a podľa toho, ako drží v ruke príbor. Šľachtici už dnes nie sú to čo predtým. Nie všetci majú možnosť prespať na hrade, záleží od toho, ako veľmi prispievajú do daňového rozpočtu a ako veľmi dokážu liezť vyššie postaveným šlachticom do zadku. Tento to asi moc dobre nevie, pretože prespáva v tomto hostinci a nie v hradnej izbe.

Mladá servírka pristúpila k Berengarovi a prijala jeho objednávku.
"Áno hneď to bude."

Zatiaľ čo servírka šla vybaviť objednávku, si k Berengarovi prisadla už hotová Ariel.
Vonku ako profesionál začala odstrojovať kone a zabezpečovať im pohodlie. Ale nešlo to bez problémov. Zatiaľ čo to robila, pristúpil k nej mladý muž a oznámil jej.
"Dobrý deň slečna, naša hospoda má vzadu stajňu, kde je povinné koníky ustájiť. Nemôžu ostať tu v hlavnej ulici, pretože potom nemôžeme zaručiť, že vám ich niekto neukradne. Alebo vaše sedlá a postroje. Prosím poďte za mnou. Poplatok za ustájenie vám bude prirátaný k účtu. Je to zlaťák za koňa."
Ariel muža následovala a vážne bola za hospodou stajňa s niekoľkými koňmi. Muž ich ustájil a Ariel mohla ísť spokojne dovnútra.

Po chvílke pred oboch pristála teplá polievka a krajec chleba. Džbán plný vody, dve poháre a kľúč od pokoje. Zatiaľ čo to servírka pokládala na stôl tak povedala.
"Pokoj tri, hore po schodoch a doľava. Tiež ste prišli kvôli kráľovmu preslovu? Nikdy takto verejne nevystupuje, vždy to zaňho robí jeho mág, musí ísť o niečo naozaj veľmi dôležité."
Počul to aj vedľa sediaci opitý muž a hneď sa začal rozohňovať.
"Áno! Zas nám chce zobrať aj to čo nemáme! Nestačí mu zlato, aj naše životy chce!"
Sevírka ho napomenula.
"Rodiz buď ticho! Ešte ťa niekto začuje kto nemá. Chceš prísť o hlavu?"
"Je mi to jedno! Enid je mŕtva, pretože som nemal zlaťák na liečivú masť! Chýbal mi jeden posratý zlaťák, pretože kráľ zvýšil dane! Je mŕtva len kvôli nemu! To on by mal prísť o hlavu!"

Ako sa chlap viac rozkrikuje, niekoľko ľudí radšej opustilo hostinec. Nie je to nič zvlášne, každý sa snaží držať ďalej od problémov ako to len dokáže.

Chudě ale čestně

Za zvuku polnice, na hrotu jízdní formace s vlající standartou za zády, pokrytý bahnem bitevního pole a prořezávající řady zločinných nepřátel. Taková je lidová představa o rytířích. Vznešených, ctících ušlechtilé hodnoty a chránící prostý lid. Na to vše sedá prach, který se občas pokusí někdo setřít. Třeba jako já a můj panoš. Vlastně, je to slovutná panoška. Unikát. Proč? Ne proto, že je žena, a ještě ke všemu kost a kůže. Ne proto, že má meč a onen takřka honosný titul. Ne. Důvodem je víra, kterou zachovává v naše hodnoty. Nadšení, se kterým plní i ty nejnudnější úkoly...většinou. A dotazy o rytířskosti, které mě často dohánějí k šílenství. Stejně, jako do zblbnutí opakované lekce boje s kopím, při kterých dělá stále základní chyby. Je to tak, ale...pozbýt jejího doprovodu, asi bych už dávno zešílel ze samoty. To už je, zkrátka úděl nás prokletých, ale zcela jistě i záměr svatého Kleofáše. Zkouší mou víru a trpělivost.

Dva roky cestujete královstvím, touláte se po dávno stezkách dávno zapomenutých, a přesto vás to nepřestane udivovat. Orná půda dávající život, leží ladem. Kdysi nedobytné hrady obsazené chátrou, která by si při zteči na hradní bránu vylámala zuby, jako starý žebrák na kosti. Z hlásek kolem cest jsou němí nebožtíci a nikdy neohlásí nepřátelské šiky. Vypálené vesnice, kdysi plné života zarůstají zelení a hnijící trámy budov trčí do vzduchu, jako polámaná žebra. Dva roky, a přesto si nedokážu zvyknout. Poslední tři dny to rozhodně nezlepšili.
Měli jsme štěstí. Zlé časy plodí zlé muže, a proto je potřeba nás hodných. Ochrana karavany je nejběžnější a nejjistější způsob obživy...pro muže. Obchodník nechtěl najmout Ariel. Nemohu mu to zazlívat, ale její morálce to rozhodně nepřidalo. Vlastně ani to, že jsem jí nutil chodit spát brzo a sám ponocoval. Nebylo to pokrytectví, to není hodné rytíře, nýbrž čistá starost. Cestování s žoldáky má výhodu při střetu s lapky, ale viděl jsem tolik žoldáků vzít si co chtějí, že jsem zkrátka nevěřil v jejich čisté úmysly. Zejména ohledně mého panoše. Nezbývalo, než být vzhůru než padnou a pro jistotu spát s kladivem v ruce. Jsem paranoidní? Možná. Ale zatím živý.

Obchodník předá slíbenou výplatu. "K službám." pronesu krátce a převezmu odměnu, včetně vína. Miluji víno a jen doufám, že tu najdu sýr, který se k němu bude hodit. Polknu sbíhající se slinu a přisypu mince do směšně lehkého měšce. Víno zaputuje do sedlové brašny a já pobídnu válečného oře.
"Chytré. Velice chytré." zamručím si uznale v duchu na adresu nedávného zaměstnavatele, když vidím, jak strážní inkasují zlato.
"Ale samozřejmě." odpovím neutrálním tónem, když podávám první dvě mince. Ale samozřejmě, že ti ty mince dám ty špinavá vojenská onuce. dokončím si v duchu. Když přijdou další dvě zlaté mince neubráním se tiku v oku. Vložím je ozbrojenci do dlaně a s pevně stisknutými zuby klepnu otěžemi. Věděl jsem, proč nechci do velkého města. Úpadek morálky a respektu je úděsný. Staré hodnoty neplatí. Štědrost vystřídala chamtivost. Zdvořilost, neomalenost. A statečnost, zákeřnost. Celý svět je naruby.
Páže přebírá otěže a já se nechám vést. V tomhle je dobrá. Koně jí mají rádi. Dokonce i můj válečný oř, který v sedle nesnese nikoho jiného než mě. Tedy nesnesl, mému zadku už byl nevěrný...s ní.

Žebráci, chudina, spodina společnosti. Můžete je nazývat, jak chcete. Já vidím potřebné, kterým nemohu pomoci. Mnoho z nich jistě sloužilo v armádě, ale po zranění bylo propuštěno a provdáno za bídu a nouzi. A zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Vzpřímený v sedle s rukou na hrušce meče, přehlížím zdejší uvítání.
"Hle šašek." poukáži imaginárním prstem na průvodce, který se zjeví, jako čertík z krabičky. Panoše nezastavuje, a navíc je kyselé, jako nakládané okurky. Povytáhnu obočí, když se muži omluví. Vyjma tónu, by se první odpověď dala považovat za zdvořilou a neměl bych k tomu námitek. Zdvořilost, alespoň u jednoho člověka v tomhle městě.
Zakašláním zkrotím neúmyslně cukající koutek a nechám se vézt dál. Prohlížím si město, lid a barvy na uniformách stráží. Vše ostatní nechávám na panoši.

Zastavíme před hostincem. Nevypadá vůbec zle a musím uznat, že to blonďaté stvoření, ač nevydrží víc jak tři korbele, má na hostince čuch.
"Ale jistě." zamručím souhlasně a seskočím z koně. Protáhnu ztuhlá záda a poplácám oře.
"Odstroj koně, vytři je a napoj." zamručím polohlasně a sundám z koně nejcennější majetek, mou zbroj uloženou v pytli. Tohle máme natrénované. Ví co má dělat, ale není na škodu to občas připomenout. "Pak přijď. Najíme se." dodám nakonec trošku veseleji a vydám se do dveří hostince.

"Dobrého dne přeji." pronesu, jakmile vlezu do krčmy. Ihned se rozhlédnu po volném stole, kam se nasoukám i s pytlem. Počkám až přijde krčmář, šenkýřka nebo jiná obsluha. Mezitím nasucho polykám a šilhám hlady. "Skromnost Berengare." připomenu si.
"Dvě polévky, černý chléb, vodu a pokud je možné tak pokoj. Dvě postele." vychrlím ze sebe dychtivě. "Prosím." dodám skoro omluvně. "No ještě, že mně nevidělo panoše." oddechnu si, a než dorazí jídlo i moje společnost, prohlížím si osazenstvo hostince. Třeba je mezi nimi obchodník, který by pokryl náklady na další cestu...

Donos

Život na cestách nebyl tak jednoduchý, jak jsem si kdysi představovala. Chtěla jsem jezdit v zářivý zbroji, obklopená věrnou družinou, a pomáhat potřebným. Mohla bych sice tvrdit, že k tomu cíli pomalu směřuju, ale poslední tři roky mě vyvedly z naivity velmi rychle. Dva roky ve službách u rytíře a naučíte se si nikdy nestěžovat. A možná si i rozmyslíte tu zářivou zbroj. Nikdy mě nenapadlo, že jsou ty zpropadený pláty tak zatraceně těžký. Ale za každou cenu jsem chtěla dokázat, že můžu být lepší panoš než jakejkoliv mužskej, a tak jsem nikdy ani nepípla, když jsem se tahala s břemeny, který by někoho mojí velikosti a tělesný stavby byly schopný zaplácnout do země.

Cestování zpustlou krajinou poslední tři dny bylo depresivní. Opuštěná a vyhořelá stavení jenom podtrhovala bídu obyčejných lidí, a mě z toho bylo na nic. Ještě furt jsem si nezvykla na ten kontrast. Spíš to bylo čím dál tím horší. I Berengar se tu choval divně. Posílal mě spát div ne před setměním jak malý dítě, a když jsem se náhodou v noci vzbudila, našla jsem ho ležet s kladivem, jen na vzdálenost natažené paže od sebe. Nesnáším ten pocit, jak mi vždycky srdce vyletí málem do krku. A tak jsem se pokaždé vzdorně otočila zády a zkoušela spát dál. Vážně jsem se nemohla dočkat, až dorazíme do města.

Jestli jsem si myslela, že město bude po těch třech dnech vysvobození, musela jsem se někde ošklivě praštit do hlavy. Hned po zkásnutí u vstupu mě do nosu udeří zápach a oči padnou na první žebráky. Je jich tu mraky. A jen kousek od nich vybírají tolik peněz za blbý vstup do města. Proč se o ně někdo nepostará?
Sklouznu z koně a automaticky beru otěže jak svého koně, tak toho Berengarova. Urozený rytíř nechodí pěšky a při téhle koncentraci lidí chci mít jistotu, že se mu nesplaší kůň a neukopne hlavu prvnímu děcku, které poběží kolem. Pohybuju se ale dost strnule, záda napřímená jak pravítko, a otěže svírám až mi bělají klouby. Po svým útěku jsem se větším městům vyhýbala. A s Berengarem jsem toho už sice nacestovala dost, ale žádný z měst nebylo takhle hrozný. Dobře vím, že do toho nemůžu zasahovat a nikomu pomáhat, a to mě žere ještě víc. Nabídnete prst jednomu a ostatní vám urvou ruce. Už jsem byla poučená, ale z tý nespravedlnosti všude kolem se mi ježí vlasy.

Jeden z průvodců nás odchytí hned, jak projdeme do lepší čtvrti. No jasně. Sem si chudáky nepustí. Skřípu zuby. Bez většího zájmu poslouchám jeho proslov, ale nezastavuju a nechám ho poskakovat vedle nás.
"Díky, víme kam jít." Sama sobě zním dost otráveně. Jsem naštvaná a tohle je první hromosvod, který se mi připletl do cesty. Hned vzápětí ale zmírním tón do mnohem zdvořilejšího. "Promiň, zkus někoho jiného." Stejně mi je jasný, že si za to poslechnu kázání. Buď slušná, buď slušná, on za to nemůže.

I když nemám představu, kam jdeme, koukám prvně po hostincích. Nejdřív se ubytovat. Postarat se o koně. Pomoct s čím bude potřeba. Potom vyrazit na nákup. Tu rutinu už mám tak zažitou, že o tom vůbec nepřemýšlím. Vedu koně za uzdu a procházím pomalu ulicemi. Hledám takový hostinec, který nebude přímo na hlavní třídě. Něco trochu stranou, aby nebyl předražený, ale zároveň ne úplně levný, aby peřiny nebyly plné blech. Také si ukládám do paměti, kde jsou jaké obchody. Snažím se najít kovárnu a zapamatovat si její polohu.
Moc nemluvím. Vzhledem ke svojí náladě nechci říct nic nepatřičného. A vážně bych chtěla, aby mi dneska Berengar zaplatil za koupel.
"Co třeba tady, Sire?" Zastavím před jedním z podniků v jedné z vedlejších ulic. Nevypadá úplně špinavě, ale ani úplně noblesně. Po ulici se nepohybují žádné pochybné existence a celá ulice působí tak nějak normálně. Tázavě zvednu hlavu a čekám rozhodnutí vrchnosti.